č. j. 5 To 137/2018-2188
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 26. července 2018
v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Kurešové a soudců Mgr. Radka Šnajdra
a Mgr. Michala Roubíčka o odvolání obžalovaných
,
, a
,
, proti rozsudku
Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9. 2017, č. j. 29 T 99/2015-2029,
takto:
Podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu se napadený rozsudek z podnětu odvolání
obžalovaných
a
zrušuje ohledně obžalovaného
v celém
rozsahu a ohledně obžalovaného
ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu
a podle § 261 tr. řádu
se zrušuje v celém rozsahu i ohledně obžalovaných
,
a
a podle § 259 odst. 3 tr. řádu se znovu rozhoduje tak, že
obžalovaní
,
,
,
,
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
2
5 To 137/2018
jsou vinni, že
všichni společně
v přesně nezjištěné době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území Chomutovska
jako členové organizované skupiny prodávali neoprávněně různým odběratelům psychotropní
látku metamfetamin, farmaceuticky zvanou pervitin, a to tak, že
- obžalovaný
v uvedeném období od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově
a na Chomutovsku obstarával peněžní hotovost zejména prodejem pervitinu, který
nakupoval od osoby
, narozeném
, v obci Bílina
na Teplicku, a to naposledy dne 13. 1. 2015, kdy od něj koupil pervitin v množství 13 g
za Kč 5 000, a následně prostřednictvím členů celé skupiny shora jmenovaných obviněných
uskutečňoval další prodej pervitinu na Chomutovsku, kdy obvinění po prodeji pervitinu
obžalovanému
odevzdávali takto získanou peněžní hotovost k uskutečnění
dalšího nákupu, přičemž sám obžalovaný
prodával pervitin v době od srpna 2014
do ledna 2015 na Chomutovsku, a to
, narozenému
, celkem
v šesti případech celkem 1,2 g pervitinu za částku ve výši Kč 3 000, a dalším osobám, a to
,
- obžalovaný
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obžalovaného
pervitin, kdy sám jej
ve dvou případech zakoupil od
v Bílině na Teplicku,
a následně v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal
, narozenému 4. 9.
1981, 0,5 g pervitinu, v prosinci roku 2014 na Chomutovsku ve dvou případech prodal
, narozené 18. 11. 1986, celkem 0,2 g pervitinu za Kč 400, v listopadu
2014 na Chomutovsku ve dvou případech prodal
, narozenému 25. 1.
1984, nezjištěné množství pervitinu za Kč 400, v době od září do prosince 2014 na
Chomutovsku dal a prodal
, narozené 20. 4. 1992, celkem 0,6 g pervitinu
a dále osobám
,
- obžalovaná
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově
a na Chomutovsku přebírala k následnému prodeji od obžalovaného
pervitin, který
rovněž sama ve 14 případech zakoupila od
, narozeném 13. 7.
1973, v Bílině na Teplicku, který pak následně prodala osobám v době od srpna 2014 do
ledna 2015, a to
, narozenému 5. 8. 1986, celkem 2 g za Kč 3 000, v době
od července 2014 do listopadu 2014 v deseti případech
, narozenému 4. 9.
1988, celkem 3 g za Kč 3 000, v době od října 2014 do ledna 2015 na Chomutovsku
v deseti případech prodala
, narozenému 13. 1. 1994, celkem 3 g
pervitinu za Kč 3 000, v prosinci 2014 prodala
, narozené 18. 1. 1976,
celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu 2014 do ledna
2015 prodala
, narozenému 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200, v září
2014 do prosince 2014 prodala
, narozenému 16. 6. 1964, ve 12 případech
pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600, a to v množství 3,6 g, v době od září 2014 do
prosince 2014 prodala
, narozenému 30. 10. 1977, 1 g pervitinu za Kč
1 000 a dále osobám
(nyní
),
,
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
3
5 To 137/2018
- obžalovaná
v uvedeném období v Chomutově a na Chomutovsku
přebírala k následnému dalšímu prodeji od obžalovaného
pervitin, kdy sama
nejméně ve čtyřech případech pervitin zakoupila od
v Bílině
na Teplicku, a tento následně prodala osobám
a
,
- obžalovaný
v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval
jako řidič osob obž.
a obž.
a následně jako kurýr nákup
pervitinu od
v Bílině na Teplicku,
přičemž takto organizovaná skupina obžalovaných za uvedené období na Chomutovsku
nakoupila a následně prodala pervitin v množství nejméně 260 g, přičemž pervitin je
psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 o seznamech
návykových látek a zařazenou do seznamu č. II vyhl. č. 62/1989 Sb. o Úmluvě
o psychotropních látkách,
tedy neoprávněně prodali jinému psychotropní látku jako členové organizované skupiny
a ve značném rozsahu.
Tím spáchali
všichni obžalovaní
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a, c) tr. zákoníku
a odsuzují se
obžalovaná
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
2 (dvou) roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku
se výkon trestu
podmíněně odkládá a podle § 82 odst. 1
tr. zákoníku se
stanovuje zkušební doba v trvání
3,5 (tří a půl) roku.
Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku,
se obžalované
ukládá povinnost ve zkušební době zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných
návykových látek.
Obžalovaná
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
3 (tří) roků. Podle § 84 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku,
se výkon trestu
podmíněně
odkládá a nad obžalovanou
se vyslovuje dohled.
Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku se
stanovuje zkušební doba v trvání
5 (pěti) roků.
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku,
se obžalované
ukládá povinnost ve zkušební době zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných
návykových látek a zároveň se podrobit kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek
v těle.
Obžalovaný
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
2 (dvou) roků. Podle § 84 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku,
se výkon trestu
podmíněně
odkládá a nad obžalovaným
se vyslovuje dohled.
Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku se
stanovuje zkušební doba v trvání
4 (čtyř) roků.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
4
5 To 137/2018
Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku,
se obžalovanému
ukládá povinnost ve zkušební době zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných
návykových látek a zároveň se podrobit kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek
v těle.
Obžalovaný
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
2 (dvou) roků a 4 (čtyř)
měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb., se obžalovaný pro výkon
trestu
zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
se obžalovanému
ukládá trest propadnutí věci, a to:
- digitální váhy stříbrné barvy s nápisem 200 g,
- 1 ks EZ - revolveru ráže 6 mm Start, výrobního čísla Y208657,
- 4 ks akustických nábojů ráže 6 mm,
- 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm.
Obžalovaný
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku,
k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání
3 (tří) roků.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb.,
se obžalovaný pro výkon
trestu
zařazuje do věznice s ostrahou.
Odůvodnění:
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově byli obžalovaní
a
uznáni vinnými společně s
, kteří proti němu odvolání nepodali, že
1.) všichni společně
v přesně nezjištěné době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území Chomutovska
jako členové organizované skupiny prodávali neoprávněně různým odběratelům psychotropní
látku metamfetamin farmaceuticky zvanou pervitin, a to tak, že
- obž.
v uvedeném období od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na
Chomutovsku obstarával peněžní hotovost zejména prodejem pervitinu, který nakupoval
od osoby
,
, v obci Bílina na Teplicku a to
naposledy dne 13. 1. 2015, kdy od něj koupil pervitin v množství 13 g za Kč 5 000,
a následně prostřednictvím členů celé skupiny shora jmenovaných obviněných
uskutečňoval další prodej pervitinu na Chomutovsku, kdy obvinění po prodeji pervitinu
obž.
odevzdávali takto získanou peněžní hotovost k uskutečnění dalšího nákupu,
přičemž sám obž.
prodával pervitin v době od srpna 2014 do ledna 2015 na
Chomutovsku, a to
, nar. 10. 5. 1985, celkem v šesti případech celkem 1,2 g
pervitinu za částku ve výši Kč 3 000 a dalším osobám a to
,
- obž.
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obž.
pervitin, kdy sám jej ve dvou
případech zakoupil od
v Bílině na Teplicku a následně
v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal
, nar. 4. 9. 1981, 0,5 g pervitinu,
v prosinci roku 2014 na Chomutovsku ve dvou případech prodal
, nar.
18. 11. 1986, celkem 0,2 g pervitinu za Kč 400, v listopadu 2014 na Chomutovsku ve dvou
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
5
5 To 137/2018
případech prodal
, nar. 25. 1. 1984 nezjištěné množství pervitinu za Kč
400, v době od září do prosince 2014 na Chomutovsku dal a prodal
, nar.
20. 4. 1992, celkem 0,6 g pervitinu a dále osobám
,
- obž.
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na Chomutovsku
přebírala k následnému prodeji od obž.
pervitin, který rovněž sama ve 14 případech
zakoupila od
, nar. 13. 7. 1973, v Bílině na Teplicku, který pak
následně prodala osobám v době od srpna 2014 do ledna 2015, a to
, nar.
5. 8. 1986, celkem 2 g za Kč 3 000, v době od července 2014 do listopadu 2014 v deseti
případech
, nar. 4. 9. 1988, celkem 3 g za Kč 3 000, v době od října 2014
do ledna 2015 na Chomutovsku v deseti případech prodala
, nar.
13. 1. 1994, celkem 3 g pervitinu za Kč 3 000, v prosinci 2014 prodala
,
nar. 18. 1. 1976, celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu
2014 do ledna 2015 prodala
, nar. 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200,
v září 2014 do prosince 2014 prodala
, nar. 16. 6. 1964, ve 12 případech
pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600 a to v množství 3,6 g, v době od září 214 do
prosince 2014 prodala
, nar. 30. 10. 1977, 1 g pervitinu za Kč 1 000
a dále osobám
,
- obž.
v uvedeném období v Chomutově a na Chomutovsku přebírala
k následnému dalšímu prodeji od obž.
pervitin, kdy sama nejméně ve
čtyřech případech pervitin zakoupila od
v Bílině na Teplicku
a tento následně prodala osobám
,
a
,
- obž.
v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval jako
řidič osob obž.
a obž.
a následně jako kurýr nákup pervitinu
od
v Bílině na Teplicku,
přičemž takto organizovaná skupina obviněných za uvedené období na Chomutovsku nakoupila
a následně prodala pervitin v množství 512 g za celkovou částku ve výši Kč 614 000, když
pervitin je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013
o seznamech návykových látek a zařazenou do seznamu č. II vyhl. č. 62/1989Sb. o Úmluvě
o psychotropních látkách,
2.) obžalovaný
sám
dne 20. 2. 2014 v Chomutově, ul. Šafaříkova
, v bytě obývaném
,
nar.
, fyzicky napadl
, nar.
, údery pěstí do obličeje a do
horní poloviny těla, hrozbou dalšího napadání jej nutil, aby strpěl pomalování obličeje barvou,
a poté na něj natlačil dřevěnou polici, čímž mu způsobil pohmožděniny hlavy, levé poloviny
hrudníku a břicha a poranění menisku levého kolene, které v souvislosti s předchozími
zdravotními problémy poškozeného tohoto omezovalo na běžném způsobu života
bolestivostí a vyloučením zátěže levé dolní končetiny po dobu jednoho týdne.
2. Jednání popsané pod bodem 1.) napadeného rozsudku soud prvního stupně v případě všech
obžalovaných kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání
s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr.
zákoníku, jednání popsané pod bodem 2.), kladené za vinu pouze obžalovanému
posoudil jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečin vydírání podle
§ 175 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Za ně pak obžalovaným uložil podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku tresty, a to obžalovanému
trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice
s ostrahou; obžalovanému
ještě za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
6
5 To 137/2018
odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou;
trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let a šesti
měsíců, a zároveň jí podle
§ 82 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, uložil povinnost ve
zkušební době zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek;
trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu
v trvání pěti let, během níž nad ní stanovil dohled, a zároveň jí podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, za
použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, uložil povinnost ve zkušební době zdržet se požívání
alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zároveň podrobit se kontrole probačního
úředníka na přítomnost těchto látek v těle;
trest odnětí svobody v trvání
dvou let a čtyř měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou, a zároveň mu uložil
podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to digitální váhy stříbrné barvy
s nápisem 200 g, 1 ks EZ - revolveru ráže 6 mm Start, výrobního čísla Y208657, 4 ks akustických
nábojů ráže 6 mm a 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm.
4. Proti tomuto rozsudku podali obžalovaní
a
v zákonné lhůtě odvolání,
které následně odůvodnili prostřednictvím svých obhájců.
5. Obžalovaný
své odvolání zaměřil do výroku o vině i trestu. Namítl v něm, že
okresní soud nezjistil řádně skutkový stav a při hodnocení důkazů nepostupoval podle § 2 odst. 6
tr. řádu. Jeho hodnocení důkazů považuje za neobjektivní. Namítl, že rozsudek soudu prvé
instance trpí především skutkovými vadami, a to nesprávností a nejasností skutkových zjištění,
přičemž právě uvedené vady skutkové vedly prvoinstanční soud k uznání viny a uložení trestu.
