č.j. 6 To 632/2016-473
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě projednal dne 11. prosince 2017 ve veřejném zasedání v senátě
složeném z předsedkyně senátu JUDr. Renaty Prausové a soudců JUDr. Milana Ihnáta a JUDr.
Jaroslavy Miketové, odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Opavě proti
rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 20. 10. 2016, č. j. 4 T 99/2016 - 280, a rozhodl
t a
k t o:
Z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr.ř.
z r u
š u j e se v napadeném rozsudku
výrok o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. se obžalovaný
Martin B.,
nar. xxx v xxx, trvale bytem xxx, t.č. xxx, u rodiny V.,
n o v ě o d s u z u j e
podle § 143 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání
3 (tří) roků a 6(šesti) měsíců.
Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro účely výkonu trestu se zařazuje do
věznice
s ostrahou.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obžalovanému
u k l á d á trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
7 (sedmi) let.
V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek
n e z m ě n ě n.
O d ů v o d n ě n í:
Napadeným rozsudkem obžalovaný Martin B. byl uznán vinným pro jednání spočívající
v tom, že dne 27. 3. 2016 na silnici č. 463 na katastru obce Skřipov, okres Opava kolem 09.10
hodin po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní vozidlo zn. Opel Vivaro Minibus
registrační značky xxx, přičemž nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména technickému stavu
komunikace (šířka vozovky činila 5,5 m), při projíždění levotočivé zatáčky vjel částečně do
protisměru a při stržení řízení vpravo došlo k nárazu přední části vozidla do stromu, dále vyjelo
vozidlo vpravo mimo komunikaci, otočilo se kolem své osy a levým bokem narazilo do dalšího
stromu, čímž porušil ustanovení §§ 4 písmeno a), 5 odstavec 2 písmeno b), 11 odstavec 1 a 18
odstavec 1, odstavec 3, zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění
pozdějších novel; při dopravní nehodě utrpěli spolujezdci Lenka B. zranění - zejména
rozhmoždění plic při tupém poranění hrudníku, jemuž na místě podlehla, nezletilý V. B., nar. xxx,
utrpěl zranění - zejména rozhmoždění mozku při zlomeninách klenby a spodiny lební, jemuž na
místě podlehl; v době řízení měl obviněný v krvi nejméně 1,54 g/kg alkoholu, jež právně bylo
posouzeno jako jednak přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odstavec 1, odstavec 3, odstavec
4 trestního zákoníku, jednak přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odstavec 1,
odstavec 2, písmeno a) trestního zákoníku. Odsouzen byl podle § 143 odstavec 4 trestního
zákoníku, § 60 odstavec 1, odstavec 2, odstavec 3 trestního zákoníku, § 43 odstavec 1 trestního
zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání 2 let. Podle § 60 odstavec 3 trestního
zákoníku je obžalovaný povinen zdržovat se na adrese xxx v rodinném domě vlastníka Antonína
V. v pracovních dnech v době od 19.00 hodin do 5.00 hodin následujícího dne, ve dnech
pracovního klidu a pracovního volna po celých 24 hodin denně s výjimkou navštěvování
bohoslužeb 1x týdně ve dnech pracovního klidu. Podle § 73 odstavec 1, odstavec 3 trestního
zákoníku se ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu
7 let. Podle § 228 odstavec 1 trestního řádu je obžalovaný povinen
zaplatit na náhradě škody
poškozené VZP ČR se sídlem Praha 3, Orlická 4/202, částku 57.291,- Kč.
Proti tomuto rozsudku
podal odvolání státní zástupce v neprospěch obžalovaného Martina B. proti
výroku o trestu. V podaném odvolání vyslovil nesouhlas s rozhodnutím soudu I. stupně ve výroku
o trestu, který byl zdůvodněn v případě trestu domácího vězení tím, že náležitě hodnotil jak
okolnosti přitěžující, tak polehčující. Při jejich zvažování však soud nemohl nepřihlédnout k
významné okolnosti, a to k právem chráněných zájmů poškozených ve smyslu § 38 odst. 3 tr.
zákoníku (dále jen tr.z.). V daném konkrétním případě soud uvádí, že uložení nepodmíněného
trestu odnětí svobody obžalovanému by znamenalo další potrestání nezl. T. B., rodičů, sestry
zemřelé Lenky B., kteří by museli po dobu výkonu trestu nezletilého vychovávat. Obžalovaný se
však dopustil dvou přečinů, z toho jednoho úmyslného, vozidlo řídil na úzké komunikaci
rychlostí 95 km/hod., tedy vyšší než dovolenou, přičemž bezpečná rychlost pro jízdu danou
zatáčkou byla stanovena na 79 km/hod. Při projíždění zatáčky vyjel obžalovaný částečně do
protisměru, a vozidlo řídil pod vlivem alkoholu, kdy v krvi měl v době řízení nejméně 1,54 g/kg.
alkoholu. Ze strany obžalovaného došlo ke třem závažným porušením dopravního předpisu, a
svou nezodpovědnou jízdou zapříčinil dva těžké následky, smrt dvou osob, a to poškozené Lenky
B., nar. xxx, a nezletilého poškozeného V. B., nar. xxx. Škodlivost jednání obžalovaného pro
společnost je natolik vysoká, že uložený trest domácího vězení je nepřiměřeně mírný.
Navrhováno bylo zrušení napadeného rozsudku ve výroku o trestu v části trestu domácího
vězení s tím, že odvolací soud rozhodne ve věci sám a uloží obžalovanému úhrnný nepodmíněný
trest odnětí svobody při dolní hranici trestní sazby odst. 4 § 143 tr.zákoníku se zařazením do
věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na
dobu sedmi let.
Z podnětu podaného odvolání Krajský soud v Ostravě v intencích ust. § 254 tr. řádu
přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku o trestu napadeného rozsudku z hlediska
vytýkaných vad, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl
k následujícím závěrům.
Správnost a úplnost skutkových zjištění podaným odvoláním napadána není. Odvolací
námitky jsou vedeny do výroku o trestu. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal výrok o
trestu napadeného rozsudku z hledisek ust. § 38, § 39 tr.zákoníku, a z pohledu zákonných
hledisek rozhodných pro rozhodování o druhu, výměře a účelu trestu dospěl k následujícím
závěrům.
Předně je třeba konstatovat, že za vytýkanou trestnou činnost obžalovanému Martinu B.
soudem I. stupně byl vyměřen trest v rámci nejpřísnější trestní sazby dle § 143 odst. 4 tr.zákoníku
za použití § 43 odst. 1 tr.zákoníku, která je stanovena od tří roků do deseti let, způsobí-li pachatel
činem uvedeným v odst. 3 smrt nejméně dvou osob, a to při hrubém porušení zákona o
bezpečnosti dopravy. Z výroku o trestu napadeného rozsudku se zjišťuje, že obžalovaný Martin
B. byl soudem I. stupně odsouzen podle §143 odst. 4 tr.zákoníku, § 60 odst. 1, 2, 3 tr.zákoníku, §
43 odst.1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu domácího vězení v trvání dvou let, přičemž
obžalovanému bylo stanoveno podle § 60 odst. 3 tr.z., že je povinen zdržovat se
na adrese xxx,
v rodinném domě vlastníka Antonína V., v pracovních dnech v době od 19.00 hodin do 5.00
hodin následujícího dne, ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celých 24 hodin
denně s výjimkou navštěvování bohoslužeb 1x týdně ve dnech pracovního klidu.
Podle § 60 tr.zákoníku soud může uložit trest domácího vězení až na dvě léta, odsuzuje-li
pachatele
přečinu, jestliže a) vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a
poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popř. i vedle
jiného trestu a b) pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na
určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost.
Soud I. stupně příčiny a následky dopravní nehody správně a úplně zjistil, konstatoval
rozhodné skutečnosti, jež doznaly posléze výrazu v právním posouzení věci,
shledal značně vysokou
škodlivost jednání obžalovaného pro společnost, neboť podnapilí řidiči jsou častou příčinou závažných nehod
v silničním provozu, které mívají fatální následky, jak tomu bylo i v projednávané trestní věci
obžalovaného Martina B. Nicméně stran výroku o trestu, co do druhu trestní sankce v podobě
trestu domácího vězení, jde o vybočení soudu I. stupně z principu proporcionality a ustálené
soudní praxe, neboť tento uložený trest je popřením rovnosti lidí před zákonem.
Stran projednávané trestní věci obžalovaného Martina B. se již vyjádřil
Ústavní soud poprvé
ve svém rozhodnutí III. ÚS 50/17 ze dne 20.1.2017, kdy ústavní stížnost obžalovaného odmítl.
V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byť stěžovatel neodkazuje na § 75 odst. 2 písm. a)
zákona o Ústavním soudu (resp. netvrdí, že návrh přesahuje jeho vlastní zájmy), Ústavní soud
pokládá za nutné zdůraznit, že dle tohoto ustanovení je sice ústavní stížnost přípustná i pokud
navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, jestliže "stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele", nicméně z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá,
že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v případech
splňujících citovanou zákonnou podmínku. Tento "podstatný přesah" významu ústavní stížnosti
může být dán např. opodstatněným návrhem na zrušení neústavního právního předpisu (srov. §
74 zákona o Ústavním soudu), případně kdy jde o věc, jež se svou povahou týká stovek případů a
její řešení by odstranilo větší množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba dodržení
mezinárodní smlouvy či zajištění respektování nálezů Ústavního soudu (srov. též usnesení
Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 361/11). O takovou situaci v případě
stěžovatelova podání nejde; sám stěžovatel zdůrazňuje, že jeho argumentace je zasazená do
specifických podmínek daného případu.
K námitce stěžovatele stran nepřiměřenosti uloženého trestu
Ústavní soud uvedl, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne
24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této
oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn
zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu
(srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by mohla nastat v případě, že soud uloží druh trestu
zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou
respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné
činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující
okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní
nevyváženost prvku represe a prevence (např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a
usnesení ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14).
Ve svém druhém rozhodnutí v jiném složení senátu
sp. zn. II. ÚS 2027/17 ze dne
7.8.2017 Ústavní soud zaujal jiné stanovisko. Rozhodl, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4.
4. 2017 č. j. 6 Tdo 353/2017-28 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 12. 2016 č. j.
