Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Žádost o anonymizovaný rozsudek'.

 
č. j. 6 To 58/2020-1630 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
USNESENÍ 
 
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2020 v trestní 
věci  obžalovaného  Michala  N.,  narozeného  xxx,  stíhaného  pro  trestný  čin  vraždy  podle  § 
219  odst.  1  tr.  zákona  ve  znění  zákona  č.  140/1961  Sb.,  odvolání  státního  zástupce  proti 
rozsudku Krajského   soudu   v Ostravě,   pobočka   v Olomouci,   ze   dne   16.6.2020,  č.   j.  81 T 
6/2020-1569, a rozhodl 
takto: 
Podle § 256 tr. ř. se odvolání státního zástupce zamítá. 
 
Odůvodnění: 
1.  Napadeným  rozsudkem  Krajského  soudu  v Ostravě,  pobočka  v Olomouci,  ze  dne  16.6.2020, 
č.  j.  81  T  6/2020-1569,  byl  obžalovaný  Michal  N.  podle  §  226  písm.  a)  tr.  ř.  zproštěn 
obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.4.2020, 
sp.zn. 2 KZV 28/2019, pro skutek, spočívající v tom, že v přesně nezjištěném období letních 
měsíců  roku  2008,  poté,  co  s  Robertem  M.  donutili  poškozeného  Alexandra  K., 
narozeného xxx, opustit jeho byt v xxx na ulici xxx, odvezli jej  do Přerova, do baru xxx, kde 
jej připoutali  kovovými  pouty  k  rozvodu ústředního  topení  a  omezovali  ho  na  jeho  osobní 
svobodě,  nad  rámec  původní  dohody  s  Robertem  M.,  Michal  N.  sám  poškozeného 
Alexandra  K.    v  prostorách  budovy  na  ulici  xxx,  přesně  nezjištěným  způsobem  úmyslně 
usmrtil  a  následně  tělo  poškozeného  zlikvidoval  rozpuštěním  v  nádobě  s  louhem  nebo 
kyselinou,  kdy  zbytky  louhu  či  kyseliny  s rozloženým tělem pak vylil do odpadu, kterým měl 
spáchat trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zákona ve znění zák. č. 140/1961  Sb., neboť 
nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. 
2.  Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním státního zástupce. 
3.  V úvodu  opravného  prostředku  konstatuje  odvolatel,  že  již  v rámci  hlavního  líčení  bylo 
i  ze  strany  obžaloby  zdůrazněno,  že  důkazní  situace  v dané  trestní  věci  není  jednoduchá. 
Skutečně  neexistuje  žádný  přímý  důkaz.  Není  k dispozici  ani  tělo  poškozeného  a  to,  že  byl 
usmrcen,  je  dovozováno  z nepřímých  důkazů  a  okolností,  za  jakých  došlo  k jeho  „zmizení“. 
Nicméně  právě  proto  je  nutno  velmi  pečlivě  hodnotit  veškeré  důkazy,  jež  jsou  k dispozici, 
a  to  v jejich  vzájemném  kontextu  a  také  v kontextu  předchozí  trestní  věci  obžalovaného 
Michala  N.,  kdy  byl  stíhán  spolu  s  nynějším  svědkem  Robertem  M.,  pro  jednání  vůči  
poškozenému    K.,    přičemž    oba    jmenovaní    byli    rozsudkem    Okresního    soudu  v 
Olomouci  ze  dne  21.9.2012,  sp.zn.  2  T  108/2010,  odsouzeni  pro  skutek  spočívající  v tom, 
že v přesně nezjištěnou dobu v měsíci srpnu roku 2008 v době od 19.30 do 19.45 hod. blíže 
nezjištěným  motorovým  vozidlem  přijeli  společně  s Kristýnou  H.,  na  základě  její  žádosti 
do  xxx,  do  bytu  v  6.  patře  na  xxx  ulici  č.  xxx,  který  v  té  době  Kristýna  H.  obývala 
společně  se  svým  druhem  Alexandrem  K.,  kdy  jmenovaný  měl  v  předchozím  období 
Kristýnu  H.  fyzicky  napadat  a  tato  měla  obavy  z jeho  dalších  útoků  a  na  základě  žádosti 
Kristýny  H.  Michal  N.  poškozeného 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
Alexandra  K.  v tomto  bytě  fyzicky  donutil  proti  jeho  vůli  k opuštění  bytu  v xxx,  z bytu 
odešel  pouze  v  domácím  oblečení,  bez  dokladů  totožnosti,  a    poté    byl    opětovně  
donucen    obžalovanými    Robertem    M.    a    Michalem    N.  k  nastoupení  do  přesně 
nezjištěného  osobního  motorového  vozidla  a  asi  po  dvou  dnech  obžalovaný   Robert   M.  
Kristýnu   H.   odvezl   do   Přerova   do   baru   xxx  a  odtud  do  nezařízeného  bytu  v 1. 
patře,  kde  se  v koupelně  nacházel  připoután  kovovými  pouty k rozvodu ústředního topení 
poškozený  Alexandr  K., který  je  od  tohoto  data  nezvěstný, a tímto jednáním jmenovanému 
Alexandru K. obžalovaní bránili užívat  osobní svobodu minimálně po dobu dvou dnů. Státní 
zástupce  konstatuje,  že  v  daném  případě  nelze  soudu  vytknout  snahu  o  hodnocení, 
nicméně  z toho,  jak  jsou  hodnoceny  jednotlivé  důkazy,  je  zřejmé,  že  krajský  soud  do  jisté 
míry  nepochopitelně  plně  akceptoval  obhajobu  obžalovaného,  ačkoliv  tato  není  vůbec 
věrohodná,  nýbrž  naopak.  Podle  státního  zástupce  nelze  souhlasit  se  závěrem,  že  v  této 
trestní věci nebyly zjištěny nové skutečnosti, oproti trestní  věci vedené u Okresního soudu v 
Olomouci  pod  sp.zn.  2  T  108/2010.  Již  tehdy  bylo  podezření,  že  v souvislosti  s omezením 
osobní svobody poškozeného Alexandra K. došlo  i     k jeho     usmrcení.     Nicméně     i     s 
ohledem     na     výpovědi     jednotlivých     svědků  a  obhajobu  obviněných  N.  a  M.  nebylo 
možno  toto  prokázat.  Podle  odvolatele  je  třeba poukázat na to, že v tomto řízení se tehdy 
obžalovaní  hájili  tak,  že  poškozeného  K.  vůbec  nezastihli  v bytě.  Odvolatel  připouští,  že 
obžalovaný  či  obviněný  má  právo  hájit  se  jakýmkoliv  způsobem,  třeba  i  lhát.  Nicméně  na 
druhou  stranu  je  třeba  vyhodnocovat  jeho  výpovědi  i  z  toho  pohledu,  zda  jde  z  jeho 
strany  o  tvrzení  pravdivá,  odpovídající  dalším  zjištěným  skutečnostem,  či  nikoliv.  Právě 
na  tuto  skutečnost  odvolatel  poukázal,  mimo  jiné  v souvislosti  s výpovědí  obžalovaného  
N.,  kterou  tento  učinil  v této  trestní  věci  jak  v přípravném řízení, tak následně u hlavního 
líčení.  Tyto  výpovědi  nelze  hodnotit  jako  pravdivé.  Jestliže  obžalovaný  tvrdí,  že  vůči  K. 
nebylo  použito  žádné  násilí,  pokud  jde  o jeho odvoz z bytu na ulici xxx a následně při jeho 
pobytu v baru xxx, pak toto  tvrzení není pravdivé, neboť bylo prokázáno, že poškozený byl 
k odchodu  donucen  násilím,  a  to  za  situace,  kdy  neměl  k dispozici  ani  své  osobní  věci 
včetně  dioptrických  brýlí,  obutí  a  dalších  osobních  věcí.  V tomto  směru  nelze  věřit,  že  by 
snad  obžalovaný  postupoval  vůči  poškozenému  „psychologicky“,  aby  jej  po  dobrém 
přesvědčil  k  opuštění  vlastního  bytu,  nechal  se  odvézt  pro  něj  neznámými  osobami  na 
neznámé  místo  a  tam  dobrovolně  setrval.  Prokázáno  bylo,  že  Alexandr  K.  byl  násilím 
držen  naposledy  v baru  x x x   v Přerově  v bydlišti  obžalovaného  N.,  kde  byl  naposledy 
viděn  připoután  k  topení.  Nově  bylo  zjištěno,  že  důvodem  pro  tento  postup  bylo 
nejenom  pomoci  Kristýně  H.,  aby  byla  ochráněna  před  násilnickým  partnerem,  ale  zejména 
to,  aby  došlo  k  prodeji  bytu  H.  v  xxx  (přičemž  z  tohoto  prodeje  měli  mít  Robert  M.  a 
Michal N. finanční zisk)  a  hlavně,  aby  poškozený  podepsal  kupní  smlouvu,  kterou  převádí 
svůj  většinový  vlastnický  podíl  v  bytě  na  ulici  xxx  v  xxx  na  Kristýnu  H.  I  tyto 
skutečnosti  Robert M. a Michal N.  v předchozí trestní věci  popírali. Odvolatel  připouští, že 
výpovědím, případně částím výpovědí svědků, kteří defilují v předmětné trestní věci, nelze bez 
dalšího věřit. O žádné z těchto osob nelze říci, že by se jednalo o řádného občana. Naopak, 
jde  o  osoby,  které  se  pohybují  v subkultuře  osob  páchajících  trestnou  činnost,  užívajících 
omamné  a  psychotropní  látky,  případně  tyto  prodávají  či  vyrábí.  Každá  z těchto  osob  je 
v předmětné trestní věci zainteresována neuvádět zcela pravdivé skutečnosti, zejména tam, kde 
je  zřejmé,  že  se  svým  způsobem  podílela  na  trestné  činnosti  vůči  poškozenému  K.,  příp. 
pomáhala  se  zahlazením  stop.  Ani  Michal  T.,  Radim  Č.  či  Robert  M.  nejsou  osobami,   
které   by   vypovídaly   zcela   pravdivě.   Pokud   jde   o   Kristýnu    H.,  i s přihlédnutím k 
její, byť neprocesní, výpovědi po jejím zadržení, lze odůvodnit, že tato má  právo  odmítnout 
k věci  vypovídat,  neboť  s ohledem  na  nově  zjištěné  skutečnosti  by  mohla  mít  důvodnou 
obavu,  že  pravdivou  výpovědí  by  si  mohla  přivodit  nebezpečí  trestního  stíhání.  Podle 
státního zástupce se tedy při hodnocení důkazů jako do jisté míry stěžejní jeví výpověď 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
Lukáše  H.  Odvolatel  uvedl,  že  v  tomto  směru  nesouhlasí  s  tím,  jak  věrohodnost 
jmenovaného  hodnotí  nalézací  soud.  Zcela  jistě  jde  o  osobu,  která  se  rovněž  pohybovala 
v  drogovém  podsvětí,  neúspěšně  absolvovala  protitoxikomanickou  léčbu  a  dopouštěla  se 
různorodé  trestné  činnosti.  Ovšem  na  rozdíl  od  ostatních  svědků  (např.  Roberta  M.,  který 
rozhodně  popírá  jakoukoliv  svou  účast  při  užívání,  výrobě  či  distribuci  drog),  se  v daném 
případě Lukáš H. nijak nesnaží postavit sám sebe do lepšího světla. Pokud je mu vytýkáno,  že 
byl  i  schopen  dle  vlastní  výpovědi  nosit  oblečení  po  poškozeném,  včetně  spodního  prádla, 
pak je třeba vidět, že v případě svědků v této trestní věci se skutečně jedná o osoby řídící se 
zcela  jinými „morálními  hodnotami“  než  majoritní  zbytek  společnosti.  V dané  souvislosti 
podotkl  státní  zástupce,  že  s  ohledem  na  to,  že  Lukáš  H.  od  samého  počátku  uvádí,  že 
věci  poškozeného  K.  měl  k  dispozici,  užíval  je,  a  od  samotného  skutku  uplynulo  12  let, 
není  nijak  překvapující,  že  na  vydaných  oděvních  svršcích  již  nebyla  nalezena  DNA 
poškozeného  K.,  nýbrž  DNA  svědka  H.  (on  přece  nepopírá,  že  tyto  věci  nosil  a  byly  i  v 
mezidobí vyprány). Státní zástupce připouští, že Lukáš H. nebyl osobou, která by sama  byla 
přítomna,  ať  již  usmrcení  poškozeného  K.,  či  následné  likvidaci  jeho  těla.  Jde  ovšem  o 
osobu,  která  měla  informace  od  Roberta  M.  v  bezprostřední  návaznosti  na  to,  jak 
Robert  M.  reagoval  na  zmizení  Alexandra  K.,  včetně  toho,  že  posledním,  kdo  viděl  K. 
naživu,  byl  obžalovaný  N.,  a  to  za  situace,  kdy  byl  poškozený  spoután  a  držen  násilím  v 
jeho  bytě.  V naprosto  logické  návaznosti  pak  navazují  informace,  které  měl  Lukáš  H.  opět 
od  Roberta  M.,  pokud  jde  o  likvidaci  stop  v  souvislosti  s  usmrcením  poškozeného  a 
likvidací jeho těla. V daném případě nejde pouze o informace zprostředkované  Robertem  M., 
ale  i  o  to,  že  těmto  přináležela  i  faktická  činnost,  jako  zapůjčení  vapky  na vyčištění podlahy 
a  místnosti,  kde  mělo  být  tělo  poškozeného  likvidováno,  dovezení  osobních  věcí 
poškozeného  Michalem  T.  (což  bylo  rovněž  prokázáno,  byť  ten  tuto  skutečnost  popíral)  a 
rovněž  tak  i  dovezení  dalších  věcí  z  prostor  baru  xxx,  které  byly  znečištěny  a 
požadavkem  na  jejich  likvidaci.  Lukáš  H.  sebe,  Michala  N.  a  Roberta  M.,  aniž  by  jakkoliv 
umenšoval  svůj  podíl,  usvědčuje  i  v tom  směru,  že  to  byl  on,  kdo  na  žádost  Roberta  M.  a 
Michala  N.  předstíral  v  notářské  kanceláři,  že  je  Alexandr  K.,  a  takto  dosáhl  ověření 
podpisu  na  kupní  smlouvě  týkající  se  převedení  bytu  na  ulici  xxx  v  xxx.  Pokud  soud 
konstatuje,  že  v  době,  kdy  k  těmto  událostem  mělo  dojít,  a  měl  o  nich  poznatky,  nic 
nenahlásil  OČTŘ  a  naopak  se  vydával  za  osobu  Alexandra  K.,  pak  podle  státního zástupce 
jde  o  situaci  bohužel  mezi  osobami  páchajícími  trestnou  činnost  zcela  běžnou.  H.  navíc  
vysvětlil,  že  v té  době  byl  v přátelských  vztazích  jak  s Robertem M., tak s Michalem N. A 
jak  sám  uvedl,  i  v  jiné  trestní  věci,  kde  byl  odsouzen  za  trestnou  činnost,  rovněž  tzv. 
„nepráskl“  polici   Roberta  M.,  ačkoliv  se  na  této trestné činnosti měl rovněž podílet. Podle 
státního zástupce je tedy třeba vidět,  že  výpověď Lukáše H. zapadala do informací, které se 
následně  podařilo  zjistit  prostřednictvím  agentů,  kteří  prověřovali  toto  tvrzení.  Státní 
zástupce  dále  uvedl,  že  osobní  výslech   těchto   agentů   nebyl   sice   navrhován,   když   k 
dispozici   jsou   zvukové   nahrávky  a  přepisy  hovorů  mezi  nimi  a  obžalovaným  N.,  kdy  i 
v  rámci  těchto  hovorů  z  nich  vyplynulo,  že  obžalovaný  N.  si  je  naprosto  jistý,  že  se 
Alexandr K. už nikdy nemůže  objevit,  což  by  logicky  nemohl  předpokládat  za  situace,  že 
by  jej  vysadil  někde  na  blíže  neurčeném  místě  v Ostravě  živého  a  zdravého.  Odvolatel 
zdůraznil,  že  v  podstatě  veškerou  komunikací  ze  strany  obžalovaného,  zejména  s  druhým 
agentem,  se  prolíná  jediné,  a  to,  že  se  poškozený  K.  nikdy  nemůže  objevit.  Tímto  si  je 
obžalovaný  naprosto  jistý,  byť  je  schopen  v  některé  fázi  hovoru  tvrdit,  že  K.  odvezl  do 
nějakého  feťáckého  doupěte  v  Ostravě,  aby  vzápětí  trval  na  tom,  že  se  objevit  v  žádném 
případě  nemůže.  Rovněž  tak  z přepisů  nahrávek  této  komunikace  plyne,  že  na  opakované 
dotazy,  zda  se  nemůže  Alexandr  K.  v budoucnu  objevit,  reaguje obžalovaný vždy  naprosto 
stejně,  a  to  tak,  že  si  je  naprosto  jistý,  že  se  objevit  nemůže.  Nakonec  připouští  i  to,  že 
Alexandr  K.  je  „uklizený“  a  že  už  ho  nikdy  nikdo  nenajde.  Zcela  konkrétně  se  v tomto 
směru vyjádřil „nikdy v životě ho ani nikde nikdo nenajde, to 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 