Vadu rozsudku je možné shledávat také v tom, že řízení je postiženo vadami, jimiž se má
zabezpečit objasnění věci, když se soud prvého stupně nevypořádal se všemi okolnostmi
významnými pro rozhodnutí, jsou dány pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, kdy
k objasnění věci je třeba provádět důkazy další.
6. Rozsudek soudu prvé instance podle něj fakticky přejímá toliko závěry předcházejících orgánů,
činných v trestním řízení, tedy postupuje bez opory v řádně získané a v následném řízení trestním
použitelné důkazní prostředky, čímž došlo k porušení jedné ze základních zásad trestního řízení,
vtělené do § 2 odst. 5, odst. 6 tr. řádu. Výše prezentované zákonné ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu
jednoznačně vyjadřuje zásadu vyhledávací a zásadu zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, která po novelizaci, provedené zákonem č. 292/1993 Sb., nahradila tzv.
zásadu objektivní pravdy. Zásada vyhledávací přitom vymezuje odpovědnost a povinnost orgánů
činných v trestním řízení z vlastní iniciativy vyhledávat a provádět důkazy ke zjištění skutkového
stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to plně v souladu se zásadou presumpce neviny,
vyjádřenou i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen LZPS), z níž vyplývá
povinnost orgánů činných v trestním řízení navrhovat a předkládat důkazy. Povinnost
prokazovat vinu tak leží na orgánu činném v trestním řízení, a z pochybností těží obžalovaní,
neboť se uplatňuje zásada „v pochybnostech ve prospěch“. Ze zásad hodnocení důkazů (§ 2
odst. 5 a 6 tr. řádu) a ze zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2, resp. čl. 40 odst. 2 LZPS) vyplývá,
že jsou-li možné dva či více výkladů důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje
obviněného, a to právě s ohledem na princip presumpce neviny, která vyžaduje, aby to byl stát,
kdo nese konkrétní důkazní břemeno, a tam, kde existují jakékoli pochybnosti, musejí být
vyloženy ve prospěch obviněného (in. ÚS ČR sp. zn. IV ÚS 260/05 – N 86/45 SbNU 259,
obdobně též ÚS ČR sp. zn. IV ÚS 137/06 – N 66/40 SbNU 657).
7. Dále namítl, že trestní stíhání a i následný postup orgánu činného v trestním řízení (dále jen
OČTŘ) byl veden a přejímán pouze z úvodní dedukce policejního orgánu, když reálně nebylo
zjištěno jakékoli množství návykové látky. Absolutně je postrádán postup, jakým policejní orgán
a následně i soud prvého stupně dospěl k závěru, že by se mělo skutečně jednat v rámci nyní
projednávané věci trestní o psychotropní látku zvanou pervitin, a že ke skutku, tak, jak je
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
7
5 To 137/2018
popisován, skutečně došlo. V odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloby, nyní
rozsudku soudu prvého stupně absentuje odůvodnění, jakým způsobem dospěl OČTŘ
k specifikaci druhu návykové látky, odkaz na výsledek jakékoli zkoušky, která by potvrdila
množství návykové látky, aby se tak bez důvodných pochyb potvrdilo, že jednání obviněného
skutečně vykazuje znaky zvlášť závažného zločinu, který je mu kladen za vinu. Pokud by se
i připustilo, že k předání čehokoli ze strany obžalovaného
došlo, nelze jednoznačně říci,
o co se jednalo, v jaké přesné či alespoň přibližné koncentraci byla účinná látka a zda se zde
vůbec taková nacházela. Trestní stíhání bylo tedy zahájeno a v trestním řízení pokračováno pouze
na základě neurčitých dohadů policejního orgánu, což je však v rozporu se základními zásadami
trestního řízení, a to s ohledem na absenci jasných důkazů.
8. Je třeba připomenout, že to byl obhájce, který postupem podle § 165 odst. 2 tr. řádu žádal již dne
18. 3. 2015 být účasten všech úkonů trestního řízení, které je možné před soudem použít jako
důkaz. Z obsahu spisu se pak podává, že ne o všech úkonech policejního orgánu byl obhájce
vyrozuměn, když např. výslech údajně poškozeného
byl policejním orgánem vyhotoven
poté, kdy měl výslech proběhnout; stejně tak proběhla prohlídka jiných prostor – motorového
vozidla, v němž byl obžalovaný
zadržen, když k tomuto úkonu nebyl obhájce pro jistotu
volán vůbec, přitom soud prvého stupně se snaží zlehčit selhání OČTŘ tím, že takový úkon byl
neodkladným a neopakovatelným. Není přitom vůbec zřejmé, co by na prohlídce jiných prostor
mělo být úkonem neodkladným, případně neopakovatelným. K tomuto posledně rozvedenému je
třeba zmínit, že jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění
vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit,
a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení
práva na spravedlivý trestní proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 38
odst. 2 Listiny, za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění
v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením (in.
II. ÚS 243/2000). Svědek
před soudem vypověděl, stejně tak vypověděl oprávněný uživatel
bytové jednotky, kde se neoprávněně svědek
zdržoval, s tím, že na základě těchto výpovědí
měl být obžalovaný
trestného činu ublížení na zdraví a vydírání zproštěn; nicméně to se
nestalo, nebyl zjištěn rozsah poranění, která byla bez důvodných pochyb způsobena
obžalovaným, zvláště za situace, kdy poškozený i svědek
popisují stav poškozeného
před incidentem, jakož i po něm, shodně; tedy mělo být na soudu prvého stupně, který by zjistil,
zda došlo vůbec k naplnění znaků trestného činu ublížení na zdraví, zda byl eventuálně činností
obžalovaného znak újmy na zdraví naplněn.
9. Dále k drogové části projednávané trestní věci je třeba uvést, že již usnesení o zahájení trestního
stíhání vykazuje závažnou, nezhojitelnou vadu, jíž je skutečnost, kdy skutková věta neobsahuje
nic, z čeho by bylo možno dovozovat subjektivní stránku trestného činu, když tak skutkovou
větu usnesení o zahájení trestního stíhání není možné za úplnou považovat, a to pro absenci
slovního popisu subjektivní stránky tak, aby ji bylo možno subsumovat pod použitou právní
kvalifikaci.
10. Dále nebyla vůbec prokazována kvalifikovaná skutková podstata trestného činu, jež je
obžalovanému kladen za vinu; v rámci skutkové věty se opět nepodává ničeho, z čeho by bylo
možno alespoň náznakem dovodit předpokládané znaky ve smyslu ustanovení § 283 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, neboť organizovanou skupinou trestní zákoník míní sdružení více osob,
v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a jehož činnost se
v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost
úspěšného provedení trestného činu (in. Trestní zákoník, Komentář II. díl /§ 140 až 421/, Šámal
a kol., 2. vydání, C.H.Beck 2012, str. 1604, marg. 5). Žádná dělba úkolů, jakož ani hierarchie
nebyla prokázána, když doznání obžalované
nesměřuje k tomuto, je pouhým
doznáním obžalované, hovořící o její páchané trestné činnosti, když je třeba uvést, že to je právě
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
8
5 To 137/2018
obžalovaná
, která hovoří, že
si k ní chodil aplikovat pervitin, v čemž mu
pomáhala.
11. Soud prvého stupně se však nevypořádal ani s dalším kvalifikačním znakem souzeného jednání.
12. Je třeba uvést, že pervitin je látka, která obsahuje pseudoefedrin, což je prekursor uvedený
v přílohách k nařízení Evropského parlamentu Rady (ES) č. 273/2004 a v Nařízení Rady (ES)
č. 11/2005. Z dikce zákonného ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je zřejmé,
že tohoto trestného činu se dopustí pouze ten, kdo úmyslně vyrobí, doveze, vyveze, proveze,
nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou
nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor
nebo jed, a takto popsaný čin spáchá ve značném rozsahu. Pro posouzení věci je pak zásadní
právě kvalifikovaná skutková podstata, jež vyžaduje spáchání základní skutkové podstaty daného
trestného činu ve značném rozsahu. Při stanovení značného rozsahu omamné nebo psychotropní
látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku, prokursoru nebo jedu, je třeba
mít na zřeteli kvantifikační stupně rozsahu činu (větší, značný, velký), přičemž výchozím
kritériem či vodítkem pro stanovení značného (ale i většího a velkého) rozsahu bude množství,
jímž je na základě nařízení vlády č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví,
co se považuje za jedy a jaké množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek,
přípravků je obsahujících a jedů, neboť od něho je možné odvozovat množství, která budou
potřebná pro individuální stanovení trestním zákoníkem vyžadovaných různých rozsahů
u konkrétních zvlášť přitěžujících okolností, určujících rozsah činu podle § 283 (srov. Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H.Beck, 2012, 2136s,
s. 2870.). S ohledem na výše rozvedené zcela v řízení absentuje, krom jiných, i zákonný znak
předmětné skutkové podstaty, a to znak „ve značném rozsahu“.
13. Trestný čin nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
podle § 283 tr. zákoníku je odvislý na kvantifikaci rozsahu, jak je vymezeno zákonnými znaky
vyjádřenými slovy „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“ (§ 283
odst. 2 písm. c/, d/, odst. 3 písm. c/ tr. zákoníku), přičemž kvantifikace rozsahu musí vyjadřovat
takové odstupňování, které rovnoměrně a plynule postihuje celou škálu typicky se vyskytujících
případů. Přitom je třeba, aby jednotlivé znaky, určující rozsah spáchání tohoto trestného činu,
zajišťovaly ve vzájemné relaci přiměřený a zároveň dostatečný citelný odstup, jímž je vyjádřena
typově rozdílná míra, ve které je dotčen zákonem chráněný zájem, a tím i sazba trestu. Uvedené
rozlišení lze odvíjet od množství jednotlivých omamných a psychotropních látek, stanovené jako
množství větší než malé, které je pro ně vymezeno v příloze č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb.
(viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 1. 2011, sp. zn. 6 Tdo 42/2011).
Trestní zákoník v § 283 odst. 2 písm. c), d), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku rozlišuje spáchání
trestného činu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy
„v množství větším než malém“, „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém
rozsahu“, aniž by sám tyto pojmy blíže vymezil. Ke vzájemnému vztahu zákonných znaků „ve
větším rozsahu“ podle 187 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a „ve značném rozsahu“ podle § 283
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se Nejvyšší soud jednoznačně vyjádřil již v usnesení ze dne 11. 8.
2010, sp. zn. 7 Tdo 729/2010, v němž vyslovil názor, že tyto znaky nejsou totožné, resp. že
okolnosti, odůvodňující naplnění znaku „ve větším rozsahu“ podle trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009, nenaplňují současně i znak „ve značném rozsahu“ podle trestního zákoníku,
účinného od 1. 1. 2010. V obecné rovině lze uvést, že závěr o naplnění určitého typu rozsahu je
nutné opřít především o množství omamné nebo psychotropní látky, přípravku, obsahujícího
omamnou nebo psychotropní látku, prekursoru nebo jedu, s nímž pachatel nakládal způsobem
předpokládaným v ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to i s ohledem na druh a kvalitu této
látky. Současně je však třeba podpůrně zohlednit i další okolnosti, za nichž byl takový čin
spáchán, tedy zejména způsob, jakým pachatel nakládal s uvedenými látkami, dobu, po kterou tak
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
9
5 To 137/2018
činil, počet osob, jimž je např. opatřil, prodal, pro ně přechovával, případně i jiné skutečnosti (viz
přiměřeně rozhodnutí pod č. 1/2006 Sb. rozh. tr.).
14. Skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle 283 tr. zákoníku dopadá na všechny omamné
a psychotropní látky, které se od sebe liší co do povahy i účinků. V důsledku toho nelze pro
všechny tyto látky stanovit jednotnou hranici či kvantifikaci rozsahů ve smyslu § 283 odst. 2
písm. d), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (větší rozsah), § 283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (značný
rozsah) a § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (velký rozsah), ale je nutné každý z těchto rozsahů
vymezovat individuálně. Uvedené rozlišení je třeba odvíjet od množství jednotlivých omamných
a psychotropních látek, stanoveného jako množství větší než malé. Takto se zákonodárce pokusil
jednotlivé odstupňování množství stanovit v rámci přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb.,
která však byla nálezem Ústavního soudu zrušena. Je však možné poukázat, že i dle uváděného
nařízení vlády a z přílohy č. 2 citovaného nařízení vlády se podávalo, že u pervitinu se za
„množství větší než malé“ považuje více než 2 gramy této drogy, přičemž nejmenší množství
účinné látky [(+)-1-fenyl-2-methylaminopropan] je 0,6 gramu. Jak již ovšem bylo naznačeno,
neexistuje v současné době žádný obecně závazný právní předpis, který by upravoval množství
drogy potřebné pro naplnění znaků „ve větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém
rozsahu“.
15. Podobně ani zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, nestanovil
žádné minimální množství drogy nejen v rámci znaků základního tzv. drogového trestného činu
podle § 187 odst. 1 tr. zákona, ale ani v případě spáchání takového činu „ve větším rozsahu“
podle § 187 odst. 2 písm. a) tr. zákona (jelikož podle jeho ustanovení nebylo znakem žádného
z tzv. drogových deliktů jeho spáchání „ve značném rozsahu“ ani „ve velkém rozsahu“, otázka
výkladu těchto pojmů vůbec nevyvstávala). Soudní praxe, ustálená za účinnosti citovaného
trestního zákona, vycházela ze skutečnosti, že u pervitinu jde o „množství větší než malé“ za
předpokladu, pokud se jednalo alespoň o 0,5 gramu látky metamfetamin - base (tj. asi 10 dávek
po 50 miligramech), a že „větší rozsah“ je dán tehdy, jestliže se jedná alespoň o 10 gramů látky
metamfetamin - base (tj. asi 200 dávek po 50 miligramech). Šlo o orientační hodnoty, stanovené
pokynem nejvyššího státního zástupce obecné povahy č. 6/2000 (posléze č. 2/2006 a č. 1/2008)
Sbírky pokynů obecné povahy Nejvyššího státního zastupitelství pro postup státních zástupců při
postihu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů
podle § 187a tr. zákona. Zmíněný interní předpis s účinností v soustavě státního zastupitelství
nebyl sice pro soudy závazný, avšak pokud podle něho státní zástupci postupovali, soudy to
akceptovaly vzhledem ke skutečnosti, že uvedené hodnoty byly stanoveny se zřetelem
k poznatkům lékařské vědy o účincích drog na lidský organismus a opíraly se i o mezinárodní
zkušenosti.
16. Podle názorů, opakovaně prezentovaných Nejvyšším soudem, jakož i obžalovaným, kvantifikace
rozsahu u trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, jak je vymezena zákonnými znaky „ve větším rozsahu“,
„ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“, musí vyjadřovat takové odstupňování, které
rovnoměrně a plynule postihuje celou škálu typicky se vyskytujících případů. Přitom jednotlivé
znaky, vyjadřující rozsah spáchání tohoto trestného činu, musí mít ve vzájemné relaci přiměřený
a zároveň dostatečně citelný odstup tak, aby tím byla vyjádřena typově rozdílná míra, v níž je
dotčen chráněný zájem, a tím i sazba trestu. Za určité orientační vodítko pro naznačené
odstupňování (a tedy i pro vymezení poměru mezi znaky „ve větším rozsahu“ a „ve značném
rozsahu“) může sloužit vzájemný poměr znaků „množství větší než malé“ a „ve větším rozsahu“,
protože při jejich výkladu se soudní praxe ustálila již v rámci výkladu trestního zákona, účinného
do 31. 12. 2009 (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.2010, sp. zn.
7 Tdo 1337/2010).
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
10
5 To 137/2018
17. Akceptovala-li dosavadní soudní praxe, že u pervitinu bylo „množství větší než malé“ vázáno na
existenci alespoň 0,5 gramu látky metamfetamin - base, tedy asi 10 dávek po 50 miligramech,
„větší rozsah“ byl podmíněn existencí alespoň 10 gramů látky metamfetamin - base, což
reprezentovalo asi 200 dávek po 50 miligramech, je zřejmé, že u této drogy „větší rozsah“ byl
v podstatě dvacetinásobkem množství „většího než malého“. Za této situace lze mít v případě
drogy pervitin za přiměřené vyjádření rozdílu mezi spácháním činu „ve větším rozsahu“
a spácháním činu „ve značném rozsahu“ takové odstupňování, při kterém „značný rozsah“ je
alespoň dvacetinásobkem „většího rozsahu“, neboť tím je do poměru mezi uvedenými pojmy
přenesen stejný stávající poměr mezi pojmy „množství větší než malé“ a „větší rozsah“ a zároveň
je plynule – s odpovídajícím odstupem a dostatečně diferencovaně – vystižena gradace
jednotlivých znaků, vymezujících rozsah spáchání činu. Jestliže ještě v nedávné době, za účinnosti
přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb., bylo k naplnění znaku „množství větší než malé“
zapotřebí více než 2 gramy drogy pervitin (přičemž se vyžaduje nejméně 0,6 gramu účinné látky)‚
pak při respektování poměrů (stanovených dvacetinásobkem) je v případě znaku „větší rozsah“
namístě uvažovat o hmotnosti převyšující 40 gramů drogy pervitin (s alespoň 12 gramy účinné
látky) a u znaku „značný rozsah“ o hmotnosti převyšující 800 gramů drogy pervitin (obsahující
alespoň 240 gramů účinné látky).
18. V předmětné věci je pak nutno poukázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, podle kterého množství drogy, vymezené jako „větší
než malé“, je určeno vztahem mezi údaji ve třetím a pátém sloupci přílohy č. 2 k nařízení vlády
č. 467/2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanovovalo, co se považuje za jedy
a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je
obsahujících a jedů. V případě pervitinu je ve třetím sloupci, který stanovil množství větší než
malé, uvedeno více než 2 g. Význam pátého sloupce spočívá v tom, že množství, uvedené ve
třetím sloupci, tj. více než 2 g sušiny, bylo považováno za množství větší než malé pouze za
předpokladu, pokud zkoumané množství drogy obsahovalo nejméně 0,6 g účinné psychotropní
látky, případně 0,72 g (hydrochloridu). Z dikce „zkoumané množství“, která byla uvedena
v nadpisu pátého sloupce, logicky vyplývalo, že je-li předmětem zkoumání více než 2 g, pak při
jakémkoli množství látky, označené jako droga, muselo být přítomno nejméně 0,6 g účinné látky,
aby ono jakékoli množství bylo možné považovat za množství větší než malé. Hranice stanovená
v množství nejméně 0,6 g účinné látky je rozhodná pro závěr, že jakékoli zkoumané množství,
přesahující 2 g původní látky, je vždy důvodem jen k tomu, aby se toto množství považovalo za
množství větší než malé. Ze vzájemného vztahu údajů ve třetím a pátém sloupci přílohy č. 2
k citovanému nařízení vlády byl tedy patrný princip, vyjadřující určitou koncentraci účinné látky
ve zkoumaném množství drogy.
19. Trestní zákoník, účinný od 1. 1. 2010, rozlišuje pojmy „množství větší než malé“, „větší rozsah“ ‚
„značný rozsah“ a „velký rozsah“. Toto pořadí zároveň vyjadřuje posloupnost jednotlivých
kvantifikačních stupňů. Trestní zákoník neobsahuje žádné ustanovení, v němž by byla podána
definice uvedených pojmů či alespoň některého z nich. Ustanovení 289 odst. 2 tr. zákoníku
pouze zmocňovalo vládu, aby nařízením stanovila, jaké je „množství větší než malé“. Vláda tím
tedy byla zmocněna k tomu, aby obecně závazným právním předpisem stanovila definici
nejnižšího kvantifikačního stupně. Podle dnes již neplatného § 2 nařízení vlády č. 467/2009 Sb.
hodnoty, určující množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je
obsahujících, jsou uvedeny v příloze č. 2 k tomuto nařízení. Příloha č. 2 byla členěna do pěti
sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní
nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve
čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší
množství účinné psychotropní látky, jež musí obsahovat látka označená jako droga, aby se její
zkoumané množství považovalo za větší než malé.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
11
5 To 137/2018
20. Ve výše zmíněných pokynech obecné povahy, které vydala nejvyšší státní zástupkyně ke
sjednocení postupu státních zástupců při aplikaci trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009,
a které byly fakticky přejaty i do rozhodovací praxe soudů, byl vztah mezi pojmy „množství větší
než malé“ a „větší rozsah“ vymezen tak, že „větší rozsah“ byl u každého typu drogy stanoven
jako určitý násobek „množství většího než malého“. Šlo vždy o násobek váhového množství
účinné látky. Vzhledem ke kontinuitě, kterou vyjadřuje existence uvedených pojmů v trestním
zákoníku, účinném od 1. 1. 2010, lze tyto násobky akceptovat i při výkladu trestního zákoníku.
Z logiky věci, ze zvýšeného počtu kvantifikačních znaků, stanovených v trestním zákoníku oproti
dřívější úpravě, a z potřeby přiměřeně mezi nimi vyjádřit vztah gradace vyplývá, že je namístě
použít takovou výkladovou metodu, která je založena na tom, že vyšší kvantifikační znak je vždy
určitým násobkem předcházejícího nižšího kvantifikačního znaku. Z výše popsaného je
dostatečně zřejmé, že praxe orgánů činných v trestním řízení se dlouhodobě potýká s problémy,
které se týkají výkladu pojm
ů trestního zákoníku v souvislosti s drogovými delikty. Konkrétně se
tyto problémy týkaly pojmů „množství větší než malé“, „značný rozsah“, „větší rozsah“ a „velký
rozsah“.
21. Nepřekvapuje, že dosadit do těchto obecných pojmů konkrétní hodnoty jednotlivých omamných
a psychotropních látek, případně přípravků je obsahujících, nebylo nijak jednoduché. První
problém se týká základního pojmu „množství větší než malé“, druhý problém se zjevně týká jeho
dalšího odstupňování. První problém se pokusilo s konečnou platností vyřešit (velmi nešťastné)
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn.
Tpjn 301/2013. Pokud se jedná o druhý
problém, podle rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 27. 2. 2013,
sp. zn. 15 Tdo 1003/12, je „větší rozsah“ desetinásobkem množství většího než malého, „značný
rozsah“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek
takto určeného značného rozsahu. Protože pojmy „větší rozsah“ atd. jsou definovány odkazem
na pojem „větší než malé množství“, jsou tyto hranice známy jen tak dobře, jak dobře je známa
hranice většího množství než malého pro jednotlivé druhy drog. Tato hranice bohužel není
určena zdaleka tak jednoznačně, jak by bylo vhodné, a to kvůli několika zásadním nedostatkům
v citovaném stanovisku. Hranici většího než malého množství omamné nebo psychotropní látky
ve smyslu trestního zákoníku obhájce zjednodušeně nazývá „hranice držení“.
22. Proč obhájce hovoří o stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn.
Tpjn 301/2013
(dále též „stanovisko“), jako o nešťastném? Jednoduše proto, že nedává reálně použitelné
vodítko, jak poznat spáchání trestného činu podle
§ 284 tr. zákoníku! A co je ještě horší, jeho
mechanická aplikace umožňuje odsuzovat drogové delikventy za něco, co sami vůbec nemají
šanci zjistit! Především – v rozporu s obecně rozšířenou představou – dané stanovisko vůbec
neříká, jaká je přesně ona magická hranice „množství většího než malé“. Což samozřejmě
způsobuje v praxi problém. V rozsudcích nižších soudů (zde obhájce cituje Okresní soud
v Kladně) se tak lze setkat s pasážemi tohoto typu: „Při určení množství omamné látky, kterou
obžalovaný neoprávněně přechovával pro svou potřebu, vycházel soud ze stanoviska Nejvyššího
soudu ČR, sp. zn. TPJN 301/2013, podle něhož se v případě morfinu za množství větší než malé
považuje 300 mg morfinu (390 mg hydrochloridu morfinu).“. Takové tvrzení je však výsledkem
nedbalého čtení stanoviska. Ve skutečnosti se ve stanovisku píše toto: „Za ,množství větší než
malé‘ ve smys
lu § 284 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství
přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení
vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku
obvyklého konzumenta. Orientační hodnoty, určující množství větší než malé u omamných látek,
psychotropních látek a přípravků je obsahujících, jsou uvedeny v příloze k tomuto stanovisku. Při
závěru o naplnění uvedeného znaku je třeba podpůrně zohlednit, zda šlo o prvokonzumenta či
uživatele těchto látek v pokročilém stadiu závislosti, případně i jiné skutečnosti, ovlivňující míru
ohrožení života nebo zdraví uživatele.“.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
12
5 To 137/2018
23. Obhájce zvýraznil kritickou část, neboť hodnoty uváděné ve stanovisku jsou pouze orientačního
charakteru a musejí být na finální hranici, relevantní z pohledu
§ 284 tr. zákoníku, určitým
způsobem dopočítány podle konkrétních okolností případu. Hranice držení má být podle
stanoviska jistým násobkem „běžné dávky obvyklého konzumenta“. Hned v další větě však
stanovisko říká, že je nutné vzít v úvahu, zda jde o prvokonzumenta nebo závislého uživatele.