6 To 632/2016-307 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a právo
na ochranu rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a tato rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že
mu trestním řádem upravené důvody dovolání neposkytly procesní prostor k reakci na dovolání
stěžovatele, který napadal pouze uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody z hledisek
rozváděných i v jeho ústavní stížnosti. Uložení trestu domácího vězení (i v kombinaci s trestem
zákazu činnosti) Nejvyšší soud nepokládá za dostačující reakci
na skutek, z jehož spáchání
okresní i krajský soud shledaly stěžovatele vinným. Povaha a závažnost trestného činu musí být
podle názoru Nejvyššího soudu prvotním a rozhodujícím hlediskem, které je následně nutno
korigovat poměry pachatele a eventuálně dalšími podpůrnými hledisky.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu plyne, že okresní soud přecenil následná kritéria
uplatňující se při individualizaci soudního postihu. Podle Nejvyššího soudu lze však "připustit, že
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně pro jistou kusost zatěžuje deficit důsledného
nepoměření všech v úvahu přicházejících faktorů, zejména těch, které obviněný uplatnil, a o něž
opírá i svá následná podání." Je pak otázkou, do jaké míry lze při ukládání trestu obviněnému
zohlednit zájem jeho dítěte. Stěžovatel uplatňuje viktimizaci způsobenou v důsledku necitlivého
přístupu soudu k osobě stěžovatele, resp. jeho synovi, aniž by zmiňoval jakékoli důsledky činu
zakládající
viktimizaci prvotní, vzešlou z vlastního jednání stěžovatele. Ústavní soud bude muset
zvážit, zda by případná kasace odpovídala trestněprávní politice státu realizované v oblasti
ochrany života a zdraví na úseku silniční dopravy.
Jak už rozvedl nejvyšší soud a Ústavní soud zopakoval do pravomoci obecných soudů
ukládat tresty za trestné činy (viz čl. 90 Ústavy, resp. čl. 40 odst. 1 Listiny) Ústavnímu soudu
náleží zasáhnout jen ve velmi výjimečných případech, pokud uložený trest nesplňuje
ústavněprávní požadavky. Trestní soudy musí podle čl. 39 Listiny dostát ústavnímu principu
nullum crimen et nulla poena sine lege (žádný zločin a žádný trest bez zákona). Zákon pak
jednoznačně stanoví jejich povinnost ukládat přiměřené trestní sankce. Podle § 38 odst. 1
trestního zákoníku se mají trestní sankce ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti
spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Ustanovení § 38 odst. 2 trestního zákoníku pak
v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce, protože stanoví, že "tam,
kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce
pro pachatele citelnější." Doktrína také dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj.
proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem
do základních práv pachatele způsobeným uloženou trestní sankcí, má ústavněprávní povahu (viz
Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 504). Nedostatečně
odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je proto
porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce. V závažnějších případech může
být i porušením ústavní povinnosti zákonnosti trestu a zásahem do ústavního příkazu "nulla
poena sine lege" [viz nález sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827), body
17, 29 a 30]. Trestněprávní nauka rozeznává a popisuje řadu účelů trestních sankcí, zejména účel
retributivní,
směřující k uložení zaslouženého trestu, a dále účely konsekvencionalistické,
zaměřující se na důsledky trestu. Mezi ně patří například
odstrašení (tedy individuální a generální
prevence),
rehabilitace pachatele (tedy jeho výchova, náprava),
inkapacitace pachatele (tedy znemožnění,
zabránění mu páchat další trestnou činnost),
restorace (tedy obnova, náprava narušených,
poškozených vztahů mezi pachatelem a obětí i celou společností; srov. koncepci restorativní
justice), či odškodnění oběti [srov. Ashworth, A., von Hirsch, A., Roberts, J. (eds.) Principled
Sentencing: Readings on Theory and Policy. Oxford: Hart Publishing, 2009]. V moderních
systémech trestní justice se tyto účely obvykle vzájemně kombinují.
Při ukládání trestů se zohledňuje
jak potřeba spravedlivého postihu v reakci na protispolečenské jednání, tak potřeba zajištění bezpečnosti občanů a
majetku před nebezpečnými pachateli, dosažení převýchovy pachatele (je-li možná), jakož i zjednání nápravy po
spáchaném činu. Při ukládání trestu v konkrétním případě však rozličné účely mohou být ve
vzájemném konfliktu. Ten lze řešit například deklarováním primárního účelu, který musí být
naplněn vždy, a účelů podpůrných, sekundárních, jejichž dosažení je vhodné, nikoli však za
každých okolností a v plné míře nezbytné (viz nález sp. zn. I. ÚS 4503/12, bod 24).
Ústavní soud vytkl krajskému soudu nedostatečné zdůvodnění nově uloženého přísnějšího trestu s tím, že
naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody
jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění
soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Nedostatky
odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve
kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou pak základem pro výše
zmíněné výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných
soudů (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1680/13 ze dne 22. 12. 2015, body 21-25).
Ústavní soud pak odkázal
na čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle nějž musí být nejlepší zájem dítěte
předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo
soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Nutnost
zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního
rozhodování, Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje (viz např. nález sp. zn. Pl.
ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004; nález sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010, nález sp. zn. IV. ÚS
3305/13 ze dne 15. 10. 2014; či nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3226/16 ze dne 29. 6. 2017).
Podle autoritativního výkladu Výboru pro práva dítěte "vždy, když je činěno rozhodnutí s
dopadem na konkrétní dítě, ... musí rozhodovací proces zahrnovat posouzení možného dopadu
(negativního nebo pozitivního) rozhodnutí na dotčené dítě. ... z odůvodnění rozhodnutí musí být
patrné, že [nejlepší zájem dítěte] byl vzat v potaz." (viz Obecný komentář Výboru pro práva
dítěte č. 14 - o právu dítěte na to, aby jeho nejlepší zájmy byly předním hlediskem).
Ústavní soud zdůraznil, že každé uložení trestu musí přísně sledovat a respektovat
principy proporcionality a ultima ratio. Nepřipouští ukládání takových postihů, které by před
účelem trestu jako spravedlivé sankce za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní,
výchovný, zábranný, apod. Řečeno jinými slovy,
princip proporcionality se neomezuje jenom na výměru
trestu v rozmezí spodní a horní hranice trestní sazby. Váže obecné soudy též k tomu, aby i uvnitř tohoto rozmezí
zachovávaly maximu trestat podobné případy podobně a rozdílné případy rozdílně.
V té souvislosti také zmínil čl. 9 Úmluvy o právech dítěte, podle kterého platí: "(1) Státy,
které jsou smluvní stranou úmluvy,
zajistí, aby dítě nemohlo být odděleno od svých rodičů proti jejich vůli,
ledaže příslušné úřady na základě soudního rozhodnutí a v souladu s platným právem a v
příslušném řízení určí, že takové oddělení je potřebné v zájmu dítěte. Takové určení může být
nezbytným v některém konkrétním případě, například, jde-li o
zneužívání nebo zanedbávání dítěte
rodiči nebo žijí-li rodiče odděleně a je třeba rozhodnout o místě pobytu dítěte. (2) V jakémkoli řízení podle
odstavce 1 se poskytuje všem dotčeným stranám možnost zúčastnit se řízení a sdělit svoje
stanoviska. (3) Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají právo dítěte odděleného od
jednoho nebo obou rodičů udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, ledaže by to bylo
v rozporu se zájmy dítěte. (...)." V roce 2011 vydal Výbor pro práva dítěte v návaznosti na
citovaný čl. 9 Úmluvy o právech dítěte i
doporučení o právech dětí uvězněných osob (dostupné zde
https://goo.gl/MdQ7jN). Uvedl v něm: "Výbor zdůrazňuje, že by při ukládání trestu rodičům a
hlavním pečovatelům mělo být všude, kde je to možné, zváženo uložení trestu nezahrnujícího
odnětí svobody namísto trestu, který odnětí svobody zahrnuje, včetně předsoudní a soudní fáze
řízení. Alternativy k odnětí svobody by měly být dostupné a používané případ od případu s
plným zvážením možných dopadů různých trestů na nejlepší zájmy dotčených dětí." (bod 30
uvedeného doporučení).
V bodě 22 na str. 9 je v Nálezu Ústavního soudu zmíněná Judikatura Evropského soudu
pro lidská práva zdůrazňujíc, že soudy se musí zabývat nejlepším zájmem dítěte, a posoudit jej
v dané konkrétní situaci, pokud je rozhodováno ve věci s dopadem na dítě. Poukázáno je
v uvedeném Nálezu např. na rozsudek ze dne 28.6.2007, ve věci : Wagner aj.J.M.W.L. proti
Lucembursku, stížnost č. 76240/01, § 135; ohledně odmítnutí uznání úplného rozhodnutí o
adopci cizím soudem jako platného ve vnitrostátním právu,; ze dne 26.6.2014, ve věci Mennesson
proti Francii, stížnost č. 65192/11, § 93- odmítnutí udělení legálního uznání vztahů rodič – dítě
ve Francii, problematika náhradního mateřství, ze dne 21.12.2010 ve věci Anayo proti Německu,
stížnost č. 20578/07, § 71 – při popření přístupových práv biologického otce, německé soudy
nezohlednily nejlepší zájem dítěte (porušení čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech),ze dne
10.2.2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, §71 – stěžovatelé namítali
možnost užívat si společně rodinný život v důsledku nepovolení druhému stěžovateli vycestovat
ze země, aby se mohl připojit ke své matce.
Vzhledem k tomu, že krajský soud ve svém rozhodnutí odůvodnil uložený nepodmíněný
úhrnný trest odnětí svobody velmi stručně, a to s ohledem na to, že měl za to, že tento konkrétní
případ ničím nevybočuje od obdobných případů dopravních nehod po požití alkoholických
nápojů, nyní provedl doplnění dokazování, aby v intencích požadavků Ústavního soudu zjistil a
zdůvodnil veškeré okolnosti, které mají vliv na druh a výši uloženého trestu.
Pokud Ústavní soud uváděl, že se krajský soud nevypořádal se všemi polehčujícími
okolnostmi, které svědčily ve prospěch obžalovaného, jedná se fakticky toliko o jedinou
polehčující okolnost, a to dosavadní řádný život obžalovaného, podle § 41 odst. 1 písm. o) tr.z.