neexistuje,  když  to  řeknu  blbě,  tak  jsem  ho  spláchl  do  kanálu“.  Podle  státního  zástupce  se  tedy 
v  podstatě  opakovaně  vyjadřuje  v  tom  směru,  že  mu  nikdo  nikdy  nic  nedokázal  a  ani 
nedokáže, a pokud jde o možnost likvidace těla člověka způsobem, jakým měl být likvidován 
Alexandr K., pak se k tomu obžalovaný vyjadřuje zcela jednoznačně, včetně toho, že tělo se 
hodí do sudu, rozpustí, vyleje do kanálu, přičemž je schopen tento postup zopakovat. Baví se i 
o  konkrétní  velikosti  plastového  sudu,  do  kterého  se  osoba  vejde  (nutno  podotknout,  že 
takový  sud,  včetně  velikosti  obsahu,  byl  skutečně  nalezen  v  bytě  obžalovaného  v  baru 
x x x ).  Rozebírá  i  chemikálie,  které  by  k tomu  byly  použity.  Toto  odpovídá  skutečnostem, 
které  popsal  i  Lukáš  H.  Odvolatel  dále  zdůraznil,  že  je  třeba  vidět,  že  ve  věci  působili 
agenti  dva,  přičemž  první  z nich  nikdy  sám  na  Alexandra  K.  řeč  nezavedl  a  informace  k 
němu  uváděl  pouze  obžalovaný  N.  Ten  sám  od  sebe  při  prohlídce  nemovitostí  v xxx 
zavedl  řeč  na  skutečnost,  že  do  sudu,  který  zde  má  k dispozici,  se  vejde  osoba,  s čímž  má 
zkušenosti,  dokonce  s tím,  že  už  v takovém  sudu  člověka  měl.  Tomuto  rovněž  posléze 
popisuje  jednání  s druhým  agentem,  včetně  toho,  jakým  způsobem  byl  použit  jeden  člověk 
(H.)  na  úřadě  místo  K.  k napodobení  jeho  podpisu.  Je  třeba  pečlivě  rozlišit,  jaké informace 
podával obžalovaný každému z agentů, když v případě prvního se tento o věc  poškozeného 
K.  nezajímal  a  v  souvislosti  s  tím  nelze  přistoupit  na  tvrzení  obžalovaného,  že  se  pouze 
vychloubal  a  uváděl  informace  nějakému  podvodníkovi,  kterého  chtěl  rovněž  podvést. 
Obžalovaný,  pokud  jde  o  informace  týkající  se  zlikvidování  těla  Alexandra  K.,  uváděl  v 
podstatě  tentýž  způsob  likvidace,  který  popsal  ve  své  výpovědi  Lukáš  H.  Pokud  jde  o  ono 
„vychloubání“,  jak  se  snaží  prezentovat  svá  vyjádření  v hovorech  s agenty  obžalovaný,  je 
třeba  vidět,  že  kromě  této  trestní  věci  hovoří  mimo  jiné  i  o  svém  předchozím  trestním 
stíhání, včetně konkrétních informací, jako, že předtím, než byla prováděna expertíza,  vyměnil 
pneumatiky  na  autě,  toto  vyčistil,  jakým  způsobem  napadl  poškozeného  J.,  že  jej  skutečně 
odvezl  svázaného  v  kufru  auta,  jak  poškozený  tvrdil  atd.  (viz  trestní  věci  vedená  u 
Okresního  soudu  v Přerově  pod  sp.zn.  3  T  18/2003).  Nešlo  tedy  o  nějaké  vychloubání,  ale 
o  popis  reálných  událostí,  kdy  je  mimo  jiné  evidentní,  že  obžalovaný  má  z  minulosti 
zkušenosti  se  zahlazováním  stop  své  činnosti.  Pokud  existuje  pochybnost  soudu  o  chování 
obžalovaného, pak dle státního zástupce lze k věci vyslechnout agenty, kteří s ním jednali, aby 
se  vyjádřili  i  k neverbální  komunikaci,  tedy  k tomu,  jak  se  obžalovaný  choval,  jakými  gesty 
doprovázel  svá  vyjádření,  jak  lze  zlikvidovat  jím  popisovaným  způsobem  člověka,  jak 
obžalovaný  reagoval  na  schůzky  s  druhým  agentem,  které  se  týkaly  poškozeného  K. 
Odvolatel  poukázal  na  to,  že  soud  uvedl,  že  svědky  Lukáše  H.  a  Roberta  M.  pokládá  za 
značně nevěrohodné, když Robert M. byl navíc v minulosti odsouzen za násilné jednání  vůči 
K.  a  jeho  podíl  na  celé  věci  dosud  není  dle  soudu  věrohodně  prokázán.  Soud  při  jeho  
hodnocení    poukazuje    i   na    to,    že    se    v podstatných    věcech    Robert    M.    rozchází  s 
původní   výpovědí   H.   v řízení   ve   věci   Okresního   soudu   v Olomouci   sp.zn. 
2  T  108/2010  (přitom  je  ovšem  zřejmé,  že  ani  svědkyně  H.  neuváděla  všechny  rozhodné 
skutečnosti, a i proto v současné době využila svého práva a odmítla k věci  vypovídat). Dále 
soud  Roberta  M.  hodnotí  jako  hlavního  pachatele  v  původní  věci,  který  ji  od  počátku 
naplánoval  a  realizoval.  Osobu  obžalovaného  N.  hodnotí  spíš  jako  pomocníka  či 
vykonavatele  vůle  Roberta  M.  Podle  soudu  není  pak  logické,  aby  obžalovaný  N.  sám  o 
vlastním  uvážení  během  poměrně  krátké  chvíle  od  zadržení  K.  tohoto  zavraždil,  a  to  bez 
většího  motivu.  K  této  argumentaci  nalézacího  soudu  uvádí  státní  zástupce,  že  při 
prověřování  tvrzení  Lukáše  H.  byla  zvažována  i  účast  Roberta  M.  Nicméně  z  žádných 
provedených  důkazů,  ani  z  úkonů  provedených  ve  smyslu  §  88  tr.  ř.  a  §  158d  tr.  ř. 
nevyplynuly  skutečnosti,  které  by,  na  rozdíl  od  obžalovaného  N.,  svědčily  o  účasti  Roberta 
M.  na  usmrcení  Alexandra  K.  Naopak  M.  potřeboval  ověřený  podpis    poškozeného   K.  
na   kupní   smlouvě   týkající   se   bytu   na   ulici   xxx  v xxx.  V návaznosti  na  hodnocení 
Roberta  M.  nalézacím  soudem  uvádí  odvolatel,  že souhlasí, že nelze  za pravdivou pokládat 
tu část výpovědi jmenovaného, v níž hovoří o své 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
osobě,  zejména  pokud  jde  o  užívání  drog  a  drogovou  trestnou  činnost.  Nicméně  ve  vztahu 
ke  skutečnostem,  které  uváděl  Lukáši  H.  ohledně  zmizení  a  následné  likvidace 
poškozeného  K.,  má  odvolatel  za  to,  že  tyto  informace  lze  pokládat  za  pravdivé.  Navíc 
Lukáš  H.  zcela  logicky  uvádí,  že  tyto  informace  se  dozvěděl  již  v  letech  2008,  2009,  kdy 
došlo ke zmizení K. a podpisům kupní smlouvy. Pokud jde o stopy, kdy je poukazováno,  že 
již  v roce  2009  byla  v původní  trestní  věci  provedena  domovní  prohlídka  v nemovitosti  na 
ulici  xxx,  se  zaměřením  na  hledání  krevních  stop,  a  tyto  zde  nebyly  nalezeny,  není  od  věci 
poukázat  na  to,  že  Kristýna  H.  zmizení  K.  oznámila  až  s  mnohaměsíčním  odstupem,  v 
podstatě  poté,  co  začala  zjišťovat,  jak  je  to  s jeho  podpisem  na  kupní  smlouvě.  V té  době 
už,  jak  plyne  z výpovědi  M.  i  H.  (ten  to  uvádí  až  v této  trestní  věci),  celá  nemovitost byla 
pečlivě vyčištěna a věci poškozeného K. odvezeny, případně spáleny. Pak  samozřejmě  nebylo 
možno  stopy  nalézt.  Ve  vztahu  k časovému  zařazení,  kdy  mělo  dojít  k  odstranění  těla 
poškozeného K., došlo naopak k upřesnění doby, kdy k tomu mělo dojít.  V původní trestní 
věci bylo vycházeno z toho, že k odvezení poškozeného K. z jeho bytu  mělo  dojít  v přesně 
nezjištěnou  dobu  měsíce  srpna  2008,  nicméně  svědci  nebyli  schopni  tuto  dobu  upřesnit, 
vyjma  toho,  že  šlo  o  letní  měsíce.  V této  souvislosti  jde  rovněž  o  novou  informaci  ze  
strany   Lukáše   H.,   kdy   tento   hovořil   o   poleptání   nohy   obžalovaného  v souvislosti  s 
likvidací  těla  poškozeného  K.  Teprve  při  prověřování  uvedené  informace  bylo  zjištěno,  že 
obžalovaný  byl  skutečně  ošetřen  dne  7.7.2008  (opravdu  pro  poleptání  nohy  louhem),  tudíž 
k odvezení K. a jeho likvidaci muselo dojít před tímto datem. Skutečnosti  uvedené Lukášem 
H.  byly  potvrzeny  dalším  prověřováním  a  nelze  jeho  výpověď  vyhodnotit  jako  zcela 
nevěrohodnou. Navíc se jedná oproti předchozí trestní věci o zcela nové  skutečnosti, které do 
sebe  naprosto  logicky  zapadají,  přičemž  nelze  rozhodně  pominout  informace,  které  ke 
zmizení  K.  uváděl  agentovi  opakovaně  obžalovaný.  V  dané  souvislosti  si  klade  odvolatel 
otázku, jak, snad kromě plného přiznání, lze lépe vyjádřit, že poškozený není  a    je    mrtev,   
než    popis    likvidace    jeho    těla    s tím,    že    bylo    rozpuštěno    v sudu  a  následně 
spláchnuto  do  kanálu.  Pokud  by  snad  měl  být  rozpor  v tom,  že  M.  hovoří  i  o  likvidaci 
obsahu  dalšího  sudu  obžalovaným  N.  v xxx,  tento  o  tomto  hovoří  v souvislosti  s likvidací 
varny  pervitinu,  která  měla  být  v prostorách  x x x   v době  před  nástupem  obžalovaného  
N.   do   výkonu   trestu.   Jestliže   obžalovaný   N.   tvrdí,   že  s výrobou  pervitinu  nemá  nic 
společného, tak státní zástupce poukázal na to, že od roku 2004  je pátráno po osobě Romana 
W.  (k  čemuž  lze  vyžádat  příslušný  pátrací  svazek),  přičemž  bylo     zjištěno,     že     v roce    
2004     se     nezvěstný     Roman     W.     zdržoval     právě  u  obžalovaného  Michala  N.  v 
prostorách    nad    barem  xxx,    kde  rovněž  probíhalo  „vaření  pervitinu“.  I  Roman  W.  je 
následně,  od  roku  2004,  nezvěstný  a  naposledy  byl  jeho  výskyt  zaznamenán na  uvedeném 
místě  a  v  souvislosti  s  výrobou  pervitinu.  K  tomu  poukázal  státní  zástupce  na  sdělení 
tehdejší  družky  Romana  W.,  které  je  obsaženo  ve  spisovém  materiálu,  který  lze  soudu 
předložit  a  tuto  osobu  je  možno  vyslechnout.  I  tyto  zjištěné  skutečnosti  potvrzují 
informace  uváděné  Robertem  M.,  tedy  likvidaci  obsahu  sudu  v  prostorách  xxx  před 
nástupem obžalovaného do výkonu trestu, a to, že zde byla  varna pervitinu. Osoba „vařiče“ 
je  od  roku  2004  rovněž  nezvěstná.  Státní  zástupce  uvádí,  že  k  těmto  skutečnostem 
předkládá  sdělení  Michala  K.  formou  e-mailu,  včetně  záznamu  Policie  ČR  ze  dne 
2.7.2020,  č.j.  KRPM  86790/ČJ-2019.  Odvolatel  vyslovuje  přesvědčení,  že  motiv  jednání 
obžalovaného  je  třeba  hodnotit  i  v  souvislosti  s  tím,  že  poškozený  K.  byl  rozhodně 
agresivní,  a  to  jak  fyzicky,  tak  slovně.  To  vyplývá  z  výpovědí  všech  svědků,  kteří  měli 
možnost  se  s K.  poznat.  O  tom,  že  se  choval  agresivně  i  poté,  co  byl  přivezen  do  baru 
x x x ,  není  také  pochyb.  Jinak  by  zřejmě  nebylo  třeba  držet  jej  připoutaného  k topení. 
O  jeho  slovní  agresi  hovořila  jak  svědkyně  H.  i  v  minulé  trestní  věci,  tak  Robert  M. 
Podle  odvolatele  je  v daném  směru  nutno  vidět,  že  obžalovaný  není  osobou,  která  by  si 
takové  jednání  nechala  líbit,  což  by  neodpovídalo  struktuře  jeho  osobnosti,  s  jeho 
narušenými interpersonálními vztahy, vztahovačností, impulsivitou, tím, že je egocentrický, má 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
potřebu až předvádět se, málo kontroluje své emoce. Odpovídá tomu i jeho reakce na to, proč 
K.  zlikvidovali,  když  to  byla  jen  „socka“,  „feťák“,  a  dalo  se  s  ním  vždycky domluvit.  Na  to 
obžalovaný  reagoval  tak,  že  „právě  nedalo“  s tím,  že  tam  byla  zpětná  vazba  a  bylo  to  úplně 
všechno špatně. I z výpovědí svědků v trestních řízeních proti obžalovanému vedených plyne, 
že  obžalovaný  používal  fyzické  násilí  jako  běžnou  formu  řešení  situací.  V petitu  opravného 
prostředku  uvedl  státní  zástupce,  že  podle  jeho  mínění  nejsou  za  dané  důkazní  situace 
podmínky pro postup ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř., a proto by měl odvolací soud podle § 258 
odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušit napadený rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k novému 
projednání  a  rozhodnutí.  Přílohou  tohoto  opravného  prostředku  je  jednak  přepis  hovoru 
obžalovaného vedeného s agentem policie, dále úřední záznam sepsaný policistou Policie ČR, 
Krajského      ředitelství      policie      Olomouckého      kraje,      služby      kriminální      policie 
a  vyšetřování,  2.7.2020,  ohledně  osobní  schůzky  s  osobou  Michael  K.,  dále  kopie  e-mailu 
zaslaného  Policii  ČR  jmenovaným  Michaelem  K.  a  konečně  úřední  záznam  o  podání 
vysvětlení sepsaný policisty Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, dne 
2.8.2019 s Monikou P.. 
4.  Výše  rozvedený  opravný  prostředek  byl  dále  doplněn  podáním  ze  dne  22.7.2020,  v jehož 
rámci státní zástupce uvedl, že podané odvolání doplňuje s tím, aby odvolací soud ve smyslu 
ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. provedl v rámci odvolacího řízení jednak osobní výslech agentů 
označených  VO-0147  a  VO-0083,  kteří  v předmětné  trestní  věci  působili,  aby  se  tito  mimo 
jiné vyjádřili i k chování obžalovaného při jednání s nimi, zejména pokud se týká otázek jeho 
