č. j. 39 Co 355/2018- 76
USNESENÍ
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Miloslavy Štorkové v exekuční věci
oprávněné:
IFIS investiční fond, a. s., IČO 24316717
sídlem Čechyňská 419/14a, 602 00 Brno
zastoupená advokátem Mgr. Markem Indrou
sídlem Čechyňská 16, 602 00 Brno
proti
povinné:
Helena TXXXX, narozená dne XXXXX
bytem XXXXX
pro 56 256,10 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinné na zastavení exekuce, k odvolání
povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 13. listopadu 2018,
č. j. 35 EXE 302/2017 – 44,
takto:
I.
Usnesení soudu prvního stupně
se mění tak, že se exekuce zastavuje.
II.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce
evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 302/2017.
2. V odůvodnění uvedl, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 1. 2. 2017 byl
Mgr. Alan Havlica, soudní exekutor Exekutorského úřadu Jeseník, pověřen provedením exekuce
k vymožení povinnosti uložené povinné ve prospěch oprávněné rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2014, č. j. 39 C 63/2014 – 24, ve spojení s rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 25. 5. 2016, č.j. 39 Co 134/2016 - 65. Usnesením soudního exekutora ze dne
3. 7. 2018, č. j. 197 EX 777/17 – 39, bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno místo
původní oprávněné ESSOX s. r. o., IČO 26764652, s IFIS investiční fond, a. s., IČO 24316717.
Podáním ze dne 6. 4. 2018 povinná navrhla zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v Prešově
dne XXXXX vydal rozhodnutí, kterým vyhlásil na majetek povinné konkurz. V bodě IV. rozhodl
o oddlužení povinné tak, že ji zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v tomto
konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučeny
z uspokojení. Své tvrzení doložila listem z Obchodného vestníku XXXXX ze dne
XXXXX sp. zn. XXXXX. Oprávněná ve svém vyjádření uvedla, že se zastavením exekuce
nesouhlasí, odkázala na § 109 zákona č. 182/2006 Sb., o insolvenčním řízené. Důvod pro
zastavení řízení neshledala a uvedla i to, že byl konkurz skončen. Soudní exekutor návrh povinné
postoupil exekučnímu soudu.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že exekuce byla zahájena 25. 1. 2017, usnesením Okresního
soudu v Prešově z XXXXX, sp. zn. XXXXX byl na majetek povinné prohlášen konkurz a byla
oddlužena, následně byl konkurz ukončen, neboť majetek dlužníka podléhající konkurzu
nepokryje ani jeho náklady. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že nebyly splněny
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
2 39 Co 355/2018
předpoklady pro vedení konkurzu, neboť nebyl zjištěn dostatečný majetek povinné. Dovodil, že
z tohoto důvodu nemohlo dojít k oddlužení povinné, neboť z ust. § 167f odst. 5 zákona
č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále jen ZKR) vyplývá, že se v takové situaci
k oddlužení nepřihlíží, neboť bylo zrušeno.
4. Následně ještě soud prvního stupně uvedl, že i kdyby zastal názor opačný, byla by důvodná
výhrada veřejného pořádku uplatněná oprávněnou, neboť by došlo k neúměrnému zkrácení práv
oprávněné. S ohledem na tyto závěry neshledal důvody pro zastavení exekuce dle § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř. a návrh povinné zamítl.
5. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, kterým se domáhala jeho změny tak, aby
odvolací soud exekuci zastavil a přiznal jí právo na náhradu nákladů řízení. V odvolání namítala,
že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Citovala ust. § 167v ZKR a uvedla,
že v jejím případě byl konkurz ukončen za použití ustanovení § 167v odst. 1 ZKR. Pokud by
mělo dojít ke zrušení oddlužení, muselo by se tak stát pouze za použití ustanovení § 167v odst.
3 a jenom z důvodu, že nejsou předpoklady pro vedení konkurzu. V obchodnom vestníku byl
zveřejněn pouze údaj o ukončení konkurzu dle ustanovení § 167v odst. 1 ZKR, správce žádné
rozhodnutí o zrušení oddlužení nevydal. Zdůraznila, že nedostatečný majetek v konkurzním
řízení a předpoklady pro vedení konkurzu jsou dvě naprosto odlišné věci a nelze je ztotožnit
nebo zaměnit. Rozhodnutí o oddlužení proto podle ní trvá. Ust. § 167f odst. 5 ZKR se věci
netýká. K výhradě rozporu s veřejným pořádkem odkázala na § 1 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník (dále o. z.) a uvedla, že s ním nelze shledat rozpor. Odkázala na čl. 3, 20, 25
nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, z nichž vyplývá automatické uznávání
rozhodnutí vydaných v insolvenčním řízení v jiných členských státech. V tomto směru také
odkázala na rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 18 Co 193/2018. V podání z 26. 6. 2019, ve
kterém oznámila odvolacímu soudu ukončení zastoupení Mgr. Vladimírem Pospíšilem, ještě
uvedla, že jí není zřejmé, zda nynější oprávněná prokázala svou aktivní legitimaci, jak vyžaduje
§ 36 odst. 4 exekučního řádu, a to úředně ověřenými podpisy na postupní smlouvě.
