Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím '5 TO 137 / 2018'.


č. j. 5 To 137/2018-2188 
 
 
ČESKÁ  REPUBLIKA 
ROZSUDEK 
JMÉNEM  REPUBLIKY 
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 26. července 2018 
v senátě  složeném  z předsedkyně  senátu  JUDr.  Jany  Kurešové  a soudců  Mgr.  Radka  Šnajdra 
a Mgr.  Michala  Roubíčka  o  odvolání  obžalovaných   
,   
,  a   
,   
,  proti  rozsudku 
Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 2017, č. j. 29 T 99/2015-2029, 
takto: 
Podle  §  258  odst.  1  písm.  b),  d),  e),  odst.  2  tr. řádu  se  napadený  rozsudek z podnětu odvolání 
obžalovaných 
  a 
    zrušuje    ohledně  obžalovaného 
  v celém 
rozsahu a ohledně obžalovaného 
 ve výroku o vině pod  bodem 1) a ve výroku o trestu 
a podle § 261 tr. řádu se  zrušuje  v celém rozsahu i ohledně obžalovaných 

 a 
 a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že 
obžalovaní  
,  
,  
,  
,  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
  


5 To 137/2018 
 
jsou  vinni,  že 
všichni společně 
v přesně nezjištěné době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území Chomutovska 
jako  členové  organizované  skupiny  prodávali  neoprávněně  různým  odběratelům  psychotropní 
látku metamfetamin, farmaceuticky zvanou pervitin, a to tak, že  
-  obžalovaný 
 v uvedeném období od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově 
a na Chomutovsku  obstarával  peněžní  hotovost  zejména  prodejem  pervitinu,  který 
nakupoval  od  osoby 
,  narozeném 
,  v obci  Bílina 
na Teplicku,  a  to  naposledy  dne  13.  1.  2015,  kdy  od  něj  koupil  pervitin  v množství  13 g 
za Kč 5 000, a následně prostřednictvím členů celé skupiny shora jmenovaných obviněných 
uskutečňoval  další  prodej  pervitinu  na  Chomutovsku,  kdy  obvinění  po prodeji  pervitinu 
obžalovanému 
  odevzdávali  takto  získanou  peněžní  hotovost  k uskutečnění 
dalšího nákupu, přičemž sám obžalovaný 
 prodával pervitin v době od srpna 2014 
do  ledna  2015  na  Chomutovsku,  a  to 
,  narozenému 
,  celkem 
v šesti případech celkem 1,2 g pervitinu za částku ve výši Kč 3 000, a dalším osobám, a to 

-  obžalovaný 
 v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území 
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obžalovaného 
 pervitin, kdy sám jej 
ve dvou  případech  zakoupil  od 
  v Bílině  na  Teplicku, 
a následně v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal 
, narozenému 4. 9. 
1981,  0,5 g  pervitinu,  v prosinci  roku  2014  na  Chomutovsku  ve  dvou  případech  prodal 
,  narozené  18.  11.  1986,  celkem  0,2 g  pervitinu  za  Kč  400,  v listopadu 
2014  na Chomutovsku  ve  dvou  případech  prodal 
,  narozenému  25.  1. 
1984,  nezjištěné  množství  pervitinu  za  Kč  400,  v době  od  září  do  prosince  2014  na 
Chomutovsku dal a prodal 
, narozené 20. 4. 1992, celkem 0,6 g pervitinu 
a dále  osobám 
,  
-  obžalovaná 
  v době  od  října  2014  do  13.  1.  2015  v Chomutově 
a na Chomutovsku přebírala k následnému prodeji od obžalovaného 
 pervitin, který 
rovněž sama ve 14 případech zakoupila od 
, narozeném 13. 7. 
1973, v Bílině na Teplicku, který pak následně prodala osobám v době od srpna 2014 do 
ledna 2015, a to 
, narozenému 5. 8. 1986, celkem 2 g za Kč 3 000, v době 
od července 2014 do listopadu 2014 v deseti případech 
, narozenému 4. 9. 
1988,  celkem  3 g  za Kč  3 000,  v době  od  října  2014  do  ledna  2015  na  Chomutovsku 
v deseti  případech  prodala 
,  narozenému  13.  1.  1994,  celkem  3 g 
pervitinu  za  Kč  3 000,  v prosinci  2014  prodala 
,  narozené  18.  1.  1976, 
celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu 2014 do ledna 
2015 prodala 
, narozenému 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200, v září 
2014 do prosince 2014 prodala 
, narozenému 16. 6. 1964, ve 12 případech 
pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600, a to v množství 3,6 g, v době od září 2014 do 
prosince 2014 prodala 
, narozenému 30. 10. 1977, 1 g pervitinu za Kč 
1 000 a dále osobám 
 (nyní 
), 
,  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
-  obžalovaná 
  v uvedeném  období  v Chomutově  a  na  Chomutovsku 
přebírala k následnému dalšímu prodeji od obžalovaného 
 pervitin, kdy sama 
nejméně ve čtyřech případech pervitin zakoupila od 
 v Bílině 
na Teplicku, a tento následně prodala osobám 
 
 a 
 

-  obžalovaný 
 v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval 
jako  řidič  osob  obž. 
  a  obž. 
  a  následně  jako  kurýr  nákup 
pervitinu od 
 v Bílině na Teplicku, 
přičemž  takto  organizovaná  skupina  obžalovaných  za  uvedené  období  na  Chomutovsku 
nakoupila  a  následně  prodala  pervitin  v množství  nejméně  260 g,  přičemž  pervitin  je 
psychotropní  látkou  uvedenou  v seznamu  č.  5  k nařízení  vlády  č.  463/2013  o  seznamech 
návykových  látek  a zařazenou  do  seznamu  č.  II  vyhl.  č.  62/1989  Sb.  o  Úmluvě 
o psychotropních látkách,  
tedy    neoprávněně  prodali  jinému  psychotropní  látku  jako  členové  organizované  skupiny 
a ve značném rozsahu. 
Tím  spáchali 
všichni obžalovaní  
zločin  nedovolené  výroby  a  jiného  nakládání  s omamnými  a  psychotropními  látkami  a  s jedy 
podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a, c) tr. zákoníku  
a  odsuzují  se 
obžalovaná  
 
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání  2  (dvou)  roků.  
Podle  §  81  odst.  1  tr.  zákoníku  se  výkon  trestu  podmíněně  odkládá  a  podle  §  82  odst.  1 
tr. zákoníku se stanovuje zkušební doba v trvání  3,5  (tří a půl)  roku.  
Podle  §  82  odst.  2  tr.  zákoníku,  za  použití  §  48  odst.  4  písm.  h)  tr.  zákoníku,  se  obžalované 
ukládá    povinnost  ve  zkušební  době  zdržet  se  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných 
návykových látek.  
Obžalovaná  
 
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání  3  (tří)  roků.  
Podle  §  84  tr.  zákoníku,  za  podmínek  §  81  odst.  1  tr.  zákoníku,  se  výkon  trestu  podmíněně 
odkládá  a nad obžalovanou se  vyslovuje  dohled.  
Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku se  stanovuje  zkušební doba v trvání  5  (pěti)  roků.  
Podle  §  85  odst.  2  tr.  zákoníku,  za  použití  §  48  odst.  4  písm.  h)  tr.  zákoníku,  se  obžalované 
ukládá    povinnost  ve  zkušební  době  zdržet  se  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných 
návykových látek a zároveň se podrobit kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek 
v těle.  
Obžalovaný  
 
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání  2  (dvou)  roků.  
Podle  §  84  tr.  zákoníku,  za  podmínek  §  81  odst.  1  tr.  zákoníku,  se  výkon  trestu  podmíněně 
odkládá  a nad obžalovaným se vyslovuje dohled.  
Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku se  stanovuje  zkušební doba v trvání  4  (čtyř)  roků.  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, se obžalovanému 
ukládá    povinnost  ve  zkušební  době  zdržet  se  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných 
návykových látek a zároveň se podrobit kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek 
v těle.  
Obžalovaný  
 
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání  2  (dvou)  roků  a  4  (čtyř) 
měsíců.  
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb., se obžalovaný pro výkon 
trestu  zařazuje  do věznice s ostrahou. 
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se obžalovanému  ukládá  trest propadnutí věci, a to:  
- digitální váhy stříbrné barvy s nápisem 200 g,  
- 1 ks EZ - revolveru ráže 6 mm Start, výrobního čísla Y208657,  
- 4 ks akustických nábojů ráže 6 mm,  
- 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm. 
Obžalovaný 
 
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí 
svobody v trvání  3  (tří)  roků.  
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb., se obžalovaný pro výkon 
trestu  zařazuje  do věznice s ostrahou. 
Odůvodnění: 
1.  Napadeným  rozsudkem  Okresního  soudu  v Chomutově  byli  obžalovaní 
  a 
  uznáni  vinnými  společně  s 
, kteří proti němu odvolání nepodali, že 
1.) všichni společně 
v přesně nezjištěné době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území Chomutovska 
jako členové organizované skupiny prodávali neoprávněně různým odběratelům psychotropní 
látku metamfetamin farmaceuticky zvanou pervitin, a to tak, že  
-  obž. 
  v uvedeném  období  od  října  2014  do  13.  1.  2015  v Chomutově  a  na 
Chomutovsku  obstarával  peněžní  hotovost  zejména  prodejem  pervitinu,  který  nakupoval 
od  osoby 

,  v obci  Bílina  na  Teplicku  a  to 
naposledy  dne  13.  1.  2015,  kdy  od  něj  koupil  pervitin  v množství  13 g  za  Kč  5 000, 
a následně  prostřednictvím  členů  celé  skupiny  shora  jmenovaných  obviněných 
uskutečňoval  další  prodej  pervitinu  na  Chomutovsku,  kdy  obvinění  po  prodeji  pervitinu 
obž. 
 odevzdávali takto získanou peněžní hotovost k uskutečnění dalšího nákupu, 
přičemž  sám  obž. 
  prodával  pervitin  v době  od  srpna  2014  do  ledna  2015  na 
Chomutovsku, a to 
, nar. 10. 5. 1985, celkem v šesti případech celkem 1,2 g 
pervitinu za částku ve výši Kč 3 000 a dalším osobám a to 

-  obž. 
  v době  od  října  2014  do  13.  1.  2015  v Chomutově  a  na  území 
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obž. 
 pervitin, kdy sám jej ve dvou 
případech  zakoupil  od 
  v Bílině  na  Teplicku  a  následně 
v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal 
, nar. 4. 9. 1981, 0,5 g pervitinu, 
v prosinci  roku  2014  na  Chomutovsku  ve  dvou  případech  prodal 
,  nar. 
18. 11. 1986, celkem 0,2 g pervitinu za Kč 400, v listopadu 2014 na Chomutovsku ve dvou 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
případech prodal 
, nar. 25. 1. 1984 nezjištěné množství pervitinu za Kč 
400, v době od září do prosince 2014 na Chomutovsku dal a prodal 
, nar. 
20.  4.  1992,  celkem  0,6 g  pervitinu  a  dále  osobám 
,  
-  obž. 
 v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na Chomutovsku 
přebírala k následnému prodeji od obž. 
 pervitin, který rovněž sama ve 14 případech 
zakoupila od 
, nar. 13. 7. 1973, v Bílině na Teplicku, který pak 
následně prodala osobám v době od srpna 2014 do ledna 2015, a to 
, nar. 
5. 8. 1986, celkem 2 g za Kč 3 000, v době od července 2014 do listopadu 2014 v deseti 
případech 
, nar. 4. 9. 1988, celkem 3 g za Kč 3 000, v době od října 2014 
do  ledna  2015  na  Chomutovsku  v deseti  případech  prodala 
, nar. 
13. 1. 1994, celkem 3 g pervitinu za Kč 3 000, v prosinci 2014 prodala 

nar. 18. 1. 1976, celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu 
2014 do ledna 2015 prodala 
, nar. 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200, 
v září 2014 do prosince 2014 prodala 
, nar. 16. 6. 1964, ve 12 případech 
pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600 a to v množství 3,6 g, v době od září 214 do 
prosince  2014  prodala 
,  nar.  30.  10.  1977,  1 g  pervitinu  za  Kč  1 000 
a dále  osobám 
,  
-  obž. 
  v uvedeném  období  v Chomutově  a  na  Chomutovsku  přebírala 
k následnému  dalšímu  prodeji  od  obž. 
  pervitin,  kdy  sama  nejméně  ve 
čtyřech případech pervitin zakoupila od 
 v Bílině na Teplicku 
a tento následně prodala osobám 

 a 

-  obž. 
 v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval jako 
řidič osob obž. 
 a obž. 
 a následně jako kurýr nákup pervitinu 
od 
 v Bílině na Teplicku, 
přičemž takto organizovaná skupina obviněných za uvedené období na Chomutovsku nakoupila 
a  následně  prodala  pervitin  v množství  512 g  za  celkovou  částku  ve  výši  Kč  614 000,  když 
pervitin  je  psychotropní  látkou  uvedenou  v seznamu  č.  5  k nařízení  vlády  č.  463/2013 
o seznamech  návykových  látek  a  zařazenou  do  seznamu  č.  II  vyhl.  č.  62/1989Sb.  o  Úmluvě 
o psychotropních látkách,  
2.) obžalovaný 
 sám  
dne 20. 2. 2014 v Chomutově, ul. Šafaříkova 
, v bytě obývaném 

nar. 
,  fyzicky  napadl 
,  nar. 
,  údery  pěstí do obličeje a do 
horní poloviny těla, hrozbou dalšího napadání jej nutil, aby strpěl pomalování obličeje barvou, 
a poté na něj natlačil dřevěnou polici, čímž mu způsobil pohmožděniny hlavy, levé poloviny 
hrudníku  a břicha  a  poranění  menisku  levého  kolene,  které  v souvislosti  s předchozími 
zdravotními  problémy  poškozeného  tohoto  omezovalo  na  běžném  způsobu  života 
bolestivostí a vyloučením zátěže levé dolní končetiny po dobu jednoho týdne. 
2.  Jednání  popsané  pod  bodem  1.)  napadeného  rozsudku  soud  prvního  stupně  v případě  všech 
obžalovaných  kvalifikoval  jako  zvlášť  závažný  zločin  nedovolené  výroby  a  jiného  nakládání 
s omamnými  a  psychotropními  látkami  a  s jedy  podle  §  283  odst.  1,  odst.  2  písm.  a),  c)  tr. 
zákoníku,  jednání  popsané  pod  bodem  2.),  kladené  za  vinu  pouze  obžalovanému 
 
posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle 
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku. 
3.  Za ně pak obžalovaným uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku tresty, a to obžalovanému 
 trest  odnětí  svobody  v trvání  dvou  roků,  pro  jehož  výkon  ho  zařadil  do  věznice 
s ostrahou; obžalovanému 
 ještě za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
odnětí  svobody  v trvání  tří  let,  pro  jehož  výkon  ho  zařadil  do  věznice  s ostrahou; 
 trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. 
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti měsíců, a zároveň jí podle 
§ 82  odst.  2  tr.  zákoníku,  za  použití  §  48  odst.  4  písm.  h)  tr.  zákoníku,  uložil  povinnost  ve 
zkušební  době  zdržet  se  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných  návykových  látek; 
 trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu 
v trvání pěti let, během níž nad ní stanovil dohled, a zároveň jí podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, za 
použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, uložil povinnost ve zkušební době zdržet se požívání 
alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zároveň podrobit se kontrole probačního 
úředníka  na  přítomnost  těchto  látek  v těle; 
  trest  odnětí  svobody  v trvání 
dvou let a čtyř měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a zároveň mu uložil 
podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to digitální váhy stříbrné barvy 
s nápisem 200 g, 1 ks EZ - revolveru ráže 6 mm Start, výrobního čísla Y208657, 4 ks akustických 
nábojů ráže 6 mm a 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm. 
4.  Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní 
 a 
 v zákonné lhůtě odvolání, 
které následně odůvodnili prostřednictvím svých obhájců.  
5.  Obžalovaný 
  své  odvolání  zaměřil  do  výroku  o  vině  i  trestu.  Namítl  v něm,  že 
okresní soud nezjistil řádně skutkový stav a při hodnocení důkazů nepostupoval podle § 2 odst. 6 
tr. řádu.  Jeho  hodnocení  důkazů  považuje  za  neobjektivní.  Namítl,  že  rozsudek  soudu  prvé 
instance  trpí  především  skutkovými  vadami,  a  to  nesprávností  a  nejasností  skutkových  zjištění, 
přičemž právě uvedené vady skutkové vedly prvoinstanční soud k uznání viny a uložení trestu. 
Vadu  rozsudku  je  možné  shledávat  také  v tom,  že  řízení  je  postiženo  vadami,  jimiž  se  má 
zabezpečit  objasnění  věci,  když  se  soud  prvého  stupně  nevypořádal  se  všemi  okolnostmi 
významnými  pro  rozhodnutí,  jsou  dány  pochybnosti  o  správnosti  skutkových  zjištění,  kdy 
k objasnění věci je třeba provádět důkazy další.  
6.  Rozsudek soudu prvé instance podle něj fakticky přejímá toliko závěry předcházejících orgánů, 
činných v trestním řízení, tedy postupuje bez opory v řádně získané a v následném řízení trestním 
použitelné důkazní prostředky, čímž došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení, 
vtělené do § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Výše prezentované zákonné ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu 
jednoznačně vyjadřuje zásadu vyhledávací a zásadu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou 
důvodné pochybnosti, která po novelizaci, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., nahradila tzv. 
zásadu objektivní pravdy. Zásada vyhledávací přitom vymezuje odpovědnost a povinnost orgánů 
činných v trestním řízení z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy ke zjištění skutkového 
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to plně v souladu se zásadou presumpce neviny, 
vyjádřenou  i  v čl.  40  odst.  2  Listiny  základních  práv  a  svobod  (dále  jen  LZPS),  z níž  vyplývá 
povinnost  orgánů  činných  v trestním  řízení  navrhovat  a  předkládat  důkazy.  Povinnost 
prokazovat  vinu  tak  leží  na  orgánu  činném  v trestním  řízení,  a  z pochybností  těží  obžalovaní, 
neboť  se  uplatňuje  zásada  „v pochybnostech  ve  prospěch“.  Ze  zásad  hodnocení  důkazů  (§  2 
odst. 5 a 6 tr. řádu) a ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2, resp. čl. 40 odst. 2 LZPS) vyplývá, 
že  jsou-li  možné  dva  či  více  výkladů  důkazů,  nelze  učinit  zjištění,  které  nejvíce  zatěžuje 
obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát, 
kdo  nese  konkrétní  důkazní  břemeno,  a  tam,  kde  existují  jakékoli  pochybnosti,  musejí  být 
vyloženy  ve  prospěch  obviněného  (in.  ÚS  ČR  sp.  zn.  IV  ÚS  260/05  –  N  86/45  SbNU  259, 
obdobně též ÚS ČR sp. zn. IV ÚS 137/06 – N 66/40 SbNU 657).  
7.  Dále  namítl,  že  trestní  stíhání  a  i  následný  postup  orgánu  činného  v trestním  řízení  (dále  jen 
OČTŘ)  byl  veden  a  přejímán  pouze  z  úvodní  dedukce  policejního  orgánu,  když  reálně  nebylo 
zjištěno jakékoli množství návykové látky. Absolutně je postrádán postup, jakým policejní orgán 
a  následně  i  soud  prvého  stupně  dospěl  k závěru,  že  by  se  mělo  skutečně  jednat  v rámci  nyní 
projednávané  věci  trestní  o  psychotropní  látku  zvanou  pervitin,  a  že  ke  skutku,  tak,  jak  je 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
popisován,  skutečně  došlo.  V odůvodnění  usnesení  o  zahájení  trestního stíhání, obžaloby, nyní 
rozsudku  soudu  prvého  stupně  absentuje  odůvodnění,  jakým  způsobem  dospěl  OČTŘ 
k specifikaci  druhu  návykové  látky,  odkaz  na  výsledek  jakékoli  zkoušky,  která  by  potvrdila 
množství  návykové  látky,  aby  se  tak  bez  důvodných  pochyb  potvrdilo,  že  jednání  obviněného 
skutečně  vykazuje  znaky  zvlášť  závažného  zločinu,  který  je  mu  kladen  za  vinu.  Pokud  by  se 
i připustilo, že k předání čehokoli ze strany obžalovaného 
 došlo, nelze jednoznačně říci, 
o co  se  jednalo,  v jaké  přesné  či  alespoň  přibližné  koncentraci  byla  účinná  látka  a  zda  se  zde 
vůbec taková nacházela. Trestní stíhání bylo tedy zahájeno a v trestním řízení pokračováno pouze 
na základě neurčitých dohadů policejního orgánu, což je však v rozporu se základními zásadami 
trestního řízení, a to s ohledem na absenci jasných důkazů.  
8.  Je třeba připomenout, že to byl obhájce, který postupem podle § 165 odst. 2 tr. řádu žádal již dne 
18. 3. 2015 být účasten všech úkonů trestního řízení, které je možné před soudem použít jako 
důkaz.  Z obsahu  spisu  se  pak  podává,  že  ne  o  všech  úkonech  policejního  orgánu  byl  obhájce 
vyrozuměn, když např. výslech údajně poškozeného 
 byl policejním orgánem vyhotoven 
poté,  kdy  měl  výslech  proběhnout;  stejně tak proběhla prohlídka jiných prostor  – motorového 
vozidla, v němž byl obžalovaný 
 zadržen, když k tomuto úkonu nebyl obhájce pro jistotu 
volán vůbec, přitom soud prvého stupně se snaží zlehčit selhání OČTŘ tím, že takový úkon byl 
neodkladným a neopakovatelným. Není přitom vůbec zřejmé, co by na prohlídce jiných prostor 
mělo být úkonem neodkladným, případně neopakovatelným. K tomuto posledně rozvedenému je 
třeba  zmínit,  že  jestliže  obhájce  obviněného  nebyl  vyrozuměn  o  místu  a  době  provádění 
vyšetřovacích  úkonů  v  průběhu  přípravného  řízení,  jejichž  provedení  bylo  možno  odložit, 
a kterých  se  proto  neúčastnil,  přestože  o  vyrozumění  o  jejich  konání  žádal,  nejde  o  porušení 
práva  na  spravedlivý  trestní  proces  ve  smyslu  čl.  6  odst.  1  a  odst.  3  písm.  c)  Úmluvy  a  čl.  38 
odst. 2  Listiny,  za  předpokladu,  že  obhájce  měl  reálnou  možnost  zúčastnit  se  jejich  provádění 
v dalších  stadiích  trestního  řízení  nebo  souhlasil  s  jejich  provedením  přečtením  (in. 
II. ÚS 243/2000). Svědek 
 před soudem vypověděl, stejně tak vypověděl oprávněný uživatel 
bytové jednotky, kde se neoprávněně svědek 
 zdržoval, s tím, že na základě těchto výpovědí 
měl být obžalovaný 
 trestného činu ublížení na zdraví a vydírání zproštěn; nicméně to se 
nestalo,  nebyl  zjištěn  rozsah  poranění,  která  byla  bez  důvodných  pochyb  způsobena 
obžalovaným,  zvláště  za  situace,  kdy  poškozený  i  svědek 
  popisují  stav  poškozeného 
před incidentem, jakož i po něm, shodně; tedy mělo být na soudu prvého stupně, který by zjistil, 
zda došlo vůbec k naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví, zda byl eventuálně činností 
obžalovaného znak újmy na zdraví naplněn.  
9.  Dále k drogové části projednávané trestní věci je třeba uvést, že již usnesení o zahájení trestního 
stíhání vykazuje závažnou, nezhojitelnou vadu, jíž je skutečnost, kdy skutková věta neobsahuje 
nic,  z čeho  by  bylo  možno  dovozovat  subjektivní  stránku  trestného  činu,  když  tak  skutkovou 
větu  usnesení  o  zahájení  trestního  stíhání  není  možné  za  úplnou  považovat,  a  to  pro  absenci 
slovního  popisu  subjektivní  stránky  tak,  aby  ji  bylo  možno  subsumovat  pod  použitou  právní 
kvalifikaci. 
10.  Dále  nebyla  vůbec  prokazována  kvalifikovaná  skutková  podstata  trestného  činu,  jež  je 
obžalovanému kladen za vinu; v rámci skutkové věty se opět nepodává ničeho, z čeho by bylo 
možno  alespoň  náznakem  dovodit  předpokládané  znaky  ve  smyslu  ustanovení  §  283  odst.  2 
písm.  a)  tr.  zákoníku,  neboť  organizovanou  skupinou  trestní  zákoník  míní  sdružení  více  osob, 
v němž  je  provedena  určitá  dělba  úkolů  mezi  jednotlivými  členy  sdružení  a  jehož  činnost  se 
v důsledku  toho  vyznačuje  plánovitostí  a  koordinovaností,  což  zvyšuje  pravděpodobnost 
úspěšného provedení trestného činu (in. Trestní zákoník, Komentář II. díl /§ 140 až 421/, Šámal 
a  kol.,  2.  vydání,  C.H.Beck  2012,  str.  1604,  marg.  5).  Žádná  dělba  úkolů,  jakož  ani  hierarchie 
nebyla  prokázána,  když  doznání  obžalované 
  nesměřuje  k tomuto,  je  pouhým 
doznáním obžalované, hovořící o její páchané trestné činnosti, když je třeba uvést, že to je právě 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
obžalovaná 
,  která  hovoří,  že 
  si  k ní  chodil  aplikovat  pervitin,  v čemž  mu 
pomáhala. 
11.  Soud prvého stupně se však nevypořádal ani s dalším kvalifikačním znakem souzeného jednání.  
12.  Je  třeba  uvést,  že  pervitin  je  látka,  která  obsahuje  pseudoefedrin,  což  je  prekursor  uvedený 
v přílohách  k  nařízení  Evropského  parlamentu  Rady  (ES)  č. 273/2004 a v Nařízení Rady (ES) 
č. 11/2005. Z dikce zákonného ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je zřejmé, 
že  tohoto  trestného  činu  se  dopustí  pouze  ten,  kdo  úmyslně  vyrobí,  doveze,  vyveze,  proveze, 
nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou 
nebo  psychotropní  látku,  přípravek  obsahující  omamnou  nebo  psychotropní  látku,  prekursor 
nebo  jed,  a  takto  popsaný  čin  spáchá  ve  značném  rozsahu.  Pro  posouzení  věci  je  pak  zásadní 
právě kvalifikovaná skutková podstata, jež vyžaduje spáchání základní skutkové podstaty daného 
trestného činu ve značném rozsahu. Při stanovení značného rozsahu omamné nebo psychotropní 
látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prokursoru nebo jedu, je třeba 
mít  na  zřeteli  kvantifikační  stupně  rozsahu  činu  (větší,  značný,  velký),  přičemž  výchozím 
kritériem či vodítkem pro stanovení značného (ale i většího a velkého) rozsahu bude množství, 
jímž je na základě nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, 
co se považuje za jedy a jaké množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, 
přípravků  je  obsahujících  a  jedů,  neboť  od  něho  je  možné  odvozovat  množství,  která  budou 
potřebná  pro  individuální  stanovení  trestním  zákoníkem  vyžadovaných  různých  rozsahů 
u konkrétních zvlášť přitěžujících okolností, určujících rozsah činu podle § 283 (srov. Šámal, P. 
a kol.  Trestní  zákoník  II.  §  140  až  421.  Komentář.  2.  vydání.  Praha:  C.H.Beck,  2012,  2136s, 
s. 2870.).  S ohledem  na  výše  rozvedené  zcela  v řízení  absentuje,  krom  jiných,  i  zákonný  znak 
předmětné skutkové podstaty, a to znak „ve značném rozsahu“.  
13.  Trestný  čin  nedovolená  výroba  a  jiné  nakládání  s omamnými  a  psychotropními  látkami  a jedy 
podle  §  283  tr.  zákoníku  je  odvislý  na  kvantifikaci  rozsahu,  jak  je  vymezeno  zákonnými  znaky 
vyjádřenými  slovy  „ve  větším  rozsahu“,  „ve  značném  rozsahu“  a  „ve  velkém  rozsahu“  (§  283 
odst. 2 písm. c/, d/, odst. 3 písm. c/ tr. zákoníku), přičemž kvantifikace rozsahu musí vyjadřovat 
takové odstupňování, které rovnoměrně a plynule postihuje celou škálu typicky se vyskytujících 
případů.  Přitom  je  třeba,  aby  jednotlivé  znaky,  určující  rozsah  spáchání  tohoto  trestného  činu, 
zajišťovaly ve vzájemné relaci přiměřený a zároveň dostatečný citelný odstup, jímž je vyjádřena 
typově rozdílná míra, ve které je dotčen zákonem chráněný zájem, a tím i sazba trestu. Uvedené 
rozlišení lze odvíjet od množství jednotlivých omamných a psychotropních látek, stanovené jako 
množství větší než malé, které je pro ně vymezeno v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb. 
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 42/2011). 
Trestní  zákoník  v  §  283  odst.  2  písm.  c),  d),  odst.  3  písm.  c)  tr.  zákoníku  rozlišuje  spáchání 
trestného činu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy 
„v  množství  větším  než  malém“,  „ve  větším  rozsahu“,  „ve  značném  rozsahu“  a  „ve  velkém 
rozsahu“, aniž by sám tyto pojmy blíže vymezil. Ke vzájemnému vztahu zákonných znaků „ve 
větším  rozsahu“  podle  187  odst.  2  písm.  a)  tr.  zákoníku  a  „ve  značném  rozsahu“  podle  § 283 
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil již v usnesení ze dne 11. 8. 
2010,  sp.  zn.  7  Tdo  729/2010,  v  němž  vyslovil  názor,  že  tyto  znaky  nejsou  totožné,  resp.  že 
okolnosti,  odůvodňující  naplnění  znaku  „ve  větším  rozsahu“  podle trestního zákona, účinného 
do  31.  12.  2009,  nenaplňují  současně  i  znak  „ve  značném  rozsahu“  podle  trestního  zákoníku, 
účinného od 1. 1. 2010. V obecné rovině lze uvést, že závěr o naplnění určitého typu rozsahu je 
nutné  opřít  především  o  množství  omamné  nebo  psychotropní  látky,  přípravku,  obsahujícího 
omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem 
předpokládaným v ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této 
látky.  Současně  je  však  třeba  podpůrně  zohlednit  i  další  okolnosti,  za  nichž  byl  takový  čin 
spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  


