č. j. 36 Co 378/2021- 240
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše
Mottla a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci
žalobkyně:
Mgr. Zuzana K., narozená xxx
bytem xxx, xxx
zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Mařatkou
sídlem Dušní 11/8, 110 00 Praha 1
proti
žalované:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429
sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2
za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových
sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované:
JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor
exekutorský úřad Brno-venkov
sídlem Veveří 125, 616 45 Brno
o zaplacení částky 360 516,20 Kč s příslušenstvím,
k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. června 2021,
č. j. 16 C 49/2019-183,
takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II, III a IV
potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši
900 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 2
III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího
řízení ve výši
4 011 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 15 439,80 Kč (výrok I),
zamítl žalobu na zaplacení částky 345 076,40 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III).
2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody (majetkové
újmy) v celkové výši 360 516,20 Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby částky ve výši 345 076,40
Kč s příslušenstvím, a to v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního
exekutora JUDr. Petra Kociána v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Brno-venkov
pod sp. zn. 137 EX 194/14. Žalobkyně požadovala celkem dva nároky, jednak částku 312 697 Kč,
částečným zpětvzetím poníženou o 3 485 Kč na částku 309 212 Kč, za protiprávně strženou mzdu
žalobkyně jako manželky a později již pouze bývalé manželky povinného v exekučním řízení a dále
částku 47 819,20 Kč, částečným zpětvzetím poníženou o 11 954,80 Kč na částku 35 864,40 Kč,
spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení v exekučním řízení. Žalovaná i vedlejší
účastník na straně žalované vznesli námitku promlčení. Žalovaná dále namítala, že stát by měl
odpovídat až jako poslední dlužník.
3. Soud prvního stupně nepřipustil změnu skutkových tvrzení žalobkyně, uplatněnou v podání
žalobkyně ze dne 23. 9. 2020, týkající se pohledávky žalobkyně z penzijního připojištění a částky
zde uvedené, neboť takovýto nárok nebyl v podané žalobě uplatněn a ani nebyl součástí
mimosoudního projednání nároku žalobkyně u žalované.
4. Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutečností, a to že žalobkyně uplatnila mimosoudně dne
15. 3. 2018 u žalované nárok v celkové výši 680 516,20 Kč, jehož součástí jsou i částky uplatněné
v žalobě, které jsou předmětem tohoto řízení. Dále bylo nesporné, že žalovaná nárokům žalobkyně
nevyhověla ani z části, což jí sdělila stanoviskem ze dne 15. 6. 2018. Žalobkyně podala žalobu
na celkovou částku 680 516,20 Kč k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, přičemž řízení bylo vedeno
pod sp. zn. 12 C 177/2018. Součástí této žaloby byla i částka ve výši 312 697 Kč a částka
47 819,20 Kč, a soud však řízení ohledně těchto částek zastavil z důvodu nezaplacení soudního
poplatku. Tyto skutečnosti byly známy soudu prvního stupně z jeho úřední činnosti. Účastníci
učinili též nesporným, že ze strany žalované nebylo na nárok uplatněný v tomto řízení ve věci sp.
zn. 6 C 49/2019 ničeho plněno a ani ze strany soudního exekutora nebyla v předmětném
exekučním řízení žalobkyni vrácena zpět žádná vymožená částka. Dále soud prvního stupně činil
zjištění ze spisu soudního exekutora, která popsal v bodě 9. napadeného rozsudku. Odvolací soud
na jeho podrobná skutková zjištění plně odkazuje a jen rekapituluje, že k nařízení exekuce a
pověření exekutora JUDr. Petra Kociána došlo dne 15. 1. 2014, vyrozumění o zahájení exekuce
bylo vydáno dne 3. 2. 2014. Dne 19. 2. 2014 vydal soudní exekutor exekuční příkaz k provedení
exekuce srážkou ze mzdy manžela povinného. Dne 20. 6. 2016 podala žalobkyně soudnímu
exekutorovi návrh na zastavení exekuce v části, ve které bylo rozhodnuto o provedení exekuce
srážkami ze mzdy povinného. Doložila současně rozvodový rozsudek s právní mocí rozvodu ke
dni 16. 3. 2016. Současně požádala i o odklad exekuce. Soudní exekutor návrhu nevyhověl a
předložil jej soudu. Prvostupňový soud návrh na částečné zastavení exekuce usnesením ze dne 1.
