Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Anonymizovaný rozsudek'.

č. j. 39 Co 355/2018- 76 
 
USNESENÍ 
Městský  soud  v Praze  jako  soud  odvolací  rozhodl  v senátě  složeném  z předsedy  JUDr.  Jiřího 
Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v exekuční věci  
oprávněné:   IFIS investiční fond, a. s., IČO 24316717 
 
 
sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00  Brno 
 
 
zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou 
 
 
sídlem Čechyňská 16, 602 00  Brno  
proti  
povinné: 
Helena TXXXX, narozená dne XXXXX  
 
 
bytem XXXXX 
 
pro  56 256,10  Kč  s příslušenstvím,  o  návrhu  povinné  na  zastavení  exekuce,  k odvolání 
povinné  proti  usnesení  Obvodního  soudu  pro  Prahu  3  ze  dne  13.  listopadu  2018,                                    
č. j. 35 EXE 302/2017 – 44, 
takto: 
  I.  
Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuce zastavuje. 
 II.  
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 
III.  
Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. 
 
Odůvodnění: 
1.  Napadeným  usnesením  soud  prvního  stupně  zamítl  návrh  povinné  na  zastavení  exekuce 
evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 302/2017. 
 
2.  V odůvodnění  uvedl,  že  opatřením  Obvodního  soudu  pro  Prahu  3  ze  dne  1.  2.  2017  byl                     
Mgr. Alan Havlica, soudní exekutor Exekutorského úřadu Jeseník, pověřen provedením exekuce 
k vymožení  povinnosti  uložené  povinné  ve  prospěch  oprávněné  rozsudkem  Obvodního  soudu 
pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, č. j. 39 C 63/2014 – 24, ve spojení s rozsudkem Městského soudu 
v Praze  ze  dne  25.  5.  2016,  č.j.  39  Co  134/2016  -  65.  Usnesením  soudního  exekutora  ze  dne                 
3.  7.  2018,  č.  j.  197  EX  777/17  –  39,  bylo  rozhodnuto,  že  v  řízení  bude  pokračováno  místo 
původní oprávněné ESSOX s. r. o., IČO 26764652, s IFIS investiční fond, a. s., IČO 24316717. 
Podáním ze dne 6. 4. 2018 povinná navrhla zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v Prešově 
dne XXXXX vydal rozhodnutí, kterým vyhlásil na majetek povinné konkurz. V bodě IV. rozhodl 
o oddlužení povinné tak, že ji zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v tomto 
konkurzu  v rozsahu,  v jakém  nebudou  uspokojené  v konkurzu  a  dluhů,  které  jsou  vyloučeny 
z uspokojení.  Své  tvrzení  doložila  listem  z Obchodného  vestníku  XXXXX  ze  dne                       
XXXXX  sp.  zn.  XXXXX.  Oprávněná  ve  svém  vyjádření  uvedla,  že  se  zastavením  exekuce 
nesouhlasí,  odkázala  na  §  109  zákona  č.  182/2006  Sb.,  o  insolvenčním  řízené.  Důvod  pro 
zastavení řízení neshledala a uvedla i to, že byl konkurz skončen. Soudní exekutor návrh povinné 
postoupil exekučnímu soudu.  
 
3.  Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce byla zahájena 25. 1. 2017, usnesením Okresního 
soudu v Prešově z XXXXX, sp. zn. XXXXX byl na majetek povinné prohlášen konkurz a byla 
oddlužena,  následně  byl  konkurz  ukončen,  neboť  majetek  dlužníka  podléhající  konkurzu 
nepokryje  ani  jeho  náklady.  S ohledem  na  uvedené  dospěl  k závěru,  že  nebyly  splněny 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

2                                                      39 Co 355/2018 
 
předpoklady pro vedení konkurzu, neboť nebyl zjištěn dostatečný majetek povinné. Dovodil, že 
z tohoto  důvodu  nemohlo  dojít  k oddlužení  povinné,  neboť  z ust.  §  167f  odst.  5  zákona                       
č.  7/2005  Z.z.,  o  konkurze  a  reštrukturalizácii  (dále  jen  ZKR)  vyplývá,  že  se  v takové  situaci 
k oddlužení nepřihlíží, neboť bylo zrušeno. 
 
