62 A 110/2013-144
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní
věci žalobce:
nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti:
FVE Osečná s.r.o., se sídlem Karlovo náměstí 288/17, Praha 2, zastoupená Mgr.
Denisou Valentovou, advokátkou, Advokátní kancelář BLTS – Valentová Fifková
Švára, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu ze dne 15.12.2010, č.j. 12579-11/2010-ERU,
t a k t o:
I.
Žaloba
se zamítá.
II.
Žalobce
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Žalovanému
se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
IV.
Osoba zúčastněná na řízení
n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
pokračování 2 62 A 110/2013
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 15.12.2010, č.j. 12579-11/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení
udělena licence č. 111017448 na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické
elektrárně „FVE Osečná“ na pozemcích vymezených jako „p.č. 745/1, 6, 754/6, 746,
k.ú. Druzcov, obec Osečná“ o celkovém instalovaném výkonu 3,029 MW. Oprávnění
k licencované činnosti vzniklo dne 16.12.2010 (právní mocí rozhodnutí o udělení
licence), licence byla udělena na dobu 25 let.
I. Shrnutí žaloby
Žalobce odůvodňuje podání žaloby tím, že pro vydání žalobou napadeného
rozhodnutí nebyly splněny podmínky stanovené zákonem č. 458/2000 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a
o změně některých zákonů, ve znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), a
prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb., o podrobnostech
udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška
č. 426/2005 Sb.“).
Žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení před udělením licence nedoložila
žalovanému nutné stanovisko Technické inspekce České republiky ani doklady
týkající se praxe v oboru odpovědného zástupce Michala GXXXXX; kromě doložení
úplného středního odborného vzdělání technického směru s maturitou bylo třeba
doložit šestiletou praxi v oboru.
Dále žalobce namítá, že licence byla udělena na dobu 25 let, aniž by pro takové
rozhodnutí byly ve správním spisu obsaženy doklady; osoba zúčastněná na řízení
doložila oprávnění užívat energetické zařízení jen na dobu několika měsíců (do
30.6.2011).
Dále žalobce poukazuje na to, že řízení o udělení licence bylo dne 16.11.2010
k žádosti osoby zúčastněné na řízení přerušeno na dobu dvou měsíců, během nichž si
hodlala osoba zúčastněná na řízení opatřit doklady, jež musela žalovanému předložit,
žalovaný však v takto přerušeném řízení (bez toho, že by rozhodl o pokračování
v řízení) rozhodnutí o udělení licence vydal.
Žalobce se tedy domáhá zrušení rozhodnutí o udělení licence, na svém
procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.
II. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření poukázal toliko na přijetí systémových a
personálních opatření ke kontrole licenčních spisů, jejichž výstupem je mimo jiné i
pokračování 3 62 A 110/2013
podání žaloby v této věci, a uvedl, že ponechává rozhodnutí o žalobě zcela na úvaze
soudu.
I žalovaný v převažující míře setrval na svém procesním postoji po celou dobu
řízení před zdejším soudem.
III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení ve svých postupných vyjádřeních odmítá vady
řízení, na které žalobce upozorňuje, a dovozuje, že podmínky pro udělení licence
splnila. Odpovídající praxi odpovědného zástupce Michala GXXXXX doložila, tento
dokument musí být ve správním spisu žurnalizován a nevedl-li žalovaný správní spis
řádně, nemůže to být kladeno k tíži osoby zúčastněné na řízení. Stanovisko Technické
inspekce České republiky nebylo třeba žalovanému dokládat. Licence mohla být osobě
zúčastněné na řízení udělena na dobu 25 let, neboť žalovanému byl doložen
kolaudační souhlas s užíváním stavby ze dne 13.5.2011, opětovně byl žalovanému
doložen dne 19.8.2013 poté, co osoba zúčastněná na řízení nahlédnutím do správního
spisu zjistila, že ve správním spisu není žurnalizován. Osoba zúčastněná na řízení také
zpochybňuje veřejný zájem na podání žaloby.
Osoba zúčastněná na řízení má tedy za to, že by žaloba měla být zamítnuta. Ani
ona svůj procesní postoj v průběhu řízení před zdejším soudem nezměnila.
IV. Posouzení věci
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.
oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána
dne 4.12.2013, žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne
16.12.2010. Žaloba tedy byla podána včas.
Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá
zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s.
nevyžaduje „prostý“ („jakýkoli“) veřejný zájem, nýbrž „závažný“ veřejný zájem.
Zdůrazněním kritéria závažnosti se vyčleňují užší kategorie potenciálních případů
z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s.,
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam,
kde nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta,
kterou by bylo možné takové rozhodnutí odstranit…“ (důvodová zpráva
pokračování 4 62 A 110/2013
k návrhu zákona ze dne 15. 4. 2002, sněmovní tisk č. 1080/0, digitální repositář
www.psp.cz). Smyslem této žaloby není chránit soukromý zájem, ale ani každý
veřejný zájem, nýbrž musí být dána existence kvalifikované formy veřejného zájmu,
kterou je závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo v
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí
podání této žaloby, byť to samo o sobě ještě nepředznamenává její důvodnost a
výsledek řízení o ní. Judikatura správních soudů přitom dospěla k závěru, že úvaha
nejvyššího státního zástupce, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem, nepodléhá
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11.