8. 2016 zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí dne 3. 8. 2017 změnil tak, že exekuci v části, ve které
byla prováděna srážkami ze mzdy manžela povinného, zastavil, v otázce odkladu exekuce
rozhodnutí potvrdil. O nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť exekuce stále
pokračovala. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 29. 11. 2017. Dopisem ze dne
18. 12. 2017 žalobkyně urgovala exekutora o okamžité zanechání vedení exekuce. Soudní exekutor
snesením ze dne 21. 12. 2017 zrušil exekuční příkaz srážkami ze mzdy manžela povinného.
Žalobkyně se nedomáhala uspokojení svého nároku po oprávněném z exekučního titulu jejího
manžela.
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 3
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 3, § 4 odst. 1, § 13 odst. 1, § 31 odst. 2,
§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně
se nejprve zabýval námitkou promlčení části žalobního nároku vznesenou ze strany žalované i
vedlejšího účastníka na straně žalované. Uvedl, že u nároků na náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku,
kdy se poškozený o škodě dozvěděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla.
Nejde o vědomost o škodné události (nesprávný úřední postup), která škodu vyvolala, nýbrž
o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Zde odkázal na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019. Z uvedeného vyplývá, že pouhá možnost se
o škodě dozvědět nepostačuje, zákon předpokládá vědomost skutečnou, vztahující se
k odškodnitelné újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze objektivně vyčíslit v penězích.
V posuzované věci se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla až dnem doručení usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, přičemž žaloba došla soudu dne 17. 5. 2019, tedy daleko před
uplynutím tříleté subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., aniž by byla
při běhu promlčecí doby ještě zohledněna doba předběžného projednání uplatněného nároku
u žalované. Na základě uvedených skutečností tedy uzavřel, že námitka promlčení vznesená
ze strany žalované i vedlejšího účastníka nebyla uplatněna důvodně a k promlčení nároku
na náhradu škody nedošlo.
6. Pokud jde o samotnou existenci nesprávného úředního postupu soudního exekutora v předmětné
exekuční věci v podobě provádění exekučních srážek ze mzdy žalobkyně jakožto manželky
povinného a později již pouze bývalé manželky povinného v období po datu 30. 6. 2015, zde
konstatoval, že v souvislosti s novelou exekučního řádu a občanského soudního řádu provedenou
zákonem č. 139/2015 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2015, byla od uvedeného data zrušena
možnost postižení mzdy manžela povinného v exekučním řízení a vedení exekuce tímto způsobem
není po datu 30. 6. 2015 již přípustné. Z tohoto důvodu došlo v posuzované věci v rámci vedené
exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně od data 1. 7. 2015 a v období následujícím k nesprávnému
úřednímu postupu soudního exekutora JUDr. Petra Kociána a podmínka existence tohoto
odpovědnostního titulu je tedy splněna. Nicméně i přes tuto skutečnost zaujal názor, že žaloba byla
podána předčasně, neboť nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem
může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout
uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit. Zde odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004. V tomto konkrétním případě žalobkyni jakožto
věřiteli vzniklo právo domáhat se stržených částek ze své mzdy vůči dlužníku – oprávněné
v předmětném exekučním řízení. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by se bezúspěšně pokusila
svůj nárok vůči existující oprávněné vymoci. V této části proto žalobu zamítl pro předčasnost.
7. Pokud jde o požadovanou náhradu škody za právní zastoupení žalobkyně v předmětném
exekučním řízení ve výši (aktuálně) 35 864,40 Kč, tento nárok soud prvního stupně také neshledal
důvodným a nepřiznal jej s odkazem na ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož
náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak
v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již
nebyla přiznána. V této souvislosti poukázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009,
sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že umožňuje-li procesní předpis náhradu
nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu nepřiznal, nemůže se
neúspěšný účastník domáhat náhrady nákladů takového řízení občanskoprávní žalobou proti státu.
Vzhledem k tomu, že exekuční řízení nebylo dosud skončeno, bude na soudním exekutorovi, aby
v závěru veškeré náklady exekuce vyčíslil.
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 4
8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) dle zásady úspěchu ve věci.
9. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Zopakovala, že nesprávným
úředním postupem spočívajícím v tom, že vedlejší účastník vedl na majetek žalobkyně exekuci pro
dluh jejího dnes již bývalého manžela, i přes to, že od 1. 7. 2015 nebyl tento způsob vedení exekuce
přípustný, jí byla způsobena škoda spočívající v neoprávněně stržených částkách z její mzdy
(283 160 Kč), neoprávněně přikázané pohledávky za Českou spořitelnou – penzijní společností, a.
s. (29 537 Kč) a vynaložených nákladů na obranu proti nesprávnému úřednímu postupu (47 819,20
Kč). Žalobkyně po vyjasnění některých nesrovnalostí v dokumentech vzala žalobu částečně zpět.
Soud prvního stupně také nepřipustil změnu žalobních tvrzení ohledně pohledávky za penzijní
společností, a věc posuzoval jen jako dva nároky, na vrácení neoprávněně stržené mzdy (po
zohlednění zpětvzetí částky 309 212 Kč) a náhrady nákladů řízení (po zohlednění částečného
zpětvzetí částky 35 864,40 Kč). Konstatovala, že soud prvního stupně sice shledal nesprávný úřední
postupu na straně exekutora, žalobu však zamítl s ohledem na subsidiární povahu odpovědnosti
státu, a ohledně nákladů řízení z důvodu neexistence nároku žalobkyně.
10. Žalobkyně primárně namítla, že ve svém podání ze dne 2. 6. 2021 a v závěrečném návrhu uvedla
právní argumenty, které vyvracejí správnost názoru soudu o vzniku bezdůvodného obohacení
na straně oprávněné a předčasnosti žaloby. Soud prvního stupně se však s její argumentací
nevypořádal ani sám přesvědčivě neodůvodnil svůj závěr o existenci práva žalobkyně požadovat
po oprávněné strženou mzdu, zde je možné jen dovozovat, že nárok žalobkyně shodně
s argumentací vedlejšího účastníka, opírá o bezdůvodné obohacení, přičemž judikatura, na kterou
odkazuje je platná jen obecně, nikoliv v poměrech posuzovaného případu. Žalobkyni tak byla
odňata možnost efektivně se proti rozsudku bránit.
11. K samotnému právnímu posouzení pak uvedla, že neztotožní-li se odvolací soud s její námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, je vadné i právní posouzení učiněné soudem prvního
stupně. Pokud bude tedy žalobkyně vycházet z domněnky, že soud prvního stupně dospěl k závěru
o oprávnění žalobkyně požadovat vrácení stržených částek na základě aplikace ustanovení
o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále
jen „o. z.“), žaloba nebyla podána předčasně, neboť oprávněnému nevznikla povinnost
bezdůvodné obohacení vydat s ohledem na liberační důvod uvedený v § 2992 o. z., dle kterého byl-
li splněn dluh, a to i předčasně, nevzniká povinnost obohacení vydat. Oprávněná obdržela plnění
na základě exekučního titulu, směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem
v Praze dne 3. 10. 2013, č. j. 56 Cm 258/2013-20, na základě kterého byl vydaný exekuční příkaz
dne 19. 2. 2014, č. j. 137 Ex 194/14-15, kterým vedlejší účastník rozhodl o provedení exekuce
srážkami ze mzdy žalobkyně. Exekuční titul nebyl nikdy zrušen, nešlo tedy o majetkový prospěch
získaný bez právního důvodu či plnění z důvodu, který odpadl. Liberační důvod dle § 2992 o. z.
nespecifikuje, že jej nelze vztáhnout i na splnění dluhu za dlužníka třetí osobou, což lze také
považovat za způsob splnění dluhu. Navíc pohledávka žalobkyně za oprávněnou zanikla z důvodu
vydržení, kdy poslední platba ve prospěch oprávněného byla provedena dne 20. 12. 2017 a
oprávněná vydržela obdržené prostředky dne 20. 12. 2020. Zde dále odkázala na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, dle něhož je-li z okolností případu zřejmé, že žaloba
by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou
řešit úspěšnost, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Navíc byl stržené
částky ani nemohla získat v plném rozsahu, neboť část z této částky byla uhrazena na náklady
exekuce. Vedlejší účastník také nemůže těžit ze svého protiprávního jednání, za situace, kdy
nejednal s odbornou péčí. Pokud jde o náklady vynaložené žalobkyní v rámci exekučního řízení, je
úvaha soudu prvního stupně zcela mylná, neboť dle § 87 a násl. zákona č. 120/2021 Sb., exekuční
řád (dále jen „ex. ř.“) přiznání náhrady nákladů exekuce je možné jen účastníkům řízení. Žalobkyně
však již od právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 270/2017-
47, kterým byla exekuci vůči žalobkyni zastavena, není účastníkem řízení, nezbývá jí tedy jiná
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 5
možnost, jak náhrady náklady exekučního řízení dosáhnout. Žalobkyně tedy setrvala na svém
stanovisku, že žaloba nebyla podána předčasně a navrhla zrušení napadeného rozsudku nebo jeho
změnu a vyhovění celému nároku.
12. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání setrvala na argumentaci o předčasnosti žaloby odkazem
na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu. Pokud jde o nárok žalobkyně na úhradu nákladů
exekučního řízení, zde dále uvedla, že žalobkyně jako manželka povinného byla účastnicí
exekučního řízení dle § 36 ex. ř. Při rozhodování Městského soudu v Praze ohledně částečného
zastavení exekuce o nákladech odvolacího řízení nebylo rozhodnuto z důvodu stále probíhající
exekuce. Žalobkyně by tak měla své námitky uplatnit primárně v rámci opravného prostředku proti
příkazu k úhradě nákladů exekuce. Navrhl proto potvrzení rozsudku jako věcně správného.
13. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření k odvolání nesouhlasil s argumentací
žalobkyně o nepřezkoumatelnosti rozsudku, když i přes tuto „nepřezkoumatelnost“ žalobkyně
s napadeným rozsudkem podrobně polemizuje. Dále zdůraznil, že exekuce vedená na mzdu
žalobkyně neskončila zrušením exekučního příkazu, ale již zastavením exekuce. Dále shledal
nelogičnost v argumentaci žalobkyně, že oprávněný měl právo si žalobkyni neoprávněně stržené
peněžní prostředky ponechat z důvodu existence exekučního titulu. V tom případě by zde ale nebyl
ani důvod k uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované. Žalobkyně staví svou argumentaci
na skutečnosti, zjednodušeně řečeno, že se může domáhat náhrady škody po státu, neboť včas
nežalovala oprávněného a v tom důsledku došlo k vydržení a k zániku nároku na vydání
bezdůvodného obohacení. To je ovšem v rozporu s principem, že stát má figurovat jako poslední
dlužník a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Opomenutí žalovat
primárního dlužníka nemůže být honorována tím, že automaticky nastupuje pro náhradu škody
role státu. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2091/2008 Nejvyšší soud jednoznačně uvedl, že se má týkat
situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že by žaloba nemohla uspět. V posuzovaném případě
však tato žaloba uspět mohla. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně
správného.
14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo
podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.
15. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím
pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, a pokud jde
o rozhodná skutková zjištění, na něj odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně
právně posoudil.
16. Odvolací soud neshledal žádná procesní pochybení soudu prvního stupně. Pokud jde o námitku
nepřezkoumatelnosti rozsudku, ta není důvodná. Soud prvního stupně své závěry dostatečně
odůvodnil tak, aby je žalobkyně mohla napadnout odvoláním. Je sice pravdou, že v bodě 20. svého
rozsudku výslovně neuvádí, že na straně oprávněné došlo k bezdůvodnému obohacení, ale
vzhledem k tomu, že oprávněnou označuje jako primárního dlužníka žalobkyně, vůči kterému měla
tato uplatnit svůj nárok na vrácení neoprávněně stržených částek mzdy, vyplývá tato skutečnost
z kontextu celého rozsudku a celého předmětu sporu. O případ nepřezkoumatelnosti rozsudku se
tedy v daném případě nejedná. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).
17. Odvolací soud plně souhlasí s posouzením námitky promlčení, jak ji provedl soud prvního stupně.
Za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pak též v souladu s přiléhavou judikaturou Nejvyššího
soudu zmíněnou již soudem prvního stupně, považuje faktickou vědomost žalobkyně o újmě,
kterou získala až doručením usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, o částečném
zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 17. 5. 2019, není nárok žalobkyně
promlčen.
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 6
18. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované hlavně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016, publikovaném ve sbírce pod č. 69/2018, plyne, že exekuci
srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním jiné pohledávky manžela povinného na základě
exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, nelze od 1. 7. 2015 nadále provádět. Pokud tedy vedlejší účastník jako
soudní exekutor nerespektoval změnu právní úpravy provedenou právě novelou občanského
soudního řádu a exekučního řádu, a to zákonem č. 139/2015 Sb., došlo na jeho straně
k nesprávnému úřednímu postupu, který byl v dané věci napraven až vydáním a doručením
usnesení o částečném zastavení exekuce, které učinil Městský soud v Praze svým částečně měnícím
usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 270/2017-47. Soud prvního stupně však správně poukázal
na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo sp. zn. 25
Cdo 1158/2004, dle které stát, zjednodušeně řečeno, odpovídá jako poslední dlužník, tedy jeho
odpovědnost nastupuje pouze tehdy, nemá-li poškozený možnost uspokojit svůj nárok na třetím
subjektu, který je k tomu povinen. Argumentace žalobkyně o tom, že tímto subjektem nemůže být
oprávněná, neboť nebyl zrušen samotný exekuční titul, a to směnečný platební rozkaz vydaný
Městským soudem v Praze dne 3. 10. 2013, č. j. 56 Cm 258/2013-20, a že na straně oprávněné
nedošlo k bezdůvodnému obohacení, je lichá. V posuzovaném případě byla podstatná část sražené
mzdy žalobkyně plněna po 1. 7. 2015 oprávněné, kterou byl IFIS Investiční fond a. s. (zpočátku
rozhodného období pak její právní předchůdkyni společnosti MIDESTA, s. r. o. – viz rozhodnutí
o procesním nástupnictví ze dne 3. 8. 2015, č. j. 137 Ex 194/14-41, jež je součástí exekučního spisu)
bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl. Na straně oprávněné tak do výše
inkasovaných částek došlo k bezdůvodnému obohacení právě dle § 2991 odst. 2 o. z. a oprávněná
byla povinna tuto částku žalobkyni jako ochuzené vydat (viz § 2991 odst. 1 o. z.). Na srážky
ze mzdy manžela povinného nelze aplikovat § 2992 o. z., dle kterého není bezdůvodným
obohacením, bylo-li na dluh plněno předčasně, neboť mezi oprávněnou a manželko povinného
nebyl žádný přímý právní vztah, ať již smluvní nebo deliktní, který by ji (mimo popisované
exekuční řízení) zavazoval k plnění dluhu. Na neoprávněně strženou mzdu žalobkyně nelze ani
pohlížet jako na plnění za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., tedy že bylo za dlužníka plněno
(zde jeho manželkou), co měl po právu plnit sám. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího
soudu, např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, musí být tomu, komu je plněno (v daném případě
oprávněné), zřejmé, že je plněno za jiného, což v daném případ nebylo splněno. Odvolací soud je
tedy toho názoru, že žalobkyně se mohla úspěšně domáhat vrácení neoprávněně stržené mzdy
po oprávněné v rozsahu, v jakém ji skutečně inkasovala, neboť ona byla ve vztahu k manželce
povinného primární dlužník, který se na její úkor bezdůvodně obohatil, o čemž se dozvěděla dne
29. 11. 2017. Pokud tak nečinila, jde to jen na její vrub, nemůže se proto nyní dovolávat
odpovědnosti státu, která je subsidiární, neboť svou nečinností zmařila možnost žalovat
primárního dlužníka, došlo tedy k přerušení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním
postupem a vzniklou škodou. Proto je další argumentace žalobkyně, že oprávněná vydržela takto
získané peněžní prostředky, neopodstatněná a v kontextu výše řečeného irelevantní. Zde odvolací
soud jen poznamenává, že je mu známo z jeho úřední činnosti, že oprávněná je fungující obchodní
společností podnikající m. j. i v oblasti obchodu s pohledávkami, tedy o její solventnosti nemá
odvolací soud pochyb. Posouzení této části nároku žalobkyně soudem prvního stupně je tak
správné.
19. Jde-li o náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s exekučním řízením, je rozhodnutí
soudu prvního stupně též věcně správné. Odvolací soud zde vychází z obsahu exekučního spisu,
který byl soudem prvního stupně proveden k důkazu, a zdůrazňuje, že usnesení o částečném
zastavení exekuce, č. j. 28 Co 270/2017-47, nabylo právní moci dne 29. 11. 2017. Žalobkyně
podávala návrh na zastavení exekuce právně nezastoupena, právně nezastoupena podala i odvolání,
ostatně ani uvedené usnesení nemá v záhlaví uvedeno, že by byla právně zastoupena, a plnou moc
právnímu zástupci udělila až dne 1. 12. 2017, tedy již poté, co usnesení č. j. 28 Co 270/2017-47,
nabylo právní moci. Odvolací soud proto považuje účtované náklady na právní zastoupení spadající
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
36 Co 378/2021 7
až do doby po 1. 12. 2017 za neúčelné, neboť byly vynaloženy až poté, co bylo pravomocně
rozhodnuto o částečném zastavení exekuce, čímž byl nesprávný úřední postup exekutora již
napraven (viz § 31 odst. 1 OdpŠk). Navíc se shodně jako soud prvního stupně kloní k závěru, že
o těchto nákladech mělo být rozhodováno v rámci exekučního řízení, které dle sdělení vedlejšího
účastníka není zatím skončené (§ 31 odst. 2 OdpŠk). Pokud dále žalobkyně argumentuje tím, že její
účast v exekučním řízení částečným zastavením exekuce k jejímu návrhu skončila, měla se v rámci
tohoto rozhodnutí domáhat též rozhodnutí o nákladech řízení, případně i žádostí o vydání
doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř.
20. Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. proto potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení.
21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení
s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznal jejich
plnou náhradu.
22. Náklady řízení jsou u žalované tvořeny třemi úkony po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.,
za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na jednání odvolacího
soudu.
23. Náklady řízení u vedlejšího účastníka jsou tvořeny též třemi úkony po 300 Kč dle vyhlášky
č. 254/2015 Sb., za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na jednání
odvolacího soudu a dále cestovným za cestu z Brna do Prahy a zpět k jednání odvolacího soudu,
obě cesty celkem 416 km při sazbě 5,66 Kč/km, tedy 2 354,56 Kč, a parkovným zaplaceným
v Praze ve výši 60 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem po zaokrouhlení 4 011 Kč.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává
u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.
V části týkající se povinnosti zaplatit soudní poplatek a výroku o nákladech řízení není
proti tomuto
rozsudku dovolání přípustné.
Praha 17. února 2022
Mgr. Tomáš Mottl v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.