4.  Následně  ještě  soud  prvního  stupně  uvedl,  že  i  kdyby  zastal  názor  opačný,  byla  by  důvodná 
výhrada veřejného pořádku uplatněná oprávněnou, neboť by došlo k neúměrnému zkrácení práv 
oprávněné.  S ohledem  na  tyto  závěry  neshledal  důvody  pro  zastavení  exekuce  dle  §  268  odst.                  
1 písm. h) o. s. ř. a návrh povinné zamítl.  
 
5.  Proti  tomuto  usnesení  podala  povinná  odvolání,  kterým  se  domáhala  jeho  změny  tak,  aby 
odvolací soud exekuci zastavil a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. V odvolání namítala, 
že  soud  prvního  stupně  věc  nesprávně  právně  posoudil.  Citovala  ust.  §  167v  ZKR  a  uvedla,        
že  v jejím  případě  byl  konkurz  ukončen  za  použití  ustanovení  §  167v  odst.  1  ZKR.  Pokud  by 
mělo dojít ke zrušení oddlužení, muselo by se tak stát pouze za použití ustanovení § 167v odst.               
3  a  jenom  z důvodu,  že  nejsou  předpoklady  pro  vedení  konkurzu.  V obchodnom  vestníku  byl 
zveřejněn pouze údaj o ukončení konkurzu dle ustanovení § 167v odst. 1 ZKR, správce žádné 
rozhodnutí  o  zrušení  oddlužení  nevydal.  Zdůraznila,  že  nedostatečný  majetek  v konkurzním 
řízení  a  předpoklady  pro  vedení  konkurzu  jsou  dvě  naprosto  odlišné  věci  a  nelze  je  ztotožnit 
nebo  zaměnit.  Rozhodnutí  o  oddlužení  proto  podle  ní  trvá.  Ust.  §  167f  odst.  5  ZKR  se  věci 
netýká. K výhradě rozporu s veřejným pořádkem odkázala na § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., 
občanský zákoník (dále o. z.) a uvedla, že s ním nelze shledat rozpor. Odkázala na čl. 3, 20, 25 
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, z nichž vyplývá automatické uznávání 
rozhodnutí  vydaných  v insolvenčním  řízení  v jiných  členských  státech.  V tomto  směru  také 
odkázala  na  rozhodnutí  zdejšího  soudu  sp.  zn.  18  Co  193/2018.  V podání  z 26.  6.  2019,  ve 
kterém  oznámila  odvolacímu  soudu  ukončení  zastoupení  Mgr.  Vladimírem  Pospíšilem,  ještě 
uvedla, že jí není zřejmé, zda nynější oprávněná prokázala svou aktivní legitimaci, jak vyžaduje                    
§ 36 odst. 4 exekučního řádu, a to úředně ověřenými podpisy na postupní smlouvě.  
 
6.  Oprávněná  navrhla  potvrzení  napadeného  usnesení  jako  věcně  správného. Souhlasila  se  závěry 
soudu  prvního  stupně,  pokud  jde  o  účinky  probíhajícího  konkurzního  řízení,  odkázala  na 
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2181/2008. Uvedla i to, že jí nebyla doručena 
výzva  k přihlášení  pohledávky  do  konkurzního  řízení.  Pro  případ,  že  by  odvolací  soud  exekuci 
zastavil,  poukazovala  na  to,  že  zastavení  exekuce  nezavinila  a  neměla  by  jí  tak  být  uložena 
povinnost platit náklady řízení povinné a soudnímu exekutorovi. 
 
