13Co 70/2016
U S N E S E N Í
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Klímové a
soudců Mgr. Jiřího Levého a JUDr. Marty Havlové v exekuční věci
oprávněného
Společenství vlastníků jednotek – čp.
, IČ:
, se sídlem
, zastoupeného JUDr. Václavem Krondlem, advokátem se sídlem
Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti
povinným: l)
M
Z
, narozenému
,
trvale bytem
,
2) J
Z
, narozené
, trvale bytem
, pro vymožení částky 11.086,-
Kč s příslušenstvím, o odvolání oprávněného proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ivo
Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 11.12.2015, č.j. 099 Ex 4403/14-12,
takto:
I.
Usnesení soudního exekutora se p o t v r z u j e .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odůvodnění
Napadeným usnesením soudní exekutor zamítl návrh na nařízení exekuce, a to na
základě pokynu exekučního soudu s odkazem na ustanovení § 43a odst. 6 ex. řádu.
V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor odkázal na ustanovení § 267 odst. 1 a ustanovení §
140e zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, z něhož vyplývá, že nelze zahájit ani nařídit
výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i
jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o
úpadku. Vzhledem k tomu, že oba povinní mají od 8.2.2012 Krajským soudem v Plzni
v řízení pod č.j. KSPL 56 INS
a KSPL 56 INS
povoleno
oddlužení, nelze s odkazem na citované ustanovení insolvenčního zákona zahájit ani vést
exekuci proti těmto povinným, a proto soudní exekutor exekuční návrh oprávněné ze dne
30.4.2014, doručený soudnímu exekutorovi dne 21.5.2014, na základě závazného pokynu
exekučního soudu zamítl. Náklady řízení nepřiznal žádnému z účastníků, když oprávněný
nebyl úspěšný a povinným žádné náklady nevznikly a soudní exekutor právo na náhradu
nákladů exekuce neuplatnil.
Proti tomuto usnesení podal oprávněný včasné odvolání. V odvolání namítal, že
skutečnost, že povinným bylo Krajským soudem v Plzni povoleno oddlužení, není podle jeho
názoru důvodem pro odmítnutí návrhu na nařízení exekuce. Z insolvenčního spisu vyplývá, že
povinní podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení dne 11.10.2011, usnesení o
úpadku bylo vydáno dne 21.11.2011 a usnesení o schválení oddlužení plněním splátkového
kalendáře dne 8.2.2012. Přičemž v exekuci má být vymáhána pohledávka na základě
exekučního titulu – rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30.12.2013, č.j. 45 Cm
156/2013-39. Je tedy evidentní, že tuto pohledávku, která je předmětem exekuce, nebylo
možno s ohledem na dobu jejího vzniku přihlásit do insolvenčního řízení. Jde o pohledávku,
pokračování
2
13Co 70/2016
jejíž vznik byl způsoben jednáním povinných, kteří i po schválení oddlužení neplatili své
závazky vůči oprávněnému. Schválení oddlužení pro povinné však neznamená, že mají hradit
jen závazky přihlášeným věřitelům, a že nemají plnit další vzniklé závazky. Pokud povinným
vznikly další závazky, kterých se povolené oddlužení nedotýká, pak by přicházel v úvahu
postup insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) ins. zák., na základě
něhož by insolvenční soud zrušil schválené oddlužení a rozhodl o způsobu řešení úpadku
konkursem v důsledku, že zaviněným jednáním vznikl dlužníkovi po schválení plánu
oddlužení peněžitý závazek po dobu delší než třiceti dnů po lhůtě splatnosti. Avšak
oprávněnému je znám názor Krajského soudu v Plzni jako soudu insolvenčního, že pro postup
podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) ins. zák. a vyhovění návrhu na zrušení oddlužení je
zapotřebí naplnění podmínky podle § 418 odst. 2 ins. zák., tj. nařízení exekuce. Tedy
insolvenční soud, jak je oprávněnému známo, zastává opačný názor, než soud prvého stupně
v dané exekuční věci. Oprávněný se tak dostává do situace, kdy na jedné straně exekuční soud
nechce nařídit exekuci s odkazem na běžící insolvenční řízení, zatímco insolvenční soud
nechce zrušit povolené oddlužení, protože nebyla nařízena exekuce pro další závazky
povinných. Dle názoru oprávněného je proto na místě nařídit exekuci, aby bylo možno
navrhnout zrušení povoleného oddlužení. Z toho důvodu není dána zákonná překážka pro
nařízení exekuce pro pohledávky, které vznikly až po schválení oddlužení, a to proto, že je
nebylo možno přihlásit s ohledem na dobu jejich vzniku do insolvenčního řízení povinného.
Oprávněný navrhl zrušení napadeného usnesení a pověření označeného soudního exekutora
vedením exekuce.
Odvolací soud přezkoumal usnesení soudního exekutora podle § 55c odst. 2 ex. řádu
ve spojení s ustanovením § 212 o.s.ř., a to bez nařízení jednání podle § 52 odst. 1 ex. řádu a §
254 odst. 8 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání oprávněného nelze považovat za důvodné.
Podle § 140e odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon ve znění účinném od
1.1.2014) v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku nelze nařídit nebo zahájit
výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i
jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu
rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203
odst. 5.
V daném případě jde o situaci, kdy oprávněný podal u soudního exekutora JUDr. Ivo
Luhana dne 21.5.2014 exekuční návrh, jímž se proti povinným domáhal vymožení
pohledávky ve výši 11.086,- Kč včetně příslušenství, přiznané mu rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 30.12.2013, č.j. 45 Cm 156/2013-39. V řízení bylo zjištěno, že ohledně
obou povinných je vedeno insolvenční řízení, a to na základě usnesení vydaného Krajským
soudem v Plzni pod č.j. 56 INS
ze dne 21.11.2011, jímž bylo rozhodnuto o
úpadku obou povinných a povolení oddlužení a následně usnesením téhož soudu ze dne
8.2.2012, č.j. 56 INS
bylo schváleno oddlužení obou dlužníků plněním
splátkového kalendáře. Exekuční titul přiznává oprávněnému pohledávku z titulu porušení
platební povinnosti povinnými ve vztahu k oprávněnému v době po rozhodnutí o úpadku
povinných v insolvenčním řízení.
V daném případě byl tedy návrh oprávněného na zahájení exekučního řízení a pověření
soudního exekutora vedením exekuce podán za situace, kdy v rámci insolvenčního řízení byl
zjištěn úpadek povinných a povoleno oddlužení splátkovým kalendářem (usnesení Krajského
pokračování
3
13Co 70/2016
soudu v Plzni č.j. 56 INS
ze dne 21.11.2011 a usnesení ze dne 8.2.2012, č.j.
56 INS
).
Dosavadní právní úprava insolvenčního zákona platná do 31.12.2013 umožňovala
exekuci nařídit nebo zahájit, nikoliv však provést ( § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006
Sb.). S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. a
tato novela podrobněji a jiným způsobem vymezila další účinky spojené s rozhodnutím o
úpadku, přičemž zdůraznila prioritu insolvenčního řízení jako kolektivního řízení před
řízením individuálním (exekučním). Novým účinkem vztahujícím se k rozhodnutí o úpadku je
pak zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srovnej § 140e odst. 1 ins.
zák.). Ve vztahu k exekučnímu řízení tudíž uvedená novela nově stanovila, že úpadek
povinného brání zahájení a nařízení exekuce. Zákonodárce tímto postupem zřetelně
prohloubil koncepci dominance insolvenčního řízení nad řízením exekučním s tím, že veškeré
pohledávky (včetně nákladů exekuce) mají být uspokojeny v insolvenčním řízení.
V daném případě tedy správně exekuční soud učinil pokyn soudnímu exekutorovi, aby
exekuční návrh podaný proti povinným, ohledně nichž bylo rozhodnuto insolvenčním soudem
o zjištění jejich úpadku a je vedeno insolvenční řízení, soudní exekutor s odkazem na
ustanovení § 140e odst. 1 ins. zák. ve znění účinném od 1.1.2014 zamítl pro nesplnění
podmínek pro vedení exekuce z důvodu rozhodnutí o úpadku povinných. Odvolací soud proto
rozhodnutí soudního exekutora, které vychází ze správného pokynu exekučního soudu a které
je v souladu s ustanovením § 140e ins. zák., jako rozhodnutí věcně správné a zákonu
odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správných nákladových výroků.
Námitky oprávněného uplatněné v odvolání, jimiž zpochybňoval správnost závěru
soudního exekutora s ohledem na odlišnou praxi insolvenčního soudu v jiných řízeních při
posuzování naplnění splnění podmínek ustanovení § 418 ins. zák., nemohl odvolací soud
v této exekuční věci shledat důvodnými. Jednak z odvolání oprávněného není patrno, do
jakého časového horizontu oprávněným zmiňovaná „praxe“ insolvenčního soudu, tj.
požadavek nařízení exekuce, spadá, když jak shora uvedeno, do 31.12.2013 úprava
insolvenčního zákona umožňovala exekuci nařídit nikoli však provést. Především však v dané
exekuční věci je rozhodující to, že s ohledem na novelizaci insolvenčního zákona účinného od
1.1.2014 a jeho ustanovení § 140e, které na toto exekuční řízení dopadá, platí, že úpadek
povinného brání zahájení a nařízení exekuce. Tudíž s účinností od 1.l.2014 nelze dovodit jiný
závěr než ten, k jakému došel soudní exekutor v napadeném usnesení, tj. že účinkem
vztahujícím se k rozhodnutí o úpadku je zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí
nebo exekuce.
Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. za
použití § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy v odvolacím řízení úspěšným povinným žádné náklady
nevznikly, proto právo na jejich náhradu nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
V Plzni dne 14.03.2016
Za správnost vyhotovení:
JUDr. Olga Klímová, v.r.
L. Velková
předsedkyně senátu