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v
konkrétní věci dán závažný veřejný zájem, vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci;
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní
věci z důvodu závažného veřejného zájmu, který sám shledal, využije, jeho aktivní
legitimace k podání takové žaloby je dána, existence závažného veřejného zájmu je
tím presumována (shodně Šimíček, V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní.
Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).
Žalobce tedy v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimován je, a
to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů.
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu,
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak
zdejší soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve
smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s.,
kde soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech
toho, kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu
dotčen na svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66
odst. 2 s.ř.s. byl zaveden k ochraně objektivního práva (zákonnosti), a to ve
specifických případech, kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem; tím je tento
prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti
žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.
Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani
nemůže být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a
rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na
prosazování systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti
v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah
mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, přitom rozhodoval-li žalovaný o
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především
pokračování 5 62 A 110/2013
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo
vyhověno, neexistoval prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o
udělení licence, a tedy ani nad jeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat),
„otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66
odst. 2 s.ř.s. za situace, kdy v mezidobí především žalovaný nevyužil možnosti
přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou právní
vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě
zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty by tedy muselo
být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní
důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení
licence.
Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i imperativ
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn.
7 As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími
založena oprávnění nebo výhody jednotlivce oproti stavu, který měl podle
objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno
prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry
jednotlivce, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení
vskutku závažného veřejného zájmu, neboť je věcí státu, aby ve správních řízeních,
která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení.
Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2011 ve věci sp. zn. 7 As
26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré
víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva
konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně
v rovině subjektivního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje
jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.
Právě uvedená východiska, byť plynou z rozhodovací praxe ve věcech nikoli
zcela shodných s věcí nyní posuzovanou, se nutně uplatní obecně – a tím spíše pak
v nyní posuzované věci konkrétně při presumovaném střetu principu dobré víry
jednotlivce (držitele licence) na straně jedné a žalobcem dovozeného závažného
veřejného zájmu na „prověření podmínek“, za nichž měla být dobrá víra jednotlivce
nastolena, na straně druhé.
Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna
pokračování 6 62 A 110/2013
či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou
z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní
pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí,
které tato žaloba napadá, měl soud přistoupit v případě jiných obdobně významných
zjištění indikujících důvodné pochybnosti v tom směru, že toto rozhodnutí vůbec
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo
že je jejich splnění zamlženo natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje,
nemohou opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve
správnost rozhodnutí o udělení licence.
Žalobce zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky obsahu a
náležitostí skutkových podkladů, které argumentačně dovozuje přímo z těchto
skutkových podkladů, jak jsou obsaženy ve správním spise. Zdejší soud tedy
důvodnost jednotlivých žalobních bodů posuzoval na základě skutkového stavu
zachyceného v listinách obsažených ve správním spisu, které byly podkladem
rozhodnutí o udělení licence.
Je třeba předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy
rozhodnutí o udělení oprávnění k podnikání, nikoli rozhodnutí opravňující osobu
zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení
nahlížel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As
18/2008, zdůraznil přitom, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k
podnikatelské činnosti (tam v oblasti plynárenství) a že právo uvést zařízení do
provozu a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu (tam
k úpravě plynu) rozhodnutí žalovaného v řízení meritorně nezakládá. K povolení
provozu zařízení (tam plynárenského) byl příslušný správní orgán odlišný od
žalovaného. Podle Nejvyššího správního soudu řízení o udělení licence
„…není
založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v
zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí
žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost
např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová
zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence
dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy
vynětí z obecné úpravy živností je dána jen strategickým významem energetiky pro
chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při
splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu,
zda tak učiní či nikoliv…“. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované
věci.
pokračování 7 62 A 110/2013
Na základě shora shrnutých výchozích premis se tedy zdejší soud zabýval
jednotlivými žalobními body.
Žalobce tvrdí, že v řízení o udělení licence mělo být doloženo stanovisko
Technické inspekce České republiky a nebylo-li, nebylo doloženo splnění technických
předpokladů k zajištění výkonu licencované činnosti – a tedy licence neměla být
udělena.
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která
žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady
k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající
o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licence
vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického
zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu,
na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň
odpovídající právním předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není
povinen prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný
elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu
tepelné energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší
než 1 MW.
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.
Podle § 9 písm. d) vyhlášky 426/2005 Sb. se u energetických zařízení ve
zkušebním provozu technické předpoklady prokazují souhlasem stavebního úřadu se
zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutím o
prozatímním užívání stavby ke zkušebnímu provozu nebo rozhodnutím stavebního
úřadu, že kolaudační souhlas lze vydat jen po provedení zkušebního provozu, a dále
dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o
revizi) stanovených zvláštním právním předpisem; po provedení zkušebního provozu
dokládá žadatel kolaudační souhlas.
Z energetického zákona ve spojení s vyhláškou č. 426/2005 Sb. vyplývá, že
posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení
do provozu (a s tím související otázka doložení všech závazných stanovisek) není
předmětem licenčního řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak
rozhodnutím stavebního úřadu a kromě toho dokladem prokazujícím splnění
požadavků zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním
právním předpisem. Zákonodárce odkázal v poznámce pod čarou, která jako
nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1
písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce,
pokračování 8 62 A 110/2013
podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a
při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení
prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených
tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení
zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně
zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by měl
žadatel o licenci nutně dokládat ještě stanovisko Technické inspekce České republiky.
