Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Usneseni'.

č. j. 6 To 93/2019-1307 
 
USNESENÍ 
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 30. dubna 2020 odvolání 
obžalovaného  DXXXX  SXXXX,  narozeného  XXXXX,  proti  rozsudku  Krajského  soudu 
v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 11.9.2019, č. j. 69 T 8/2018-1170, a rozhodl  
 
takto: 
 
Podle § 256 tr. ř. se odvolání obžalovaného DXXXX SXXXX zamítá.  
 

Odůvodnění: 
1.  Napadeným  rozsudkem  Krajského  soudu  v Brně,  pobočky  ve  Zlíně,  ze  dne  11.9.2019,  č.  j.  
69 T 8/2018-1170, byl obžalovaný DXXXX SXXXX uznán vinným zločinem zkrácení daně, 
poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném 
do 30. 6. 2016, kterého se dopustil tím, že 
jako  jednatel  společností  XXXXX  s.  r.  o.,  IČO  XXXXX,  se  sídlem  XXXXX,  a  XXXXX 
s. r. o.,  IČO:  XXXXX,  se  sídlem  XXXXX,  fakticky  provádějící  veškerou  podnikatelskou 
činnost ve své kanceláři ve XXXXX, v níže uvedených zdaňovacích obdobích, během nichž 
byl také zplnomocněn k výkonu funkce jednatele společnosti XXXXX s. r. o., IČO: XXXXX, 
a kdy také fakticky ovládal společnost  XXXXX s. r. o., IČO: XXXXX, přičemž předmětem 
činnosti  veškerých  uvedených  společností  byl  obchod  s hutním  materiálem,  v kteréžto 
souvislosti  došlo  ve spolupráci  s dalšími  firmami  k vytvoření  obchodního  řetězce,  v jehož 
rámci mělo k obchodům docházet, 
 
v úmyslu vylákat nadměrné odpočty DPH a zkrátit daň,  
   a) podal za společnost XXXXX s. r. o. u Finančního úřadu pro Prahu 8 přiznání k dani 
z  přidané  hodnoty,  ve  kterých  uplatňoval  odpočty  daně  z  přidané  hodnoty  na  vstupu 
z deklarovaných  nákupů  od  společnosti  XXXXX s. r. o.,  dokládaných  daňovými  doklady 
dodavatele  XXXXX  s. r. o.,  ačkoli  ve  skutečnosti  tato  tvrzená  plnění  neproběhla,  přičemž 
uplatněním  odpočtů  daně  z  přidané  hodnoty  na  základě  fiktivních  obchodů  došlo  u 
společnosti  XXXXX  s. r. o.  k  neoprávněnému  snížení  daňové  povinnosti  a  k  vylákání 
nadměrných odpočtů daně, a to z titulu následujících daňových přiznání za uvedená měsíční 
zdaňovací období, v nichž uplatnil uvedené faktury (uváděné částky v českých korunách): 
 
Zdaňovací 
Faktura 
Základ daně 
DPH 
Nadměrný 
Snížená 
období 
odpočet 
daňová 
povinnost 
červenec 2010 
10FP041 
567.600 
113.520 
 
 
 
10FP054 
590.408 
118.082 
 
 
 
10FP055 
586.040 
117.208 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
 
10FP056 
261.004 
52.201 
 
 
 
10FP057 
300.495 
60.099 
 
 
 
10FP058 
309.270 
61.854 
 
 
 
10FP059 
303.810 
60.762 
 
 
 
10FP060 
317.265 
63.453 
 
 
 
10FP061 
600.990 
120.198 
 
 
 
10FP062 
595.400 
119.080 
 
 
celkem 
 
4.432.282 
886.457 
619.051 
267.124 
červen 2011 
11FP117 
2.460.559 
492.112 
 
 
 
11FP118 
2.546.867 
509.373 
 
 
 
11FP119 
2.046.543 
409.309 
 
 
 
11FP120 
2.237.969 
447.594 
 
 
 
11FP121 
1.408.466 
281.693 
 
 
celkem 
 
10.700.405 
2.140.081 
895.642 
1.244.439 
červenec 2011 
11FP144 
15.043.045 
3.008.609 
625.859 
2.382.750 
září 2011 
11FP181 
12.214.048 
2.442.810 
695.458 
1.747.352 
říjen 2011 
11FP201 
6.230.500 
1.246.100 
902.456 
343.644 
březen 2012  
12FP075 
3.619.195 
722.839 
722.839 
 
duben 2012 
12FP094 
8.793.090 
1.142.732 
1.142.732 
651.886 
srpen 2012  
12FP186 
5.967.500 
1.193.500 
1.193.500 
 
září 2012  
12FP206 
6.835.500 
1.367.100 
1.164.463 
202.637 
říjen 2012  
12FP237 
5.512.840 
1.102.568 
1.063.382 
39.186 
listopad 2012 
12FP254 
5.689.940 
1.137.988 
1.137.988 
 
prosinec 2012 
12FP272 
4.603.720 
920.744 
920.744 
 
 
přičemž  tyto  daňové  doklady  vystavené  společností  XXXXX  s. r. o.  obžalovaný  zahrnul 
do daňových  přiznání  společnosti  XXXXX  s. r. o.  přesto,  že  ve  skutečnosti  plnění 
od společnosti XXXXX s. r. o. nebylo dodáno. 
 
b) podal  za  společnost  XXXXX  s. r. o.  u Finančního  úřadu  pro  Prahu  8  přiznání  k  dani 
z  přidané  hodnoty,  ve  kterých  uplatňoval  odpočty  daně  z  přidané  hodnoty  na  vstupu 
z  deklarovaných nákupů od společností XXXXX s. r. o. a XXXXX s. r. o., IČO: 28959272, se 
sídlem  XXXXX,  dokládaných  daňovými  doklady  dodavatelů  XXXXX  s. r. o.  a  XXXXX 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
s. r. o.,  ačkoli  ve  skutečnosti  tato  tvrzená  plnění  neproběhla,  přičemž  uplatněním  odpočtů 
daně  z  přidané  hodnoty  na  základě  fiktivních  obchodů  došlo  k  neoprávněnému  snížení 
daňové povinnosti společnosti XXXXX s. r. o. a k vylákání nadměrných odpočtů daně touto 
společností,  a  to  z  titulu  následujících  daňových  přiznání  za uvedená  zdaňovací  období,  v 
nichž uplatnil uvedené faktury: 
- dodavatel XXXXX s. r. o.  
Zdaňovací 
Faktura 
Základ daně 
DPH 
Nadměrný 
Snížená 
období 
odpočet 
daňová 
povinnost 
červen 2010 
10FVA0029 
1.159.607 
231.921 
 
 
 
10FVA0030 
1.186.897 
237.379 
 
 
 
10FVA0034 
1.303.894 
260.779 
 
 
 
10FVA0039 
1.447.403 
289.481 
 
 
 
10FVA0042 
1.203.402 
240.680 
 
 
celkem 
 
6.301.202 
1.260.240 
1.260.240 
 
červen 2011 
11FP051 
12.980.036 
2.596.007 
 
 
 
11FP052 
12.403.407 
2.480.681 
 
 
 
11FP053 
8.688.526 
1.737.705 
 
 
celkem 
 
34.071.969 
6.814.393 
6.814.393 
 
 
- dodavatel XXXXX s. r. o.   
Zdaňovací 
Faktura 
Základ daně 
DPH 
Nadměrný 
Snížená 
období 
odpočet 
daňová 
povinnost 
červen 2011 
11FP054 
1.738.877 
347.775 
 
 
 
11FP055 
1.119.943 
223.989 
 
 
 
11FP056 
880.059 
176.012 
 
 
 
11FP057 
869.345 
173.869 
 
 
 
11FP058 
1.346.316 
269.263 
 
 
 
 
5.954.541 
1.190.908 
1.469.532 
6.535.771 
 
přičemž tyto daňové doklady vystavené společnostmi XXXXX s. r. o. a XXXXX  s. r. o. pak 
obžalovaný  do  daňových  přiznání  zahrnul  přesto,  že  ve  skutečnosti  tato  plnění  společnosti 
XXXXX s. r. o. nebyla dodána. 
 
Celkem  tak  DXXXX  SXXXX  uvedeným  jednáním  způsobil  škodu  České  republice, 
zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 8, ve výši 27.228.674,79 Kč, z čehož 13.813.886,72 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
Kč  bylo  vyplaceno  formou  nadměrných  odpočtů  a  o  další  částku  13.414.788,07  Kč  byla 
snížena vlastní daňová povinnost společností XXXXX s. r. o. a XXXXX s. r. o., za což mu byl 
podle  §  240  odst.  3  tr.  zákoníku  uložen  trest  odnětí  svobody  v trvání  5  let  a  6  měsíců,  pro 
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle 
§ 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu 
výkonu  funkce  statutárního  orgánu  obchodních  korporací  a  družstev  v trvání  5  let.  Podle  
§  228  odst.  1  tr.  ř.  byl  pak  obžalovaný  zavázán  nahradit  škodu  České  republice  zastoupené 
Generálním finančním ředitelstvím se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, ve výši 27.228.675 Kč.  
2.  Tento  rozsudek  nenabyl  právní  moci,  neboť  byl  v  zákonné  lhůtě  napaden  odvoláním 
obžalovaného  DXXXX  SXXXX,  které  bylo  v  písemné  podobě  zpracováno  a  odůvodněno 
jeho obhájcem Mgr. Janem Drozdem. 
 
3.  V úvodu opravného prostředku uvedl  obžalovaný přehled všech trestních stíhání, která byla 
od 20.7.2016 zahájena ve vztahu k jeho trestné činnosti, jakož i trestné činnosti dalších osob se 
skutky kladenými za vinu obžalovanému související. Konstatoval, že skutek tak, jak byl popsán 
v  obžalobě  podané  v  této  trestní  věci,  byl  odůvodněn  zejména  a  téměř  výlučně  obsahem 
zajištěných  daňových  spisů  dotčených  společností,  z nichž  byl  v  rámci  daňových  kontrol 
zjištěn nesoulad mezi jednotlivými předloženými daňovými evidencemi. Přípravné řízení se tak 
věnovalo  poměrně  úzké  problematice  konkrétních  plnění  popsaných  ve  zpochybněných 
fakturách,  přičemž  se  policejní  orgán  nikdy  nevěnoval  okolnostem  podnikání  obžalovaného 
DXXXX SXXXX komplexněji, jako tomu bylo v souvisejících trestních řízeních, z nichž byla 
projednávaná  věc  vyloučena  usnesením  ze  dne  16.4.2018.  Již  tehdy  obžalovaný  namítal,  že 
vyloučení je iracionální, neefektivní a nezákonné. 
 
4.  Soudu  prvého  stupně  odvolatel  vytknul,  že  na  rozdíl  od  podané  obžaloby hodnotil  fakticky 
celý  rámec  podnikatelské  činnosti  obžalovaného  od  počátku  jeho  zapojení  na  pozici 
statutárního  orgánu  ve  společnostech  XXXXX  s. r. o.,  a  XXXXX  s. r. o.  Přitom  se  však 
dostatečným  způsobem  nezabýval  konkrétními  plněními,  která  měla  odraz  v  předmětných 
sporných  daňových  dokladech.  Odvolatel  má  za  to,  že  tímto  postupem  mu  bylo  efektivně 
zabráněno  v  obhajobě,  když  se  věnoval  zejména  okolnostem,  na  nichž  byla  postavena 
obžaloba.  Soud  prvního  stupně  se  přitom  podnikatelské  činnosti  obžalovaného  a  jeho 
právnických  osob  nevěnoval  dostatečně  obsáhle,  aby  mohl  v  tomto  směru  činit  kategorické 
závěry.  V  celém  přípravném  řízení  nebyla  vypracována  žádná  komplexní  analýza,  směřující  
k prokázání či vyvrácení reálnosti podnikání obžalovaného jako celku. Veškeré dokazování se 
pak opíralo pouze o dílčí nesrovnalosti a nedostatky v účetních dokladech, přičemž i nalézací 
soud  se  v  napadeném  rozsudku  věnoval  zejména  relativizaci  znaleckých  závěrů, 
zpochybňujících  jak  vznik  a  tvrzenou  výši  škody,  tak  celý  modus  operandi  tvrzené  trestné 
činnosti.  Poukázal  v  té  souvislosti  na  obecnou  zmínku  soudu  prvého  stupně  
o tzv. karuselovém obchodu, která působí účelově a nemístně. 
 
5.  Jako  vadu  ve  smyslu  § 258  odst. 1  písm.  a)  tr.  ř.  vytknul  postup  orgánů  činných  v  trestním 
řízení, a to již vyšetřovatele, „posvěcený“ státní zástupkyní, kdy došlo k vyloučení jednoho ze 
skutků  stejnorodého  jednočinného  souběhu  k  samostatnému  řízení,  a  to  pod  rouškou  jeho 
urychlení.  Odkázal  na  závěr  soudu  prvého  stupně,  že  vyloučení  nevedlo  k  urychlení  řízení  
a fakticky nebyl popsán ani žádný důležitý důvod odpovídající ustanovení § 23 odst. 1 tr. ř.,  
z čehož lze učinit závěr, že šlo o vyloučení nezákonné. Zmíněný postup v konečném důsledku 
vedl ke zmatku v trestních spisech i v důkazech, k multiplikaci úkonů, důkazů a nákladů. Proto 
namítl, že od 16.4.2018, kdy bylo o vyloučení rozhodnuto, je řízení postiženo vadou, kterou 
ani  soud  prvého  stupně  dostatečně  nevyhodnotil.  Tímto  nezákonným  postupem  pak  byla 
krácena  práva  obžalovaného  na  vedení  efektivního,  rychlého  a  spravedlivého  procesu,  kdy 
jsou důkazy simultánně obsaženy v různých spisech a navíc ve velkém množství.  
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
6.  Ve  smyslu  ustanovení  § 258  odst. 1  písm.  b),  c)  tr.  ř.  pak  odvolatel  soudu  prvého  stupně 
vytknul nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění. S odkazem na závěry znaleckého posudku 
Ostravské  znalecké  a.  s.  namítl  důvodné  pochybnosti,  zda  jednáním,  které  bylo  předmětem 
úvah soudu prvého stupně, byla vůbec České republice způsobena škoda. Odvolatel má za to, 
že nebylo dostatečně prokázáno, která konkrétní plnění byla pouze fiktivní a které konkrétní 
daňové  doklady  byly  uplatněny  neoprávněně.  Otázkou  existence  či  neexistence  zboží  
a  obchodů  se  soud  prvého  stupně  dotýkal  jen  okrajově.  Výrazně  se  vymezil  proti  úvahám 
soudu prvého stupně o ekonomickém významu distribuce hutních produktů prostřednictvím 
řady  prodejců,  což  ilustroval  příkladem  poptávky  velkoobchodních  a  maloobchodních 
dodávek tohoto materiálu rozeslanou různým obchodníkům, jimiž byl finální produkt nabízen 
ve  výrazně  odlišných  cenách.  Odmítl  také  závěr  soudu  prvého  stupně,  že  jako  obchodník  
s  hutním  materiálem  neznal  své  odběratele,  kdy  poukázal  na  setrvale  tvrzenou  obchodní 
spolupráci  s  konkrétními  společnostmi,  přičemž  znovu  namítl,  že  nalézací  soud  samotný 
pohyb  obchodovaného  zboží  nijak  validně  nezjišťoval.  Poukázal  dále  na  skutečnost,  že  
ze  strany  Celní  správy  nebylo  proti  společnostem  obžalovaného  ani  v  jednom  případě 
zahájeno  jakékoliv  šetření,  z  čehož  lze  dovodit,  že  příslušné  orgány  považovaly  deklarované 
obchody za řádné. Odmítl dále závěry soudu prvého stupně, že svědek RXXXX HXXXX měl 
být údajně skladníkem, kdy šlo o jednatele slovenské firmy XXXXX, s. r. o., a je proto logické, 
že  za  tuto  firmu  skládal  nebo  nakládal  zboží,  aniž  by  přitom  byl  skladníkem  v  jakékoliv 
společnosti ovládané obžalovaným. Pokud pak jde o  závěr nalézacího soudu, že obžalovaný 
své  společnosti  účelově  převedl  na  vlastníka  mimo  EU,  poukázal  na  výpisy  z  Obchodního 
rejstříku, podle nichž předmětné společnosti nikam převedeny nebyly, neboť po celou dobu,  
i poté co obžalovaný přestal být jejich jednatelem, je evidován stále stejný společník. Odvolatel 
dále  konstatoval,  že  jeho  tvrzení  o  vedení  pouze  elektronického  účetnictví,  není  v  rozporu  
s výpovědí svědkyně JXXXX, popisující provozní pohyb několika dokladů, když tyto doklady 
v  papírové  podobě  byly  zaúčtovány,  naskenovány  a  následně  skartovány  a  nebyly  tedy 
ukládány v papírové podobě. Odmítl také soudem prvého stupně tvrzený rozpor ve smluvních 
ujednáních  a  zákazu  obchodování  zboží  zakoupeného  ve  Slovenské  republice  zpět  
do  Slovenské  republiky,  když  uvedl,  že  v  případech,  kdy  k  tomuto  docházelo,  bylo  zboží 
zpracováno  a  fakticky  bylo  takto  obchodováno  s  odlišnou  komoditou.  Zcela  také  odmítl 
závěr, že by k chybám v účetnictví docházelo soustavně a naopak uvedl, že pokaždé poté, co 
správce daně na možné chyby upozornil, došlo k jejich nápravě a dále se neopakovaly. 
 
