č. j. 6 To 58/2020-1630
USNESENÍ
Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2020 v trestní
věci obžalovaného
Michala N., narozeného xxx, stíhaného pro trestný čin vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zákona ve znění zákona č. 140/1961 Sb., odvolání
státního zástupce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16.6.2020, č. j. 81 T
6/2020-1569, a rozhodl
takto:
Podle § 256 tr. ř. se odvolání státního zástupce zamítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 16.6.2020,
č. j. 81 T 6/2020-1569, byl obžalovaný Michal N. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn
obžaloby Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 30.4.2020,
sp.zn. 2 KZV 28/2019, pro skutek, spočívající v tom, že v přesně nezjištěném období letních
měsíců roku 2008, poté, co s Robertem M. donutili poškozeného Alexandra K.,
narozeného xxx, opustit jeho byt v xxx na ulici xxx, odvezli jej do Přerova, do baru xxx, kde
jej připoutali kovovými pouty k rozvodu ústředního topení a omezovali ho na jeho osobní
svobodě, nad rámec původní dohody s Robertem M., Michal N. sám poškozeného
Alexandra K. v prostorách budovy na ulici xxx, přesně nezjištěným způsobem úmyslně
usmrtil a následně tělo poškozeného zlikvidoval rozpuštěním v nádobě s louhem nebo
kyselinou, kdy zbytky louhu či kyseliny s rozloženým tělem pak vylil do odpadu, kterým měl
spáchat trestný čin vraždy dle § 219 odst. 1 tr. zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb., neboť
nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán.
2. Tento rozsudek nenabyl právní moci, neboť byl napaden odvoláním státního zástupce.
3. V úvodu opravného prostředku konstatuje odvolatel, že již v rámci hlavního líčení bylo
i ze strany obžaloby zdůrazněno, že důkazní situace v dané trestní věci není jednoduchá.
Skutečně neexistuje žádný přímý důkaz. Není k dispozici ani tělo poškozeného a to, že byl
usmrcen, je dovozováno z nepřímých důkazů a okolností, za jakých došlo k jeho „zmizení“.
Nicméně právě proto je nutno velmi pečlivě hodnotit veškeré důkazy, jež jsou k dispozici,
a to v jejich vzájemném kontextu a také v kontextu předchozí trestní věci obžalovaného
Michala N., kdy byl stíhán spolu s nynějším svědkem Robertem M., pro jednání vůči
poškozenému K., přičemž oba jmenovaní byli rozsudkem Okresního soudu v
Olomouci ze dne 21.9.2012, sp.zn. 2 T 108/2010, odsouzeni pro skutek spočívající v tom,
že v přesně nezjištěnou dobu v měsíci srpnu roku 2008 v době od 19.30 do 19.45 hod. blíže
nezjištěným motorovým vozidlem přijeli společně s Kristýnou H., na základě její žádosti
do xxx, do bytu v 6. patře na xxx ulici č. xxx, který v té době Kristýna H. obývala
společně se svým druhem Alexandrem K., kdy jmenovaný měl v předchozím období
Kristýnu H. fyzicky napadat a tato měla obavy z jeho dalších útoků a na základě žádosti
Kristýny H. Michal N. poškozeného
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
2
6 To 58/2020
Alexandra K. v tomto bytě fyzicky donutil proti jeho vůli k opuštění bytu v xxx, z bytu
odešel pouze v domácím oblečení, bez dokladů totožnosti, a poté byl opětovně
donucen obžalovanými Robertem M. a Michalem N. k nastoupení do přesně
nezjištěného osobního motorového vozidla a asi po dvou dnech obžalovaný Robert M.
Kristýnu H. odvezl do Přerova do baru xxx a odtud do nezařízeného bytu v 1.
patře, kde se v koupelně nacházel připoután kovovými pouty k rozvodu ústředního topení
poškozený Alexandr K., který je od tohoto data nezvěstný, a tímto jednáním jmenovanému
Alexandru K. obžalovaní bránili užívat osobní svobodu minimálně po dobu dvou dnů. Státní
zástupce konstatuje, že v daném případě nelze soudu vytknout snahu o hodnocení,
nicméně z toho, jak jsou hodnoceny jednotlivé důkazy, je zřejmé, že krajský soud do jisté
míry nepochopitelně plně akceptoval obhajobu obžalovaného, ačkoliv tato není vůbec
věrohodná, nýbrž naopak. Podle státního zástupce nelze souhlasit se závěrem, že v této
trestní věci nebyly zjištěny nové skutečnosti, oproti trestní věci vedené u Okresního soudu v
Olomouci pod sp.zn. 2 T 108/2010. Již tehdy bylo podezření, že v souvislosti s omezením
osobní svobody poškozeného Alexandra K. došlo i k jeho usmrcení. Nicméně i s
ohledem na výpovědi jednotlivých svědků a obhajobu obviněných N. a M. nebylo
možno toto prokázat. Podle odvolatele je třeba poukázat na to, že v tomto řízení se tehdy
obžalovaní hájili tak, že poškozeného K. vůbec nezastihli v bytě. Odvolatel připouští, že
obžalovaný či obviněný má právo hájit se jakýmkoliv způsobem, třeba i lhát. Nicméně na
druhou stranu je třeba vyhodnocovat jeho výpovědi i z toho pohledu, zda jde z jeho
strany o tvrzení pravdivá, odpovídající dalším zjištěným skutečnostem, či nikoliv. Právě
na tuto skutečnost odvolatel poukázal, mimo jiné v souvislosti s výpovědí obžalovaného
N., kterou tento učinil v této trestní věci jak v přípravném řízení, tak následně u hlavního
líčení. Tyto výpovědi nelze hodnotit jako pravdivé. Jestliže obžalovaný tvrdí, že vůči K.
nebylo použito žádné násilí, pokud jde o jeho odvoz z bytu na ulici xxx a následně při jeho
pobytu v baru xxx, pak toto tvrzení není pravdivé, neboť bylo prokázáno, že poškozený byl
k odchodu donucen násilím, a to za situace, kdy neměl k dispozici ani své osobní věci
včetně dioptrických brýlí, obutí a dalších osobních věcí. V tomto směru nelze věřit, že by
snad obžalovaný postupoval vůči poškozenému „psychologicky“, aby jej po dobrém
přesvědčil k opuštění vlastního bytu, nechal se odvézt pro něj neznámými osobami na
neznámé místo a tam dobrovolně setrval. Prokázáno bylo, že Alexandr K. byl násilím
držen naposledy v baru x x x v Přerově v bydlišti obžalovaného N., kde byl naposledy
viděn připoután k topení. Nově bylo zjištěno, že důvodem pro tento postup bylo
nejenom pomoci Kristýně H., aby byla ochráněna před násilnickým partnerem, ale zejména
to, aby došlo k prodeji bytu H. v xxx (přičemž z tohoto prodeje měli mít Robert M. a
Michal N. finanční zisk) a hlavně, aby poškozený podepsal kupní smlouvu, kterou převádí
svůj většinový vlastnický podíl v bytě na ulici xxx v xxx na Kristýnu H. I tyto
skutečnosti Robert M. a Michal N. v předchozí trestní věci popírali. Odvolatel připouští, že
výpovědím, případně částím výpovědí svědků, kteří defilují v předmětné trestní věci, nelze bez
dalšího věřit. O žádné z těchto osob nelze říci, že by se jednalo o řádného občana. Naopak,
jde o osoby, které se pohybují v subkultuře osob páchajících trestnou činnost, užívajících
omamné a psychotropní látky, případně tyto prodávají či vyrábí. Každá z těchto osob je
v předmětné trestní věci zainteresována neuvádět zcela pravdivé skutečnosti, zejména tam, kde
je zřejmé, že se svým způsobem podílela na trestné činnosti vůči poškozenému K., příp.
pomáhala se zahlazením stop. Ani Michal T., Radim Č. či Robert M. nejsou osobami,
které by vypovídaly zcela pravdivě. Pokud jde o Kristýnu H., i s přihlédnutím k
její, byť neprocesní, výpovědi po jejím zadržení, lze odůvodnit, že tato má právo odmítnout
k věci vypovídat, neboť s ohledem na nově zjištěné skutečnosti by mohla mít důvodnou
obavu, že pravdivou výpovědí by si mohla přivodit nebezpečí trestního stíhání. Podle
státního zástupce se tedy při hodnocení důkazů jako do jisté míry stěžejní jeví výpověď
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
3
6 To 58/2020
Lukáše H. Odvolatel uvedl, že v tomto směru nesouhlasí s tím, jak věrohodnost
jmenovaného hodnotí nalézací soud. Zcela jistě jde o osobu, která se rovněž pohybovala
v drogovém podsvětí, neúspěšně absolvovala protitoxikomanickou léčbu a dopouštěla se
různorodé trestné činnosti. Ovšem na rozdíl od ostatních svědků (např. Roberta M., který
rozhodně popírá jakoukoliv svou účast při užívání, výrobě či distribuci drog), se v daném
případě Lukáš H. nijak nesnaží postavit sám sebe do lepšího světla. Pokud je mu vytýkáno, že
byl i schopen dle vlastní výpovědi nosit oblečení po poškozeném, včetně spodního prádla,
pak je třeba vidět, že v případě svědků v této trestní věci se skutečně jedná o osoby řídící se
zcela jinými „morálními hodnotami“ než majoritní zbytek společnosti. V dané souvislosti
podotkl státní zástupce, že s ohledem na to, že Lukáš H. od samého počátku uvádí, že
věci poškozeného K. měl k dispozici, užíval je, a od samotného skutku uplynulo 12 let,
není nijak překvapující, že na vydaných oděvních svršcích již nebyla nalezena DNA
poškozeného K., nýbrž DNA svědka H. (on přece nepopírá, že tyto věci nosil a byly i v
mezidobí vyprány). Státní zástupce připouští, že Lukáš H. nebyl osobou, která by sama byla
přítomna, ať již usmrcení poškozeného K., či následné likvidaci jeho těla. Jde ovšem o
osobu, která měla informace od Roberta M. v bezprostřední návaznosti na to, jak
Robert M. reagoval na zmizení Alexandra K., včetně toho, že posledním, kdo viděl K.
naživu, byl obžalovaný N., a to za situace, kdy byl poškozený spoután a držen násilím v
jeho bytě. V naprosto logické návaznosti pak navazují informace, které měl Lukáš H. opět
od Roberta M., pokud jde o likvidaci stop v souvislosti s usmrcením poškozeného a
likvidací jeho těla. V daném případě nejde pouze o informace zprostředkované Robertem M.,
ale i o to, že těmto přináležela i faktická činnost, jako zapůjčení vapky na vyčištění podlahy
a místnosti, kde mělo být tělo poškozeného likvidováno, dovezení osobních věcí
poškozeného Michalem T. (což bylo rovněž prokázáno, byť ten tuto skutečnost popíral) a
rovněž tak i dovezení dalších věcí z prostor baru xxx, které byly znečištěny a
požadavkem na jejich likvidaci. Lukáš H. sebe, Michala N. a Roberta M., aniž by jakkoliv
umenšoval svůj podíl, usvědčuje i v tom směru, že to byl on, kdo na žádost Roberta M. a
Michala N. předstíral v notářské kanceláři, že je Alexandr K., a takto dosáhl ověření
podpisu na kupní smlouvě týkající se převedení bytu na ulici xxx v xxx. Pokud soud
konstatuje, že v době, kdy k těmto událostem mělo dojít, a měl o nich poznatky, nic
nenahlásil OČTŘ a naopak se vydával za osobu Alexandra K., pak podle státního zástupce
jde o situaci bohužel mezi osobami páchajícími trestnou činnost zcela běžnou. H. navíc
vysvětlil, že v té době byl v přátelských vztazích jak s Robertem M., tak s Michalem N. A
jak sám uvedl, i v jiné trestní věci, kde byl odsouzen za trestnou činnost, rovněž tzv.