Není pochybností o tom, že obžalovaný tuto polehčující okolnost splňuje, neboť nebyl dosud
soudně trestán, ani projednáván pro přestupek. O tom též svědčí dobrozdání od různých
subjektů a přátel obžalovaného.
Pokud soud I. stupně vyhodnotil jako polehčující okolnost doznání obžalovaného (zřejmě
měl na mysli okresní soud ust. § 43 písm. l) tr.z., tj. že napomáhal při objasňování své trestné
činnosti a jeho upřímnou lítost (§ 41 písm. n) tr.z.), tak tuto polehčující okolnost dle § 41 písm. l)
tr.z. krajský soud neshledal, neboť se obžalovaný k vytýkanému jednání zcela nedoznal, kdy
v rámci své výpovědi k dopravní nehodě mj. uvedl: „Nevím, co bych měl k tomu říct, cesta je tam
úzká, vychází to na celou šířku vozidla, měl jsem jet pomaleji, a bylo by to lepší“. Příčinu
dopravní nehody tedy nehledal u sebe a ve své podnapilosti, ale ve stavu komunikace. V rámci
svých výpovědí neprojevil ani upřímnou lítost nad tím, že zabil své nejbližší, manželku a nezl.
dítě. K naplnění polehčující okolnosti dle § 41 písm. n) tr.z. se vyžaduje, aby lítost pachatele byla
upřímná, tj. vážně míněná a vyjadřující vlastní postoj pachatelek jím spáchanému činu. Klade tedy
důraz na skutečnost, že nestačí pouhý formální projev lítosti, ale vyžaduje se kvalitativně vyšší
projev vnitřního postoje pachatele k jeho vlastnímu trestnému činu, a to na základě chování
pachatele po činu.
Naopak u obžalovaného Martina B. byly shledány
tři přitěžující okolnosti - jednal
s rozmyslem dle § 42 písm. a) tr.zákoníku, spáchal trestný čin ke škodě dítěte a osoby blízké dle §
42 písm. h) tr.zákoníku, spáchal dva trestné činy dle § 42 písm. n) tr.zákoníku.
Pokud obžalovaný uváděl, že při hladině alkoholu v krvi v době jízdy na sobě
nepozoroval, že by se nacházel ve stavu nezpůsobilém k bezpečnému řízení motorového vozidla,
je třeba zdůraznit, že mu byla zjištěna hladina alkoholu v krvi v době dopravní nehody
nejméně
1,54 promile alkoholu v krvi.
Alkoholické nápoje oslabují pozorovací a ovládací schopnosti člověka, tyto účinky jsou
nebezpečné právě v silničním provozu, a to z důvodu, že řízení motorových vozidel, která
dosahují značných rychlostí, vyžaduje plné soustředění a správné reagování na všechny okolnosti
vyvolané silničním provozem (Čermín S.a kol., Kriminalistika – dopravní nehody, vyšetřování
dopravních nehod, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1968, s.20). Co se týče intenzity
účinku alkoholu na lidský organismus, je závislá na výši hladiny alkoholu v krvi, trendu křivky
hladiny alkoholu v krvi (ve fázi resorpce alkoholu do krve a na vrcholu je stupeň postižení
centrálního nervového systému nejméně dvojnásobný, než při stejné hladině eliminace), věku a
návyku k pití alkoholu, neboť u dospělých přivyklých pití s neporušenou funkcí jaterních buněk
jsou projevy mírnější než u osob nezletilých, a osob nenavyklých pití alkoholu. Stupeň ovlivnění
organismu alkoholem je dán tíží postižení psychických senzorických a motorických funkcí. U
obžalovaného se jednalo o střední stupeň opilosti (1,51 - 2,00 promile).
Střední stupeň opilosti nalézá
svého odrazu ve výrazném postižení psychické a senzorické sféry, pod obrazem zřetelného snížení pozornosti,
výrazného zpomalení tělesných výkonů na mozkové podněty a blábolivé řeči. Postižení motorických funkcí
podmiňuje nejistou až vrávoravou chůzí (Dufek,M.,Soudní psychiatrie, Praha:Orbis 1976, s. 165 a násl.).
Krajský soud má za to, že tvrzení obžalovaného, že uložením úhrnného nepodmíněného
trestu odnětí svobody se zakládá porušení čl. 37 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, v daném
případě neobstojí. Ačkoliv je nepopiratelné, že jako otec dítěte má nezpochybnitelně
nejdůležitější místo v jeho vývoji, stejné místo měla i matka nezl. T., kterou obžalovaný svým
jednáním usmrtil. Obviněný argumentuje zájmy svého syna, jenž sice, navzdory skutkovým
zjištěním a právním závěrům učiněným v odsuzujících rozhodnutích soudů nižších stupňů, může
být považován za poškozeného, neboť při dopravní nehodě také utrpěl zranění (podle zjištění
soudů z hlediska závažnosti neodůvodňující zohlednění při právní kvalifikaci skutku
obžalovaného), avšak činí tak způsobem, který je od záměru sledovaného § 38 odst. 3 tr.
zákoníku odlišný
. Dovolatel totiž neoperuje újmou, která synovi vznikla při jeho protiprávním jednání, kdy
usmrtil jeho matku a jeho sourozence, nýbrž tou, jež má být důsledkem spojeným s trestně právním postihem jeho
samého (citová újma v důsledku odloučení od otce vykonávajícího nepodmíněný trest odnětí
svobody).
