Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Meritorní rozhodnutí ve věci sp. zn. 6 To 632/2016'.


 
 
 
 
 
 
 
 
 
č.j. 6 To 632/2016-473 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
ROZSUDEK 
JMÉNEM REPUBLIKY 
 
 
 
 
Krajský  soud  v Ostravě  projednal  dne  11.  prosince  2017 ve  veřejném  zasedání  v senátě 
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Renaty Prausové a soudců JUDr. Milana Ihnáta a JUDr. 
Jaroslavy Miketové, odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě proti 
rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 4 T 99/2016 - 280, a rozhodl   t a 
k t o: 
 
 
Z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2  tr.ř.  z r u 
š u j e  se v napadeném rozsudku výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se obžalovaný  
 
        Martin  B., 
   

nar. xxx v xxx, trvale bytem xxx, t.č. xxx, u rodiny V., 
  
 
      n o v ě    o d s u z u j e    
 
 podle § 143 odst. 4  tr. zákoníku  a  § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody 
v trvání  3 (tří) roků a 6(šesti) měsíců. 
 
 
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro účely výkonu trestu se zařazuje do věznice 
s ostrahou. 
 

 
Podle  §  73  odst.  1,  3  tr.  zákoníku  se  obžalovanému    u  k l  á  d  á  trest  zákazu  činnosti 
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 7 (sedmi) let.  
 
 
V ostatních výrocích zůstává  napadený  rozsudek   n e z m ě n ě n.  
 
 
  O d ů v o d n ě n í: 
 
          Napadeným  rozsudkem  obžalovaný  Martin  B.  byl  uznán  vinným  pro  jednání  spočívající 
v tom, že dne 27. 3. 2016 na silnici č. 463 na katastru obce Skřipov, okres Opava kolem 09.10 
hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn. Opel Vivaro Minibus 
registrační  značky  xxx,  přičemž  nepřizpůsobil  rychlost  jízdy  zejména  technickému  stavu 
komunikace  (šířka  vozovky  činila  5,5  m),  při  projíždění  levotočivé  zatáčky  vjel  částečně  do 
protisměru a při stržení řízení vpravo došlo k nárazu přední části vozidla do stromu, dále vyjelo 
vozidlo vpravo mimo komunikaci, otočilo se kolem své osy a levým bokem narazilo do dalšího 
stromu, čímž porušil ustanovení §§ 4 písmeno a), 5 odstavec 2 písmeno b), 11 odstavec 1 a 18 
odstavec 1, odstavec 3, zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění 
pozdějších  novel;  při  dopravní  nehodě  utrpěli  spolujezdci  Lenka  B.  zranění  -  zejména  
rozhmoždění plic při tupém poranění hrudníku, jemuž na místě podlehla, nezletilý V. B., nar. xxx, 
utrpěl zranění - zejména rozhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, jemuž na 
místě  podlehl;  v době  řízení  měl  obviněný  v  krvi nejméně  1,54  g/kg  alkoholu,  jež  právně  bylo 
posouzeno jako jednak přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odstavec 1, odstavec 3, odstavec 
4 trestního zákoníku, jednak přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavec 1, 
odstavec  2,  písmeno  a)  trestního  zákoníku.  Odsouzen  byl  podle  §  143  odstavec  4  trestního 
zákoníku, § 60 odstavec 1, odstavec 2, odstavec 3 trestního zákoníku, § 43 odstavec 1 trestního 
zákoníku  k úhrnnému  trestu  domácího  vězení  v trvání  2  let.  Podle  §  60  odstavec  3  trestního 
zákoníku je obžalovaný povinen zdržovat se na adrese xxx v rodinném domě vlastníka Antonína 
V.  v  pracovních  dnech  v  době  od  19.00  hodin  do  5.00  hodin  následujícího  dne,  ve  dnech 
pracovního  klidu  a  pracovního  volna  po  celých  24  hodin  denně  s výjimkou  navštěvování 
bohoslužeb  1x  týdně  ve dnech  pracovního  klidu.   Podle  §  73  odstavec  1, odstavec  3  trestního 
zákoníku se ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 
7  let.  Podle  §  228  odstavec  1  trestního  řádu  je  obžalovaný  povinen  zaplatit  na  náhradě  škody 
poškozené VZP ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/202, částku 57.291,- Kč. 
 
 
Proti tomuto rozsudku podal odvolání státní zástupce v neprospěch obžalovaného Martina B. proti 
výroku o trestu. V podaném odvolání vyslovil nesouhlas s rozhodnutím soudu I. stupně ve výroku 
o  trestu,  který  byl  zdůvodněn  v případě  trestu  domácího  vězení  tím,  že  náležitě  hodnotil  jak 
okolnosti  přitěžující,  tak  polehčující.  Při  jejich  zvažování  však  soud  nemohl  nepřihlédnout  k 
významné  okolnosti,  a  to  k právem  chráněných  zájmů  poškozených  ve  smyslu  §  38  odst.  3  tr. 
zákoníku  (dále  jen  tr.z.).  V daném  konkrétním  případě  soud  uvádí,  že  uložení  nepodmíněného 
trestu  odnětí  svobody  obžalovanému  by  znamenalo  další  potrestání  nezl.  T.    B.,  rodičů,  sestry 
zemřelé Lenky B., kteří by museli po dobu výkonu trestu nezletilého vychovávat. Obžalovaný se 
však  dopustil  dvou  přečinů,  z toho  jednoho  úmyslného,  vozidlo  řídil  na  úzké  komunikaci 
rychlostí  95  km/hod.,  tedy  vyšší  než  dovolenou,  přičemž  bezpečná  rychlost  pro  jízdu  danou 
zatáčkou  byla  stanovena  na  79  km/hod.  Při  projíždění  zatáčky  vyjel  obžalovaný  částečně  do 
protisměru, a vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, kdy v krvi měl v době řízení nejméně 1,54 g/kg. 
alkoholu.  Ze strany obžalovaného došlo ke třem závažným porušením dopravního předpisu, a 
svou nezodpovědnou jízdou zapříčinil dva těžké následky, smrt dvou osob, a to poškozené Lenky 

B.,  nar.  xxx,  a  nezletilého  poškozeného  V.  B.,  nar.  xxx.  Škodlivost  jednání  obžalovaného  pro 
společnost  je  natolik  vysoká,  že  uložený  trest  domácího  vězení  je  nepřiměřeně  mírný. 
Navrhováno  bylo  zrušení  napadeného  rozsudku  ve  výroku  o  trestu  v části  trestu  domácího 
vězení s tím, že odvolací soud rozhodne ve věci sám a uloží obžalovanému úhrnný nepodmíněný 
trest  odnětí  svobody  při  dolní  hranici  trestní  sazby  odst.  4  §  143  tr.zákoníku  se  zařazením  do 
věznice  s dozorem,  a  trest  zákazu  činnosti  spočívající  v zákazu  řízení  motorových  vozidel  na 
dobu sedmi let.  
 