7.  Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ust. § 204 
odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastnicí řízení), že splňuje 
náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal 
správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 
 
8.  Po skutkové stránce odvolací soud vyšel z toho, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 25. 1. 2017. 
Dne  XXXXX  Okresní  soud  Prešov  pod  sp.  zn.  XXXXX  vydal  usnesení,  zveřejněné 
v Obchodním věstníku XXXXX, datum vydání XXXXX, kterým výrokem I. na majetek povinné 
vyhlásil konkurz, výrokem II. ustanovil správce, výrokem III. vyzval věřitele, aby své pohledávky 
přihlásili, výrokem IV oddlužil dlužníka tak, že dlužníka zbavuje všech dluhů, které můžou být 
uspokojené  jen  v konkurzu  v rozsahu,  v jakém  nebudou  uspokojené  v konkurzu  a  dluhů,  které 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

3                                                      39 Co 355/2018 
 
jsou vyloučené z uspokojení, ve výroku V. uvedl, že začíná hlavní insolvenční řízení podle článku 
3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, výroky VI. až VIII. uložil 
další  povinnosti  správci.  V obchodním  věstníku  61/2018,  den  vydání  27.  3.  2018,  správce 
konkurzní  podstaty  oznámil,  že  konkurz  na  majetek  povinné  podle  ust.  §  167v  odst.                               
1  v návaznosti  na  §  167t  ZKR  ukončuje,  neboť  po  vykonání  lustrace  majetkových  poměrů 
dlužníka  ve  smyslu  §  166i  ZKR  zjistil,  že  dlužníkův  majetek  podléhající  konkurzní  podstatě 
nepokryje  náklady  konkurzu.  Tímto  oznámením  se  konkurz  zrušuje  a  zaniká  funkce  soudem 
ustanoveného správce. Zanikají též účinky podle ust. § 167b odst. 1, § 167c odst. 2, 3, § 167d 
ZKR. Platnost a účinnost úkonů vykonaných během konkurzu tím není dotčená. 
 
9.  Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Vzhledem k ust.     
§  2  zákona  č.  91/2012  Sb.,  o  mezinárodním  právu  soukromém,  soud  prvního  stupně  správně 
vycházel  z  nařízení  Evropského  parlamentu  a  Rady  (EU)  č.  2015/848,  o  insolvenčním  řízení 
(přepracované  znění).  Podle  bodu  66  preambule  toto  nařízení  stanoví  v  oblasti  své  působnosti 
jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního 
práva  soukromého  jednotlivých  států.  Pokud  není stanoveno  jinak,  měly  by  být  použity  právní 
předpisy  státu,  který  řízení  zahájil  (lex  concursus).  Tato  kolizní  norma  jednotlivých  států  by     
měla  platit  pro  hlavní  i  místní  insolvenční  řízení.  Lex  concursus  určuje  veškeré  procesní                
i  hmotněprávní  účinky  insolvenčního  řízení  na  osoby  a  právní  vztahy.  Řídí  se  jím  veškeré 
podmínky pro zahájení, vedení a skončení insolvenčního řízení. Podle článku 7 bod 1. pokud toto 
nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho 
členského  státu,  na  jehož  území  bylo  insolvenční  řízení  zahájeno  (dále  jen  "stát,  který  řízení 
zahájil"). Podle bodu 2. písm. j), k) právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení 
tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména podmínky a účinky skončení insolvenčního 
řízení, zejména vyrovnáním; práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení. 
 
10. Z výše  citovaných  ustanovení  nařízení  tedy  vyplývá,  že  účinky  skončení  slovenského 
insolvenčního  řízení  do  práv  věřitelů,  vedoucích  exekuční  řízení  v České  republice,  se  řídí 
slovenským právem, tedy ZKR. 
 
11. Podle  §  166  odst.  1  ZKR  každý  platobne  neschopný  dlžník,  ktorý  je  fyzickou  osobou,  je 
oprávnený  domáhať  sa  oddlženia  konkurzom  alebo  splátkovým  kalendárom  podľa  tejto  časti 
zákona, a to bez ohľadu na to, či má záväzky z podnikateľskej činnosti.  
 