V licenčním řízení je tedy žadatel o licenci povinen pouze doložit splnění
technických požadavků rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím
zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv.
povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V rozsudku ze dne 3.
8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního
řízení a rozhodnutí o udělení licence tak, že toto rozhodnutí právo uvést energetické
zařízení do provozu a nadále jej provozovat
in merito nezakládá. Příslušným orgánem
státní správy k povolení provozu energetického zařízení tohoto typu je stavební úřad.
Nelze přijmout argumentaci, že by v licenčním řízení měla být meritorně posuzována
problematika, která spadá do kompetencí jiného orgánu státní správy; již s ohledem na
to nelze z výše citované právní úpravy dovodit oprávnění žalovaného posuzovat v
licenčním řízení technickou dokumentaci energetického zařízení z toho hlediska, do
jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010 Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy
stavební úřad jeho zkušební provoz za stanovených podmínek již povolil. Odpověď na
tuto otázku poskytuje technická dokumentace stavby energetického zařízení (nikoli
tedy revizní zpráva) a tu musel mít k dispozici stavební úřad při svém rozhodování.
Aniž by tedy zdejší soud musel dokazovat vyjádřením Technické inspekce
České republiky, jak žalobce původně navrhoval (bez ohledu na to, že žalobce z tohoto
vyjádření nedovozoval žádná skutková zjištění, nýbrž toto vyjádření zřejmě mělo
sloužit na podporu žalobcovy právní argumentace), nelze souhlasit se žalobcem, že
žalovanému nebylo prokázáno splnění technických předpokladů k zajištění výkonu
licencované činnosti, resp. že by jejich nesplnění vyplývalo z nedoložení stanoviska
Technické inspekce České republiky.
V této otázce tedy žaloba důvodná není.
Dále žalobce tvrdí, že osoba zúčastněná na řízení nedoložila žalovanému
doklady týkající se praxe v oboru odpovědného zástupce Michala GXXXXX; kromě
doložení úplného středního odborného vzdělání technického směru s maturitou bylo
třeba doložit šestiletou praxi v oboru, která doložena nebyla.
Podle § 5 odst. 1 písm. d) energetického zákona je podmínkou pro udělení
licence prokázání (doložení) odborné způsobilosti. Podle § 5 odst. 5 energetického
zákona se odbornou způsobilostí rozumí ukončené vysokoškolské vzdělání
pokračování 9 62 A 110/2013
technického směru a tři roky praxe v oboru nebo úplné střední odborné vzdělání
technického směru s maturitou a šest roků praxe v oboru. U výroby elektřiny nebo
tepelné energie do instalovaného výkonu výrobny 1 MW včetně a samostatného
distribučního zařízení elektřiny nebo rozvodného zařízení tepelné energie
s instalovaným výkonem do 1 MW včetně postačí vyučení v oboru a tři roky praxe
v oboru nebo osvědčení o rekvalifikaci k provozování malých energetických zdrojů
nebo obdobné osvědčení vydané v jiném státě. U výrobny elektřiny z obnovitelných
zdrojů do instalovaného výkonu výrobny 20 kW není povinností odbornou způsobilost
prokazovat.
Osoba zúčastněná na řízení žádala o udělení licence k provozování
energetického zařízení (fotovoltaické elektrárny) o instalovaném výkonu 3,029 MW,
tato licence jí takto byla také udělena. Pak tedy musela osoba zúčastněná na řízení
(ohledně odpovědného zástupce, jímž byl Michal GXXXXX) prokázat ukončené
vysokoškolské vzdělání technického směru a tři roky praxe v oboru nebo úplné střední
odborné vzdělání technického směru s maturitou a šest roků praxe v oboru. Z obsahu
správního spisu plyne, že odborná způsobilost odpovědného zástupce byla dokládána
vysvědčením o maturitní zkoušce Michala GXXXXX na středním odborném učilišti
v oboru zařízení sdělovací techniky. Pak tedy musela být doložena šestiletá praxe
v oboru. Z obsahu správního spisu plyne, že tato praxe byla dokládána potvrzením
vystaveným dne 1.11.2010 společností TECHNISERV spol. s r.o., z něhož plyne, že
odborná praxe v oboru činnosti pracovníka s vyšší kvalifikací vyžadující odbornou
způsobilost v elektrotechnice pro samostatnou činnost a řízení činností byla Michalem
Galkem vykonávána od 14.8.2006. Z toho tedy plyne, že šestiletá praxe v oboru tím
doložena nebyla.
Jestliže osoba zúčastněná na řízení ve svých vyjádřeních opakovaně
argumentovala v tom směru, že šestiletou praxi v průběhu řízení před žalovaným řádně
doložila, avšak žalovaný listinu ji prokazující do spisu nezažurnalizoval, pak tato
argumentace podle zdejšího soudu na straně jedné zcela postrádá věrohodnost. Pokud
by správním spisem neprocházel žádný doklad, jímž by byla prokazována odborná
praxe odpovědného zástupce (tedy pokud by ve správním spisu ohledně odborné praxe
Michala GXXXXX nebyla založena žádná listina), pak by snad ještě bylo možno
namítat vadné vedení správního spisu. Byla-li však ve správním spisu žurnalizována
shora uvedená listina (potvrzení ze dne 1.11.2010 doložené osobou zúčastněnou na
řízení), pak nemá logiku, aby bez jakékoli výzvy ze strany žalovaného či jakékoli jiné
indikace obsahové vady uvedené listiny, resp. toho, že tato – původně žalovanému
předložená – listina odpovídající praxi odpovědného zástupce nedokládá, byla ze
strany osoby zúčastněné na řízení žalovanému předkládána v témže řízení, popř. po
jeho skončení, další listina ohledně téže osoby s odlišnými údaji. Nadto žádný důkaz
ke tvrzení o doložení šestileté praxe do správního spisu ve věci nyní posuzované osoba
zúčastněná na řízení soudu nenabídla; z ničeho tedy není zřejmé (nic nevysvětluje a
pokračování 10 62 A 110/2013
neprokazuje) kým, kdy, jak a především proč byla další listina ohledně praxe
odpovědného zástupce žalovanému (údajně) předložena.