 
Z podnětu  podaného  odvolání  Krajský  soud  v Ostravě  v intencích  ust.  §  254    tr.  řádu 
přezkoumal  zákonnost  a  odůvodněnost  výroku  o  trestu  napadeného  rozsudku  z hlediska 
vytýkaných  vad,  jakož  i  správnost  postupu  řízení,  které  jeho  vydání  předcházelo,  a  dospěl 
k následujícím závěrům.  
 
 
Správnost  a  úplnost  skutkových  zjištění  podaným odvoláním  napadána  není.    Odvolací 
námitky jsou vedeny do výroku o trestu.  Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal výrok o 
trestu  napadeného  rozsudku  z hledisek  ust.  §  38,  §  39  tr.zákoníku,  a  z pohledu  zákonných 
hledisek  rozhodných  pro  rozhodování  o  druhu,  výměře  a  účelu  trestu  dospěl  k následujícím 
závěrům.  
 
Předně je třeba konstatovat, že za vytýkanou trestnou činnost obžalovanému Martinu B. 
soudem I. stupně byl vyměřen trest v rámci nejpřísnější trestní sazby dle § 143 odst. 4 tr.zákoníku 
za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, která je stanovena od tří roků do deseti let, způsobí-li pachatel 
činem  uvedeným  v odst.  3  smrt  nejméně  dvou  osob,  a  to  při  hrubém  porušení  zákona  o 
bezpečnosti dopravy. Z výroku o trestu napadeného rozsudku se zjišťuje, že obžalovaný Martin 
B. byl soudem I. stupně odsouzen podle §143 odst. 4  tr.zákoníku, § 60 odst. 1, 2, 3 tr.zákoníku, § 
43  odst.1  tr.zákoníku  k úhrnnému  trestu  domácího  vězení  v trvání  dvou  let,  přičemž 
obžalovanému bylo stanoveno podle § 60 odst. 3 tr.z., že je povinen zdržovat se na adrese xxx, 
v rodinném  domě  vlastníka  Antonína  V.,  v  pracovních  dnech  v  době  od  19.00  hodin  do  5.00 
hodin  následujícího  dne,  ve  dnech  pracovního  klidu  a  pracovního  volna  po  celých  24  hodin 
denně s výjimkou navštěvování bohoslužeb 1x týdně ve dnech pracovního klidu.   
 
Podle § 60 tr.zákoníku soud může uložit trest domácího vězení až na dvě léta, odsuzuje-li 
pachatele přečinu,  jestliže  a)  vzhledem  k povaze  a  závažnosti  spáchaného  přečinu  a  osobě  a 
poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popř. i vedle 
jiného trestu a b) pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na 
určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost.   
 
 
 
Soud  I.  stupně  příčiny  a  následky  dopravní  nehody  správně  a  úplně  zjistil,  konstatoval 
rozhodné skutečnosti, jež doznaly posléze výrazu v právním posouzení věci, shledal značně vysokou 
škodlivost  jednání  obžalovaného  pro  společnost,  neboť  podnapilí  řidiči  jsou  častou  příčinou  závažných  nehod 

v silničním  provozu,  které  mívají  fatální  následky,  jak  tomu  bylo  i  v projednávané  trestní  věci 
obžalovaného Martina B. Nicméně stran výroku o trestu, co do druhu trestní sankce v podobě 
trestu  domácího  vězení,  jde  o  vybočení  soudu  I.  stupně  z principu  proporcionality  a  ustálené 
soudní praxe, neboť tento uložený trest je popřením rovnosti lidí před zákonem. 
 
 
 
Stran projednávané trestní věci obžalovaného Martina B. se již vyjádřil Ústavní soud poprvé 
ve  svém  rozhodnutí  III.  ÚS  50/17  ze  dne  20.1.2017,  kdy  ústavní  stížnost  obžalovaného  odmítl. 
V odůvodnění  svého  rozhodnutí  uvedl,  že  byť  stěžovatel  neodkazuje  na  §  75  odst.  2  písm.  a) 
zákona  o  Ústavním  soudu  (resp.  netvrdí,  že  návrh  přesahuje  jeho  vlastní  zájmy),  Ústavní  soud 
pokládá za nutné zdůraznit, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud 
navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně 

přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, 
že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech 
splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti 
může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (srov. § 
74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a 
její  řešení  by  odstranilo  větší  množství  soudních  sporů,  nebo  je  pociťována  potřeba  dodržení 
mezinárodní  smlouvy  či  zajištění  respektování  nálezů  Ústavního  soudu  (srov.  též  usnesení 
Ústavního  soudu  ze  dne  1.  3.  2011  sp.  zn.  IV.  ÚS  361/11).  O  takovou  situaci  v  případě 
stěžovatelova  podání  nejde;  sám  stěžovatel  zdůrazňuje,  že  jeho  argumentace  je  zasazená  do 
specifických  podmínek  daného  případu.  K  námitce  stěžovatele  stran  nepřiměřenosti  uloženého  trestu 
Ústavní soud uvedl, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 
24.  4.  2008  sp.  zn.  II.  ÚS  455/05  (N  74/49  SbNU  119)],  neboť  rozhodování  soudů  je  v  této 
oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn 
zasáhnout  pouze  v  případě,  že  by  soudy  nerespektovaly  zásadu  zákonnosti  ukládaného  trestu 
(srov.  čl.  39  Listiny).  Taková  situace  by  mohla  nastat  v  případě,  že  soud  uloží  druh  trestu 
zákonem  nedovolený,  výše  trestu  se  pohybuje  mimo  rozsah  zákonem  stanovené  sazby,  nejsou 
respektována  pravidla  modifikující  tuto  sazbu  či  upravující  trestání  v  případě  mnohosti  trestné 
činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující 
okolnosti  pojící  se  k  osobě  pachatele  a  ke  spáchanému  trestnému  činu,  resp.  je  zde  extrémní 
nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a 
usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14). 
 