12. Podle  §  166e  odst.  1  ZKR  o  oddlžení  rozhodne  súd  v  uznesení  o  vyhlásení  konkurzu  alebo 
v uznesení  o  určení  splátkového  kalendára  tak,  že  dlžníka  zbavuje  všetkých  dlhov,  ktoré  môžu 
byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú 
uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných 
ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. Podle odstavce 2 oddlžením sa pohľadávky, ktoré 
môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to, 
či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd 
zbavil  dlhov.  Podle  odstavce  4  věty  prvé  na  nevymáhateľnosť  pohľadávky  voči  dlžníkovi  súd 
prihliadne aj bez námietky dlžníka.  
 
Podle § 167a odst. 1 ZKR súd najneskôr do 15 dní od doručenia návrhu na vyhlásenie konkurzu 
vyhlási konkurz, ustanoví správcu a vyzve veriteľov, aby prihlásili svoje pohľadávky, ak zistí, že  
a) návrh podala oprávnená osoba,  
b) návrh spĺňa zákonom ustanovené náležitosti,  
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

4                                                      39 Co 355/2018 
 
c) dlžník je v súlade s týmto zákonom riadne zastúpený,  
d)  dlžník  je  platobne  neschopný;  súd  vychádza  z  vyhlásenia  dlžníka,  ibaže  existuje  dôvodná 
pochybnosť o jeho pravdivosti,  
e) nebráni tomu v minulosti vyhlásený konkurz alebo určený splátkový kalendár,  
f)  bol  zložený  preddavok  na  úhradu  paušálnej  odmeny  správcu  Centrom  právnej  pomoci; 
preddavok súd bez zbytočného odkladu po vyhlásení konkurzu poukáže na účet správcu alebo 
ho vráti zložiteľovi, ak súd konkurz nevyhlási.  
Podle  odstavce  2  ak  nie  sú  splnené  podmienky  podľa  odseku  1,  súd  v  rovnakej  lehote  návrh 
odmietne  alebo  konanie  zastaví.  Podle  odstavce  3  vyhlásením  konkurzu  sa  začína  konkurz. 
Konkurz sa považuje za vyhlásený zverejnením rozhodnutia o vyhlásení konkurzu v Obchodnom 
vestníku.  
 
13. Podle § 167f odst. 1 ZKR na majetok podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať ani 
viesť exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. Podle odstavce 2 věty prvé ak bol 
vyhlásený konkurz, ide o dôvod, aby sa bez zbytočného odkladu rozhodlo o zastavení konania, 
v ktorom sa vymáha pohľadávka, ktorá môže byť uspokojená iba v konkurze alebo sa považuje 
za nevymáhateľnú. Podle odstavce 5 ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na 
vedenie  konkurzu,  na  zastavenie  konania  sa  neprihliada;  prípadné  exekučné  záložné  právo 
zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje.  
 
14. Podle § 167v  odst. 1 ZKR správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo 
po  tom,  čo  zistí,  že  konkurzná  podstata  nepokryje  náklady konkurzu,  oznámi  v  Obchodnom 
vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie 
základná  prihlasovacia  lehota,  a  ak  niektorý  z  veriteľov  uhradil  zálohu  na  trovy  šetrení  podľa 
§ 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil. Oznámením v Obchodnom vestníku sa 
konkurz  zrušuje.
  Podle  odstavce  2  správca  bez  zbytočného  odkladu  oznámi  v  Obchodnom 
vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil 
žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením  
v  Obchodnom  vestníku  sa  konkurz  zrušuje.  Podle  odstavce  3  konkurz  sa  zrušuje  tiež 
uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie 

konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach, 
ktoré  mohli  byť  uplatnené  v  konkurze  prihláškou,  neuplynie  skôr,  ako  tri  roky  od  zastavenia 
konania.  Voči  tomuto  rozhodnutiu  je  dlžník  oprávnený  podať  odvolanie.  Podle  odstavce                               
4  zrušením  konkurzu  zaniká  funkcia  správcu  a  zástupcu  veriteľov.  Zanikajú  tiež  účinky  podľa        
§  167b  ods.  1,  §  167c  ods.  2  a  3  a  §  167d.  Platnosť  a  účinnosť  úkonov  vykonávaných  počas 
konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po 
zrušení  konkurzu  ich  bez  zbytočného  odkladu  vráti  dlžníkovi,  prípadne  niektorému  z  dedičov 
dlžníka.  
 