7.  Následně  poukázal  na  podíl  chybných  faktur,  které  jsou  předmětem  této  trestní  věci  
na celkovém množství faktur, vydaných oběma společnostmi obžalovaného s tím, že jde jen  
o desetiny procent všech obchodních případů. Odmítl proto závěr soudu prvého stupně, že 
nebylo  jeho  úmyslem  vést  řádné  účetnictví.  Znovu  také  odmítl  úvahy  nalézacího  soudu  
o fiktivnosti deklarovaných obchodů s tím, že faktická existence obchodovaného zboží nebyla 
v průběhu celého řízení dostatečně zjišťována a naopak ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že 
zboží bylo přepravováno a sklady obou společností obžalovaného byly přiměřeným způsobem 
naplněny.  Odmítl  dále  závěr  o  neexistenci  skladové  evidence,  když  uvedl,  že  tuto  evidenci 
řádně vedla fakturantka na základě pokynů skladníka. Poukázal také na skutečnost, že obě jeho 
společnosti  nikdy  neměly  sídlo  na  virtuální  adrese,  ale  měly  vždy  fungující  kancelář  
a po celou dobu řádně plnily své zákonné povinnosti, když i obžalovaný po celou dobu řádně 
spolupracoval s finančními úřady a dokládal vše, co bylo požadováno. Poukázal na nejasnou 
situaci v souvislosti s daňovou kontrolou u společnosti XXXXX s. r. o., která byla ukončena 
dne  19.5.2016,  tedy  v  době,  kdy  obžalovaný  již  nebyl  jednatelem  společnosti.  Protokol  o 
ukončení  daňové  kontroly  byl  správcem  daně  společnosti  XXXXX  s. r. o.  zaslán  do  datové 
schránky a doručen byl fikcí. Po doručení byl správcem daně vydán dodatečný platební výměr 
za  leden  2012,  přičemž  současně  bylo  společností  XXXXX  s. r. o.  správci  daně  zasláno 
dodatečné daňové přiznání za leden 2012, tedy období, jehož se týkala daňová kontrola. Tento 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
dokument  neodpovídá  standardním  podáním,  přičemž  v  té  době  (květen  2016)  společnost 
XXXXX s. r. o. neměla jednatele a tím ani aktivní přístup k datové schránce. Odvolatel tedy 
vznesl otázku, kdo tyto dokumenty zpracoval a odeslal správci daně.  
 
8.  Odvolatel  se  dále  vyjádřil  k  absenci  subjektivní  stránky  jeho  jednání,  která  podle  něj 
jednoznačně  vyplývá  z  výpovědi  svědka  DXXXX  KXXXX,  zástupce  společnosti  XXXXX, 
která  společnostem  obžalovaného  poskytovala  podporu  pro  účetní  systém  Pohoda.  Tento 
svědek  popsal  v hlavním  líčení  okruh  a  způsob  chyb,  který  mohl  vést  k  nesrovnalostem  
v  účetní  evidenci.  Obžalovaný  s ním  tyto  chyby  řešil  tak,  aby  se  již  neopakovaly,  což 
jednoznačně vylučuje jeho úmysl ve vztahu k podvodnému jednání. 
 
9.  Závěrem  pak  namítl  nesprávnost  výroku  o  náhradě  škody  s  tím,  že  s  odkazem  na  závěry 
znaleckého posudku Ostravské znalecké, a. s., škoda jeho jednáním vzniknout nemusela. 
 
10.  Navrhl, aby byl v odvolacím řízení napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) a f) 
tr.  ř.  zrušen  a  podle  § 259  odst. 1  tr.  ř.  byla  věc  vrácena  soudu  prvního  stupně  k  novému 
rozhodnutí. 
 
11.  Věc byla předložena vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu ve smyslu ustanovení § 252 tr. ř. 
Odvolací  soud  ověřil,  že  opravný  prostředek  byl  podán  oprávněnou  osobou  podle  § 246 
odst. 1  písm.  a)  tr.  ř.  a  v  zákonné  lhůtě  podle  § 248  odst. 1  tr.  ř.,  přičemž  podané  odvolání 
splňuje  náležitosti  podle  § 249  odst. 1  tr.  ř.  Nebyly  proto  dány  podmínky  pro  rozhodnutí  
o zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 tr. ř. a Vrchní soud v Olomouci pro projednání 
podaného odvolání nařídil veřejné zasedání. 
 
12.  V  rámci  veřejného  zasedání  obžalovaný  DXXXX  SXXXX  prostřednictvím  svého  obhájce  
Mgr. Jana Drozda odkázal na písemné odůvodnění opravného prostředku, přičemž zdůraznil, 
že nalézací soud při svém rozhodování vycházel z kontextu doby a místa, podle něhož Zlínsko 
bylo v období let 2008 až 2010 mekkou daňových podvodů na různých komoditách. Jakýkoliv 
delikt však není možno apriori odsuzovat pouze pro spojitost s místem a časem a trestní řízení 
by mělo vycházet z kvalitně provedeného dokazování v rámci hlavního líčení. Pokud v tomto 
řízení soud prvého stupně označoval faktury a plnění za fiktivní, pak obžalovaný vysvětloval 
chyby, které byly ve vedení účetnictví provedeny a které vedly k vytýkaným nesrovnalostem. 
Znovu  poukázal  na  skutečnost,  že  za  sedm  let,  kdy  byl  jednatelem  projednávaných 
společností,  bylo vystaveno více než 10.000 faktur, přičemž chybných, které jsou předmětem 
této  trestní  věci,  bylo  33.  Na  základě  tohoto  zjištění  byl  učiněn  závěr,  že  celé  podnikání 
obžalovaného bylo fiktivní a sloužilo k tomu, aby uvedených 33 faktur mohlo vést ke zkrácení 
státu  na  DPH.  Zopakoval  dále  námitky,  spočívající  v  tom,  že  je  zde  komplex  daňových 
problémů,  který  byl  předmětem  rozsáhlého  vyšetřování.  Z  tohoto  komplexu  byla  postupně 
vytrhána některá plnění, což bylo ze strany soudu hodnoceno jako zbytečné. Odvolatel trvá na 
tom,  že  takovýto  postup  byl  protizákonný  a  vzhledem  k  tomuto  postupu  je  objektivní 
posouzení  jednání  obžalovaného  v  rámci  systému  řetězu  jednotlivých  firem  v  podstatě 
nemožné. Na podporu své argumentace navrhl doplnění dokazování, a to výslechem svědka 
TXXXX  KXXXX,  jednatele  společnosti  XXXXX  a  opakovaným  výslechem  znalkyně  
prof.  Ing.  Renáty  Hótové,  Dr.  Návrhy  na  doplnění  dokazování  listinami,  jak  byly  vzneseny 
v písemném  odůvodnění  odvolání,  omezil  na  listiny  vztahující  se  k maloobchodní  
a  velkoobchodní  poptávce,  které  měly  dokreslit  logiku  celého  systému  obchodu.  Ve  shodě 
s písemným odůvodněním odvolání navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc 
vrátil soudu prvého stupně k novému rozhodnutí. 
 
13.  Obžalovaný sám v hlavním líčení před odvolacím soudem navázal v tom smyslu, že postupné 
rozšiřování  trestního  stíhání,  vylučování  a  slučování  některých  částí  mu  znemožnilo  kvalitní 
obhajobu. Ze strany státního zastupitelství bylo v průběhu hlavního líčení do spisu dokládáno 
velké  množství  dokumentů,  které  byly  získávány  v  ostatních  souvisejících  trestních  spisech. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
Bylo značně nepřehledné, do kterého ze spisů byl který důkaz zařazen, a proto byla i obhajoba 
značně komplikovaná. Závěry soudu prvého stupně, že veškeré podnikání obžalovaného bylo 
fiktivní,  jsou  v  rozporu  s  konstrukcí  policie,  podle  níž  existence  zboží  nebyla  zpochybněna.  
V  tomto  kontextu  obžalovaný  vyjádřil  své  přesvědčení,  že  po  dobu  hlavního  líčení  bylo 
fakticky  dokazováno  něco  jiného,  než  k čemu  následně  vedly  úvahy  soudu  prvého  stupně. 
Z toho  důvodu  i  námitky  soudu  prvého  stupně  proti  závěrům  znaleckého  posudku 
předloženého  obhajobou,  vycházejícího  ze  znění  obžaloby,  nejsou  důvodné,  když  znalecký 
úkol byl koncipován na základě obžaloby a nikoliv na základě rozsudku soudu prvého stupně.  
 