Nezletilý v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovaného
měl vhodné
rodinné zázemí, neboť byl nezletilý svěřen do péče milujících prarodičů, na které byl i z předchozích let
zvyklý, a kterým navíc vypomáhala sestra jeho matky, což vyplývá z opatřených zpráv a
svědeckých výpovědí v řízení před odvolacím soudem, včetně vyjádření znalkyně z oboru
psychologie. Nelze proto v žádném případě dojít k závěru, že by nezletilý psychicky strádal,
obsahově myšleno dle citované Úmluvy, naplňující znaky podrobení se mučení nebo jiného
krutého, nelidského, či ponižujícího zacházení, nebo trestání ve smyslu jejich vymezení citovaným
článkem Úmluvy.
Jakkoliv je ukládání trestních sankcí ovládáno mimo jiné i zásadou personality trestu,
nelze oprávněně tvrdit, že by uložení nepodmíněného trestu odvolateli bylo v rozporu s touto
zásadou. Je to jen obžalovaný, kdo svým protiprávním jednáním přivodil smrt dvěma nejbližším
osobám, a kdo nese v souladu s touto zásadou nepříznivé právní následky a trestní odpovědnost
za svůj čin v podobě omezení jeho osobní svobody. Byť je zřejmé, že nepřímé dopady (přerušení
přirozeného osobního kontaktu) uloženého trestu, zasahují nejen syna a ostatní příbuzenstvo
obžalovaného, nelze odhlédnout od skutečnosti, že takto je tomu zcela pravidelně při ukládání
nepodmíněného trestu odnětí svobody i v jiných případech.
Navíc se nejedná o případ, že by
nezletilý T. musel být svěřen do péče cizích osob, dán do ústavu apod. Prioritní zájem dítěte a
jeho právo z pohledu odvolacího soudu je mít fungující úplnou rodinu, ta mu byla jeho otcem -
obžalovaným odňata.
Jak již naznačil výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 50/17, k dodržení
zásady přiměřenosti dochází tehdy, je-li uložena sankce předvídatelná, co do druhu a výměry
trestu je-li uložení obvyklé, v případech srovnatelných. Sám obhájce obžalovaného uvedl, že
pokud by obžalovaný usmrtil cizí osoby, nepodmíněný trest odnětí svobody by byl na místě.
V tomto ohledu krajský soud nevidí žádný rozdíl mezi smrtí cizích osob a rodinných příslušníků,
neboť i tito měli právo na život a všichni lidé jsou si rovni ve svých právech.
Obžalovaný usmrtil
svoji manželku a nezl. syna, což nemůže být důvodem k jeho zvýhodnění při ukládání druhu
trestu nebo k bagatelizaci jeho trestné činnosti. Konečně i soud I. stupně ve svém rozsudku
dospěl k závěru
o vysokém stupni škodlivosti spáchaného skutku a zdůraznil, že „tato škodlivost
s ohledem na porušení povinnosti řidiče a způsobení dvou smrtelných zranění je natolik vysoká,
že zcela standardní trest, běžně ukládaný, je trest odnětí svobody nepodmíněný.“ Z jeho odůvodnění je
zřejmé, že k uložení jiného druhu trestu přistoupil výlučně na základě promítnutí skutečností, jež
vymezil ve prospěch obviněného, které však nevyhodnotil správně a nedostatečně přihlédl
k přitěžujícím okolnostem. S tímto hodnocením se krajský soud ani v rámci prvního rozhodnutí
neztotožnil, a uložil s ohledem na okolnosti dopravní nehody a přitěžující okolnosti úhrnný trest
odnětí svobody nepodmíněný. S ohledem na dosavadní bezúhonnost obžalovaného doloženou
řadou listinných důkazů dal této polehčující okolnosti výraz v tom, že trest za dva trestné činy,
z toho jeden úmyslný, nově uložil v trestní sazbě trestu odnětí svobody od tří roků do deseti let,
v trvání čtyř roků, tedy při dolní hranici trestní sazby a zařadil obžalovaného do mírnějšího typu
věznice, než měl být dle zákona zařazen, a to do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku.
Ke stejným závěrům dospěl krajský soud jako soud odvolací i nyní, neboť situace se po
doplnění dokazování reálně nezměnila. Nezletilý po dobu výkonu trestu odnětí svobody byl
v laskavé péči svých prarodičů. Pokud tito uváděli, že po dobu výkonu trestu otce se zdravotní
stav nezletilého zhoršil, z lékařských zpráv nic takového nevyplynulo, nebylo zmíněno ani noční
pomočování, o kterém hovořil hospic Strom života, a pokud uváděli, že nezletilý v důsledku toho
začal koktat, toto tvrzení bylo vyvráceno výpovědí matky obžalovaného, která uvedla, že nezl.
koktal už před dopravní nehodou. Pokud nezletilý trpí nějakými psychickými potížemi, zejména
zvýšená citlivost, plačtivost, o čemž se ale učitelky v mateřské škole, kam nezletilý T. dochází,
nezmiňují, nelze dnes rozlišit, zda to bylo způsobeno nástupem otce do výkonu trestu, nebo
ztrátou matky a sourozence. Nelze tak učinit závěr, že by obžalovanému byl uložen trest
exemplární, či trest hrubě neodpovídající zjištěným skutečnostem, jak z pohledu okolností
případu, tak poměrů pachatele.