15. Z výše  uvedené  právní  úpravy  vyplývá,  že  oddlužením  se  pohledávky  stávají  vůči  dlužníku 
nevymahatelné v rozsahu, v kterém ho soud zbavil dluhů. Pokud by tedy povinná byla oddlužena 
i ve vztahu k vymáhané pohledávce, tak by tato naturálně nadále existující pohledávka oprávněné 
byla  soudně  nevymahatelná  a  soud  by  v takovém případě  musel exekuci  podle  ust.  §  268  odst.                   
1 písm. h) o. s. ř. zastavit (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3509/2010).  
 
16. V posuzovaném  případě soud  prvního  stupně  dovodil,  že  konkurz  byl  zrušen  proto,  že  nebyly 
splněny  předpoklady  pro  vedení  konkurzu.  Jak  ale  bylo  zjištěno,  byl  konkurz  skončen 
rozhodnutím  správce  konkurzní  podstaty  podle  ust.  §  167v  odst.  1  ZKR  proto,  že  konkurzní 
podstata  nepokryje  náklady  konkurzu.  Nebylo  tedy  vydáno  soudem  rozhodnutí  o  zrušení 
konkurzu  podle  ust.  §  167v  odst.  3  ZKR.  Rozhodnutí  také  neobsahuje  rozhodnutí  o  zrušení 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

5                                                      39 Co 355/2018 
 
oddlužení. Přitom slovenská právní úprava stojí na tom, že má-li rozhodnutí o oddlužení pozbýt 
účinků, musí být zrušeno (§ 166f odst. 1, § 167v odst. 3 ZKR). Z uvedeného je zřejmé, že právní 
závěry  soudu  prvního  stupně  nejsou  správné,  naopak  jsou  důvodné  odvolací  námitky  povinné. 
Protože  povinná  byla  i  ohledně  vymáhané  pohledávky  oddlužena  a  rozhodnutí  o  oddlužení 
nebylo zrušeno, důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán. 
 
17. K námitce  oprávněné,  že  nebyla  ze  strany  slovenského  soudu  informována  o  insolvenčním 
řízení, lze uvést, že soud skutečně povinnost informovat známé věřitele má, jak plyne z ust. čl. 54 
bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848. Z nařízení ani ze ZKR ale nelze 
dovodit,  že  by  v případě  porušení  této  povinnosti  soudem  nedocházelo  k oddlužení  povinné 
ohledně dané pohledávky a nenastal tak důsledek plynoucí z ust. § 166e odst. 2 ZKR, tedy že se 
pohledávka stala nevymahatelnou. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda zde jsou důvody 
pro odepření uznání rozhodnutí o oddlužení, jak je dovozoval soud prvního stupně. 
 
18. Podle  čl.  33  nařízení  Evropského  parlamentu  a  Rady  (EU)  č.  2015/848  kterýkoli  členský  stát 
může  odepřít  uznání  insolvenčního  řízení  zahájeného  v  jiném  členském  státě  nebo  výkon 
rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo 
výkonu  ve zjevném  rozporu  s  veřejným  pořádkem  tohoto  státu,  zejména  s  jeho  základními 
zásadami  nebo  s  ústavními  právy  a  svobodami  jednotlivce.  Soudní  dvůr  Evropské  unie 
v rozhodnutí C-7/98 (ve vztahu k čl. 27 odst. 1 dříve platného nařízení Rady (ES) č. 1346/2000, 
o úpadkovém řízení) v této souvislosti dovodil, že se použije pouze ve výjimečných případech, 
neboť  představuje  překážku  uskutečnění  jednoho  ze  základních  cílů  této  úmluvy,  a sice 
usnadnění volného pohybu rozsudků. Použití je možné pouze v případě, že uznání nebo výkon 
rozhodnutí  vydaného  v jiném  smluvním  státě  by  narušilo  nepřijatelným  způsobem  právní  řád 
státu, v němž je uznání požadováno, neboť by tím byla ohrožena některá jeho základní zásada. 
Ohrožení  by  muselo  představovat  zjevné  porušení  právního  pravidla,  jež  je  považováno  za 
zásadní pravidlo právního řádu státu, v němž je uznání požadováno, nebo zjevné porušení práva, 
které je v tomto právním řádu uznáno jako právo základní. 
 
19. Soud prvního stupně poukazoval na to, že povinná dlouhodobě žila v České republice. V tomto 
směru  je  třeba  odkázat  na  ust.  §  166f  odst.  1  větu  prvou  ZKR,  podle  níž  veriteľ,  ktorý  bol 
dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia 
podaným  voči  dlžníkovi  alebo  jeho  dedičom  do  šiestich  rokov  od  vyhlásenia  konkurzu  alebo 
určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal 
pri  oddlžení  poctivý  zámer;  dále  na  §  166g  odst.  2  písm.  l)  ZKR,  podle  něhož  dlžník  nemá 
poctivý zámer najmä, ak dlžník se domáhal zbavenia dlhov napriek tomu, že na území Slovenskej 
republiky  nemal  v čase  podania  návrhu  centrum  hlavných  záujmov.  Z uvedeného  vyplývá,  že 
soud  prvního  stupně  odmítl  uznat  rozhodnutí  slovenského  soudu  z důvodu,  pro  který  se 
oprávněná  může  na  Slovensku  domáhat  zrušení  oddlužení.  Jestliže  se  ale  z tvrzených  důvodů 
může  oprávněná  domáhat  zrušení  oddlužení,  nelze  dovozovat,  že  by  vydané  rozhodnutí 
odporovalo veřejnému pořádku České republiky. 
 
20. K poukazu oprávněné na rozdíly mezi úpravou oddlužení dle slovenského práva a českého práva, 
které  podle  oprávněné  brání  tomu,  aby  se  osvobození  od  dluhů  podle  rozhodnutí  slovenských 
soudů uplatnilo i v poměrech České republiky, lze uvést, že ani insolvenční zákon č. 182/2006 
Sb. nevylučuje osvobození dlužníka od úhrady jeho závazků (rozuměno tím oddlužení) v situaci, 
kdy  dlužník  zaplatí  svým  věřitelům  méně  než  30  %.  To  plyne  z ustanovení  §  415  InsZ  a  též 
judikatura soudů České republiky takové případy zná. V této souvislosti lze odkázat na usnesení 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