Přesnější formulace by tedy zněla, že jde o jistý násobek „běžné dávky obvyklého uživatele na
dané úrovni konzumace drogy“. To potvrzuje i další text stanoviska:
„Musí však jít o držení
takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti),
neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale
jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak ,množství větší než maléʻ.“
I zde stanovisko zdůrazňuje, že rozhoduje skutečná úroveň konzumace dané osoby. (Stanovisko
nehovoří o skutečné spotřebě, nýbrž o „stupni závislosti“. To je však třeba interpretovat shodně,
neboť stupeň závislosti je dán právě tím, kolik uživatel běžně konzumuje. Termín „stupeň
závislosti“ může být matoucí i z toho důvodu, že kromě prvokonzumentů a závislých osob
existují také rekreační uživatelé, kteří mají spotřebu někde mezi nimi /tudíž i přepočtená hranice
držení musí být někde uprostřed/ a kteří nemusí být vůbec závislí.)
24. Protože hranice držení má být podle stanoviska jistým násobkem typické dávky, bude (za
předpokladu konstantního násobku) procentuální rozptyl hranice držení shodný s procentuálním
rozptylem typických dávek v různých případech. Pro představu, jak velký bude tento rozptyl,
obhájce cituje z jednoho znaleckého posudku z oboru toxikologie, který nedávno prošel jeho
rukama: „U závislých osob však návyk může dosáhnout extrémní výše (až stonásobku původní
jednotlivé dávky 0,01 g).“. Mezi hranicemi držení pro různé osoby tak bude rozdíl dvou
magnitud! To je opravdu velmi „orientační hodnota“. Že jde pouze o orientační hodnotu, která
se může měnit, se zdůrazňuje i v další pasáži stanoviska: „[…] nelze stanovit množství větší než
malé absolutní hodnotou v tom smyslu, že by šlo o nepřekročitelnou hranici z hlediska posouzení
trestní odpovědnosti v konkrétním případě trestného činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. d)
nebo § 284 tr. zákoníku, a to ať už směrem dolů, či nahoru […]“. A protože nesoudíme jakéhosi
„běžného pachatele“ (po vzoru „běžného pracího prostředku“), nýbrž konkrétní osobu, která
může být prvokonzumentem či uživatelem v pokročilém stadiu závislosti, přesně, jak říká
stanovisko, musíme v každém jednotlivém případě říci, jaká bude konkrétní hranice držení pro
konkrétního uživatele (dále je nazývána „přepočtená hranice držení“). Základem bude
samozřejmě zjištění, o jak pokročilého uživatele jde, což bude záviset na tom, jakou má spotřebu
drogy. Stanovisko neřeší, jak postupovat, pokud uživatel odmítne v tomto ohledu spolupráci.
V souladu se zásadou in dubio pro reo nezbude než předpokládat maximální spotřebu, jaká je za
daných okolností možná. To bude nejvýhodnější pro obviněného, neboť to bude mít za následek
nejvyšší možnou přepočtenou hranici držení, a tudíž odsune hranici trestní represe co nejdále.
25. Dále obhájce v doplnění odvolání uvádí:
Jak se však spolehlivě určí maximální možná spotřeba dané
osoby, toť otázka. Samozřejmě nelze paušálně říci „je závislý, tak nutně bere x“. Jak bylo již citováno ze
znaleckého posudku, rozdíly mohou být ohromné a není závislý jako závislý. Zde narážíme na první vážný,
v praxi často neřešitelný problém. Dalším problémem pak bude, jak z běžné dávky vlastně vypočítat přepočtenou
hranici držení pro konkrétního uživatele. Předpokládejme, že známe obvyklou dávku konkrétního uživatele
drogy. Z přílohy ke stanovisku známe tzv. orientační hodnotu hranice držení. Můžeme se znalostí těchto dvou čísel
určit, zda konkrétní uživatel spáchal trestný čin? Abychom to mohli říci, musíme nejprve stanovit přepočtenou
hranici držení pro daného uživatele. Jakým způsobem tuto přepočtenou hranici držení vypočítáme? Orientační
hodnota vznikla jako násobek základní dávky a nějakého koeficientu. Potíž je v tom, že nevíme, jak definovat
základní dávky. Stanovisko vychází z toho, že dávku je nutné vztáhnout k určitému „stupni závislosti“
uživatele. Kdybychom věděli, že základní dávka se vztahuje k prvokonzumentovi, a náš obviněný byl také
prvokonzument, vyplynulo by z toho, že máme použít přesně onu orientační hodnotu jako hranici držení ve vztahu
k obviněnému. Kdyby se základní dávka vztahovala k uživateli v těžkém stupni závislosti a náš obviněný byl
prvokonzument, vyplynulo by z toho, že přepočtená hranice držení bude mnohem nižší než její orientační hodnota.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
13
5 To 137/2018
(Stanovisko uvádí: „[…] nelze stanovit množství větší než malé absolutní hodnotou v tom smyslu, že by šlo
o nepřekročitelnou hranici z hlediska posouzení trestní odpovědnosti, v konkrétním případě trestného činu podle
§ 283 odst. 1, odst. 2 písm. d) nebo § 284 tr. zákoníku, a to ať už směrem dolů, či nahoru […]“. Orientační
hodnota se tedy může i snižovat.) Kdyby se základní dávka vztahovala k uživateli v běžném stupni závislosti,
a náš obviněný byl těžce závislý, vyplynulo by z toho, že přepočtená hranice držení bude vyšší než její orientační
hodnota. Základní dávka je ve stanovisku uvedena takto: „výchozím množstvím je běžná dávka obvyklého
konzumenta“. Kdo to je „obvyklý konzument“? Je to prvokonzument, závislý uživatel, nebo rekreační uživatel,
který je někde uprostřed mezi nimi? Nebo je to přímo těžce závislý uživatel? Řekli jsme si, že rozdíl ve spotřebě
mezi nimi může být stonásobný, takže se musí vyjasnit, kdo se tím myslí! Pokud mají různé drogy různé relativní
rozložení skupin prvouživatel/rekreační/závislý/těžce závislý uživatel, znamená to pak, že je třeba odlišně
chápat „obvyklého konzumenta“? Nikdo to neví. O tom se ve stanovisku nic nedozvíme, takže nemůžeme
rozumně interpretovat hodnotu základní dávky a orientační hodnoty. Až budeme přesně vědět, co znamená
„obvyklý uživatel“, budeme moci činit porovnání obvyklého uživatele s obviněným a orientační hodnotu upravit.
Pokud to neznáme, je to vážná vada stanoviska. Není nijak neobvyklé, kdy o spáchání či nespáchání trestného
činu rozhodují zlomky gramu. Proto je legitimní ptát se, co se tou orientační hodnotou a „obvyklým uživatelem“
vlastně rozumí a jak se má přepočítávat. V situaci, kdy rozdíly ve spotřebě mezi různými skupinami uživatelů
mohou být stonásobné, se těžko lze smířit s odpovědí „prostě tak nějak obvyklý uživatel, to máte jedno“.
Ve stanovisku se nikde výslovně neuvádí, k čemu přesně jsou ony orientační hodnoty a ona základní dávka
vztaženy. Protože se domnívám, že nejednoznačnost normy nelze brát v neprospěch adresáta – zejména u normy
trestněprávní –, máme za to, že orientační hodnoty podle stanoviska je třeba interpretovat jako orientační hodnoty
pro prvouživatele. (Na naivní námitku, že „obvyklým uživatelem“ se rozumí „obvykle závislý uživatel“, lze
snadno odpovědět, že „obvykle závislý uživatel“ není nijak definován. Je to středně silně závislý uživatel? Lehce
závislý uživatel? Rekreační nezávislý uživatel? U některých drog typu marihuana budou jednoznačně převažovat
rekreační uživatelé, ale ani pro ně nelze stanovit jednu „běžnou“ hodnotu, protože jde o spojité spektrum; některý
rekreační uživatel si dá jointa jednou za rok na narozeniny, jiný si dá jednou měsíčně a další jednou týdně v pátek
večer. Rozdíly jsou astronomické, takže nejistota o základní dávce je také astronomická. Protože ani v jednom
případě nejsme schopni s jistotou říci „tato a žádná jiná je ta správná hranice“, redukcí se postupně dostaneme až
k prvouživatelům.) Tím pádem stonásobky či jiné násobky hranice držení pro silně závislé uživatele je nutno
počítat od orientačních hodnot ze stanoviska. Na okraj dodejme, že pokud by se přece měl konkrétní
podezřelý/obviněný poměřovat proti jakémusi „obvyklému uživateli“, pak by se tento poměr muset v daném
trestním řízení také řádně prokazovat, nepochybně ne jinak než znaleckým posudkem. Státní zástupce by musel
soudu doložit, že obžalovaný patří (například) do čtyřicátého percentilu podle roční spotřeby drog, kdežto „obvyklý
uživatel“ patří do percentilu dvacátého, takže orientační hodnotu je třeba přepočíst takto...; obhajoba by zase
mohla kontrovat, že „obvyklý uživatel“ u dané drogy patří spíš do patnáctého percentilu, atd. Každý, kdo sleduje
předvolební průzkumy, ví, jak moc jsou věrohodné jakékoli odhady volebních preferencí. Silně pochybujeme, že by
se dal „obvyklý uživatel“ zjistit spolehlivěji. Jakékoli poměřování konkrétního uživatele vůči „obvyklému
uživateli“ se pak nutně zvrhne v naprostý zmatek a nejistotu. Přitom stanovisko „obvyklého uživatele“ nijak
nedefinuje, takže je skutečně nutné prokazovat v každém jednotlivém řízení a pro každou jednotlivou drogu, kdo
bude onen tajemný „obvyklý uživatel“, patrně s odkazem na epidemiologické výzkumy pro daný druh drogy,
dokud nedojde ke sjednocení judikatury ohledně tohoto pojmu a hlavně ohledně spotřeby onoho „obvyklého
uživatele“. (Přitom stanovisko samo správně předpokládá, že toto číslo se bude postupem času měnit. Takže
jakmile se judikatura po x letech sjednotí na spotřebě fiktivního „obvyklého uživatele“ (kterou stanovisko
nevyčísluje), bude toto číslo již neplatné a budeme muset začít znovu.)
26. A samozřejmě stále nesmíme zapomínat, že není nijak definována ani ona tajemná vlastnost nazývaná ve
stanovisku „obvyklost“. Jak vypadá „obvyklý uživatel“? Je to uživatel nejčetnější? Mediánový (Medián je
hodnota, která rozdělí daný soubor dat na dvě shodně velké poloviny. 50 % populace je pod mediánem, 50 %
populace je nad mediánem. Toto je možné přirovnat ke srozumitelné statistice platů: platový medián je nižší než
platový průměr. Lapidárně řečeno, většina lidí bere podprůměrný plat. Nejčetnější plat bude úplně jiné číslo než
průměrný plat.) podle spotřeby drogy? Průměrný podle spotřeby drogy? Každá z těchto definic dá úplně jiného
uživatele, a v důsledku toho úplně jiný vztah tzv. orientační hodnoty ke konkrétnímu uživateli, který bude
subjektem trestního řízení. Vynechání definice nejdůležitějšího termínu z celého stanoviska způsobuje, že
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
14
5 To 137/2018
stanovisko je prakticky nepoužitelné. S ohledem na neproveditelnost jakéhokoli porovnávání, jak pro nejistotu
o vstupních údajích, tak pro nejistotu ohledně definice „obvyklosti“, se přikláníme ke shora navrženému řešení
překlenout neurčitost právní normy nejvíce příznivým výkladem a vztáhnout základní dávku podle stanoviska
k prvokonzumentovi.
27. Druhý způsob, jak bychom mohli určit přepočtenou hranici držení, je ignorovat orientační hodnoty a jednoduše
vynásobit správným koeficientem běžnou dávku konkrétního uživatele. Řekněme, že orientační hodnota 1 g
vznikla jako desetinásobek (koeficient = 10) základní dávky 0,1 g. Náš obviněný je těžce závislý a má obvyklou
dávku 0,8 g (byl tak laskav a přesně nám to sdělil), takže přepočtená hranice držení činí 10 x 0,8 g = 8 g.
Triviální výpočet. (Tento návod nejen logicky vyplývá ze stanoviska, ale je též podpořen starším judikátem sp. zn.
4 Tz 142/2000 citovaným dále.). Problém je v tom, že koeficient neznáme. Příloha ke stanovisku uvádí pouze
orientační hodnoty hranice držení, např. 0,22 g pro hydrochlorid heroinu, aniž rozvádí, kolik činí základní
dávka a kolik koeficient. Připomeňme ještě jednou, že orientační hodnota = základní dávka x koeficient. Se
znalostí pouze orientační hodnoty nejsme schopni určit jednotlivé násobitele. 0,22 může být 10 x 0,022, ale také
5 x 0,044, případně 4 x 0,055 nebo třeba 8 x 0,0275.
28. Začteme-li se pečlivě do stanoviska, odhalíme v pasáži shrnující starší judikaturu zmínku o rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 12. 7. 2000, sp. zn. 4 Tz 142/2000, podle něhož má jít o pěti- až desetinásobek. (Stojí za
zmínku, že i tento starý judikát potvrzuje nutnost z orientační hodnoty (terminologií stanoviska) odvodit
přepočtenou hodnotu držení (jak onu hranici nazýváme my), a tu teprve použít pro další úvahy. Judikát
předpokládá jednoduché vynásobení skutečné dávky konkrétního uživatele daným koeficientem, shodně s naším
chápáním návodu podle stanoviska.) Pět nebo deset je rozdíl dvojnásobku – kolik to tedy má být? (Pokud tedy
stanovisko převzalo tento koeficient. Nikde ve stanovisku se výslovně neříká, že byl převzat koeficient právě
z tohoto rozsudku. S ohledem na to, že zdravotní rizika různých drog jsou různé, není nikde dáno, že všechny
drogy se do intervalu 5–10 vejdou.) V případech, kdy rozhodují gramy a zlomky gramu, je těžko akceptovatelné,
že možná pět, ale také možná deset! Navíc se lze domnívat, že tento násobek by neměl být shodný pro všechny
typy drog. Stanovisko říká: „[…] vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti
jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku […]“. Nikde ve stanovisku není napsáno, že má jít o konstantu
shodnou pro všechny typy drog. Naopak se výslovně odkazuje na „jednotlivé látky“. Předpokládáme, že u některé
drogy vám pětinásobek běžné dávky způsobí kocovinu a nepříjemnou dehydrataci, zatímco u jiné drogy
pětinásobek znamená ohrožení života (nejsme znalci z oboru toxikologie, ale máme takovou laickou představu).
Protože různé drogy znamenají různé ohrožení vyplývající pro život a zdraví, je patrně nutné v souladu se
stanoviskem brát různý koeficient pro různé drogy. (Navíc není jisté, zda má být koeficient konstantní pro všechny
stupně závislosti jedné drogy. Pokud je rozhodujícím faktorem zdravotní riziko, jak tvrdí stanovisko, pak lze
podotknout, že u prvokonzumenta bude nejspíše jinak široký interval relativně bezpečné dávky než u závislého
uživatele, který konzumuje daleko větší jednotlivé dávky. Mohlo by se říci, že jde už o přílišné hnidopišství, jenže
když stanovisko neodpovídá na otázku, kolik vlastně má činit onen koeficient a jestli je konstantní či nikoli, pak
se nelze divit tomu, že váháme nad tím, jaké číslo je správné. Jediným vodítkem ve stanovisku je odkaz na
zdravotní ohledy, tak se jím snažíme řídit přesně dle stanoviska.) Podobně starší pokyn obecné povahy nejvyššího
státního zástupce ze dne 27. 4. 2000 č. 6/2000 pro některé drogy používal koeficient 5, zatímco pro jiné drogy
koeficient 10.12 I příloha č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb. předpokládala pro různé drogy různé
koeficienty, a to v rozmezí od 1 po 7. Předpokládáme, že používání různých koeficientů mělo právě zohledňovat
odlišná rizika různých druhů drog. Kolik to však má být pro tu kterou drogu podle dnes platné tabulky, to už se
ze stanoviska nedozvíme, což je další zásadní vada stanoviska!
29. Pokud budeme vycházet čistě ze stanoviska, výsledkem je absolutní nejistota o tom, jak počítat hranici držení, což
bohužel nebrání orgánům činným v trestním řízení směle operovat s čísly a v bludu tvrdit, že tak činí v souladu se
stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu. Praktický závěr pro jednotlivá trestní řízení je jednoduchý, byť
nepříjemný: stanovisko říká, že je potřeba použít jistý nekonstantní koeficient, aniž stanovisko udává hodnotu
tohoto koeficientu pro jednotlivé drogy. Tím pádem je nutné výši onoho koeficientu v jednotlivých řízeních
prokazovat (co není dáno právní normou, musí se prokazovat). Státní zástupce, chce-li podat obžalobu, musí
prokázat, nepochybně pomocí znaleckého posudku, jaká je správná výše onoho koeficientu pro danou drogu, a to
nějakým odvozováním podle zdravotních účinků různých násobků základní dávky dané drogy (slovy stanoviska
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
15
5 To 137/2018
„podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek“). Obhajoba samozřejmě
může prokazovat svým znaleckým posudkem, že obžaloba se mýlí a že místo třeba koeficientu 5 se měl použít
koeficient 7,5. Jaké problémy v praxi tím nastanou, netřeba jistě blíže rozebírat.
30. Příloha ke stanovisku vychází (byť s ní není úplně totožná) z přílohy č. 2 k nařízení vlády č. 467/2009 Sb.,
která pozbyla platnosti nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/12. V předkládací zprávě k návrhu
nařízení vlády se uvádělo: „U omamných a psychotropních látek, které mají léčebné využití[,] se logika stanovení
množství řídila sedminásobkem (průměrné) denní dávky, tj. množstvím drogy/léku na týden při běžných dávkách
(tj. např. u benzodiazepinů, barbiturátů, buprenorfinu či metadonu). V případě drog, které nemají léčebné
využití, se tedy postupovalo analogicky a navržená množství by odpovídala osobní potřebě (průměrných) uživatelů
na období cca 1–2 dnů až 1 týdne; u ‚nelegálních‘ omamných a psychotropních látek je však koncentrace účinné
látky ve směsi drogy různá a nestálá – proto se stanovení množství odráželo spíše od nižší hranice koncentrace
drog na českém černém trhu.“ Existují tedy významné rozdíly v chápání pojmu „množství větší než malé“ mezi
stanoviskem a starším nařízením vlády. Oba dokumenty předpokládají násobení základní dávky jistým
koeficientem, avšak tyto soubory vstupních dat jsou pro oba dokumenty jiné.
Nařízení vlády
hranice držení
koeficient x základní dávka (výsledné číslo explicitně uvedeno v příloze)
koeficient
7 (u terapeutických drog pevný)
1–7 (u neterapeutických drog různý; není uveden)
základní dávka
běžná terapeutická (= nikoli s cílem vyvolat rauš)
osobní potřeba průměrného uživatele (u neterapeutických drog; průměrný uživatel
nedefinován)
poznámka
Příloha k nařízení vlády uvádí jen namátkově, která droga byla zařazena do které
skupiny.
Příloha neříká, zda u drog bez terapeutického využití byl použit koeficient 1, 7, nebo
něco mezi tím. Proto jsou hodnoty koeficientů a výše základní dávky pro jednotlivé drogy
zpravidla neznámé.
Základní dávka je vždy počítána jako denní, což může znamenat jednu nebo několik
jednotlivých aplikací.14
Stanovisko trestního kolegia NS
hranice držení
koeficient x základní dávka (výsledné číslo explicitně uvedeno v příloze)
koeficient
„podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek“ (=
různý pro různé drogy,15 přesně neurčený)
základní dávka
běžná dávka obvyklého konzumenta (= nikoli terapeutická; obvyklý konzument
nedefinován)
poznámka
Koeficienty pro jednotlivé drogy jsou neznámé. Hodnoty základní dávky pro jednotlivé
drogy jsou neznámé.
Stanovisko neříká nic o tom, že by se základní dávka vztahovala k nějakému časovému
intervalu. Když se výjimečně hovoří o aplikaci, stanovisko předpokládá jednorázovou
aplikaci a hranici držení porovnává s touto jednorázovou aplikací.16 Proto je základní
dávka patrně vztažena k jednorázové aplikaci, nikoli k denní dávce.
Dávka obvykle požívaná za účelem rauše obvykle nebude stejně velká jako dávka téže
drogy užívaná k terapeutickým účelům.17
Stanovisko zahrnuje větší počet drog než nařízení vlády.
31. Jediné pevné vodítko z přílohy k nařízení vlády je číslo 7 použité jako (konstantní) koeficient u drog, které mají
terapeutické účinky. Toto číslo však nemá žádný vztah ke koeficientu podle stanoviska, neboť stanovisko
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
16
5 To 137/2018
předpokládá odlišnou základní dávku. Tím pádem musí být odlišný také (nekonstantní) koeficient podle
stanoviska. Všechny ostatní údaje z obou dokumentů jsou neznámé, vyjma výsledné hranice držení, která však,
jak bylo řečeno výše, nemá samostatný význam, a jejíž rozklad na násobitele není možné jednoznačně provést. Pro
část drog ani nejsou pro porovnání k dispozici hodnoty z obou dokumentů.
32. Z důvodu odlišné „vnitřní konstrukce“ a utajených parametrů použitých při výpočtu tedy nelze ani jeden
dokument pomocně použít jako interpretační vodítko k druhému dokumentu. Je to paradoxní, protože výsledná
čísla hranice držení jsou si až nápadně podobná. Prostým porovnáním čísel z tabulek v obou přílohách lze zjistit
jen nevýznamné rozdíly. Příloha k nařízení vlády udává 0,72 g u hydrochloridu pervitinu, zatímco příloha ke
stanovisku je přísnější a udává jen 0,6 g hydrochloridu pervitinu. Podobně je stanovisko přísnější, pokud jde
o marihuanu (1 g oproti 1,5 g účinné látky). Jinak jsou čísla v obou dokumentech shodná (s výhradou látek, které
jsou jen v jednom dokumentu), což je právě podezřelé. U drog bez terapeutického účinku by se to dalo vysvětlit tím,
že obě instituce chtěly vyjádřit množství drogy o jisté nebezpečnosti, a protože měly stejné zadání, pak se shodly,
s výjimkou dvou výše uvedených hodnot, na stejném čísle. Toto vysvětlení však selhává u drog s terapeutickým
účinkem. Připomeňme, že podle předkládací zprávy k návrhu nařízení vlády vznikla čísla v tabulce tak, že se
denní terapeutická dávka drogy vynásobila konstantním koeficientem 7 pro všechny druhy terapeutických drog.
Výsledkem je tedy jakési arbitrární číslo, které má z hlediska epidemiologického či adiktologického pro konkrétní
drogu jen velmi omezenou vypovídací hodnotu. Naproti tomu podle stanoviska vznikla orientační hodnota jako
obvyklá dávka k vyvolání rauše (úplně jiné číslo než v nařízení vlády) vynásobená proměnným koeficientem
upraveným podle nebezpečnosti drogy (úplně jiné číslo než v nařízení vlády). Výsledkem by mělo být číslo na míru
vypočítané nebezpečnosti dané drogy, které bude jen volně závislé na hodnotě podle nařízení vlády a nemusí s ní být
totožné. Pokud máme dvě sady čísel, které mají každá trochu jiný význam a každá vznikla zcela jiným
způsobem, logicky by se obě řady čísel neměly shodovat a měly by mezi nimi být větší či menší rozdíly. Přesto jde
o stejná čísla! Stanovisko říká 390 mg hydrochloridu morfia a nařízení vlády říkalo také 390 mg hydrochloridu
morfia. Stanovisko říká 5,25 mg fludiazepamu a nařízení vlády říkalo také 5,25 mg fludiazepamu. Stanovisko
se dokonce ani nijak netají tím, že zkopírovalo starší sadu dat z nařízení vlády. Tím pádem se ale trestní
kolegium Nejvyššího soudu samo přiznalo k ledabylosti při přípravě stanoviska.
33. Nejvyšší soud mechanicky převzal starší údaje a dodal k nim moderní vysvětlení v textové části stanoviska, aniž
řešil, že tím pádem vznikne rozpor mezi číselnou částí a textovou částí stanoviska; textová část odkazuje na
„obvyklého uživatele“ (rozuměj nelegálního), zatímco číselná část odkazuje na nemocniční dávku. Samozřejmě tím
vznikají další problémy při praktické aplikaci stanoviska. Ukázali jsme si, že podle textu stanoviska je třeba
vzít tzv. orientační hodnotu vztaženou k „obvyklému uživateli“, poměřit „obvyklého uživatele“
k podezřelému/obviněnému a tuto orientační hodnotu přepočíst, abychom získali přepočtenou hranici držení,
kterou následně porovnáme s množstvím, jež skutečně držel podezřelý/obviněný. Jenže jak poměřovat konkrétního
podezřelého/obviněného s údajným „obvyklým uživatelem“, když jsme zjistili, že (alespoň u terapeutických drog)
žádný „obvyklý uživatel“ nikdy neexistoval, protože daná čísla vznikla zcela jinak, a hodnoty obsažené v příloze
ke stanovisku se k žádnému „obvyklému uživateli“ nevztahují? Jedním řešením by bylo stanovisko prostě
ignorovat s argumentem, že když je stanovisko zmatečné a vnitřně rozporné pro nesoulad textové a číselné části,
pak je nelze aplikovat. Druhé možné řešení jsme nastínili výše: překonat nejednoznačnost normy výkladem nejvíce
zachovávajícím svobodu adresátů normy. To by znamenalo předpokládat, že tzv. orientační hodnoty ve stanovisku
se vztahují k prvokonzumentům. V případě vnitřní nekonzistence normy, kdy se různé části normy navzájem
popírají, pokládáme první řešení za akademicky čistší, ale samozřejmě je nám jasné, že k němu nebude „politická
vůle“ ze strany soudů. Tak či onak je ale jasné, že stanovisko je třeba co nejdříve revidovat. Domníváme se, že
existují jen dvě prakticky použitelná řešení: buďto návrat k původní koncepci přesně dané fixní hodnoty, od níž
stanovisko ustoupilo zavedením tzv. orientační hodnoty a nutnosti jejího přepočítávání; nebo přesné definování
a výslovné číselné uvedení základní dávky pro prvokonzumenta a odpovídajícího koeficientu pro každou
jednotlivou drogu ze seznamu namísto jejich součinu, který je sám o sobě nepoužitelný.
34.
Sluší se ještě dodat, že ne vše, co má uživatel v držení, vstupuje do porovnání s přepočtenou hranicí držení. Jak
stanovisko uvádí: „Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele
(podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není
přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak ‚množství větší než
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
17
5 To 137/2018
malé‘. Pojem ‚přechovávání‘ (pro vlastní potřebu) vyjadřuje nezákonné ukrývání takové látky na pozdější dobu,
bez záměru tuto látku v nejbližší době fyzicky užít pro sebe.“ Z toho plyne, že od nalezeného množství je třeba
nejprve odečíst množství odpovídající nejbližší dávce, neboť jde o spotřební držbu místo „přechovávání“, a teprve
zbytek může být posuzován, zda překročí či nepřekročí přepočtenou hranici držení.
35.
Samostatnou otázkou je jistě prokazování zavinění. Pro zjednodušení předpokládejme, že jsme (nám neznámým
způsobem) spolehlivě zjistili přepočtenou hranici držení a že případná neznalost této přepočtené hranice držení
neomlouvá. Jak potom prokážeme obviněnému zavinění ve vztahu k překročení této hranice? V rozhodnutí sp.
zn. 15 Tdo 1003/12 se zdůrazňuje, že základem má být primárně porovnání množství účinné látky v droze,
nikoli celkového množství drogy smíchané s jinými, neúčinnými příměsemi. Porovnání „brutto“ množství drogy je
namístě pouze tehdy, pokud přesné množství účinné látky zjistit nelze. Pokud se jedná o preferenci významu právě
množství účinné látky, lze na tomto místě odkázat (kromě jiných) také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
14. 6. 2011, sp. zn. 7 Tdo 795/2011, kde je (zde ve vztahu k marihuaně) explicitně řečeno, že o tom, který
kvantifikační znak drogového trestného činu byl naplněn, nemůže rozhodovat množství sušiny a jejího násobku,
nýbrž právě množství účinné látky a jeho násobky. Názor současné judikatury ohledně rozhodujícího významu
množství účinné látky, je tedy zcela zřejmý. S tímto názorem lze celkem bez problémů souhlasit. Množství účinné
látky je pojem, fakticky vyjadřující určitou „kvalitu“ působení určité omamné nebo psychotropní látky na lidský
organismus a vyvolávající v něm změny, které by jinak nenastaly. Za účinnou látku lze přitom považovat takovou
substanci, která po vniknutí do buňky nebo tkáně vyvolá biochemickou a fyziologickou odezvu odlišující se od
stavu, který předcházel dodání této substance. V případě drogových deliktů je význam právě množství účinné látky
podstatný a logický, protože umožňuje stanovení explicitní škodlivosti působení omamné anebo psychotropní látky
na lidský organismus, a tím současně i konkrétní míry společenské škodlivosti dané v tom kterém případě. Tím
ale současně vznikl pro naši justici nový, specifický a obtížně řešitelný problém. Jeho podstata spočívá evidentně
v tom, že judikatura se sice již shodla na zásadní prioritě množství účinné látky, ale není už zjevně schopná
(anebo ochotná), dát vodítko ke způsobu prokazování subjektivní stránky ve vztahu k této veličině, která
samozřejmě není běžně „v terénu“ nijak zjistitelná a dochází se k ní, pro potřeby orgánů činných v trestním řízení,
až následně laboratorním rozborem. (k uvedenému srovnej Trestněprávní revue 2/2017 in. Větší než malé
množství nejistoty Vindra, Vnučka).
36. Z
ávěrem poukázal na to, že ukládaný trest je zjevně nepřiměřený, když je na místě jistě připomenout zásady pro
ukládání trestů, kdy je zapotřebí míti na paměti, že pachateli nelze uložit nepřiměřené trestní sankce, přičemž
trestní sankce je třeba ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu ale také je nutné
přihlédnout k poměrům pachatele (když je rozhodující stav v době ukládání trestu kdy je třeba vzít v potaz
osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry – péče o nemocnou matku, práce v SRN), přičemž dle ust. § 38 odst. 2
platí, že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena sankce pro
pachatele citelnější. V současné době se nachází obžalovaný na svobodě, když z vazby byl již propuštěn, přičemž
nyní je rozhodnuto tak, že má být po mnohaletém trestním řízení opětovně umístěn do věznice. Je třeba si
uvědomit, že takovým jednáním dojde k opětovnému naprostému zpřetrhání sociálních, jakož i jiných vazeb, které
obžalovaný pracně po svém propuštění z vazby vybudoval, což je možné hodnotit přinejmenším jako nevhodné. Pro
přiměřenost ukládání trestu má vedle obecného ustanovení o přiměřenosti trestních sankcí praktický význam
zejména ust. § 39 tr. zákoníku jež pojednává o druhu a výměře trestu, když v rámci tohoto je umožněna hlubší
individualizace ukládaného trestu zejména se zřetelem ke zvláštnostem osobnosti pachatele (dosavadní život
pachatele a možnost jeho nápravy, jeho chování po činu aj.). přiměřeností trestu dle současné právní úpravy je tedy
dáno ve smyslu úměrnosti trestu individuálnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele když je nutné pomýšlet
při ukládání trestu a jeho výše vzít v potaz budoucno ve vztahu k osobě pachatel. Při ukládání výše trestu by tak
měl soud vzít v potaz nejen povahu a závažnost spáchaného trestného činu, ale i osobní, rodinné, majetkové a jiné
poměry pachatele (je to např. péče pachatele o rodinu), dosavadní způsob života pachatele (dosavadní řádný život
pachatel, který je také polehčující okolnosti dle ust. § 41 písm. o) tr. zákoníku a možnost jeho nápravy (je tedy
nutné stanovit prognózu vývoje pachatele-jedná se o mladého muže s vysokým pracovním potenciálem, kdy
protiprávní čin nyní projednávaný je jediným vybočením z jinak řádného způsobu života), přičemž stanovení výše
trestu má mít dopad jak na pachatel, jakož i na jeho sociální okolí. Na nyní projednávanou trestnou činnost je
nutné pohlížet v intencích nového trestního zákoníku, který opustil tzv. materiální pojetí trestného činu, kdy tak
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
18
5 To 137/2018
nabyla na významu individualizace právě prostřednictvím ukládání trestu, včetně možnosti jeho mimořádného
snížení.
37. Závěrem navrhl, aby odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem s ohledem na ustanovení § 258
odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 29. 9.
2017, vyhotovený pod č. j. 29 T 99/2015, zrušil a podle § 226 písm. a), eventuálně c) tr. řádu
obžalovaného zprostil obžaloby, eventuálně, aby rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze
dne 29. 9. 2017, vyhotovený pod č. j. 29 T 99/2015, zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně
k novému projednání a rozhodnutí.
38. Obžalovaný
zaměřil své odvolání rovněž do výroku o vině i trestu. Prostřednictvím
svého obhájce namítl, že prvoinstanční soud pochybil, pokud jeho jednání posoudil jako jednání
člena organizované skupiny. Jak již bylo v odůvodnění rozhodnutí uvedeno, judikatura se ustálila
tak, že organizovaná skupina představuje formu trestné součinnosti, kterou lze charakterizovat
jako sdružení nejméně tří osob, v němž je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy
a jeho činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, kterou se
spáchání činu usnadňuje, zvyšuje se pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje
i škodlivost činu pro společnost (srov. č. 53/1976-II Sb. rozh. tr., č. 45/1986 Sb. rozh. tr.).
Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, a lze tak spáchat i jen ojedinělý,
jednorázový trestný čin. V souladu s uvedeným je zřejmé, že je třeba plánovitosti mezi členy
organizované skupiny, tj. lze z tohoto dovozovat minimálně alespoň jeho základní znalost, jak
jsou jednotlivé úkoly rozděleny; rovněž lze mít za to, že je nutná vědomost obžalovaného
o ostatních členech skupiny a znalost, že jejich jednání směřuje k páchání trestného činu. Kdy lze
dovozovat, že obžalovaný musí mít z činnosti v organizované skupině prospěch, a to větší, než
když by páchal trestnou činnost samostatně. Ve vztahu k němu však žádné výhody z jeho
údajného členství v organizované skupině neplynuly; rovněž není prokazatelné, že by konal
činnost v organizované skupině s vědomím, jak bude dále nakládáno s údajnou drogou, kdy
zpočátku vůbec nevěděl, z jakého důvodu ostatní spoluobžalované vozí, a následně poté, co
dospěl ke zjištění důvodu, se pouze mohl domnívat o dalším konání spoluobžalovaných, nikdy
však nebyl z jejich strany informován. Rovněž je postaveno najisto, že obžalovaný nebyl nijak
závislý (finančně či jinak) na dalším prodeji údajného pervitinu, kdy toto šlo zcela mimo něj,
a vůbec o tomto nevěděl. Lze tedy shrnout, že nelze obžalovanému přičítat k tíži okolnost, že
jednal v rámci organizované skupiny. Rovněž je nutno zdůraznit, že rovněž nelze obžalovanému
přičítat k tíži spáchání činu ve značném rozsahu, kdy, ač po zjištění důvodu dopravy
spoluobžalovaných pokračoval v přepravě, nemohl ovlivnit množství údajného pervitinu, které
spoluobžalovaní převáželi, kdy je nutno zdůraznit, že zde figurovaly třetí osoby, které též
zajišťovaly dopravu. Tedy je mu přičítáno k tíži veškeré množství pervitinu, které ostatní
spoluobžalovaní prodali. Lze tedy dojít k závěru, že k tomu aby obžalovanému mohlo být
přičítáno k tíži, že spáchal čin ve značném rozsahu, je mu třeba prokázat jím skutečně převezené
množství pervitinu, kdy toto nebylo v řízení nikterak zjišťováno, natož prokazováno.
39. Lze tedy shrnout, že on se v podstatě „pouze“ dopustil toho, že převážel spoluobžalované,
u nichž později dospěl ke zjištění, že je vozí za účelem nákupu pervitinu. Avšak skutečnost, že
ostatní spoluobžalovaní jednají v rámci organizované skupiny, mu nebyla známa a rovněž mu
nepřinesla žádnou výhodu či prospěch. I přes shora uvedené má za to, že pokud odvolací soud
dojde k názoru, že jeho vina byla prokázána, je udělení nepodmíněného trestu nepřiměřeně
přísné, kdy on v současné době vede řádný život, má stálou práci, nebere drogy a zároveň
v souvislosti s tímto strávil asi 1 rok ve vazbě, kdy už tato zkušenost pro něj byla ponaučením.
Lze tedy dospět k závěru, že v jeho případě postačuje trest s podmíněným odkladem.
40. Vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém
rozsahu a aby ho sám zprostil obžaloby.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
19
5 To 137/2018
41. Odvolací soud přezkoumal v souladu s ustanovením § 254 odst. 1, odst. 3 tr. řádu zákonnost
a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku ohledně obžalovaných
a
,
jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a dospěl k následujícím závěrům.
42. V řízení, které vyhlášení napadeného rozsudku předcházelo, byla dodržena stěžejní ustanovení
trestního řádu, včetně těch, jimiž bylo zabezpečeno právo obžalovaného na obhajobu. Řízení
předcházející napadenému rozsudku tedy nevykazuje procesní vady, na které by bylo nutno
reagovat postupem podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Námitkou obžalovaného
, že
o prohlídce jiných prostor – motorového vozidla, v němž byl obžalovaný
zadržen,
nebyl jeho obhájce vyrozuměn, se již zabýval soud prvního stupně a vypořádal se s ní způsobem,
s nímž se krajský soud ztotožnil, a pro stručnost tak odkazuje na odůvodnění napadeného
rozsudku.
43. Co se týká závěru prvostupňového soudu ohledně skutkového stavu, tak odvolací soud shledal,
že soud prvého stupně opatřil a v souladu s trestním řádem provedl všechny dostupné
a rozhodné důkazy v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, a v zásadě postupoval v souladu
s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.
44. Na rozdíl od obžalovaných dospěl odvolací soud k tomu, že soud prvého stupně podle § 2
odst. 6 tr. řádu v souladu s procesní zásadou volného hodnocení důkazů také provedené důkazy
(s výhradou zmíněnou níže) náležitě zhodnotil, a to na podkladě svého vnitřního přesvědčení,
které bylo založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu, jak jednotlivě, tak i ve
vzájemném souhrnu. Své úvahy v tomto směru rozvedl, až na výjimku zmíněnou níže, dostatečně
v odůvodnění napadeného rozsudku v intencích § 125 odst. 1 tr. řádu, a krajský soud se s nimi
v zásadě, až na skutečnosti rozvedené následně, ztotožnil.
45. Námitky uplatněné v odvolání obou obžalovaných, směřující v podstatě téměř výhradně do
hodnocení důkazů, jsou z valné většiny jen opakováním jejich obhajoby, kterou uplatnili již
v průběhu řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento v zásadě vypořádal v odůvodnění
napadeného rozsudku.
46. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 1) napadeného rozsudku, soud prvního stupně dospěl
ke správnému závěru, že obžalovaní
a
společně s ostatními spoluobžalovanými
(S
, kteří si odvolání nepodali) neoprávněně prodávali
psychotropní látku – pervitin. Nepochybil, pokud za základ svých skutkových závěrů, týkajících
se obžalovaných
a
, vzal výpověď spoluobžalované
, která jak
v přípravném řízení, tak před soudem prvního stupně doznala spáchání ve výroku rozsudku
popsané trestné činnosti, a usvědčila z ní rovněž spoluobžalované. I odvolací soud shledal tuto
výpověď věrohodnou, konzistentní a neměnnou, podporovanou celou řadou dalších důkazů. Na
její doznání, v němž vylíčila, jak se se spoluobžalovaným
dohodli na nákupech
metamfetaminu a jak je následně realizovali, navazuje celá řada dalších důkazů, zejména pak
výpověď obžalovaného
, který doznal, že obžalovanou
opakovaně vozil do
Bíliny za účelem nákupu pervitinu, dále s výpovědí svědka
, který potvrdil, že
obžalované pervitin od října 2014 do ledna 2015 obstarával, i se zajištěnými odposlechy
telefonické komunikace mezi obžalovanou
a obžalovaným
nebo svědkem
, které se týkaly např. cest obžalované za
do Bíliny za
účelem nákupu pervitinu ve dnech 6. 12., 7. 12., 8. 12. a 9. 12. 2014, nebo předávání peněz ze
strany obžalované
obžalovanému
(odposlechy ze dne 9. 12. a 29. 12. 2014),
dále i výsledky domovní prohlídky v jejím bytě dne 13. 1. 2015 při které byl nalezen
metamfetamin, jak dokládá odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, a to i na
zajištěné digitální váze, a rovněž výpovědi četných svědků –
a
, kteří potvrdili,
že pervitin od obžalované kupovali, dále
a dalších, jakož i s prodejem pervitinu související zajištěné odposlechy.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
20
5 To 137/2018
Pokud na základě těchto důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že obžalovaní
a
se zapojili do distribuce pervitinu tak, jak je popsáno ve výroku napadeného rozsudku
(ostatně obžalovaný
sám připustil, že obžalované
a
pro pervitin
vozil), jde o závěr, o němž nejsou důvodné pochybnosti a s nímž se odvolací soud zcela
ztotožnil. V tomto směru proto pro stručnost odkazuje na podrobné a přiléhavé odůvodnění
napadeného rozsudku zejména na stranách 27 až 32.
47. Přiléhavý je rovněž závěr soudu prvního stupně, že činnost obžalovaných vykazuje znaky
organizovaného jednání. I v tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného
rozsudku na straně 32. Z provedených důkazů je zřejmé, že obžalovaný
sjednal
nákupy pervitinu u
, u něhož prováděl nákupy této drogy jednak
sám, jednak prostřednictvím svědka
, přičemž nákupy pervitinu sjednal i pro
spoluobžalovanou
. Dopravu
a
na jednotlivé nákupy pervitinu
zajišťoval obžalovaný
, a takto opatřený pervitin byl následně prostřednictvím
,
a ostatních spoluobžalovaných prodáván různým zájemcům. Z prodeje pervitinu
získané finanční prostředky si spoluobžalovaní částečně ponechávali jako odměnu za prodej,
částečně je předávali
k uskutečnění dalšího nákupu pervitinu. Takto realizovaná trestná
činnost tak vykazuje znaky plánovitosti, koordinovanosti a rozdělení úloh. Neobstojí námitky
obžalovaného
, že působil jen jako řidič a že nevěděl, že ostatní spolupachatelé představují
organizovanou skupinu, když jen z jeho doznání vyplývá, že byl obeznámen s činností
spoluobžalovaných, vědomě vozil na nákupy pervitinu k
jak
, tak
, věděl o jejich kontaktech, byl přítomen jimi realizovaným nákupům pervitinu, věděl
také o kontaktu
a
, bylo mu známo, že od
nakoupený pervitin je
okamžitě prodáván, dokonce byl některým prodejům přítomen, věděl, že ho prodávají jak
, tak
(prostřednictvím ní si opatřoval pervitin pro sebe) a i
(od ní si
pervitin opakovaně i sám zakoupil), věděl i o kontaktech
a
, tedy byl obeznámen
s činností spoluobžalovaných a vědomě se do této činnosti zapojil.
48. Pokud jde o množství v projednávané trestní věci obžalovanými prodaného metamfetaminu, tedy
závěr soudu prvního stupně, že obžalovaní prodali různým osobám pervitin v množství celkem
512 g za celkovou částku ve výši Kč 614 000 Kč, je třeba souhlasit s obžalovanými, že v tomto
směru je rozsudek soudu prvního stupně v podstatě nepřezkoumatelný. Soud prvního stupně
v tomto směru zcela nekriticky převzal uvedené údaje z obžaloby, aniž by blíže zkoumal jejich
správnost a opodstatněnost. Odůvodnění tohoto závěru v napadeném rozsudku - že množství
distribuovaného pervitinu „bylo stanoveno na základě doznání obžalované
, která se
vyjadřovala k jednotlivým nákupům drogy stejně jako obžalovaný
, a plyne z odposlechů
telefonních hovorů i z výpovědí svědků kupujících pervitin od obžalovaných a odposlechů
telefonní komunikace mezi nimi, kdy v jednotlivých případech bylo v případě pochybností bráno
v potaz jen nejmenší množství prodávané drogy 0,1 g představující tzv. 1 lajnu“, je vágní, kusé,
nekonkrétní a ve své podstatě nepřezkoumatelné. Za situace, kdy údaje ohledně množství v rámci
skutku realizovaného pervitinu, počtů a množství jeho nákupů a prodejů se do značné míry jak
ve výpovědích obžalovaných, tak výpovědí svědků různí, bylo třeba dobrat se nejmenšího
možného množství metamfetaminu, které obžalovaní prodali. V tomto směru je třeba vycházet
z toho, jak vyplývá z provedených důkazů, že veškerý pervitin, který byl obžalovanými následně
prodáván různým zájemcům, pocházel od svědka
, u něhož ho
nakupovali za účelem dalšího prodeje za částku 500 Kč za 1 gram obžalovaný
, a to
jednak sám a jednak prostřednictvím svědka
, a dále obžalovaná
. Z výpovědi
obžalované
, podporované výpovědí obžalovaného
, vyplývá, že
nakoupila (a následně prodala) od výše uvedeného svědka
celkem 100 gramů
metamfetaminu a že byla přítomna tomu, kdy obžalovaný
od něj nakoupil dvakrát
10 gramů, tedy celkem 20 gramů pervitinu. Z výpovědi svědka
je zřejmé, že obžalovaného
vezl za účelem nákupu metamfetaminu nejméně šestkrát, přičemž obžalovaný vždy
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
21
5 To 137/2018
nakoupil metamfetamin nejméně za částku 5 000 Kč, tedy 10 gramů, tedy celkem 60 gramů,
svědka
, který metamfetamin kupoval pro obžalovaného
, také nejméně šestkrát,
přičemž i on vždy nakoupil metamfetamin nejméně za částku 5 000 Kč, což představuje
10 gramů metamfetaminu z nákupu a celkem 60 gramů metamfetaminu. Z výpovědi svědka
vyplývá, že kromě
a
prodal také 20 gramů metamfetaminu
obžalované
, kterou za ním poslal
. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obžalovaní
u
nakoupili a následně prodali různým osobám nejméně 260 gramů metamfetaminu.
49. Nedůvodnými byly shledány námitky obžalovaného
, že nebylo prokázáno, že v případě
látky, kterou obžalovaní prodávali, se jednalo skutečně o psychotropní látku metamfetamin. Tato
skutečnost vyplývá nejen z výpovědí obžalovaných
,
,
, ale také
z výpovědí mnoha svědků zmíněných výše, kteří popsali účinky, jaké na ně uvedená látka měla.
Jejich výpovědi jsou pak v souladu se závěry odborných vyjádření, zkoumajících ve věci zajištěné
stopy – látku vydanou svědkem
, s tím, že jde o pervitin, který jeho bratr
zakoupil od obžalovaného
, v níž byl prokázán metamfetamin. Metamfetamin byl
prokázán i v látce zajištěné při domovní prohlídce u obžalovaného
a ve zbytcích pevné
látky a na vahách zajištěných při domovní prohlídce u obžalované
. Metamfetamin byl
prokázán také u látky zajištěné u svědka
, u něhož obžalovaní za účelem dalšího prodeje
metamfetamin kupovali. Z odborného vyjádření, zkoumajícího látku, zajištěnou u tohoto svědka,
je zřejmé, že tento metamfetamin obsahoval účinnou látku ve výši kolem 80 %. Za situace, kdy
z provedených důkazů nevyplývá, že by se v případě metamfetaminu distribuovaného
obžalovanými objevily stížnosti na jeho kvalitu, respektive nekvalitu, kdy naopak jak svědci, tak
i někteří další lidé popisovali jeho povzbudivé účinky, lze mít za prokázané, že obdobné kvality
byl i ostatní u
nakoupený metamfetamin, který obžalovaní různým zájemcům prodali,
a byl již jimi užit.
50. Shora popsaná změna ve skutkových zjištěních neměla vliv na právní posouzení jednání
obžalovaných. Metamfetamin
je
psychotropní látkou, uvedenou v seznamu č. 5 Přílohy č. 1
k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Tím, že obžalovaní uvedenou
psychotropní látku prodávali, ač k tomu neměli příslušné povolení, naplnili po subjektivní
i objektivní stránce znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud se týká množství
metamfetaminu z hlediska použití kvalifikované skutkové podstaty, tak rozsáhlé právní úvahy,
rozvedené v odvolání obžalovaného
, jsou bezpředmětné za situace, kdy usnesením
Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, byla sjednocena jistá dřívější
nejednotnost při posuzování znaků zmíněného trestného činu, spočívajících v jeho spáchání „ve
větším rozsahu“, „ve značném rozsahu“ a „ve velkém rozsahu“. Podle sjednocujícího výkladu
přijatého shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR tak představuje „značný rozsah“
množství, odpovídající stonásobku množství nikoliv malého. To je pak kvantifikováno ve
stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, kde
Nejvyšší soud ČR vyložil pojem „množství větší než malé“. V případě pervitinu –
metamfetaminu je za množství větší než malé považováno více než 1,5 g pervitinu, který musí
obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky či 0,6 g soli hydrochloridu metamfetaminu.
Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR tak k naplnění znaku „značné množství“ postačuje
distribuce 150 g metamfetaminu, který by obsahoval nejméně 50 g účinné psychotropní látky
nebo 60 g soli hydrochloridu metamfetaminu. Pokud tedy obžalovaní prodali celkem nejméně
260 g metamfetaminu, obsahujícího podle odborného vyjádření kolem 80 % účinné látky, naplnili
tak všechny znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to jako členové
organizované skupiny podle písmena a) výše citovaného ustanovení trestního zákoníku. Činu se
dopustili v úmyslu přímém podle § 15 písm. a) tr. zákoníku.
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
22
5 To 137/2018
51. Pokud jde o skutek pod bodem 2), kladený za vinu pouze obžalovanému
, správně soud
prvního stupně na základě logického zhodnocení všech provedených důkazů své závěry o vině
obžalovaného
založil zejména na výpovědi samotného obžalovaného a svědka
, korespondující s protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací z tohoto úkonu,
fotografiemi poškozeného po činu, jakož i obsahem lékařských zpráv. Úvahy soudu prvního
stupně, v tomto směru rozvedené v odůvodnění napadeného rozsudku na straně 6-7, jsou
přiléhavé a logické a krajský soud se s nimi zcela ztotožňuje. Pokud tedy na základě shora
uvedených důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru o vině obžalovaného, jedná se o závěr
logický, a postupu uvedeného soudu a jeho úvahám tak nelze nic vytknout a pro stručnost lze
v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.
52. Ke správně zjištěnému skutkovému stavu přiřadil soud prvního stupně i správnou právní
kvalifikaci trestného jednání obžalovaného. Postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud shora
popsané jednání obžalovaného kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. S jeho úvahami v tomto směru se
krajský soud ztotožňuje a odkazuje na výstižné odůvodnění napadeného rozsudku.
53. V případě uložených trestů soud prvního stupně vyhodnotil u obou obžalovaných všechny
okolnosti, potřebné pro rozhodnutí o druhu a výši trestu, a své úvahy v tomto směru
dostatečným způsobem rozvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, na které lze v tomto směru
odkázat. Měl na zřeteli i zásady pro ukládání trestu, uvedené v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Shora
uvedená změna skutkových závěrů neměla vliv na trestní sazbu, v níž byl obžalovaným ukládán
trest, přičemž v případě obou se jednalo o sazbu § 283 odst. 2 tr. zákoníku.
54. Obžalovanému
správně soud prvního stupně ukládal úhrnný trest podle § 43
odst. 1 tr. zákoníku, a to za celkem tři trestné činy, z nichž jeden je zvlášť závažným zločinem
a dva přečiny. Pokud mu s ohledem na tuto skutečnost, na jeho trestní minulost a po uvážení, že
to byl on, kdo byl v uvedené skupině pachatelů vůdčí osobností, kdo sjednal nákupy pervitinu,
obstarával na jeho nákup finanční prostředky a poskytoval jej za účelem dalšího prodeje ostatním
obžalovaným, a při neexistenci polehčujících okolností uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí
svobody, vyměřený hluboko v dolní polovině sazby, jen nevýrazně nad samou dolní hranicí vůdčí
trestní sazby (§ 283 odst. 2 tr. zákoníku se sazbou trestu odnětí svobody od dvou do deseti let),
tedy trest odnětí svobody v trvání tří let, rozhodně se nejedná o trest nepřiměřeně přísný; spíše
jde o trest mírný, v němž soud prvního stupně více než dostatečným způsobem zohlednil dobu,
která od činu uplynula. Shora uvedená změna skutkových závěrů nebyla natolik výrazná, aby bylo
třeba ji promítnout do druhu a výměry obžalovanému uloženého trestu.
55. Pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obžalovaný soudem prvního stupně zařazen do
věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. c) tehdy platného trestního zákoníku. V době
rozhodování soudu prvního stupně byl tento postup zcela v souladu s tehdy platným zákonem.
V mezidobí však nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, zakotvená v zákoně č. 58/2017 Sb.,
která změnila právní úpravu výkonu trestu odnětí svobody tak, že namísto čtyř typů věznic
zavedla pouze typy dva, a to věznici s ostrahou a věznici se zvýšenou ostrahou. Došlo tak
k úpravě znění § 56 odst. 2 tr. zákoníku. V době rozhodování odvolacím soudem byla uvedená
novela účinná, a proto bylo třeba upravit ustanovení týkající se zařazení obžalovaného do věznice
k výkonu trestu.
56. Obžalovanému
byl ukládán trest za jeden zvlášť závažný zločin také v sazbě § 283
odst. 2 tr. zákoníku – sazba trestu odnětí svobody od dvou do deseti let. Správně v jeho
neprospěch uvážil jeho trestní minulost; avšak na druhou stranu opomněl v jeho prospěch
zhodnotit jeho doznání a nedostatečně zohlednil i jeho menší roli v rámci uvedené organizované
skupiny, to, že on sám metamfetamin neprodával, ale toliko jako řidič vozil ostatní obžalované na
jeho nákupy. Po uvážení těchto skutečností spolu s dobou, která od činu uplynula, a výše
uvedenou změnou skutku, kterou došlo ke snížení množství obžalovanými distribuovaného
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
23
5 To 137/2018
metamfetaminu, dospěl odvolací soud k závěru, že nepodmíněný trest odnětí svobody, byť
uložený na samé dolní hranici zmíněné sazby, je nepřiměřeně přísný a že na obžalovaného lze
ještě působit výchovným trestem, nespojeným s bezprostředním omezením jeho osobní svobody.
57. Z důvodu shora uvedeného pochybení ve skutkových závěrech, z důvodu pochybení
v zákonném ustanovení týkajícím se zařazení obžalovaného
do věznice s ostrahou
a v případě trestu u obžalovaného
krajský soud napadený rozsudek z podnětu
odvolání obžalovaných
a
podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d)
odst. 2 tr. řádu zrušil, a to ohledně obžalovaného
v celém rozsahu a ohledně obžalovaného
ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o trestu. Vzhledem k tomu, že shora
uvedená změna skutkových závěrů prospívala i obžalovaným
,
a
, kteří si odvolání nepodali, zrušil krajský soud podle § 261 tr. řádu napadený
rozsudek v celém rozsahu i ohledně nich.
58. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu pak znovu rozhodl tak, že v případě skutku pod bodem 1) uznal
všechny obžalované vinnými, že v přesně nezjištěné době od října 2014 do 13. 1. 2015
v Chomutově a na území Chomutovska jako členové organizované skupiny prodávali
neoprávněně různým odběratelům psychotropní látku metamfetamin, farmaceuticky zvanou
pervitin, a to tak, že
- obžalovaný
v uvedeném období od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově
a na Chomutovsku obstarával peněžní hotovost zejména prodejem pervitinu, který
nakupoval od osoby
,
, v obci Bílina na Teplicku,
a to naposledy dne 13. 1. 2015, kdy od něj koupil pervitin v množství 13 g za Kč 5 000,
a následně prostřednictvím členů celé skupiny shora jmenovaných obviněných
uskutečňoval další prodej pervitinu na Chomutovsku, kdy obvinění po prodeji pervitinu
obžalovanému
odevzdávali takto získanou peněžní hotovost k uskutečnění
dalšího nákupu, přičemž sám obžalovaný
prodával pervitin v době od srpna 2014
do ledna 2015 na Chomutovsku, a to
, narozenému 10. 5. 1985, celkem
v šesti případech celkem 1,2 g pervitinu za částku ve výši Kč 3 000 a dalším osobám, a to
,
- obžalovaný
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově a na území
Chomutovska přebíral k následnému prodeji od obžalovaného
pervitin, kdy sám jej
ve dvou případech zakoupil od
v Bílině na Teplicku
a následně v přesně nezjištěný den v listopadu 2014 dal
, narozenému 4. 9.
1981, 0,5 g pervitinu, v prosinci roku 2014 na Chomutovsku ve dvou případech prodal
, narozené 18. 11. 1986, celkem 0,2 g pervitinu za Kč 400, v listopadu
2014 na Chomutovsku ve dvou případech prodal
, narozenému 25. 1.
1984, nezjištěné množství pervitinu za Kč 400, v době od září do prosince 2014 na
Chomutovsku dal a prodal
, narozené 20. 4. 1992, celkem 0,6 g pervitinu
a dále osobám
,
- obžalovaná
v době od října 2014 do 13. 1. 2015 v Chomutově
a na Chomutovsku přebírala k následnému prodeji od obžalovaného
pervitin, který
rovněž sama ve 14 případech zakoupila od
, narozeného
13. 7. 1973, v Bílině na Teplicku, který pak následně prodala osobám v době od srpna 2014
do ledna 2015, a to
, narozenému 5. 8. 1986, celkem 2 g za Kč 3 000,
v době od července 2014 do listopadu 2014 v deseti případech
,
narozenému 4. 9. 1988, celkem 3 g za Kč 3 000, v době od října 2014 do ledna 2015 na
Chomutovsku v deseti případech prodala
, narozenému 13. 1. 1994,
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
24
5 To 137/2018
celkem 3 g pervitinu za Kč 3 000, v prosinci 2014 prodala
, narozené
18. 1. 1976, celkem 1,5 g pervitinu za Kč 1 500, v přesně nezjištěné době od listopadu 2014
do ledna 2015 prodala
, narozenému 9. 3. 1979, 1,2 g pervitinu za Kč 1 200,
v září 2014 do prosince 2014 prodala
, narozenému 16. 6. 1964, ve
12 případech pervitin za celkovou částku ve výši Kč 3 600, a to v množství 3,6 g, v době
od září 214 do prosince 2014 prodala
, narozenému 30. 10. 1977,
1 g pervitinu za Kč 1 000 a dále osobám
,
- obžalovaná
v uvedeném období v Chomutově a na Chomutovsku
přebírala k následnému dalšímu prodeji od obžalovaného
pervitin, kdy sama
nejméně ve čtyřech případech pervitin zakoupila od
v Bílině
na Teplicku a tento následně prodala osobám
,
- obžalovaný
v období od října 2014 do 13. 1. 2015 na Chomutovsku zajišťoval
jako řidič osob obžalovaného
a obžalované
a následně jako
kurýr nákup pervitinu od
v Bílině na Teplicku,
přičemž takto organizovaná skupina obžalovaných za uvedené období na Chomutovsku
nakoupila a následně prodala pervitin v množství nejméně 260 g, přičemž pervitin je
psychotropní látkou, uvedenou v seznamu č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech
návykových látek, a zařazenou do seznamu č. II vyhl. č. 62/1989 Sb., o Úmluvě
o psychotropních látkách.
59. Vzhledem k tomu, že shora uvedená změna v množství obžalovanými prodaného
metamfetaminu neměla z důvodů rozvedených výše vliv na právní kvalifikaci skutku pod
bodem 1), posoudil jej krajský soud shodně se soudem prvního stupně jako zločin nedovolené
výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1,
odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku.
60. V případě uložených trestů soud prvního stupně vyhodnotil u obžalovaných všechny okolnosti,
potřebné pro rozhodnutí o druhu a výši trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr. zákoníku. Vzhledem
k tomu, že v případě obžalovaných
,
,
a
dospěl k závěru, že
výše uvedená změna skutkových okolností není natolik zásadní, aby bylo třeba ji odrazit v druhu
a výměře trestu, obžalovaným uloženého soudem prvního stupně, uložil jim i odvolací soud
stejné tresty. Obžalované
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trestu odnětí
svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří a půl roku, přičemž podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku jí zároveň uložil povinnost zdržet se ve
zkušební době požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Obžalované
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož
výkon jí podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, během níž nad ní vyslovil dohled. Podle § 85 odst. 2 tr.
zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku i jí uložil povinnost zdržet se ve zkušební
době požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zároveň podrobit se
kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek v těle. Obžalovanému
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků a čtyř
měsíců. Pro jeho výkon ho zařadil z důvodu shora zmíněné novely trestního zákoníku č. 58/2017
Sb. do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb.
Zároveň mu uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to digitálních
vah stříbrné barvy s nápisem 200 g, 1 ks EZ - revolveru ráže 6 mm Start, výrobního čísla
Y208657, 4 ks akustických nábojů ráže 6 mm, 1 ks výstřelné nábojky ráže 6 mm. Obžalovanému
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.
25
5 To 137/2018
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku, ve znění zák. č. 58/2017 Sb., zařadil do věznice s ostrahou. Obžalovanému
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků,
jehož výkon mu podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, za podmínek § 81 odst. 1 tr. zákoníku,
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř let, během níž nad ním vyslovil dohled. Podle
§ 85 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku, mu uložil povinnost zdržet
se ve zkušební době požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek a zároveň
podrobit se kontrole probačního úředníka na přítomnost těchto látek v těle.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí
není další
řádný
opravný prostředek přípustný.
Proti tomuto rozhodnutí lze
podat
dovolání. Dovolání může podat nejvyšší státní zástupce, a to
ve prospěch i v neprospěch obžalovaného pro nesprávnost kteréhokoliv výroku rozhodnutí,
a obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká.
Obžalovaný může podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Podání obžalovaného, které
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť by tak bylo označeno.
Dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému směřuje, a to
u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni (tj. Okresní soud v Chomutově). O podaném
dovolání rozhoduje Nejvyšší soud v Brně. Dovolání musí obsahovat (vedle obecných náležitostí
uvedených v § 59 odst. 3 tr. řádu) i údaje, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém
rozsahu a z jakých důvodů napadá a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na
rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)
nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce je povinen uvést,
zda dovolání podává ve prospěch či v neprospěch obžalovaného. Rozsah a důvody dovolání lze
měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.
Neúspěšné podání dovolání je zpoplatněno částkou
10 000 Kč.
Ústí nad Labem 26. července 2018
JUDr. Jana Kurešová v. r.
předsedkyně senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Hana Bláhová.