14.  Intervenující  státní  zástupce  ve  veřejném  zasedání  před  odvolacím  soudem  konstatoval,  že 
opravný  prostředek  nepovažuje  za  důvodný.  Naopak  napadený  rozsudek  hodnotí  jako 
zákonný  a  řádně  odůvodněný.  Konstatoval,  že  odvolání  obsahuje  dvě  základní  části,  kdy 
námitky směřují jednak do procesních pochybení a v další části pak proti hodnocení důkazů  
a  skutkovým  zjištěním  soudu  prvého  stupně.  Pokud  jde  o  námitky  proti  vyloučení  části 
jednání  obžalovaného,  znemožňující  jeho  obhajobu,  jde  o  tvrzení  nedůvodné.  Vyloučením 
věci se v přípravném řízení zabýval státní zástupce v rámci výkonu dozoru a výkonu dohledu  
a  nebylo  shledáno  pochybení,  které  by  mělo  mít  vliv  na  posouzení  této  věci.  Obhajoba  
obžalovaného nebyla znemožněna, ačkoliv lze připustit, že jde o věc rozsáhlou, kdy obhajoba 
je  složitější.  V  další  části  odvolání  obžalovaný  opakoval  svou  obhajobu  uplatňovanou  již  
od  přípravného  řízení.  Jedná  se  o  polemiku  s  hodnocením  důkazů  soudu  prvého  stupně, 
přičemž zásadní a extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními shledán 
nebyl.  Soud  prvého  stupně  se  důkazní  situací  zabýval  pečlivě  a  vypořádal  se  s  námitkami 
obžalovaného i se znaleckým posudkem předloženým obhajobou. Nalézací soud také částečně 
změnil  znění  skutku  oproti  obžalobě,  přičemž  však  nedošlo  k  narušení  totožnosti  skutku. 
Poukázal na drobnou chybu v součtu řádu stovek korun, když zároveň podotkl, že napravení 
této  chyby  by  bylo  v  neprospěch  obžalovaného  a  při  absenci  opravného  prostředku  v  jeho 
neprospěch  je  takový  postup  vyloučen.  Dále  uvedl,  že  ve  vztahu  k  žádnému  z  výroků 
napadeného  rozsudku  neshledal  žádných  pochybení,  proto  podané  odvolání  považuje  
za nedůvodné a navrhl jeho zamítnutí. 
 
15.  Odvolací soud doplnil dokazování navrženými listinami a  následně podle § 254 odst. 1 tr. ř. 
přezkoumal  zákonnost  a  odůvodněnost  výroku  napadeného  rozsudku,  jakož  i  správnost 
postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly 
odvoláním  vytýkány  pak  bylo  nutno  přihlédnout  pouze,  pokud  by  měly  vliv  na  správnost 
výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. 
 
16.  V rámci své odvolací argumentace obžalovaný  DXXXX SXXXX předně namítl vady řízení, 
které předcházelo vydání napadeného rozsudku (§ 258 odst. 1 písm. a/ tr. ř). Namítané vady 
spatřoval  v  postupu  orgánů  činných  v  trestním  řízení,  kterými  bylo  v  době  od  20.7.2016  
do  22.6.2018  čtyřmi  rozhodnutími  zahájeno  trestní  stíhání  celkem  osmi  fyzických  a  jedné 
právnické  osoby  pro  majetkovou  trestnou  činnost,  obecně  vyplývající  z  jejich  obchodních 
vazeb. Usnesením policejního orgánu ze dne 16.4.2018 byla k samostatnému řízení vyloučena 
část  jednání  obžalovaného  DXXXX  SXXXX,  pro  kterou  je  stíhán  v  této  trestní  věci. 
Odvolatel  tomuto  procesnímu  postupu  vytknul,  že  pro  něj  nebyly  splněny  podmínky 
ustanovení § 23 odst. 1 tr. ř., tedy zájem na urychlení řízení, ani jiné důležité důvody a takový 
postup  sám  o  sobě  hodnotil  jako  nezákonný.  Nadto  namítl,  že  v  jeho  důsledku  došlo  ke 
značnému  znepřehlednění  důkazního  materiálu,  čímž  bylo  omezeno  jeho  právo  na  vedení 
efektivního, rychlého a spravedlivého procesu a rovněž efektivní obhajoby. 
 
17.  Odvolací  soud  k  uvedené  námitce  konstatuje,  že  trestní  stíhání  obžalovaného  DXXXX 
SXXXX pro jednání, které je předmětem této trestní věci, bylo podle § 160 odst. 1, odst. 5 tr. 
ř.  zahájeno  usnesením  policejního  orgánu  ze  dne  24.7.2017,  a  to  na  základě  výsledků 
prověřování  ve  věci  podezření  ze  spáchání  závažného  zločinu  zkrácení  daně,  poplatku  
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
a podobné povinné platby formou akvizičního a kolotočového daňového podvodu, týkajícího 
se  podezřelých  obchodů  s  hutním  materiálem  prováděných  větším  množstvím  osob.  Proti 
tomuto usnesení byla obžalovaným DXXXX SXXXX podaná stížnost, o níž bylo rozhodnuto 
usnesením  státní  zástupkyně  Krajského  státního  zastupitelství  v Brně,  pobočky  
ve Zlíně ze dne 2.10.2017, č. j. 3 KZV 33/2016-323.  Usnesením policejního orgánu ze dne 
16.4.2018 pak byla podle § 23 odst. 1 tr. ř. věc obžalovaného DXXXX SXXXX vyloučena ze 
společného řízení, přičemž i toto usnesení bylo napadeno stížností obžalovaného, o níž bylo 
rozhodnuto  usnesením  státní  zástupkyně  Krajského  státního  zastupitelství  v Brně,  pobočky  
ve  Zlíně,  ze  dne  27.4.2018,  č.  j.  3  KZV  33/2016-509.  Je  tedy  zřejmé,  že  obžalovaný  využil 
opravných  prostředků,  vyplývajících  z  ustanovení  trestního  řádu  a  došlo  tak  k  přezkumu 
rozhodnutí  policejního  orgánu,  u  nichž  je  nyní  v  rámci  odvolání  namítána  nezákonnost.  Je 
také  nutno  uvést,  že  celý  namítaný  postup  spadá  do  tzv.  přípravného  řízení,  tedy  úseku 
trestního  řízení  předřazeného  stadiu  řízení  před  soudem.  Tato  fáze  trestního  řízení  končí 
podáním obžaloby, případně jinými způsoby uvedenými v ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř.,  které 
však nebyly v této věci aplikovány. Tzv. „pánem“ přípravného řízení je státní zástupce, který 
mimo  jiné  vykonává  dozor  nad  zachováním  zákonnosti  v  jeho  průběhu.  Je  tedy  orgánem 
příslušným k rozhodnutí o opravných prostředcích proti rozhodnutím policejních orgánů, tak 
jak  to  bylo  realizováno  v  této  trestní  věci.  Z  dikce  opravného  prostředku,  jakož  i  repliky 
intervenujícího  státního  zástupce  pak  vyplývá,  že  obžalovaný  podal  v  průběhu  přípravného 
řízení  podnět  k  výkonu  dohledu  a  využil  tedy  všech  dostupných  prostředků  k  přezkumu 
zákonnosti postupu policejního orgánu. 
 
18.  Odvolací  soud  plně  souhlasí  s  poznámkou  soudu  nalézacího,  prezentovanou  v  odst. 53 
napadeného  rozsudku,  že  totiž  vyloučení  věci  ohledně  obžalovaného  DXXXX  SXXXX  
z  původního  řízení  není  považováno  za  krok,  který  by  čemukoliv  prospěl,  především  tedy  
ne objasnění a ani rychlosti řízení, ovšem vzhledem k výše uvedenému nelze uvedený postup 
hodnotit  jako  vadu  řízení,  na  kterou  by  bylo  nutno  reagovat  postupem  podle  § 258  odst. 1 
písm.  a)  tr.  ř.  Samotný  tento  postup,  byť  nepochybně  do  jisté  míry  znepřehlednil  řazení 
důkazního materiálu a zkomplikoval orientaci v něm, neměl vliv na kvalitu skutkových zjištění 
a  následnou  aplikaci  procesu  práva  hmotného.  Nelze  jej  proto  hodnotit  jako  vadu  řízení  
ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Obecně pak lze konstatovat, že v průběhu 
přípravného  řízení  ani  v  řízení  před  soudem  prvního  stupně  nedošlo  k  žádným  závažným 
porušením  procesních  předpisů,  jež  by  mohly  mít  za  následek  nesprávnost  výroku  o  vině 
obžalovaného.  Skutek,  který  byl  obžalovanému  kladen  za  vinu,  byl  usnesením  o  zahájení 
trestního  stíhání  popsán  shodně  jako  v  podané  obžalobě.  Dokazování  před  soudem  prvého 
stupně  bylo  provedeno  při  plném  respektování  zásad  ústnosti,    přímosti  a  bezprostřednosti  
a  důkazy  byly  provedeny  v  souladu  s  požadavky  zákona.  Dodržena  byla  také  všechna 
ustanovení  trestního  řádu,  týkající  se  práv  obžalovaného,  zejména  ve  vztahu  k  zahájení 
trestního  stíhání,  seznámení  se  spisem,  doručení  obžaloby  a  rozsudku,  dodržení  zákonných 
lhůt  k  přípravě  hlavního  líčení  i  práva  na  obhajobu,  když  za  podmínek  nutné  obhajoby  byl 
obžalovaný  po  celou  dobu  trestního  stíhání  zastoupen  ustanoveným  obhájcem,  který  měl 
možnost  zúčastnit  se  jednotlivých  úkonů  celého  důkazního  řízení.  Nelze  tedy  z  ničeho 
dovodit, že by obžalovaný byl na svých právech jakkoliv zkrácen. 
 
19.  Další  odvolací  námitky  vytýkaly  soudu  prvého  stupně  nejasnost  či  neúplnost  skutkových 
zjištění  a  jejich  nesprávnost.  Odvolací  soud  v  této  souvislosti  předesílá,  že  do  hodnotící 
činnosti  soudu  prvého  stupně  může  ve  smyslu  ustanovení  § 263  odst. 7  tr.  ř.  zasahovat  jen  
v těch případech, kdy toto hodnocení nesplňuje požadavky § 2 odst. 6 tr. ř., podle něhož soud 
hodnotí  důkazy  podle  svého  vnitřního  přesvědčení,  založeného  na  pečlivém  uvážení  všech 
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Odvolací soud  tedy může soudu nalézacímu 
vytýkat  například  nelogičnost  jeho  hodnocení,  nepřihlédnutí  k  okolnostem  významným  pro 
rozhodnutí, opomenutí nějakého důkazu či zkreslení jeho obsahu. Jestliže však soud prvého 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 

6 To 93/2019 
 
stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., nelze napadenému 
rozsudku  vytknout  žádnou  vadu,  a  to  ani  v  případě,  že  odvolací  soud  na  základě  svého 
přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. 
 
20.  V  tomto  případě  odvolací  soud  konstatuje,  že  podle  jeho  přesvědčení  nalézací  soud  své 
povinnosti dostál, neboť provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový 
děj,  o  němž  nejsou  důvodné  pochybnosti,  a  to  v  rozsahu  nezbytném  pro  meritorní 
rozhodnutí, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Provedené důkazy pak nalézací soud 
hodnotil  v  souladu  s  ustanovením  § 2  odst. 6  tr.  ř.,  kdy  vážil  všechny  okolnosti  případu, 
jednotlivé  důkazy  nevytrhával  z  kontextu  provedeného  dokazování,  ale  přihlížel  k jejich 
vzájemným  vazbám  a  souvislostem.  Odůvodnění  napadeného  rozsudku  pak  odpovídá 
ustanovení  § 125  tr.  ř., kdy  soud  prvého  stupně  vyložil,  které  skutečnosti  vzal  za  prokázané  
a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. 
 
21.  Nalézací  soud  až  do  odstavce 61  rekapituloval  provedené  důkazy,  kdy  se  podrobně  zabýval 
výpověďmi  obžalovaného  i  svědků  a  také  listinami,  které  mu  byly  k  důkazu  předloženy.  
V  uvedené  pasáži  se  zabýval  rovněž  kontextem  jednání  obžalovaného,  které  je  předmětem 
této trestní věci s další trestnou činností, která  je po  vyloučení této věci stíhána samostatně. 
Samostatnou a poměrně obsáhlou pasáž, pak věnoval rekapitulaci závěrů znaleckého posudku 
vypracovaného Ostravskou znaleckou a. s. na základě žádosti obžalovaného. V odstavci 71 – 
86  pak  provedené  důkazy  hodnotil,  přičemž  podrobně  rozvedl  své  úvahy  ve  vztahu  
k  jednotlivým  zdaňovacím  obdobím,  v nichž  došlo  k  jednání  kladenému  obžalovanému 
DXXXX SXXXX za vinu. Závěrem  napadeného rozsudku se pak zabýval právní kvalifikací 
jednání  obžalovaného,  okolnostmi  relevantními  pro  uložení  sankce,  jakož  i  uplatněným 
nárokem na náhradu škody.  
 
22.  Odvolací  soud  předně  odmítá  argumentaci  obžalovaného,  vytýkající  soudu  prvého  stupně 
rozsah  dokazování  a  následně  i  hodnotících  úvah  nad  rámec  popisu  skutku  vyplývajícího  
z  podané  obžaloby  v  tom  směru,  že  obžaloba  se  týkala  toliko  jednání  obžalovaného  a  jeho 
právnických  osob,  zatímco  soud  prvého  stupně  rozšířil  své  úvahy  na  širší  okruh 
podnikatelských subjektů, zapojených do obchodní činnosti. Porovnáním skutkového popisu 
jednání  obžalovaného  v  napadeném  rozsudku  a  v  podané  obžalobě  je  zřejmé,  že  podstata 
jednání obžalovaného je v tomto případě shodná. Již obžalobou bylo obžalovanému DXXXX 
SXXXX  vytýkáno,  že  pro  konkrétní  zdaňovací  období  podával  u  správce  daně  přiznání  
k  DPH,  v  nichž  uplatňoval  odpočty  daně  na  vstupu  z  deklarovaných  nákupů,  které  
ve  skutečnosti  neproběhly,  čímž  došlo  k  neoprávněnému  snížení  daňové  povinnosti 
společností,  v  nichž  byl  obžalovaný  DXXXX  SXXXX  jednatelem  a  k  vylákání  nadměrných 
odpočtů DPH těmito společnostmi. I v obžalobě byly popsané obchody označeny za fiktivní. 
V  tomto  směru  se  tedy  skutkový  základ  napadeného  rozsudku  neliší  od  jednání,  jak  bylo 
popsáno  v  žalobním  návrhu.  Zásadním  rozdílem  výrokové  části  rozsudku  oproti  podané 
obžalobě  je  rozšíření  původního  odstavce,  do  něhož  nalézací  soud  doplnil  pasáže  o  vztahu 
obžalovaného DXXXX SXXXX ke společnostem XXXXX s. r. o. a XXXXX s. r. o., z něhož 
bylo dále dovozeno  vytvoření obchodního řetězce, jakožto rámce, v němž mělo docházet k 
deklarovaným  obchodům.  Nutno  uvést,  že  vztah  obžalovaného  DXXXX  SXXXX 
ke společnostem XXXXX a XXXXX není předmětem jeho dále popsaného jednání, které je 
bezprostředně skutkovým základem napadeného rozsudku. Stejně tak formulace o vytvoření 
obchodního  řetězce  nemá  bezprostřední  návaznost  na  dále  popsané  jednání,  přičemž  však 
nelze  popřít, že  jde  o  reálný  rámec  obchodních  aktivit  obžalovaného,  kdy  tento  sám  ve  své 
výpovědi  při  popisu  svých  obchodních  aktivit  termín  „řetězec“  používá.  Uvedené  rozšíření 
popisu skutku tak není v rozporu se zachováním totožnosti skutku, jak vyplývá z ustanovení § 
220  odst.  1  tr.  ř.  V této  souvislosti  odvolací  soud  konstatuje,  že  zamítl  důkazní  návrh  na 
výslech svědka TXXXX KXXXX, který byl jednatelem jedné ze společností, zapojených do 
obchodů  s hutním  materiálem  (XXXXX).  Tato  společnost  se  ovšem  nijak  nepodílela  na 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
10 
6 To 93/2019 
 
transakcích, které jsou předmětem této trestní věci a není zřejmé, jak by navrhovaný svědek 
mohl přispět k objasnění jednání, jehož se tato věc týká.  
 
23.  Odvolací  soud  přitom  nesdílí  přesvědčení  obžalovaného,  že  mu  úvahami  nalézacího  soudu 
bylo efektivně zabráněno v obhajobě, neboť soud prvého stupně vycházel důsledně z důkazů, 
které  byly  řádně  provedeny  v  rámci  hlavního  líčení  a  k  nimž  obžalovaný  měl  možnost  se 
vyjádřit  a  na  tyto  reagovat,  přičemž  skutkové  závěry  soudu  prvého  stupně  lze  vztáhnout 
výlučně na jednání, které je předmětem této trestní věci a na transakce, k nimž v této věci bylo 
provedeno dokazování. Odvolací soud připouští relevanci námitek odvolatele stran obecných 
úvah  nalézacího  soudu  o  rozšíření  karuselových  obchodů  v  místě  a  čase,  do  nichž  spadá 
projednávané  jednání  obžalovaného,  jak  to  nalézací  soud  popsal  zejména  v  odstavci  73.  
a v úvodu odstavce 75. napadeného rozsudku. Vzhledem k dalším široce rozvedeným úvahám 
nalézacího  soudu,  týkajícím  se  všech  podstatných  aspektů  jednání  obžalovaného,  však 
odvolací  soud  hodnotí  namítané  pasáže  pouze  jako  ilustrativní,  neznehodnocující  konečné 
závěry soudu prvého stupně. 
 