6                                                      39 Co 355/2018 
 
ze dne 21. 1.2015, sp. zn. 1 VSPH 2161/2014, v němž Vrchní soud v Praze mimo jiné dovodil, 
že „přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, 
ve  kterém  dosud  nebyly  uspokojeny  (§  414  odst.  1  a  §  415  IZ),  není  zcela  vyloučeno  ani 
v případě,  kdy  se  nezajištěným  věřitelům  nedostalo  vůbec  žádného  plnění  při  oddlužení 
zpeněžením  majetkové  podstaty.“  V zásadě  ze  stejné  úvahy  vycházel  i  Nejvyšší  soud  České 
republiky,  když  k dané  problematice  vysvětlil,  že  „obvykle  nelze  předpokládat,  že  se  věřitelé 
budou chovat „neekonomicky a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná 
jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně 
předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby 
taková  situace  nastala,  je  podle  přesvědčení  Nejvyššího  soudu  řešitelná  postupem  dle                                 
§ 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění, 
které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv 
při  dlužníkem  prosazovaném  jiném  (druhém)  způsobu  oddlužení  bylo  možné  předpokládat,  že 
tato  podmínka  bude  splněna,  bude  zpravidla  možné  uzavřít,  že  požadované  hodnoty  plnění 
nebylo  dosaženo  v  důsledku  okolností,  které  dlužník  nezavinil.  Insolvenční  soud  v  takovém 
případě  může  dlužníku  přiznat  osvobození  od  placení  pohledávek  zahrnutých  do  oddlužení, 
přestože  hodnota  plnění,  které  obdrželi  nezajištění  věřitelé,  bude  nižší  než  30  %  jejich 
pohledávek“ (viz usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 91/2013). V podstatě na stejných 
principech stojí   i další rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož se podává, že „rozhodli-li věřitelé 
(majoritní  věřitel)  o  způsobu  oddlužení  dlužníka  zpeněžením  majetkové  podstaty  v  situaci, kdy 
dlužník navrhoval jako způsob řešení oddlužení plnění splátkového kalendáře, podle kterého by 
pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu převyšujícím 30 % jejich výše, a to s 
vědomím, že této hranice uspokojení pohledávek nebude vzhledem k majetkové situaci dlužníka 
dosaženo, a s úmyslem znemožnit dlužníku, aby byl po splnění oddlužení osvobozen od placení 
zbytku pohledávek, neuplatní se při posouzení, zda dlužník splnil podmínky pro osvobození od 
placení  zbytku  pohledávek,  test  konkursem  předvídaný  ustanovením  §  415  insolvenčního 
zákona“ (viz usnesení ze dne 25. 4. 2018, senátní 29 NSČR 218/2016). Ani v tom, že k oddlužení 
podle  slovenské  právní  úpravy  dochází  na  počátku  řízení,  aniž  je  zřejmé,  zda  bude  dlužníkem 
něco zaplaceno, nelze shledat nic nepatřičného. Ochrana věřitelů je zajištěna tím, že se mohou po 
dobu  šesti  let  domáhat  zrušení  oddlužení,  jak  již  bylo  uvedeno  výše.  Ani  z těchto  důvodů  tak 
odvolací soud rozpor s veřejným pořádkem neshledal. 
 
21. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil    
a exekuci podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil. 
 
22. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 89 věty prvé zák. č. 120/2001 Sb. 
(exekuční řád), ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení platí náklady 
exekuce  ten,  který  zastavení  exekuce  zavinil.  Oprávněná  svůj  návrh  podala  důvodně,  nemohla 
předpokládat, že v průběhu řízení dojde k oddlužení povinné. Zavinění za zastavení řízení na její 
straně  nelze  dovozovat.  Povinná  byla  oddlužena,  oddlužení  se  vztahuje  i  na  příslušenství 
vymáhané  pohledávky,  proto  ani  povinné  nelze  povinnost  k náhradě  nákladů  oprávněné               
a  soudnímu  exekutorovi  uložit  (viz  též  rozhodnutí  Městského  soudu  v Praze  sp.  zn.                              
14  Co  39/2016,  které  lze  vyhledat  v ASPI).  Odvolací  soud  proto  rozhodl  tak,  že  žádný 
z účastníků, ani soudní exekutor, nemají právo na náhradu nákladů řízení. 
Poučení: 
Proti  tomuto  usnesení  je  přípustné  dovolání,  jestliže  na  základě  dovolání,  podaného  do  dvou 
měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, 
dospěje  dovolací  soud  k závěru,  že  napadené  rozhodnutí  závisí  na  vyřešení  otázky  hmotného 
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová 

7                                                      39 Co 355/2018 
 
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je 
dovolacím  soudem  rozhodována  rozdílně,  anebo  má-li  být  dovolacím  soudem  vyřešená  právní 
otázka posouzena jinak. 
 
Praha 17. července 2019 
 
 
JUDr. Jiří Cidlina  v. r.  
předseda senátu 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová