Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Zaslání anonymizovaného rozhodnutí 13 Co 70/2016'.

 13Co 70/2016    
 
 
U S N E S E N Í  
 
 
Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Klímové a 
soudců  Mgr.  Jiřího  Levého  a  JUDr.  Marty  Havlové  v exekuční  věci  oprávněného 
Společenství vlastníků jednotek – čp. 

, IČ: 
, se sídlem 
 
,  zastoupeného  JUDr.  Václavem  Krondlem,  advokátem  se  sídlem 
Jiráskova 2, Karlovy Vary, proti povinným: l) M
 Z
, narozenému 

trvale  bytem 
,  2)  J
  Z
,  narozené 
, trvale bytem 
, pro vymožení částky 11.086,- 
Kč  s příslušenstvím,  o  odvolání  oprávněného  proti  usnesení  soudního  exekutora  JUDr.  Ivo 
Luhana, Exekutorský úřad Praha 1, ze dne 11.12.2015, č.j.  099 Ex 4403/14-12, 
 
takto: 
 
I. 
Usnesení soudního exekutora se   p o t v r z u j e . 
 
 

II.       Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 
 
 
Odůvodnění 
 
 
Napadeným  usnesením  soudní  exekutor  zamítl  návrh  na  nařízení  exekuce,  a  to  na 
základě  pokynu  exekučního  soudu  s odkazem  na  ustanovení  §  43a  odst.  6  ex.  řádu. 
V odůvodnění rozhodnutí soudní exekutor odkázal na ustanovení § 267 odst. 1 a ustanovení § 
140e  zák.  č.  182/2006  Sb.,  insolvenční  zákon,  z něhož  vyplývá,  že  nelze  zahájit  ani  nařídit 
výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i 
jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty v době, po kterou trvají účinky rozhodnutí o 
úpadku.  Vzhledem  k tomu,  že  oba  povinní  mají  od  8.2.2012  Krajským  soudem  v Plzni 
v řízení  pod  č.j.  KSPL  56  INS 
 a KSPL 56 INS 
 povoleno 
oddlužení,  nelze  s odkazem  na  citované  ustanovení  insolvenčního  zákona  zahájit  ani  vést 
exekuci  proti  těmto  povinným,  a  proto  soudní  exekutor  exekuční  návrh  oprávněné  ze  dne 
30.4.2014,  doručený  soudnímu  exekutorovi  dne  21.5.2014,  na  základě  závazného  pokynu 
exekučního  soudu  zamítl.  Náklady  řízení  nepřiznal  žádnému  z účastníků,  když  oprávněný 
nebyl  úspěšný  a  povinným  žádné  náklady  nevznikly  a  soudní  exekutor  právo  na  náhradu 
nákladů exekuce neuplatnil. 
 
 
Proti  tomuto  usnesení  podal  oprávněný  včasné  odvolání.  V odvolání  namítal,  že 
skutečnost, že povinným bylo Krajským soudem v Plzni povoleno oddlužení, není podle jeho 
názoru důvodem pro odmítnutí návrhu na nařízení exekuce. Z insolvenčního spisu vyplývá, že 
povinní podali insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení dne 11.10.2011, usnesení o 
úpadku  bylo  vydáno  dne  21.11.2011  a  usnesení  o  schválení oddlužení  plněním  splátkového 
kalendáře  dne  8.2.2012.  Přičemž  v exekuci  má  být  vymáhána  pohledávka  na  základě 
exekučního  titulu  –  rozsudku  Krajského  soudu  v Plzni  ze  dne  30.12.2013,  č.j.  45  Cm 
156/2013-39.  Je  tedy  evidentní,  že  tuto  pohledávku,  která  je  předmětem  exekuce,  nebylo 
možno s ohledem na dobu jejího vzniku přihlásit do insolvenčního řízení. Jde o pohledávku, 

pokračování 

 
13Co 70/2016 
 
 
jejíž  vznik  byl  způsoben  jednáním  povinných,  kteří  i  po  schválení  oddlužení  neplatili  své 
závazky vůči oprávněnému. Schválení oddlužení pro povinné však neznamená, že mají hradit 
jen závazky přihlášeným věřitelům, a že nemají plnit další vzniklé závazky. Pokud povinným 
vznikly  další  závazky,  kterých  se  povolené  oddlužení  nedotýká,  pak  by  přicházel  v úvahu 
postup insolvenčního soudu ve smyslu ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) ins. zák., na základě 
něhož  by  insolvenční  soud  zrušil  schválené  oddlužení  a  rozhodl  o  způsobu  řešení  úpadku 
konkursem  v důsledku,  že  zaviněným  jednáním  vznikl  dlužníkovi  po  schválení  plánu 
oddlužení  peněžitý  závazek  po  dobu  delší  než  třiceti  dnů  po  lhůtě  splatnosti.  Avšak 
oprávněnému je znám názor Krajského soudu v Plzni jako soudu insolvenčního, že pro postup 
podle ustanovení § 418 odst. 1 písm. c) ins. zák. a vyhovění návrhu na zrušení oddlužení je 
zapotřebí  naplnění  podmínky  podle  §  418  odst.  2  ins.  zák.,  tj.  nařízení  exekuce.  Tedy 
insolvenční soud, jak je oprávněnému známo, zastává opačný názor, než soud prvého stupně 
v dané exekuční věci. Oprávněný se tak dostává do situace, kdy na jedné straně exekuční soud 
nechce  nařídit  exekuci  s odkazem  na  běžící  insolvenční  řízení,  zatímco  insolvenční  soud 
nechce  zrušit  povolené  oddlužení,  protože  nebyla  nařízena  exekuce  pro  další  závazky 
povinných.  Dle  názoru  oprávněného  je  proto  na  místě  nařídit  exekuci,  aby  bylo  možno 
navrhnout  zrušení  povoleného  oddlužení.  Z toho  důvodu  není  dána  zákonná  překážka  pro 
nařízení  exekuce  pro  pohledávky, které vznikly až po schválení oddlužení,  a to  proto, že je 
nebylo  možno  přihlásit s ohledem  na dobu jejich vzniku  do insolvenčního  řízení  povinného. 
Oprávněný  navrhl  zrušení  napadeného  usnesení  a  pověření  označeného  soudního  exekutora 
vedením exekuce.  
 
 
Odvolací soud přezkoumal usnesení soudního exekutora podle § 55c odst. 2 ex. řádu 
ve spojení s ustanovením § 212 o.s.ř., a to bez nařízení jednání podle § 52 odst. 1 ex. řádu a § 
254 odst. 8 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání oprávněného nelze považovat za důvodné.  
 
 
Podle § 140e odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon ve znění účinném od 
1.1.2014)  v době,  po  kterou  trvají  účinky  rozhodnutí  o  úpadku  nelze  nařídit  nebo  zahájit 
výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i 
jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty; to neplatí pro nařízení nebo zahájení výkonu 
rozhodnutí nebo exekuce na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 
odst. 5. 
 
 
V daném případě jde o situaci, kdy oprávněný podal u soudního exekutora JUDr. Ivo 
Luhana  dne  21.5.2014  exekuční  návrh,  jímž  se  proti  povinným  domáhal  vymožení 
pohledávky  ve  výši  11.086,-  Kč  včetně  příslušenství,  přiznané  mu  rozsudkem  Krajského 
soudu v Plzni ze dne 30.12.2013, č.j. 45 Cm 156/2013-39. V řízení bylo zjištěno, že ohledně 
obou  povinných  je  vedeno  insolvenční  řízení,  a  to  na  základě  usnesení  vydaného  Krajským 
soudem v Plzni pod č.j. 56 INS 
 ze dne 21.11.2011, jímž bylo rozhodnuto o 
úpadku  obou  povinných  a  povolení  oddlužení  a  následně  usnesením  téhož  soudu  ze  dne 
8.2.2012,  č.j.  56  INS 
  bylo  schváleno  oddlužení  obou  dlužníků  plněním 
splátkového  kalendáře.  Exekuční  titul  přiznává  oprávněnému  pohledávku  z  titulu  porušení 
platební  povinnosti  povinnými  ve  vztahu  k oprávněnému  v době  po  rozhodnutí  o  úpadku 
povinných v insolvenčním řízení.  
 
 
V daném případě byl tedy návrh oprávněného na zahájení exekučního řízení a pověření 
soudního exekutora vedením exekuce podán za situace, kdy v rámci insolvenčního řízení byl 
zjištěn úpadek povinných a povoleno oddlužení splátkovým kalendářem (usnesení Krajského 

pokračování 

 
13Co 70/2016 
 
 
soudu v Plzni č.j. 56 INS 
 ze dne 21.11.2011 a usnesení ze dne 8.2.2012, č.j. 
56 INS 
).  
 