24.  Další obecná odvolací námitka zpochybňovala závěr soudu prvého stupně, že České republice 
byla  jednáním  obžalovaného  způsobena  škoda.  Uvedená  námitka  se  opírala  o  závěry 
znaleckého  posudku  zpracovaného  Ostravskou  znaleckou  a.  s.,  podle  níž  způsobení 
škody/ekonomické  újmy  českému  státu  je  v  rámci  dostupných  podkladů  nejméně  sporné, 
respektive nelze spolehlivě vyloučit, že škoda/ekonomická újma v této výši způsobena nebyla. 
Současně  znalecká kancelář  konstatovala,  že  existence  nesrovnalostí  v  podkladech  daňových 
subjektů XXXXX s. r. o. a XXXXX s. r. o., které byly při znaleckém zkoumání zjištěny, nelze 
rozhodně  považovat  u  žádného  daňového  subjektu  za  akceptovatelné.  Nalézací  soud 
předmětným znaleckým posudkem provedl zákonným způsobem důkaz, přičemž vyslechl jeho 
zpracovatelku Ing. Martinu Zublovou. Hlavnímu líčení (15.5.2019) byla  přítomna i znalkyně 
prof.  Ing.  Renáta  Hótová,  Dr.,  která  označila  Ing.  Martinu  Zublovou  za  osobu  plně 
kvalifikovanou  k  přednesu  znaleckých  závěrů,  přičemž  sama  do  přednesu  zpracovatelky 
nezasahovala. V tomto kontextu proto odvolací soud shledal návrh obžalovaného na výslech 
znalkyně  prof.  Ing.  Renáty  Hótové,  za  nadbytečný,  když  k  tomuto  úkonu  již  došlo  v  rámci 
řízení před soudem prvého stupně s tím, že navrhovaná znalkyně fakticky vyslechnuta nebyla, 
avšak  ze  strany  obhajoby  nebyly  k  tomuto  postupu  soudu  prvého  stupně  vzneseny  žádné 
námitky  a  podle  záznamu  průběhu  hlavního  líčení  ani  nic  nebránilo,  aby  této  znalkyni  byly 
položeny  jakékoliv  otázky.  Soud  prvního  stupně  se  závěry  znaleckého  posudku  podrobně 
zabýval (odst. 62 - 70 napadaného rozsudku) a vycházel z nich i v následné hodnotící pasáži. 
Odvolací soud považuje za nutné zdůraznit, že znalecký posudek nemá ve vztahu k ostatním 
důkazům výsadní postavení, je důkazním prostředkem shodného významu jako jakýkoliv jiný 
důkazní prostředek. Jeho význam spočívá v odborných znalostech zpracovatele, přičemž jeho 
hodnocení  podléhá  zásadě  volného  hodnocení  důkazů,  zakotvené  v ustanovení  §  2  odst.  6  
tr.  ř.  Je  zásadně  na  nalézacím  soudu,  aby  v  rámci  svého  hodnocení  posoudil  každý  důkaz 
jednotlivě,  tedy  zabýval  se  jeho  procesní  i  věcnou  správností,  zdrojích,  z  nichž  vychází  
i významem pro konkrétní věc, a následně i v celém souhrnu provedeného dokazování, tedy  
v  kontextu  dalších  důkazů,  které  byly  ve  věci  prováděny.  V  tomto  konkrétním  případě  je 
zřejmé, že znalecké závěry ve vztahu k hodnocení jednotlivých dokladů jsou uvozeny zásadní 
výhradou, že v podkladech daňových subjektů  XXXXX s. r. o. a XXXXX s. r. o. byly zjištěny 
nesrovnalosti,  které  jsou  u  jakéhokoliv  daňového  subjektu  neakceptovatelné  (srov.  str.  72 
znaleckého posudku). Samotný znalecký závěr stran způsobení škody pak není kategorický a 
jednoznačný, ale naopak do jisté míry spekulativní, když pouze uzavírá, že způsobení škody je 
v  rámci  dostupných  podkladů  sporné  (srov.  tamtéž).  Soud  prvního  stupně  za  této  situace 
postupoval  zcela  v  souladu  s  ustanovením  § 2  odst. 6  tr.  ř.,  pokud  závěry  předmětného 
znaleckého  posudku  posuzoval  v  kontextu  dalších  provedených  důkazů  a  tímto  postupem 
odstranil  pochybnosti,  vyplývající  ze  znaleckých  závěrů  v  tom  smyslu,  že  dospěl  
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
11 
6 To 93/2019 
 
ke  kategorickému  závěru,  že  transakce,  které  jsou  předmětem  této  trestní  věci,  byly 
transakcemi  fiktivními,  deklarovanými  správci  daně  v  rozporu  s  reálným  pohybem  zboží.  
K  samotnému  vzniku  škody  se  pak  zcela  dostatečným  způsobem  vyjádřil  v  odst. 79 
napadeného rozsudku, v němž konstatoval, že i kdyby firmy odlišné od firem obžalovaného 
předmětná  plnění  skutečně  přijaly  a  přesto  neuplatnily  oprávněný  nadměrný  odpočet, 
neznamená to, že by jej mohl uplatnit obžalovaný jako jednatel společnosti XXXXX s. r. o. (či 
XXXXX  s. r. o.),  neboť  by  odpočet  takto  uplatnil  neoprávněně  a  způsobil  by  tak  svým 
jednáním  státu  ekonomickou  újmu.  S tímto  závěrem  se  odvolací  soud  plně  ztotožňuje.  Je 
nutno konstatovat, že daňová povinnost k DPH se separátně vztahuje na jednotlivé subjekty 
obchodních vztahů. Pokud tedy jakýkoliv subjekt inkasuje nadměrný odpočet DPH či snižuje 
svou daňovou povinnost jakýmsi zohledněním nároku, který vznikl jinému subjektu, jedná se 
o  čerpání  neoprávněného  nároku,  který  předmětnému  subjektu  nenáležel a  jeho  čerpání  tak 
vedlo  ke  vzniku  škody  vůči  českému  státu.  V  této  souvislosti  a  vzhledem  k  výhradě 
neakceptovatelných  nesrovnalostí  v  podkladech  daňových  subjektů,  jejichž  jednání  je 
předmětem  této  trestní  věci,  se  pak  odvolací  soud  ztotožňuje  i  s  celkovým  hodnocením 
předloženého  znaleckého  posudku  soudem  prvého  stupně,  že  jeho  přínos  spočíval  zejména  
v  sumarizaci  předložených  dokladů  a  v  lepší  orientaci  v  předmětné  problematice  (srovnej 
odst. 83 napadaného rozsudku). 
 
25.  Pro úplnost a na okraj považuje odvolací soud za nutné k závěrům předmětného znaleckého 
posudku poznamenat, že akceptace otázek 2) a zejména 3) je na hraně, či za hranou odborné 
znalecké činnosti. Formulace otázky 2) je nadbytečná, kdy postup při daňové kontrole vychází 
ze  zákonné  úpravy  a  není  tedy  nutno  jej  před  soudem  prokazovat.  Ve  vztahu  k  uplatněné 
obhajobě obžalovaného, že v době probíhajících daňových kontrol nemohl přes svou snahu 
opravit  „chyby“,  vyplývající  z  uživatelských  problémů  s  účetním  programem,  je  nutno 
konstatovat,  že  taková  náprava  byla  nepochybně  možná  až  do  zmíněné  daňové  kontroly. 
Pokud  obžalovaný  si  v  průběhu  jednání,  které  pokrývá  více  než  2  roky  (červenec  2010  až 
prosinec  2012)  obchodní  činnosti,  byl  vědom  své  nedostatečné  uživatelské  zběhlosti  při 
používání  účetního  programu,  měl  tento  problém  řešit  bez  vazby  na  jakoukoliv  daňovou 
kontrolu, ale z „pouhé“ zákonné povinnosti vyplývající z požadavků zákona o účetnictví, jak 
byla formulována v závěrech znaleckého posudku. 
 
26.  Pokud pak jde o otázku 3), jde o otázku zcela zjevně návodnou, neboť tato navozuje ve svém 
úvodu  jakousi  tezi,  kterou  má  následná  znalecká  odpověď  potvrdit  (či  vyvrátit  -  v  tomto 
směru  jde  pouze  o  logický  obrat  v  přístupu  k významu  navozené  teze).  Ve  vztahu  k  této 
otázce  se  proto  odvolací  soud  nemůže  ubránit  podivu  nad  její  akceptací  ze  strany  znalecké 
kanceláře,  když  ze  samotné  její  formulace  je  zřejmé,  že  tato  je  pro  jakékoliv  hodnocení 
předmětné věci zcela irelevantní. I v této souvislosti ve vztahu k obhajobě obžalovaného pak 
odvolací soud konstatuje, že modus operandi jednání, které je obžalovanému kladeno za vinu, 
spočíval v aktivním zapojení správce daně, od něhož bylo očekáváno vyplacení nadměrného 
odpočtu  DPH  a  je  tedy  zcela  nelogické,  aby  daňové  subjekty  se  správcem  daně  za  takové 
situace nekomunikovaly.  
 
27.  Odmítnout je dále nutno i odvolací námitku, poukazující na minimální četnost „chybových“ 
dokladů  v  rámci  celkové  obchodní  činnosti  společnosti  obžalovaného.  V  této  souvislosti  je 
zpochybňován závěr soudu prvého stupně, že nikdy nebylo úmyslem obžalovaného vést řádně 
účetnictví.  K  této  problematice  odvolací  soud  konstatuje,  že  předmětem  této  trestní  věci  
a tedy i provedeného dokazování byly pouze konkrétní účetní doklady, v nichž byly shledány 
rozpory  tak,  jak  jsou  popsány  ve  výroku  napadeného  rozsudku.  V  žádném  případě  
ze  skutkových zjištění  učiněných  v  této  trestní  věci  nelze  činit  kategorické  závěry  ve  vztahu  
k  ostatní  obchodní  činnosti  obžalovaného,  tedy  ani  o  její  fiktivnosti,  ani  o  jejím  řádném 
průběhu.  V  tomto  kontextu  tedy  není  na  místě  operovat  jakýmkoliv  procentem  chybných 
dokladů  v  rámci  celkového  objemu  obchodní  činnosti  obou  společností,  když  pro  takový 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
12 
6 To 93/2019 
 
poměr  chybí  podklady  na  straně  obchodní  činnosti  obžalovaného,  která  nebyla  předmětem 
této trestní věci. Odvolací soud se nicméně plně ztotožňuje se závěry soudu prvého stupně, 
uvedenými  v  odst. 78  napadaného  rozsudku,  v  nichž  konstatuje,  že  ve  vztahu  k  dokladům, 
které  jsou  předmětem  této  trestní  věci,  nelze  hovořit  o  chybě,  když  úmyslem  obžalovaného 
nebylo  tyto  doklady  vést  řádně  s  tím,  že  tento  závěr  lze  s  ohledem  na  rozsah  provedeného 
dokazování vztáhnout právě na jednání, které je předmětem této trestní věci. Tento závěr však 
plně odpovídá hodnocení důkazů provedenému soudem prvého stupně, tak jak je podrobně 
rozvedeno  v  hodnotící  pasáži  napadeného  rozsudku,  přičemž  odvolací  soud  nepovažuje  
za nutné samotné hodnotící úvahy opakovat a pouze na tuto pasáž v úplnosti odkazuje. 
 
28.  Pokud  jde  o  další  odvolací  námitky,  tyto  již  v  zásadě  postrádají  obecnější  dosah  a  jedná  se 
spíše  o  reakce  na  jednotlivé  úvahy  soudu  prvého  stupně,  formulované  v  odůvodnění 
napadeného  rozsudku.  Lze  konstatovat,  že  žádná  z  těchto  jednotlivostí  nezpochybňuje 
podstatné  závěry  soudu  prvého  stupně,  že  totiž  jednotlivé  doklady,  které  jsou  uvedeny  
ve výroku napadeného rozsudku, neodráží skutečné obchodní transakce společností XXXXX 
s. r. o.  a  XXXXX  s. r. o.,  nesrovnalosti  mezi  odpovídajícími  doklady  u  různých  obchodních 
společností  a  mnohdy  i  v  rámci  jediné  obchodní  společnosti  nejsou  „chybami“,  ale  jsou 
realizací úmyslu obžalovaného v rozporu  se skutečností inkasovat nadměrné odpočty DPH, 
přičemž  tímto  jednáním  byla  způsobena  jednak  škoda  formou  snížení  vlastní  daňové 
povinnosti obou společností a jednak formou vyplacení nadměrných odpočtů DPH v celkové 
výši,  vyplývající  z  vyčíslení  Generálního  finančního  ředitelství.  Přes  pouze  omezený  dopad 
jednotlivých  námitek  na  celkové  závěry  soudu  prvého  stupně  se  jimi  odvolací  soud  zabýval  
a konstatuje, že žádnou z nich neshledal důvodnou. 
 
29.  V  této  souvislosti  je  nutno  se  vyjádřit  k  námitkám  odvolatele  k  úvaze  nalézacího  soudu 
prezentované  v  odst. 72  napadeného  rozsudku,  že  považuje  za  velmi  diskutabilní  z  hlediska 
ekonomického,  alespoň  tedy  z  pohledu  konečného  odběratele,  který  by  nepochybně  neměl 
důvod odebírat zboží v ceně povýšené o marže několika překupníků, ale dokázal by si zajistit 
dodávky v ceně pro něj daleko výhodnější. Tuto jednotlivou  úvahu odvolatel  napadl a svou 
námitku podložil poměrně rozsáhlým důkazním materiálem, jímž bylo doplněno dokazování 
v řízení  před  odvolacím  soudem.  Obžalovaný  zpracoval  velkoobchodní  a  maloobchodní 
poptávku, s níž oslovil několik subjektů zabývajících se distribucí hutního materiálu, potažmo 
několik poboček společnosti XXXXX, a. s., s tím, že výsledné nabídky se cenově lišily řádově 
ve stovkách  tisíc Kč. Odvolací soud  konstatuje, že  napadená  úvaha soudu prvého stupně je 
pouze jakousi poznámkou, s níž ovšem není nijak dále pracováno a která není nijak využita 
pro  skutkové  či  právní  závěry  napadeného  rozsudku.  Je  zřejmé,  že  ekonomická  výhodnost 
nákupu  hutního  materiálu  by  mohla  být  předmětem  rozsáhlého  dokazování,  avšak  pro 
samotnou věc, která je předmětem tohoto řízení, není takové dokazování relevantní. Jednání, 
které  je  obžalovanému  v  této  věci  kladeno  za  vinu,  nemá  souvislost  s  obchodními  cenami 
obchodovaného  materiálu,  nýbrž  s  dokládáním  fiktivních  obchodů  za  účelem  neoprávněné 
výplaty  nadměrných  odpočtů  DPH.  S  výjimkou  citované  věty  z odstavce  72  napadeného 
rozsudku není ekonomické hledisko samotných obchodů žádným způsobem rozvedeno a není 
tedy podkladem pro závěry soudu prvého stupně, vedoucí k výroku napadeného rozsudku.  
 
30.  Je-li  dále  namítáno,  že  se  nalézací  soud  dostatečně  nezabýval  samotným  pohybem  zboží,  je 
nutno uvést, že taková námitka není důvodná. Konkrétně bylo v tomto směru poukazováno 
na podklady zaváděné do systému INTRASTAT, které však pro soud nebyly přístupné, neboť 
jde  pouze  o  statistická  data,  ze  kterých  nelze  skutkové  závěry  činit.  V této  souvislosti  byly 
zřejmé  rozpory  ve  výpovědích  svědků,  kdy  svědci  navázaní  na  společnosti  obžalovaného 
(JXXXX  ZXXXX,  TXXXX  NXXXX,  VXXXX  PXXXX)  vypovídali  odlišně  od  svědků  s 
těmito společnostmi nespojených (JXXXX BXXXX, JXXXX TXXXX, VXXXX HXXXX). 
Svědci  pracující  pro  společnost  obžalovaného  popisovali  vcelku  standardní  obraty  zboží  
ve  skladových  prostorách  či  v  dopravě  mezi  jednotlivými  sklady,  zatímco  svědci  s  těmito 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
13 
6 To 93/2019 
 
společnostmi nespojení popisovali jen velmi sporadické dovozy či odvozy zboží na menších 
vozidlech velikosti Avie, nikoliv kamionu. V tomto kontextu pak nelze přehlédnout množství 
zboží,  které  podle  dokladů  mělo  být  v  roce  2011  a  2012  skladováno,  což  neodpovídalo 
skutečnému stavu naplnění skladů (srovnej odst. 57 napadaného rozsudku), jakož i okolnosti 
místního  šetření  Finančního  úřadu  Uherské  Hradiště  ve  skladu,  k  němuž  byl  obžalovaný 
přizván, což ovšem odmítl (srovnej odst. 56 napadaného rozsudku).  Obdobně nedůvodná je 
pak námitka obžalovaného, že skladová evidence byla řádně vedena fakturantkou na základě 
pokynů  skladníka,  když  skladníci  obžalovaného  JXXXX  ZXXXX  a  TXXXX  NXXXX  ve 
svých  výpovědích  uvedli,  že  skladovou  evidenci  nevedli  a  ani  svědkyně  EXXXX  JXXXX, 
která v obou firmách působila jako fakturantka, vedení skladové evidence nepopsala. 
 