neverbální komunikace, jakými gesty doprovázel svá vyjádření o možnostech zlikvidování jím 
popisovaným  způsobem  těla  člověka,  jak  reagoval  na  dotazy  týkající  se  poškozeného  K. 
atd. Stejně tak aby se vyjádřili ke skutečnostem, jakým způsobem se obžalovaný vyjadřoval ke 
svému  předchozímu  trestnímu  stíhání,  kdy  byl  rovněž  zproštěn  obžaloby  a  je  zřejmé,  že 
i v této trestní věci měl zahlazovat stopy. Dále pak navrhl státní zástupce provedení výslechu 
Michaela  K.,  nar.  x x x ,  ke  skutečnostem  obsaženým  ve  výše  uvedeném  e-mailu  a  v 
úředním záznamu ze dne 2.7.2020. 
5.  Státní  zástupce  Vrchního  státního  zastupitelství  v  Olomouci  v  rámci  veřejného  zasedání 
konaného  před  odvolacím  soudem  setrval  na  výše  rozvedeném  opravném  prostředku,  když 
zdůraznil  jeho  podstatné  body.  Zejména  akcentoval,  že  nelze  souhlasit  s  tvrzením  soudu 
prvního   stupně,   že   se   důkazní   situace   oproti   trestní   věci   vedené   u   Okresního   soudu 
v  Olomouci  pod  sp.zn.  2  T  108/2010  nikterak  podstatně  nezměnila.  Poukázal  na  to,  že 
informace,   které   ventiloval   obžalovaný   N.   při   rozhovorech   s policejními   agenty,   se  v 
určitých  momentech  kryjí  s  informacemi,  které  vyplynuly  z  výpovědí  svědka  Lukáše  H. 
Zdůraznil   také,   že   není   reálně   představitelné,   aby   poškozený   K.   byl   naživu,   když  z 
provedeného  dokazování  vyplynulo,  že  svědek  M.  měl  k  dispozici  originál  jeho 
občanského   průkazu.   Akcentoval   to,   co   uváděl   obžalovaný   N.   při   rozhovorech  s 
policejními  agenty,  zejména  stran  možností  likvidace  těla,  toho,  že  s podobným  způsobem 
likvidace těla již má své zkušenosti, i jeho připravenosti podílet se na případné likvidaci dalšího 
těla.  Státní  zástupce  pak,  ve  shodě  s tím,  co  bylo  uvedeno  v písemně  podaném  odvolání, 
navrhl,  aby  byl  napadený  rozsudek  zrušen  a  věc  aby  byla  vrácena  soudu  prvního  stupně 
k novému projednání a rozhodnutí. 
6.  Obžalovaný  N.  zaslal  odvolacímu  soudu  prostřednictvím  jednoho  ze  svých  dvou  obhájců 
Mgr.  Macha  vyjádření  k odvolání  státního  zástupce.  V něm  uvedl,  že  podané  odvolání  je 
z velké části vyjádřením jiného názoru na provedené důkazy, než jak postupoval krajský soud. 
Státní  zástupce  nalézacímu  soudu  nevytýká,  že  by  snad  některé  důkazy  opomenul,  přehlédl, 
některé  nepatřičně  akcentoval  oproti  jiným,  případně,  že  by  se  v rámci  hodnocení  těchto 
důkazů  dopustil  nějakých  chyb  co  do  logických  závěrů  a  skutkových  zjištění  z provedených 
důkazů vyplývajících. Jinak řečeno, státní zástupce má pouze jiný názor na celou věc, když je 
přesvědčen  o vině obžalovaného a vytýká krajskému soudu, že ten na  základě provedeného 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
dokazování dospěl k závěru, že se nestal skutek, pro který je  obžalovaný stíhán. Obžalovaný 
zdůraznil, že on pokládá napadený rozsudek za věcně správný a má za to, že je v něm ctěna 
zásada „v pochybnostech ve prospěch“. Soudy mají rozhodovat na základě důkazů a nikoliv 
na  základě  nějakého  přesvědčení.  Obžalovaný  akcentoval,  že  krajský  soud  provedl  veškeré 
důkazy shromážděné v přípravném řízení, provedl i důkazy další, které se objevily až v řízení 
před soudem. Všechny tyto důkazy řádně vyhodnotil, a to jak samostatně, tak ve vzájemných 
souvislostech, a nelze mu v tomto směru vytýkat žádné pochybení. Soud navíc měl poměrně 
jedinečnou  zkušenost,  když  předseda  senátu  soudil  již  pravomocně  skončenou  věc  (Okresní 
soud  v  Olomouci  sp.zn.  2  T  108/2010)  a  jak  zkonstatoval  v  odůvodnění  napadeného 
rozsudku  (bod  48),  důkazní  situace  se  oproti  původnímu  šetření  v letech  2009-2012  příliš 
nezměnila. Obžalovaný konstatuje, že je toho názoru, že totéž lze uvést poté, co se seznámil 
s obsahem  podaného  odvolání  ze  strany  státního  zástupce,  přílohami  k tomuto  odvolání 
a důkazními návrhy. Uvedl, že aniž by chtěl předjímat skutková zjištění, ke kterým je možno 
z navrhovaných  „nových“  důkazů  přispět,  troufá  si  tvrdit,  že  nic  z toho,  co  státní  zástupce 
navrhuje  k doplnění  dokazování,  nemůže  změnit  základní  a  pro  věc  rozhodující  skutková 
zjištění a základní skutkové závěry, ke kterým dospěl již krajský soud a které při respektování 
základních  zásad  trestního  řízení  zůstávají  i  nadále  neměnné.  Výslovně  navrhl    zamítnutí 
návrhu  na  doplnění  dokazování,  neboť  je  zřejmé,  že  tyto  důkazy  nemohou  přinést  pro  věc 
nová  zjištění.  Tyto  důkazy  možná  nějakým  způsobem  souvisí  s  jeho  osobou,  ale  nic 
nevypovídají o skutku, pro který je stíhán. Ve vztahu k návrhu na výslech policejních agentů 
poukázal pouze na to, jak celá „provokace“ dopadla, tedy že rozhodně neplánoval zrealizovat 
agentem navrhovanou likvidaci třetí osoby. Obžalovaný uvedl, že mu přijde značně nezvyklé, 
že by se agenti jako svědci měli vyjadřovat k tomu, jak se choval, co se neverbální komunikace 
týká, jaká používal gesta apod. Uvedl, že se domnívá, že dostatečně vysvětlil, že tak jako oni 
„hráli  svou  hru“,  tak  i  on  ve  vztahu  k nim  vystupoval  se  zájmem  dostat  se  ke  slíbeným 
penězům uloženým na účtu, resp. k odměně z těchto peněz. S ohledem na výše uvedené pak 
navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto. 
7.  Obhájce  obžalovaného  u  veřejného  zasedání  konaného  před  odvolacím  soudem  rozvedl 
argumentaci  uvedenou  v písemně  podaném  vyjádření,  když  akcentoval  její  podstatné  body. 
Shodně  s písemným  vyjádřením  navrhl,  aby  odvolání  státního  zástupce  bylo  zamítnuto  jako 
nedůvodné. 
8.  Vrchní  soud  v  Olomouci  jako  soud  odvolací  především  konstatuje,  že  shora  naznačený 
opravný  prostředek  byl  podán  osobou  k jeho  podání  oprávněnou  (§  246  odst.  1  písm.  a/ 
tr. ř.).   Při   podání   tohoto   opravného   prostředku   byla   respektována   lhůta   naznačená 
v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku 
konstatovat,    že    tento    splňuje    náležitosti    obsahu    odvolání    ve    smyslu    ustanovení 
§ 249 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného 
prostředku  je  zřejmé,  že  je  podáván  v neprospěch  obžalovaného  do  zprošťujícího  výroku 
napadeného rozsudku (když žádný jiný výrok napadený rozsudek neobsahuje). 
9.  Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal, podle hledisek 
vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků 
napadeného  rozsudku,  proti  nimž  bylo  podáno  odvolání,  a  to  z hlediska  vytýkaných  vad. 
K vadám,  které  nebyly  odvoláním  vytýkány,  přihlížel  toliko,  pokud  měly  vliv  na  správnost 
výroků,  proti  nimž  bylo  odvolání  podáno.  Nicméně  s  ohledem  na  to,  co  již  bylo  výše 
konstatováno stran obsahu  podaného  opravného  prostředku,  který  je  prioritně  zaměřen 
do  výroku  o  vině  (kterým  zprošťující  výrok  samozřejmě  je),  nebyla  přezkumná  činnost 
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr. ř. nikterak omezena. Jak již odvolací 
soud  shora  zmínil,  napadený  rozsudek  ovšem,  kromě  výroku  o  zproštění  obžalovaného 
Michala N. podané obžaloby, žádný další výrok neobsahuje. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
10.  Po  přezkoumání  napadeného  rozsudku,  jakož  i  řízení,  které  jeho  vydání  předcházelo,  musí 
především  odvolací  soud  konstatovat,  že  řízení,  ani  rozsudek  samotný,  netrpí  žádnými 
závažnými  procesními  vadami,  tedy  takovými,  které  by  odůvodňovaly  postup  ve  smyslu 
ustanovení  §  258  odst.  1  písm.  a)  tr.  ř.  V  tomto  řízení  byla  dodržena  všechna  stěžejní 
ustanovení   trestního   řádu,    zejména    ta,    která    mají    zabezpečit    právo    obžalovaného 
na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba 
byla   podána   pro   skutek,   který   je   předmětem   usnesení   o   zahájení   trestního   stíhání 
a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly, 
až na důkazy  mající  charakter  úkonů  neodkladných  či  neopakovatelných,  realizovány  až 
po  zahájení  trestního  stíhání  a  jedná  se  tedy  z  tohoto  úhlu  pohledu  o  důkazy  procesně 
relevantní.  Pominout  rovněž  nelze,  že  obžalovaný  měl  od  samého  počátku  trestního  řízení 
obhájce, a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu nelze činnosti 
soudu prvního stupně ničeho vytknout. 
11.  Stejně  tak  má  odvolací  soud  za  to,  že  soudu  prvního  stupně  nelze  vytknout  porušení 
podmínek  §  2  odst.  5  tr. ř.,  pokud  jde  o  množství  v této  věci  provedených  důkazů.  V dané 
souvislosti  předně  poukazuje  odvolací  soud  na  skutečnost,  že  z protokolu  o  hlavním  líčení, 
konaném před nalézacím soudem dne 16.6.2020 (srovnej především č.l. 1561 versa), plyne, že 
intervenující    státní    zástupkyně    Krajského    státního   zastupitelství    v Ostravě,    pobočka 
v Olomouci, uvedla, že nemá další důkazní návrhy (viz formulace „KSZ bez důkazních návrhů“). 
Podle  přesvědčení  odvolacího  soudu  zjevně  v  reakci  na  zprošťující  výrok  napadeného 
rozsudku  byly  ze  strany  státního  zástupce  až  v průběhu  odvolacího  řízení  uplatněny  návrhy 
na  doplnění  dokazování.  V rámci  písemného  podání,  které  již  bylo  shora  zmíněno,  se  státní 
zástupce domáhal toho, aby dokazování bylo doplněno jednak osobním výslechem policejních 
agentů  označených  VO-0147  a  VO-0083  k tomu,  aby  se  tito  mimo  jiné  vyjádřili  i  k chování 
obžalovaného při jednání s nimi, zejména pokud se týče jeho neverbální komunikace, k tomu, 
jakými gesty doprovázel svá vyjádření o možnostech zlikvidování jím popisovaným způsobem 
těla  člověka,  jak  reagoval  na  dotazy  týkající  se  poškozeného  K.  apod.  Stejně  tak  se  tito 
agenti  měli  vyjádřit  ke  skutečnostem,  jakým  způsobem  se  obžalovaný  vyjadřoval  ke  svému 
předchozímu  trestnímu  stíhání,  v němž  byl  rovněž  zproštěn  obžaloby,  přičemž  dle  státního 
zástupce  je  zřejmé,  že  i  v této  trestní  věci  měl  zahlazovat  stopy.  Dále  se  pak  státní  zástupce 
domáhal  provedení výslechu  Michaela K.,  nar.  xxx,  ke skutečnostem  naznačeným  jednak  v 
e-mailu,  který  jmenovaný  dne  28.6.2020  zaslal  policii  a  dále  pak  tomu,  co  uvedl  v 
úředním  záznamu  ze  dne  2.7.2020.  V průběhu  veřejného  zasedání  pak  intervenující  státní 
zástupce  Vrchního  státního  zastupitelství  v  Olomouci  navrhl,  aby  odvolací  soud  doplnil 
dokazování přehráním audiozáznamu rozhovoru agenta Policie ČR s obžalovaným N.,  jehož 
přepis je zachycen na č.l. 1218-1224. 
12.  Odvolací  soud  je  nicméně  toho  názoru, že  doplnění  dokazování ve výše naznačeném  směru 
není potřebné. 
13.  Předně  je  třeba  znovu  poukázat  na  skutečnost,  že  intervenující  státní  zástupkyně  Krajského 
státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, v průběhu hlavního líčení, v němž byl 
posléze  vyhlášen  napadený  rozsudek,  výslovně  deklarovala,  že  nemá  dalších  doplňujících 
důkazních návrhů. Návrhy, které byly uplatněny v průběhu odvolacího řízení, jsou tedy zjevně 
reakcí na to, že soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Navíc je podle mínění 
odvolacího  soudu  zřejmé,  s ohledem  na  charakter  důkazů,  jejichž  provedení  je  navrhováno 
(zejména   výslech   agentů   policie,   příp.   přehrání   audiozáznamu   rozhovoru   mezi   jedním 
z policejních agentů a obžalovaným, přičemž doslovný přepis tohoto hovoru spisový materiál 
obsahuje a byl jím proveden důkaz), že motivací ze strany státního zástupce k provedení jím 
navrhovaných  důkazů  není  jeho  přesvědčení,  že  by  zmíněné  důkazy  měly  odkrýt  nové, 
doposud  neobjasněné,  skutečnosti.  Je  zjevné,  že  státní  zástupce  se  případným  provedením 
zmíněných  důkazů  snaží  toliko  změnit  náhled  odvolacího  soudu  na  hodnocení  prakticky 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 

6 To 58/2020 
 
 
totožných  důkazů  (až  na  osobní  výslech  osoby  Michaela  K.)  ze  strany  soudu  prvního 
stupně.  Již  na  tomto  místě  musí  odvolací  soud  konstatovat  (když  tuto  úvahu  rozvede 
podrobněji  níže),  že  podle  jeho  přesvědčení  je  ovšem  hodnocení  důkazů  soudem  prvního 
stupně konformní s podmínkami § 2 odst. 6 tr. ř. 
14.  Ve  vztahu  k jednotlivým  konkrétním  navrhovaným  důkazům  konstatuje  odvolací  soud,  že 
předně   nepokládá   za   potřebný   osobní   výslech   agentů   policie   označených   VO-0147 
a VO-0083. Samotný státní zástupce totiž v rámci návrhu na provedení tohoto důkazu uvádí, 
že zmiňovaní agenti by se neměli vyjadřovat k obsahu hovorů, které s obžalovaným vedli, ale 
k  tomu,  jaká  byla  nonverbální  komunikace  obžalovaného,  jakými  gesty  doprovázel  svá 
vyjádření o  možnostech zlikvidování těla člověka, případně jak reagoval na dotazy  týkající se 
poškozeného K., či svého počínání v jiné trestní věci (v níž byl ovšem obžaloby zproštěn).  V 
této  souvislosti  nemůže  odvolací  soud  nepoukázat  na  to,  že  obsah  jednotlivých  hovorů 
vedených   mezi   oběma    agenty    Policie    ČR    a    obžalovaným    je    předně    zachycen 
na  DVD-R  nosiči,  jež  je  obsahem  spisu  (č.l.  1183).  Stejně  tak  jsou  zmiňované  hovory 
doslovně,  a  to  je  třeba  zdůraznit,  přepsány  v písemné  podobě  a  tvoří  součást  spisového 
materiálu  (srovnej  č.l.  1186-1224).  Z protokolu  o  hlavním  líčení  konaném  před  nalézacím 
soudem dne  2.6.2020  (viz č.l. 1506) pak  vyplývá, že přepisy těchto rozhovorů byly k důkazu 
provedeny, a to v režimu ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně 
byl před vynesením napadeného rozsudku bez jakýchkoliv pochybností seznámen s obsahem 
hovorů,  které  byly  vedeny  oběma  agenty  Policie  ČR  s obžalovaným.  Odvolací  soud  k tomu 
podotýká,  že  v  rámci  přípravy  veřejného  zasedání  se  rovněž  seznámil  s  obsahem  těchto 
hovorů,  a  to  včetně  přehrání  výše  naznačeného  DVD-R  nosiče.  Jak  již  bylo  shora  zmíněno, 
státní  zástupce  se  domáhá  provedení  výslechu  obou  policejních  agentů  nikoliv  proto,  aby 
ozřejmili  obsah  hovorů,  které  vedli  s  obžalovaným,  ale  aby,  lapidárně  řečeno,  osvětlili 
nonverbální komunikaci obžalovaného při těchto hovorech. V této souvislosti odvolací soud, 
aniž  by  pochopitelně  jakkoliv  předjímal  případný  obsah  výpovědi  obou  agentů  policie, 
konstatuje, že podle jeho přesvědčení by případné výpovědi obou policejních agentů k tomu, 
jaká byla nonverbální komunikace obžalovaného při jejich vzájemných setkáních, jakými gesty 
případně doprovázel svá vyjádření ohledně případné možnosti likvidace lidského těla, nemohla 
nikterak  zvrátit  obsahové  vyznění  hovorů  tak,  jak  jsou  zachyceny  ať  už  na  opakovaně 
zmiňovaném DVD-R nosiči či v jejich přepisech ve výše zmiňované části spisového materiálu. 
Sama skutečnost, že se obžalovaný případně v rámci nějakého hovoru směje, případně provází 
svá verbální vyjádření jakoukoliv gestikulací, podle nejhlubšího přesvědčení odvolacího soudu 
nikterak  nemůže  zvrátit  obsah  zmiňovaných  hovorů.  Navíc  ještě  odvolací  soud  nemůže 
nepoukázat na skutečnost, že nejméně v některých přepisech vedených hovorů jsou zachyceny 
i  nonverbální  projevy  (srovnej  kupř.  přepis  hovoru  na  č.l.  1214).  Zmíněný  přepis  obsahuje 
formulaci  „N.:  smích“.  Je  tedy  zjevné,  že  nejméně  v  některých  přepisech  hovorů  vedených 
policejními  agenty   s obžalovaným   jsou   zachyceny   i   nonverbální   projevy   obžalovaného. 
Z těchto  důvodů  tedy  nepokládá  odvolací  soud  za  potřebný  osobní  výslech  ani  jednoho 
z agentů Policie ČR. Prakticky z totožných důvodů pak má odvolací soud za to, že není třeba 
doplňovat dokazování přehráním hovoru mezi jedním z policejních agentů a obžalovaným ze 
dne 27.6.2019, jehož přepis je zachycen na č.l. 1218-1224 spisového materiálu. Jak již odvolací 
soud  zmínil,  přepis  tohoto  rozhovoru  byl  proveden  k  důkazu  v  rámci  hlavního  líčení 
konaného  před  nalézacím  soudem  a  odvolací  soud  se  s  jeho  obsahem  seznámil  v  rámci 
přípravy veřejného zasedání. Opětovně třeba  zdůraznit, že po  obsahové stránce je jak  z výše 
zmiňovaného  DVD-R  nosiče,  tak  z přepisu  tohoto  hovoru,  zcela  zřejmé,  o  čem  byl  hovor 
mezi  agentem  policie  a  obžalovaným  dne  27.6.2019  veden.  V  průběhu  tohoto  hovoru 
obžalovaný  popisuje agentu  policie, jakým  způsobem  může být provedena  likvidace lidského 
těla v sudu s kyselinou s tím, že vzniklý obsah bude následně pumpovat do vodovodního řadu. 
Odvolací  soud  na  tomto  místě  svého  rozhodnutí  konstatuje,  že  se  k obsahu  tohoto  hovoru 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
10 
6 To 58/2020 
 
 
a  k dalším  konsekvencím,  které  zmiňovaný  rozhovor  má  s dalšími  ve  věci  provedenými 
důkazy, vyjádří v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí. 
15.  Státní  zástupce  se  konečně  domáhal  doplnění  dokazování  osobním  výslechem  Michaela  K., 
nar.  xxx.  Jak  již  bylo  výše  zmíněno,  jmenovaný  zaslal  dne  28.6.2020  Policii  ČR  e-mail 
(srovnej  č.l.  1603),  v  němž  jednak  vyjadřuje  svůj  osobní  názor  na  osobu  obžalovaného, 
kterého označuje jako „zrůdu“, a dále pak uvádí, že podle jeho přesvědčení tělo či těla, jichž se 
měl  (obžalovaný)  zbavit,  jsou  zazděna  v podlahách  či  ve  stěnách  na  pozemku  x x x   v 
xxx  příp.  spálená  v  peci.  V  tomto  e-mailu  také  uvádí,  že  by  „to  rozhodně  tipoval  i  na  jeho 
bývalého   psa   Leona“.   
Spisový   materiál   pak   obsahuje   listinu   nazvanou   „Úřední   záznam 
o  kontaktu  s  osobou  Michael  K.“  (č.l.  1601).  Z  této  listiny  se  podává,  že  dne  30.6.2020 
proběhla  osobní  schůzka  policisty  označeného  toliko  služebním  číslem  s  Michaelem  K. 
Posledně  jmenovaný,  podle  obsahu  zmiňovaného  úředního  záznamu,  především  vyjádřil  své 
osobní  hodnocení  obžalovaného  Michala  N.,  kterého  označil  výrazy  „bitkař“  a  „násilník“. 
Stejně  tak  k němu  uvedl,  že  v kritickou  dobu  byl  drogově  závislým.  Dále  pak  jmenovaný 
K.  hovořil  o  tom,  že  v  prostorách  baru  xxx  bydlel  jistý  „Windows“,  který  měl  pro 
obžalovaného  N.  vařit  pervitin.  Onen  „Windows“  měl  bydlet  v prvním  patře  nad  prostorami 
baru  x x x   v období  od  měsíce  července  2002  do  roku  2004.  Michael  K.  uvedl, že osobu 
„Windows“  několikrát  viděl  a  bavil  se  s  ní.  Odvolací  soud  ovšem  musí  konstatovat,  že  z 
obsahu  tohoto  úředního  záznamu  však  nevyplývá,  že  by  Michael  K.  uvedl,  byť  jen 
sebemenší  informaci  ke  skutkovému  ději,  který  je  uveden  v  podané  obžalobě.  Ve  výše 
zmíněném  e-mailu  dokonce  Michael  K.  uvádí  informace  (byť  zjevně  nikterak  podložené) v 
tom  smyslu,  že  tělo  či  těla,  jichž  se  měl  obžalovaný  N.  zbavit,  jsou  zazděna  v objektu  na 
adrese xxx v xxx, případně spálena v peci. Uvádí tedy zcela jiný způsob  likvidace těla či těl ze 
strany  obžalovaného,  než  je  popsán  v podané  obžalobě.  Ze  všech  těchto  důvodů  má  tedy 
odvolací  soud  za  to,  že  ani  výslech  osoby  Michaela  K.  v procesním  postavení  svědka  by 
nemohl  přinést  žádných  informací  k  objasnění  skutkového  děje  uvedeného  v  obžalobě. 
Odvolací soud ještě cítí povinnost konstatovat, že je  mu pochopitelně  zřejmý  důvod,  proč 
by  měl  být  zmiňovaný  Michael  K.  vyslechnut.  Jak  totiž  vyplývá  z úředního  záznamu  o 
podání vysvětlení sepsaného dne 2.8.2019 s Monikou P. (viz  č.l.  1604),  jmenovaná  hovořila 
o  tom,  že  byla  v období  let  2000-2004  přítelkyní  Romana  W.,  což  je  osoba  označovaná 
přezdívkou  „Windows“.  Ze  zmiňovaného  úředního  záznamu  vyplývá,  že  Monika  P.  uvedla, 
že  Romana  W.,  který  je,  dle  jejího  tvrzení,  otcem  jejích  dvou  nezletilých  dětí,  navštívila 
někdy  v  průběhu  roku  2003.  Jmenovaný  v  té  době  pobýval  v objektu,  kde  je  umístěn  bar 
xxx. Monika P. v rámci  tohoto  úředního  záznamu  také  uvedla,  že  jí  Roman  W.  v rámci 
zmiňované  návštěvy  zavedl do místnosti, která byla vybavena přístroji, které slouží k výrobě 
pervitinu.  Navíc  po  ní  chtěl,  aby  mu  v lékárně  zakoupila  20  balení  léku  Modafen.  Uvedla 
také,  že  naposledy  viděla  Romana  W.  dne  30.7.2004  a  od  té  doby  nemá  o  jeho  pobytu 
žádných informací, když  použila formulace „od té doby se po něm slehla zem“. Tyto informace je 
zcela zjevně třeba dát do  souvislostí s tou pasáží v odůvodnění odvolání státního zástupce, v 
níž je argumentováno tím,  že Roman W. je od roku 2004 nezvěstný, přičemž naposledy byl 
jeho výskyt zaznamenán  v prostorách  baru  xxx  v souvislosti  s výrobou  pervitinu.  Odvolací 
soud v této souvislosti  poukazuje  na  skutečnost,  že  státní  zástupce  se velmi  pravděpodobně 
touto  konstrukcí  snaží  podpořit  verzi  v tom  smyslu,  že  na  zmizení  Romana  W.  má  podíl 
obžalovaný  Michal  N.  Je  třeba  ovšem  v  této  souvislosti  konstatovat,  že  trestní  stíhání 
obžalovaného  N.  pro  jakýkoliv  trestný  čin  související  ať  již  s fyzickým  atakem  vůči  osobě 
Romana  W.  či  jakoukoliv  jinou  trestnou  činností  namířenou  vůči  osobě  posledně 
jmenovaného,  nebylo  nikdy  zahájeno.  Podle  mínění  odvolacího  soudu  tady  nelze  z 
informací,  které  vyplynuly  z  úředního  záznamu  o  podání  vysvětlení  sepsaného  se 
zmiňovanou  Monikou  P.  dovozovat  jakékoliv  skutečnosti,  které  by  mohly  prokazovat 
skutkový  děj  popsaný  v podané  obžalobě 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
11 
6 To 58/2020 
 
 
v této  trestní  věci.  Proto  je  tedy  odvolací  soud  přesvědčen,  že  není  třeba  Michaela  K. 
v yslýchat v procesním postavení svědka. 
16.  Odvolací  soud  tedy  tuto  pasáž  svého  rozhodnutí  uzavírá  konstatováním,  že  z důvodů,  které 
shora  rozebral,  dospěl  k závěru,  že  dokazování  ve  směru  naznačeném  státním  zástupcem 
nepokládá za potřebné. 
17.  Jak se podává  z odůvodnění  opravného  prostředku  státního  zástupce,  tento  je  zaměřen 
do  výroku,  kterým  byl  obžalovaný  Michal  N.  zproštěn  podané  obžaloby,  když  stěžejními 
námitkami  odvolatele  tak,  jak  jsou  rozvedeny  v  odůvodnění  podaného  odvolání,  je  jeho 
tvrzení, že nalézací soud fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy. 
18.  V souvislosti   s takto   koncipovaným   opravným   prostředkem   musí   ovšem   odvolací   soud 
v obecné  rovině  uvést,  že  v postupu  orgánů  činných  v trestním  řízení,  který  je  naznačen 
v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení, 
konkrétně  zásada  volného  hodnocení  důkazů.  Podle  této  zásady  orgány    činné    v  trestním 
řízení,  soud  nevyjímaje,  hodnotí  provedené  důkazy  výhradně  podle  svého  vnitřního 
přesvědčení  založeného  na  pečlivém  uvážení  všech  okolností  případu  jednotlivě  i  v jejich 
souhrnu  a  vycházejícího  z  dokonalé  znalosti  projednávaného  případu  a  veškeré  důkazní 
materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe 
i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav 
věci  správně  zjištěn  a  odvolací  soud  má  za  to,  že  tomu  je  tak  proto,  že  nalézací  soud 
nevyhodnotil  správně  důkazy  ve  věci  provedené,  může  odvolací  soud  toliko  upozornit  soud 
prvního  stupně,  ve  kterých  směrech  má  být  řízení  doplněno,  nebo  čím  je  třeba  se  znovu 
zabývat.  Zásadně  však  nesmí  k samotnému  způsobu  hodnocení  důkazů  nalézacím  soudem 
udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající 
trestněprávní  teori   i  praxi  platí  nepřekročitelná  zásada,  že  pokud  soud  prvního  stupně 
postupoval  při  hodnocení  důkazů  důsledně  podle  ustanovení  §  2  odst.  6  tr.  ř.,  tedy  že 
provedené  důkazy  hodnotil  podle  svého  vnitřního  přesvědčení  založeného  na  pečlivém 
uvážení  všech  okolností  případu  jednotlivě  i  v jejich  souhrnu  a  učinil  logicky  odůvodněná 
skutková  zjištění,  nemůže   odvolací   soud   napadený   rozsudek   zrušit   jen   proto,   že   sám 
na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem. 
Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní 
řád),  zákonem  č.  265/2001  Sb.,  poměrně  výrazným  způsobem  omezil  možnost  odvolacího 
soudu  zasahovat  do  hodnocení  důkazů  nalézacím  soudem,  když  v ustanovení  §  263  odst.  7 
tr. ř.  deklaroval,  že  odvolací  soud  je  vázán  hodnocením  důkazů  soudem  prvního  stupně, 
s  výjimkou  těch  důkazů,  které  odvolací  soud  ve  veřejném  zasedání  znovu  provedl. 
Koneckonců  i  konstantní  judikatura  Ústavního  soudu  stojí  na  stanovisku,  že  zasahovat  do 
hodnocení  důkazů  soudem  prvního  stupně  lze  pouze  tehdy,  pokud  je  takovéto  hodnocení 
v extrémním  rozporu   s obsahem   provedených   důkazů   (srovnej   kupř.   III.   ÚS   177/04, 
I. ÚS 608/06 či I. ÚS 2037/19). 
19.  Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně, 
přezkoumávat  a  následně  případně  vytýkat  tomuto  soudu  vady,  spočívající    toliko    v  tom, 
pokud  nalézací  soud  provede  některý  důkaz,  který  posléze  nehodnotí,  nebo  pokud  naopak 
neprovede  některý  z  hodnocených  důkazů,  popřípadě  pokud  je  hodnocení  provedených 
důkazů nalézacím soudem v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů. 
20.  Budou-li výše  uvedené teoretické  premisy  vztaženy  na trestní věc  obžalovaného Michala 
N.,  potom  odvolací  soud  musí  konstatovat,  že  podle  jeho  přesvědčení  nalézací  soud 
mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí obsáhlé 
hodnotící pasáže napadeného rozsudku, vtělené zejména do bodů 43-50, 51-58, 60-61 a 63-66 
odůvodnění.  V  těchto  pasážích  se  podle  přesvědčení  odvolacího  soudu  krajský  soud 
podrobně, přesvědčivě a především v logickém souladu s obsahem jednotlivých provedených 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
12 
6 To 58/2020 
 
 
důkazů  vypořádal  s  danou  důkazní  situací.  Pokud  na  základě  vyhodnocení    ve    věci 
provedených  důkazů  dospěl  k  závěru,  explicitně  ventilovanému  v  bodě  63  odůvodnění 
napadeného  rozsudku,  v tom  smyslu, že  i  po  provedeném  dokazování  existují  stále  důvodné 
pochybnosti o tom, zda se vůbec stal zločin vraždy (rozuměj vraždy poškozeného Alexandra 
K.  obžalovaným  Michalem  N.  –  pozn.  odvolacího  soudu),  potom  proti  takto  formulovanému 
závěru  nelze  mít,  alespoň  dle  přesvědčení  odvolacího  soudu,  žádných  výhrad.  Z  výše 
zmíněných  pasáží  odůvodnění  napadeného  rozsudku  zřetelně  vyplývá,  že  krajský  soud 
neopomenul  při  svých  hodnotících  úvahách  přihlédnout  k žádnému  z důkazů,  které  byly 
v této věci provedeny. Jeho hodnocení nelze označit za selektivní. Stejně tak není hodnocení 
provedených  důkazů  ze  strany  soudu  prvního  stupně  zatíženo  vadou  tzv.  opomenutých 
důkazů.  Koneckonců  v  tomto  směru  nejsou  ani  formulovány  odvolací  námitky  ze  strany 
státního  zástupce.  Soud  prvního  stupně  se  v  rámci  svých  hodnotících  úvah  zejména 
neopomněl  vyjádřit  k charakteru  a  významu  svědeckých  výpovědí,  které  jsou  dle  státního 
zástupce pro usvědčení obžalovaného N. ze spáchání jednání popsaného v podané  obžalobě 
klíčové,  tedy  výpovědí  svědků  Lukáše  H.  a  Roberta  M.  Odvolací  soud  již  na  tomto  místě 
odůvodnění  svého  rozhodnutí  konstatuje,  že  akceptuje  závěr  soudu  prvního  stupně  v tom 
smyslu,  že  z důvodů,  které  nalézací  soud  v příslušných  pasážích  odůvodnění  napadeného 
rozsudku  rozvedl,  jsou  jak  svědek  Lukáš  H.,  tak  svědek  Robert  M.  svědky  nevěrohodnými. 
Správně také soud prvního stupně poukázal na rozpory, které se objevily jak  ve  výpovědích 
posledně  jmenovaných  svědků,  tak  i  na  rozpory,  které  byly  zjištěny  mezi  výpovědí 
především  svědka  M.  a  dalších  ve  věci  vyslechnutých  svědků  (svědkové  Radim  Č.,  Martin 
M.,  Michal  T.  či  Michaela  C.).  Pokud  jde  o  vyznění  hovorů,  které  vedl  obžalovaný  Michal 
N.  s  oběma  agenty  Policie  ČR,  pak  ani  této  problematice  se  krajský  soud  neopomněl 
věnovat.  Odvolací  soud  souhlasí  se  závěry  vtělenými  do  bodu  57  odůvodnění  napadeného  
rozsudku,   kde   soud   prvního   stupně,   a   dlužno   dodat,   že   zcela  v souladu  s obsahem 
spisového materiálu, konstatuje, že je sice pravdou, že  obžalovaný  N. v rozhovoru s jedním 
z  policejních  agentů  použil  formulaci  „když  to  řeknu  blbě,  tak  jsem  ho  spláchl  do  kanálu“.  Na 
druhé  straně  soud  prvního  stupně  zcela  správně  dává  tuto  větu  do  souvislosti  s 
neoddiskutovatelným  faktem,  že  prakticky  bezprostředně  po  zadržení  obžalovaného  N. 
byla  provedena  prohlídka  prostor  jak  samotného  baru  x x x ,  tak  především  prostorů  k 
němu  přináležejících,  ve  kterých  měl  obžalovaný,  dle  obsahu  hovorů  vedených  s 
policejním  agentem,  následujícího  dne  realizovat  likvidaci  lidského  těla  rozpuštěním  v sudu 
s žíravinou.  Při  této  prohlídce  však  žádné  věci  (vyjma  jednoho  čistého  plastového  sudu), 
které  by  mohly  sloužit  k takovéto  aktivitě,  nalezeny  nebyly.  Správně  soud  prvního  stupně 
zdůrazňuje,  že  zejména  nebyla  nalezena  žádná  žíravina,  tedy  louh  či  kyselina.  V  této 
souvislosti  pak  odvolací  soud  nemůže  nepoukázat  na  úřední  záznam  ze  dne  6.2.2018  (č.l. 
13-14).  Z  jeho  obsahu  vyplývá,  že  policisté  Policie  ČR,  Krajského  ředitelství  policie 
Olomouckého kraje, uskutečnili schůzku se znalci z oddělení chemie, antropologie a speciální 
biologie,  jejímž  cílem  bylo  zjistit  účinek  louhu  na  biologický  materiál,  konkrétně  lidské  tělo, 
v závislosti na koncentraci a množství louhu, hmotnosti těla a času působení louhu na lidské 
tělo. Znalcům byla předestřena situace spočívající v tom, že mělo dojít k rozpuštění lidského 
těla  v louhu  s tím,  že  by  tělo  mělo  být  uloženo  v sudu  o  objemu  200  litrů  a  následně  zalito 
louhem  o  cca  50%  koncentraci.  Podle  zmiňovaného  úředního  záznamu  znalci  sdělili,  že  při 
předpokládané  váze  lidského  těla  100  kg  vloženého  do  sudu  o  objemu  200  l  by  bylo  lze 
předpokládat,  že  by  mohlo  být  zalito  maximálním  množstvím  100  l  louhu.  V souvislosti 
s takto  specifikovaným  množstvím  louhu  je  třeba  opětovně  poukázat  na  výsledek  prohlídky 
prostor  baru  x x x   (viz  č.l.  182).  Při  této  prohlídce  nebylo  nalezeno  žádné,  tím  méně  tak 
velké,  množství  louhu,  příp.  jiné  žíraviny  schopné  rozpustit  lidské  tělo.  I  odvolací  soud  si 
tedy  musel  nutně  položit  otázku,  do  jaké  míry  mínil  obžalovaný  N.  vážně  svá  vyjádření 
ventilovaná  při  rozhovoru  s jedním  z policejních  agentů  v tom  smyslu,  že  je  připraven   k 
likvidaci   lidského   těla   jeho   rozpuštěním   v sudu   s žíravinou   a   následným 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
13 
6 To 58/2020 
 
 
přečerpáním  vzniklé  hmoty  do  odpadu.  Odvolací  soud  podotýká,  že  při  oné  zmiňované 
prohlídce  nejenže  nebyla  nalezena  ona  potřebná  žíravina,  ale  ani  žádná  další  technologie 
potřebná  k následnému   přečerpání   vzniklé   hmoty   do   odpadu,   tedy   nejméně   hadice 
o příslušném průměru a čerpadlo. Navíc i s ohledem na rozměry a především hmotnost onoho 
plastového sudu tak, jak vyplývá z úředního záznamu na č.l. 1556, je podle mínění odvolacího 
soudu  jen  stěží  představitelné,  že  by  jeden  člověk,  tedy  v  daném  případě  konkrétně 
obžalovaný, byl schopen bez pomoci další osoby uložit mrtvolu, tedy bezvládné lidské tělo, do 
sudu,  jehož výše  činí  975  mm.  Je navíc notorietou,  kterou netřeba dokazovat,  že zmiňovaný 
plastový  sud  je  poměrně  lehký,  a  tudíž  výrazně  nestabilní.  O  to  složitější  by  tedy  byla 
manipulace s bezvládným lidským tělem ve smyslu jeho vsunutí do takovéhoto sudu. Odvolací 
soud akceptuje i závěry nalézacího soudu o prozatím ne zcela přesně vyjasněné roli nejméně 
svědka  Roberta  M.  v  celé  záležitosti.  V  této  souvislosti  je  třeba,  podobně  jako  to  činí 
nalézací  soud,  odkázat  na  výpověď  Kristýny  H.,  kterou  tato  v  procesním  postavení 
svědkyně  realizovala  v  řízení  vedeném  proti  Michalu  N.  a  Robertu  M.,  které  následně   
vyvrcholilo    odsuzujícím    rozsudkem    Okresního    soudu    v Olomouci    sp.zn.  2  T 
108/2010  ve  spojení  s  rozsudkem  Krajského  soudu  v  Ostravě,  pobočky  v  Olomouci 
sp.zn. 55 To  162/2013.  Těmito  rozsudky  byli  oba  posledně  jmenovaní  uznáni  vinnými 
ze  spáchání  trestného  činu  omezování  osobní  svobody,  jehož  se  dopustili  právě  vůči 
poškozenému  Alexandru  K.  tím,  že  jej  proti  jeho  vůli  vyvedli  z bytu,  který  tehdy  obýval  v 
Olomouci  společně  s  Kristýnou  H.,  převezli  do  prostor  přináležejících  baru  xxx  a  tam  jej 
nejméně  po  dobu  dvou  dnů  drželi  proti  jeho  vůli  a  minimálně část  této  doby připoutaného 
k  tělesu  ústředního  topení.  V  rámci  tohoto  řízení  totiž  Kristýna  H.  popsala,  že  se  na 
takovémto  jednání  vůči  poškozenému  K.  podílel  i  Robert  M.,  když  jmenovaná  výslovně 
uvedla,  že  viděla,  jak  N.  s M.  K.  bijí  v bytě,  který  tehdy  společně  s K.  obývala.  Odvolací 
soud  také  poukazuje  na  to,  že  zatímco  v  onom  původním  řízení  svědek  M.,  tehdy  v 
procesním  postavení  obžalovaného,  popřel,  že  by  kdy  Alexandra  K.  vůbec  viděl,  pak  v 
nynějším  řízení  tvrdí  naprostý  opak  a  poskytuje  informace,  kterými  se,  alespoň  dle  mínění 
odvolacího  soudu,  zcela  zjevně  snaží  odvrátit  od  sebe  sama  podezření,  že  se  na  případné 
fyzické  likvidaci  Alexandra  K.  podílel  i  on.  Již  nejméně  díky  této  okolnosti  je  třeba 
akceptovat  závěr  soudu  prvního  stupně  o  nevěrohodnosti  výpovědí  svědka  Roberta  M. 
realizovaných  v  nynějším  trestním  řízení.  Odvolací  soud  tedy  konstatuje,  že  podle  jeho 
přesvědčení  je  třeba  na  hodnocení  důkazů  soudem  prvního  stupně  nahlížet  jako  na 
hodnocení,  které  je  souladné  s podmínkami  ustanovení  §  2  odst.  6  tr. ř.  S ohledem  na 
to,  při  absenci  jakéhokoliv,  a  tím  méně  extrémního,  rozporu  mezi  obsahem  provedených 
důkazů  a  jejich  hodnocením  ze  strany  nalézacího  soudu,  je  odvolací  soud  takovýmto 
hodnocením ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. vázán. 
21.  V reakci  na  jednotlivé  konkrétní  odvolací  námitky  uvedené  v opravném  prostředku  státního 
zástupce cítí odvolací soud toliko stručně povinnost uvést následující. 
22.  Odvolací soud předně nesouhlasí s tvrzením státního zástupce v tom smyslu, že krajský soud 
údajně  nepochopitelně  plně  akceptoval  obhajobu  obžalovaného,  ačkoliv  tato  není  vůbec 
věrohodná.  Podle  mínění  odvolacího  soudu,  opřeného  o  obsah  napadeného  rozsudku, 
zejména  výše  ventilovaných  hodnotících  pasáží,  nelze  rozhodně  dospět  k závěru,  že  by  se 
krajský  soud  na  kterémkoliv  místě  odůvodnění  napadeného  rozsudku  vyjádřil  v tom  smyslu, 
že  vnímá  obhajobu  obžalovaného  N.  jako  věrohodnou.  Je  třeba  říci,  že  z  příslušných 
hodnotících  pasáží  vyplývá,  že  nalézací  soud  si  nepochybně  byl  vědom  jistých  limitů,  co  se 
týče věrohodnosti tvrzení ventilovaných obžalovaným N. Nicméně nalézací  soud  stejně  tak 
transparentně  uvádí,  že  ve  věci  neshledal  dostatek  věrohodných  a  přesvědčivých  důkazů, 
které by uplatněnou obhajobu obžalovaného přesvědčivě vyvrátily. Odvolací soud do  značné 
míry  souhlasí  i  s tvrzením  soudu  prvního  stupně,  že  v aktuálně  probíhajícím  trestním  řízení 
nebyly  zjištěny  natolik  zásadně  nové  skutečnosti,  oproti  výsledkům  důkazního  řízení 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
14 
6 To 58/2020 
 
 
ve  věci  vedené  u  Okresního  soudu  v Olomouci  pod  sp.zn.  2  T  108/2010,  aby  bylo  možno 
ustálit,  že  se  stal  děj  popisovaný  ve  výroku  podané  obžaloby.  Pokud  v daných  souvislostech 
poukazuje  státní  zástupce  na  to,  že  v  řízení  vedeném  u  Okresního  soudu  v Olomouci  pod 
sp.zn.  2  T  108/2010,  obžalovaný  N.  vůbec  nevypovídal  a  v  aktuálním  řízení  vypovídá, 
přičemž jeho výpovědi nelze hodnotit jako pravdivé, potom je třeba odkázat na pasáže na str. 
27 odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud prvního stupně konstatuje, že se nepodařilo 
vyvrátit  obhajobu  obžalovaného  N.,  v tom  smyslu,  že  Alexandr  K.  byl  následně,  po  svém 
omezení  na  osobní    svobodě    v  baru    x x x ,    samotným    obžalovaným    odvezen  do   
Ostravy.   Je   třeba   říci,   že   tento   závěr   byl   učiněn   i   v onom   původním   řízení  a 
nalézací  soud,  podle  mínění  soudu  odvolacího,  zcela  správně  dospěl  k  závěru,  že  tuto 
obhajobu  obžalovaného  nebylo  možno  s dostatečnou  mírou  jistoty  vyvrátit  ani  v nynějším 
trestním  řízení.  Odvolací  soud  odkazem  na  tuto  pasáž  odůvodnění  napadeného  rozsudku 
reaguje  na  tvrzení  státního  zástupce,  že  soud  prvního  stupně  nepochopitelně,  jako 
věrohodnou,  akceptoval  obhajobu  obžalovaného  N.  Tak  tomu  ovšem  dle  mínění  soudu 
odvolacího  rozhodně  není.  To,  že  bylo  prokázáno,  že  Alexandr  K.  byl  držen  v prostorách 
přináležejících  k  baru  xxx  (v tehdejším  bydlišti  obžalovaného  N.),  kde  byl  naposledy  viděn 
připoután  k tělesu  ústředního  topení,  je  samozřejmě  neoddiskutovatelným  faktem.  Kromě  
obžalovaného   N.   o   této   skutečnosti   vypovídala   v původním   řízení  i  svědkyně  H.  V 
aktuálním  řízení  to  tvrdí  i  svědek  M.  Nicméně  sama  tato  skutečnost      ještě        není    
důkazem     o     tom,     že     by     to     byl     obžalovaný     N.  (a odvolací soud  již  na  tomto  
místě  zdůrazňuje,  že  pouze  a  jedině  on),  kdo  se  podílel  na fyzické likvidaci poškozeného 
Alexandra  K.  formou  úmyslného  usmrcení,  tedy  vraždy.  Pokud  státní  zástupce  dále 
argumentuje tím, že oproti původnímu řízení, kdy motivem jednání  Roberta M. a Michala N. 
bylo ochránit Kristýnu H. před násilným jednáním  Alexandra   K.,   nyní   přistupuje   motiv  
majetkový,   konkrétně   prodej   bytu   H.  v xxx,  z něhož  měli  mít  Robert  M.  a  Michal  N. 
finanční zisk, stejně jako potřeba  toho,  aby  poškozený  K.  podepsal  kupní  smlouvu,  kterou 
by  převedl  svůj  vlastnický  podíl  k bytu  na  ulici  xxx  v xxx  na  Kristýnu  H.,  potom  je  třeba 
poukázat na  to,  že  výsledky  provedeného  dokazování  (paradoxně  zejména  výpověď  svědka 
H.,  kterého  jinak  státní  zástupce  pokládá  za  klíčového  k  prokázání  skutkového  děje 
popsaného  v  obžalobě)  podávají  zcela  jiný  obraz  o  tom,  jak  došlo  následně  k  podpisu 
příslušného  smluvního  operátu  potřebného  k tomu,  aby  došlo  k převodu  spoluvlastnického 
podílu  poškozeného K. k bytu na ulici xxx v xxx. Svědek H. doznal, že díky  absenci   listiny  
potřebné    k převodu    spoluvlastnického    podílu    poškozeného    K.  ke zmiňované bytové 
jednotce  na  ulici  xxx  v  xxx,  opatřené  notářsky  ověřeným  podpisem  poškozeného,  se  při 
jednání  v  notářské  kanceláři,  které  bylo  realizováno  právě  s  cílem  převodu 
spoluvlastnického  podílu  poškozeného  k bytové  jednotce,  za  poškozeného  K. vydával on. 
Dlužno  dodat,  že  z  provedeného  dokazování  vyplývá,  že  úspěšně.  Tedy  ani  státním 
zástupcem tvrzený nový motiv, tedy motiv majetkový, v konfrontaci s výsledky  provedeného 
dokazování,  nemůže  obstát.  Je  totiž  zjevné,  že  ať  již  za  (možnou)  fyzickou  likvidací 
poškozeného K. stál kdokoli z okruhu osob, figurujících v této trestní věci (ať již  v jakémkoli 
procesním  postavení),  s  cílem  získat  listinu,  opatřenou  autentickým  (navíc  notářsky 
ověřeným)  podpisem  poškozeného  K.,  pak  tohoto  cíle  dosaženo  nebylo.  Jak  již  bylo  shora 
popsáno,  k  převodu  spoluvlastnického  podílu  poškozeného  k  výše  naznačené  bytové 
jednotce  došlo  až v době,  kdy pobyt  poškozeného nebyl znám,  navíc  za  účasti  osoby,  která 
se  za  Alexandra  K.  vydávala  (svědek  H.).  Ve  vztahu  k  výpovědím  prakticky  všech svědků 
slyšených  v této  trestní  věci  samotný  státní  zástupce  připouští,  že  těmto  výpovědím  nelze 
bezvýhradně  věřit,  když  se  jedná  o  osoby  pohybující  se  v  subkultuře  osob  páchající 
trestnou  činnost,  o  osoby  drogově  závislé,  navíc  o  osoby,  a  to  je  podle  mínění  soudu 
odvolacího  nejvíce  důležité,  které  byly,  byť  velmi  pravděpodobně  každá  jiným  způsobem 
a jinou intenzitou, zainteresovány v dané trestní věci. Státní zástupce má za to, že stěžejní se 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
15 
6 To 58/2020 
 
 
jeví výpověď Lukáše H., když konstatuje, že Lukáš H. se nikterak sebe sama nesnaží  postavit 
do lepšího světla, a pokud je mu soudem vytýkáno, že byl schopen nosit oblečení, a to  včetně 
spodního  prádla,  patřící  člověku,  o  kterém  měl  mít  povědomost,  že  byl  násilným 
způsobem  usmrcen,  pak  k tomu  státní  zástupce  uvádí,  že  se  jedná  o  osobu  řídící  se  zcela 
jinými  morálními  hodnotami,  než  majoritní  zbytek  společnosti.  Podle  mínění    odvolacího 
soudu,  které  v daném  případě  koreluje  se  závěry  soudu  prvního  stupně,  již  nejméně  tato 
skutečnost, tedy i státním zástupcem přiznávaný ne zcela ideální morální profil Lukáše  H.,  je 
okolností,  která  do  jisté  míry  diskvalifikuje  věrohodnost  jeho  výpovědí.  Zejména  však,  a 
zde postačí v podstatě jen odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného  rozsudku,  již 
nalézací   soud   dospívá   k naprosto   správnému   závěru   v tom   smyslu,   že  na  výpovědi 
Lukáše  H.  je  nutno  nahlížet  zjevně  jako  na  důkaz  zprostředkovaný,  a  tedy  nepřímý.  Jak 
totiž  vyplývá  z  výpovědí  posledně  jmenovaného,  tento,  pokud  se  týče  údajného  usmrcení 
poškozeného  Alexandra  K.  a  následné  likvidace  jeho  těla,  fakticky  toliko  reprodukuje 
informace,  kterých  se  mu  mělo  dostat  od  Roberta M.  Svědek H.  výslovně  uvedl,  že  nikdy 
neviděl  vlastní  usmrcení  poškozeného  Alexandra  K., ať  již  obžalovaným  N. či kteroukoli 
jinou osobou. Stejně tak nikdy osobně neviděl likvidaci  těla  poškozeného,  ať  již  jakýmkoliv 
způsobem,  tedy  ani  způsobem  popisovaným  ve  výroku  podané  obžaloby.  I  touto 
skutečností  je  samozřejmě  výrazně  snižována  validita  informací,  které vyplynuly z výpovědí 
svědka Lukáše H. Státní zástupce v příslušné části opravného  prostředku argumentuje tím, že 
svědek H. neuvádí ve svých výpovědích toliko informace  zprostředkované Robertem M., ale 
hovoří  i  o  činnostech,  které  vnímal  vlastními  smysly,  konkrétně    o    zapůjčení    „vapky“  
(správně    řečeno    tlakového    čističe)    k  vyčištění    podlahy  v  místnosti,  kde  mělo  být 
likvidováno  tělo  poškozeného,  o  dovezení  osobních  věcí  poškozeného  Michalem  T., 
případně  o  dovezení  dalších  věcí  z prostor  baru  xxx,  které byly znečištěny, s požadavkem 
na  jejich  likvidaci.  V  této  souvislosti  je  ovšem  třeba  uvést,  že  prakticky  všechny  tyto 
informace  ventilované  Lukášem  H.  jsou  dalšími  ve  věci  slyšenými  svědky  rozporovány. 
Pokud  totiž  Lukáš  H.  hovoří  o  tom,  že  si  od  něj  M.  půjčil  onu  „vapku“  a  jeli  „to“  s T. 
vyčistit,  potom  odvolací  soud  nemůže  nepoukázat  na  to,  že  skutečnost  o  půjčení 
vysokotlakého  čističe  od  Lukáše  H.  připustil  Robert  M.  až  ve  své  výpovědi  realizované  v 
rámci hlavního líčení. V přípravném řízení o takovéto situaci  nehovořil  vůbec.  Podle  mínění 
odvolacího  soudu  je  jen  stěží  představitelné,  že  by  si  na  tak  zásadní  okolnost  nevzpomněl 
již  ve  své  výpovědi  v  přípravném  řízení,  když  navíc  u  hlavního  líčení  hovořil  o  tom,  že 
poblíž  kanálu  v prostorách  areálu  baru  xxx,  viděl  skvrnu  připomínající  krev.  Je  skutečně  s 
podivem,  že  tuto  informaci  neuvedl  již  ve  výpovědi  v  řízení  přípravném.  I  tato  okolnost 
poněkud  snižuje  věrohodnost  jeho  výpovědi.  Svědek  H.  dále  hovoří  o  tom,  že  úklid 
místnosti, kde mělo  být likvidováno tělo poškozeného K.,  realizovali  společně  Robert  M.  a 
Michal  T.  Posledně  jmenovaný  ovšem  jakoukoliv  účast  na  úklidu  prostor,  přináležejících 
k  baru  x x x ,  popřel.  Stejně  tak  svědek  T.  popřel,  že  by  dovezl  oblečení  poškozeného 
K.  svědku  H.  Odvolací  soud  navíc  nemůže nepoukázat na to, že existuje celá řada nikoliv 
nepodstatných  rozporů  ve  výpovědích  Lukáše  H.  a  Roberta  M.  tedy,  (alespoň  podle 
obžaloby),  stěžejních  svědků,  kteří  mají  svými  výpověďmi  prokazovat,  že  to  byl  právě 
obžalovaný  N.,  kdo  se  dopustil  jednání  popsaného  v obžalobě.  Odvolací  soud  v daných 
souvislostech  poukazuje  na  to,  že  Lukáš  H.  ve  svých  výpovědích  tvrdil,  že  za  ním  přijel 
M.  a  řekl  mu,  že  N.  měl  tělo  rozpustit a přitom si měl polít nohy. Naproti tomu svědek M. 
výslovně  uvedl,  že  H.  neříkal  nic  o  odklízení  mrtvoly.  Svědek  H.  tvrdí,  že  mu  M. 
společně  s T.  dovezli na spálení deky znečištěné od krve. Naproti tomu Robert M. hovoří o 
tom,  že  když  měl  zapůjčeno  vozidlo  obžalovaného  N.,  tak  v  jeho  kufru  našel  zakrvácený 
zelený  povlak  z  matrace,  ve  kterém  bezpečně  poznal  povlak  z  matrace,  kterou  viděl  ve 
sklepě  v areálu  baru  x x x .   Podle   tvrzení   M.   tento   obal,   a   nikoliv   deky,   zavezl   
Lukáši    H.  s  požadavkem  na  jejich  spálení.  Koneckonců  ani  o  vlastním  provedení 
spálení,  ať  již  šlo 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
16 
6 To 58/2020 
 
 
o  deky  či  o  povlak  z matrace,  není  ve  výpovědích  svědků  H.  a  M.  shoda.  Zatímco  Lukáš 
H.  hovoří  o  tom,  že  ony  deky  spálil  na  zahradě,  Robert  M.  tvrdí,  že  byl  osobně  přítomen 
spálení  onoho  povlaku  H.,  ovšem  v kamnech.  Svědek  Lukáš  H.  také  vypovídal o tom, že 
v roce 2008 vyráběli společně s M. drogy s tím, že Robert M. byl  prakticky denním uživatelem 
drog. Jak ovšem vyplývá z výpovědi svědka M. u hlavního  líčení, ten popřel, že by v kritické 
době  drogy  užíval.  Odvolací  soud  také  poukazuje  na  rozpor  ve  výpovědích  obou  posledně 
jmenovaných stran dispozice s doklady Alexandra K.  Zatímco totiž svědek M. hovoří o tom, 
že  to  byl  obžalovaný  N.,  který  měl  k dispozici  kopii  občanského  průkazu  poškozeného  K., 
svědek  Lukáš  H.  poměrně  obsáhle  popisuje  dispozici  s  originálem  občanského  průkazu 
poškozeného (který byl posléze jím  samým  použit  při  onom  jednání  v notářské  kanceláři). 
Svědek  H.  výslovně  uvádí,  že  zmíněný  originál  občanského  průkazu  vrátil  M.  H.  také 
popisuje,  že  to  byl  právě  M.,  který  ukryl  doklady  poškozeného  K.  (tedy  minimálně  onen 
zmiňovaný  občanský  průkaz)  do  okapové  roury  umístěné  na  svém  domě.  V  souvislosti  s 
problematikou  občanského  průkazu  poškozeného  K.  (ať  již  šlo  o  originál  či  kopii), 
konstatuje  odvolací  soud,  že  vnímá  jako  racionální  argumentaci  státního  zástupce  stran 
toho,  že  je  stěží  představitelné,  že  by  si  poškozený  K.  (pokud  by  byl  naživu),  v období  od 
poloviny  roku  2008  do  současné  doby  nepožádal  o  vydání  nového  dokladu  totožnosti. 
Nicméně  ani  tato  okolnost  nepřináší  žádné důkazy, jimiž by bylo možno prokázat skutkový 
děj  popsaný  v  obžalobě,  tedy  úmyslné  usmrcení  poškozeného  K.  obžalovaným  N.  a 
následnou  likvidaci  mrtvého  těla  rozpuštěním  v  žíravině.  Tedy  i  s  ohledem  na  tento 
příkladmý  výčet  rozporů,  které  je  nutno  shledávat  ve  výpovědích  svědků  Lukáše  H.  a 
Roberta  M.,  je  třeba  souhlasit    se  závěrem  nalézacího  soudu  o  nevěrohodnosti  výpovědí 
nejen  Lukáše  H.,  ale  i  Roberta  M. Pokud jde o posledně jmenovaného, jakožto druhého ze 
svědků,  jehož  výpověď  má  být  dle  argumentace  státního  zástupce  stěžejní  pro  prokázání 
toho,  že  obžalovaný  N.  se  dopustil  jednání  popsaného  v obžalobě,  potom  i  v jeho  případě 
je  třeba  poukázat  na  skutečnost,  že jmenovaný v žádné části  svých výpovědí neuvedl, že by 
byl  osobně  přítomen  situaci,  kdy by obžalovaný  N.  usmrtil poškozeného Alexandra K.,  ani 
situaci,  v níž  by  obžalovaný  likvidoval,  způsobem  popsaným  ve  skutkové  větě  obžaloby, 
tělo  poškozeného.  Naopak,  svědek  M.  výslovně  uvedl,  že  nikdy  neviděl,  že  by  došlo  k 
fyzickému  útoku  ze  strany  obžalovaného  N.  na  poškozeného  K.,  a  dokonce  uvedl,  že  mu 
N.  ani  nikdy  neřekl,  že  by  K.  zabil.  Stejně  tak  odvolací  soud  poukazuje  na  to,  že  samotný 
svědek  M.  vypověděl,  že  to,  co  uvádí  o  údajném  podílu  obžalovaného  N.  na  usmrcení 
Alexandra  K.  a  následné  likvidaci  jeho  těla,  jsou  pouze  jeho  dedukce.  Navíc  odvolací  soud 
nemůže  nezmínit,  že,  podobně  jako  v  případě  svědka  Lukáše  H.,  i  v  případě  tvrzení 
ventilovaných svědkem Robertem M. existuje celá řada rozporů s výpověďmi dalších ve  věci 
slyšených  svědků.  Příkladmo  poukazuje  odvolací  soud  na  to,  že  svědek  M. tvrdil,  že  Radim 
Č.  (vystupující  v  této  věci  rovněž  v  procesním  postavení  svědka),  mu  měl  říci,  že  N.  už 
jednoho  člověka  zlikvidoval,  s tím,  že  se  mělo  jednat  o  osobu,  která  pro  N.  vařila  pervitin. 
Jak  ovšem  vyplývá  z výpovědí  svědka  Č.,  ten  tuto  část  výpovědi  svědka  M. popřel. Stejně 
tak  popřel  další  část  výpovědi  svědka  M.,  v níž  posledně  jmenovaný  hovořil  o  tom, že  mu 
právě Radim Č. říkal, že na žádost obžalovaného N. vyhodil do  odpadu  igelitový  pytel,  který 
obsahoval  věci,  které  mu  připomínaly  lidské  ostatky,  případně  lidské  kosti.  Svědek  M. 
dokonce  použil  formulace,  že  tuto  situaci  „hodně  s  Č.  řešili“.  Jak  ovšem  vyplývá  z  výpovědí 
svědka  Radima  Č.,  ať  už  v  přípravném  řízení  nebo  u  hlavního  líčení,  tento  opakovaně 
popřel,  že  by  se  kdy  podílel  na  likvidaci  jakéhokoliv  pytle,  který  by  měl  obsahovat  lidské 
kosti,  případně  cokoliv,  co  vypadalo  jako  lidské  ostatky.  Svědek  M.  také  tvrdil,  že  byl 
přítomen situaci, kdy na dvoře objektu, kde je umístěn bar xxx, křičel člověk,  kterého  svědek 
M.  označil  přezdívkou  „Pejrak“,  na  obžalovaného  N.,  zda  „tam  opět  likviduje nějakého chlapa“. 
Tím,  kdo  údajně  měl  tuto  větu  pronést,  je  svědek  Martin  M.,  který,  jak  sám  uvedl,  má 
skutečně  přezdívku  „Pejrak“.  Tento  svědek  sice  uvedl,  že  z pozice  hosta 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
17 
6 To 58/2020 
 
 
baru  x x x   zná  obžalovaného  N.,  nicméně  popřel,  že  by  kdy  na  dvoře  objektu, kde  je 
umístěn  bar  xxx,  vykřikoval  na  obžalovaného  jakoukoliv  větu,  jejímž  obsahem  by  bylo 
tvrzení  či  otázka,  zda  opětovně  „likviduje  nějakého  chlapa“.  I  tyto  rozpory  podle  mínění 
odvolacího  soudu  poměrně  výrazným  způsobem    diskvalifikují    věrohodnost  verze 
předkládané  svědkem  Robertem  M.  Konečně  nelze  ani  přehlédnout,  že  ve  vícekrát  
zmiňovaném   řízení,   vedeném   u   Okresního   soudu   v Olomouci   pod   sp.   zn.  2  T 
108/2010,  Robert  M.,  tehdy  v procesním  postavení  obžalovaného,  popřel,  že  by  se  podílel 
na  jakémkoli  násilném  jednání  vůči  poškozenému  Alexandru  K.,  když  dokonce  tvrdil,  že 
poškozeného nikdy neviděl. V aktuálním trestním řízení ovšem vypovídal zcela jinak.  I  tato 
okolnost  do  značné  míry  diskvalifikuje  věrohodnost  jím  podávaných  informací.  Odvolací 
soud  tedy,  s ohledem  na  výše  uvedené,  souhlasí  s vývody  nalézacího  soudu  stran  toho,  že 
role  Roberta  M.  v  této  věci  vzbuzuje  významné  pochybnosti,  když  byla  velmi 
pravděpodobně  jiná  než  jak  ji  svědek  M.  prezentuje.  V  této  souvislosti  nelze  nepoukázat  na 
obsah  výpovědi  svědkyně  Michaely  C.,  která  uváděla,  že  její  tehdejší  přítel,  svědek  Ondřej 
K., jí měl říci, „že K. měli zastřelit a rozpustit v louhu N. a M.“. Dále pak  vypověděla,  že  „M.  se 
všude chvástal, že N. měl zabít K., že to udělali oba dva“. Odvolací  soud samozřejmě připouští, že 
věrohodnost  svědkyně  Michaely  C.  je  významným  způsobem  otřesena,  a  to  jednak  tím,  že 
svědek K. popřel, že by výše uvedenou informaci Michaele  C.  kdy  poskytl,  a  zejména  tím, 
že  to  byla  právě  Michaela  C.,  která  v  průběhu  onoho  původního  řízení  vedeného  u 
Okresního  soudu  v  Olomouci  pod  sp.zn.  2  T  108/2010,  pod  příslibem  finanční  odměny 
sepsala v advokátní kanceláři nepravdivé čestné prohlášení, v němž  tvrdila,  že  poškozeného 
Alexandra  K.  viděla  živého  a  zdravého  v  roce  2012.  Nicméně  zmiňovaná  Michaela  C. 
rovněž  uvedla,  že  jí  Robert  M.  požádal  za  finanční  odměnu  cca  300.000  Kč  o  fyzickou 
likvidaci  Kristýny  H.,  která  si  dle  výpovědi  svědkyně  C.  měla  údajně  objednat  fyzickou 
likvidaci  Alexandra  K.,  a  pak  se  měla  „zbláznit“  a  celou  věc  udat.  Odvolací  soud 
nepřehlédl,  že  Robert  M.  toto  tvrzení  svědkyně  C.  popřel.  Odvolací  soud  tímto  exkurzem 
do  výpovědí  výše  naznačených  svědků,  kteří  zjevně  mají  určité  informace  o  tom,  co  se 
odehrálo  ve  vztahu  k  poškozenému  Alexandru  K.,  poukazuje  na  skutečnost,  kterou 
koneckonců  připouští  v  odvolání  i  státní  zástupce,  totiž  že  žádný  z  výše  naznačených 
svědků  nepodává  k celé   události   komplexní,   úplné   a   pravdivé   informace.  Na  žádnou  z 
výše  naznačených  svědeckých  výpovědí  tedy  nelze  nahlížet  jako  na  úplnou  a pravdivou, 
z níž  by  bylo  možno  vyjít  při  ustálení  skutkových  závěrů  naznačených  v podané  obžalobě. 
Tím spíše je odvolací soud přesvědčen  (a sdílí v této souvislosti přesvědčení soudu  prvního 
stupně),  že  na  výpovědích  výše  naznačených  svědků  nelze  vybudovat  nezpochybnitelný 
závěr  o  vině  obžalovaného  Michala  N.  jednáním  popsaným  ve  výroku  podané  obžaloby. 
Pokud  pak  státní  zástupce  v  opravném  prostředku  uvádí,  že  je  zcela  pochopitelné,  že  na 
oblečení,  které  vydal  svědek  H.,  případně  na  věcech  zajištěných  při  domovních 
prohlídkách,  nebyly  zjištěny  žádné  relevantní  stopy  (když  pro  tuto  skutečnost  má  státní 
zástupce  své  vysvětlení),  pak  je  ovšem  třeba  konstatovat,  že  absenci  stop,  usvědčujících 
obžalovaného  N.  ze  spáchání  jednání  popsaného  v  obžalobě,  mu  pochopitelně  nelze 
klást k tíži. Ani skutečnost, která byla nepochybně prokázána, totiž poleptání dolní končetiny 
obžalovaného   N.   a   jeho   následné   ošetření   a   hospitalizace   ve   Fakultní   nemocnici  v 
Olomouci počátkem měsíce července roku 2008, podle mínění soudu odvolacího  není  natolik 
zásadním  a  přesvědčivým  důkazem,  který  by  prokazoval  (při  absenci  dalších  usvědčujících 
důkazů),  že  to  byl  obžalovaný,  kdo  úmyslně  usmrtil  poškozeného  K.  a  jeho  tělo  následně 
zlikvidoval  rozpuštěním  v  žíravině.  Nalézací  soud  správně  poukazuje  na  to,  že  obhajoba 
obžalovaného v tom smyslu, že k poleptání dolní končetiny došlo při čištění odpadu  v baru 
xxx  za  použití  louhu,  byla  potvrzena  výpovědí  jeho  bratra,  svědka  Luďka  N.  Byť 
samozřejmě  je  možno  mít  určité  pochybnosti  o  validitě  této  výpovědi  s  ohledem  na  blízký 
příbuzenský vztah jmenovaného svědka k obžalovanému, přesto je třeba poukázat na zásadu, 
že svědek vypovídá pravdu, pokud není prokázán opak. Svědek Luděk N. vypovídal po 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
18 
6 To 58/2020 
 
 
řádném poučení, tedy i pod sankcí křivé výpovědi, a pokud jeho tvrzení nebyla přesvědčivým 
způsobem vyvrácena, nelze podle mínění odvolacího soudu jeho výpověď a priori odmítnout 
pouze  s odkazem  na  jeho  příbuzenský  vztah  k obžalovanému.  Navíc,  jak  správně  nalézací 
soud   uvádí,   i   z příslušného   znaleckého   posudku   zpracovaného   ke   zhodnocení   příčin 
a  charakteru  zranění  obžalovaného  N.  vyplývá,  že  jím  popisovaný  způsob  vzniku  tohoto 
poranění,  tedy  poleptání  dolní  končetiny  louhem,  je  z  lékařského  hlediska  mechanismem 
přípustným.  Tedy  ani  prokázaný  fakt,  že  došlo  k poranění  dolní  končetiny  obžalovaného 
N.  velmi  pravděpodobně  působením  nějaké  žíraviny,  ještě,  při  absenci  dalších  důkazů, 
nemůže prokazovat skutkový děj popsaný v podané obžalobě. 
23.  Samostatnou zmínku si pak podle mínění odvolacího soudu zasluhují kontakty obžalovaného 
N.  s  agenty  Policie  ČR,  přičemž  cílem  této  operativní  akce  bylo  zcela  zjevně  získat 
informace,  na  základě  kterých  by  bylo  možno  následně  usvědčit  obžalovaného  ze  spáchání 
jednání popsaného v podané obžalobě. Odvolací soud v daných souvislostech, podobně jako 
to  činí,  byť  poněkud  ve  stručnější  podobě,  nalézací  soud,  konstatuje,  že  pochopitelně  nelze 
přehlédnout,  že  obžalovaný  opakovaně  a  poměrně  přesvědčivě  v rozhovorech  vedených 
s policejními agenty  tvrdil, že se není třeba obávat objevení  se Alexandra K.,  když tento  se, 
řečeno  slovníkem  obžalovaného  „neobjeví“,  případně  že  obžalovaný  „ví,  že  se  neobjeví,  to  si 
můžeš  být  jistý“,  případně  „prostě  už  není  a  nikdy  se  neobjeví,  vím,  co  ti  říkám“.  Státní  zástupce 
z pochopitelných důvodů zejména akcentuje formulaci, které obžalovaný užil v rámci hovoru 
ze dne 3.5.2009 (viz přepis hovoru na č.l. 1202), kdy uvedl „a nikdy v životě ho ani nikde nikdo 
nenajde,  to  neexistuje,  když  to  řeknu  blbě,  tak  jsem  ho  spláchl  do  kanálu“.  
Na  druhé  straně  správně 
nalézací  soud  poukazuje  na  to,  že  se  stejnou  přesvědčivostí  a  rovněž  opakovaně,  uváděl 
obžalovaný  v rámci  rozhovorů   s policejními   agenty,   že   poškozeného   K.   odvezl  do 
Ostravy  do  blíže  neurčeného  „feťáckého  doupěte“.  V  rámci  hovoru  dne  23.4.2019  (viz  č.l. 
1193) pak obžalovaný uvedl „to byl fetka, toho jsem odvezl do Ostravy, ten furt chtěl fetovat, tak jsem ho 
zavezl do takového ghetta a tam si myslím, že aji skončil. On si píchal, píchal si hodně, a tam si myslím, že si 
dal nějakou tu zlatou“. 
Z těchto formulací by bylo naopak možno dovodit, že obžalovaný spíše 
policejním agentům předkládal verzi, že poté, co poškozeného K. zavezl do Ostravy (což  je 
mimochodem  nosná  linie  jeho  obhajoby  v  jím  realizovaných  procesních  výpovědích), 
poškozený,  vzhledem  k tomu,  že  byl  osobou  drogově  závislou,  zemřel  po  aplikaci  většího 
množství  drogy.  Stejně  tak  správně  poukazuje  nalézací  soud  na  to,  že  v hovorech  vedených 
s agenty  policie  o  sobě  obžalovaný  zcela  zjevně  nepravdivě  tvrdí,  že  se  podílel  na  trestné 
činnosti v tzv. „lihové aféře“, bratří B., ačkoliv to zjevně není pravdou. Státní zástupce  dále,  
s odkazem  na  hovory  obžalovaného  s policejními  agenty  poukazuje  i  na  ty  pasáže,  v 
nichž  se  obžalovaný  chlubí,  že  i  v jiné  věci,  v níž  bylo  vedeno  ´jeho  trestní  stíhání,  stručně 
řečeno  zahlazoval  stopy.  Z toho  pak  státní  zástupce  činí  závěr,  že  obžalovaný  má  s likvidací 
stop  zkušenosti.  Odvolací  soud  konstatuje,  že  zmíněná  vyjádření  obžalovaného  se  zjevně 
týkají jeho trestního stíhání ve věci, posléze vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 
3  T  18/2003.  K  tomu  je  ovšem  třeba  uvést,  že  v  této  věci  byl  obžalovaný  Michal  N. 
zproštěn  podané  obžaloby.  S  ohledem  na  to  je  nutno,  při  plném  respektování  zásady 
presumpce neviny, vtělené do § 2 odst. 2 tr. ř. (dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem 
není  vina  vyslovena,  nelze  na  toho,  proti  němuž  se  vede  trestní  řízení,  hledět  jako  by  byl 
vinen), vyvozovat z posledně zmíněného trestního řízení jakékoli závěry k tíži obžalovaného. 
Podle  mínění  odvolacího  soudu  je  tedy  možno  konstatovat,  že  ani  informace,  které  poskytl 
obžalovaný v rámci hovorů s agenty Policie ČR, neposkytují přesvědčivý podklad pro závěr, že 
se  dopustil  jednání  popsaného  ve  výroku  podané  obžaloby.  Zejména  je  třeba  upozornit  na 
skutečnost,  že  v žádné  části  debat  vedených,  ať  již  s jedním  či  druhým  agentem  Policie  ČR, 
obžalovaný  nikdy  nepřipustil,  že  by  to  byl  právě  on,  kdo  by,  ať  již  sám,  či  za  případné 
asistence  dalších  osob,  úmyslně  usmrtil  poškozeného  Alexandra  K.  Dokonce  v  těchto 
hovorech  nikdy  nehovořil  ani  o  tom, že  by  poškozeného  fyzicky  napadl.  Jak  pak vyplývá ze 
spisového materiálu, policejní orgány, s cílem získat informace, které by případně napomohly 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
19 
6 To 58/2020 
 
 
k usvědčení   obžalovaného   N.   jednáním   popsaným   v podané   obžalobě,   přistoupily  k 
vytvoření  tzv.  operativní  kombinace,  jejíž  podstatou  bylo  navození  situace,  v rámci  níž  byla 
obžalovanému  předestřena  možnost  podílet  se  na  likvidaci  nepohodlné  osoby  za  odměnu. 
Odvolací  soud  nehodlá  zatěžovat  odůvodnění  tohoto  rozhodnutí  úvahami  o  zákonnosti 
takovéhoto  postupu  policie,  který  je  minimálně  hraniční  se  situací,  která  je  obecně  nazývána 
provokace trestné  činnosti  policií.  Důvodem,  proč  tak  odvolací  soud  činí,  je  jednak  to,  že 
k  tomu,  k  čemu  měl  být  obžalovaný  vyprovokován,  pochopitelně  ani  dojít  nemohlo,  ale 
zejména, že skutečnosti, o kterých orgány činné v trestním řízení doufaly, že budou zjištěny na 
základě této operativní kombinace, ve skutečnosti zjištěny  nebyly. Jak  totiž vyplývá z obsahu 
spisového materiálu, obžalovaný, alespoň verbálně, akceptoval  nabídku jednoho z policejních 
agentů na likvidaci mrtvoly formou jejího rozpuštění v žíravině a následného vypuštění vzniklé 
hmoty  do  vodovodního  řadu,  za  odměnu  1.000.000  Kč.  Nicméně  v daných  souvislostech  je 
třeba  poukázat  na  to,  že  k  rozhovoru  mezi  policejním  agentem  a  obžalovaným  N.,  v 
jehož  rámci  posledně jmenovaný  tvrdil, že má  k likvidaci  těla,  k níž  mělo  dojít  následujícího 
dne, všechno připraveno, došlo dne 28.6.2019. Z přepisu tohoto rozhovoru (viz zejména č.l. 
1224),  jakož  i  z protokolu  o  zadržení  obžalovaného,  vyplývá,  že  bezprostředně  po  ukončení 
hovoru  došlo k zadržení obžalovaného N.  policií. Jak  pak  vyplývá ze  zmíněného  protokolu, 
k  zadržení  Michala  N.  jako  podezřelého  došlo  dne  28.6.2019  v  11.21  hod.  (viz  č.l.  346). 
Prakticky  bezprostředně  na  to,  konkrétně  téhož  dne  v  15.11  hod.,  byla  zahájena 
prohlídka  prostor  baru  xxx  a  místností  k  němu  přináležejících,  zjevně  s  cílem  nalezení  věcí, 
které   měl   mít,   dle   svého   tvrzení,   ventilovaného   v onom   posledně   zmíněném   hovoru 
s  policejním  agentem,  obžalovaný  N.  připraveny  k  likvidaci  těla.  Jak  již  odvolací  soud  výše 
zmínil,  výsledkem  této  domovní  prohlídky  (srovnej  č.l.  182-222)  byl  toliko  nález  plastového 
sudu o objemu 200 litrů (viz fotografie na č.l. 209 versa).  K tomuto sudu uvedl obžalovaný, 
že jej měl připraven na kvas, když pravidelně realizoval výrobu ovocné pálenky. Odvolací soud 
v dané souvislosti opětovně zdůrazňuje, že při této prohlídce, stejně jako při prohlídce objektu 
obývaného otcem obžalovaného v obci xxx, nebyla nalezena žádná další technologie,  kterou 
by  obžalovaný  nutně  musel  použít  nejméně  k  přečerpání  hmoty  vzniklé  rozpuštěním 
lidského  těla  v žíravině  do  vodovodního  řadu.  Nebyla  nalezena  žádná  hadice  ani  čerpadlo. 
Podle  mínění  odvolacího  soudu,  s ohledem  na výše  zmíněné  časové  konotace,  tedy zadržení 
obžalovaného  N.  28.6.2019  v 11.21  hod.  a  započetí  domovní  prohlídky  téhož  dne  v 
15.11 hod., se lze jen stěží domnívat, že by obžalovaný byl schopen zorganizovat případnou 
likvidaci  této  technologie  jinou  osobou  či  osobami.  V každém  případě  výsledky  domovní 
prohlídky  byly  negativní. Podle  mínění  odvolacího soudu  je  tedy  evidentní, že ani  informace 
vzešlé  z hovorů,  které  vedl  obžalovaný  s policejními  agenty,  ve  spojení  s dalšími  důkazy  ve 
věci  provedenými,  nepostačují  k závěru,  že  se  obžalovaný  dopustil  jednání,  pro  které  byl 
postaven před soud. 
24.  Odvolací soud uzavírá své rozhodnutí konstatováním, že podle jeho mínění se činností orgánů 
činných  v  přípravném  řízení  podařilo  shromáždit  indicie  a  dost  možná  i  důkazy,  které 
prokazují, že  s poměrně  výraznou  mírou  pravděpodobnosti  se  na  likvidaci  nějakého  těla 
(a  dost  možná  i  těla  poškozeného  K.),  způsobem  popsaným  ve  výroku  podané  obžaloby, 
obžalovaný  N.  skutečně podílel.  Nicméně  takovéto  jednání nelze  postihnout  podle  žádného 
ustanovení  zvláštní  části  trestního  zákoníku.  Důležitější  však,  dle  mínění  odvolacího  soudu, 
je  to,  že  ve  věci  nebyl  proveden  žádný  relevantní  důkaz,  na  jehož  základě  by  bylo 
možno   uzavřít,   že   obžalovaný   N.   se   dopustil   základu   skutkového   děje   popsaného  v 
podané  obžalobě,  totiž  úmyslného  usmrcení  (tedy  vraždy)  poškozeného  Alexandra  K.  Jak 
již bylo  výše  opakovaně  zmíněno,  sám  obžalovaný  takovéto  jednání  popřel  a  žádný  ze 
svědků  ve  věci  slyšených  neuvedl,  že  by  vlastními  smysly  vnímal  úmyslné  usmrcení 
poškozeného Alexandra K. obžalovaným Michalem N. Takové jednání pak nebylo  prokázáno 
ani žádným jiným ve věci provedeným důkazem. Odvolací soud v dané souvislosti  poukazuje  
na  to,  že  důkazní  situace  neumožňuje  vyslovit  jednoznačný  závěr,  že  to  byl 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
20 
6 To 58/2020 
 
 
obžalovaný  N.,  který  se  sám,  tedy  bez  případné  pomoci  dalších  osob,  dopustil  jednání, 
které  by   bylo   možno   právně  kvalifikovat  jako   vraždu   poškozeného  K.   Pokud   jde  o 
případný  podíl  dalších  osob,  potom  je  nutno  opětovně  zmínit  výše  obšírně  ventilované 
úvahy odvolacího soudu (podobně jako úvahy soudu prvního stupně) stran ne zcela vyjasněné 
role  svědka  Roberta  M.  Odvolací  soud  znovu  poukazuje  na  informace,  které  se  objevily  ve 
výpovědi  svědkyně  Michaely  C.  o  tom,  že  ji  měl  svědek  K.  sdělit,  že  na  usmrcení 
poškozeného  K.  se  měli  podílet  obžalovaný  N.  i  svědek  M.  Stávající  důkazní  situace 
tedy  neumožňuje  vyslovit  jednoznačný  závěr,  že  se  na  případné  vraždě  poškozeného 
Alexandra K. podílel pouze a jedině obžalovaný Michal N. a nikoli též další osoba, či  osoby,    
vystupující    v tomto     řízení     v procesním     postavení     svědků.     S ohledem  na to je 
minimálně  diskutabilní  případná  právní  kvalifikace  jednání  obžalovaného  N.  jako  jediného 
pachatele  vraždy  poškozeného  K.  Navíc  při  absenci  jakýchkoliv  důkazů  prokazujících 
konkrétní  způsob,  jakým  měl  případně  obžalovaný  N.  usmrtit  poškozeného  K.,  nelze  ani 
vyloučit variantu, že k nějaké formě fyzické interakce mezi oběma posledně  jmenovanými  v 
prostorách  přináležejících  baru  x x x   (zejména  v  oné  místnosti,  kde  byl  poškozený 
připoután  k tělesu  ústředního  topení,  či  kdekoli  jinde),  skutečně  došlo.  Nicméně  důkazní 
situace  v této  věci  neumožňuje  objasnit  formu  oné  fyzické  interakce.  Odvolací  soud  v dané 
souvislosti  poukazuje  na  skutečnost,  kterou  koneckonců  ventiluje  v  odvolání  i  státní 
zástupce,  totiž  že  poškozený  Alexandr  K.  byl  velmi  pravděpodobně  osobou  poměrně 
agresivní.  Podle  mínění  odvolacího  soudu  si  tedy  lze  poměrně  dobře  představit  situaci,  že 
poté,   co   byl   případně   obžalovaným   N.   odpoután   od   tělesa   ústředního   topení,  v 
důsledku  nahromaděné  frustrace  mohl  obžalovaného  N.  napadnout.  Stejně  tak  si  lze 
představit i situaci, že mohl být naopak on napaden obžalovaným N. Nicméně podle  mínění 
odvolacího  soudu  na  základě  stávající  důkazní  situace  nelze  vyloučit  kupříkladu  variantu, že 
v  průběhu  fyzického  konfliktu  mezi  oběma  jmenovanými  mohl  obžalovaný  N.  udeřit 
poškozeného  otevřenou  dlaní  do  obličeje  (tedy  zjednodušeně  řečeno  dát  mu  facku), ten v 
důsledku  ní  mohl  upadnout,  narazit  temenem  hlavy  například  na  hranu  schodu,  hranu 
topného  tělesa  či  případně  jakýkoliv  jiný  pevný  předmět,  způsobit  si  tak  krvácení  pod 
tvrdou  plenu  mozkovou  a  následně  zemřít.  Za  takovéto  hypotetické  situace  by  samozřejmě 
byla dána odpovědnost obžalovaného N. za způsobení smrti poškozeného K. Stejně  tak  by 
ovšem  takové  jednání  bylo  velmi  pravděpodobně  právně  kvalifikováno  toliko  jako  trestný 
čin ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, případně pokud by  nešlo 
o  úder  otevřenou  dlaní,  ale  kupříkladu  pěstí,  eventuálně  kopnutí,  jako  trestný  čin  těžké 
ublížení  na  zdraví  ve  smyslu  §  145  odst.  1,  odst.  3  tr.  zákoníku  (případně  dle  §  221  odst.  1, 
odst. 3 či § 222 odst. 1, odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb.). V žádné z obou naznačených eventualit 
by ovšem nebylo možno jednání obžalovaného kvalifikovat jako trestný čin vraždy ve smyslu 
§  140  odst.  1  tr.  zákoníku,  potažmo  §  219  odst.  1  tr.  zákona  ve  znění  zák.  č.  140/1961  Sb. 
Sama  skutečnost,  že  by  po  případném  usmrcení  některou  z  výše  naznačených  forem 
obžalovaný  následně  zlikvidoval  tělo  poškozeného  způsobem  popsaným  v podané  obžalobě, 
pak  nemůže  zakládat  jeho  odpovědnost  za  žádný  trestný  čin,  a  už  vůbec  ne  za  trestný  čin 
vraždy. 
25.  Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho přesvědčení, korelujícího se závěry soudu prvního 
stupně, nebylo ve věci shromážděno dostatek natolik přesvědčivých a spolehlivých důkazů, na 
jejichž  základě  by  bylo  možno  uzavřít,  že  se  obžalovaný  Michal  N.  dopustil  jednání 
popsaného  v podané  obžalobě,  tedy  že  se  dopustil  vraždy  poškozeného  Alexandra  K.  a 
následné likvidace mrtvoly jmenovaného rozpuštěním v blíže nespecifikované žíravině. 
26.  V samotném   závěru   jako    obiter    dictum    cítí    odvolací    soud    povinnost    vyjádřit    se 
ke  zvolenému  zprošťujícímu  důvodu,  tedy  k důvodu  podřazenému  pod  ustanovení  §  226 
písm.  a)  tr.  ř.  Podle  ustálené  právní  teorie  i  konstantní  judikatury  je  možno  užít  tento 
zprošťující důvod, který je pro obžalovaného důvodem nejpříznivějším, toliko za situace, kdy 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková. 
 

 
20 
6 To 58/2020 
 
 
po  provedeném  dokazování  nelze  spolehlivě,  bez  rozumných  a  důvodných  pochybností, 
uzavřít,  že  se  vůbec  stal  skutek  uvedený  v žalobním  návrhu,  který  je  následně  předmětem 
rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neodehrálo to, co je uvedeno v popisu skutku. Jinými 
slovy,  není-li  prokázáno,  že  se  stal  základ  skutku  popsaného  v žalobním  návrhu  (kterým  je 
v  daném  případě  bez  jakýchkoliv  pochybností  úmyslné  usmrcení  poškozeného  K.), 
zůstanou i po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek doopravdy 
stal. Právě taková situace podle mínění odvolacího soudu nastala v této trestní věci, když, jak 
již    bylo    shora    opakovaně    zmiňováno,    nebyl    shromážděn    dostatek    spolehlivých 
a  přesvědčivých  důkazů,  na  jejichž  základě  by  bylo  možno  uzavřít  závěr,  že  se  stal  základ 
skutku  popsaného  v  podané  obžalobě,  tedy,  že  to  byl  právě  obžalovaný  Michal  N.,  který 
úmyslně  usmrtil  poškozeného  Alexandra  K.  Za  takové  situace  je  potom  nalézacím  soudem 
zvolený zprošťující důvod důvodem adekvátním. 
27.  Podle  mínění  odvolacího  soudu  tedy  Krajský  soud  v  Ostravě,  pobočka  v  Olomouci, 
postupoval  správně,  pokud  na  základě  zhodnocení  ve  věci  provedených  důkazů  dospěl 
k závěru  o  nutnosti   zproštění   obžalovaného   Michala   N.   podané   obžaloby,   a   to  ve 
smyslu § 226 písm. a) tr. ř. 
28.  Odvolací námitky vtělené do opravného prostředku státního zástupce byly odvolacím soudem 
shledány  irelevantními,  a  proto  bylo  podané  odvolání  jako  nedůvodné,  podle  §  256  tr. ř., 
zamítnuto. 
 
Poučení: 
  Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho 
doručení  je možno  proti  němu  podat dovolání.  Dovolání  mohou  podat  nejvyšší  státní zástupce 
pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho 
bezprostředně  dotýká.  Obviněný  může  dovolání  podat  pouze  prostřednictvím  obhájce.  Podání 
obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání 
se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu 
v Ostravě, pobočka v Olomouci). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí 
být  vedle  obecných  náležitostí  podání  (§  59  odst.  4  tr.  ř.)  uvedeno,  proti  kterému  rozhodnutí 
směřuje,  který  výrok,  v jakém  rozsahu  i  z jakých  důvodů  napadá  a  čeho  se  dovolatel  domáhá, 
včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení 
§ 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší 
státní  zástupce  je  povinen  v dovolání  uvést,  zda  je  podává  ve  prospěch  nebo  v neprospěch 
obviněného.  Rozsah,  v němž  je  rozhodnutí  dovoláním  napadáno,  a  důvody  dovolání  lze  měnit 
jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. 
 
 
Olomouc 27. srpna 2020 
 
 
 
JUDr. Milan Kaderka v. r. 
předseda senátu 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.