„nepráskl“ polici Roberta M., ačkoliv se na této trestné činnosti měl rovněž podílet. Podle
státního zástupce je tedy třeba vidět, že výpověď Lukáše H. zapadala do informací, které se
následně podařilo zjistit prostřednictvím agentů, kteří prověřovali toto tvrzení. Státní
zástupce dále uvedl, že osobní výslech těchto agentů nebyl sice navrhován, když k
dispozici jsou zvukové nahrávky a přepisy hovorů mezi nimi a obžalovaným N., kdy i
v rámci těchto hovorů z nich vyplynulo, že obžalovaný N. si je naprosto jistý, že se
Alexandr K. už nikdy nemůže objevit, což by logicky nemohl předpokládat za situace, že
by jej vysadil někde na blíže neurčeném místě v Ostravě živého a zdravého. Odvolatel
zdůraznil, že v podstatě veškerou komunikací ze strany obžalovaného, zejména s druhým
agentem, se prolíná jediné, a to, že se poškozený K. nikdy nemůže objevit. Tímto si je
obžalovaný naprosto jistý, byť je schopen v některé fázi hovoru tvrdit, že K. odvezl do
nějakého feťáckého doupěte v Ostravě, aby vzápětí trval na tom, že se objevit v žádném
případě nemůže. Rovněž tak z přepisů nahrávek této komunikace plyne, že na opakované
dotazy, zda se nemůže Alexandr K. v budoucnu objevit, reaguje obžalovaný vždy naprosto
stejně, a to tak, že si je naprosto jistý, že se objevit nemůže. Nakonec připouští i to, že
Alexandr K. je „uklizený“ a že už ho nikdy nikdo nenajde. Zcela konkrétně se v tomto
směru vyjádřil
„nikdy v životě ho ani nikde nikdo nenajde, to
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
4
6 To 58/2020
neexistuje, když to řeknu blbě, tak jsem ho spláchl do kanálu“. Podle státního zástupce se tedy
v podstatě opakovaně vyjadřuje v tom směru, že mu nikdo nikdy nic nedokázal a ani
nedokáže, a pokud jde o možnost likvidace těla člověka způsobem, jakým měl být likvidován
Alexandr K., pak se k tomu obžalovaný vyjadřuje zcela jednoznačně, včetně toho, že tělo se
hodí do sudu, rozpustí, vyleje do kanálu, přičemž je schopen tento postup zopakovat. Baví se i
o konkrétní velikosti plastového sudu, do kterého se osoba vejde (nutno podotknout, že
takový sud, včetně velikosti obsahu, byl skutečně nalezen v bytě obžalovaného v baru
x x x ). Rozebírá i chemikálie, které by k tomu byly použity. Toto odpovídá skutečnostem,
které popsal i Lukáš H. Odvolatel dále zdůraznil, že je třeba vidět, že ve věci působili
agenti dva, přičemž první z nich nikdy sám na Alexandra K. řeč nezavedl a informace k
němu uváděl pouze obžalovaný N. Ten sám od sebe při prohlídce nemovitostí v xxx
zavedl řeč na skutečnost, že do sudu, který zde má k dispozici, se vejde osoba, s čímž má
zkušenosti, dokonce s tím, že už v takovém sudu člověka měl. Tomuto rovněž posléze
popisuje jednání s druhým agentem, včetně toho, jakým způsobem byl použit jeden člověk
(H.) na úřadě místo K. k napodobení jeho podpisu. Je třeba pečlivě rozlišit, jaké informace
podával obžalovaný každému z agentů, když v případě prvního se tento o věc poškozeného
K. nezajímal a v souvislosti s tím nelze přistoupit na tvrzení obžalovaného, že se pouze
vychloubal a uváděl informace nějakému podvodníkovi, kterého chtěl rovněž podvést.
Obžalovaný, pokud jde o informace týkající se zlikvidování těla Alexandra K., uváděl v
podstatě tentýž způsob likvidace, který popsal ve své výpovědi Lukáš H. Pokud jde o ono
„vychloubání“, jak se snaží prezentovat svá vyjádření v hovorech s agenty obžalovaný, je
třeba vidět, že kromě této trestní věci hovoří mimo jiné i o svém předchozím trestním
stíhání, včetně konkrétních informací, jako, že předtím, než byla prováděna expertíza, vyměnil
pneumatiky na autě, toto vyčistil, jakým způsobem napadl poškozeného J., že jej skutečně
odvezl svázaného v kufru auta, jak poškozený tvrdil atd. (viz trestní věci vedená u
Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 3 T 18/2003). Nešlo tedy o nějaké vychloubání, ale
o popis reálných událostí, kdy je mimo jiné evidentní, že obžalovaný má z minulosti
zkušenosti se zahlazováním stop své činnosti. Pokud existuje pochybnost soudu o chování
obžalovaného, pak dle státního zástupce lze k věci vyslechnout agenty, kteří s ním jednali, aby
se vyjádřili i k neverbální komunikaci, tedy k tomu, jak se obžalovaný choval, jakými gesty
doprovázel svá vyjádření, jak lze zlikvidovat jím popisovaným způsobem člověka, jak
obžalovaný reagoval na schůzky s druhým agentem, které se týkaly poškozeného K.
Odvolatel poukázal na to, že soud uvedl, že svědky Lukáše H. a Roberta M. pokládá za
značně nevěrohodné, když Robert M. byl navíc v minulosti odsouzen za násilné jednání vůči
K. a jeho podíl na celé věci dosud není dle soudu věrohodně prokázán. Soud při jeho
hodnocení poukazuje i na to, že se v podstatných věcech Robert M. rozchází s
původní výpovědí H. v řízení ve věci Okresního soudu v Olomouci sp.zn.
2 T 108/2010 (přitom je ovšem zřejmé, že ani svědkyně H. neuváděla všechny rozhodné
skutečnosti, a i proto v současné době využila svého práva a odmítla k věci vypovídat). Dále
soud Roberta M. hodnotí jako hlavního pachatele v původní věci, který ji od počátku
naplánoval a realizoval. Osobu obžalovaného N. hodnotí spíš jako pomocníka či
vykonavatele vůle Roberta M. Podle soudu není pak logické, aby obžalovaný N. sám o
vlastním uvážení během poměrně krátké chvíle od zadržení K. tohoto zavraždil, a to bez
většího motivu. K této argumentaci nalézacího soudu uvádí státní zástupce, že při
prověřování tvrzení Lukáše H. byla zvažována i účast Roberta M. Nicméně z žádných
provedených důkazů, ani z úkonů provedených ve smyslu § 88 tr. ř. a § 158d tr. ř.
nevyplynuly skutečnosti, které by, na rozdíl od obžalovaného N., svědčily o účasti Roberta
M. na usmrcení Alexandra K. Naopak M. potřeboval ověřený podpis poškozeného K.
na kupní smlouvě týkající se bytu na ulici xxx v xxx. V návaznosti na hodnocení
Roberta M. nalézacím soudem uvádí odvolatel, že souhlasí, že nelze za pravdivou pokládat
tu část výpovědi jmenovaného, v níž hovoří o své
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
5
6 To 58/2020
osobě, zejména pokud jde o užívání drog a drogovou trestnou činnost. Nicméně ve vztahu
ke skutečnostem, které uváděl Lukáši H. ohledně zmizení a následné likvidace
poškozeného K., má odvolatel za to, že tyto informace lze pokládat za pravdivé. Navíc
Lukáš H. zcela logicky uvádí, že tyto informace se dozvěděl již v letech 2008, 2009, kdy
došlo ke zmizení K. a podpisům kupní smlouvy. Pokud jde o stopy, kdy je poukazováno, že
již v roce 2009 byla v původní trestní věci provedena domovní prohlídka v nemovitosti na
ulici xxx, se zaměřením na hledání krevních stop, a tyto zde nebyly nalezeny, není od věci
poukázat na to, že Kristýna H. zmizení K. oznámila až s mnohaměsíčním odstupem, v
podstatě poté, co začala zjišťovat, jak je to s jeho podpisem na kupní smlouvě. V té době
už, jak plyne z výpovědi M. i H. (ten to uvádí až v této trestní věci), celá nemovitost byla
pečlivě vyčištěna a věci poškozeného K. odvezeny, případně spáleny. Pak samozřejmě nebylo
možno stopy nalézt. Ve vztahu k časovému zařazení, kdy mělo dojít k odstranění těla
poškozeného K., došlo naopak k upřesnění doby, kdy k tomu mělo dojít. V původní trestní
věci bylo vycházeno z toho, že k odvezení poškozeného K. z jeho bytu mělo dojít v přesně
nezjištěnou dobu měsíce srpna 2008, nicméně svědci nebyli schopni tuto dobu upřesnit,
vyjma toho, že šlo o letní měsíce. V této souvislosti jde rovněž o novou informaci ze
strany Lukáše H., kdy tento hovořil o poleptání nohy obžalovaného v souvislosti s
likvidací těla poškozeného K. Teprve při prověřování uvedené informace bylo zjištěno, že
obžalovaný byl skutečně ošetřen dne 7.7.2008 (opravdu pro poleptání nohy louhem), tudíž
k odvezení K. a jeho likvidaci muselo dojít před tímto datem. Skutečnosti uvedené Lukášem
H. byly potvrzeny dalším prověřováním a nelze jeho výpověď vyhodnotit jako zcela
nevěrohodnou. Navíc se jedná oproti předchozí trestní věci o zcela nové skutečnosti, které do
sebe naprosto logicky zapadají, přičemž nelze rozhodně pominout informace, které ke
zmizení K. uváděl agentovi opakovaně obžalovaný. V dané souvislosti si klade odvolatel
otázku, jak, snad kromě plného přiznání, lze lépe vyjádřit, že poškozený není a je mrtev,
než popis likvidace jeho těla s tím, že bylo rozpuštěno v sudu a následně
spláchnuto do kanálu. Pokud by snad měl být rozpor v tom, že M. hovoří i o likvidaci
obsahu dalšího sudu obžalovaným N. v xxx, tento o tomto hovoří v souvislosti s likvidací
varny pervitinu, která měla být v prostorách x x x v době před nástupem obžalovaného
N. do výkonu trestu. Jestliže obžalovaný N. tvrdí, že s výrobou pervitinu nemá nic
společného, tak státní zástupce poukázal na to, že od roku 2004 je pátráno po osobě Romana
W. (k čemuž lze vyžádat příslušný pátrací svazek), přičemž bylo zjištěno, že v roce
2004 se nezvěstný Roman W. zdržoval právě u obžalovaného Michala N. v
prostorách nad barem xxx, kde rovněž probíhalo „vaření pervitinu“. I Roman W. je
následně, od roku 2004, nezvěstný a naposledy byl jeho výskyt zaznamenán na uvedeném
místě a v souvislosti s výrobou pervitinu. K tomu poukázal státní zástupce na sdělení
tehdejší družky Romana W., které je obsaženo ve spisovém materiálu, který lze soudu
předložit a tuto osobu je možno vyslechnout. I tyto zjištěné skutečnosti potvrzují
informace uváděné Robertem M., tedy likvidaci obsahu sudu v prostorách xxx před
nástupem obžalovaného do výkonu trestu, a to, že zde byla varna pervitinu. Osoba „vařiče“
je od roku 2004 rovněž nezvěstná. Státní zástupce uvádí, že k těmto skutečnostem
předkládá sdělení Michala K. formou e-mailu, včetně záznamu Policie ČR ze dne
2.7.2020, č.j. KRPM 86790/ČJ-2019. Odvolatel vyslovuje přesvědčení, že motiv jednání
obžalovaného je třeba hodnotit i v souvislosti s tím, že poškozený K. byl rozhodně
agresivní, a to jak fyzicky, tak slovně. To vyplývá z výpovědí všech svědků, kteří měli
možnost se s K. poznat. O tom, že se choval agresivně i poté, co byl přivezen do baru
x x x , není také pochyb. Jinak by zřejmě nebylo třeba držet jej připoutaného k topení.
O jeho slovní agresi hovořila jak svědkyně H. i v minulé trestní věci, tak Robert M.
Podle odvolatele je v daném směru nutno vidět, že obžalovaný není osobou, která by si
takové jednání nechala líbit, což by neodpovídalo struktuře jeho osobnosti, s jeho
narušenými interpersonálními vztahy, vztahovačností, impulsivitou, tím, že je egocentrický, má
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
6
6 To 58/2020
potřebu až předvádět se, málo kontroluje své emoce. Odpovídá tomu i jeho reakce na to, proč
K. zlikvidovali, když to byla jen „socka“, „feťák“, a dalo se s ním vždycky domluvit. Na to
obžalovaný reagoval tak, že „právě nedalo“ s tím, že tam byla zpětná vazba a bylo to úplně
všechno špatně. I z výpovědí svědků v trestních řízeních proti obžalovanému vedených plyne,
že obžalovaný používal fyzické násilí jako běžnou formu řešení situací. V petitu opravného
prostředku uvedl státní zástupce, že podle jeho mínění nejsou za dané důkazní situace
podmínky pro postup ve smyslu § 226 písm. a) tr. ř., a proto by měl odvolací soud podle § 258
odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušit napadený rozsudek a věc vrátit soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí. Přílohou tohoto opravného prostředku je jednak přepis hovoru
obžalovaného vedeného s agentem policie, dále úřední záznam sepsaný policistou Policie ČR,
Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, služby kriminální policie
a vyšetřování, 2.7.2020, ohledně osobní schůzky s osobou Michael K., dále kopie e-mailu
zaslaného Policii ČR jmenovaným Michaelem K. a konečně úřední záznam o podání
vysvětlení sepsaný policisty Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, dne
2.8.2019 s Monikou P..
4. Výše rozvedený opravný prostředek byl dále doplněn podáním ze dne 22.7.2020, v jehož
rámci státní zástupce uvedl, že podané odvolání doplňuje s tím, aby odvolací soud ve smyslu
ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. provedl v rámci odvolacího řízení jednak osobní výslech agentů
označených VO-0147 a VO-0083, kteří v předmětné trestní věci působili, aby se tito mimo
jiné vyjádřili i k chování obžalovaného při jednání s nimi, zejména pokud se týká otázek jeho
neverbální komunikace, jakými gesty doprovázel svá vyjádření o možnostech zlikvidování jím
popisovaným způsobem těla člověka, jak reagoval na dotazy týkající se poškozeného K.
atd. Stejně tak aby se vyjádřili ke skutečnostem, jakým způsobem se obžalovaný vyjadřoval ke
svému předchozímu trestnímu stíhání, kdy byl rovněž zproštěn obžaloby a je zřejmé, že
i v této trestní věci měl zahlazovat stopy. Dále pak navrhl státní zástupce provedení výslechu
Michaela K., nar. x x x , ke skutečnostem obsaženým ve výše uvedeném e-mailu a v
úředním záznamu ze dne 2.7.2020.
5. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v rámci veřejného zasedání
konaného před odvolacím soudem setrval na výše rozvedeném opravném prostředku, když
zdůraznil jeho podstatné body. Zejména akcentoval, že nelze souhlasit s tvrzením soudu
prvního stupně, že se důkazní situace oproti trestní věci vedené u Okresního soudu
v Olomouci pod sp.zn. 2 T 108/2010 nikterak podstatně nezměnila. Poukázal na to, že
informace, které ventiloval obžalovaný N. při rozhovorech s policejními agenty, se v
určitých momentech kryjí s informacemi, které vyplynuly z výpovědí svědka Lukáše H.
Zdůraznil také, že není reálně představitelné, aby poškozený K. byl naživu, když z
provedeného dokazování vyplynulo, že svědek M. měl k dispozici originál jeho
občanského průkazu. Akcentoval to, co uváděl obžalovaný N. při rozhovorech s
policejními agenty, zejména stran možností likvidace těla, toho, že s podobným způsobem
likvidace těla již má své zkušenosti, i jeho připravenosti podílet se na případné likvidaci dalšího
těla. Státní zástupce pak, ve shodě s tím, co bylo uvedeno v písemně podaném odvolání,
navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně
k novému projednání a rozhodnutí.
6. Obžalovaný N. zaslal odvolacímu soudu prostřednictvím jednoho ze svých dvou obhájců
Mgr. Macha vyjádření k odvolání státního zástupce. V něm uvedl, že podané odvolání je
z velké části vyjádřením jiného názoru na provedené důkazy, než jak postupoval krajský soud.
Státní zástupce nalézacímu soudu nevytýká, že by snad některé důkazy opomenul, přehlédl,
některé nepatřičně akcentoval oproti jiným, případně, že by se v rámci hodnocení těchto
důkazů dopustil nějakých chyb co do logických závěrů a skutkových zjištění z provedených
důkazů vyplývajících. Jinak řečeno, státní zástupce má pouze jiný názor na celou věc, když je
přesvědčen o vině obžalovaného a vytýká krajskému soudu, že ten na základě provedeného
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
7
6 To 58/2020
dokazování dospěl k závěru, že se nestal skutek, pro který je obžalovaný stíhán. Obžalovaný
zdůraznil, že on pokládá napadený rozsudek za věcně správný a má za to, že je v něm ctěna
zásada „v pochybnostech ve prospěch“. Soudy mají rozhodovat na základě důkazů a nikoliv
na základě nějakého přesvědčení. Obžalovaný akcentoval, že krajský soud provedl veškeré
důkazy shromážděné v přípravném řízení, provedl i důkazy další, které se objevily až v řízení
před soudem. Všechny tyto důkazy řádně vyhodnotil, a to jak samostatně, tak ve vzájemných
souvislostech, a nelze mu v tomto směru vytýkat žádné pochybení. Soud navíc měl poměrně
jedinečnou zkušenost, když předseda senátu soudil již pravomocně skončenou věc (Okresní
soud v Olomouci sp.zn. 2 T 108/2010) a jak zkonstatoval v odůvodnění napadeného
rozsudku (bod 48), důkazní situace se oproti původnímu šetření v letech 2009-2012 příliš
nezměnila. Obžalovaný konstatuje, že je toho názoru, že totéž lze uvést poté, co se seznámil
s obsahem podaného odvolání ze strany státního zástupce, přílohami k tomuto odvolání
a důkazními návrhy. Uvedl, že aniž by chtěl předjímat skutková zjištění, ke kterým je možno
z navrhovaných „nových“ důkazů přispět, troufá si tvrdit, že nic z toho, co státní zástupce
navrhuje k doplnění dokazování, nemůže změnit základní a pro věc rozhodující skutková
zjištění a základní skutkové závěry, ke kterým dospěl již krajský soud a které při respektování
základních zásad trestního řízení zůstávají i nadále neměnné. Výslovně navrhl zamítnutí
návrhu na doplnění dokazování, neboť je zřejmé, že tyto důkazy nemohou přinést pro věc
nová zjištění. Tyto důkazy možná nějakým způsobem souvisí s jeho osobou, ale nic
nevypovídají o skutku, pro který je stíhán. Ve vztahu k návrhu na výslech policejních agentů
poukázal pouze na to, jak celá „provokace“ dopadla, tedy že rozhodně neplánoval zrealizovat
agentem navrhovanou likvidaci třetí osoby. Obžalovaný uvedl, že mu přijde značně nezvyklé,
že by se agenti jako svědci měli vyjadřovat k tomu, jak se choval, co se neverbální komunikace
týká, jaká používal gesta apod. Uvedl, že se domnívá, že dostatečně vysvětlil, že tak jako oni
„hráli svou hru“, tak i on ve vztahu k nim vystupoval se zájmem dostat se ke slíbeným
penězům uloženým na účtu, resp. k odměně z těchto peněz. S ohledem na výše uvedené pak
navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
7. Obhájce obžalovaného u veřejného zasedání konaného před odvolacím soudem rozvedl
argumentaci uvedenou v písemně podaném vyjádření, když akcentoval její podstatné body.
Shodně s písemným vyjádřením navrhl, aby odvolání státního zástupce bylo zamítnuto jako
nedůvodné.
8. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací především konstatuje, že shora naznačený
opravný prostředek byl podán osobou k jeho podání oprávněnou (§ 246 odst. 1 písm. a/
tr. ř.). Při podání tohoto opravného prostředku byla respektována lhůta naznačená
v ustanovení § 248 odst. 1 tr. ř. Rovněž tak lze po přezkoumání obsahu opravného prostředku
konstatovat, že tento splňuje náležitosti obsahu odvolání ve smyslu ustanovení
§ 249 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Z obsahu podaného opravného
prostředku je zřejmé, že je podáván v neprospěch obžalovaného do zprošťujícího výroku
napadeného rozsudku (když žádný jiný výrok napadený rozsudek neobsahuje).
9. Odvolací soud tedy z podnětu zmíněného opravného prostředku přezkoumal, podle hledisek
vyjádřených v ustanovení § 254 odst. 1, odst. 3 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost těch výroků
napadeného rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, a to z hlediska vytýkaných vad.
K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, přihlížel toliko, pokud měly vliv na správnost
výroků, proti nimž bylo odvolání podáno. Nicméně s ohledem na to, co již bylo výše
konstatováno stran obsahu podaného opravného prostředku, který je prioritně zaměřen
do výroku o vině (kterým zprošťující výrok samozřejmě je), nebyla přezkumná činnost
odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 254 odst. 3 tr. ř. nikterak omezena. Jak již odvolací
soud shora zmínil, napadený rozsudek ovšem, kromě výroku o zproštění obžalovaného
Michala N. podané obžaloby, žádný další výrok neobsahuje.
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
8
6 To 58/2020
10. Po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, musí
především odvolací soud konstatovat, že řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými
závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu
ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V tomto řízení byla dodržena všechna stěžejní
ustanovení trestního řádu, zejména ta, která mají zabezpečit právo obžalovaného
na obhajobu, ustanovení týkající se zahájení trestního stíhání a seznámení se spisem. Obžaloba
byla podána pro skutek, který je předmětem usnesení o zahájení trestního stíhání
a byla tedy zachována i totožnost skutku. Důkazy, které byly v tomto řízení provedeny, byly,
až na důkazy mající charakter úkonů neodkladných či neopakovatelných, realizovány až
po zahájení trestního stíhání a jedná se tedy z tohoto úhlu pohledu o důkazy procesně
relevantní. Pominout rovněž nelze, že obžalovaný měl od samého počátku trestního řízení
obhájce, a tudíž nedošlo ke zkrácení jeho práv na obhajobu. Ani v tomto smyslu nelze činnosti
soudu prvního stupně ničeho vytknout.
11. Stejně tak má odvolací soud za to, že soudu prvního stupně nelze vytknout porušení
podmínek § 2 odst. 5 tr. ř., pokud jde o množství v této věci provedených důkazů. V dané
souvislosti předně poukazuje odvolací soud na skutečnost, že z protokolu o hlavním líčení,
konaném před nalézacím soudem dne 16.6.2020 (srovnej především č.l. 1561 versa), plyne, že
intervenující státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočka
v Olomouci, uvedla, že nemá další důkazní návrhy (viz formulace
„KSZ bez důkazních návrhů“).
Podle přesvědčení odvolacího soudu zjevně v reakci na zprošťující výrok napadeného
rozsudku byly ze strany státního zástupce až v průběhu odvolacího řízení uplatněny návrhy
na doplnění dokazování. V rámci písemného podání, které již bylo shora zmíněno, se státní
zástupce domáhal toho, aby dokazování bylo doplněno jednak osobním výslechem policejních
agentů označených VO-0147 a VO-0083 k tomu, aby se tito mimo jiné vyjádřili i k chování
obžalovaného při jednání s nimi, zejména pokud se týče jeho neverbální komunikace, k tomu,
jakými gesty doprovázel svá vyjádření o možnostech zlikvidování jím popisovaným způsobem
těla člověka, jak reagoval na dotazy týkající se poškozeného K. apod. Stejně tak se tito
agenti měli vyjádřit ke skutečnostem, jakým způsobem se obžalovaný vyjadřoval ke svému
předchozímu trestnímu stíhání, v němž byl rovněž zproštěn obžaloby, přičemž dle státního
zástupce je zřejmé, že i v této trestní věci měl zahlazovat stopy. Dále se pak státní zástupce
domáhal provedení výslechu Michaela K., nar. xxx, ke skutečnostem naznačeným jednak v
e-mailu, který jmenovaný dne 28.6.2020 zaslal policii a dále pak tomu, co uvedl v
úředním záznamu ze dne 2.7.2020. V průběhu veřejného zasedání pak intervenující státní
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci navrhl, aby odvolací soud doplnil
dokazování přehráním audiozáznamu rozhovoru agenta Policie ČR s obžalovaným N., jehož
přepis je zachycen na č.l. 1218-1224.
12. Odvolací soud je nicméně toho názoru, že doplnění dokazování ve výše naznačeném směru
není potřebné.
13. Předně je třeba znovu poukázat na skutečnost, že intervenující státní zástupkyně Krajského
státního zastupitelství v Ostravě, pobočka v Olomouci, v průběhu hlavního líčení, v němž byl
posléze vyhlášen napadený rozsudek, výslovně deklarovala, že nemá dalších doplňujících
důkazních návrhů. Návrhy, které byly uplatněny v průběhu odvolacího řízení, jsou tedy zjevně
reakcí na to, že soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Navíc je podle mínění
odvolacího soudu zřejmé, s ohledem na charakter důkazů, jejichž provedení je navrhováno
(zejména výslech agentů policie, příp. přehrání audiozáznamu rozhovoru mezi jedním
z policejních agentů a obžalovaným, přičemž doslovný přepis tohoto hovoru spisový materiál
obsahuje a byl jím proveden důkaz), že motivací ze strany státního zástupce k provedení jím
navrhovaných důkazů není jeho přesvědčení, že by zmíněné důkazy měly odkrýt nové,
doposud neobjasněné, skutečnosti. Je zjevné, že státní zástupce se případným provedením
zmíněných důkazů snaží toliko změnit náhled odvolacího soudu na hodnocení prakticky
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
9
6 To 58/2020
totožných důkazů (až na osobní výslech osoby Michaela K.) ze strany soudu prvního
stupně. Již na tomto místě musí odvolací soud konstatovat (když tuto úvahu rozvede
podrobněji níže), že podle jeho přesvědčení je ovšem hodnocení důkazů soudem prvního
stupně konformní s podmínkami § 2 odst. 6 tr. ř.
14. Ve vztahu k jednotlivým konkrétním navrhovaným důkazům konstatuje odvolací soud, že
předně nepokládá za potřebný osobní výslech agentů policie označených VO-0147
a VO-0083. Samotný státní zástupce totiž v rámci návrhu na provedení tohoto důkazu uvádí,
že zmiňovaní agenti by se neměli vyjadřovat k obsahu hovorů, které s obžalovaným vedli, ale
k tomu, jaká byla nonverbální komunikace obžalovaného, jakými gesty doprovázel svá
vyjádření o možnostech zlikvidování těla člověka, případně jak reagoval na dotazy týkající se
poškozeného K., či svého počínání v jiné trestní věci (v níž byl ovšem obžaloby zproštěn). V
této souvislosti nemůže odvolací soud nepoukázat na to, že obsah jednotlivých hovorů
vedených mezi oběma agenty Policie ČR a obžalovaným je předně zachycen
na DVD-R nosiči, jež je obsahem spisu (č.l. 1183). Stejně tak jsou zmiňované hovory
doslovně, a to je třeba zdůraznit, přepsány v písemné podobě a tvoří součást spisového
materiálu (srovnej č.l. 1186-1224). Z protokolu o hlavním líčení konaném před nalézacím
soudem dne 2.6.2020 (viz č.l. 1506) pak vyplývá, že přepisy těchto rozhovorů byly k důkazu
provedeny, a to v režimu ustanovení § 213 odst. 1 tr. ř. Je tedy zjevné, že soud prvního stupně
byl před vynesením napadeného rozsudku bez jakýchkoliv pochybností seznámen s obsahem
hovorů, které byly vedeny oběma agenty Policie ČR s obžalovaným. Odvolací soud k tomu
podotýká, že v rámci přípravy veřejného zasedání se rovněž seznámil s obsahem těchto
hovorů, a to včetně přehrání výše naznačeného DVD-R nosiče. Jak již bylo shora zmíněno,
státní zástupce se domáhá provedení výslechu obou policejních agentů nikoliv proto, aby
ozřejmili obsah hovorů, které vedli s obžalovaným, ale aby, lapidárně řečeno, osvětlili
nonverbální komunikaci obžalovaného při těchto hovorech. V této souvislosti odvolací soud,
aniž by pochopitelně jakkoliv předjímal případný obsah výpovědi obou agentů policie,
konstatuje, že podle jeho přesvědčení by případné výpovědi obou policejních agentů k tomu,
jaká byla nonverbální komunikace obžalovaného při jejich vzájemných setkáních, jakými gesty
případně doprovázel svá vyjádření ohledně případné možnosti likvidace lidského těla, nemohla
nikterak zvrátit obsahové vyznění hovorů tak, jak jsou zachyceny ať už na opakovaně
zmiňovaném DVD-R nosiči či v jejich přepisech ve výše zmiňované části spisového materiálu.
Sama skutečnost, že se obžalovaný případně v rámci nějakého hovoru směje, případně provází
svá verbální vyjádření jakoukoliv gestikulací, podle nejhlubšího přesvědčení odvolacího soudu
nikterak nemůže zvrátit obsah zmiňovaných hovorů. Navíc ještě odvolací soud nemůže
nepoukázat na skutečnost, že nejméně v některých přepisech vedených hovorů jsou zachyceny
i nonverbální projevy (srovnej kupř. přepis hovoru na č.l. 1214). Zmíněný přepis obsahuje
formulaci
„N.: smích“. Je tedy zjevné, že nejméně v některých přepisech hovorů vedených
policejními agenty s obžalovaným jsou zachyceny i nonverbální projevy obžalovaného.
Z těchto důvodů tedy nepokládá odvolací soud za potřebný osobní výslech ani jednoho
z agentů Policie ČR. Prakticky z totožných důvodů pak má odvolací soud za to, že není třeba
doplňovat dokazování přehráním hovoru mezi jedním z policejních agentů a obžalovaným ze
dne 27.6.2019, jehož přepis je zachycen na č.l. 1218-1224 spisového materiálu. Jak již odvolací
soud zmínil, přepis tohoto rozhovoru byl proveden k důkazu v rámci hlavního líčení
konaného před nalézacím soudem a odvolací soud se s jeho obsahem seznámil v rámci
přípravy veřejného zasedání. Opětovně třeba zdůraznit, že po obsahové stránce je jak z výše
zmiňovaného DVD-R nosiče, tak z přepisu tohoto hovoru, zcela zřejmé, o čem byl hovor
mezi agentem policie a obžalovaným dne 27.6.2019 veden. V průběhu tohoto hovoru
obžalovaný popisuje agentu policie, jakým způsobem může být provedena likvidace lidského
těla v sudu s kyselinou s tím, že vzniklý obsah bude následně pumpovat do vodovodního řadu.
Odvolací soud na tomto místě svého rozhodnutí konstatuje, že se k obsahu tohoto hovoru
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
10
6 To 58/2020
a k dalším konsekvencím, které zmiňovaný rozhovor má s dalšími ve věci provedenými
důkazy, vyjádří v další části odůvodnění tohoto rozhodnutí.
15. Státní zástupce se konečně domáhal doplnění dokazování osobním výslechem Michaela K.,
nar. xxx. Jak již bylo výše zmíněno, jmenovaný zaslal dne 28.6.2020 Policii ČR e-mail
(srovnej č.l. 1603), v němž jednak vyjadřuje svůj osobní názor na osobu obžalovaného,
kterého označuje jako
„zrůdu“, a dále pak uvádí, že podle jeho přesvědčení tělo či těla, jichž se
měl (obžalovaný) zbavit, jsou zazděna v podlahách či ve stěnách na pozemku x x x v
xxx příp. spálená v peci. V tomto e-mailu také uvádí, že by
„to rozhodně tipoval i na jeho
bývalého psa Leona“. Spisový materiál pak obsahuje listinu nazvanou „Úřední záznam
o kontaktu s osobou Michael K.“ (č.l. 1601). Z této listiny se podává, že dne 30.6.2020
proběhla osobní schůzka policisty označeného toliko služebním číslem s Michaelem K.
Posledně jmenovaný, podle obsahu zmiňovaného úředního záznamu, především vyjádřil své
osobní hodnocení obžalovaného Michala N., kterého označil výrazy
„bitkař“ a „
násilník“.
Stejně tak k němu uvedl, že v kritickou dobu byl drogově závislým. Dále pak jmenovaný
K. hovořil o tom, že v prostorách baru xxx bydlel jistý
„Windows“, který měl pro
obžalovaného N. vařit pervitin. Onen
„Windows“ měl bydlet v prvním patře nad prostorami
baru x x x v období od měsíce července 2002 do roku 2004. Michael K. uvedl, že osobu
„Windows“ několikrát viděl a bavil se s ní. Odvolací soud ovšem musí konstatovat, že z
obsahu tohoto úředního záznamu však nevyplývá, že by Michael K. uvedl, byť jen
sebemenší informaci ke skutkovému ději, který je uveden v podané obžalobě. Ve výše
zmíněném e-mailu dokonce Michael K. uvádí informace (byť zjevně nikterak podložené) v
tom smyslu, že tělo či těla, jichž se měl obžalovaný N. zbavit, jsou zazděna v objektu na
adrese xxx v xxx, případně spálena v peci. Uvádí tedy zcela jiný způsob likvidace těla či těl ze
strany obžalovaného, než je popsán v podané obžalobě. Ze všech těchto důvodů má tedy
odvolací soud za to, že ani výslech osoby Michaela K. v procesním postavení svědka by
nemohl přinést žádných informací k objasnění skutkového děje uvedeného v obžalobě.
Odvolací soud ještě cítí povinnost konstatovat, že je mu pochopitelně zřejmý důvod, proč
by měl být zmiňovaný Michael K. vyslechnut. Jak totiž vyplývá z úředního záznamu o
podání vysvětlení sepsaného dne 2.8.2019 s Monikou P. (viz č.l. 1604), jmenovaná hovořila
o tom, že byla v období let 2000-2004 přítelkyní Romana W., což je osoba označovaná
přezdívkou
„Windows“. Ze zmiňovaného úředního záznamu vyplývá, že Monika P. uvedla,
že Romana W., který je, dle jejího tvrzení, otcem jejích dvou nezletilých dětí, navštívila
někdy v průběhu roku 2003. Jmenovaný v té době pobýval v objektu, kde je umístěn bar
xxx. Monika P. v rámci tohoto úředního záznamu také uvedla, že jí Roman W. v rámci
zmiňované návštěvy zavedl do místnosti, která byla vybavena přístroji, které slouží k výrobě
pervitinu. Navíc po ní chtěl, aby mu v lékárně zakoupila 20 balení léku Modafen. Uvedla
také, že naposledy viděla Romana W. dne 30.7.2004 a od té doby nemá o jeho pobytu
žádných informací, když použila formulace
„od té doby se po něm slehla zem“. Tyto informace je
zcela zjevně třeba dát do souvislostí s tou pasáží v odůvodnění odvolání státního zástupce, v
níž je argumentováno tím, že Roman W. je od roku 2004 nezvěstný, přičemž naposledy byl
jeho výskyt zaznamenán v prostorách baru xxx v souvislosti s výrobou pervitinu. Odvolací
soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že státní zástupce se velmi pravděpodobně
touto konstrukcí snaží podpořit verzi v tom smyslu, že na zmizení Romana W. má podíl
obžalovaný Michal N. Je třeba ovšem v této souvislosti konstatovat, že trestní stíhání
obžalovaného N. pro jakýkoliv trestný čin související ať již s fyzickým atakem vůči osobě
Romana W. či jakoukoliv jinou trestnou činností namířenou vůči osobě posledně
jmenovaného, nebylo nikdy zahájeno. Podle mínění odvolacího soudu tady nelze z
informací, které vyplynuly z úředního záznamu o podání vysvětlení sepsaného se
zmiňovanou Monikou P. dovozovat jakékoliv skutečnosti, které by mohly prokazovat
skutkový děj popsaný v podané obžalobě
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
11
6 To 58/2020
v této trestní věci. Proto je tedy odvolací soud přesvědčen, že není třeba Michaela K.
v yslýchat v procesním postavení svědka.
16. Odvolací soud tedy tuto pasáž svého rozhodnutí uzavírá konstatováním, že z důvodů, které
shora rozebral, dospěl k závěru, že dokazování ve směru naznačeném státním zástupcem
nepokládá za potřebné.
17. Jak se podává z odůvodnění opravného prostředku státního zástupce, tento je zaměřen
do výroku, kterým byl obžalovaný Michal N. zproštěn podané obžaloby, když stěžejními
námitkami odvolatele tak, jak jsou rozvedeny v odůvodnění podaného odvolání, je jeho
tvrzení, že nalézací soud fakticky nesprávně vyhodnotil ve věci provedené důkazy.
18. V souvislosti s takto koncipovaným opravným prostředkem musí ovšem odvolací soud
v obecné rovině uvést, že v postupu orgánů činných v trestním řízení, který je naznačen
v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., je vyjádřena jedna ze základních zásad českého trestního řízení,
konkrétně zásada volného hodnocení důkazů. Podle této zásady orgány činné v trestním
řízení, soud nevyjímaje, hodnotí provedené důkazy výhradně podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu a vycházejícího z dokonalé znalosti projednávaného případu a veškeré důkazní
materie k němu se vztahující. Navíc je nutno poukázat na skutečnost, že ustálená soudní praxe
i konstantní judikatura stojí na stanovisku, že dokonce ani za situace, pokud není skutečný stav
věci správně zjištěn a odvolací soud má za to, že tomu je tak proto, že nalézací soud
nevyhodnotil správně důkazy ve věci provedené, může odvolací soud toliko upozornit soud
prvního stupně, ve kterých směrech má být řízení doplněno, nebo čím je třeba se znovu
zabývat. Zásadně však nesmí k samotnému způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem
udělovat tomuto soudu jakékoliv závazné pokyny. Stejně tak je nutno zdůraznit, že ve stávající
trestněprávní teori i praxi platí nepřekročitelná zásada, že pokud soud prvního stupně
postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy že
provedené důkazy hodnotil podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná
skutková zjištění, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám
na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným, v úvahu přicházejícím výsledkem.
Navíc je nutno zdůraznit, že zákonodárce novelou zákona o trestním řízení soudním (trestní
řád), zákonem č. 265/2001 Sb., poměrně výrazným způsobem omezil možnost odvolacího
soudu zasahovat do hodnocení důkazů nalézacím soudem, když v ustanovení § 263 odst. 7
tr. ř. deklaroval, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně,
s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl.
Koneckonců i konstantní judikatura Ústavního soudu stojí na stanovisku, že zasahovat do
hodnocení důkazů soudem prvního stupně lze pouze tehdy, pokud je takovéto hodnocení
v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (srovnej kupř. III. ÚS 177/04,
I. ÚS 608/06 či I. ÚS 2037/19).
19. Lze tedy říci, že odvolací soud může, pokud se týče hodnotící činnosti soudu prvního stupně,
přezkoumávat a následně případně vytýkat tomuto soudu vady, spočívající toliko v tom,
pokud nalézací soud provede některý důkaz, který posléze nehodnotí, nebo pokud naopak
neprovede některý z hodnocených důkazů, popřípadě pokud je hodnocení provedených
důkazů nalézacím soudem v extrémním rozporu s obsahem těchto důkazů.
20. Budou-li výše uvedené teoretické premisy vztaženy na trestní věc obžalovaného Michala
N., potom odvolací soud musí konstatovat, že podle jeho přesvědčení nalézací soud
mantinely ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. respektoval. O správnosti tohoto závěru svědčí obsáhlé
hodnotící pasáže napadeného rozsudku, vtělené zejména do bodů 43-50, 51-58, 60-61 a 63-66
odůvodnění. V těchto pasážích se podle přesvědčení odvolacího soudu krajský soud
podrobně, přesvědčivě a především v logickém souladu s obsahem jednotlivých provedených
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
12
6 To 58/2020
důkazů vypořádal s danou důkazní situací. Pokud na základě vyhodnocení ve věci
provedených důkazů dospěl k závěru, explicitně ventilovanému v bodě 63 odůvodnění
napadeného rozsudku, v tom smyslu, že i po provedeném dokazování existují stále důvodné
pochybnosti o tom, zda se vůbec stal zločin vraždy (rozuměj vraždy poškozeného Alexandra
K. obžalovaným Michalem N. –
pozn. odvolacího soudu), potom proti takto formulovanému
závěru nelze mít, alespoň dle přesvědčení odvolacího soudu, žádných výhrad. Z výše
zmíněných pasáží odůvodnění napadeného rozsudku zřetelně vyplývá, že krajský soud
neopomenul při svých hodnotících úvahách přihlédnout k žádnému z důkazů, které byly
v této věci provedeny. Jeho hodnocení nelze označit za selektivní. Stejně tak není hodnocení
provedených důkazů ze strany soudu prvního stupně zatíženo vadou tzv. opomenutých
důkazů. Koneckonců v tomto směru nejsou ani formulovány odvolací námitky ze strany
státního zástupce. Soud prvního stupně se v rámci svých hodnotících úvah zejména
neopomněl vyjádřit k charakteru a významu svědeckých výpovědí, které jsou dle státního
zástupce pro usvědčení obžalovaného N. ze spáchání jednání popsaného v podané obžalobě
klíčové, tedy výpovědí svědků Lukáše H. a Roberta M. Odvolací soud již na tomto místě
odůvodnění svého rozhodnutí konstatuje, že akceptuje závěr soudu prvního stupně v tom
smyslu, že z důvodů, které nalézací soud v příslušných pasážích odůvodnění napadeného
rozsudku rozvedl, jsou jak svědek Lukáš H., tak svědek Robert M. svědky nevěrohodnými.
Správně také soud prvního stupně poukázal na rozpory, které se objevily jak ve výpovědích
posledně jmenovaných svědků, tak i na rozpory, které byly zjištěny mezi výpovědí
především svědka M. a dalších ve věci vyslechnutých svědků (svědkové Radim Č., Martin
M., Michal T. či Michaela C.). Pokud jde o vyznění hovorů, které vedl obžalovaný Michal
N. s oběma agenty Policie ČR, pak ani této problematice se krajský soud neopomněl
věnovat. Odvolací soud souhlasí se závěry vtělenými do bodu 57 odůvodnění napadeného
rozsudku, kde soud prvního stupně, a dlužno dodat, že zcela v souladu s obsahem
spisového materiálu, konstatuje, že je sice pravdou, že obžalovaný N. v rozhovoru s jedním
z policejních agentů použil formulaci
„když to řeknu blbě, tak jsem ho spláchl do kanálu“. Na
druhé straně soud prvního stupně zcela správně dává tuto větu do souvislosti s
neoddiskutovatelným faktem, že prakticky bezprostředně po zadržení obžalovaného N.
byla provedena prohlídka prostor jak samotného baru x x x , tak především prostorů k
němu přináležejících, ve kterých měl obžalovaný, dle obsahu hovorů vedených s
policejním agentem, následujícího dne realizovat likvidaci lidského těla rozpuštěním v sudu
s žíravinou. Při této prohlídce však žádné věci (vyjma jednoho čistého plastového sudu),
které by mohly sloužit k takovéto aktivitě, nalezeny nebyly. Správně soud prvního stupně
zdůrazňuje, že zejména nebyla nalezena žádná žíravina, tedy louh či kyselina. V této
souvislosti pak odvolací soud nemůže nepoukázat na úřední záznam ze dne 6.2.2018 (č.l.
13-14). Z jeho obsahu vyplývá, že policisté Policie ČR, Krajského ředitelství policie
Olomouckého kraje, uskutečnili schůzku se znalci z oddělení chemie, antropologie a speciální
biologie, jejímž cílem bylo zjistit účinek louhu na biologický materiál, konkrétně lidské tělo,
v závislosti na koncentraci a množství louhu, hmotnosti těla a času působení louhu na lidské
tělo. Znalcům byla předestřena situace spočívající v tom, že mělo dojít k rozpuštění lidského
těla v louhu s tím, že by tělo mělo být uloženo v sudu o objemu 200 litrů a následně zalito
louhem o cca 50% koncentraci. Podle zmiňovaného úředního záznamu znalci sdělili, že při
předpokládané váze lidského těla 100 kg vloženého do sudu o objemu 200 l by bylo lze
předpokládat, že by mohlo být zalito maximálním množstvím 100 l louhu. V souvislosti
s takto specifikovaným množstvím louhu je třeba opětovně poukázat na výsledek prohlídky
prostor baru x x x (viz č.l. 182). Při této prohlídce nebylo nalezeno žádné, tím méně tak
velké, množství louhu, příp. jiné žíraviny schopné rozpustit lidské tělo. I odvolací soud si
tedy musel nutně položit otázku, do jaké míry mínil obžalovaný N. vážně svá vyjádření
ventilovaná při rozhovoru s jedním z policejních agentů v tom smyslu, že je připraven k
likvidaci lidského těla jeho rozpuštěním v sudu s žíravinou a následným
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
13
6 To 58/2020
přečerpáním vzniklé hmoty do odpadu. Odvolací soud podotýká, že při oné zmiňované
prohlídce nejenže nebyla nalezena ona potřebná žíravina, ale ani žádná další technologie
potřebná k následnému přečerpání vzniklé hmoty do odpadu, tedy nejméně hadice
o příslušném průměru a čerpadlo. Navíc i s ohledem na rozměry a především hmotnost onoho
plastového sudu tak, jak vyplývá z úředního záznamu na č.l. 1556, je podle mínění odvolacího
soudu jen stěží představitelné, že by jeden člověk, tedy v daném případě konkrétně
obžalovaný, byl schopen bez pomoci další osoby uložit mrtvolu, tedy bezvládné lidské tělo, do
sudu, jehož výše činí 975 mm. Je navíc notorietou, kterou netřeba dokazovat, že zmiňovaný
plastový sud je poměrně lehký, a tudíž výrazně nestabilní. O to složitější by tedy byla
manipulace s bezvládným lidským tělem ve smyslu jeho vsunutí do takovéhoto sudu. Odvolací
soud akceptuje i závěry nalézacího soudu o prozatím ne zcela přesně vyjasněné roli nejméně
svědka Roberta M. v celé záležitosti. V této souvislosti je třeba, podobně jako to činí
nalézací soud, odkázat na výpověď Kristýny H., kterou tato v procesním postavení
svědkyně realizovala v řízení vedeném proti Michalu N. a Robertu M., které následně
vyvrcholilo odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Olomouci sp.zn. 2 T
108/2010 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci
sp.zn. 55 To 162/2013. Těmito rozsudky byli oba posledně jmenovaní uznáni vinnými
ze spáchání trestného činu omezování osobní svobody, jehož se dopustili právě vůči
poškozenému Alexandru K. tím, že jej proti jeho vůli vyvedli z bytu, který tehdy obýval v
Olomouci společně s Kristýnou H., převezli do prostor přináležejících baru xxx a tam jej
nejméně po dobu dvou dnů drželi proti jeho vůli a minimálně část této doby připoutaného
k tělesu ústředního topení. V rámci tohoto řízení totiž Kristýna H. popsala, že se na
takovémto jednání vůči poškozenému K. podílel i Robert M., když jmenovaná výslovně
uvedla, že viděla, jak N. s M. K. bijí v bytě, který tehdy společně s K. obývala. Odvolací
soud také poukazuje na to, že zatímco v onom původním řízení svědek M., tehdy v
procesním postavení obžalovaného, popřel, že by kdy Alexandra K. vůbec viděl, pak v
nynějším řízení tvrdí naprostý opak a poskytuje informace, kterými se, alespoň dle mínění
odvolacího soudu, zcela zjevně snaží odvrátit od sebe sama podezření, že se na případné
fyzické likvidaci Alexandra K. podílel i on. Již nejméně díky této okolnosti je třeba
akceptovat závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti výpovědí svědka Roberta M.
realizovaných v nynějším trestním řízení. Odvolací soud tedy konstatuje, že podle jeho
přesvědčení je třeba na hodnocení důkazů soudem prvního stupně nahlížet jako na
hodnocení, které je souladné s podmínkami ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. S ohledem na
to, při absenci jakéhokoliv, a tím méně extrémního, rozporu mezi obsahem provedených
důkazů a jejich hodnocením ze strany nalézacího soudu, je odvolací soud takovýmto
hodnocením ve smyslu § 263 odst. 7 tr. ř. vázán.
21. V reakci na jednotlivé konkrétní odvolací námitky uvedené v opravném prostředku státního
zástupce cítí odvolací soud toliko stručně povinnost uvést následující.
22. Odvolací soud předně nesouhlasí s tvrzením státního zástupce v tom smyslu, že krajský soud
údajně nepochopitelně plně akceptoval obhajobu obžalovaného, ačkoliv tato není vůbec
věrohodná. Podle mínění odvolacího soudu, opřeného o obsah napadeného rozsudku,
zejména výše ventilovaných hodnotících pasáží, nelze rozhodně dospět k závěru, že by se
krajský soud na kterémkoliv místě odůvodnění napadeného rozsudku vyjádřil v tom smyslu,
že vnímá obhajobu obžalovaného N. jako věrohodnou. Je třeba říci, že z příslušných
hodnotících pasáží vyplývá, že nalézací soud si nepochybně byl vědom jistých limitů, co se
týče věrohodnosti tvrzení ventilovaných obžalovaným N. Nicméně nalézací soud stejně tak
transparentně uvádí, že ve věci neshledal dostatek věrohodných a přesvědčivých důkazů,
které by uplatněnou obhajobu obžalovaného přesvědčivě vyvrátily. Odvolací soud do značné
míry souhlasí i s tvrzením soudu prvního stupně, že v aktuálně probíhajícím trestním řízení
nebyly zjištěny natolik zásadně nové skutečnosti, oproti výsledkům důkazního řízení
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
14
6 To 58/2020
ve věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 2 T 108/2010, aby bylo možno
ustálit, že se stal děj popisovaný ve výroku podané obžaloby. Pokud v daných souvislostech
poukazuje státní zástupce na to, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod
sp.zn. 2 T 108/2010, obžalovaný N. vůbec nevypovídal a v aktuálním řízení vypovídá,
přičemž jeho výpovědi nelze hodnotit jako pravdivé, potom je třeba odkázat na pasáže na str.
27 odůvodnění napadeného rozsudku, kde soud prvního stupně konstatuje, že se nepodařilo
vyvrátit obhajobu obžalovaného N., v tom smyslu, že Alexandr K. byl následně, po svém
omezení na osobní svobodě v baru x x x , samotným obžalovaným odvezen do
Ostravy. Je třeba říci, že tento závěr byl učiněn i v onom původním řízení a
nalézací soud, podle mínění soudu odvolacího, zcela správně dospěl k závěru, že tuto
obhajobu obžalovaného nebylo možno s dostatečnou mírou jistoty vyvrátit ani v nynějším
trestním řízení. Odvolací soud odkazem na tuto pasáž odůvodnění napadeného rozsudku
reaguje na tvrzení státního zástupce, že soud prvního stupně nepochopitelně, jako
věrohodnou, akceptoval obhajobu obžalovaného N. Tak tomu ovšem dle mínění soudu
odvolacího rozhodně není. To, že bylo prokázáno, že Alexandr K. byl držen v prostorách
přináležejících k baru xxx (v tehdejším bydlišti obžalovaného N.), kde byl naposledy viděn
připoután k tělesu ústředního topení, je samozřejmě neoddiskutovatelným faktem. Kromě
obžalovaného N. o této skutečnosti vypovídala v původním řízení i svědkyně H. V
aktuálním řízení to tvrdí i svědek M. Nicméně sama tato skutečnost ještě není
důkazem o tom, že by to byl obžalovaný N. (a odvolací soud již na tomto
místě zdůrazňuje, že pouze a jedině on), kdo se podílel na fyzické likvidaci poškozeného
Alexandra K. formou úmyslného usmrcení, tedy vraždy. Pokud státní zástupce dále
argumentuje tím, že oproti původnímu řízení, kdy motivem jednání Roberta M. a Michala N.
bylo ochránit Kristýnu H. před násilným jednáním Alexandra K., nyní přistupuje motiv
majetkový, konkrétně prodej bytu H. v xxx, z něhož měli mít Robert M. a Michal N.
finanční zisk, stejně jako potřeba toho, aby poškozený K. podepsal kupní smlouvu, kterou
by převedl svůj vlastnický podíl k bytu na ulici xxx v xxx na Kristýnu H., potom je třeba
poukázat na to, že výsledky provedeného dokazování (paradoxně zejména výpověď svědka
H., kterého jinak státní zástupce pokládá za klíčového k prokázání skutkového děje
popsaného v obžalobě) podávají zcela jiný obraz o tom, jak došlo následně k podpisu
příslušného smluvního operátu potřebného k tomu, aby došlo k převodu spoluvlastnického
podílu poškozeného K. k bytu na ulici xxx v xxx. Svědek H. doznal, že díky absenci listiny
potřebné k převodu spoluvlastnického podílu poškozeného K. ke zmiňované bytové
jednotce na ulici xxx v xxx, opatřené notářsky ověřeným podpisem poškozeného, se při
jednání v notářské kanceláři, které bylo realizováno právě s cílem převodu
spoluvlastnického podílu poškozeného k bytové jednotce, za poškozeného K. vydával on.
Dlužno dodat, že z provedeného dokazování vyplývá, že úspěšně. Tedy ani státním
zástupcem tvrzený nový motiv, tedy motiv majetkový, v konfrontaci s výsledky provedeného
dokazování, nemůže obstát. Je totiž zjevné, že ať již za (možnou) fyzickou likvidací
poškozeného K. stál kdokoli z okruhu osob, figurujících v této trestní věci (ať již v jakémkoli
procesním postavení), s cílem získat listinu, opatřenou autentickým (navíc notářsky
ověřeným) podpisem poškozeného K., pak tohoto cíle dosaženo nebylo. Jak již bylo shora
popsáno, k převodu spoluvlastnického podílu poškozeného k výše naznačené bytové
jednotce došlo až v době, kdy pobyt poškozeného nebyl znám, navíc za účasti osoby, která
se za Alexandra K. vydávala (svědek H.). Ve vztahu k výpovědím prakticky všech svědků
slyšených v této trestní věci samotný státní zástupce připouští, že těmto výpovědím nelze
bezvýhradně věřit, když se jedná o osoby pohybující se v subkultuře osob páchající
trestnou činnost, o osoby drogově závislé, navíc o osoby, a to je podle mínění soudu
odvolacího nejvíce důležité, které byly, byť velmi pravděpodobně každá jiným způsobem
a jinou intenzitou, zainteresovány v dané trestní věci. Státní zástupce má za to, že stěžejní se
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
15
6 To 58/2020
jeví výpověď Lukáše H., když konstatuje, že Lukáš H. se nikterak sebe sama nesnaží postavit
do lepšího světla, a pokud je mu soudem vytýkáno, že byl schopen nosit oblečení, a to včetně
spodního prádla, patřící člověku, o kterém měl mít povědomost, že byl násilným
způsobem usmrcen, pak k tomu státní zástupce uvádí, že se jedná o osobu řídící se zcela
jinými morálními hodnotami, než majoritní zbytek společnosti. Podle mínění odvolacího
soudu, které v daném případě koreluje se závěry soudu prvního stupně, již nejméně tato
skutečnost, tedy i státním zástupcem přiznávaný ne zcela ideální morální profil Lukáše H., je
okolností, která do jisté míry diskvalifikuje věrohodnost jeho výpovědí. Zejména však, a
zde postačí v podstatě jen odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, již
nalézací soud dospívá k naprosto správnému závěru v tom smyslu, že na výpovědi
Lukáše H. je nutno nahlížet zjevně jako na důkaz zprostředkovaný, a tedy nepřímý. Jak
totiž vyplývá z výpovědí posledně jmenovaného, tento, pokud se týče údajného usmrcení
poškozeného Alexandra K. a následné likvidace jeho těla, fakticky toliko reprodukuje
informace, kterých se mu mělo dostat od Roberta M. Svědek H. výslovně uvedl, že nikdy
neviděl vlastní usmrcení poškozeného Alexandra K., ať již obžalovaným N. či kteroukoli
jinou osobou. Stejně tak nikdy osobně neviděl likvidaci těla poškozeného, ať již jakýmkoliv
způsobem, tedy ani způsobem popisovaným ve výroku podané obžaloby. I touto
skutečností je samozřejmě výrazně snižována validita informací, které vyplynuly z výpovědí
svědka Lukáše H. Státní zástupce v příslušné části opravného prostředku argumentuje tím, že
svědek H. neuvádí ve svých výpovědích toliko informace zprostředkované Robertem M., ale
hovoří i o činnostech, které vnímal vlastními smysly, konkrétně o zapůjčení „vapky“
(správně řečeno tlakového čističe) k vyčištění podlahy v místnosti, kde mělo být
likvidováno tělo poškozeného, o dovezení osobních věcí poškozeného Michalem T.,
případně o dovezení dalších věcí z prostor baru xxx, které byly znečištěny, s požadavkem
na jejich likvidaci. V této souvislosti je ovšem třeba uvést, že prakticky všechny tyto
informace ventilované Lukášem H. jsou dalšími ve věci slyšenými svědky rozporovány.
Pokud totiž Lukáš H. hovoří o tom, že si od něj M. půjčil onu „vapku“ a jeli „to“ s T.
vyčistit, potom odvolací soud nemůže nepoukázat na to, že skutečnost o půjčení
vysokotlakého čističe od Lukáše H. připustil Robert M. až ve své výpovědi realizované v
rámci hlavního líčení. V přípravném řízení o takovéto situaci nehovořil vůbec. Podle mínění
odvolacího soudu je jen stěží představitelné, že by si na tak zásadní okolnost nevzpomněl
již ve své výpovědi v přípravném řízení, když navíc u hlavního líčení hovořil o tom, že
poblíž kanálu v prostorách areálu baru xxx, viděl skvrnu připomínající krev. Je skutečně s
podivem, že tuto informaci neuvedl již ve výpovědi v řízení přípravném. I tato okolnost
poněkud snižuje věrohodnost jeho výpovědi. Svědek H. dále hovoří o tom, že úklid
místnosti, kde mělo být likvidováno tělo poškozeného K., realizovali společně Robert M. a
Michal T. Posledně jmenovaný ovšem jakoukoliv účast na úklidu prostor, přináležejících
k baru x x x , popřel. Stejně tak svědek T. popřel, že by dovezl oblečení poškozeného
K. svědku H. Odvolací soud navíc nemůže nepoukázat na to, že existuje celá řada nikoliv
nepodstatných rozporů ve výpovědích Lukáše H. a Roberta M. tedy, (alespoň podle
obžaloby), stěžejních svědků, kteří mají svými výpověďmi prokazovat, že to byl právě
obžalovaný N., kdo se dopustil jednání popsaného v obžalobě. Odvolací soud v daných
souvislostech poukazuje na to, že Lukáš H. ve svých výpovědích tvrdil, že za ním přijel
M. a řekl mu, že N. měl tělo rozpustit a přitom si měl polít nohy. Naproti tomu svědek M.
výslovně uvedl, že H. neříkal nic o odklízení mrtvoly. Svědek H. tvrdí, že mu M.
společně s T. dovezli na spálení deky znečištěné od krve. Naproti tomu Robert M. hovoří o
tom, že když měl zapůjčeno vozidlo obžalovaného N., tak v jeho kufru našel zakrvácený
zelený povlak z matrace, ve kterém bezpečně poznal povlak z matrace, kterou viděl ve
sklepě v areálu baru x x x . Podle tvrzení M. tento obal, a nikoliv deky, zavezl
Lukáši H. s požadavkem na jejich spálení. Koneckonců ani o vlastním provedení
spálení, ať již šlo
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
16
6 To 58/2020
o deky či o povlak z matrace, není ve výpovědích svědků H. a M. shoda. Zatímco Lukáš
H. hovoří o tom, že ony deky spálil na zahradě, Robert M. tvrdí, že byl osobně přítomen
spálení onoho povlaku H., ovšem v kamnech. Svědek Lukáš H. také vypovídal o tom, že
v roce 2008 vyráběli společně s M. drogy s tím, že Robert M. byl prakticky denním uživatelem
drog. Jak ovšem vyplývá z výpovědi svědka M. u hlavního líčení, ten popřel, že by v kritické
době drogy užíval. Odvolací soud také poukazuje na rozpor ve výpovědích obou posledně
jmenovaných stran dispozice s doklady Alexandra K. Zatímco totiž svědek M. hovoří o tom,
že to byl obžalovaný N., který měl k dispozici kopii občanského průkazu poškozeného K.,
svědek Lukáš H. poměrně obsáhle popisuje dispozici s originálem občanského průkazu
poškozeného (který byl posléze jím samým použit při onom jednání v notářské kanceláři).
Svědek H. výslovně uvádí, že zmíněný originál občanského průkazu vrátil M. H. také
popisuje, že to byl právě M., který ukryl doklady poškozeného K. (tedy minimálně onen
zmiňovaný občanský průkaz) do okapové roury umístěné na svém domě. V souvislosti s
problematikou občanského průkazu poškozeného K. (ať již šlo o originál či kopii),
konstatuje odvolací soud, že vnímá jako racionální argumentaci státního zástupce stran
toho, že je stěží představitelné, že by si poškozený K. (pokud by byl naživu), v období od
poloviny roku 2008 do současné doby nepožádal o vydání nového dokladu totožnosti.
Nicméně ani tato okolnost nepřináší žádné důkazy, jimiž by bylo možno prokázat skutkový
děj popsaný v obžalobě, tedy úmyslné usmrcení poškozeného K. obžalovaným N. a
následnou likvidaci mrtvého těla rozpuštěním v žíravině. Tedy i s ohledem na tento
příkladmý výčet rozporů, které je nutno shledávat ve výpovědích svědků Lukáše H. a
Roberta M., je třeba souhlasit se závěrem nalézacího soudu o nevěrohodnosti výpovědí
nejen Lukáše H., ale i Roberta M. Pokud jde o posledně jmenovaného, jakožto druhého ze
svědků, jehož výpověď má být dle argumentace státního zástupce stěžejní pro prokázání
toho, že obžalovaný N. se dopustil jednání popsaného v obžalobě, potom i v jeho případě
je třeba poukázat na skutečnost, že jmenovaný v žádné části svých výpovědí neuvedl, že by
byl osobně přítomen situaci, kdy by obžalovaný N. usmrtil poškozeného Alexandra K., ani
situaci, v níž by obžalovaný likvidoval, způsobem popsaným ve skutkové větě obžaloby,
tělo poškozeného. Naopak, svědek M. výslovně uvedl, že nikdy neviděl, že by došlo k
fyzickému útoku ze strany obžalovaného N. na poškozeného K., a dokonce uvedl, že mu
N. ani nikdy neřekl, že by K. zabil. Stejně tak odvolací soud poukazuje na to, že samotný
svědek M. vypověděl, že to, co uvádí o údajném podílu obžalovaného N. na usmrcení
Alexandra K. a následné likvidaci jeho těla, jsou pouze jeho dedukce. Navíc odvolací soud
nemůže nezmínit, že, podobně jako v případě svědka Lukáše H., i v případě tvrzení
ventilovaných svědkem Robertem M. existuje celá řada rozporů s výpověďmi dalších ve věci
slyšených svědků. Příkladmo poukazuje odvolací soud na to, že svědek M. tvrdil, že Radim
Č. (vystupující v této věci rovněž v procesním postavení svědka), mu měl říci, že N. už
jednoho člověka zlikvidoval, s tím, že se mělo jednat o osobu, která pro N. vařila pervitin.
Jak ovšem vyplývá z výpovědí svědka Č., ten tuto část výpovědi svědka M. popřel. Stejně
tak popřel další část výpovědi svědka M., v níž posledně jmenovaný hovořil o tom, že mu
právě Radim Č. říkal, že na žádost obžalovaného N. vyhodil do odpadu igelitový pytel, který
obsahoval věci, které mu připomínaly lidské ostatky, případně lidské kosti. Svědek M.
dokonce použil formulace, že tuto situaci
„hodně s Č. řešili“. Jak ovšem vyplývá z výpovědí
svědka Radima Č., ať už v přípravném řízení nebo u hlavního líčení, tento opakovaně
popřel, že by se kdy podílel na likvidaci jakéhokoliv pytle, který by měl obsahovat lidské
kosti, případně cokoliv, co vypadalo jako lidské ostatky. Svědek M. také tvrdil, že byl
přítomen situaci, kdy na dvoře objektu, kde je umístěn bar xxx, křičel člověk, kterého svědek
M. označil přezdívkou
„Pejrak“, na obžalovaného N., zda
„tam opět likviduje nějakého chlapa“.
Tím, kdo údajně měl tuto větu pronést, je svědek Martin M., který, jak sám uvedl, má
skutečně přezdívku
„Pejrak“. Tento svědek sice uvedl, že z pozice hosta
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
17
6 To 58/2020
baru x x x zná obžalovaného N., nicméně popřel, že by kdy na dvoře objektu, kde je
umístěn bar xxx, vykřikoval na obžalovaného jakoukoliv větu, jejímž obsahem by bylo
tvrzení či otázka, zda opětovně „
likviduje nějakého chlapa“. I tyto rozpory podle mínění
odvolacího soudu poměrně výrazným způsobem diskvalifikují věrohodnost verze
předkládané svědkem Robertem M. Konečně nelze ani přehlédnout, že ve vícekrát
zmiňovaném řízení, vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T
108/2010, Robert M., tehdy v procesním postavení obžalovaného, popřel, že by se podílel
na jakémkoli násilném jednání vůči poškozenému Alexandru K., když dokonce tvrdil, že
poškozeného nikdy neviděl. V aktuálním trestním řízení ovšem vypovídal zcela jinak. I tato
okolnost do značné míry diskvalifikuje věrohodnost jím podávaných informací. Odvolací
soud tedy, s ohledem na výše uvedené, souhlasí s vývody nalézacího soudu stran toho, že
role Roberta M. v této věci vzbuzuje významné pochybnosti, když byla velmi
pravděpodobně jiná než jak ji svědek M. prezentuje. V této souvislosti nelze nepoukázat na
obsah výpovědi svědkyně Michaely C., která uváděla, že její tehdejší přítel, svědek Ondřej
K., jí měl říci,
„že K. měli zastřelit a rozpustit v louhu N. a M.“. Dále pak vypověděla, že
„M. se
všude chvástal, že N. měl zabít K., že to udělali oba dva“. Odvolací soud samozřejmě připouští, že
věrohodnost svědkyně Michaely C. je významným způsobem otřesena, a to jednak tím, že
svědek K. popřel, že by výše uvedenou informaci Michaele C. kdy poskytl, a zejména tím,
že to byla právě Michaela C., která v průběhu onoho původního řízení vedeného u
Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 2 T 108/2010, pod příslibem finanční odměny
sepsala v advokátní kanceláři nepravdivé čestné prohlášení, v němž tvrdila, že poškozeného
Alexandra K. viděla živého a zdravého v roce 2012. Nicméně zmiňovaná Michaela C.
rovněž uvedla, že jí Robert M. požádal za finanční odměnu cca 300.000 Kč o fyzickou
likvidaci Kristýny H., která si dle výpovědi svědkyně C. měla údajně objednat fyzickou
likvidaci Alexandra K., a pak se měla „zbláznit“ a celou věc udat. Odvolací soud
nepřehlédl, že Robert M. toto tvrzení svědkyně C. popřel. Odvolací soud tímto exkurzem
do výpovědí výše naznačených svědků, kteří zjevně mají určité informace o tom, co se
odehrálo ve vztahu k poškozenému Alexandru K., poukazuje na skutečnost, kterou
koneckonců připouští v odvolání i státní zástupce, totiž že žádný z výše naznačených
svědků nepodává k celé události komplexní, úplné a pravdivé informace. Na žádnou z
výše naznačených svědeckých výpovědí tedy nelze nahlížet jako na úplnou a pravdivou,
z níž by bylo možno vyjít při ustálení skutkových závěrů naznačených v podané obžalobě.
Tím spíše je odvolací soud přesvědčen (a sdílí v této souvislosti přesvědčení soudu prvního
stupně), že na výpovědích výše naznačených svědků nelze vybudovat nezpochybnitelný
závěr o vině obžalovaného Michala N. jednáním popsaným ve výroku podané obžaloby.
Pokud pak státní zástupce v opravném prostředku uvádí, že je zcela pochopitelné, že na
oblečení, které vydal svědek H., případně na věcech zajištěných při domovních
prohlídkách, nebyly zjištěny žádné relevantní stopy (když pro tuto skutečnost má státní
zástupce své vysvětlení), pak je ovšem třeba konstatovat, že absenci stop, usvědčujících
obžalovaného N. ze spáchání jednání popsaného v obžalobě, mu pochopitelně nelze
klást k tíži. Ani skutečnost, která byla nepochybně prokázána, totiž poleptání dolní končetiny
obžalovaného N. a jeho následné ošetření a hospitalizace ve Fakultní nemocnici v
Olomouci počátkem měsíce července roku 2008, podle mínění soudu odvolacího není natolik
zásadním a přesvědčivým důkazem, který by prokazoval (při absenci dalších usvědčujících
důkazů), že to byl obžalovaný, kdo úmyslně usmrtil poškozeného K. a jeho tělo následně
zlikvidoval rozpuštěním v žíravině. Nalézací soud správně poukazuje na to, že obhajoba
obžalovaného v tom smyslu, že k poleptání dolní končetiny došlo při čištění odpadu v baru
xxx za použití louhu, byla potvrzena výpovědí jeho bratra, svědka Luďka N. Byť
samozřejmě je možno mít určité pochybnosti o validitě této výpovědi s ohledem na blízký
příbuzenský vztah jmenovaného svědka k obžalovanému, přesto je třeba poukázat na zásadu,
že svědek vypovídá pravdu, pokud není prokázán opak. Svědek Luděk N. vypovídal po
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
18
6 To 58/2020
řádném poučení, tedy i pod sankcí křivé výpovědi, a pokud jeho tvrzení nebyla přesvědčivým
způsobem vyvrácena, nelze podle mínění odvolacího soudu jeho výpověď a priori odmítnout
pouze s odkazem na jeho příbuzenský vztah k obžalovanému. Navíc, jak správně nalézací
soud uvádí, i z příslušného znaleckého posudku zpracovaného ke zhodnocení příčin
a charakteru zranění obžalovaného N. vyplývá, že jím popisovaný způsob vzniku tohoto
poranění, tedy poleptání dolní končetiny louhem, je z lékařského hlediska mechanismem
přípustným. Tedy ani prokázaný fakt, že došlo k poranění dolní končetiny obžalovaného
N. velmi pravděpodobně působením nějaké žíraviny, ještě, při absenci dalších důkazů,
nemůže prokazovat skutkový děj popsaný v podané obžalobě.
23. Samostatnou zmínku si pak podle mínění odvolacího soudu zasluhují kontakty obžalovaného
N. s agenty Policie ČR, přičemž cílem této operativní akce bylo zcela zjevně získat
informace, na základě kterých by bylo možno následně usvědčit obžalovaného ze spáchání
jednání popsaného v podané obžalobě. Odvolací soud v daných souvislostech, podobně jako
to činí, byť poněkud ve stručnější podobě, nalézací soud, konstatuje, že pochopitelně nelze
přehlédnout, že obžalovaný opakovaně a poměrně přesvědčivě v rozhovorech vedených
s policejními agenty tvrdil, že se není třeba obávat objevení se Alexandra K., když tento se,
řečeno slovníkem obžalovaného
„neobjeví“, případně že obžalovaný
„ví, že se neobjeví, to si
můžeš být jistý“, případně
„prostě už není a nikdy se neobjeví, vím, co ti říkám“. Státní zástupce
z pochopitelných důvodů zejména akcentuje formulaci, které obžalovaný užil v rámci hovoru
ze dne 3.5.2009 (viz přepis hovoru na č.l. 1202), kdy uvedl
„a nikdy v životě ho ani nikde nikdo
nenajde, to neexistuje, když to řeknu blbě, tak jsem ho spláchl do kanálu“. Na druhé straně správně
nalézací soud poukazuje na to, že se stejnou přesvědčivostí a rovněž opakovaně, uváděl
obžalovaný v rámci rozhovorů s policejními agenty, že poškozeného K. odvezl do
Ostravy do blíže neurčeného „feťáckého doupěte“. V rámci hovoru dne 23.4.2019 (viz č.l.
1193) pak obžalovaný uvedl
„to byl fetka, toho jsem odvezl do Ostravy, ten furt chtěl fetovat, tak jsem ho
zavezl do takového ghetta a tam si myslím, že aji skončil. On si píchal, píchal si hodně, a tam si myslím, že si
dal nějakou tu zlatou“. Z těchto formulací by bylo naopak možno dovodit, že obžalovaný spíše
policejním agentům předkládal verzi, že poté, co poškozeného K. zavezl do Ostravy (což je
mimochodem nosná linie jeho obhajoby v jím realizovaných procesních výpovědích),
poškozený, vzhledem k tomu, že byl osobou drogově závislou, zemřel po aplikaci většího
množství drogy. Stejně tak správně poukazuje nalézací soud na to, že v hovorech vedených
s agenty policie o sobě obžalovaný zcela zjevně nepravdivě tvrdí, že se podílel na trestné
činnosti v tzv. „lihové aféře“, bratří B., ačkoliv to zjevně není pravdou. Státní zástupce dále,
s odkazem na hovory obžalovaného s policejními agenty poukazuje i na ty pasáže, v
nichž se obžalovaný chlubí, že i v jiné věci, v níž bylo vedeno ´jeho trestní stíhání, stručně
řečeno zahlazoval stopy. Z toho pak státní zástupce činí závěr, že obžalovaný má s likvidací
stop zkušenosti. Odvolací soud konstatuje, že zmíněná vyjádření obžalovaného se zjevně
týkají jeho trestního stíhání ve věci, posléze vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn.
3 T 18/2003. K tomu je ovšem třeba uvést, že v této věci byl obžalovaný Michal N.
zproštěn podané obžaloby. S ohledem na to je nutno, při plném respektování zásady
presumpce neviny, vtělené do § 2 odst. 2 tr. ř. (dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem
není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět jako by byl
vinen), vyvozovat z posledně zmíněného trestního řízení jakékoli závěry k tíži obžalovaného.
Podle mínění odvolacího soudu je tedy možno konstatovat, že ani informace, které poskytl
obžalovaný v rámci hovorů s agenty Policie ČR, neposkytují přesvědčivý podklad pro závěr, že
se dopustil jednání popsaného ve výroku podané obžaloby. Zejména je třeba upozornit na
skutečnost, že v žádné části debat vedených, ať již s jedním či druhým agentem Policie ČR,
obžalovaný nikdy nepřipustil, že by to byl právě on, kdo by, ať již sám, či za případné
asistence dalších osob, úmyslně usmrtil poškozeného Alexandra K. Dokonce v těchto
hovorech nikdy nehovořil ani o tom, že by poškozeného fyzicky napadl. Jak pak vyplývá ze
spisového materiálu, policejní orgány, s cílem získat informace, které by případně napomohly
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
19
6 To 58/2020
k usvědčení obžalovaného N. jednáním popsaným v podané obžalobě, přistoupily k
vytvoření tzv. operativní kombinace, jejíž podstatou bylo navození situace, v rámci níž byla
obžalovanému předestřena možnost podílet se na likvidaci nepohodlné osoby za odměnu.
Odvolací soud nehodlá zatěžovat odůvodnění tohoto rozhodnutí úvahami o zákonnosti
takovéhoto postupu policie, který je minimálně hraniční se situací, která je obecně nazývána
provokace trestné činnosti policií. Důvodem, proč tak odvolací soud činí, je jednak to, že
k tomu, k čemu měl být obžalovaný vyprovokován, pochopitelně ani dojít nemohlo, ale
zejména, že skutečnosti, o kterých orgány činné v trestním řízení doufaly, že budou zjištěny na
základě této operativní kombinace, ve skutečnosti zjištěny nebyly. Jak totiž vyplývá z obsahu
spisového materiálu, obžalovaný, alespoň verbálně, akceptoval nabídku jednoho z policejních
agentů na likvidaci mrtvoly formou jejího rozpuštění v žíravině a následného vypuštění vzniklé
hmoty do vodovodního řadu, za odměnu 1.000.000 Kč. Nicméně v daných souvislostech je
třeba poukázat na to, že k rozhovoru mezi policejním agentem a obžalovaným N., v
jehož rámci posledně jmenovaný tvrdil, že má k likvidaci těla, k níž mělo dojít následujícího
dne, všechno připraveno, došlo dne 28.6.2019. Z přepisu tohoto rozhovoru (viz zejména č.l.
1224), jakož i z protokolu o zadržení obžalovaného, vyplývá, že bezprostředně po ukončení
hovoru došlo k zadržení obžalovaného N. policií. Jak pak vyplývá ze zmíněného protokolu,
k zadržení Michala N. jako podezřelého došlo dne 28.6.2019 v 11.21 hod. (viz č.l. 346).
Prakticky bezprostředně na to, konkrétně téhož dne v 15.11 hod., byla zahájena
prohlídka prostor baru xxx a místností k němu přináležejících, zjevně s cílem nalezení věcí,
které měl mít, dle svého tvrzení, ventilovaného v onom posledně zmíněném hovoru
s policejním agentem, obžalovaný N. připraveny k likvidaci těla. Jak již odvolací soud výše
zmínil, výsledkem této domovní prohlídky (srovnej č.l. 182-222) byl toliko nález plastového
sudu o objemu 200 litrů (viz fotografie na č.l. 209 versa). K tomuto sudu uvedl obžalovaný,
že jej měl připraven na kvas, když pravidelně realizoval výrobu ovocné pálenky. Odvolací soud
v dané souvislosti opětovně zdůrazňuje, že při této prohlídce, stejně jako při prohlídce objektu
obývaného otcem obžalovaného v obci xxx, nebyla nalezena žádná další technologie, kterou
by obžalovaný nutně musel použít nejméně k přečerpání hmoty vzniklé rozpuštěním
lidského těla v žíravině do vodovodního řadu. Nebyla nalezena žádná hadice ani čerpadlo.
Podle mínění odvolacího soudu, s ohledem na výše zmíněné časové konotace, tedy zadržení
obžalovaného N. 28.6.2019 v 11.21 hod. a započetí domovní prohlídky téhož dne v
15.11 hod., se lze jen stěží domnívat, že by obžalovaný byl schopen zorganizovat případnou
likvidaci této technologie jinou osobou či osobami. V každém případě výsledky domovní
prohlídky byly negativní. Podle mínění odvolacího soudu je tedy evidentní, že ani informace
vzešlé z hovorů, které vedl obžalovaný s policejními agenty, ve spojení s dalšími důkazy ve
věci provedenými, nepostačují k závěru, že se obžalovaný dopustil jednání, pro které byl
postaven před soud.
24. Odvolací soud uzavírá své rozhodnutí konstatováním, že podle jeho mínění se činností orgánů
činných v přípravném řízení podařilo shromáždit indicie a dost možná i důkazy, které
prokazují, že s poměrně výraznou mírou pravděpodobnosti se na likvidaci nějakého těla
(a dost možná i těla poškozeného K.), způsobem popsaným ve výroku podané obžaloby,
obžalovaný N. skutečně podílel. Nicméně takovéto jednání nelze postihnout podle žádného
ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. Důležitější však, dle mínění odvolacího soudu,
je to, že ve věci nebyl proveden žádný relevantní důkaz, na jehož základě by bylo
možno uzavřít, že obžalovaný N. se dopustil základu skutkového děje popsaného v
podané obžalobě, totiž úmyslného usmrcení (tedy vraždy) poškozeného Alexandra K. Jak
již bylo výše opakovaně zmíněno, sám obžalovaný takovéto jednání popřel a žádný ze
svědků ve věci slyšených neuvedl, že by vlastními smysly vnímal úmyslné usmrcení
poškozeného Alexandra K. obžalovaným Michalem N. Takové jednání pak nebylo prokázáno
ani žádným jiným ve věci provedeným důkazem. Odvolací soud v dané souvislosti poukazuje
na to, že důkazní situace neumožňuje vyslovit jednoznačný závěr, že to byl
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
20
6 To 58/2020
obžalovaný N., který se sám, tedy bez případné pomoci dalších osob, dopustil jednání,
které by bylo možno právně kvalifikovat jako vraždu poškozeného K. Pokud jde o
případný podíl dalších osob, potom je nutno opětovně zmínit výše obšírně ventilované
úvahy odvolacího soudu (podobně jako úvahy soudu prvního stupně) stran ne zcela vyjasněné
role svědka Roberta M. Odvolací soud znovu poukazuje na informace, které se objevily ve
výpovědi svědkyně Michaely C. o tom, že ji měl svědek K. sdělit, že na usmrcení
poškozeného K. se měli podílet obžalovaný N. i svědek M. Stávající důkazní situace
tedy neumožňuje vyslovit jednoznačný závěr, že se na případné vraždě poškozeného
Alexandra K. podílel pouze a jedině obžalovaný Michal N. a nikoli též další osoba, či osoby,
vystupující v tomto řízení v procesním postavení svědků. S ohledem na to je
minimálně diskutabilní případná právní kvalifikace jednání obžalovaného N. jako jediného
pachatele vraždy poškozeného K. Navíc při absenci jakýchkoliv důkazů prokazujících
konkrétní způsob, jakým měl případně obžalovaný N. usmrtit poškozeného K., nelze ani
vyloučit variantu, že k nějaké formě fyzické interakce mezi oběma posledně jmenovanými v
prostorách přináležejících baru x x x (zejména v oné místnosti, kde byl poškozený
připoután k tělesu ústředního topení, či kdekoli jinde), skutečně došlo. Nicméně důkazní
situace v této věci neumožňuje objasnit formu oné fyzické interakce. Odvolací soud v dané
souvislosti poukazuje na skutečnost, kterou koneckonců ventiluje v odvolání i státní
zástupce, totiž že poškozený Alexandr K. byl velmi pravděpodobně osobou poměrně
agresivní. Podle mínění odvolacího soudu si tedy lze poměrně dobře představit situaci, že
poté, co byl případně obžalovaným N. odpoután od tělesa ústředního topení, v
důsledku nahromaděné frustrace mohl obžalovaného N. napadnout. Stejně tak si lze
představit i situaci, že mohl být naopak on napaden obžalovaným N. Nicméně podle mínění
odvolacího soudu na základě stávající důkazní situace nelze vyloučit kupříkladu variantu, že
v průběhu fyzického konfliktu mezi oběma jmenovanými mohl obžalovaný N. udeřit
poškozeného otevřenou dlaní do obličeje (tedy zjednodušeně řečeno dát mu facku), ten v
důsledku ní mohl upadnout, narazit temenem hlavy například na hranu schodu, hranu
topného tělesa či případně jakýkoliv jiný pevný předmět, způsobit si tak krvácení pod
tvrdou plenu mozkovou a následně zemřít. Za takovéto hypotetické situace by samozřejmě
byla dána odpovědnost obžalovaného N. za způsobení smrti poškozeného K. Stejně tak by
ovšem takové jednání bylo velmi pravděpodobně právně kvalifikováno toliko jako trestný
čin ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku, případně pokud by nešlo
o úder otevřenou dlaní, ale kupříkladu pěstí, eventuálně kopnutí, jako trestný čin těžké
ublížení na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (případně dle § 221 odst. 1,
odst. 3 či § 222 odst. 1, odst. 3 zák. č. 140/1961 Sb.). V žádné z obou naznačených eventualit
by ovšem nebylo možno jednání obžalovaného kvalifikovat jako trestný čin vraždy ve smyslu
§ 140 odst. 1 tr. zákoníku, potažmo § 219 odst. 1 tr. zákona ve znění zák. č. 140/1961 Sb.
Sama skutečnost, že by po případném usmrcení některou z výše naznačených forem
obžalovaný následně zlikvidoval tělo poškozeného způsobem popsaným v podané obžalobě,
pak nemůže zakládat jeho odpovědnost za žádný trestný čin, a už vůbec ne za trestný čin
vraždy.
25. Odvolací soud tedy uzavírá, že podle jeho přesvědčení, korelujícího se závěry soudu prvního
stupně, nebylo ve věci shromážděno dostatek natolik přesvědčivých a spolehlivých důkazů, na
jejichž základě by bylo možno uzavřít, že se obžalovaný Michal N. dopustil jednání
popsaného v podané obžalobě, tedy že se dopustil vraždy poškozeného Alexandra K. a
následné likvidace mrtvoly jmenovaného rozpuštěním v blíže nespecifikované žíravině.
26. V samotném závěru jako obiter dictum cítí odvolací soud povinnost vyjádřit se
ke zvolenému zprošťujícímu důvodu, tedy k důvodu podřazenému pod ustanovení § 226
písm. a) tr. ř. Podle ustálené právní teorie i konstantní judikatury je možno užít tento
zprošťující důvod, který je pro obžalovaného důvodem nejpříznivějším, toliko za situace, kdy
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
20
6 To 58/2020
po provedeném dokazování nelze spolehlivě, bez rozumných a důvodných pochybností,
uzavřít, že se vůbec stal skutek uvedený v žalobním návrhu, který je následně předmětem
rozhodování v hlavním líčení, tedy že se neodehrálo to, co je uvedeno v popisu skutku. Jinými
slovy, není-li prokázáno, že se stal základ skutku popsaného v žalobním návrhu (kterým je
v daném případě bez jakýchkoliv pochybností úmyslné usmrcení poškozeného K.),
zůstanou i po provedeném dokazování důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek doopravdy
stal. Právě taková situace podle mínění odvolacího soudu nastala v této trestní věci, když, jak
již bylo shora opakovaně zmiňováno, nebyl shromážděn dostatek spolehlivých
a přesvědčivých důkazů, na jejichž základě by bylo možno uzavřít závěr, že se stal základ
skutku popsaného v podané obžalobě, tedy, že to byl právě obžalovaný Michal N., který
úmyslně usmrtil poškozeného Alexandra K. Za takové situace je potom nalézacím soudem
zvolený zprošťující důvod důvodem adekvátním.
27. Podle mínění odvolacího soudu tedy Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci,
postupoval správně, pokud na základě zhodnocení ve věci provedených důkazů dospěl
k závěru o nutnosti zproštění obžalovaného Michala N. podané obžaloby, a to ve
smyslu § 226 písm. a) tr. ř.
28. Odvolací námitky vtělené do opravného prostředku státního zástupce byly odvolacím soudem
shledány irelevantními, a proto bylo podané odvolání jako nedůvodné, podle § 256 tr. ř.,
zamítnuto.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. Do dvou měsíců od jeho
doručení je možno proti němu podat dovolání. Dovolání mohou podat nejvyšší státní zástupce
pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí a obviněný pro nesprávnost výroku, který se ho
bezprostředně dotýká. Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání
obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se za dovolání nepovažuje. Dovolání
se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (v daném případě u Krajského soudu
v Ostravě, pobočka v Olomouci). O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. V dovolání musí
být vedle obecných náležitostí podání (§ 59 odst. 4 tr. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá,
včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu, s odkazem na zákonné ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Nejvyšší
státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch nebo v neprospěch
obviněného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit
jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Olomouc 27. srpna 2020
JUDr. Milan Kaderka v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Martina Kulíšková.