31.  Další  námitky  byly  vzneseny  k  hodnocení  osoby  svědka  RXXXX  HXXXX,  který  byl 
nalézacím soudem označen za skladníka, ač se jednalo o jednatele firmy  XXXXX, s. r. o., se 
sídlem v XXXXX. Závěry soudu prvého stupně o pracovní náplni svědka RXXXX HXXXX 
přitom  odpovídají  vyjádření  svědka  VXXXX  PXXXX  z  hlavního  líčení  dne  15.5.2019,  kdy 
uvedl, že RXXXX HXXXX byl skladníkem ve skladech v XXXXX a v XXXXX s tím, že pan 
HXXXX rovněž přebíral zboží na Slovensku. Výslovně pak uvedl, že pan HXXXX pracoval 
ve  skladech  po  celou  dobu,  co  tam  svědek  jezdil.  I  v  tomto  případě  jde  o  marginálii,  která 
nemá  výraznější  vztah  k  hodnocení  podstatných  okolností  jednání  obžalovaného,  totiž 
rozporů mezi účetními doklady, které jsou popsány ve výrokové části napadeného rozsudku, 
na  jejichž  základě  byly  společnostem  obžalovaného  vypláceny  nadměrné  odpočty  DPH.  
Podobně marginální je pak dopad dalších namítaných okolností, jako vyjádření obžalovaného, 
že  zboží  nakupované  na  Slovensku  nemělo  být  v  rámci  dohod  s  dodavateli  do  této  země 
vráceno,  což  obžalovaný  vysvětloval  tak,  že  zpět  na  Slovensku  prodával  výrobky  z  tohoto 
materiálu a nikoliv zboží samo. Obdobný význam pak má nepřesnost ve vztahu k vlastnické 
struktuře  obou  společností,  kdy  z  obchodního  rejstříku  je  patrné,  že  při  ukončení  funkce 
jednatele  obžalovaného  ke  změně  vlastnické  struktury  žádné  z  obou  společností  nedošlo, 
přičemž mimo úvahy nalézacího soudu zůstala otázka, z jakého důvodu od samého počátku 
byly vlastníky obou společností subjekty z území mimo EU a jaký byl případně vztah jednatele 
obou  společností,  tedy  obžalovaného  DXXXX  SXXXX,  k  těmto  vzdáleným  vlastníkům, 
přičemž pro samo posouzení jednání obžalovaného tyto okolnosti nejsou významné. Za zcela 
marginální je pak možno považovat námitku objasňující formu vedení účetnictví, totiž, zda tak 
bylo činěno v papírové či pouze elektronické podobě. Obdobný závěr je pak možno učinit ve 
vztahu  ke  zpochybnění  závěru  nalézacího  soudu  o  soustavnosti  výskytu  chyb  při  ovládání 
účetního  programu,  kdy  v  tomto  případě  je  výrazně  významnější,  než  otázka  frekvence 
výskytu „chyb“, otázka povahy těchto nesrovnalostí ve vykazování zcela odlišných subjektů na 
stejných  dokladech  a  při  stejných  součtech  finančních  plnění  (například  záznamních 
povinností  v  odst. 76  napadeného  rozsudku),  jakož  i  skutečnost,  že  ve  většině  případů  (s 
výjimkou  faktur,  v nichž  byl  deklarovaný  dodavatel  XXXXX  s. r. o.)  šlo  o  deklarované 
obchodní  vztahy  mezi  dvěma  společnostmi  ovládanými  obžalovaným,  pro  které  účetnictví  i 
fakturaci vedly shodné osoby. 
 
32.  Zcela  mimo  relevantní  úvahy  vztahující  se  k  jednáním  obžalovaného  jsou  pak  události  
z  května  2016,  tedy  po  ukončení  daňové  kontroly  ve  společnosti  XXXXX  s. r. o.,  kdy  v  té 
době  obžalovaný  nepůsobil  jako  jednatel  uvedené  společnosti  a  jeho  otázky  nastolené 
v odstavcích 40 – 42 podaného odvolání proto nebyly předmětem dokazování v této trestní 
věci.  
33.  Odvolací soud tedy uzavírá, že skutková zjištění i hodnotící úvahy nalézacího soudu shledává 
správnými  a  učiněnými  zcela  v souladu  s  ustanovením  § 2  odst. 6  tr.  ř.,  přičemž  na  ně  
v podrobnostech odkazuje. Pochybení pak nebylo shledáno ani v právním hodnocení jednání 
obžalovaného.  V  tomto  směru  nebyly  ze  strany  odvolatele  formulovány  konkrétní  námitky  
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
14 
6 To 93/2019 
 
a lze tak v úplnosti odkázat na odst. 87 napadeného rozsudku, v němž se nalézací soud touto 
problematikou podrobně zabýval. 
 
34.  Pokud  jde  o  výrok  o  trestu,  ani  ten  nebyl  konkrétními  námitkami  napaden.  Odvolací  soud  
v této souvislosti konstatuje, že soud prvého stupně se v odstavcích 88 až 90 v dostatečném 
rozsahu  zabýval  rozhodnými  skutečnostmi  relevantními  pro  rozhodnutí  o  druhu  a  výměře 
ukládaného trestu, jak mu to ukládají ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Soud prvého stupně 
se  zabýval  i  okolnostmi  polehčujícími  a  přitěžujícími,  kdy  přitěžujících  okolností  neshledal, 
jako  polehčující  okolnost  vyhodnotil  pouze  dosavadní  bezúhonnost  obžalovaného.  Trest 
uložený  při  dolní  hranici  zákonné  trestní  sazby,  pak  plně  zohledňuje  i  dobu  uplynulou  od 
spáchání  předmětného  jednání,  jakož  i  absenci  jakékoliv  reflexe  obžalovaného  ve  vztahu  ke 
škodlivosti  jednání,  kterého  se  dopustil.  Rovněž  v  uloženém  trestu  zákazu  činnosti  nebylo 
shledáno  žádných  pochybení  a  samo  uložení  tohoto  druhu  trestu  plně  odpovídá  povaze 
spáchané trestné činnosti. 
 
35.  Pokud jde o výrok o náhradě škody, obžalovaný ve vztahu k tomuto výroku namítl, že škoda v 
přiznané výši v tomto případě nemohla nebo téměř jistě nemusela vzniknout, když škoda jako 
znak  skutkové  podstaty  podle  § 240  tr. zákoníku  se  může  odlišovat  od  reálné  finanční  újmy 
státu, která vůbec vzniknout nemusela. Má tedy za to, že v tomto směru mělo být vedeno další 
dokazování  a  poškozená  Česká  republika  měla  být  odkázána  na  adhezní  (patrně  myšleno 
občanskoprávní)  řízení.  Odvolací  soud  v  této  souvislosti  zdůrazňuje,  že  škoda  byla  řádně 
vyčíslena  Českou  republikou,  zastoupenou  Generálním  finančním  ředitelstvím,  a  to  
ve výši odpovídající skutkovým zjištěním soudu prvého stupně. Celková výše škody se skládá 
ze dvou částí, a to části fakticky vyplacené oběma obchodním společnostem jako nadměrný 
odpočet  DPH,  kdy  v  této  výši  škoda  vznikla  zcela  nepochybně  a  z části  druhé  tvořené 
neoprávněným  snížením  daňové  povinnosti  těchto  společností.  I  v  tomto  případě  není  
na místě pochybovat o vzniku škody, kdy za škodu je nutno považovat i situaci, kdy majetek 
oprávněného  nevzrostl  o  očekávanou  částku.  Odvolací  soud  proto  i  v  této  části  vyhodnotil 
odvolací  námitku  obžalovaného  jako  nedůvodnou,  přičemž  v dalším  odkazuje  na  úvahy 
nalézacího soudu rozvedené v odstavci 91. napadeného rozsudku. 
 
36.  Vzhledem  k  tomu,  že  důvodnou  nebyla  shledána  žádná  z  odvolacích  námitek,  Vrchní  soud  
v Olomouci odvolání obžalovaného podle § 256 tr. ř. zamítl.  
 
 
Poučení: 
Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho 
doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce 
pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho 
bezprostředně  dotýká.  Obviněný  může  dovolání  podat  pouze  prostřednictvím  obhájce.  Podání 
obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání 
se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu 
v Brně,  pobočka  ve  Zlíně).  O  dovolání  rozhoduje  Nejvyšší  soud  v Brně.  V dovolání  musí  být 
vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, 
který  výrok,  v jakém  rozsahu  i  z jakých  důvodů  napadá  a  čeho  se  dovolatel  domáhá,  včetně 
konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení § 265b 
odst.  1  písm.  a)  až  l)  tr.ř.  nebo  §  265b  odst.  2  tr.  ř.,  o  které  se  dovolání  opírá.  Nejvyšší  státní 
zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného. 
Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu 
trvání lhůty k podání dovolání. 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.  
 

 
15 
6 To 93/2019 
 
Olomouc 30. dubna 2020 
 
 
 
Mgr. Roman Raab  v. r.  
předseda senátu 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.