 
Dosavadní  právní  úprava  insolvenčního  zákona  platná  do  31.12.2013  umožňovala 
exekuci nařídit nebo zahájit, nikoliv však provést ( § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 
Sb.). S účinností od 1.1.2014 byl insolvenční zákon novelizován zákonem č. 294/2013 Sb. a 
tato  novela  podrobněji  a  jiným  způsobem  vymezila  další  účinky  spojené  s rozhodnutím  o 
úpadku,  přičemž  zdůraznila  prioritu  insolvenčního  řízení  jako  kolektivního  řízení  před 
řízením individuálním (exekučním). Novým účinkem vztahujícím se k rozhodnutí o úpadku je 
pak zákaz nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srovnej § 140e odst. 1 ins. 
zák.).  Ve  vztahu  k exekučnímu  řízení  tudíž  uvedená  novela  nově  stanovila,  že  úpadek 
povinného  brání  zahájení  a  nařízení  exekuce.  Zákonodárce  tímto  postupem  zřetelně 
prohloubil koncepci dominance insolvenčního řízení nad řízením exekučním s tím, že veškeré 
pohledávky (včetně nákladů exekuce) mají být uspokojeny v insolvenčním řízení.  
 
 
V daném případě tedy správně exekuční soud učinil pokyn soudnímu exekutorovi, aby 
exekuční návrh podaný proti povinným, ohledně nichž bylo rozhodnuto insolvenčním soudem 
o  zjištění  jejich  úpadku  a  je  vedeno  insolvenční  řízení,  soudní  exekutor  s odkazem  na 
ustanovení  §  140e  odst.  1  ins.  zák.  ve  znění  účinném  od  1.1.2014  zamítl  pro  nesplnění 
podmínek pro vedení exekuce z důvodu rozhodnutí o úpadku povinných. Odvolací soud proto 
rozhodnutí soudního exekutora, které vychází ze správného pokynu exekučního soudu a které 
je  v souladu  s ustanovením  §  140e  ins.  zák.,  jako  rozhodnutí  věcně  správné  a  zákonu 
odpovídající podle § 219 o.s.ř. potvrdil včetně správných nákladových výroků.  
 
Námitky  oprávněného  uplatněné  v odvolání,  jimiž  zpochybňoval  správnost  závěru 
soudního  exekutora  s ohledem  na  odlišnou  praxi  insolvenčního  soudu  v jiných  řízeních  při 
posuzování  naplnění  splnění  podmínek  ustanovení  §  418  ins.  zák.,  nemohl  odvolací  soud 
v této  exekuční  věci  shledat  důvodnými.  Jednak  z odvolání  oprávněného  není  patrno,  do 
jakého  časového  horizontu  oprávněným  zmiňovaná  „praxe“  insolvenčního  soudu,  tj. 
požadavek  nařízení  exekuce,  spadá,  když  jak  shora  uvedeno,  do  31.12.2013  úprava 
insolvenčního zákona umožňovala exekuci nařídit nikoli však provést. Především však v dané 
exekuční věci je rozhodující to, že s ohledem na novelizaci insolvenčního zákona účinného od 
1.1.2014  a  jeho  ustanovení  §  140e,  které  na  toto  exekuční  řízení  dopadá,  platí,  že  úpadek 
povinného brání zahájení a nařízení exekuce. Tudíž s účinností od 1.l.2014 nelze dovodit jiný 
závěr  než  ten,  k jakému  došel  soudní  exekutor  v napadeném  usnesení,  tj.  že  účinkem 
vztahujícím  se  k rozhodnutí  o  úpadku  je  zákaz  nařízení  nebo  zahájení  výkonu  rozhodnutí 
nebo exekuce.  
 
 
Výrok  o  nákladech  odvolacího  řízení  vychází  z ustanovení  §  142  odst.  1  o.s.ř.  za 
použití  §  224  odst.  1  o.s.ř.,  kdy  v odvolacím  řízení  úspěšným  povinným  žádné  náklady 
nevznikly, proto právo na jejich náhradu nebylo přiznáno žádnému z účastníků. 
 
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.   
 
V Plzni dne 14.03.2016  
 
Za správnost vyhotovení: 
JUDr. Olga Klímová, v.r.  
L. Velková 
předsedkyně senátu