V dané souvislosti je nutno zmínit, že trestní sazba v trvání tří až deseti let je stanovena za
trestný čin z nedbalosti podle § 143 tr.zákoníku, přičemž se zdůrazňuje, že jej spáchal z hrubé
nedbalosti dle § 16 odst. 2 tr. z., a zároveň je třeba zdůraznit, že trest nespojený s přímým
výkonem trestu odnětí svobody je možný jen za situace, že trest je vyměřen na samé spodní
hranici trestní sazby.
Obžalovanému byl však ukládán i trest za další sbíhající se úmyslný trestný čin (§ 274
tr.zákoníku), za který lze uložit trest odnětí svobody ve výměře na šest měsíců až tři léta
(samostatně). Dopravní nehodu zavinil výlučně svým úmyslným protiprávním jednáním, tedy
jedná se výlučně o důsledek jeho selhání, na vzniku dopravní nehody neměla žádný podíl jiná
osoba. Nezpůsobila ji a ani k jejímu vzniku v důsledku nějaké chyby nepřispěla řidička
protijedoucího vozidla, naopak nutno zdůraznit, že obžalovaný ohrozil tuto řidičku i jejího
spolujezdce svou bezohlednou jízdou, kdy mohlo dojít k čelní srážce obou vozidel, jak vypovídali
svědkové Lucie H. a Ing. Ondřej H. Za této situace nelze považovat trest, který byl
obžalovanému odvolacím soudem uložen, za rozporný se zásadou přiměřenosti trestních sankcí.
Dle ustálené judikatury (rozhodnutí NS ČR sp.zn. 4 Tz 98/2012 - 54), z hlediska účelu
trestu za trestný čin spáchaný v dopravě, je vhodné a nezbytné působit na pachatele důraznějším
trestem v případě takové dopravní nehody, kterou spáchal pod vlivem návykových látek. Zvlášť
významným kritériem pro posouzení škodlivosti jednání obžalovaného je míra zavinění, vyšší
míra zavinění je spatřována u řidiče, který přímo řízení motorového vozidla projevuje hrubou
nekázeň, hazardérství, bezohlednost, což řízení v podnapilém stavu za tak vysokého ovlivnění
alkoholem při vědomí toho, že veze dvě nezletilé děti a manželku, bezpochyby je. Nelze při
zjištěném následku a za daných okolností, za kterých k dopravní nehodě došlo konstatovat, že
přiměřeným a dostačujícím trestem pro obžalovaného by byl trest domácího vězení, nebo trest
odnětí svobody nespojený s přímým výkonem trestu. Okresním soudem trest domácího vězení
byl uložen tak, že obžalovaný by fakticky tento vykonával pouze o víkendech, neboť v pracovní
dny, kdy měl trest vykonávat od 19.00 hod. do 05.00 hod., jednalo by se fakticky o dobu spánku
(u nezl. určitě). O nutnosti ukládat v těchto případech přísné sankce svědčí i praxe v zahraničí,
kdy např. Itálie v březnu 2017 přijala
zákon o vraždě v silničním provozu. Ten stanoví, že pokud řidič
ve stavu opilosti či pod vlivem jiné návykové látky způsobí smrt jiné osoby, může být odsouzen
až k 18 letům odnětí svobody.
Obžalovaný Martin B. svým jednáním způsobil nejzávažnější následek, a to smrt hned
dvou osob, v souběhu s úmyslným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky. Uložení
pouze trestu domácího vězení by bylo pro ostatní občany signálem, že trest za dva mrtvé by
nebyl zas až tak hrozný, a že mohou řídit motorové vozidlo pod vlivem návykových látek a
způsobit takto závažné dopravní nehody, aniž by museli očekávat nějakou výraznou trestní
sankci. Naopak není neobvyklé a nevymyká se ustálené rozhodovací praxi českých soudů, že i
v případě nedbalostní dopravní nehody, jejíž jednou z příčin je řízení vozidla pod vlivem
alkoholu, je nutno na pachatele působit důraznějším trestem odnětí svobody se zařazením do
jeho přímého výkonu.
Trest, který i nyní krajský soud obžalovanému uložil,
není uložen mimo trestní sazbu, a
promítnuta jsou do jeho výše všechna zákonem vyžadovaná kritéria. Nebyly zjištěny žádné
okolnosti pro uložení trestu pod trestní sazbu a nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by
umožňovaly uložit obžalovanému trest podle obecných ustanovení tr.z. (§ 60 tr.z. - trest
domácího vězení). Zájem nezl. vyrůstat s otcem nemůže převážit před povinností obžalovaného
nést odpovídající následky svého jednání. Co se týče nejrozsáhlejšího a nejčastějšího kontaktu
obžalovaného ve výkonu trestu s nezl., věznice umožňuje návštěvy nezl. dětí, z výpovědi
obžalovaného bylo zjištěno, že tento měl na cele telefon, a mohl kdykoliv nezl. volat a tím též
udržovat kontakt s nezl., ale sám rozhodl, že jej nezl. nebude navštěvovat.
S ohledem na výše uvedené nelze uložit jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí
svobody tak, jak se ukládá i v jiných obdobných případech. Přitom jsou i případy, kdy obžalovaní
jsou sami i velmi těžce zdravotně postiženi uvedenou dopravní nehodou, ale je nutné, aby i oni
nesli následky svého jednání. Takto pojímaná „individualizace trestu“ by vedla k excesivním
rozhodnutím, a zcela by kolidovala s očekávanou předvídatelností rozhodnutí. Podle ust. čl. 4
odst. 3 Listiny základních práv a svobod, musí zákonná omezení základních práv a svobod platit
stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Jde o ustanovení, které je
evidentně adresováno zákonodárcem, jak je zřejmé z dikce „zákonná omezení“, tedy omezení
stanovená zákonem. Z uvedeného vyplývá, aby omezení, která zákon stanoví, nebyla
diskriminační, naopak řídila se zásadou rovnosti, tzn.,
že pokud mají být základní právo či svoboda
omezeny zákonem, pak jeho obsah musí platit rovnou měrou a ve stejném rozsahu pro všechny případy, jež
odpovídají stanoveným podmínkám. (např. Karel Klíma a kol, komentář k Ústavě a Listině,
vydavatelství Aleš Čeněk, s.r.o. Plzeň 2005, str. 627, Václav Pavlíček a kol. Ústava a ústavní řád
ČR, 2. Díl, Linde Praha a.s. 1999, str. 61), též shora cit. rozh. NS ČR sp.zn. 4 Tz 98/2012 - 54.
Krajský soud se pečlivě zabýval rodinnými a osobními poměry obžalovaného i nezl. T.,
kdy v tomto ohledu doplnil dokazování a zabýval se otázkou, zda v tomto konkrétním případě
došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a práva na ochranu
rodičovství, rodiny a zvláštní ochranu dětí podle č.l. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejlepší zájem nezl. dítěte nemůže v tomto případě převážit, neboť o nezl. bylo řádně postaráno
i v době výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody obžalovaného prarodiči a sestrou
zemřelé, kteří sice otce nemohou plně nahradit, ale stejně tak nemohou nahradit ani matku,
kterou obžalovaný zabil, stejně tak ji nemůže nahradit ani otec. Pokud bylo argumentováno, že
nepodmíněný trest nedoporučovali všichni odborní pracovníci z odboru sociální právní ochrany
dětí, hospice Strom života, z mateřské školy, PMS, i znalkyně z oboru psychologie, bylo by spíše
podivné, kdyby tak nečinili, neboť je to jejich náplň práce dbát zájmu nezl. dítěte bez ohledu na
trestnou činnost otce, a okolnosti trestné činnosti, za kterých se trestného jednání dopustil,
úkolem těchto osob je prosazovat zájmy nezletilého bez ohledu na dopady, které by to mělo i pro
další soudní praxi.
Závěrem krajský soud konstatuje, že není na místě přeceňování rodinných a osobních
poměrů pachatele na úkor zhodnocení všech právně významných okolností případu,
a proto v dané
věci nejde o exemplární a nepřiměřený přísný trest, když lze za takové jednání uložit trest odnětí svobody
až na deset let, a v obdobných případech je ukládán obdobný trest (např. rozh. NS ČR sp.zn. 7
Tdo 343/2014, 3 Tdo 1190/2015, 3 Tdo 512/2014).
Z důvodů výše rozvedených Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací nově rozhodl
tak, že napadený výrok o trestu domácího vězení zrušil a obžalovaného Martina B. nově odsoudil
podle § 143 odst. 4, § 43 odst. 1 tr.zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a
šesti měsíců, tedy o 6 měsíců kratší než v předchozím rozsudku s ohledem na zjištěné osobní a
rodinné poměry obžalovaného, tj. především s ohledem na zájem nezletilého T., jak požadoval
Ústavní soud. Pro výkon trestu byl obžalovaný zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do
věznice s ostrahou. Zařazení do tohoto typu věznice bylo učiněno podle novely tr. zákoníku
(zák. č. 58/2017 Sb. s účinností od 1.10.2017), a proto není v neprospěch obžalovaného. Délka
trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu sedmi roků je
odrazem hrubého porušení zákona o bezpečnosti dopravy s následkem smrti dvou osob při
porušení důležitých povinností stanovených v ust. §§ 4 písm. a), 5 odst. 2 písm. b), 11 odst. 1, 18
odst. 1, odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších
novel.
P o u č e n í :
I. Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný.
II. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců od
doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně.
Dovolání mohou podat:
a) nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obžalovaného
b) obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí senátu, který se ho bezprostředně dotýká.
Obžalovaný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obžalovaného, které
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno.
Příslušný k rozhodnutí o podaném dovolání je Nejvyšší soud České republiky v Brně.
V dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok, v jakém rozsahu i
z jakých důvodů napadá a čeho se odvolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. l písm. a)-l) nebo § 265b odst.
2 tr.ř., o které se dovolání opírá.
Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu
trvání lhůty k podání dovolání.
V Ostravě dne 11. prosince 2017
JUDr. Renata Prausová, v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Marie Bočková