Na straně druhé však ze spisu žalovaného vztahujícího se ke správnímu řízení o
udělení licence ve zcela odlišné věci (licence č. 17445 pro FVE Solar I. s.r.o., věc
vedená na základě obdobné žaloby nejvyššího státního zástupce u zdejšího soudu pod
sp. zn. 62A 116/2013) plyne, že k žádosti tamního žadatele o licenci ze dne
12.11.2010 o přerušení řízení pro vydání licence, doručené žalovanému dne
15.11.2010, byla jako jedna ze dvou listin přiložena v originále i listina vyhotovená
dne 1.10.2010 společností TECHNISERV spol. s r.o., v níž je potvrzováno, že Michal
GXXXXX vykonává odbornou praxi v oboru činnosti pracovníka s vyšší kvalifikací
vyžadující odbornou způsobilost v elektrotechnice pro samostatnou činnost a řízení
činností od 1.8.2001. Michal GXXXXX však v tamní věci (licence č. 17445 pro FVE
Solar I. s.r.o., věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 62A 116/2013) nebyl
odpovědným zástupcem (neměl jím být ani podle žádosti, ani podle rozhodnutí o
udělení licence – a tamní správní spis se o něm jinak nezmiňuje). Přestože k této
skutečnosti ani osoba zúčastněná na řízení nepřinesla žádné rozumné vysvětlení, toto
zjištění může svědčit pro tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že v době vedení řízení o
udělení licence v nyní posuzované věci bylo žalovanému předloženo potvrzení o
odborné praxi Michala GXXXXX v délce přesahující šest let (bez ohledu na to, že
není zřejmé, proč bylo žalovanému takové potvrzení vůbec předkládáno a proč
prochází spisem vedeným ve zcela odlišné věci); „nějak“ se tedy žalovanému skutečně
dostalo a nacházelo-li by se ve správním spisu vedeném v nyní posuzované věci,
zřejmě by pro nedostatek podkladu k této dílčí otázce žaloba podávána nebyla.
Ještě předtím, než se v průběhu řízení před zdejším soudem právě zmíněná
skutečnost ukázala, osoba zúčastněná na řízení zdejšímu soudu předložila nové
potvrzení vystavené společností TECHNISERV spol. s r.o. dne 1.10.2010, z něhož
plyne, že odborná praxe v oboru činnosti pracovníka s vyšší kvalifikací vyžadující
odbornou způsobilost v elektrotechnice pro samostatnou činnost a řízení činností byla
Michalem GXXXXX vykonávána od 1.8.2001; z porovnání s listinou založenou
v originále ve správním spisu týkajícího se licence č. 17445 pro FVE Solar I. s.r.o.
(věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 62A 116/2013) plyne, že jde o kopii právě
zmíněné listiny. Pak tedy proti sobě v průběhu řízení před zdejším soudem stály dvě
listiny: podle první z nich (založené v originále ve správním spisu v nyní posuzované
věci) s datem vystavení 1.11.2010 byla odborná činnost vykonávána ve společnosti
TECHNISERV spol. s r.o. od 14.8.2006, podle druhé z nich (předložené zdejšímu
soudu v kopii) s datem vystavení 1.10.2010 byla odborná činnost vykonávána ve
společnosti TECHNISERV spol. s r.o. od 1.8.2001.
Dokazování délkou odborné praxe odpovědného zástupce ke skutkovému stavu,
jaký tu byl v době rozhodování žalovaného o udělení licence, podle zdejšího soudu
v průběhu řízení o žalobě možné bylo (§ 75 odst. 1, § 52 odst. 1, § 77 odst. 2 s.ř.s.),
pokračování 11 62 A 110/2013
později doložená listina (se dřívějším datem vystavení, předložená zdejšímu soudu
v kopii, správním spisem neprocházející a především obsahující ohledně téže osoby
odlišné údaje než listina předložená žalovanému ve správním řízení) však sama o sobě
stěží může tehdejší odbornou praxi odpovědného zástupce prokazovat.
Zdejší soud proto obě uvedené listiny zaslal tomu, kdo je měl vyhotovit, tedy
společnosti TECHNISERV spol. s r.o., aby ke skutečnostem uvedeným na obou
listinách a k okolnostem vyhotovení obou listin podala své vyjádření. Ta ve svém
vyjádření potvrdila, že obě listiny skutečně vyhotovila. Listina vyhotovená dne
1.10.2010 byla vystavena jako obecné potvrzení na základě skutečností společnosti
TECHNISERV spol. s r.o. známých, jež se týkaly odborné praxe pana Michala
GXXXXX s ohledem na jeho praxi předchozí. Od 1.8.2001, ihned po vyučení (jeho
výuční list byl přiložen), pan GXXXXX pracoval ve společnosti P.W.T. Global, spol.
s r.o. a pak na pozici zajišťující mu potvrzovanou odbornou praxi u Elektroslužby
Moravia, s.r.o. (zápočtový list dokládající tuto praxi byl k vyjádření rovněž přiložen).
V listině ze dne 1.10.2010 však není podle společnosti TECHNISERV spol. s r.o.
uveden údaj o tom, odkdy pracoval Michal GXXXXX u společnosti TECHNISERV
spol. s r.o. Doba výkonu práce byla proto upřesněna druhou listinou datovanou dne
1.11.2010 (pravděpodobně měla být vyhotovena na základě dodatečného vyžádání).
Takové vysvětlení, doložené výučním listem a zápočtovým listem ohledně
dřívější praxe Michala GXXXXX (před nástupem do společnosti TECHNISERV spol.
s r.o., tedy před 14.8.2006), podle zdejšího soudu nepůsobí nedůvěryhodně a rozdíly
v obou listinách, postupně společností TECHNISERV spol. s r.o. vyhotovených,
rozumně vysvětlovat může.
Pokud pak jde za této situace o klíčovou otázku, tj. zda ve vztahu k době, kdy
bylo žalovaným rozhodováno o udělení licence, je odpovídající odborná praxe
Michala GXXXXX prokázána, pak z listin, jež byly společností TECHNISERV spol.
s r.o. zdejšímu soudu dále předloženy, plyne, že u této společnosti byl Michal
GXXXXX zaměstnán ode dne 14.8.2006 jako „manažer projektu č. funkce 21492“ (to
plyne z předložené pracovní smlouvy). Skutečnost, že od 14.8.2006 byl Michal
GXXXXX zaměstnán u společnosti TECHNISERV spol. s r.o., plyne též z „Oznámení
o nástupu do zaměstnání (skončení zaměstnání)“ ze dne 1.11.2012, ze kterého plyne i
skončení zaměstnání ke dni 31.10.2012. Z „Potvrzení o délce zaměstnání pro účely
důchodového pojištění“ vystaveného společností TECHNISERV spol. s r.o. dne
25.10.2012 rovněž plyne, že Michal GXXXXX byl u této společnosti zaměstnán od
14.8.2006 do 31.10.2012. Z přípisu Pražské správy sociálního zabezpečení ze dne
22.4.2015 vyžádaného zdejším soudem plyne, že Michal GXXXXX byl u společnosti
TECHNISERV spol. s r.o. evidován jako zaměstnanec od 14.8.2006 do 31.10.2012.
Dále z „Potvrzení o účasti na nemocenském pojištění a pracovních neschopnostech“
vyhotoveného dne 15.8.2006 Městskou správou sociálního zabezpečení Brno plyne, že
Michal GXXXXX byl od 12.8.2002 do 13.8.2006 pojištěn jako zaměstnanec
pokračování 12 62 A 110/2013
Elektroslužby Moravia, s.r.o. Dále z „Potvrzení při změně zaměstnání (zápočtového
listu)“ vyhotoveného dne 14.8.2006 plyne, že Michal GXXXXX byl od 12.8.2002 do
13.8.2006 zaměstnán u společnosti Elektroslužby Moravia, s.r.o.
Za situace, kdy z vysvědčení o maturitní zkoušce ze dne 11.6.2004, jak je
založeno ve správním spisu, plyne, že Michal GXXXXX vykonal maturitní zkoušku
na středním odborném učilišti v oboru zařízení sdělovací techniky, lze tedy ze shora
uvedeného uzavřít, že bylo-li by osobou zúčastněnou na řízení v řízení o udělení
licence žalovanému předloženo potvrzení ze dne 1.10.2010, pak by obstálo, neboť
šestiletou odbornou praxi, a to praxi navazující na dosažení úplného středního
odborného vzdělání technického směru s maturitou (toho bylo dosaženo dne
11.6.2004), potvrzuje. Zdejšímu soudu je přitom z jeho úřední činnosti známo, že
v řízeních o udělení licence bylo konstantní praxí žalovaného akceptovat doložení
odborné praxe odpovědných zástupců toliko obsahově obdobnými potvrzeními. V nyní
posuzované věci z doplnění dokazování před soudem ohledně profesního působení
Michala GXXXXX nevyplynuly žádné skutečnosti, jež by odporovaly skutečnostem
uváděným v potvrzení ze dne 1.10.2010, rovněž se podařilo vyvrátit pochybnosti
ohledně pravosti uvedeného (v kopii dodatečně předkládaného) potvrzení a nadto se
vysvětluje (a dokládá), že ta část šestileté odborné praxe, jež předcházela zaměstnání
Michala GXXXXX u společnosti TECHNISERV spol. s r.o. (tj. před 14.8.2006) a
zároveň navazovala na dosažené úplné střední odborné vzdělání technického směru
s maturitou (po 11.6.2004), pochází z doby, kdy Michal GXXXXX pracoval pro
společnost Elektroslužby Moravia, s.r.o.
