Soud:

Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/02/2020
Spisová značka:21 Cdo 668/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.668.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E

21 Cdo 668/2020-190





USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně L. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Stanislavem Kutnarem, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská č. 495, proti žalované Střední průmyslové škole XY se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Ondřejem Skalkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí č. 365/7, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 19 C 17/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. září 2019, č. j. 16 Co 86/2019-167, takto:


I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Kutnara, advokáta se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Pionýrská č. 495.


Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2019, č. j. 16 Co 86/2019-167, není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobkyně byla u žalované zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 23. 8. 1994 na pozici „učitel všeobecných vzdělávacích předmětů“, dne 30. 4. 2013 žalovaná přijala rozhodnutí o organizační změně (pod č. j. SPŠVM/0100/2013), podle něhož „v souvislosti s poklesem počtu tříd a odtud vyplývajícím poklesem přímé pedagogické činnosti…dojde ke snížení stavu zaměstnanců nejméně o dva pedagogické úvazky…“. Na podkladě tohoto rozhodnutí byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru, a to nejprve dne 13. 5. 2013, která byla shledána neplatnou, a potom dne 1. 6. 2015, která též byla následně (rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2016, č. j. 16 Co 142/2016-112, který nabyl právní moci dne 3. 1. 2017) shledána neplatnou. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že ode dne 30. 4. 2013 do konce května 2015 se „nestalo vůbec nic kromě toho, že žalobkyně fakticky nepracovala, protože byla až do konce května 2015 v pracovní neschopnosti“. Před doručením výpovědi ze dne 1. 6. 2015 byl ukončen dne 31. 5. 2015 pracovní poměr s P., učitelkou českého jazyka, po doručení výpovědi ze dne 1. 6. 2015 potom dále s B. výpovědí ze dne 23. 6. 2015 se dnem ukončení pracovního poměru k 31. 8. 2015. Žalovaná dále potvrdila, že podle pracovní smlouvy ze dne 29. 6. 2015 (se sjednaným dnem nástupu do práce 25. 8. 2015) přijala do pracovního poměru paní V. (namísto „odcházející B.“) a podle pracovní smlouvy ze dne 24. 8. 2015 (se sjednaným dnem nástupu do práce 1. 9. 2015) přijala do pracovního poměru pana V. (namísto P.). Přípisem ze dne 24. 8. 2015, který byl žalované doručen dne 26. 8. 2015, oznámila žalobkyně, že považuje výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 6. 2015 za neplatnou a že trvá na tom, aby ji žalovaná nadále zaměstnávala. Dne 27. 8. 2015 (po projednání s odborovou organizací) vydala žalovaná další „rozhodnutí o organizační změně“, jehož obsahem bylo mimo jiné sdělení, že „od 1. 9. 2015 bude zaměstnávat 14 učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů nebo cizích jazyků v plném pracovním úvazku“ s tím, že toto rozhodnutí „nic nezmiňuje o tom, že se nějaké pracovní místo ruší a že má učitelů všeobecně vzdělávacích předmětů více“. Dne 29. 9. 2015 byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru, včetně rozhodnutí o „organizační změně ze dne 27. 8. 2015“, podle kterého byla žalovanou shledána nadbytečnost žalobkyně.

Za tohoto skutkového stavu je potom závěr odvolacího soudu, vztahující se k řešení otázky, jaké jsou obsahové náležitosti rozhodnutí zaměstnavatele o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách (dále jen „organizační změna“), jakožto podmínky pro uplatnění výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále „zák. práce“) a dále též k řešení otázky, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení příčinné souvislosti mezi (případnou) organizační změnou a nadbytečností zaměstnance, zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Již v rozsudku ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 24/2013, Nejvyšší soud poukázal na to, že o rozhodnutí o organizačních změnách jde tehdy, jestliže sledovalo změnu úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení počtu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu, pomocí níž zaměstnavatel zamýšlí regulovat počet svých zaměstnanců a jejich profesní nebo kvalifikační složení tak, aby zaměstnával jen takový počet zaměstnanců a v takovém profesním nebo kvalifikačním složení, jaké odpovídá jeho potřebám. Není samo o sobě významné, jak zaměstnavatel (příslušný orgán) své rozhodnutí označil; jestliže rozhodnutí zaměstnavatele (příslušného orgánu) bylo opravdu přijato (posuzováno podle jeho skutečného smyslu) k dosažení změny úkolů zaměstnavatele, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jiné organizační změny, byl splněn hmotněprávní předpoklad pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, i kdyby organizační změnou sledovaný efekt nebyl později dosažen nebo kdyby se ukázala přijatá organizační změna posléze jako neúčinná.

Pakliže tedy z hlediska skutkového bylo zjištěno, že oproti stavu, který byl důsledkem rozhodnutí o organizační změně ze dne 1. 4. 2013, se po „organizační změně“ podle rozhodnutí žalované ze dne 27. 8. 2015 z hledisek shora uvedených nezměnilo nic [tedy zůstala stejná potřeba rozsahu pracovních úvazků, o čemž svědčí i jednání samotné žalované, která, jak bylo výše uvedeno, na místo učitelek českého jazyka, které po organizační změně podle rozhodnutí ze dne 1. 4. 2013 a před „organizační změnou“ podle rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 ukončily pracovní poměr, přijala do pracovního poměru jiné pedagogy – učitele českého jazyka a žalobkyně tak zůstávala „nadbytečná“ („patnáctá“) jak po organizační změně podle rozhodnutí ze dne 1. 4. 2013, tak po „organizační změně“ podle rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015], je závěr odvolacího soudu, že „jediným rozhodnutím, které splňovalo kritéria vymezená v ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, bylo rozhodnutí ze dne 1. 4. 2013“ (a logicky rozhodnutí ze dne 27. 8. 2015 tato kritéria nesplňovalo), zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2932/2016, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3778/2014); implicite závěry odvolacího soudu, že „rozhodnutí ze dne 27. 5. 2015 nesměřovalo ke snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce, nýbrž k propuštění žalobkyně z pracovního poměru“, a že „jelikož rozhodnutí nebylo přijato za účelem, na který pamatuje ustanovení § 52 písm. c) zák. práce, je výpověď …neplatným právním jednáním“, jsou opětovně zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 54/ 2005, a zde vyjádřený právní názor, že v případě, že rozhodnutím zaměstnavatele (příslušného orgánu), popřípadě jeho realizací u zaměstnavatele, byly od počátku sledovány jiné než uvedené cíle a že tedy zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu), je třeba - bez ohledu na to, jak své opatření označil - dovodit, že rozhodnutí o organizační změně nebylo přijato].

Obstál-li z hlediska dovolacího přezkumu právní názor odvolacího soudu prezentovaný výše k důvodu neplatnosti výpovědi z pracovního poměru doručené žalobkyni dne 29. 9. 2015, nemohou přípustnost dovolání založit (veškeré) námitky žalované, jimiž brojí proti dalšímu závěru odvolacího soudu, vycházejícímu z posouzení významu skutečnosti přijetí V. a V. ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi tvrzeným „rozhodnutím o organizační změně“ a nadbytečností žalobkyně.

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek po publikačním číslem 48/2006, anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004). I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné pod č. 54 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 21 Cdo 735/2017).

Veškeré námitky proti závěru odvolacího soudu o významu skutečnosti přijetí V. a V. ve vztahu k otázce příčinné souvislosti mezi tvrzeným „rozhodnutím o organizační změně“ a nadbytečností žalobkyně [„…pokud by žalovaná nepřijala v srpnu a v září 2015 dva nové učitele (českého jazyka), nemohla mít více učitelů, než ve skutečnosti potřebovala…“], jsou zbytečné a nedoceňující význam tohoto závěru. S dovolatelkou lze sice souhlasit, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je jen „relativní“. Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, že se právní úkon považuje - navzdory vadě, kterou je postižen - za platný, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnosti právního úkonu nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platný právní úkon; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku) – srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1662/2012. Dovolatelka však přehlíží, že byla-li výpověď ze dne 1. 6. 2015 shledána neplatnou, byla neplatnou od samého počátku (bez ohledu na to, co si o její platnosti v době nejistoty, zda bude napadena, mohl kdo myslet) a účel organizační změny ze dne 1. 4. 2013 byl tak ke dni výpovědi B. ze dne 23. 6. 2015 naplněn (srov. závěry žalovanou připomínaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 45/2005) i přesto, že žalobkyně nadále zůstávala v pracovním poměru; závěr odvolacího soudu, že „…pokud by žalovaná nepřijala v srpnu a v září 2015 dva nové učitele (českého jazyka), nemohla mít více učitelů, než ve skutečnosti potřebovala…“ pak ovšem není ničím jiným, než vyjádřením důvodu, který vedl žalovanou k vydání dalšího „rozhodnutí o organizační změně“, který byl, jak bylo vysvětleno výše, odvolacím soudem správně reprobován.

Proto ani odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2580/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 45/2005, tak přípustnost dovolání nezakládá, neboť toto rozhodnutí se nyní projednávané problematiky nijak nedotýká.

Dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 6. 2020

JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu