Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Žádost o zaslání anonymizovaného rozhodnutí č.j. 28 Co 270/2017-47 a č.j. 36 Co 378/2021 – 240'.


č. j. 36 Co 378/2021- 240 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
ROZSUDEK 
JMÉNEM REPUBLIKY 
Městský  soud  v Praze  jako  soud  odvolací  rozhodl  v senátu  složeném  z předsedy  Mgr.  Tomáše 
Mottla a soudců JUDr. Lucie Bičákové a Mgr. Štěpána Hnaníčka ve věci 
žalobkyně: 
Mgr. Zuzana K., narozená xxx 
bytem xxx, xxx 
zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Mařatkou 
sídlem Dušní 11/8, 110 00  Praha 1 
proti 
žalované:  
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 
sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10  Praha 2 
za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových 
sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00  Praha 2 
za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: 
JUDr. Petr Kocián, soudní exekutor 
exekutorský úřad Brno-venkov 
sídlem Veveří 125, 616 45 Brno 
o zaplacení částky 360 516,20 Kč s příslušenstvím, 
k  odvolání  žalobkyně  proti  rozsudku  Obvodního  soudu  pro  Prahu  2  ze dne  2.  června  2021, 
č. j. 16 C 49/2019-183, 
takto: 
I.  Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II, III a IV potvrzuje. 
II.  Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč 
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 2 
III.  Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované náklady odvolacího 
řízení ve výši 4 011 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 
Odůvodnění: 
1.  Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 15 439,80 Kč (výrok I), 
zamítl  žalobu  na zaplacení  částky  345 076,40  Kč  s příslušenstvím  (výrok  II)  a  uložil  žalobkyni 
povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III). 
2.  Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody (majetkové 
újmy) v celkové výši 360 516,20 Kč, resp. po částečném zpětvzetí žaloby částky ve výši 345 076,40 
Kč  s příslušenstvím,  a  to  v souvislosti  s tvrzeným  nesprávným  úředním  postupem  soudního 
exekutora JUDr. Petra Kociána v exekučním řízení vedeném u Exekutorského úřadu Brno-venkov 
pod sp. zn. 137 EX 194/14. Žalobkyně požadovala celkem dva nároky, jednak částku 312 697 Kč, 
částečným zpětvzetím poníženou o 3 485 Kč na částku 309 212 Kč, za protiprávně strženou mzdu 
žalobkyně jako manželky a později již pouze bývalé manželky povinného v exekučním řízení a dále 
částku 47 819,20 Kč, částečným zpětvzetím poníženou o 11 954,80 Kč na částku 35 864,40 Kč, 
spočívající ve vynaložených nákladech právního zastoupení v exekučním řízení. Žalovaná i vedlejší 
účastník  na straně  žalované  vznesli  námitku  promlčení.  Žalovaná  dále  namítala,  že  stát  by  měl 
odpovídat až jako poslední dlužník. 
3.  Soud  prvního  stupně  nepřipustil  změnu  skutkových  tvrzení  žalobkyně,  uplatněnou  v podání 
žalobkyně ze dne 23. 9. 2020, týkající se pohledávky žalobkyně z penzijního připojištění a částky 
zde  uvedené,  neboť  takovýto  nárok  nebyl  v podané  žalobě  uplatněn  a  ani  nebyl  součástí 
mimosoudního projednání nároku žalobkyně u žalované. 
4.  Soud prvního stupně vyšel z nesporných skutečností, a to že žalobkyně uplatnila mimosoudně dne 
15. 3. 2018 u žalované nárok v celkové výši 680 516,20 Kč, jehož součástí jsou i částky uplatněné 
v žalobě, které jsou předmětem tohoto řízení. Dále bylo nesporné, že žalovaná nárokům žalobkyně 
nevyhověla  ani  z části,  což  jí  sdělila  stanoviskem  ze dne  15. 6. 2018.  Žalobkyně  podala  žalobu 
na celkovou částku 680 516,20 Kč k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, přičemž řízení bylo vedeno 
pod  sp.  zn.  12 C 177/2018.  Součástí  této  žaloby  byla  i  částka  ve výši  312 697  Kč  a  částka 
47 819,20 Kč, a soud však řízení ohledně těchto částek zastavil z důvodu nezaplacení soudního 
poplatku.  Tyto  skutečnosti  byly  známy  soudu  prvního  stupně  z jeho  úřední  činnosti.  Účastníci 
učinili též nesporným, že ze strany žalované nebylo na nárok uplatněný v tomto řízení ve věci sp. 
zn.  6 C 49/2019  ničeho  plněno  a  ani  ze strany  soudního  exekutora  nebyla  v předmětném 
exekučním řízení žalobkyni vrácena zpět žádná vymožená částka. Dále soud prvního stupně činil 
zjištění ze spisu soudního exekutora, která popsal v bodě 9. napadeného rozsudku. Odvolací soud 
na jeho  podrobná  skutková  zjištění  plně  odkazuje  a  jen  rekapituluje,  že  k nařízení  exekuce  a 
pověření exekutora JUDr. Petra Kociána došlo dne 15. 1. 2014, vyrozumění o zahájení exekuce 
bylo vydáno dne 3. 2. 2014. Dne 19. 2. 2014 vydal soudní exekutor exekuční příkaz k provedení 
exekuce  srážkou  ze mzdy  manžela  povinného.  Dne  20.  6.  2016  podala  žalobkyně  soudnímu 
exekutorovi  návrh  na zastavení  exekuce  v části,  ve které  bylo  rozhodnuto  o provedení  exekuce 
srážkami ze mzdy povinného. Doložila současně rozvodový rozsudek s právní mocí rozvodu ke 
dni  16.  3.  2016.  Současně  požádala  i  o odklad  exekuce.  Soudní  exekutor  návrhu  nevyhověl  a 
předložil jej soudu. Prvostupňový soud návrh na částečné zastavení exekuce usnesením ze dne 1. 
8. 2016 zamítl, odvolací soud jeho rozhodnutí dne 3. 8. 2017 změnil tak, že exekuci v části, ve které 
byla  prováděna  srážkami  ze mzdy  manžela  povinného,  zastavil,  v otázce  odkladu  exekuce 
rozhodnutí  potvrdil.  O  nákladech  odvolacího  řízení  nebylo  rozhodnuto,  neboť  exekuce  stále 
pokračovala. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 29. 11. 2017. Dopisem ze dne 
18. 12. 2017 žalobkyně urgovala exekutora o okamžité zanechání vedení exekuce. Soudní exekutor 
snesením  ze dne  21.  12.  2017  zrušil  exekuční  příkaz  srážkami  ze mzdy  manžela  povinného. 
Žalobkyně  se  nedomáhala  uspokojení  svého  nároku  po oprávněném  z exekučního  titulu  jejího 
manžela. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 3 
5.  Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 3, § 4 odst. 1, § 13 odst. 1, § 31 odst. 2, 
§ 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci 
rozhodnutím  nebo  nesprávným  úředním  postupem  a  o změně  zákona  České  národní  rady 
č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně 
se  nejprve  zabýval  námitkou  promlčení  části  žalobního  nároku  vznesenou  ze strany  žalované  i 
vedlejšího  účastníka  na straně  žalované.  Uvedl,  že  u nároků  na náhradu  škody  způsobené 
nesprávným úředním postupem se počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty odvíjí od okamžiku, 
kdy  se  poškozený  o škodě  dozvěděl,  tedy  kdy  prokazatelně  získal vědomost  o tom,  že  vznikla. 