Zdejší soud, z vlastní úřední činnosti si vědom ustálené praxe žalovaného
z období konce roku 2010, který obdobná potvrzení o odborné praxi akceptoval (aniž
by vyžadoval doložení jakýchkoli podrobností k takto potvrzované praxi, kupř. přesné
pracovní zařazení, přesný popis činnosti osoby, ohledně které odbornou praxi
potvrzoval, její účast na konkrétních zakázkách atd.), bez toho, že by v jakékoli věci
zdejšímu soudu známé i samotný žalobce tuto praxi zpochybňoval, s přihlédnutím
k tomu, že energetický zákon ani žádný jiný právní předpis k otázce vyžadované
odborné praxe neuvádí nic konkrétního (toliko je v § 5 odst. 5 energetického zákona
zmiňována podmínka prokázání „praxe v oboru“ v příslušné délce lišící se podle
stupně dosaženého vzdělání), a to za situace, kdy dokazování prováděné zdejším
soudem k tehdejšímu skutkovému stavu v zásadě nahrazuje dokazování, jež v době
řízení o udělení licence měl vést sám žalovaný, tak nepokládal za potřebné
v dokazování ohledně detailů potvrzované odborné praxe Michala GXXXXX
pokračovat – a to ani k té její části, která měla být získána prací pro společnost
TECHNISERV spol. s r.o., ani k té její části, která měla být získána prací pro
společnost Elektroslužby Moravia, s.r.o. I práci Michala GXXXXX pro společnost
Elektroslužby Moravia, s.r.o. po získání úplného středního odborného vzdělání
pokládá zdejší soud bez dalšího za „praxi v oboru“, jak vyžaduje § 5 odst. 5
energetického zákona, započitatelnou v délce šesti let pro udělení licence osobě
pokračování 13 62 A 110/2013
zúčastněné na řízení v nyní posuzované věci, jak byla potvrzována společností
TECHNISERV spol. s r.o. v jejím potvrzení ze dne 1.10.2010.
Na základě doplněného dokazování tedy zdejší soud dospívá k závěru, že ani
v této části není žaloba důvodná.
Žalobce dále tvrdí, že licence byla udělena na dobu 25 let, aniž by pro takové
rozhodnutí byly ve správním spisu obsaženy podklady.
Podle § 4 odst. 1 energetického zákona se licence na výrobu elektřiny uděluje
nejvýše na 25 let. Podle § 4 odst. 4 energetického zákona v případě, že žadatel o
udělení licence podle § 4 odst. 1 téhož zákona doloží vlastnictví nebo jiné užívací
právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, na
dobu kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na tuto dobu.
Dále zdejší soud připomíná již shora uvedené, že podle § 5 odst. 3
energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence,
musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované
činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit
vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu
licencované činnosti. Není-li žadatel o udělení licence vlastníkem energetického
zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím
k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence
udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním
předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není povinen prokazovat
žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický výkon
výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné energie,
pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW.
Podle § 7 odst. 4 písm. e) energetického zákona se k žádosti o licenci připojí
doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení.
Podle § 98a odst. 2 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad
stanoví vyhláškou způsoby prokazování finančních a technických předpokladů a
odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území
a provozovny, prokázání vlastnického nebo užívacího práva k užívání energetického
zařízení, náležitosti prohlášení odpovědného zástupce, a vzory žádostí k udělení,
změně a zrušení licence.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. vlastnické právo k energetickému
zařízení žadatel prokazuje a) výpisem z katastru nemovitostí, zapisuje-li se vlastnické
právo do katastru nemovitostí podle zvláštního právního předpisu, odpovídající stavu
zápisů v katastru nemovitostí ke dni předložení výpisu, b) smlouvou, na základě které
dochází k převodu nemovitosti, pokud vlastnické právo k nemovitosti není předmětem
pokračování 14 62 A 110/2013
zápisu do katastru nemovitostí, c) smlouvou, na základě které dochází k převodu
vlastnického práva k movitému energetickému zařízení, d) smlouvou, ze které je
zřejmé, že žadatel je vlastníkem daného movitého energetického zařízení, e)
originálem nebo ověřenou kopií rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, pokud
žadatel nabyl vlastnické právo k energetickému zařízení na základě rozhodnutí soudu
nebo správního orgánu nebo je jeho vlastnické právo takovým rozhodnutím potvrzeno,
nebo f) potvrzením o nabytí vlastnictví, bylo-li energetické zařízení předmětem
veřejné dražby.
Podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb. nelze-li nabytí vlastnického práva k
energetickému zařízení nebo užívacího práva k energetickému zařízení prokázat
způsoby uvedenými v § 7 odstavci 1 nebo 2 této vyhlášky, protože takové nabývací
tituly nelze doložit, došlo k nabytí ze zákona nebo je již nelze dohledat, lze nabytí
vlastnického práva nebo užívacího práva k energetickému zařízení doložit i jiným
způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.
Právo užívat energetické zařízení v soukromoprávním smyslu je prvotním
předpokladem pro to, aby za splnění dalších podmínek daných veřejnoprávními
předpisy mohl uživatel získat licenci k podnikání ve státem regulovaném odvětví.
V tomto smyslu je tedy třeba přistupovat k požadavku na doložení vlastnického nebo
užívacího právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované
činnosti, podle § 5 odst. 3 energetického zákona. S tím koresponduje i dikce
citovaného § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb., který umožňuje soukromoprávní
vztah k energetickému zařízení prokázat i jiným způsobem, o kterém nejsou důvodné
pochybnosti. Existence soukromoprávního vztahu k energetickému zařízení je nutným
předpokladem pro provozování energetického zařízení, které s ohledem na dotčení
veřejných zájmů podléhá regulaci veřejnoprávními předpisy; jedná se o omezení
sledující legitimní cíl, za současného zachování přiměřenosti veřejnoprávní regulace,
která shodně dopadá jak na vlastníka, tak i na oprávněného uživatele energetického
zařízení. I důvodová zpráva k návrhu energetického zákona uvádí, že
„…základním
předpokladem udělení licence je splnění podmínek uvedených v tomto zákoně,
obdobně jako je tomu v živnostenském zákoně. Vzhledem k charakteru energie, ke
složitosti energetických systémů a náročnosti jejich obsluhy, a to i z hlediska veřejného
ohrožení, je stanovena věková hranice pro udělení licence na 21 let. Z obdobných
důvodů musí žadatel o udělení licence stanoveným způsobem prokazovat svoji
odbornou způsobilost a bezúhonnost. Žadatel musí kromě výše uvedených podmínek
prokázat, že je schopen dlouhodobě financovat své podnikatelské aktivity, že vlastní,
nebo má pronajato, technologické zařízení pro plynulé zajištění dodávek.“ (důvodová
zpráva k návrhu zákona, sněmovní tisk č. 535/0, digitální repositář www.psp.cz).
Z pohledu doložení vlastnického nebo užívacího práva k energetickému
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, tedy splnění podmínky podle
§ 5 odst. 3 energetického zákona, je tedy podstatné, zda osobě zúčastněné na řízení
pokračování 15 62 A 110/2013
svědčil některý ze soukromoprávních užívacích titulů. To, že fotovoltaická elektrárna
byla postavena na pozemcích p.č. 745/1, 6, 754/6, 746, k.ú. Druzcov, obec Osečná,
k nimž bylo prokázáno užívací právo osoby zúčastněné na řízení, ani žalobce
nezpochybňuje. Dále ani žalobce nezpochybňuje, že podle „Dohody o užívání
technologické části výrobny elektřiny (fotovoltaická elektrárna)“ ze dne 20.10.2010
počalo osobě zúčastněné na řízení svědčit užívací právo k energetickému zařízení, pro
jehož provoz byla udělena licence, na celou dobu, na kterou měla být udělena licence.
Fakt, že bylo rozhodnutím Městského úřadu Osečné ze dne 29.11.2010, č.j.
H/267/MU/1182/10-330, povoleno předčasné užívání fotovoltaické elektrárny do
30.6.2011, ovšem nikterak nesouvisí s doložením vlastnického práva či práva užívat
toto zařízení v soukromoprávním smyslu, a tedy nemůže mít žádný vliv na splnění
podmínky doložení (vlastnického nebo užívacího) práva podle § 5 odst. 3
energetického zákona. Ani absence kolaudačního souhlasu v době rozhodování
žalovaného na splnění této podmínky nemá žádný vliv. Kolaudační souhlas ze dne
13.5.2011, jak na něj upozorňuje osoba zúčastněná na řízení, tedy nemusel (a logicky
ani nemohl) být žalovanému předložen před vydáním rozhodnutí o udělení licence.
Za situace, kdy energetický zákon udělení licence na dobu 25 let nikterak
neomezuje (neváže na splnění jakýchkoli podmínek), vyjma případu, kdy žadatel
doloží vlastnictví nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k
výkonu licencované činnosti, na dobu kratší než 25 let, přitom v nyní posuzované věci
z ničeho neplyne, že by užívací právo osoby zúčastněné na řízení k fotovoltaické
elektrárně bylo dočasné (na dobu kratší než 25 let), tedy udělení licence na dobu 25 let
podle § 4 odst. 1 energetického zákona žalovanému nic nebránilo.
Ani v této části tedy není žaloba důvodná.
Dále žalobce poukazuje na to, že řízení o udělení licence bylo dne 16.11.2010
k žádosti osoby zúčastněné na řízení přerušeno na dobu dvou měsíců, během nichž si
hodlala osoba zúčastněná na řízení opatřit doklady, jež musela žalovanému předložit,
žalovaný však v takto přerušeném řízení (bez toho, že by rozhodl o pokračování
v řízení) rozhodnutí o udělení licence vydal.
Tu je argumentace žalobce v souladu s obsahem správního spisu. Skutečně
žalovaný dne 16.11.2010 správní řízení o udělení licence k žádosti osoby zúčastněné
na řízení přerušil a před rozhodnutím o udělení licence nerozhodl o jeho pokračování.
Podle § 64 odst. 2 správního řádu v řízení o žádosti přeruší správní orgán řízení na
požádání žadatele. Podle § 65 odst. 2 správního řádu správní orgán pokračuje v řízení,
jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno, nebo uplyne lhůta určená
správním orgánem podle § 64 odst. 2 nebo 3 správního řádu. Bylo-li řízení přerušeno
podle § 64 odst. 2 nebo 3 správního řádu, může v řízení správní orgán pokračovat též
na požádání účastníka, který požádal o jeho přerušení. O tom, že v řízení pokračuje,
vyrozumí správní orgán účastníky a provede o tom záznam do spisu.