5 To 137/2018 
činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti (viz 
přiměřeně rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).  
14.  Skutková  podstata  trestného  činu  nedovolené  výroby  a  jiného  nakládání  s  omamnými 
a psychotropními  látkami  a  s  jedy  podle  283  tr.  zákoníku  dopadá  na  všechny  omamné 
a psychotropní  látky,  které  se  od  sebe  liší  co  do  povahy  i  účinků.  V důsledku  toho  nelze  pro 
všechny  tyto  látky  stanovit  jednotnou  hranici  či  kvantifikaci  rozsahů  ve  smyslu  § 283  odst.  2 
písm. d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (větší rozsah), § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (značný 
rozsah) a § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (velký rozsah), ale je nutné každý z těchto rozsahů 
vymezovat individuálně. Uvedené rozlišení je třeba odvíjet od množství jednotlivých omamných 
a psychotropních látek, stanoveného jako množství větší než malé. Takto se zákonodárce pokusil 
jednotlivé odstupňování množství stanovit v rámci přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., 
která však byla nálezem Ústavního soudu zrušena. Je však možné poukázat, že i dle uváděného 
nařízení  vlády  a  z  přílohy  č.  2  citovaného  nařízení  vlády  se  podávalo,  že  u  pervitinu  se  za 
„množství  větší  než  malé“  považuje  více  než  2  gramy  této  drogy,  přičemž  nejmenší  množství 
účinné  látky  [(+)-1-fenyl-2-methylaminopropan]  je  0,6  gramu.  Jak  již  ovšem  bylo  naznačeno, 
neexistuje v současné době žádný obecně závazný právní předpis, který by upravoval množství 
drogy potřebné pro naplnění znaků „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém 
rozsahu“.  
15.  Podobně  ani  zákon  č.  140/1961  Sb.,  trestní  zákon,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  nestanovil 
žádné minimální množství drogy nejen v rámci znaků základního tzv. drogového trestného činu 
podle  § 187  odst.  1  tr.  zákona,  ale  ani  v  případě  spáchání  takového  činu  „ve  větším  rozsahu“ 
podle  § 187  odst. 2 písm. a) tr. zákona (jelikož podle jeho ustanovení nebylo znakem žádného 
z tzv. drogových deliktů jeho spáchání „ve značném rozsahu“ ani „ve velkém rozsahu“, otázka 
výkladu  těchto  pojmů  vůbec  nevyvstávala).  Soudní  praxe,  ustálená  za  účinnosti  citovaného 
trestního  zákona,  vycházela  ze  skutečnosti,  že  u  pervitinu  jde  o  „množství  větší  než  malé“  za 
předpokladu, pokud se jednalo alespoň o 0,5 gramu látky metamfetamin - base (tj. asi 10 dávek 
po 50 miligramech), a že „větší rozsah“ je dán tehdy, jestliže se jedná alespoň o 10 gramů látky 
metamfetamin - base (tj. asi 200 dávek po 50 miligramech). Šlo o orientační hodnoty, stanovené 
pokynem nejvyššího státního zástupce obecné povahy č. 6/2000 (posléze č. 2/2006 a č. 1/2008) 
Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství pro postup státních zástupců při 
postihu  trestného  činu  nedovolené  výroby  a  držení  omamných  a psychotropních  látek  a  jedů 
podle  § 187a  tr.  zákona.  Zmíněný  interní  předpis  s  účinností  v soustavě  státního  zastupitelství 
nebyl  sice  pro  soudy  závazný,  avšak  pokud  podle  něho  státní  zástupci  postupovali,  soudy  to 
akceptovaly  vzhledem  ke  skutečnosti,  že  uvedené  hodnoty  byly  stanoveny  se  zřetelem 
k poznatkům  lékařské  vědy  o  účincích  drog  na  lidský  organismus  a  opíraly  se  i  o  mezinárodní 
zkušenosti.  
16.  Podle názorů, opakovaně prezentovaných Nejvyšším soudem, jakož i obžalovaným, kvantifikace 
rozsahu  u  trestného  činu  nedovolené  výroby  a  jiného  nakládání  s  omamnými  psychotropními 
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jak je vymezena zákonnými znaky „ve větším rozsahu“, 
„ve  značném  rozsahu“  a  „ve  velkém  rozsahu“,  musí  vyjadřovat  takové  odstupňování,  které 
rovnoměrně  a  plynule  postihuje  celou  škálu typicky se vyskytujících případů. Přitom jednotlivé 
znaky, vyjadřující rozsah spáchání tohoto trestného činu, musí mít ve vzájemné relaci přiměřený 
a zároveň  dostatečně  citelný  odstup  tak,  aby  tím  byla  vyjádřena  typově  rozdílná  míra,  v  níž  je 
dotčen  chráněný  zájem,  a  tím  i  sazba  trestu.  Za  určité  orientační  vodítko  pro  naznačené 
odstupňování  (a  tedy  i  pro  vymezení  poměru  mezi  znaky  „ve  větším  rozsahu“  a  „ve  značném 
rozsahu“) může sloužit vzájemný poměr znaků „množství větší než malé“ a „ve větším rozsahu“, 
protože při jejich výkladu se soudní praxe ustálila již v rámci výkladu trestního zákona, účinného 
do  31.  12.  2009  (k  tomu  viz  usnesení  Nejvyššího  soudu  ze  dne  24.  11.2010,  sp.  zn. 
7 Tdo 1337/2010).  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

10 
5 To 137/2018 
17.  Akceptovala-li dosavadní soudní praxe, že u pervitinu bylo „množství větší než malé“ vázáno na 
existenci  alespoň  0,5  gramu  látky  metamfetamin  -  base,  tedy  asi  10  dávek  po  50  miligramech, 
„větší  rozsah“  byl  podmíněn  existencí  alespoň  10 gramů  látky  metamfetamin  -  base,  což 
reprezentovalo  asi  200  dávek  po  50  miligramech, je zřejmé, že u  této drogy „větší rozsah“ byl 
v podstatě  dvacetinásobkem  množství  „většího  než  malého“.  Za  této  situace  lze  mít  v  případě 
drogy  pervitin  za  přiměřené  vyjádření  rozdílu  mezi  spácháním  činu  „ve  větším  rozsahu“ 
a spácháním  činu  „ve  značném  rozsahu“  takové  odstupňování,  při  kterém  „značný  rozsah“  je 
alespoň  dvacetinásobkem  „většího  rozsahu“,  neboť  tím  je  do  poměru  mezi  uvedenými  pojmy 
přenesen stejný stávající poměr mezi pojmy „množství větší než malé“ a „větší rozsah“ a zároveň 
je  plynule  –  s  odpovídajícím  odstupem  a  dostatečně  diferencovaně  –  vystižena  gradace 
jednotlivých znaků, vymezujících rozsah spáchání činu. Jestliže ještě v nedávné době, za účinnosti 
přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., bylo k naplnění znaku „množství větší než malé“ 
zapotřebí více než 2 gramy drogy pervitin (přičemž se vyžaduje nejméně 0,6 gramu účinné látky)‚ 
pak při respektování poměrů (stanovených dvacetinásobkem) je v případě znaku „větší rozsah“ 
namístě uvažovat o hmotnosti převyšující 40 gramů drogy pervitin (s alespoň 12 gramy účinné 
látky) a u znaku „značný rozsah“ o hmotnosti převyšující 800 gramů drogy pervitin (obsahující 
alespoň 240 gramů účinné látky). 
18.  V předmětné věci je pak nutno poukázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky 
ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, podle kterého množství drogy, vymezené jako „větší 
než malé“, je určeno vztahem mezi údaji ve třetím a pátém sloupci přílohy č. 2 k nařízení vlády 
č. 467/2009  Sb.,  kterým  se  pro  účely  trestního  zákoníku  stanovovalo,  co  se  považuje  za  jedy 
a jaké  je  množství  větší  než  malé  u  omamných  látek,  psychotropních  látek,  přípravků  je 
obsahujících  a  jedů.  V  případě  pervitinu  je  ve  třetím  sloupci,  který stanovil množství větší než 
malé,  uvedeno  více  než  2  g.  Význam  pátého  sloupce  spočívá  v  tom,  že  množství,  uvedené  ve 
třetím  sloupci,  tj.  více  než  2  g  sušiny,  bylo  považováno  za  množství  větší  než  malé  pouze  za 
předpokladu, pokud zkoumané množství drogy obsahovalo nejméně 0,6 g účinné psychotropní 
látky,  případně  0,72  g  (hydrochloridu).  Z  dikce  „zkoumané  množství“,  která  byla  uvedena 
v nadpisu pátého sloupce, logicky vyplývalo, že je-li předmětem zkoumání více než 2 g, pak při 
jakémkoli množství látky, označené jako droga, muselo být přítomno nejméně 0,6 g účinné látky, 
aby ono jakékoli množství bylo možné považovat za množství větší než malé. Hranice stanovená 
v množství nejméně 0,6 g účinné látky je rozhodná pro závěr, že jakékoli zkoumané množství, 
přesahující 2 g původní látky, je vždy důvodem jen k tomu, aby se toto množství považovalo za 
množství  větší  než  malé.  Ze  vzájemného  vztahu  údajů  ve  třetím  a  pátém  sloupci  přílohy  č.  2 
k citovanému nařízení vlády byl tedy patrný princip, vyjadřující určitou koncentraci účinné látky 
ve zkoumaném množství drogy. 
19.  Trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, rozlišuje pojmy „množství větší než malé“, „větší rozsah“ ‚ 
„značný  rozsah“  a  „velký  rozsah“.  Toto  pořadí  zároveň  vyjadřuje  posloupnost  jednotlivých 
kvantifikačních  stupňů.  Trestní  zákoník  neobsahuje  žádné  ustanovení,  v  němž  by  byla  podána 
definice  uvedených  pojmů  či  alespoň  některého  z  nich.  Ustanovení  289  odst.  2  tr.  zákoníku 
pouze zmocňovalo vládu, aby nařízením stanovila, jaké je „množství větší než malé“. Vláda tím 
tedy  byla  zmocněna  k  tomu,  aby  obecně  závazným  právním  předpisem  stanovila  definici 
nejnižšího kvantifikačního stupně. Podle dnes již neplatného § 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb. 
hodnoty, určující množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je 
obsahujících,  jsou  uvedeny  v  příloze  č.  2  k  tomuto  nařízení.  Příloha  č.  2  byla  členěna  do  pěti 
sloupců:  v  prvním  sloupci  je  uveden  tzv.  typ  drogy,  v  druhém  sloupci  je  uveden  mezinárodní 
nechráněný  název  v  českém  jazyce,  v  třetím  sloupci  je  uvedeno  množství  větší  než  malé,  ve 
čtvrtém  sloupci  je  uvedena  účinná  psychotropní  látka  a  v  pátém  sloupci  je  uvedeno  nejmenší 
množství  účinné  psychotropní  látky,  jež  musí  obsahovat  látka  označená  jako  droga,  aby  se  její 
zkoumané množství považovalo za větší než malé. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

11 
5 To 137/2018 
20.  Ve  výše  zmíněných  pokynech  obecné  povahy,  které  vydala  nejvyšší  státní  zástupkyně  ke 
sjednocení  postupu  státních  zástupců  při  aplikaci  trestního  zákona,  účinného  do  31.  12.  2009, 
a které byly fakticky přejaty i do rozhodovací praxe soudů, byl vztah mezi pojmy „množství větší 
než malé“ a „větší rozsah“ vymezen tak, že „větší rozsah“ byl u každého typu drogy stanoven 
jako  určitý  násobek  „množství  většího  než  malého“.  Šlo  vždy  o  násobek  váhového  množství 
účinné  látky.  Vzhledem  ke  kontinuitě,  kterou  vyjadřuje  existence  uvedených  pojmů  v  trestním 
zákoníku, účinném od 1. 1. 2010, lze tyto násobky akceptovat i při výkladu trestního zákoníku. 
Z logiky věci, ze zvýšeného počtu kvantifikačních znaků, stanovených v trestním zákoníku oproti 
dřívější  úpravě,  a  z  potřeby  přiměřeně  mezi  nimi  vyjádřit  vztah  gradace  vyplývá,  že  je  namístě 
použít takovou výkladovou metodu, která je založena na tom, že vyšší kvantifikační znak je vždy 
určitým  násobkem  předcházejícího  nižšího  kvantifikačního  znaku.  Z výše  popsaného  je 
dostatečně zřejmé, že praxe orgánů činných v trestním řízení se dlouhodobě potýká s problémy, 
které se týkají výkladu pojmů trestního zákoníku v souvislosti s drogovými delikty. Konkrétně se 
tyto problémy týkaly pojmů „množství větší než malé“, „značný rozsah“, „větší rozsah“ a „velký 
rozsah“. 
21.  Nepřekvapuje, že dosadit do těchto obecných pojmů konkrétní hodnoty jednotlivých omamných 
a psychotropních  látek,  případně  přípravků  je  obsahujících,  nebylo  nijak  jednoduché.  První 
problém se týká základního pojmu „množství větší než malé“, druhý problém se zjevně týká jeho 
dalšího odstupňování. První problém se pokusilo s konečnou platností vyřešit (velmi nešťastné) 
stanovisko  trestního  kolegia  Nejvyššího  soudu  sp.  zn.  Tpjn  301/2013. Pokud  se  jedná  o druhý 
problém,  podle  rozhodnutí  velkého  senátu  trestního  kolegia  Nejvyššího  soudu  z 27. 2. 2013, 
sp. zn. 15 Tdo 1003/12, je „větší rozsah“ desetinásobkem množství většího než malého, „značný 
rozsah“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek 
takto určeného značného rozsahu. Protože pojmy „větší rozsah“ atd. jsou definovány odkazem 
na pojem „větší než malé množství“, jsou tyto hranice známy jen tak dobře, jak dobře je známa 
hranice  většího  množství  než  malého  pro  jednotlivé  druhy  drog.  Tato  hranice  bohužel  není 
určena zdaleka tak jednoznačně, jak by bylo vhodné, a to kvůli několika zásadním nedostatkům 
v citovaném stanovisku. Hranici většího než malého množství omamné nebo psychotropní látky 
ve smyslu trestního zákoníku obhájce zjednodušeně nazývá „hranice držení“. 
22.  Proč  obhájce  hovoří  o  stanovisku  trestního  kolegia  Nejvyššího  soudu,  sp.  zn.  Tpjn  301/2013 
(dále  též  „stanovisko“),  jako  o  nešťastném?  Jednoduše  proto,  že  nedává  reálně  použitelné 
vodítko,  jak  poznat  spáchání  trestného  činu  podle  § 284  tr.  zákoníku!  A  co  je ještě horší, jeho 
mechanická  aplikace  umožňuje  odsuzovat  drogové  delikventy  za  něco,  co  sami  vůbec  nemají 
šanci  zjistit!  Především  –  v rozporu  s obecně  rozšířenou  představou  –  dané  stanovisko  vůbec 
neříká,  jaká  je  přesně  ona  magická  hranice  „množství  většího  než  malé“.  Což  samozřejmě 
způsobuje  v praxi  problém.  V  rozsudcích  nižších  soudů  (zde  obhájce  cituje  Okresní  soud 
v Kladně) se tak lze setkat s pasážemi tohoto typu: „Při určení množství omamné látky, kterou 
obžalovaný neoprávněně přechovával pro svou potřebu, vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího 
soudu ČR, sp. zn. TPJN 301/2013, podle něhož se v případě morfinu za množství větší než malé 
považuje 300 mg morfinu (390 mg hydrochloridu morfinu).“. Takové tvrzení je však výsledkem 
nedbalého čtení stanoviska. Ve skutečnosti se ve stanovisku píše toto: „Za  ,množství větší než 
malé‘  ve smyslu  § 284 odst. 1,  odst. 2 tr. zákoníku  je třeba obecně považovat takové množství 
přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení 
vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek  – převyšuje běžnou dávku 
obvyklého konzumenta. Orientační hodnoty, určující množství větší než malé u omamných látek, 
psychotropních látek a přípravků je obsahujících, jsou uvedeny v příloze k tomuto stanovisku. Při 
závěru o naplnění uvedeného znaku je třeba podpůrně zohlednit, zda šlo o prvokonzumenta či 
uživatele těchto látek v pokročilém stadiu závislosti, případně i jiné skutečnosti, ovlivňující míru 
ohrožení života nebo zdraví uživatele.“.  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

12 
5 To 137/2018 
23.  Obhájce zvýraznil kritickou část, neboť hodnoty uváděné ve stanovisku jsou pouze orientačního 
charakteru  a  musejí  být  na  finální  hranici,  relevantní  z pohledu  § 284  tr.  zákoníku,  určitým 
způsobem  dopočítány  podle  konkrétních  okolností  případu.  Hranice  držení  má  být  podle 
stanoviska  jistým  násobkem  „běžné  dávky  obvyklého  konzumenta“.  Hned  v další  větě  však 
stanovisko  říká,  že  je  nutné  vzít  v úvahu,  zda  jde  o prvokonzumenta  nebo  závislého  uživatele. 
Přesnější  formulace  by  tedy  zněla,  že  jde  o jistý  násobek  „běžné  dávky  obvyklého  uživatele  na 
dané  úrovni  konzumace  drogy“.  To  potvrzuje  i další  text  stanoviska:  Musí  však  jít  o držení 
takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), 
neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale 
jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak ,množství větší než maléʻ.“ 
I zde stanovisko zdůrazňuje, že rozhoduje skutečná úroveň konzumace dané osoby. (Stanovisko 
nehovoří o skutečné spotřebě, nýbrž o „stupni závislosti“. To je však třeba interpretovat shodně, 
neboť  stupeň  závislosti  je  dán  právě  tím,  kolik  uživatel  běžně  konzumuje.  Termín  „stupeň 
závislosti“  může  být  matoucí  i z  toho  důvodu,  že  kromě  prvokonzumentů  a závislých  osob 
existují také rekreační uživatelé, kteří mají spotřebu někde mezi nimi /tudíž i přepočtená hranice 
držení musí být někde uprostřed/ a kteří nemusí být vůbec závislí.) 
24.  Protože  hranice  držení  má  být  podle  stanoviska  jistým  násobkem  typické  dávky,  bude  (za 
předpokladu konstantního násobku) procentuální rozptyl hranice držení shodný s procentuálním 
rozptylem  typických  dávek  v různých  případech.  Pro  představu,  jak  velký  bude  tento  rozptyl, 
obhájce  cituje  z jednoho  znaleckého  posudku  z oboru  toxikologie,  který  nedávno  prošel  jeho 
rukama: „U závislých osob však návyk může dosáhnout extrémní výše (až stonásobku původní 
jednotlivé  dávky  0,01  g).“.  Mezi  hranicemi  držení  pro  různé  osoby  tak  bude  rozdíl  dvou 
magnitud! To je opravdu velmi „orientační hodnota“. Že jde pouze o orientační hodnotu, která 
se může měnit, se zdůrazňuje i v další pasáži stanoviska: „[…] nelze stanovit množství větší než 
malé absolutní hodnotou v tom smyslu, že by šlo o nepřekročitelnou hranici z hlediska posouzení 
trestní odpovědnosti v konkrétním případě trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) 
nebo § 284 tr. zákoníku, a to ať už směrem dolů, či nahoru […]“. A protože nesoudíme jakéhosi 
„běžného  pachatele“  (po  vzoru  „běžného  pracího  prostředku“),  nýbrž  konkrétní  osobu,  která 
může  být  prvokonzumentem  či  uživatelem  v pokročilém  stadiu  závislosti,  přesně,  jak  říká 
stanovisko,  musíme  v každém  jednotlivém případě říci, jaká bude konkrétní hranice držení pro 
konkrétního  uživatele  (dále  je  nazývána  „přepočtená  hranice  držení“).  Základem  bude 
samozřejmě zjištění, o jak pokročilého uživatele jde, což bude záviset na tom, jakou má spotřebu 
drogy.  Stanovisko  neřeší,  jak  postupovat,  pokud  uživatel  odmítne  v tomto  ohledu  spolupráci. 
V souladu se zásadou in dubio pro reo nezbude než předpokládat maximální spotřebu, jaká je za 
daných okolností možná. To bude nejvýhodnější pro obviněného, neboť to bude mít za následek 
nejvyšší možnou přepočtenou hranici držení, a tudíž odsune hranici trestní represe co nejdále.  
25.  Dále  obhájce  v doplnění  odvolání  uvádí:  Jak  se  však  spolehlivě  určí  maximální  možná  spotřeba  dané 
osoby,  toť  otázka.  Samozřejmě  nelze  paušálně  říci  „je  závislý,  tak  nutně  bere  x“.  Jak  bylo  již  citováno  ze 
znaleckého  posudku,  rozdíly  mohou  být  ohromné  a není  závislý  jako  závislý.  Zde  narážíme  na  první  vážný, 
v praxi často neřešitelný problém. Dalším problémem pak bude, jak z běžné dávky vlastně vypočítat přepočtenou 
hranici  držení  pro  konkrétního  uživatele.  Předpokládejme,  že  známe  obvyklou  dávku  konkrétního  uživatele 
drogy. Z přílohy ke stanovisku známe tzv. orientační hodnotu hranice držení. Můžeme se znalostí těchto dvou čísel 
určit,  zda  konkrétní  uživatel  spáchal  trestný  čin?  Abychom to mohli říci, musíme nejprve stanovit přepočtenou 
hranici  držení  pro  daného  uživatele.  Jakým  způsobem  tuto  přepočtenou  hranici  držení  vypočítáme?  Orientační 
hodnota vznikla jako násobek základní dávky a nějakého koeficientu. Potíž je v tom, že nevíme, jak definovat 
základní  dávky.  Stanovisko  vychází  z toho,  že  dávku  je  nutné  vztáhnout  k určitému  „stupni  závislosti“ 
uživatele.  Kdybychom  věděli,  že  základní  dávka  se  vztahuje  k prvokonzumentovi,  a náš  obviněný  byl  také 
prvokonzument, vyplynulo by z toho, že máme použít přesně onu orientační hodnotu jako hranici držení ve vztahu 
k obviněnému.  Kdyby  se  základní  dávka  vztahovala  k uživateli  v těžkém  stupni závislosti a náš obviněný byl 
prvokonzument, vyplynulo by z toho, že přepočtená hranice držení bude mnohem nižší než její orientační hodnota. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

13 
5 To 137/2018 
(Stanovisko  uvádí:  „[…]  nelze  stanovit  množství  větší  než  malé  absolutní  hodnotou  v  tom  smyslu,  že  by  šlo 
o nepřekročitelnou hranici z hlediska posouzení trestní odpovědnosti, v konkrétním případě trestného činu podle 
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) nebo § 284 tr. zákoníku, a to ať už směrem dolů, či nahoru […]“. Orientační 
hodnota se tedy může i snižovat.) Kdyby se základní dávka vztahovala k uživateli v běžném stupni závislosti, 
a náš obviněný byl těžce závislý, vyplynulo by z toho, že přepočtená hranice držení bude vyšší než její orientační 
hodnota.  Základní  dávka  je  ve  stanovisku  uvedena  takto:  „výchozím  množstvím  je  běžná  dávka  obvyklého 
konzumenta“. Kdo to je „obvyklý konzument“? Je to prvokonzument, závislý uživatel, nebo rekreační uživatel, 
který je někde uprostřed mezi nimi? Nebo je to přímo těžce závislý uživatel? Řekli jsme si, že rozdíl ve spotřebě 
mezi nimi může být stonásobný, takže se musí vyjasnit, kdo se tím myslí! Pokud mají různé drogy různé relativní 
rozložení  skupin  prvouživatel/rekreační/závislý/těžce  závislý  uživatel,  znamená  to  pak,  že  je  třeba  odlišně 
chápat  „obvyklého  konzumenta“?  Nikdo  to  neví.  O  tom  se  ve  stanovisku  nic  nedozvíme,  takže  nemůžeme 
rozumně  interpretovat  hodnotu  základní  dávky  a orientační  hodnoty.  Až  budeme  přesně  vědět,  co  znamená 
„obvyklý uživatel“, budeme moci činit porovnání obvyklého uživatele s obviněným a orientační hodnotu upravit. 
Pokud to neznáme, je to vážná vada stanoviska. Není nijak neobvyklé, kdy o spáchání či nespáchání trestného 
činu rozhodují zlomky gramu. Proto je legitimní ptát se, co se tou orientační hodnotou a „obvyklým uživatelem“ 
vlastně rozumí a jak se má přepočítávat. V situaci, kdy rozdíly ve spotřebě mezi různými skupinami uživatelů 
mohou  být  stonásobné,  se  těžko  lze  smířit  s odpovědí  „prostě  tak  nějak  obvyklý  uživatel,  to  máte  jedno“. 
Ve stanovisku  se  nikde  výslovně  neuvádí,  k čemu  přesně  jsou  ony  orientační  hodnoty  a ona  základní  dávka 
vztaženy. Protože se domnívám, že nejednoznačnost normy nelze brát v neprospěch adresáta – zejména u normy 
trestněprávní –, máme za to, že orientační hodnoty podle stanoviska je třeba interpretovat jako orientační hodnoty 
pro  prvouživatele.  (Na  naivní  námitku,  že  „obvyklým  uživatelem“  se  rozumí  „obvykle  závislý  uživatel“,  lze 
snadno odpovědět, že „obvykle závislý uživatel“ není nijak definován. Je to středně silně závislý uživatel? Lehce 
závislý uživatel? Rekreační nezávislý uživatel? U některých drog typu marihuana budou jednoznačně převažovat 
rekreační uživatelé, ale ani pro ně nelze stanovit jednu „běžnou“ hodnotu, protože jde o spojité spektrum; některý 
rekreační uživatel si dá jointa jednou za rok na narozeniny, jiný si dá jednou měsíčně a další jednou týdně v pátek 
večer. Rozdíly jsou astronomické, takže nejistota o základní dávce je také astronomická. Protože ani v jednom 
případě nejsme schopni s jistotou říci „tato a žádná jiná je ta správná hranice“, redukcí se postupně dostaneme až 
k prvouživatelům.)  Tím  pádem  stonásobky  či  jiné  násobky  hranice  držení  pro  silně  závislé  uživatele  je  nutno 
počítat  od  orientačních  hodnot  ze  stanoviska.  Na  okraj  dodejme,  že  pokud  by  se  přece  měl  konkrétní 
podezřelý/obviněný  poměřovat  proti  jakémusi  „obvyklému  uživateli“,  pak  by  se  tento  poměr  muset  v daném 
trestním řízení také řádně prokazovat, nepochybně ne jinak než znaleckým posudkem. Státní zástupce by musel 
soudu doložit, že obžalovaný patří (například) do čtyřicátého percentilu podle roční spotřeby drog, kdežto „obvyklý 
uživatel“  patří  do  percentilu  dvacátého,  takže  orientační  hodnotu  je  třeba  přepočíst  takto...;  obhajoba  by  zase 
mohla kontrovat, že „obvyklý uživatel“ u dané drogy patří spíš do patnáctého percentilu, atd. Každý, kdo sleduje 
předvolební průzkumy, ví, jak moc jsou věrohodné jakékoli odhady volebních preferencí. Silně pochybujeme, že by 
se  dal  „obvyklý  uživatel“  zjistit  spolehlivěji.  Jakékoli  poměřování  konkrétního  uživatele  vůči  „obvyklému 
uživateli“  se  pak  nutně  zvrhne  v naprostý  zmatek  a nejistotu.  Přitom  stanovisko  „obvyklého  uživatele“  nijak 
nedefinuje, takže je skutečně nutné prokazovat v každém jednotlivém řízení a pro každou jednotlivou drogu, kdo 
bude  onen  tajemný  „obvyklý  uživatel“,  patrně  s odkazem  na  epidemiologické  výzkumy  pro  daný  druh  drogy, 
dokud  nedojde  ke  sjednocení  judikatury  ohledně  tohoto  pojmu  a hlavně  ohledně  spotřeby  onoho  „obvyklého 
uživatele“.  (Přitom  stanovisko  samo  správně  předpokládá,  že  toto  číslo  se  bude  postupem  času  měnit.  Takže 
jakmile  se  judikatura  po  x  letech  sjednotí  na  spotřebě  fiktivního  „obvyklého  uživatele“  (kterou  stanovisko 
nevyčísluje), bude toto číslo již neplatné a budeme muset začít znovu.) 
26.  A  samozřejmě  stále  nesmíme  zapomínat,  že  není  nijak  definována  ani  ona  tajemná  vlastnost  nazývaná  ve 
stanovisku  „obvyklost“.  Jak  vypadá  „obvyklý  uživatel“?  Je  to  uživatel  nejčetnější?  Mediánový  (Medián  je 
hodnota, která rozdělí daný soubor dat na dvě shodně velké poloviny. 50 % populace je pod mediánem, 50 % 
populace je nad mediánem. Toto je možné přirovnat ke srozumitelné statistice platů: platový medián je nižší než 
platový průměr. Lapidárně řečeno, většina lidí bere podprůměrný plat. Nejčetnější plat bude úplně jiné číslo než 
průměrný  plat.)  podle  spotřeby  drogy?  Průměrný  podle  spotřeby  drogy?  Každá  z těchto  definic  dá  úplně  jiného 
uživatele,  a v  důsledku  toho  úplně  jiný  vztah  tzv.  orientační  hodnoty  ke  konkrétnímu  uživateli,  který  bude 
subjektem  trestního  řízení.  Vynechání  definice  nejdůležitějšího  termínu  z celého  stanoviska  způsobuje,  že 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

14 
5 To 137/2018 
stanovisko  je  prakticky  nepoužitelné.  S  ohledem  na  neproveditelnost  jakéhokoli  porovnávání,  jak  pro  nejistotu 
o vstupních  údajích,  tak  pro  nejistotu  ohledně  definice  „obvyklosti“,  se  přikláníme  ke  shora navrženému řešení 
překlenout  neurčitost  právní  normy  nejvíce  příznivým  výkladem  a vztáhnout  základní  dávku  podle  stanoviska 
k prvokonzumentovi. 
27.  Druhý  způsob,  jak  bychom  mohli  určit  přepočtenou  hranici  držení,  je  ignorovat  orientační  hodnoty  a jednoduše 
vynásobit  správným  koeficientem  běžnou  dávku  konkrétního  uživatele.  Řekněme,  že  orientační  hodnota  1  g 
vznikla jako desetinásobek (koeficient = 10) základní dávky 0,1 g. Náš obviněný je těžce závislý a má obvyklou 
dávku 0,8 g (byl tak laskav a přesně nám to sdělil), takže přepočtená hranice držení činí 10 x 0,8 g = 8 g. 
Triviální výpočet. (Tento návod nejen logicky vyplývá ze stanoviska, ale je též podpořen starším judikátem sp. zn. 
4 Tz 142/2000 citovaným dále.). Problém je v tom, že koeficient neznáme. Příloha ke stanovisku uvádí pouze 
orientační  hodnoty  hranice  držení,  např.  0,22  g  pro  hydrochlorid  heroinu,  aniž  rozvádí,  kolik  činí  základní 
dávka  a kolik  koeficient.  Připomeňme  ještě  jednou,  že  orientační  hodnota  =  základní  dávka  x  koeficient.  Se 
znalostí pouze orientační hodnoty nejsme schopni určit jednotlivé násobitele. 0,22 může být 10 x 0,022, ale také 
5 x 0,044, případně 4 x 0,055 nebo třeba 8 x 0,0275. 
28.  Začteme-li se pečlivě do stanoviska, odhalíme v pasáži shrnující starší judikaturu zmínku o rozsudku Nejvyššího 
soudu  ze  dne  12. 7. 2000,  sp.  zn.  4  Tz  142/2000,  podle  něhož  má  jít  o pěti-  až  desetinásobek.  (Stojí  za 
zmínku,  že  i tento  starý  judikát  potvrzuje  nutnost  z orientační  hodnoty  (terminologií  stanoviska)  odvodit 
přepočtenou  hodnotu  držení  (jak  onu  hranici  nazýváme  my),  a tu  teprve  použít  pro  další  úvahy.  Judikát 
předpokládá  jednoduché  vynásobení  skutečné  dávky  konkrétního  uživatele  daným  koeficientem,  shodně  s naším 
chápáním návodu podle stanoviska.) Pět nebo deset je rozdíl dvojnásobku – kolik to tedy má být? (Pokud tedy 
stanovisko  převzalo  tento  koeficient.  Nikde  ve  stanovisku  se  výslovně  neříká,  že  byl  převzat  koeficient  právě 
z tohoto rozsudku. S ohledem na to, že zdravotní rizika různých drog jsou různé, není nikde dáno, že všechny 
drogy se do intervalu 5–10 vejdou.) V případech, kdy rozhodují gramy a zlomky gramu, je těžko akceptovatelné, 
že možná pět, ale také možná deset! Navíc se lze domnívat, že tento násobek by neměl být shodný pro všechny 
typy drog. Stanovisko říká: „[…] vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti 
jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku […]“. Nikde ve stanovisku není napsáno, že má jít o konstantu 
shodnou pro všechny typy drog. Naopak se výslovně odkazuje na „jednotlivé látky“. Předpokládáme, že u některé 
drogy  vám  pětinásobek  běžné  dávky  způsobí  kocovinu  a nepříjemnou  dehydrataci,  zatímco  u jiné  drogy 
pětinásobek znamená ohrožení života (nejsme znalci z oboru toxikologie, ale máme takovou laickou představu). 
Protože  různé  drogy  znamenají  různé  ohrožení  vyplývající  pro  život  a zdraví,  je  patrně  nutné  v souladu  se 
stanoviskem brát různý koeficient pro různé drogy. (Navíc není jisté, zda má být koeficient konstantní pro všechny 
stupně  závislosti  jedné  drogy.  Pokud  je  rozhodujícím  faktorem zdravotní riziko, jak tvrdí stanovisko, pak lze 
podotknout, že u prvokonzumenta bude nejspíše jinak široký interval relativně bezpečné dávky než u závislého 
uživatele, který konzumuje daleko větší jednotlivé dávky. Mohlo by se říci, že jde už o přílišné hnidopišství, jenže 
když stanovisko neodpovídá na otázku, kolik vlastně má činit onen koeficient a jestli je konstantní či nikoli, pak 
se  nelze  divit  tomu,  že  váháme  nad  tím,  jaké  číslo  je  správné.  Jediným  vodítkem  ve  stanovisku  je  odkaz  na 
zdravotní ohledy, tak se jím snažíme řídit přesně dle stanoviska.) Podobně starší pokyn obecné povahy nejvyššího 
státního zástupce ze dne 27. 4. 2000 č. 6/2000 pro některé drogy používal koeficient 5, zatímco pro jiné drogy 
koeficient  10.12  I  příloha  č. 2  k nařízení  vlády  č. 467/2009 Sb.  předpokládala  pro  různé  drogy  různé 
koeficienty, a to v rozmezí od 1 po 7. Předpokládáme, že používání různých koeficientů mělo právě zohledňovat 
odlišná rizika různých druhů drog. Kolik to však má být pro tu kterou drogu podle dnes platné tabulky, to už se 
ze stanoviska nedozvíme, což je další zásadní vada stanoviska! 
29.  Pokud budeme vycházet čistě ze stanoviska, výsledkem je absolutní nejistota o tom, jak počítat hranici držení, což 
bohužel nebrání orgánům činným v trestním řízení směle operovat s čísly a v bludu tvrdit, že tak činí v souladu se 
stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Praktický závěr pro jednotlivá trestní řízení je jednoduchý, byť 
nepříjemný: stanovisko říká, že je potřeba použít jistý nekonstantní koeficient, aniž stanovisko udává hodnotu 
tohoto  koeficientu  pro  jednotlivé  drogy.  Tím  pádem  je  nutné  výši  onoho  koeficientu  v jednotlivých  řízeních 
prokazovat  (co  není  dáno  právní  normou,  musí  se  prokazovat).  Státní  zástupce,  chce-li  podat  obžalobu,  musí 
prokázat, nepochybně pomocí znaleckého posudku, jaká je správná výše onoho koeficientu pro danou drogu, a to 
nějakým odvozováním podle zdravotních účinků různých násobků základní dávky dané drogy (slovy stanoviska 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

15 
5 To 137/2018 
„podle  ohrožení  vyplývajícího  pro  život  a zdraví  lidí  ze  škodlivosti  jednotlivých  látek“).  Obhajoba  samozřejmě 
může prokazovat svým znaleckým posudkem, že obžaloba se mýlí a že místo třeba koeficientu 5 se měl použít 
koeficient 7,5. Jaké problémy v praxi tím nastanou, netřeba jistě blíže rozebírat. 
30.  Příloha ke stanovisku vychází (byť s ní není úplně totožná) z přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., 
která  pozbyla  platnosti  nálezem  Ústavního  soudu  sp.  zn.  Pl.  ÚS  13/12. V  předkládací  zprávě  k návrhu 
nařízení vlády se uvádělo: „U omamných a psychotropních látek, které mají léčebné využití[,] se logika stanovení 
množství řídila sedminásobkem (průměrné) denní dávky, tj. množstvím drogy/léku na týden při běžných dávkách 
(tj.  např.  u benzodiazepinů,  barbiturátů,  buprenorfinu  či  metadonu).  V případě  drog,  které  nemají  léčebné 
využití, se tedy postupovalo analogicky a navržená množství by odpovídala osobní potřebě (průměrných) uživatelů 
na období cca 1–2 dnů až 1 týdne; u ‚nelegálních‘ omamných a psychotropních látek je však koncentrace účinné 
látky ve směsi drogy různá a nestálá – proto se stanovení množství odráželo spíše od nižší hranice koncentrace 
drog na českém černém trhu.“ Existují tedy významné rozdíly v chápání pojmu „množství větší než malé“ mezi 
stanoviskem  a starším  nařízením  vlády.  Oba  dokumenty  předpokládají  násobení  základní  dávky  jistým 
koeficientem, avšak tyto soubory vstupních dat jsou pro oba dokumenty jiné. 
  
Nařízení vlády 
hranice držení 

koeficient x základní dávka (výsledné číslo explicitně uvedeno v příloze) 
koeficient 
7 (u terapeutických drog pevný) 
1–7 (u neterapeutických drog různý; není uveden) 
základní dávka 
běžná terapeutická (= nikoli s cílem vyvolat rauš) 
osobní  potřeba  průměrného  uživatele  (u  neterapeutických  drog;  průměrný  uživatel 
nedefinován) 
poznámka 
Příloha  k nařízení  vlády  uvádí  jen  namátkově,  která  droga  byla  zařazena  do  které 
skupiny. 
Příloha neříká, zda u drog bez terapeutického využití byl použit koeficient 1, 7, nebo 
něco mezi tím. Proto jsou hodnoty koeficientů a výše základní dávky pro jednotlivé drogy 
zpravidla neznámé. 
Základní dávka je vždy počítána jako denní, což může znamenat jednu nebo několik 
jednotlivých aplikací.14 
  
Stanovisko trestního kolegia NS 
hranice držení 

koeficient x základní dávka (výsledné číslo explicitně uvedeno v příloze) 
koeficient 
„podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek“ (= 
různý pro různé drogy,15 přesně neurčený) 
základní dávka 
běžná  dávka  obvyklého  konzumenta  (=  nikoli  terapeutická;  obvyklý  konzument 
nedefinován) 
poznámka 
Koeficienty  pro  jednotlivé  drogy  jsou  neznámé.  Hodnoty  základní  dávky  pro  jednotlivé 
drogy jsou neznámé. 
Stanovisko neříká nic o tom, že by se základní dávka vztahovala k nějakému časovému 
intervalu.  Když  se  výjimečně  hovoří  o aplikaci,  stanovisko  předpokládá  jednorázovou 
aplikaci a hranici držení porovnává s touto jednorázovou aplikací.16 Proto je základní 
dávka patrně vztažena k jednorázové aplikaci, nikoli k denní dávce. 
Dávka obvykle požívaná za účelem rauše obvykle nebude stejně velká jako dávka téže 
drogy užívaná k terapeutickým účelům.17 
Stanovisko zahrnuje větší počet drog než nařízení vlády. 
  
31.  Jediné pevné vodítko z přílohy k nařízení vlády je číslo 7 použité jako (konstantní) koeficient u drog, které mají 
terapeutické  účinky.  Toto  číslo  však  nemá  žádný  vztah  ke  koeficientu  podle  stanoviska,  neboť  stanovisko 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

16 
5 To 137/2018 
předpokládá  odlišnou  základní  dávku.  Tím  pádem  musí  být  odlišný  také  (nekonstantní)  koeficient  podle 
stanoviska. Všechny ostatní údaje z obou dokumentů jsou neznámé, vyjma výsledné hranice držení, která však, 
jak bylo řečeno výše, nemá samostatný význam, a jejíž rozklad na násobitele není možné jednoznačně provést. Pro 
část drog ani nejsou pro porovnání k dispozici hodnoty z obou dokumentů. 
32.  Z  důvodu  odlišné  „vnitřní  konstrukce“  a utajených  parametrů  použitých  při  výpočtu  tedy  nelze  ani  jeden 
dokument pomocně použít jako interpretační vodítko k druhému dokumentu. Je to paradoxní, protože výsledná 
čísla hranice držení jsou si až nápadně podobná. Prostým porovnáním čísel z tabulek v obou přílohách lze zjistit 
jen  nevýznamné  rozdíly.  Příloha  k nařízení  vlády  udává  0,72  g  u hydrochloridu  pervitinu,  zatímco příloha ke 
stanovisku  je  přísnější  a udává  jen  0,6  g  hydrochloridu  pervitinu.  Podobně  je  stanovisko  přísnější,  pokud  jde 
o marihuanu (1 g oproti 1,5 g účinné látky). Jinak jsou čísla v obou dokumentech shodná (s výhradou látek, které 
jsou jen v jednom dokumentu), což je právě podezřelé. U drog bez terapeutického účinku by se to dalo vysvětlit tím, 
že obě instituce chtěly vyjádřit množství drogy o jisté nebezpečnosti, a protože měly stejné zadání, pak se shodly, 
s výjimkou  dvou  výše  uvedených  hodnot,  na  stejném  čísle.  Toto  vysvětlení  však  selhává  u drog  s terapeutickým 
účinkem. Připomeňme, že podle předkládací zprávy k návrhu nařízení vlády vznikla čísla v tabulce tak, že se 
denní  terapeutická  dávka  drogy  vynásobila  konstantním  koeficientem  7  pro  všechny  druhy  terapeutických  drog. 
Výsledkem je tedy jakési arbitrární číslo, které má z hlediska epidemiologického či adiktologického pro konkrétní 
drogu jen velmi omezenou vypovídací hodnotu. Naproti tomu podle stanoviska vznikla orientační hodnota jako 
obvyklá  dávka  k vyvolání  rauše  (úplně  jiné  číslo  než  v nařízení  vlády)  vynásobená  proměnným  koeficientem 
upraveným podle nebezpečnosti drogy (úplně jiné číslo než v nařízení vlády). Výsledkem by mělo být číslo na míru 
vypočítané nebezpečnosti dané drogy, které bude jen volně závislé na hodnotě podle nařízení vlády a nemusí s ní být 
totožné.  Pokud  máme  dvě  sady  čísel,  které  mají  každá  trochu  jiný  význam  a každá  vznikla  zcela  jiným 
způsobem, logicky by se obě řady čísel neměly shodovat a měly by mezi nimi být větší či menší rozdíly. Přesto jde 
o stejná čísla! Stanovisko říká 390 mg hydrochloridu morfia a nařízení vlády říkalo také 390 mg hydrochloridu 
morfia. Stanovisko říká 5,25 mg fludiazepamu a nařízení vlády říkalo také 5,25 mg fludiazepamu. Stanovisko 
se  dokonce  ani  nijak  netají  tím,  že  zkopírovalo  starší  sadu  dat  z nařízení  vlády.  Tím  pádem  se  ale  trestní 
kolegium Nejvyššího soudu samo přiznalo k ledabylosti při přípravě stanoviska. 
33.  Nejvyšší soud mechanicky převzal starší údaje a dodal k nim moderní vysvětlení v textové části stanoviska, aniž 
řešil,  že  tím  pádem  vznikne  rozpor  mezi  číselnou  částí  a textovou  částí  stanoviska;  textová  část  odkazuje  na 
„obvyklého uživatele“ (rozuměj nelegálního), zatímco číselná část odkazuje na nemocniční dávku. Samozřejmě tím 
vznikají další problémy při praktické aplikaci stanoviska. Ukázali jsme si, že podle textu stanoviska  je třeba 
vzít  tzv.  orientační  hodnotu  vztaženou  k „obvyklému  uživateli“,  poměřit  „obvyklého  uživatele“ 
k podezřelému/obviněnému  a tuto  orientační  hodnotu  přepočíst,  abychom  získali  přepočtenou  hranici  držení, 
kterou následně porovnáme s množstvím, jež skutečně držel podezřelý/obviněný. Jenže jak poměřovat konkrétního 
podezřelého/obviněného s údajným „obvyklým uživatelem“, když jsme zjistili, že (alespoň u terapeutických drog) 
žádný „obvyklý uživatel“ nikdy neexistoval, protože daná čísla vznikla zcela jinak, a hodnoty obsažené v příloze 
ke  stanovisku  se  k žádnému  „obvyklému  uživateli“  nevztahují?  Jedním  řešením  by  bylo  stanovisko  prostě 
ignorovat s argumentem, že když je stanovisko zmatečné a vnitřně rozporné pro nesoulad textové a číselné části, 
pak je nelze aplikovat. Druhé možné řešení jsme nastínili výše: překonat nejednoznačnost normy výkladem nejvíce 
zachovávajícím svobodu adresátů normy. To by znamenalo předpokládat, že tzv. orientační hodnoty ve stanovisku 
se  vztahují  k prvokonzumentům.  V  případě  vnitřní  nekonzistence normy, kdy se různé části normy navzájem 
popírají, pokládáme první řešení za akademicky čistší, ale samozřejmě je nám jasné, že k němu nebude „politická 
vůle“ ze strany soudů. Tak či onak je ale jasné, že stanovisko je třeba co nejdříve revidovat. Domníváme se, že 
existují jen dvě prakticky použitelná řešení: buďto návrat k původní koncepci přesně dané fixní hodnoty, od níž 
stanovisko  ustoupilo  zavedením  tzv.  orientační  hodnoty  a nutnosti  jejího  přepočítávání;  nebo  přesné  definování 
a výslovné  číselné  uvedení  základní  dávky  pro  prvokonzumenta  a odpovídajícího  koeficientu  pro  každou 
jednotlivou drogu ze seznamu namísto jejich součinu, který je sám o sobě nepoužitelný. 
34.  Sluší se ještě dodat, že ne vše, co má uživatel v držení, vstupuje do porovnání s přepočtenou hranicí držení. Jak 
stanovisko  uvádí:  „Musí  však  jít  o držení  takové  látky  v množství  převyšujícím  dávku  potřebnou  pro  držitele 
(podle  stupně  jeho  závislosti),  neboť  držení  jen  jedné  dávky  konzumentem  drog  před  jejím  použitím  není 
přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak ‚množství větší než 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

17 
5 To 137/2018 
malé‘. Pojem ‚přechovávání‘ (pro vlastní potřebu) vyjadřuje nezákonné ukrývání takové látky na pozdější dobu, 
bez záměru tuto látku v nejbližší době fyzicky užít pro sebe.“ Z toho plyne, že od nalezeného množství je třeba 
nejprve odečíst množství odpovídající nejbližší dávce, neboť jde o spotřební držbu místo „přechovávání“, a teprve 
zbytek může být posuzován, zda překročí či nepřekročí přepočtenou hranici držení.  
35.  Samostatnou otázkou je jistě prokazování zavinění. Pro zjednodušení předpokládejme, že jsme (nám neznámým 
způsobem)  spolehlivě  zjistili  přepočtenou  hranici  držení  a že  případná  neznalost  této  přepočtené  hranice  držení 
neomlouvá. Jak potom prokážeme obviněnému zavinění ve vztahu k překročení této hranice? V rozhodnutí sp. 
zn. 15 Tdo 1003/12 se zdůrazňuje, že základem má být primárně porovnání množství účinné látky v droze, 
nikoli celkového množství drogy smíchané s jinými, neúčinnými příměsemi. Porovnání „brutto“ množství drogy je 
namístě pouze tehdy, pokud přesné množství účinné látky zjistit nelze. Pokud se jedná o preferenci významu právě 
množství  účinné  látky,  lze  na  tomto  místě  odkázat  (kromě  jiných)  také  na  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ze 
14. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, kde je (zde ve vztahu k marihuaně) explicitně řečeno, že o tom, který 
kvantifikační znak drogového trestného činu byl naplněn, nemůže rozhodovat množství sušiny a jejího násobku, 
nýbrž právě množství účinné látky a jeho násobky. Názor současné judikatury ohledně rozhodujícího významu 
množství účinné látky, je tedy zcela zřejmý. S tímto názorem lze celkem bez problémů souhlasit. Množství účinné 
látky je pojem, fakticky vyjadřující určitou „kvalitu“ působení určité omamné nebo psychotropní látky na lidský 
organismus a vyvolávající v něm změny, které by jinak nenastaly. Za účinnou látku lze přitom považovat takovou 
substanci,  která  po  vniknutí  do  buňky  nebo  tkáně  vyvolá  biochemickou  a fyziologickou  odezvu  odlišující  se od 
stavu, který předcházel dodání této substance. V případě drogových deliktů je význam právě množství účinné látky 
podstatný a logický, protože umožňuje stanovení explicitní škodlivosti působení omamné anebo psychotropní látky 
na lidský organismus, a tím současně i konkrétní míry společenské škodlivosti dané v tom kterém případě. Tím 
ale současně vznikl pro naši justici nový, specifický a obtížně řešitelný problém. Jeho podstata spočívá evidentně 
v tom,  že  judikatura  se  sice  již  shodla  na  zásadní  prioritě  množství  účinné  látky,  ale  není  už  zjevně  schopná 
(anebo  ochotná),  dát  vodítko  ke  způsobu  prokazování  subjektivní  stránky  ve  vztahu  k této  veličině,  která 
samozřejmě není běžně „v terénu“ nijak zjistitelná a dochází se k ní, pro potřeby orgánů činných v trestním řízení, 
až  následně  laboratorním  rozborem.  (k  uvedenému  srovnej  Trestněprávní  revue  2/2017  in.  Větší  než  malé 
množství nejistoty Vindra, Vnučka). 
36.  Závěrem poukázal na to, že ukládaný trest je zjevně nepřiměřený, když je na místě jistě připomenout zásady pro 
ukládání trestů, kdy je zapotřebí míti na paměti, že pachateli nelze uložit nepřiměřené trestní sankce, přičemž 
trestní sankce je třeba ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu ale také je nutné 
přihlédnout  k poměrům  pachatele  (když  je  rozhodující  stav  v době  ukládání  trestu  kdy  je  třeba  vzít  v potaz 
osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry – péče o nemocnou matku, práce v SRN), přičemž dle ust. § 38 odst. 2 
platí,  že  tam,  kde  postačí  uložení  trestní  sankce  pachatele  méně  postihující,  nesmí  být  uložena  sankce  pro 
pachatele citelnější. V současné době se nachází obžalovaný na svobodě, když z vazby byl již propuštěn, přičemž 
nyní  je  rozhodnuto  tak,  že  má  být  po  mnohaletém  trestním  řízení  opětovně  umístěn  do  věznice.  Je  třeba  si 
uvědomit, že takovým jednáním dojde k opětovnému naprostému zpřetrhání sociálních, jakož i jiných vazeb, které 
obžalovaný pracně po svém propuštění z vazby vybudoval, což je možné hodnotit přinejmenším jako nevhodné. Pro 
přiměřenost  ukládání  trestu  má  vedle  obecného  ustanovení  o  přiměřenosti  trestních  sankcí  praktický  význam 
zejména ust. § 39 tr. zákoníku jež pojednává o druhu a výměře trestu, když v rámci tohoto je umožněna hlubší 
individualizace  ukládaného  trestu  zejména  se  zřetelem  ke  zvláštnostem  osobnosti  pachatele  (dosavadní  život 
pachatele a možnost jeho nápravy, jeho chování po činu aj.). přiměřeností trestu dle současné právní úpravy je tedy 
dáno ve smyslu úměrnosti trestu individuálnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele když je nutné pomýšlet 
při ukládání trestu a jeho výše vzít v potaz budoucno ve vztahu k osobě pachatel. Při ukládání výše trestu by tak 
měl soud vzít v potaz nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, rodinné, majetkové a jiné 
poměry pachatele (je to např. péče pachatele o rodinu), dosavadní způsob života pachatele (dosavadní řádný život 
pachatel, který je také polehčující okolnosti dle ust. § 41 písm. o) tr. zákoníku a možnost jeho nápravy (je tedy 
nutné  stanovit  prognózu  vývoje  pachatele-jedná  se  o  mladého  muže  s vysokým  pracovním  potenciálem,  kdy 
protiprávní čin nyní projednávaný je jediným vybočením z jinak řádného způsobu života), přičemž stanovení výše 
trestu má mít dopad jak na pachatel, jakož i na jeho sociální okolí. Na nyní projednávanou trestnou činnost je 
nutné pohlížet v intencích nového trestního zákoníku, který opustil tzv. materiální pojetí trestného činu, kdy tak 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

18 
5 To 137/2018 
nabyla  na  významu  individualizace  právě  prostřednictvím  ukládání  trestu,  včetně  možnosti  jeho  mimořádného 
snížení.  
37.  Závěrem  navrhl,  aby  odvolací  Krajský  soud  v Ústí  nad  Labem  s ohledem  na  ustanovení  §  258 
odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 
2017,  vyhotovený  pod  č.  j. 29 T 99/2015, zrušil a podle § 226 písm. a), eventuálně c) tr. řádu 
obžalovaného  zprostil  obžaloby,  eventuálně,  aby  rozsudek  Okresního  soudu  v Chomutově  ze 
dne  29.  9.  2017,  vyhotovený  pod  č.  j.  29  T  99/2015,  zrušil  a  věc  vrátil  soudu  prvého  stupně 
k novému projednání a rozhodnutí. 
38.  Obžalovaný 
 zaměřil své odvolání rovněž do výroku o vině i trestu. Prostřednictvím 
svého obhájce namítl, že prvoinstanční soud pochybil, pokud jeho jednání posoudil jako jednání 
člena organizované skupiny. Jak již bylo v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, judikatura se ustálila 
tak,  že  organizovaná  skupina  představuje  formu  trestné  součinnosti,  kterou  lze  charakterizovat 
jako sdružení nejméně tří osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy 
a  jeho  činnost  se  v  důsledku  toho  projevuje  určitou  plánovitostí  a  koordinovaností,  kterou  se 
spáchání činu usnadňuje, zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje 
i  škodlivost  činu  pro  společnost  (srov.  č.  53/1976-II  Sb.  rozh.  tr.,  č.  45/1986  Sb.  rozh.  tr.). 
Organizovaná  skupina  nemusí  mít  trvalejší  charakter,  a  lze  tak  spáchat  i  jen  ojedinělý, 
jednorázový  trestný  čin.  V  souladu  s  uvedeným  je  zřejmé,  že  je  třeba  plánovitosti  mezi  členy 
organizované  skupiny,  tj.  lze  z  tohoto  dovozovat  minimálně  alespoň  jeho  základní  znalost,  jak 
jsou  jednotlivé  úkoly  rozděleny;  rovněž  lze  mít  za  to,  že  je  nutná  vědomost  obžalovaného 
o ostatních členech skupiny a znalost, že jejich jednání směřuje k páchání trestného činu. Kdy lze 
dovozovat, že obžalovaný musí mít z činnosti v organizované skupině prospěch, a to větší, než 
když  by  páchal  trestnou  činnost  samostatně.  Ve  vztahu  k  němu  však  žádné  výhody  z  jeho 
údajného  členství  v  organizované  skupině  neplynuly;  rovněž  není  prokazatelné,  že  by  konal 
činnost  v  organizované  skupině  s  vědomím,  jak  bude  dále  nakládáno  s  údajnou  drogou,  kdy 
zpočátku  vůbec  nevěděl,  z  jakého  důvodu  ostatní  spoluobžalované  vozí,  a  následně  poté,  co 
dospěl ke zjištění důvodu, se pouze mohl domnívat o dalším konání spoluobžalovaných, nikdy 
však  nebyl  z  jejich  strany  informován.  Rovněž  je  postaveno  najisto,  že  obžalovaný  nebyl  nijak 
závislý  (finančně  či  jinak)  na  dalším  prodeji  údajného  pervitinu,  kdy  toto  šlo  zcela  mimo  něj, 
a vůbec  o  tomto  nevěděl.  Lze  tedy  shrnout,  že  nelze  obžalovanému přičítat k tíži okolnost, že 
jednal v rámci organizované skupiny. Rovněž je nutno zdůraznit, že rovněž nelze obžalovanému 
přičítat  k  tíži  spáchání  činu  ve  značném  rozsahu,  kdy,  ač  po  zjištění  důvodu  dopravy 
spoluobžalovaných  pokračoval  v  přepravě,  nemohl  ovlivnit  množství  údajného  pervitinu, které 
spoluobžalovaní  převáželi,  kdy  je  nutno  zdůraznit,  že  zde  figurovaly  třetí  osoby,  které  též 
zajišťovaly  dopravu.  Tedy  je  mu  přičítáno  k  tíži  veškeré  množství  pervitinu,  které  ostatní 
spoluobžalovaní  prodali.  Lze  tedy  dojít  k  závěru,  že  k  tomu  aby  obžalovanému  mohlo  být 
přičítáno k tíži, že spáchal čin ve značném rozsahu, je mu třeba prokázat jím skutečně převezené 
množství pervitinu, kdy toto nebylo v řízení nikterak zjišťováno, natož prokazováno. 
39.  Lze  tedy  shrnout,  že  on  se  v  podstatě  „pouze“  dopustil  toho,  že  převážel  spoluobžalované, 
u nichž později dospěl ke zjištění, že je vozí za účelem nákupu pervitinu. Avšak skutečnost, že 
ostatní  spoluobžalovaní  jednají  v  rámci  organizované  skupiny,  mu  nebyla  známa  a  rovněž  mu 
nepřinesla žádnou výhodu či prospěch. I přes shora uvedené má za to, že pokud odvolací soud 
dojde  k  názoru,  že  jeho  vina  byla  prokázána,  je  udělení  nepodmíněného  trestu  nepřiměřeně 
přísné,  kdy  on  v  současné  době  vede  řádný  život,  má  stálou  práci,  nebere  drogy  a  zároveň 
v souvislosti s tímto strávil asi 1 rok ve vazbě, kdy už tato zkušenost pro něj byla ponaučením. 
Lze tedy dospět k závěru, že v jeho případě postačuje trest s podmíněným odkladem. 
40.  Vzhledem  ke  shora  uvedenému  navrhl,  aby  odvolací  soud  napadený  rozsudek  zrušil  v  celém 
rozsahu a aby ho sám zprostil obžaloby. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

19 
5 To 137/2018 
41.  Odvolací  soud  přezkoumal  v souladu  s ustanovením  §  254  odst.  1,  odst.  3  tr.  řádu  zákonnost 
a odůvodněnost  všech  výroků  napadeného  rozsudku  ohledně  obžalovaných 
  a 

jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.  
42.  V  řízení,  které  vyhlášení  napadeného  rozsudku  předcházelo,  byla  dodržena  stěžejní  ustanovení 
trestního  řádu,  včetně  těch,  jimiž  bylo  zabezpečeno  právo  obžalovaného  na  obhajobu.  Řízení 
předcházející  napadenému  rozsudku  tedy  nevykazuje  procesní  vady,  na  které  by  bylo  nutno 
reagovat  postupem  podle  §  258  odst.  1  písm.  a)  tr.  řádu.  Námitkou  obžalovaného 
,  že 
o prohlídce jiných prostor – motorového vozidla, v němž byl obžalovaný 
 zadržen, 
nebyl jeho obhájce vyrozuměn, se již zabýval soud prvního stupně a vypořádal se s ní způsobem, 
s nímž  se  krajský  soud  ztotožnil,  a  pro  stručnost  tak  odkazuje  na  odůvodnění  napadeného 
rozsudku. 
43.  Co se týká závěru prvostupňového soudu ohledně skutkového stavu, tak odvolací soud shledal, 
že  soud  prvého  stupně  opatřil  a  v souladu  s trestním  řádem  provedl  všechny  dostupné 
a rozhodné  důkazy  v rozsahu  dostatečném  pro  rozhodnutí,  a  v zásadě  postupoval  v souladu 
s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné 
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.  
44.  Na  rozdíl  od  obžalovaných  dospěl  odvolací  soud  k tomu,  že  soud  prvého  stupně  podle  §  2 
odst. 6 tr. řádu v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů také provedené důkazy 
(s výhradou  zmíněnou  níže)  náležitě  zhodnotil,  a  to  na podkladě  svého  vnitřního  přesvědčení, 
které  bylo  založeno  na pečlivém  uvážení  všech  okolností  případu,  jak  jednotlivě,  tak  i  ve 
vzájemném souhrnu. Své úvahy v tomto směru rozvedl, až na výjimku zmíněnou níže, dostatečně 
v odůvodnění napadeného rozsudku v intencích § 125 odst. 1 tr. řádu, a krajský soud se s nimi 
v zásadě, až na skutečnosti rozvedené následně, ztotožnil.  
45.  Námitky  uplatněné  v odvolání  obou  obžalovaných,  směřující  v podstatě  téměř  výhradně  do 
hodnocení  důkazů,  jsou  z valné  většiny  jen  opakováním  jejich  obhajoby,  kterou  uplatnili  již 
v průběhu řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento v zásadě vypořádal v odůvodnění 
napadeného rozsudku.  
46.  Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku, soud prvního stupně dospěl 
ke  správnému  závěru,  že  obžalovaní 
  a 
  společně  s ostatními  spoluobžalovanými 
(S
,  kteří  si  odvolání  nepodali)  neoprávněně  prodávali 
psychotropní látku – pervitin. Nepochybil, pokud za základ svých skutkových závěrů, týkajících 
se  obžalovaných 
  a 
,  vzal  výpověď  spoluobžalované 
,  která  jak 
v přípravném  řízení,  tak  před  soudem  prvního  stupně  doznala  spáchání  ve  výroku  rozsudku 
popsané trestné činnosti, a usvědčila z ní rovněž spoluobžalované. I odvolací soud shledal tuto 
výpověď věrohodnou, konzistentní a neměnnou, podporovanou celou řadou dalších důkazů. Na 
její  doznání,  v němž  vylíčila,  jak  se  se  spoluobžalovaným 
  dohodli  na  nákupech 
metamfetaminu  a  jak  je  následně  realizovali,  navazuje  celá  řada  dalších  důkazů,  zejména  pak 
výpověď  obžalovaného 
,  který  doznal,  že  obžalovanou 
  opakovaně  vozil  do 
Bíliny za účelem nákupu pervitinu, dále s výpovědí svědka 
, který potvrdil, že 
obžalované  pervitin  od  října  2014  do  ledna  2015  obstarával,  i  se  zajištěnými  odposlechy 
telefonické komunikace mezi obžalovanou 
 a obžalovaným 
 nebo svědkem 
, které se týkaly např. cest obžalované za 
 do Bíliny za 
účelem nákupu pervitinu ve dnech 6. 12., 7. 12., 8. 12. a 9. 12. 2014, nebo předávání peněz ze 
strany obžalované 
 obžalovanému 
 (odposlechy ze dne 9. 12. a 29. 12. 2014), 
dále  i  výsledky  domovní  prohlídky  v jejím  bytě  dne  13.  1.  2015  při  které  byl  nalezen 
metamfetamin,  jak  dokládá  odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a to i na 
zajištěné digitální váze, a rovněž výpovědi četných svědků – 
 a 
, kteří potvrdili, 
že pervitin od obžalované kupovali, dále 
 a dalších, jakož i s prodejem pervitinu související zajištěné odposlechy. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

20 
5 To 137/2018 
Pokud  na  základě  těchto  důkazů  dospěl  soud  prvního  stupně  k závěru,  že  obžalovaní 
 

 se zapojili do distribuce pervitinu tak, jak je popsáno ve výroku napadeného  rozsudku 
(ostatně  obžalovaný 
  sám  připustil,  že  obžalované 
  a 
  pro  pervitin 
vozil),  jde  o  závěr,  o  němž  nejsou  důvodné  pochybnosti  a  s nímž  se  odvolací  soud  zcela 
ztotožnil.  V tomto  směru  proto  pro  stručnost  odkazuje  na  podrobné  a  přiléhavé  odůvodnění 
napadeného rozsudku zejména na stranách 27 až 32. 
47.  Přiléhavý  je  rovněž  závěr  soudu  prvního  stupně,  že  činnost  obžalovaných  vykazuje  znaky 
organizovaného jednání. I v tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného 
rozsudku  na  straně  32.  Z provedených  důkazů  je  zřejmé,  že  obžalovaný 
  sjednal 
nákupy  pervitinu  u 
,  u  něhož  prováděl  nákupy  této drogy jednak 
sám,  jednak  prostřednictvím  svědka 
,  přičemž  nákupy  pervitinu  sjednal  i  pro 
spoluobžalovanou 
.  Dopravu 
  a 
  na  jednotlivé  nákupy  pervitinu 
zajišťoval  obžalovaný 
,  a  takto  opatřený  pervitin  byl následně  prostřednictvím 

  a  ostatních  spoluobžalovaných  prodáván  různým  zájemcům.  Z prodeje  pervitinu 
získané  finanční  prostředky  si  spoluobžalovaní  částečně  ponechávali  jako  odměnu  za  prodej, 
částečně je předávali 
 k uskutečnění dalšího nákupu pervitinu. Takto realizovaná trestná 
činnost  tak  vykazuje  znaky  plánovitosti,  koordinovanosti  a  rozdělení  úloh.  Neobstojí  námitky 
obžalovaného 
, že působil jen jako řidič a že nevěděl, že ostatní spolupachatelé představují 
organizovanou  skupinu,  když  jen  z jeho  doznání  vyplývá,  že  byl  obeznámen  s činností 
spoluobžalovaných,  vědomě  vozil  na  nákupy  pervitinu  k 
  jak 
,  tak 
, věděl o jejich kontaktech, byl přítomen jimi realizovaným nákupům pervitinu, věděl 
také  o  kontaktu 
  a 
,  bylo  mu  známo,  že  od 
  nakoupený  pervitin  je 
okamžitě  prodáván,  dokonce  byl  některým  prodejům  přítomen,  věděl,  že  ho  prodávají  jak 
, tak 
 (prostřednictvím ní si opatřoval pervitin pro sebe) a i 
 (od ní si 
pervitin opakovaně i sám zakoupil), věděl i o kontaktech 
 a 
, tedy byl obeznámen 
s činností spoluobžalovaných a vědomě se do této činnosti zapojil. 
48.  Pokud jde o množství v projednávané trestní věci obžalovanými prodaného metamfetaminu, tedy 
závěr soudu prvního stupně, že obžalovaní prodali různým osobám pervitin v množství celkem 
512 g za celkovou částku ve výši Kč 614 000 Kč, je třeba souhlasit s obžalovanými, že v tomto 
směru  je  rozsudek  soudu  prvního  stupně  v podstatě  nepřezkoumatelný.  Soud  prvního  stupně 
v tomto  směru  zcela  nekriticky  převzal  uvedené  údaje  z obžaloby,  aniž  by  blíže  zkoumal  jejich 
správnost  a  opodstatněnost.  Odůvodnění  tohoto  závěru  v  napadeném  rozsudku  -  že  množství 
distribuovaného pervitinu „bylo stanoveno na základě doznání obžalované 
, která se 
vyjadřovala  k jednotlivým  nákupům  drogy  stejně  jako  obžalovaný 
,  a plyne  z odposlechů 
telefonních  hovorů  i  z  výpovědí  svědků  kupujících  pervitin  od  obžalovaných  a  odposlechů 
telefonní komunikace mezi nimi, kdy v jednotlivých případech bylo v případě pochybností bráno 
v potaz jen nejmenší množství prodávané drogy 0,1 g představující tzv. 1 lajnu“, je vágní, kusé, 
nekonkrétní a ve své podstatě nepřezkoumatelné. Za situace, kdy údaje ohledně množství v rámci 
skutku realizovaného pervitinu, počtů a množství jeho nákupů a prodejů se do značné míry jak 
ve  výpovědích  obžalovaných,  tak  výpovědí  svědků  různí,  bylo  třeba  dobrat  se  nejmenšího 
možného množství metamfetaminu, které obžalovaní prodali. V tomto směru je třeba vycházet 
z toho, jak vyplývá z provedených důkazů, že veškerý pervitin, který byl obžalovanými následně 
prodáván  různým  zájemcům,  pocházel  od  svědka 
,  u  něhož  ho 
nakupovali  za  účelem  dalšího  prodeje  za  částku  500  Kč  za  1  gram  obžalovaný 
,  a  to 
jednak sám a jednak prostřednictvím svědka 
, a dále obžalovaná 
. Z výpovědi 
obžalované 
,  podporované  výpovědí  obžalovaného 
,  vyplývá,  že 
 
nakoupila  (a  následně  prodala)  od  výše  uvedeného  svědka 
  celkem  100  gramů 
metamfetaminu  a  že  byla  přítomna  tomu,  kdy  obžalovaný 
  od  něj  nakoupil  dvakrát 
10 gramů, tedy celkem 20 gramů pervitinu. Z výpovědi svědka 
 je zřejmé, že obžalovaného 
  vezl  za  účelem  nákupu  metamfetaminu  nejméně  šestkrát,  přičemž  obžalovaný  vždy 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

21 
5 To 137/2018 
nakoupil  metamfetamin  nejméně  za  částku  5 000  Kč,  tedy  10  gramů,  tedy  celkem  60  gramů, 
svědka 
, který metamfetamin kupoval pro obžalovaného 
, také nejméně šestkrát, 
přičemž  i  on  vždy  nakoupil  metamfetamin  nejméně  za  částku  5 000  Kč,  což  představuje 
10 gramů  metamfetaminu  z nákupu  a  celkem  60  gramů  metamfetaminu.  Z výpovědi  svědka 
  vyplývá,  že  kromě 
  a 
  prodal  také  20  gramů  metamfetaminu 
obžalované 
,  kterou  za  ním  poslal 
.  Z uvedeného  je  tedy  zřejmé,  že  obžalovaní 

 nakoupili a následně prodali různým osobám nejméně 260 gramů metamfetaminu. 
49.  Nedůvodnými byly shledány námitky obžalovaného 
, že nebylo prokázáno, že v případě 
látky, kterou obžalovaní prodávali, se jednalo skutečně o psychotropní látku metamfetamin. Tato 
skutečnost  vyplývá  nejen  z výpovědí  obžalovaných 


,  ale  také 
z výpovědí mnoha svědků zmíněných výše, kteří popsali účinky, jaké na ně uvedená látka měla. 
Jejich výpovědi jsou pak v souladu se závěry odborných vyjádření, zkoumajících ve věci zajištěné 
stopy  –  látku  vydanou  svědkem 
,  s tím,  že  jde  o  pervitin,  který  jeho  bratr 
zakoupil  od  obžalovaného 
,  v níž  byl  prokázán  metamfetamin.  Metamfetamin  byl 
prokázán i v látce zajištěné při domovní prohlídce u obžalovaného 
 a ve zbytcích pevné 
látky a na vahách zajištěných při domovní prohlídce u obžalované 
. Metamfetamin byl 
prokázán také u látky zajištěné u svědka 
, u něhož obžalovaní za účelem dalšího prodeje 
metamfetamin kupovali. Z odborného vyjádření, zkoumajícího látku, zajištěnou u tohoto svědka, 
je zřejmé, že tento metamfetamin obsahoval účinnou látku ve výši kolem 80 %. Za situace, kdy 
z provedených  důkazů  nevyplývá,  že  by  se  v případě  metamfetaminu  distribuovaného 
obžalovanými objevily stížnosti na jeho kvalitu, respektive nekvalitu, kdy naopak jak svědci, tak 
i někteří další lidé popisovali jeho povzbudivé účinky, lze mít za prokázané, že obdobné kvality 
byl i ostatní u 
 nakoupený metamfetamin, který obžalovaní různým zájemcům prodali, 
a byl již jimi užit.  
50.  Shora  popsaná  změna  ve  skutkových  zjištěních  neměla  vliv  na  právní  posouzení  jednání 
obžalovaných.  Metamfetamin  je  psychotropní  látkou,  uvedenou  v  seznamu  č.  5  Přílohy  č.  1 
k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Tím, že obžalovaní uvedenou 
psychotropní  látku  prodávali,  ač  k tomu  neměli  příslušné  povolení,  naplnili  po  subjektivní 
i objektivní  stránce  znaky  trestného  činu  nedovolené  výroby  a  jiného  nakládání  s omamnými 
a psychotropními  látkami  a  s jedy  podle  §  283  odst.  1  tr.  zákoníku.  Pokud  se  týká  množství 
metamfetaminu  z hlediska  použití  kvalifikované  skutkové  podstaty,  tak  rozsáhlé  právní  úvahy, 
rozvedené  v odvolání  obžalovaného 
,  jsou  bezpředmětné  za  situace,  kdy usnesením 
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, byla sjednocena jistá dřívější 
nejednotnost při posuzování znaků zmíněného trestného činu, spočívajících v jeho spáchání „ve 
větším  rozsahu“,  „ve  značném  rozsahu“  a  „ve  velkém  rozsahu“.  Podle  sjednocujícího  výkladu 
přijatého shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR tak představuje „značný rozsah“ 
množství,  odpovídající  stonásobku  množství  nikoliv  malého.  To  je  pak  kvantifikováno  ve 
stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, kde 
Nejvyšší  soud  ČR  vyložil  pojem  „množství  větší  než  malé“.  V případě  pervitinu  – 
metamfetaminu je za množství větší než malé považováno více než 1,5 g pervitinu, který musí 
obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu. 
Podle  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ČR  tak  k naplnění  znaku  „značné  množství“  postačuje 
distribuce  150 g  metamfetaminu,  který  by  obsahoval  nejméně  50  g  účinné  psychotropní  látky 
nebo  60  g  soli  hydrochloridu  metamfetaminu.  Pokud  tedy  obžalovaní  prodali  celkem  nejméně 
260 g metamfetaminu, obsahujícího podle odborného vyjádření kolem 80 % účinné látky, naplnili 
tak všechny znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními 
látkami  a  s jedy  podle  §  283  tr.  zákoníku  odst.  2  písm.  c)  tr.  zákoníku,  a  to  jako  členové 
organizované skupiny podle písmena a) výše citovaného ustanovení trestního zákoníku. Činu se 
dopustili v úmyslu přímém podle § 15 písm. a) tr. zákoníku.  
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

22 
5 To 137/2018 
51.  Pokud jde o skutek pod bodem 2), kladený za vinu pouze obžalovanému 
, správně soud 
prvního stupně na základě logického zhodnocení všech provedených důkazů své závěry o vině 
obžalovaného 
 založil zejména na výpovědi samotného obžalovaného a svědka 
, korespondující s protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací z tohoto úkonu, 
fotografiemi  poškozeného  po  činu,  jakož  i  obsahem  lékařských  zpráv.  Úvahy  soudu  prvního 
stupně,  v tomto  směru  rozvedené  v odůvodnění  napadeného  rozsudku  na  straně  6-7,  jsou 
přiléhavé  a  logické  a  krajský  soud  se  s nimi  zcela  ztotožňuje.  Pokud  tedy  na  základě  shora 
uvedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru o vině obžalovaného, jedná se o závěr 
logický, a postupu uvedeného soudu a jeho úvahám tak nelze nic vytknout a pro stručnost lze 
v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.  
52.  Ke  správně  zjištěnému  skutkovému  stavu  přiřadil  soud  prvního  stupně  i  správnou  právní 
kvalifikaci trestného jednání obžalovaného. Postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud shora 
popsané jednání obžalovaného kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. 
zákoníku  a  přečin  vydírání  podle  §  175  odst. 1 tr. zákoníku. S jeho úvahami v tomto směru se 
krajský soud ztotožňuje a odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku.  
53.  V případě  uložených  trestů  soud  prvního  stupně  vyhodnotil  u  obou  obžalovaných  všechny 
okolnosti,  potřebné  pro  rozhodnutí  o  druhu  a  výši  trestu,  a  své  úvahy  v tomto  směru 
dostatečným způsobem rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v tomto směru 
odkázat. Měl na zřeteli i zásady pro ukládání trestu, uvedené v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Shora 
uvedená změna skutkových závěrů neměla vliv na trestní sazbu, v níž byl obžalovaným ukládán 
trest, přičemž v případě obou se jednalo o sazbu § 283 odst. 2 tr. zákoníku. 
54.  Obžalovanému 
 správně soud prvního stupně ukládal úhrnný trest podle § 43 
odst. 1 tr. zákoníku, a to za celkem tři trestné činy, z nichž jeden je zvlášť závažným zločinem 
a dva přečiny. Pokud mu s ohledem na tuto skutečnost, na jeho trestní minulost a po uvážení, že 
to byl on, kdo byl v uvedené skupině pachatelů vůdčí osobností, kdo sjednal nákupy pervitinu, 
obstarával na jeho nákup finanční prostředky a poskytoval jej za účelem dalšího prodeje ostatním 
obžalovaným, a při neexistenci polehčujících okolností uložil úhrnný nepodmíněný trest  odnětí 
svobody, vyměřený hluboko v dolní polovině sazby, jen nevýrazně nad samou dolní hranicí vůdčí 
trestní sazby (§ 283 odst. 2 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od dvou do deseti let), 
tedy trest odnětí svobody v trvání tří let, rozhodně se nejedná o trest nepřiměřeně přísný; spíše 
jde o trest mírný, v němž soud prvního stupně více než dostatečným způsobem zohlednil dobu, 
která od činu uplynula. Shora uvedená změna skutkových závěrů nebyla natolik výrazná, aby bylo 
třeba ji promítnout do druhu a výměry obžalovanému uloženého trestu. 
55.  Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný soudem prvního stupně zařazen do 
věznice  s ostrahou  podle  § 56  odst. 2  písm. c)  tehdy  platného  trestního  zákoníku.  V době 
rozhodování soudu prvního stupně byl tento postup zcela v souladu s tehdy platným zákonem. 
V mezidobí však nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, zakotvená v zákoně č. 58/2017 Sb., 
která  změnila  právní  úpravu  výkonu  trestu  odnětí  svobody  tak,  že  namísto  čtyř  typů  věznic 
zavedla  pouze  typy  dva,  a  to  věznici  s ostrahou  a  věznici  se  zvýšenou  ostrahou.  Došlo  tak 
k úpravě znění § 56 odst. 2 tr. zákoníku. V době rozhodování odvolacím soudem byla uvedená 
novela účinná, a proto bylo třeba upravit ustanovení týkající se zařazení obžalovaného do věznice 
k výkonu trestu.  
56.  Obžalovanému 
 byl ukládán trest za jeden zvlášť závažný zločin také v sazbě § 283 
odst.  2  tr.  zákoníku  –  sazba  trestu  odnětí  svobody  od  dvou  do  deseti  let.  Správně  v jeho 
neprospěch  uvážil  jeho  trestní  minulost;  avšak  na  druhou  stranu  opomněl  v jeho  prospěch 
zhodnotit jeho doznání a nedostatečně zohlednil i jeho menší roli v rámci uvedené organizované 
skupiny, to, že on sám metamfetamin neprodával, ale toliko jako řidič vozil ostatní obžalované na 
jeho  nákupy.  Po  uvážení  těchto  skutečností  spolu  s dobou,  která  od  činu  uplynula,  a  výše 
uvedenou  změnou  skutku,  kterou  došlo  ke  snížení  množství  obžalovanými  distribuovaného 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

23 
5 To 137/2018 
metamfetaminu,  dospěl  odvolací  soud  k závěru,  že  nepodmíněný  trest  odnětí  svobody,  byť 
uložený  na  samé  dolní hranici zmíněné sazby, je nepřiměřeně přísný a že na obžalovaného lze 
ještě působit výchovným trestem, nespojeným s bezprostředním omezením jeho osobní svobody.  
57.  Z důvodu  shora  uvedeného  pochybení  ve  skutkových  závěrech,  z důvodu  pochybení 
v zákonném ustanovení týkajícím se zařazení obžalovaného 
 do věznice s ostrahou 
a  v případě  trestu  u obžalovaného 
  krajský  soud  napadený  rozsudek  z podnětu 
odvolání  obžalovaných 
  a 
  podle  §  258  odst.  1  písm.  b),  písm.  d) 
odst. 2 tr. řádu zrušil, a to ohledně obžalovaného 
 v celém rozsahu a ohledně obžalovaného 
  ve  výroku  o  vině  pod  bodem  1)  a  ve  výroku  o  trestu.  Vzhledem  k tomu,  že  shora 
uvedená změna skutkových závěrů prospívala i obžalovaným 

 

, kteří si odvolání nepodali, zrušil krajský soud podle § 261 tr. řádu napadený 
rozsudek v celém rozsahu i ohledně nich.  
58.  Podle  §  259  odst.  3  tr. řádu  pak  znovu  rozhodl  tak,  že  v případě  skutku  pod  bodem  1)  uznal 
všechny  obžalované  vinnými,  že  v přesně  nezjištěné  době  od  října  2014  do  13.  1.  2015 
v Chomutově  a  na  území  Chomutovska  jako  členové  organizované  skupiny  prodávali 
neoprávněně  různým  odběratelům  psychotropní  látku  metamfetamin,  farmaceuticky  zvanou 
pervitin, a to tak, že  
-  obžalovaný 
 v uvedeném období od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově 
a na Chomutovsku  obstarával  peněžní  hotovost  zejména  prodejem  pervitinu,  který 
nakupoval od osoby 

, v obci Bílina na Teplicku, 
a  to  naposledy  dne  13.  1. 2015, kdy od něj koupil pervitin v množství 13 g za Kč 5 000, 
a následně  prostřednictvím  členů  celé  skupiny  shora  jmenovaných  obviněných 
uskutečňoval  další  prodej  pervitinu  na  Chomutovsku,  kdy  obvinění  po prodeji  pervitinu 
obžalovanému 
  odevzdávali  takto  získanou  peněžní  hotovost  k uskutečnění 
dalšího nákupu, přičemž sám obžalovaný 
 prodával pervitin v době od srpna 2014 
do  ledna  2015  na  Chomutovsku,  a  to 
,  narozenému  10.  5.  1985,  celkem 
v šesti případech celkem 1,2 g pervitinu za částku ve výši Kč 3 000 a dalším osobám, a to 

-  obžalovaný 
 v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území 
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obžalovaného 
 pervitin, kdy sám jej 
ve dvou  případech  zakoupil  od 
  v Bílině  na  Teplicku 
a následně v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal 
, narozenému 4. 9. 
1981,  0,5 g  pervitinu,  v prosinci  roku  2014  na  Chomutovsku  ve  dvou  případech  prodal 
,  narozené  18.  11.  1986,  celkem  0,2 g  pervitinu  za  Kč  400,  v listopadu 
2014  na Chomutovsku  ve  dvou  případech  prodal 
,  narozenému  25.  1. 
1984,  nezjištěné  množství  pervitinu  za  Kč  400,  v době  od  září  do  prosince  2014  na 
Chomutovsku dal a prodal 
, narozené 20. 4. 1992, celkem 0,6 g pervitinu 
a dále  osobám 
,  
-  obžalovaná 
  v době  od  října  2014  do  13.  1.  2015  v Chomutově 
a na Chomutovsku přebírala k následnému prodeji od obžalovaného 
 pervitin, který 
rovněž  sama  ve  14  případech  zakoupila  od 
,  narozeného 
13. 7. 1973, v Bílině na Teplicku, který pak následně prodala osobám v době od srpna 2014 
do  ledna  2015,  a  to 
,  narozenému  5.  8.  1986,  celkem  2 g  za  Kč  3 000, 
v době  od  července  2014  do  listopadu  2014  v deseti  případech 

narozenému  4.  9.  1988,  celkem  3 g  za Kč  3 000,  v době  od  října  2014 do ledna 2015 na 
Chomutovsku v deseti případech prodala 
, narozenému 13. 1. 1994, 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

24 
5 To 137/2018 
celkem  3 g  pervitinu  za  Kč  3 000,  v prosinci  2014  prodala 
,  narozené 
18. 1. 1976, celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu 2014 
do ledna 2015 prodala
, narozenému 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200, 
v září  2014  do  prosince  2014  prodala 
,  narozenému  16.  6.  1964,  ve 
12 případech pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600, a to v množství 3,6 g, v době 
od  září  214  do  prosince  2014  prodala 
,  narozenému  30.  10.  1977, 
1 g pervitinu za Kč 1 000 a dále osobám 
,  
-  obžalovaná 
  v uvedeném  období  v Chomutově  a  na  Chomutovsku 
přebírala k následnému dalšímu prodeji od obžalovaného 
 pervitin, kdy sama 
nejméně ve čtyřech případech pervitin zakoupila od 
 v Bílině 
na Teplicku  a  tento  následně  prodala  osobám 

-  obžalovaný 
 v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval 
jako řidič osob obžalovaného 
 a obžalované 
 a následně jako 
kurýr nákup pervitinu od 
 v Bílině na Teplicku, 
přičemž  takto  organizovaná  skupina  obžalovaných  za  uvedené  období  na  Chomutovsku 
nakoupila  a  následně  prodala  pervitin  v množství  nejméně  260 g,  přičemž  pervitin  je 
psychotropní  látkou,  uvedenou  v seznamu  č.  5  k nařízení  vlády  č.  463/2013  Sb.,  o  seznamech 
návykových  látek,  a zařazenou  do  seznamu  č.  II  vyhl.  č.  62/1989  Sb.,  o  Úmluvě 
o psychotropních látkách. 
59.  Vzhledem  k tomu,  že  shora  uvedená  změna  v množství  obžalovanými  prodaného 
metamfetaminu  neměla  z důvodů  rozvedených  výše  vliv  na  právní  kvalifikaci  skutku  pod 
bodem 1),  posoudil  jej krajský soud shodně se soudem prvního stupně jako zločin nedovolené 
výroby  a  jiného  nakládání  s omamnými  a  psychotropními  látkami  a  s jedy podle § 283 odst. 1, 
odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.  
60.  V případě uložených trestů soud prvního stupně vyhodnotil u obžalovaných všechny okolnosti, 
potřebné  pro  rozhodnutí  o  druhu  a  výši  trestu  ve  smyslu  §  38  a  §  39  tr.  zákoníku.  Vzhledem 
k tomu,  že  v případě  obžalovaných 


  a 
  dospěl  k závěru,  že 
výše uvedená změna skutkových okolností není natolik zásadní, aby bylo třeba ji odrazit v druhu 
a  výměře trestu,  obžalovaným  uloženého  soudem  prvního  stupně,  uložil  jim  i  odvolací  soud 
stejné  tresty.  Obžalované 
  podle  §  283  odst.  2  tr.  zákoníku  trestu  odnětí 
svobody  v trvání  dvou  let,  jehož  výkon  jí  podle  §  81  odst.  1  a  §  82  odst.  1  tr.  zákoníku 
podmíněně  odložil  na  zkušební  dobu  v trvání  tří  a  půl  roku,  přičemž  podle  §  82  odst.  2  tr. 
zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku jí zároveň uložil povinnost zdržet se ve 
zkušební  době  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných  návykových  látek.  Obžalované 
 
  podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož 
výkon jí podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně 
odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, během níž nad ní vyslovil dohled. Podle § 85 odst. 2 tr. 
zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku i jí uložil povinnost zdržet se ve zkušební 
době  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných  návykových  látek  a  zároveň  podrobit  se 
kontrole  probačního  úředníka  na  přítomnost  těchto  látek  v těle.  Obžalovanému 
 podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a čtyř 
měsíců. Pro jeho výkon ho zařadil z důvodu shora zmíněné novely trestního zákoníku č. 58/2017 
Sb. do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb. 
Zároveň mu uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to digitálních 
vah  stříbrné  barvy  s nápisem  200 g,  1  ks  EZ  -  revolveru  ráže  6  mm  Start,  výrobního  čísla 
Y208657, 4 ks akustických nábojů ráže 6 mm, 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm. Obžalovanému 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.  
 
  

25 
5 To 137/2018 
  podle  §  283  odst.  2  tr.  zákoníku,  za  použití  §  43  odst.  1  tr.  zákoníku 
uložil úhrnný  trest  odnětí  svobody  v trvání  tří  roků,  pro  jehož  výkon  ho  podle  §  56  odst.  2 
písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb., zařadil do věznice s ostrahou. Obžalovanému 
 podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, 
jehož výkon mu podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku, 
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, během níž nad ním vyslovil dohled. Podle 
§ 85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, mu uložil povinnost zdržet 
se  ve  zkušební  době  požívání  alkoholických  nápojů  nebo  jiných  návykových  látek  a  zároveň 
podrobit se kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek v těle.  
Poučení: 
Proti tomuto rozhodnutí  není  další řádný opravný prostředek přípustný. 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání. Dovolání může podat nejvyšší státní zástupce, a to 
ve  prospěch  i  v neprospěch  obžalovaného  pro  nesprávnost  kteréhokoliv  výroku  rozhodnutí, 
a obžalovaný  pro  nesprávnost  výroku  rozhodnutí  soudu,  které  se  ho  bezprostředně  dotýká. 
Obžalovaný  může  podat  dovolání  pouze  prostřednictvím  obhájce.  Podání  obžalovaného,  které 
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by tak bylo označeno. 
Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje, a to 
u soudu,  který  rozhodl  ve  věci  v prvním  stupni  (tj.  Okresní  soud  v Chomutově).  O podaném 
dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. Dovolání musí obsahovat (vedle obecných náležitostí 
uvedených v § 59 odst. 3 tr. řádu) i údaje, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém 
rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na 
rozhodnutí  dovolacího  soudu  s odkazem  na  zákonné  ustanovení  §  265b  odst. 1  písm.  a)  až  l) 
nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen uvést, 
zda dovolání podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. Rozsah a důvody dovolání lze 
měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.  
Neúspěšné podání dovolání je zpoplatněno částkou  10 000  Kč
Ústí nad Labem 26. července 2018 
JUDr. Jana Kurešová  v. r.  
předsedkyně senátu 
 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.