Ve  svém  druhém  rozhodnutí  v jiném  složení  senátu  sp.  zn.  II.  ÚS  2027/17  ze  dne 
7.8.2017 Ústavní soud zaujal jiné stanovisko. Rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 
4. 2017 č. j. 6 Tdo 353/2017-28 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2016 č. j. 
6 To 632/2016-307 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a právo 
na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv 
a svobod a tato rozhodnutí zrušil. Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že 
mu trestním řádem upravené důvody dovolání neposkytly procesní prostor k reakci na dovolání 
stěžovatele,  který  napadal  pouze  uložení  nepodmíněného  trestu  odnětí  svobody  z  hledisek 
rozváděných i v jeho ústavní stížnosti. Uložení trestu domácího vězení (i v kombinaci s trestem 
zákazu  činnosti)  Nejvyšší  soud  nepokládá  za  dostačující  reakci  na  skutek,  z  jehož  spáchání 
okresní i krajský soud shledaly stěžovatele vinným. Povaha a závažnost trestného činu musí být 
podle  názoru  Nejvyššího  soudu  prvotním  a  rozhodujícím  hlediskem,  které  je  následně  nutno 
korigovat poměry pachatele a eventuálně dalšími podpůrnými hledisky.  
 
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu plyne, že okresní soud přecenil následná kritéria 
uplatňující se při individualizaci soudního postihu. Podle Nejvyššího soudu lze však "připustit, že 
odůvodnění  rozhodnutí  soudu  druhého  stupně  pro  jistou  kusost  zatěžuje  deficit  důsledného 
nepoměření všech v úvahu přicházejících faktorů, zejména těch, které obviněný uplatnil, a o něž 
opírá  i  svá  následná  podání."  Je  pak  otázkou,  do  jaké  míry  lze  při  ukládání  trestu  obviněnému 
zohlednit zájem jeho dítěte. Stěžovatel uplatňuje viktimizaci způsobenou v důsledku necitlivého 
přístupu  soudu k osobě stěžovatele, resp. jeho synovi, aniž by zmiňoval jakékoli důsledky činu 
zakládající  viktimizaci  prvotní,  vzešlou  z  vlastního  jednání  stěžovatele.  Ústavní  soud  bude  muset 
zvážit,  zda  by  případná  kasace  odpovídala  trestněprávní  politice  státu  realizované  v  oblasti 
ochrany života a zdraví na úseku silniční dopravy.  
 
Jak  už  rozvedl  nejvyšší  soud  a  Ústavní  soud  zopakoval  do  pravomoci  obecných  soudů 
ukládat  tresty  za  trestné  činy  (viz  čl.  90  Ústavy,  resp.  čl.  40  odst.  1  Listiny)  Ústavnímu  soudu 
náleží  zasáhnout  jen  ve  velmi  výjimečných  případech,  pokud  uložený  trest  nesplňuje 

ústavněprávní  požadavky.  Trestní  soudy  musí  podle  čl.  39  Listiny  dostát  ústavnímu  principu 
nullum  crimen  et  nulla  poena  sine  lege  (žádný  zločin  a  žádný  trest  bez  zákona).  Zákon  pak 
jednoznačně  stanoví  jejich  povinnost  ukládat  přiměřené  trestní  sankce.  Podle  §  38  odst.  1 
trestního  zákoníku  se  mají  trestní  sankce  ukládat  s  přihlédnutím  k  povaze  a  závažnosti 
spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku pak 
v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce, protože stanoví, že "tam, 
kde  postačí  uložení  trestní  sankce  pachatele  méně postihující,  nesmí  být  uložena  trestní  sankce 
pro  pachatele  citelnější."  Doktrína  také  dovozuje,  že  přiměřenost  trestní  sankce,  tj. 
proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem 
do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu (viz 
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504). Nedostatečně 
odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je proto 
porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může 
být  i  porušením  ústavní  povinnosti  zákonnosti  trestu  a  zásahem  do  ústavního  příkazu  "nulla 
poena sine lege" [viz nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), body 
17, 29 a 30]. Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel 
retributivní,  směřující  k  uložení  zaslouženého  trestu,  a  dále  účely  konsekvencionalistické, 
zaměřující se na důsledky trestu. Mezi ně patří například  odstrašení (tedy individuální a generální 
prevence), rehabilitace pachatele (tedy jeho výchova, náprava), inkapacitace pachatele (tedy znemožnění, 
zabránění  mu  páchat  další  trestnou  činnost),  restorace  (tedy  obnova,  náprava  narušených, 
poškozených  vztahů  mezi  pachatelem  a  obětí  i  celou  společností;  srov.  koncepci  restorativní 
justice),  či  odškodnění  oběti  [srov.  Ashworth,  A.,  von  Hirsch,  A.,  Roberts,  J.  (eds.)  Principled 
Sentencing:  Readings  on  Theory  and  Policy.  Oxford:  Hart  Publishing,  2009].  V  moderních 
systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují. Při ukládání trestů se zohledňuje 
jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak potřeba zajištění bezpečnosti občanů a 
majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po 

spáchaném  činu.  Při  ukládání  trestu  v  konkrétním  případě  však  rozličné  účely  mohou  být  ve 
vzájemném  konfliktu.  Ten  lze  řešit  například  deklarováním  primárního  účelu,  který  musí  být 
naplněn  vždy,  a  účelů  podpůrných,  sekundárních,  jejichž  dosažení  je  vhodné,  nikoli  však  za 
každých okolností a v plné míře nezbytné (viz nález sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 24). 
 
Ústavní soud vytkl krajskému soudu nedostatečné zdůvodnění nově uloženého přísnějšího trestu s tím, že 
naprostým  ústavněprávním  minimem  náležitého  ospravedlnění  zásahů  státu  do  svobody 
jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění 
soudního  rozhodnutí  jako  jednoho  z  komponentů  spravedlivého  procesu.  Nedostatky 
odůvodnění  napadených  rozhodnutí  soudu  prvního  stupně,  odvolacího  i  dovolacího  soudu,  ve 
kterých  nebyly  dostatečně  zohledněny  všechny  okolnosti  případu,  jsou  pak  základem  pro  výše 
zmíněné  výjimečné  oprávnění  Ústavního  soudu  k  zásahu  do  rozhodovací  činnosti  obecných 
soudů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015, body 21-25). 
Ústavní soud pak odkázal na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž musí být nejlepší zájem dítěte 
předním  hlediskem  při  jakékoli  činnosti  týkající  se  dětí,  ať  už  uskutečňované  veřejnými  nebo 
soukromými  zařízeními  sociální  péče,  soudy,  správními  nebo  zákonodárnými  orgány.  Nutnost 
zohlednění  nejlepšího  zájmu  dítěte  při  jakékoli  činnosti  týkající  se  dítěte,  včetně  soudního 
rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje (viz např. nález sp. zn. Pl. 
ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004; nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010, nález sp. zn. IV. ÚS 
3305/13 ze dne 15. 10. 2014; či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017). 
Podle  autoritativního  výkladu  Výboru  pro  práva  dítěte  "vždy,  když  je  činěno  rozhodnutí  s 
dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu 
(negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... z odůvodnění rozhodnutí musí být 
patrné,  že  [nejlepší  zájem  dítěte]  byl  vzat  v  potaz."  (viz  Obecný  komentář  Výboru  pro  práva 
dítěte č. 14 - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem).  

 
Ústavní  soud  zdůraznil,  že  každé  uložení  trestu  musí  přísně  sledovat  a  respektovat 
principy  proporcionality  a  ultima  ratio.  Nepřipouští  ukládání  takových  postihů,  které  by  před 
účelem  trestu  jako  spravedlivé  sankce  za  spáchaný  čin  upřednostňovaly  účely  preventivní, 
výchovný,  zábranný,  apod.  Řečeno  jinými  slovy,  princip  proporcionality  se  neomezuje  jenom  na  výměru 
trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby.
 Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí 
zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné případy rozdílně.  
 
V té souvislosti také zmínil čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého platí: "(1) Státy, 
které jsou smluvní stranou úmluvy, zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli, 
ledaže  příslušné  úřady  na  základě  soudního  rozhodnutí  a  v  souladu  s  platným  právem  a  v 
příslušném  řízení  určí,  že  takové  oddělení  je  potřebné  v  zájmu  dítěte.  Takové  určení  může  být 
nezbytným  v  některém  konkrétním  případě,  například,  jde-li  o  zneužívání  nebo  zanedbávání  dítěte 
rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte.
 (2) V jakémkoli řízení podle 
odstavce  1  se  poskytuje  všem  dotčeným  stranám  možnost  zúčastnit  se  řízení  a  sdělit  svoje 
stanoviska.  (3)  Státy,  které  jsou  smluvní  stranou  úmluvy,  uznávají  právo  dítěte  odděleného  od 
jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo 
v  rozporu  se  zájmy  dítěte.  (...)."  V  roce  2011  vydal  Výbor  pro  práva  dítěte  v  návaznosti  na 
citovaný  čl.  9  Úmluvy  o  právech  dítěte  i  doporučení  o  právech  dětí  uvězněných  osob  (dostupné  zde 
https://goo.gl/MdQ7jN). Uvedl v něm: "Výbor zdůrazňuje, že by při ukládání trestu rodičům a 
hlavním  pečovatelům  mělo  být  všude,  kde  je  to  možné,  zváženo  uložení  trestu  nezahrnujícího 
odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze 
řízení.  Alternativy  k  odnětí  svobody  by  měly  být  dostupné  a  používané  případ  od  případu  s 
plným  zvážením  možných  dopadů  různých  trestů  na  nejlepší  zájmy  dotčených  dětí."  (bod  30 
uvedeného doporučení). 
 
 
V bodě 22 na str. 9 je v Nálezu Ústavního soudu zmíněná Judikatura Evropského soudu 
pro lidská práva zdůrazňujíc, že soudy se musí zabývat nejlepším zájmem dítěte, a posoudit jej 
v dané  konkrétní  situaci,  pokud  je  rozhodováno  ve  věci  s dopadem  na  dítě.  Poukázáno  je 
v uvedeném  Nálezu  např.  na  rozsudek  ze  dne  28.6.2007,  ve  věci  :  Wagner  aj.J.M.W.L.  proti 
Lucembursku,  stížnost  č.  76240/01,  §  135;  ohledně  odmítnutí  uznání  úplného  rozhodnutí  o 
adopci cizím soudem jako platného ve vnitrostátním právu,; ze dne 26.6.2014, ve věci Mennesson 
proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93- odmítnutí udělení legálního uznání vztahů  rodič – dítě 
ve Francii, problematika náhradního mateřství, ze dne 21.12.2010 ve věci Anayo proti Německu, 
stížnost  č.  20578/07,  §  71  –  při  popření  přístupových  práv  biologického  otce,  německé  soudy 
nezohlednily  nejlepší  zájem  dítěte  (porušení  čl.  8  Evropské  úmluvy  o  lidských  právech),ze  dne 
10.2.2015  ve  věci  Penchevi  proti  Bulharsku,  stížnost  č.  77818/12,  §71  –  stěžovatelé  namítali 
možnost užívat si společně rodinný život v důsledku nepovolení druhému stěžovateli vycestovat 
ze země, aby se mohl připojit ke své matce.  
 
Vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém rozhodnutí odůvodnil uložený nepodmíněný 
úhrnný trest odnětí svobody velmi stručně, a to s ohledem na to, že měl za to, že tento konkrétní 
případ  ničím  nevybočuje  od  obdobných  případů  dopravních  nehod  po  požití  alkoholických 
nápojů, nyní provedl doplnění dokazování, aby v intencích požadavků Ústavního soudu zjistil a 
zdůvodnil veškeré okolnosti, které mají vliv na druh a výši uloženého trestu. 
  
Pokud  Ústavní  soud  uváděl,  že  se  krajský  soud  nevypořádal  se  všemi  polehčujícími 
okolnostmi,  které  svědčily  ve  prospěch  obžalovaného,  jedná  se  fakticky  toliko  o  jedinou 
polehčující okolnost, a to dosavadní řádný život obžalovaného, podle § 41 odst. 1 písm. o) tr.z.  
Není  pochybností  o  tom,  že  obžalovaný  tuto  polehčující  okolnost  splňuje,  neboť  nebyl  dosud 

soudně  trestán,  ani  projednáván  pro  přestupek.    O  tom  též  svědčí  dobrozdání  od  různých 
subjektů a přátel obžalovaného.  
 
Pokud soud I. stupně vyhodnotil jako polehčující okolnost doznání obžalovaného (zřejmě 
měl  na  mysli  okresní  soud  ust.  §  43  písm.  l)  tr.z., tj.  že  napomáhal  při  objasňování  své  trestné 
činnosti a jeho upřímnou lítost (§ 41 písm. n) tr.z.), tak tuto polehčující okolnost dle § 41 písm.  l) 
tr.z.  krajský  soud  neshledal,  neboť  se  obžalovaný  k vytýkanému  jednání  zcela  nedoznal,  kdy 
v rámci své výpovědi k dopravní nehodě mj. uvedl: „Nevím, co bych měl k tomu říct, cesta je tam 
úzká,  vychází  to  na  celou  šířku  vozidla,  měl  jsem  jet  pomaleji,  a  bylo  by  to  lepší“.  Příčinu 
dopravní nehody tedy nehledal u sebe a ve své podnapilosti, ale ve stavu komunikace.  V rámci 
svých  výpovědí  neprojevil  ani  upřímnou  lítost  nad  tím,  že  zabil  své  nejbližší,  manželku  a  nezl. 
dítě. K naplnění polehčující okolnosti dle § 41 písm. n) tr.z. se vyžaduje, aby lítost pachatele byla 
upřímná, tj. vážně míněná a vyjadřující vlastní postoj pachatelek jím spáchanému činu. Klade tedy 
důraz  na  skutečnost,  že  nestačí  pouhý  formální  projev  lítosti,  ale  vyžaduje  se  kvalitativně  vyšší 
projev  vnitřního  postoje  pachatele  k jeho  vlastnímu  trestnému  činu,  a  to  na  základě  chování 
pachatele po činu.  
 
Naopak  u  obžalovaného  Martina  B.  byly  shledány  tři  přitěžující  okolnosti  -  jednal 
s rozmyslem dle § 42 písm. a) tr.zákoníku, spáchal trestný čin ke škodě dítěte a osoby blízké dle § 
42 písm. h) tr.zákoníku, spáchal dva trestné činy dle § 42 písm. n) tr.zákoníku.  
 
 Pokud  obžalovaný  uváděl,  že  při  hladině  alkoholu  v krvi  v době  jízdy  na  sobě 
nepozoroval, že by se nacházel ve stavu nezpůsobilém k bezpečnému řízení motorového vozidla, 
je  třeba  zdůraznit,  že  mu  byla  zjištěna  hladina  alkoholu  v krvi  v době  dopravní  nehody  nejméně 
1,54 promile alkoholu v krvi.  
 
Alkoholické  nápoje  oslabují  pozorovací  a  ovládací  schopnosti  člověka,  tyto  účinky  jsou 
nebezpečné  právě  v silničním  provozu,  a  to  z důvodu,  že  řízení  motorových  vozidel,  která 
dosahují značných rychlostí, vyžaduje plné soustředění a správné reagování na všechny okolnosti 
vyvolané  silničním  provozem (Čermín  S.a  kol.,  Kriminalistika  –  dopravní  nehody,  vyšetřování 
dopravních  nehod,  Praha:  Státní  pedagogické  nakladatelství,  1968,  s.20).  Co  se  týče  intenzity 
účinku  alkoholu  na  lidský  organismus,  je  závislá  na  výši  hladiny  alkoholu  v krvi,  trendu  křivky 
hladiny  alkoholu  v krvi  (ve  fázi  resorpce  alkoholu  do  krve  a  na  vrcholu  je  stupeň  postižení 
centrálního nervového systému nejméně dvojnásobný, než při stejné hladině eliminace), věku a 
návyku k pití alkoholu, neboť u dospělých přivyklých pití s neporušenou funkcí jaterních buněk 
jsou projevy mírnější než u osob nezletilých, a osob nenavyklých pití alkoholu. Stupeň ovlivnění 
organismu  alkoholem  je  dán  tíží  postižení  psychických  senzorických  a  motorických  funkcí.  U 
obžalovaného se jednalo o střední stupeň opilosti (1,51 - 2,00 promile). Střední stupeň opilosti nalézá 
svého  odrazu  ve  výrazném  postižení  psychické  a  senzorické  sféry,  pod  obrazem  zřetelného  snížení  pozornosti, 
výrazného  zpomalení  tělesných  výkonů  na  mozkové  podněty  a  blábolivé  řeči.  Postižení  motorických  funkcí 

podmiňuje nejistou až vrávoravou chůzí (Dufek,M.,Soudní psychiatrie, Praha:Orbis 1976, s. 165 a násl.).  
 
Krajský soud má za to, že tvrzení obžalovaného, že uložením úhrnného nepodmíněného 
trestu  odnětí  svobody  se  zakládá  porušení  čl.  37  odst.  1  Úmluvy  o  právech  dítěte,  v daném 
případě  neobstojí.  Ačkoliv  je  nepopiratelné,  že  jako  otec  dítěte  má  nezpochybnitelně 
nejdůležitější  místo  v jeho  vývoji,  stejné  místo  měla  i  matka  nezl.  T.,  kterou  obžalovaný  svým 
jednáním  usmrtil.  Obviněný  argumentuje  zájmy  svého  syna,  jenž  sice,  navzdory  skutkovým 
zjištěním a právním závěrům učiněným v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů, může 
být  považován  za  poškozeného,  neboť  při  dopravní  nehodě  také  utrpěl  zranění  (podle  zjištění 
soudů  z  hlediska  závažnosti  neodůvodňující  zohlednění  při  právní  kvalifikaci  skutku 
obžalovaného),  avšak  činí  tak  způsobem,  který  je  od  záměru  sledovaného  §  38  odst.  3  tr. 

zákoníku odlišnýDovolatel totiž neoperuje újmou, která synovi vznikla při jeho protiprávním jednání, kdy 
usmrtil jeho matku a jeho sourozence, nýbrž tou, jež má být důsledkem spojeným s trestně právním postihem jeho 

samého  (citová  újma  v  důsledku  odloučení  od  otce  vykonávajícího  nepodmíněný  trest  odnětí 
svobody). 
 
 
Nezletilý v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovaného měl vhodné 
rodinné  zázemí,  neboť  byl  nezletilý  svěřen  do  péče  milujících  prarodičů,  na  které  byl  i  z předchozích  let 
zvyklý,  a  kterým  navíc  vypomáhala  sestra  jeho  matky,  což  vyplývá  z opatřených  zpráv  a 
svědeckých  výpovědí  v řízení  před  odvolacím  soudem,  včetně  vyjádření  znalkyně  z oboru 
psychologie.  Nelze  proto  v žádném  případě  dojít  k závěru,  že  by  nezletilý  psychicky  strádal, 
obsahově  myšleno  dle  citované  Úmluvy,  naplňující  znaky  podrobení  se  mučení  nebo  jiného 
krutého, nelidského, či ponižujícího zacházení, nebo trestání ve smyslu jejich vymezení citovaným 
článkem Úmluvy.  
 
 
Jakkoliv  je  ukládání  trestních  sankcí  ovládáno  mimo  jiné  i  zásadou  personality  trestu, 
nelze  oprávněně  tvrdit,  že  by  uložení  nepodmíněného  trestu  odvolateli  bylo  v rozporu  s touto 
zásadou. Je to jen obžalovaný, kdo svým protiprávním jednáním přivodil smrt dvěma nejbližším 
osobám, a kdo nese v souladu s touto zásadou nepříznivé právní následky a trestní odpovědnost 
za svůj čin v podobě omezení jeho osobní svobody. Byť je zřejmé, že nepřímé dopady (přerušení 
přirozeného  osobního  kontaktu)  uloženého  trestu,  zasahují  nejen  syna  a  ostatní  příbuzenstvo 
obžalovaného, nelze odhlédnout od skutečnosti, že takto je tomu zcela pravidelně při ukládání 
nepodmíněného  trestu  odnětí  svobody  i  v jiných  případech.  Navíc  se  nejedná  o  případ,  že  by 
nezletilý T. musel být svěřen do péče cizích osob, dán do ústavu apod. Prioritní zájem dítěte a 
jeho právo z pohledu odvolacího soudu je mít fungující úplnou rodinu, ta mu byla jeho otcem - 
obžalovaným odňata.  
 
 
Jak  již  naznačil  výše  citovaný  nález  Ústavního  soudu  sp.  zn.  III.  ÚS  50/17,  k dodržení 
zásady  přiměřenosti  dochází  tehdy,  je-li  uložena  sankce  předvídatelná,  co  do  druhu  a  výměry 
trestu  je-li  uložení  obvyklé,  v případech  srovnatelných.  Sám  obhájce  obžalovaného  uvedl,  že 
pokud  by  obžalovaný  usmrtil  cizí  osoby,  nepodmíněný  trest  odnětí  svobody  by  byl  na  místě. 
V tomto ohledu krajský soud nevidí žádný rozdíl mezi smrtí cizích osob a rodinných příslušníků, 
neboť i tito měli právo na život a všichni lidé jsou si rovni ve svých právech. Obžalovaný usmrtil 
svoji  manželku  a    nezl.  syna,  což  nemůže  být  důvodem  k jeho  zvýhodnění  při  ukládání  druhu 
trestu  nebo  k bagatelizaci  jeho  trestné  činnosti.  Konečně  i  soud  I.  stupně  ve  svém  rozsudku 
dospěl  k závěru  o  vysokém  stupni  škodlivosti  spáchaného  skutku  a  zdůraznil,  že  „tato  škodlivost 
s ohledem na porušení povinnosti řidiče a způsobení dvou smrtelných zranění je natolik vysoká, 
že  zcela  standardní  trest,  běžně  ukládaný,  je  trest  odnětí  svobody  nepodmíněný.“  Z jeho  odůvodnění  je 
zřejmé, že k uložení jiného druhu trestu přistoupil výlučně na základě promítnutí skutečností, jež 
vymezil  ve  prospěch  obviněného,  které  však  nevyhodnotil  správně  a  nedostatečně  přihlédl 
k přitěžujícím okolnostem. S tímto hodnocením se krajský soud ani v rámci prvního rozhodnutí 
neztotožnil, a uložil s ohledem na okolnosti dopravní nehody a přitěžující okolnosti úhrnný trest 
odnětí  svobody  nepodmíněný.  S ohledem  na  dosavadní  bezúhonnost  obžalovaného  doloženou 
řadou listinných důkazů dal této polehčující okolnosti výraz v tom, že trest za dva trestné činy, 
z toho jeden úmyslný, nově uložil v trestní sazbě trestu odnětí svobody od tří roků do deseti let, 
v trvání čtyř roků, tedy při dolní hranici trestní sazby a zařadil obžalovaného do mírnějšího typu 
věznice,  než    měl  být  dle  zákona  zařazen,  a  to  do  věznice  s dozorem  podle  §  56  odst.  3  tr. 
zákoníku. 
 
 
Ke stejným závěrům dospěl krajský soud jako soud odvolací i nyní, neboť situace se po 
doplnění  dokazování  reálně  nezměnila.  Nezletilý  po  dobu  výkonu  trestu  odnětí  svobody  byl 
v laskavé péči svých prarodičů. Pokud tito uváděli, že po dobu výkonu trestu otce se zdravotní 

stav nezletilého zhoršil, z lékařských zpráv nic takového nevyplynulo, nebylo zmíněno ani noční 
pomočování, o kterém hovořil hospic Strom života, a pokud uváděli, že nezletilý v důsledku toho 
začal  koktat,  toto  tvrzení  bylo  vyvráceno  výpovědí  matky  obžalovaného,  která  uvedla,  že  nezl. 
koktal už před dopravní nehodou. Pokud nezletilý trpí nějakými psychickými potížemi, zejména 
zvýšená  citlivost,  plačtivost,  o  čemž  se  ale  učitelky  v mateřské  škole,  kam  nezletilý  T.  dochází, 
nezmiňují,  nelze  dnes  rozlišit,  zda  to  bylo  způsobeno  nástupem  otce  do  výkonu  trestu,  nebo 
ztrátou  matky  a  sourozence.  Nelze  tak  učinit  závěr,  že  by  obžalovanému  byl  uložen  trest 
exemplární,  či  trest  hrubě  neodpovídající  zjištěným  skutečnostem,  jak  z pohledu  okolností 
případu, tak poměrů pachatele.  
 
V dané souvislosti je nutno zmínit, že trestní sazba v trvání tří až deseti let je stanovena za 
trestný čin z nedbalosti podle § 143  tr.zákoníku, přičemž se zdůrazňuje, že jej spáchal z hrubé 
nedbalosti  dle  §  16  odst.  2  tr.  z.,  a  zároveň  je  třeba  zdůraznit,  že  trest  nespojený  s přímým 
výkonem  trestu  odnětí  svobody  je  možný  jen  za  situace,  že  trest  je  vyměřen  na  samé  spodní 
hranici trestní sazby.  
 
Obžalovanému  byl  však  ukládán  i  trest  za  další  sbíhající  se  úmyslný  trestný  čin  (§  274 
tr.zákoníku),  za  který  lze  uložit  trest  odnětí  svobody  ve  výměře  na  šest  měsíců  až  tři  léta 
(samostatně).  Dopravní  nehodu  zavinil  výlučně  svým  úmyslným  protiprávním  jednáním,  tedy 
jedná  se  výlučně  o  důsledek  jeho  selhání,  na  vzniku  dopravní  nehody  neměla  žádný  podíl  jiná 
osoba.  Nezpůsobila  ji  a  ani  k jejímu  vzniku  v důsledku  nějaké  chyby  nepřispěla  řidička 
protijedoucího  vozidla,  naopak  nutno  zdůraznit,  že  obžalovaný  ohrozil  tuto  řidičku  i  jejího 
spolujezdce svou bezohlednou jízdou, kdy mohlo dojít k čelní srážce obou vozidel, jak vypovídali 
svědkové  Lucie  H.  a  Ing.  Ondřej  H.  Za  této  situace  nelze  považovat  trest,  který  byl 
obžalovanému odvolacím soudem uložen, za rozporný se zásadou přiměřenosti trestních sankcí.  
 
Dle ustálené judikatury (rozhodnutí NS ČR sp.zn. 4 Tz 98/2012  - 54), z hlediska účelu 
trestu za trestný čin spáchaný v dopravě, je vhodné a nezbytné působit na pachatele důraznějším 
trestem v případě takové dopravní nehody, kterou spáchal pod vlivem návykových látek. Zvlášť 
významným  kritériem  pro  posouzení  škodlivosti  jednání  obžalovaného  je  míra  zavinění,  vyšší 
míra  zavinění  je  spatřována  u  řidiče,  který  přímo  řízení  motorového  vozidla  projevuje  hrubou 
nekázeň,  hazardérství,  bezohlednost,  což  řízení  v podnapilém  stavu  za  tak  vysokého  ovlivnění 
alkoholem  při  vědomí  toho,  že  veze  dvě  nezletilé  děti  a  manželku,  bezpochyby  je.  Nelze  při 
zjištěném  následku  a  za  daných  okolností,  za  kterých  k dopravní  nehodě  došlo  konstatovat,  že 
přiměřeným a dostačujícím trestem pro obžalovaného by byl trest domácího vězení, nebo trest 
odnětí svobody nespojený s přímým výkonem trestu. Okresním soudem trest domácího vězení 
byl uložen tak, že obžalovaný by fakticky tento vykonával pouze o víkendech, neboť v pracovní 
dny, kdy měl trest vykonávat od 19.00 hod. do 05.00 hod., jednalo by se fakticky o dobu spánku 
(u nezl. určitě). O nutnosti ukládat v těchto případech přísné sankce svědčí i praxe v zahraničí, 
kdy např. Itálie v březnu 2017 přijala zákon o vraždě v silničním provozu. Ten stanoví, že pokud řidič 
ve stavu opilosti či pod vlivem jiné návykové látky způsobí smrt jiné osoby, může být odsouzen 
až k 18 letům odnětí svobody.  
 
 
Obžalovaný  Martin  B.  svým  jednáním  způsobil  nejzávažnější  následek,  a  to  smrt  hned 
dvou osob, v souběhu s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky. Uložení 
pouze  trestu  domácího  vězení  by  bylo  pro  ostatní  občany  signálem,  že  trest  za  dva  mrtvé  by 
nebyl  zas  až  tak  hrozný,  a  že  mohou  řídit  motorové  vozidlo  pod  vlivem  návykových  látek  a 
způsobit  takto  závažné  dopravní  nehody,  aniž  by  museli  očekávat  nějakou  výraznou  trestní 
sankci.  Naopak  není  neobvyklé  a  nevymyká  se  ustálené  rozhodovací  praxi  českých  soudů,  že  i 
v případě  nedbalostní  dopravní  nehody,  jejíž  jednou  z příčin  je  řízení  vozidla  pod  vlivem 

alkoholu,    je  nutno  na  pachatele  působit  důraznějším  trestem  odnětí  svobody  se  zařazením  do 
jeho přímého výkonu.   
 
 
Trest, který i nyní krajský soud obžalovanému uložil, není uložen mimo trestní sazbu, a 
promítnuta  jsou  do  jeho  výše  všechna  zákonem  vyžadovaná  kritéria.  Nebyly  zjištěny  žádné 
okolnosti  pro  uložení  trestu  pod  trestní  sazbu  a  nebyly  zjištěny  žádné  okolnosti,  které  by 
umožňovaly  uložit  obžalovanému  trest  podle  obecných  ustanovení  tr.z.  (§  60  tr.z.  -  trest 
domácího vězení). Zájem nezl. vyrůstat s otcem nemůže převážit před povinností obžalovaného 
nést  odpovídající  následky  svého  jednání.  Co  se  týče  nejrozsáhlejšího  a  nejčastějšího  kontaktu 
obžalovaného  ve  výkonu  trestu  s nezl.,  věznice  umožňuje  návštěvy  nezl.  dětí,  z výpovědi 
obžalovaného bylo zjištěno, že tento měl na cele telefon, a mohl kdykoliv nezl. volat a tím též 
udržovat kontakt s nezl., ale sám rozhodl, že jej nezl. nebude navštěvovat.  
 
S ohledem  na  výše  uvedené  nelze  uložit  jiný  druh  trestu  než  nepodmíněný  trest  odnětí 
svobody tak, jak se ukládá i v jiných obdobných případech. Přitom jsou i případy, kdy obžalovaní 
jsou sami i velmi těžce zdravotně postiženi uvedenou dopravní nehodou, ale je nutné, aby i oni 
nesli  následky  svého  jednání.  Takto  pojímaná  „individualizace  trestu“  by  vedla  k excesivním 
rozhodnutím, a zcela by kolidovala s očekávanou předvídatelností rozhodnutí.  Podle  ust. čl. 4 
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, musí zákonná omezení základních práv a svobod platit 
stejně  pro  všechny  případy,  které  splňují  stanovené  podmínky.  Jde  o  ustanovení,  které  je 
evidentně  adresováno  zákonodárcem,  jak  je  zřejmé  z dikce  „zákonná  omezení“,  tedy  omezení 
stanovená  zákonem.  Z uvedeného  vyplývá,  aby  omezení,  která  zákon  stanoví,  nebyla 
diskriminační,  naopak  řídila  se  zásadou  rovnosti,  tzn.,  že  pokud  mají  být  základní  právo  či  svoboda  
omezeny  zákonem,  pak  jeho  obsah  musí  platit  rovnou  měrou  a  ve  stejném  rozsahu  pro  všechny  případy,  jež 

odpovídají  stanoveným  podmínkám.  (např.  Karel  Klíma  a  kol,  komentář  k Ústavě  a  Listině, 
vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Plzeň 2005, str. 627, Václav Pavlíček a kol. Ústava a ústavní řád 
ČR, 2. Díl, Linde Praha a.s. 1999, str. 61), též shora cit. rozh. NS ČR  sp.zn.  4 Tz 98/2012 - 54.  
 
Krajský soud se pečlivě zabýval rodinnými a osobními poměry obžalovaného i nezl.  T., 
kdy v tomto ohledu doplnil dokazování a zabýval se otázkou, zda v tomto konkrétním případě 
došlo  k porušení  čl.  6  odst.  1  Úmluvy  o  ochraně  lidských  práv  a  svobod  a  práva  na  ochranu 
rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle č.l. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 
Nejlepší zájem nezl. dítěte nemůže v tomto případě převážit, neboť o nezl. bylo řádně postaráno 
i  v době  výkonu  nepodmíněného  trestu  odnětí  svobody  obžalovaného  prarodiči  a  sestrou 
zemřelé,  kteří  sice  otce  nemohou  plně  nahradit,  ale  stejně  tak  nemohou  nahradit  ani  matku, 
kterou obžalovaný zabil, stejně tak ji nemůže nahradit ani otec. Pokud bylo argumentováno, že 
nepodmíněný trest nedoporučovali všichni odborní pracovníci z odboru sociální právní ochrany 
dětí, hospice Strom života, z mateřské školy, PMS, i znalkyně z oboru psychologie, bylo by spíše 
podivné, kdyby tak nečinili, neboť je to jejich náplň práce dbát zájmu nezl. dítěte bez ohledu na 
trestnou  činnost  otce,  a  okolnosti  trestné  činnosti,  za  kterých  se  trestného  jednání  dopustil, 
úkolem těchto osob je prosazovat zájmy nezletilého bez ohledu na dopady, které by to mělo i pro 
další soudní praxi.  
 
Závěrem  krajský  soud  konstatuje,  že  není  na  místě  přeceňování  rodinných  a  osobních 
poměrů pachatele na úkor zhodnocení všech právně významných okolností případu, a proto v dané 
věci nejde o exemplární a nepřiměřený přísný trest,
 když lze za takové jednání uložit trest odnětí svobody 
až na deset let, a v obdobných případech je ukládán obdobný trest (např. rozh. NS ČR  sp.zn. 7 
Tdo 343/2014, 3 Tdo 1190/2015, 3 Tdo 512/2014).  
 
 
Z důvodů výše rozvedených Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací  nově  rozhodl 
tak, že napadený výrok o trestu domácího vězení zrušil a obžalovaného Martina B. nově odsoudil 

podle § 143 odst. 4, § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a 
šesti měsíců, tedy o 6 měsíců kratší než v předchozím rozsudku s ohledem na zjištěné osobní a 
rodinné poměry obžalovaného, tj. především s ohledem na zájem nezletilého  T., jak požadoval 
Ústavní soud. Pro výkon trestu byl obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do 
věznice  s ostrahou.    Zařazení  do  tohoto  typu  věznice  bylo  učiněno  podle  novely  tr.  zákoníku 
(zák. č. 58/2017 Sb. s účinností od 1.10.2017), a proto není v neprospěch obžalovaného. Délka 
trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi roků je 
odrazem  hrubého  porušení  zákona  o  bezpečnosti  dopravy  s následkem  smrti  dvou  osob  při 
porušení důležitých povinností stanovených v ust. §§ 4 písm. a), 5 odst. 2  písm. b), 11 odst. 1, 18 
odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších 
novel.  
 
 
P o u č e n í :  

 
I.
 Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný. 
 
II.  Proti  tomuto  rozhodnutí  je  přípustné  dovolání,  které  lze  podat  ve  lhůtě  dvou  měsíců  od 
doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně. 
 
Dovolání mohou podat: 
a) nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obžalovaného 
b) obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí senátu, který se ho bezprostředně dotýká. 
 
Obžalovaný  může  dovolání  podat  pouze  prostřednictvím  obhájce.  Podání  obžalovaného,  které 
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. 
 
 
Příslušný k rozhodnutí o podaném dovolání je Nejvyšší soud České republiky v Brně.  
 
V dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok, v jakém rozsahu i 
z jakých důvodů napadá a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí 
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. l písm. a)-l) nebo § 265b odst. 
2 tr.ř., o které se dovolání opírá. 
 
Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu 
trvání lhůty k podání dovolání. 
 
 
V Ostravě dne 11. prosince 2017 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
JUDr. Renata Prausová,  v.r. 
                                                                                     předsedkyně senátu 
  
 
Za správnost vyhotovení: 
Marie Bočková