pokračování 16 62 A 110/2013
Žalovaný tedy postupoval nepochybně v rozporu se správním řádem; rozhodl-li
o udělení licence dne 15.12.2010, pak dvouměsíční doba, na kterou bylo správní řízení
dne 16.11.2010 přerušeno, v té době ještě neuplynula, ani v době od 16.11.2010 do
15.12.2010 žalovaný nepostupoval podle § 65 odst. 2 správního řádu, tedy osobu
zúčastněnou na řízení o pokračování v řízení nevyrozuměl, ani o tom neprovedl
záznam do spisu. Nutně navazující otázkou je nyní otázka, zda pro tuto vadu je třeba
rozhodnutí o udělení licence zrušit.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že poté, co bylo správní řízení přerušeno
(po 16.11.2010), byly do spisu žurnalizovány listiny, jež žalovanému doručovala
osoba zúčastněná na řízení. Z pohledu podkladů pro vydání rozhodnutí se jednalo o
jejich převažující část; dne 22.11.2010 bylo žalovanému doručeno potvrzení o
bezdlužnosti s dalšími pěti listy (včetně potvrzení o neevidování nedoplatků na
platbách sociálního zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti), dne
25.11.2010 bylo žalovanému doručeno potvrzení o neevidenci daňových nedoplatků
s dalšími 75 listy, dne 1.12.2010 bylo žalovanému doručeno rozhodnutí Městského
úřadu Osečná o povolení předčasného užívání fotovoltaické elektrárny s dalšími 160
listy. Je tedy zřejmé, že i v tomto období žalovaný shromažďoval podklady pro
rozhodnutí (dělo se tak z aktivity osoby zúčastněné na řízení, která všechny listiny
určené žalovanému odesílala). Průběh žurnalizace správního spisu nasvědčuje tomu,
že správní řízení fakticky probíhalo a že poté, co měl žalovaný podklady rozhodnutí
doplněny, vydal rozhodnutí o udělení licence.
Žalovaný tedy formálně nepostupoval tak, jak mu ukládal § 65 odst. 2
správního řádu, obsah správního spisu však nenaznačuje zamlžení průběhu správního
řízení v důsledku tohoto pochybení žalovaného, ani žalobce nic takového neindikuje,
tato vada nemůže rovněž vyvolávat závěr, že by řádný proces před vydáním
rozhodnutí o udělení licence zcela chyběl anebo že by tímto pochybením žalovaného
byla zpochybňována pravdivost či věrohodnost podkladů nacházejících se ve správním
spisu.
Nadto smysl pravidla podávaného z § 65 odst. 2 správního řádu lze nalézt
v zajištění dostatečné procesní ochrany účastníků správního řízení; vyhoví-li správní
orgán žádosti účastníka správního řízení o přerušení řízení, pak skutečnost, že je řízení
přerušeno, má účastník správního řízení najisto postavenou z usnesení o přerušení
řízení. Rozhodne-li se správní orgán před uplynutím lhůty, na kterou bylo řízení
přerušeno, v řízení pokračovat, směřuje vyrozumění účastníka řízení (společně se
zaznamenáním do spisu) k tomu, aby měl účastník najisto postaveno, že v řízení je
pokračováno. Bylo by tak absurdní rozhodnutí vydané v řízení, v němž k porušení
tohoto pravidla došlo, rušit, jde-li o řízení s jediným účastníkem a necítí-li se být tento
účastník postupem správního orgánu jakkoli zkrácen. Porušení § 65 odst. 2 správního
řádu žalovaným tedy zdejší soud ve shora uvedených souvislostech nepokládá za
pokračování 17 62 A 110/2013
natolik intenzivní vadu, jež by musela přivodit zrušení napadeného rozhodnutí o
udělení licence.
Ani v této části tedy žaloba důvodná není.
V. Závěr
Přestože zdejší soud souhlasí se žalobcem, že žalovaný se dopustil v řízení
předcházejícím vydání rozhodnutí o udělení licence chyb, a to jak chyby formálně
procesní, tak chyby promítající se v nedostatku podkladu rozhodnutí, je zároveň toho
názoru, že vada formálně procesní nedosáhla takové intenzity, že by měla být
důvodem pro zrušení rozhodnutí o udělení licence, a vada promítající se v nedostatku
podkladu rozhodnutí byla zhojena dokazováním provedeným před zdejším soudem.
Zdejší soud tedy žalobu v žádném z uplatněných žalobních bodů neshledal
důvodnou. Proto byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.
VI. Náklady řízení
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu
nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to by formálně mohlo náležet žalovanému
(byť ten ve skutečnosti nebyl k žalobci v nikterak kontradiktorním postavení), tomu
však především žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle
obsahu soudního spisu nevznikly, a proto zdejší soud rozhodl tak, že žalovanému se
náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na
náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i
náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z
těchto zákonem předvídaných situací podle zdejšího soudu nenastala. Žádná povinnost
nebyla soudem osobě zúčastněné na řízení uložena a spočívalo-li posouzení
důvodnosti žaloby jednak v hodnocení otázek právních za situace, kdy žádného
procesního stanoviska osoby zúčastněné na řízení nebylo nezbytně třeba a kdy ani
žádná procesní aktivita osoby zúčastněné na řízení přímo nepřivodila závěr o
nedůvodnosti žaloby, a nadto v doplnění dokazování, jež bylo v souladu s § 52 odst. 1
a § 77 odst. 2 s.ř.s. prováděno z převažující míry z aktivity soudu, neshledal soud
k výjimečnému přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení důvod; ta
ostatně o přiznání náhrady nákladů řízení ani nežádala.
pokračování 18 62 A 110/2013
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 21. května 2015
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.
Romana Lipovská předseda senátu