Nejde  o vědomost  o škodné  události  (nesprávný  úřední  postup),  která  škodu  vyvolala,  nýbrž 
o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného. Zde odkázal na usnesení Nejvyššího 
soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2712/2019. Z uvedeného vyplývá, že pouhá možnost se 
o škodě  dozvědět  nepostačuje,  zákon  předpokládá  vědomost  skutečnou,  vztahující  se 
k odškodnitelné  újmě  určitého  druhu  a  rozsahu,  kterou  lze  objektivně  vyčíslit  v penězích. 
V posuzované věci se žalobkyně o vzniku škody dozvěděla až dnem doručení usnesení Městského 
soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, přičemž žaloba došla soudu dne 17. 5. 2019, tedy daleko před 
uplynutím tříleté subjektivní promlčecí doby podle § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., aniž by byla 
při  běhu  promlčecí  doby  ještě  zohledněna  doba  předběžného  projednání  uplatněného  nároku 
u žalované.  Na  základě  uvedených  skutečností  tedy  uzavřel,  že  námitka  promlčení  vznesená 
ze strany  žalované  i  vedlejšího  účastníka  nebyla  uplatněna  důvodně  a  k promlčení  nároku 
na náhradu škody nedošlo. 
6.  Pokud jde o samotnou existenci nesprávného úředního postupu soudního exekutora v předmětné 
exekuční  věci  v podobě  provádění  exekučních  srážek  ze mzdy  žalobkyně  jakožto  manželky 
povinného  a  později  již  pouze  bývalé  manželky  povinného  v období  po datu  30.  6.  2015,  zde 
konstatoval, že v souvislosti s novelou exekučního řádu a občanského soudního řádu provedenou 
zákonem č. 139/2015 Sb., která nabyla účinnosti od 1. 7. 2015, byla od uvedeného data zrušena 
možnost postižení mzdy manžela povinného v exekučním řízení a vedení exekuce tímto způsobem 
není po datu 30. 6. 2015 již přípustné. Z tohoto důvodu došlo v posuzované věci v rámci vedené 
exekuce srážkami ze mzdy žalobkyně od data 1. 7. 2015 a v období následujícím k nesprávnému 
úřednímu  postupu  soudního  exekutora  JUDr.  Petra  Kociána  a  podmínka  existence  tohoto 
odpovědnostního titulu je tedy splněna. Nicméně i přes tuto skutečnost zaujal názor, že žaloba byla 
podána  předčasně,  neboť  nárok  na náhradu  škody  způsobené  nesprávným  úředním  postupem 
může  být  vůči  státu  úspěšně  uplatněn  pouze  tehdy,  nemůže-li  poškozený  úspěšně  dosáhnout 
uspokojení  své  pohledávky  vůči  dlužníku,  který  je  mu  povinen  plnit.  Zde  odkázal  na usnesení 
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu 
ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004. V tomto konkrétním případě žalobkyni jakožto 
věřiteli  vzniklo  právo  domáhat  se  stržených  částek  ze své  mzdy  vůči  dlužníku  –  oprávněné 
v předmětném exekučním řízení. Žalobkyně přitom ani netvrdila, že by se bezúspěšně pokusila 
svůj nárok vůči existující oprávněné vymoci. V této části proto žalobu zamítl pro předčasnost. 
7.  Pokud  jde  o požadovanou  náhradu  škody  za právní  zastoupení  žalobkyně  v předmětném 
exekučním řízení ve výši (aktuálně) 35 864,40 Kč, tento nárok soud prvního stupně také neshledal 
důvodným a nepřiznal jej s odkazem na ustanovení § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., dle něhož 
náhradu  nákladů  řízení  může  poškozený  uplatnit  jen  tehdy,  jestliže  neměl  možnost  učinit  tak 
v průběhu  řízení  na základě  procesních  předpisů,  anebo  jestliže  mu  náhrada  nákladů  takto  již 
nebyla přiznána. V této souvislosti poukázal též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, 
sp. zn. 25 Cdo 2928/2006, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že umožňuje-li procesní předpis náhradu 
nákladů řízení, avšak příslušný orgán státu v řízení účastníkům tuto náhradu nepřiznal, nemůže se 
neúspěšný účastník domáhat náhrady nákladů takového řízení občanskoprávní žalobou proti státu. 
Vzhledem k tomu, že exekuční řízení nebylo dosud skončeno, bude na soudním exekutorovi, aby 
v závěru veškeré náklady exekuce vyčíslil. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 4 
8.  O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský 
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) dle zásady úspěchu ve věci. 
9.  Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Zopakovala, že nesprávným 
úředním postupem spočívajícím v tom, že vedlejší účastník vedl na majetek žalobkyně exekuci pro 
dluh jejího dnes již bývalého manžela, i přes to, že od 1. 7. 2015 nebyl tento způsob vedení exekuce 
přípustný,  jí  byla  způsobena  škoda  spočívající  v neoprávněně  stržených  částkách  z její  mzdy 
(283 160 Kč), neoprávněně přikázané pohledávky za Českou spořitelnou – penzijní společností, a. 
s. (29 537 Kč) a vynaložených nákladů na obranu proti nesprávnému úřednímu postupu (47 819,20 
Kč). Žalobkyně po vyjasnění některých nesrovnalostí v dokumentech vzala žalobu částečně zpět. 
Soud  prvního  stupně  také  nepřipustil  změnu  žalobních  tvrzení  ohledně  pohledávky  za penzijní 
společností,  a  věc  posuzoval  jen  jako  dva  nároky,  na vrácení  neoprávněně  stržené  mzdy  (po 
zohlednění  zpětvzetí  částky  309 212  Kč)  a  náhrady  nákladů  řízení  (po  zohlednění  částečného 
zpětvzetí částky 35 864,40 Kč). Konstatovala, že soud prvního stupně sice shledal nesprávný úřední 
postupu na straně exekutora, žalobu však zamítl s ohledem na subsidiární povahu odpovědnosti 
státu, a ohledně nákladů řízení z důvodu neexistence nároku žalobkyně. 
10.  Žalobkyně primárně namítla, že ve svém podání ze dne 2. 6. 2021 a v závěrečném návrhu uvedla 
právní  argumenty,  které  vyvracejí  správnost  názoru  soudu  o vzniku  bezdůvodného  obohacení 
na straně  oprávněné  a  předčasnosti  žaloby.  Soud  prvního  stupně  se  však  s její  argumentací 
nevypořádal ani sám přesvědčivě neodůvodnil svůj závěr o existenci práva žalobkyně požadovat 
po oprávněné  strženou  mzdu,  zde  je  možné  jen  dovozovat,  že  nárok  žalobkyně  shodně 
s argumentací vedlejšího účastníka, opírá o bezdůvodné obohacení, přičemž judikatura, na kterou 
odkazuje  je  platná  jen  obecně,  nikoliv  v poměrech  posuzovaného  případu.  Žalobkyni  tak  byla 
odňata možnost efektivně se proti rozsudku bránit.  
11.  K samotnému právnímu posouzení pak uvedla, že neztotožní-li se odvolací soud s její námitkou 
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, je vadné i právní posouzení učiněné soudem prvního 
stupně. Pokud bude tedy žalobkyně vycházet z domněnky, že soud prvního stupně dospěl k závěru 
o oprávnění  žalobkyně  požadovat  vrácení  stržených  částek  na základě  aplikace  ustanovení 
o bezdůvodné obohacení dle § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále 
jen  „o.  z.“),  žaloba  nebyla  podána  předčasně,  neboť  oprávněnému  nevznikla  povinnost 
bezdůvodné obohacení vydat s ohledem na liberační důvod uvedený v § 2992 o. z., dle kterého byl-
li splněn dluh, a to i předčasně, nevzniká povinnost obohacení vydat. Oprávněná obdržela plnění 
na základě  exekučního  titulu,  směnečného  platebního  rozkazu  vydaného  Městským  soudem 
v Praze dne 3. 10. 2013, č. j. 56 Cm 258/2013-20, na základě kterého byl vydaný exekuční příkaz 
dne 19. 2. 2014, č. j. 137 Ex 194/14-15, kterým vedlejší účastník rozhodl o provedení exekuce 
srážkami ze mzdy žalobkyně. Exekuční titul nebyl nikdy zrušen, nešlo tedy o majetkový prospěch 
získaný bez právního důvodu či plnění z důvodu, který odpadl. Liberační důvod dle § 2992 o. z. 
nespecifikuje,  že  jej  nelze  vztáhnout  i  na splnění  dluhu  za dlužníka  třetí  osobou,  což  lze  také 
považovat za způsob splnění dluhu. Navíc pohledávka žalobkyně za oprávněnou zanikla z důvodu 
vydržení,  kdy  poslední  platba  ve prospěch  oprávněného  byla  provedena  dne  20.  12.  2017  a 
oprávněná  vydržela  obdržené  prostředky  dne  20.  12.  2020.  Zde  dále  odkázala  na rozsudek 
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, dle něhož je-li z okolností případu zřejmé, že žaloba 
by nemohla uspět, může soud rozhodující ve sporu o náhradu škody sám jako otázku předběžnou 
řešit úspěšnost, aniž by poškozený byl nucen samostatný soudní spor podstoupit. Navíc byl stržené 
částky  ani  nemohla  získat  v plném  rozsahu,  neboť  část  z této  částky  byla  uhrazena  na náklady 
exekuce.  Vedlejší  účastník  také  nemůže  těžit  ze svého  protiprávního  jednání,  za situace,  kdy 
nejednal s odbornou péčí. Pokud jde o náklady vynaložené žalobkyní v rámci exekučního řízení, je 
úvaha soudu prvního stupně zcela mylná, neboť dle § 87 a násl. zákona č. 120/2021 Sb., exekuční 
řád (dále jen „ex. ř.“) přiznání náhrady nákladů exekuce je možné jen účastníkům řízení. Žalobkyně 
však již od právní moci usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 270/2017-
47,  kterým  byla  exekuci  vůči  žalobkyni  zastavena,  není  účastníkem  řízení,  nezbývá  jí  tedy  jiná 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 5 
možnost,  jak  náhrady  náklady  exekučního  řízení  dosáhnout.  Žalobkyně  tedy  setrvala  na svém 
stanovisku, že žaloba nebyla podána předčasně a navrhla zrušení napadeného rozsudku nebo jeho 
změnu a vyhovění celému nároku. 
12.  Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání setrvala na argumentaci o předčasnosti žaloby odkazem 
na judikaturu  Nejvyššího  a  Ústavního  soudu.  Pokud  jde  o nárok  žalobkyně  na úhradu  nákladů 
exekučního  řízení,  zde  dále  uvedla,  že  žalobkyně  jako  manželka  povinného  byla  účastnicí 
exekučního řízení dle § 36 ex. ř. Při rozhodování Městského soudu v Praze ohledně částečného 
zastavení  exekuce  o nákladech  odvolacího  řízení  nebylo  rozhodnuto  z důvodu  stále  probíhající 
exekuce. Žalobkyně by tak měla své námitky uplatnit primárně v rámci opravného prostředku proti 
příkazu k úhradě nákladů exekuce. Navrhl proto potvrzení rozsudku jako věcně správného. 
13.  Vedlejší  účastník  na straně  žalované  ve svém  vyjádření  k odvolání  nesouhlasil  s argumentací 
žalobkyně  o nepřezkoumatelnosti  rozsudku,  když  i  přes  tuto  „nepřezkoumatelnost“  žalobkyně 
s napadeným  rozsudkem  podrobně  polemizuje.  Dále  zdůraznil,  že  exekuce  vedená  na mzdu 
žalobkyně  neskončila  zrušením  exekučního  příkazu,  ale  již  zastavením  exekuce.  Dále  shledal 
nelogičnost v argumentaci žalobkyně, že oprávněný měl právo si žalobkyni neoprávněně stržené 
peněžní prostředky ponechat z důvodu existence exekučního titulu. V tom případě by zde ale nebyl 
ani důvod k uplatnění nároku na náhradu škody vůči žalované. Žalobkyně staví svou argumentaci 
na skutečnosti, zjednodušeně řečeno, že se může domáhat náhrady škody po státu, neboť včas 
nežalovala  oprávněného  a  v tom  důsledku  došlo  k vydržení  a  k zániku  nároku  na vydání 
bezdůvodného obohacení. To je ovšem v rozporu s principem, že stát má figurovat jako poslední 
dlužník  a  ustálenou  judikaturou  Nejvyššího  soudu,  na kterou  odkázal.  Opomenutí  žalovat 
primárního dlužníka nemůže být honorována tím, že automaticky nastupuje pro náhradu škody 
role státu. V rozsudku sp. zn. 25 Cdo 2091/2008 Nejvyšší soud jednoznačně uvedl, že se má týkat 
situace, kdy je z okolností případu zřejmé, že by žaloba nemohla uspět. V posuzovaném případě 
však  tato  žaloba  uspět  mohla.  Navrhla  proto  potvrzení  napadeného  rozsudku  jako  věcně 
správného. 
14.  Odvolací  soud  přezkoumal  napadené  rozhodnutí  včetně  řízení,  které  jeho  vydání  předcházelo 
podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání neshledal důvodným.  
15.  Soud prvního stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím 
pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází, a pokud jde 
o rozhodná skutková zjištění, na něj odkazuje. Tento skutkový stav soud prvního stupně i správně 
právně posoudil. 
16.  Odvolací soud neshledal žádná procesní pochybení soudu prvního stupně. Pokud jde o námitku 
nepřezkoumatelnosti  rozsudku,  ta  není  důvodná.  Soud  prvního  stupně  své  závěry  dostatečně 
odůvodnil tak, aby je žalobkyně mohla napadnout odvoláním. Je sice pravdou, že v bodě 20. svého 
rozsudku  výslovně  neuvádí,  že  na straně  oprávněné  došlo  k bezdůvodnému  obohacení,  ale 
vzhledem k tomu, že oprávněnou označuje jako primárního dlužníka žalobkyně, vůči kterému měla 
tato uplatnit svůj nárok na vrácení neoprávněně stržených částek mzdy, vyplývá tato skutečnost 
z kontextu celého rozsudku a celého předmětu sporu. O případ nepřezkoumatelnosti rozsudku se 
tedy v daném případě nejedná. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, 
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011).  
17.  Odvolací soud plně souhlasí s posouzením námitky promlčení, jak ji provedl soud prvního stupně. 
Za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty pak též v souladu s přiléhavou judikaturou Nejvyššího 
soudu  zmíněnou  již  soudem  prvního  stupně,  považuje  faktickou  vědomost  žalobkyně  o újmě, 
kterou získala až doručením usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2017, o částečném 
zastavení exekuce. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 17. 5. 2019, není nárok žalobkyně 
promlčen. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 6 
18.  Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu prezentované hlavně rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 
20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016, publikovaném ve sbírce pod č. 69/2018, plyne, že exekuci 
srážkami ze mzdy manžela povinného a přikázáním jiné pohledávky manžela povinného na základě 
exekučních příkazů vydaných soudním exekutorem podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném 
od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, nelze od 1. 7. 2015 nadále provádět. Pokud tedy vedlejší účastník jako 
soudní  exekutor  nerespektoval  změnu  právní  úpravy  provedenou  právě  novelou  občanského 
soudního  řádu  a  exekučního  řádu,  a  to  zákonem  č.  139/2015  Sb.,  došlo  na jeho  straně 
k nesprávnému  úřednímu  postupu,  který  byl  v dané  věci  napraven  až  vydáním  a  doručením 
usnesení o částečném zastavení exekuce, které učinil Městský soud v Praze svým částečně měnícím 
usnesením ze dne 3. 8. 2017, č. j. 28 Co 270/2017-47. Soud prvního stupně však správně poukázal 
na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, a to usnesení sp. zn. 25 Cdo 1404/2004 nebo sp. zn. 25 
Cdo 1158/2004, dle které stát, zjednodušeně řečeno, odpovídá jako poslední dlužník, tedy jeho 
odpovědnost nastupuje pouze tehdy, nemá-li poškozený možnost uspokojit svůj nárok na třetím 
subjektu, který je k tomu povinen. Argumentace žalobkyně o tom, že tímto subjektem nemůže být 
oprávněná,  neboť  nebyl zrušen  samotný  exekuční  titul,  a  to  směnečný  platební  rozkaz  vydaný 
Městským soudem v Praze dne 3. 10. 2013, č. j. 56 Cm 258/2013-20, a že na straně oprávněné 
nedošlo k bezdůvodnému obohacení, je lichá. V posuzovaném případě byla podstatná část sražené 
mzdy žalobkyně plněna po 1. 7. 2015 oprávněné, kterou byl IFIS Investiční fond a. s. (zpočátku 
rozhodného období pak její právní předchůdkyni společnosti MIDESTA, s. r. o. – viz rozhodnutí 
o procesním nástupnictví ze dne 3. 8. 2015, č. j. 137 Ex 194/14-41, jež je součástí exekučního spisu) 
bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, který odpadl. Na straně oprávněné tak do výše 
inkasovaných částek došlo k bezdůvodnému obohacení právě dle § 2991 odst. 2 o. z. a oprávněná 
byla  povinna  tuto  částku  žalobkyni  jako  ochuzené  vydat  (viz  § 2991  odst.  1  o.  z.).  Na  srážky 
ze mzdy  manžela  povinného  nelze  aplikovat  §  2992  o.  z.,  dle  kterého  není  bezdůvodným 
obohacením, bylo-li na dluh plněno předčasně, neboť mezi oprávněnou a manželko povinného 
nebyl  žádný  přímý  právní  vztah,  ať  již  smluvní  nebo  deliktní,  který  by  ji  (mimo  popisované 
exekuční řízení) zavazoval k plnění dluhu. Na neoprávněně strženou mzdu žalobkyně nelze ani 
pohlížet jako na plnění za jiného ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., tedy že bylo za dlužníka plněno 
(zde jeho manželkou), co měl po právu plnit sám. Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího 
soudu, např. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4436/2011, musí být tomu, komu je plněno (v daném případě 
oprávněné), zřejmé, že je plněno za jiného, což v daném případ nebylo splněno. Odvolací soud je 
tedy toho názoru, že žalobkyně se mohla úspěšně domáhat vrácení neoprávněně stržené mzdy 
po oprávněné  v rozsahu,  v jakém  ji  skutečně  inkasovala,  neboť  ona  byla  ve vztahu  k manželce 
povinného primární dlužník, který se na její úkor bezdůvodně obohatil, o čemž se dozvěděla dne 
29.  11.  2017.  Pokud  tak  nečinila,  jde  to  jen  na její  vrub,  nemůže  se  proto  nyní  dovolávat 
odpovědnosti  státu,  která  je  subsidiární,  neboť  svou  nečinností  zmařila  možnost  žalovat 
primárního  dlužníka,  došlo  tedy  k přerušení  příčinné  souvislosti  mezi  nesprávným  úředním 
postupem a vzniklou škodou. Proto je další argumentace žalobkyně, že oprávněná vydržela takto 
získané peněžní prostředky, neopodstatněná a v kontextu výše řečeného irelevantní. Zde odvolací 
soud jen poznamenává, že je mu známo z jeho úřední činnosti, že oprávněná je fungující obchodní 
společností  podnikající  m.  j.  i  v oblasti  obchodu  s pohledávkami,  tedy  o její  solventnosti  nemá 
odvolací  soud  pochyb.  Posouzení  této  části  nároku  žalobkyně  soudem  prvního  stupně  je  tak 
správné. 
19.  Jde-li o náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v souvislosti s exekučním řízením, je rozhodnutí 
soudu prvního stupně též věcně správné. Odvolací soud zde vychází z obsahu exekučního spisu, 
který  byl  soudem  prvního  stupně  proveden  k důkazu,  a  zdůrazňuje,  že  usnesení  o částečném 
zastavení  exekuce,  č.  j.  28  Co  270/2017-47,  nabylo  právní  moci  dne  29.  11.  2017.  Žalobkyně 
podávala návrh na zastavení exekuce právně nezastoupena, právně nezastoupena podala i odvolání, 
ostatně ani uvedené usnesení nemá v záhlaví uvedeno, že by byla právně zastoupena, a plnou moc 
právnímu zástupci udělila až dne 1. 12. 2017, tedy již poté, co usnesení č. j. 28 Co 270/2017-47, 
nabylo právní moci. Odvolací soud proto považuje účtované náklady na právní zastoupení spadající 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová. 

36 Co 378/2021 7 
až  do doby  po 1.  12.  2017  za neúčelné,  neboť  byly  vynaloženy  až  poté,  co  bylo  pravomocně 
rozhodnuto  o částečném  zastavení  exekuce,  čímž  byl  nesprávný  úřední  postup  exekutora  již 
napraven (viz § 31 odst. 1 OdpŠk). Navíc se shodně jako soud prvního stupně kloní k závěru, že 
o těchto nákladech mělo být rozhodováno v rámci exekučního řízení, které dle sdělení vedlejšího 
účastníka není zatím skončené (§ 31 odst. 2 OdpŠk). Pokud dále žalobkyně argumentuje tím, že její 
účast v exekučním řízení částečným zastavením exekuce k jejímu návrhu skončila, měla se v rámci 
tohoto  rozhodnutí  domáhat  též  rozhodnutí  o nákladech  řízení,  případně  i  žádostí  o vydání 
doplňujícího usnesení ve smyslu § 166 o. s. ř. 
20.  Z výše uvedených důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. proto potvrdil rozsudek soudu prvního 
stupně včetně správných výroků o náhradě nákladů řízení. 
21.  O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení 
s § 224 odst. 1 o. s. ř. a úspěšné žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované přiznal jejich 
plnou náhradu. 
22.  Náklady  řízení  jsou  u žalované  tvořeny  třemi  úkony  po 300  Kč  dle  vyhlášky  č. 254/2015  Sb., 
za vyjádření  k odvolání,  přípravu  na jednání  odvolacího  soudu  a  účast  na jednání  odvolacího 
soudu. 
23.  Náklady  řízení  u vedlejšího  účastníka  jsou  tvořeny  též  třemi  úkony  po 300  Kč  dle  vyhlášky 
č. 254/2015 Sb., za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání odvolacího soudu a účast na jednání 
odvolacího soudu a dále cestovným za cestu z Brna do Prahy a zpět k jednání odvolacího soudu, 
obě  cesty  celkem  416  km  při  sazbě  5,66  Kč/km,  tedy  2 354,56  Kč,  a  parkovným  zaplaceným 
v Praze ve výši 60 Kč, vše zvýšeno o 21 % DPH, celkem po zaokrouhlení 4 011 Kč.  
Poučení: 
Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává 
u soudu prvního stupně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud.  
V části týkající se povinnosti zaplatit soudní poplatek a výroku o nákladech řízení není proti tomuto 
rozsudku dovolání přípustné.  
Praha 17. února 2022 
Mgr. Tomáš Mottl v. r. 
předseda senátu 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Natálie Kalinová.