6. Oprávněná navrhla potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Souhlasila se závěry
soudu prvního stupně, pokud jde o účinky probíhajícího konkurzního řízení, odkázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2181/2008. Uvedla i to, že jí nebyla doručena
výzva k přihlášení pohledávky do konkurzního řízení. Pro případ, že by odvolací soud exekuci
zastavil, poukazovala na to, že zastavení exekuce nezavinila a neměla by jí tak být uložena
povinnost platit náklady řízení povinné a soudnímu exekutorovi.
7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ust. § 204
odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastnicí řízení), že splňuje
náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal
správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.
8. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel z toho, že exekuční řízení bylo zahájeno dne 25. 1. 2017.
Dne XXXXX Okresní soud Prešov pod sp. zn. XXXXX vydal usnesení, zveřejněné
v Obchodním věstníku XXXXX, datum vydání XXXXX, kterým výrokem I. na majetek povinné
vyhlásil konkurz, výrokem II. ustanovil správce, výrokem III. vyzval věřitele, aby své pohledávky
přihlásili, výrokem IV oddlužil dlužníka tak, že dlužníka zbavuje všech dluhů, které můžou být
uspokojené jen v konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
3 39 Co 355/2018
jsou vyloučené z uspokojení, ve výroku V. uvedl, že začíná hlavní insolvenční řízení podle článku
3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, výroky VI. až VIII. uložil
další povinnosti správci. V obchodním věstníku 61/2018, den vydání 27. 3. 2018, správce
konkurzní podstaty oznámil, že konkurz na majetek povinné podle ust. § 167v odst.
1 v návaznosti na § 167t ZKR ukončuje, neboť po vykonání lustrace majetkových poměrů
dlužníka ve smyslu § 166i ZKR zjistil, že dlužníkův majetek podléhající konkurzní podstatě
nepokryje náklady konkurzu. Tímto oznámením se konkurz zrušuje a zaniká funkce soudem
ustanoveného správce. Zanikají též účinky podle ust. § 167b odst. 1, § 167c odst. 2, 3, § 167d
ZKR. Platnost a účinnost úkonů vykonaných během konkurzu tím není dotčená.
9. Česká republika i Slovenská republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie. Vzhledem k ust.
§ 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, soud prvního stupně správně
vycházel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, o insolvenčním řízení
(přepracované znění). Podle bodu 66 preambule toto nařízení stanoví v oblasti své působnosti
jednotná pravidla pro kolizní normy jednotlivých států, které nahrazují předpisy mezinárodního
práva soukromého jednotlivých států. Pokud není stanoveno jinak, měly by být použity právní
předpisy státu, který řízení zahájil (lex concursus). Tato kolizní norma jednotlivých států by
měla platit pro hlavní i místní insolvenční řízení. Lex concursus určuje veškeré procesní
i hmotněprávní účinky insolvenčního řízení na osoby a právní vztahy. Řídí se jím veškeré
podmínky pro zahájení, vedení a skončení insolvenčního řízení. Podle článku 7 bod 1. pokud toto
nařízení nestanoví jinak, je právem rozhodným pro insolvenční řízení a jeho účinky právo toho
členského státu, na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno (dále jen "stát, který řízení
zahájil"). Podle bodu 2. písm. j), k) právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení
tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména podmínky a účinky skončení insolvenčního
řízení, zejména vyrovnáním; práva věřitelů po skončení insolvenčního řízení.
10. Z výše citovaných ustanovení nařízení tedy vyplývá, že účinky skončení slovenského
insolvenčního řízení do práv věřitelů, vedoucích exekuční řízení v České republice, se řídí
slovenským právem, tedy ZKR.
11. Podle § 166 odst. 1 ZKR každý platobne neschopný dlžník, ktorý je fyzickou osobou, je
oprávnený domáhať sa oddlženia konkurzom alebo splátkovým kalendárom podľa tejto časti
zákona, a to bez ohľadu na to, či má záväzky z podnikateľskej činnosti.
12. Podle § 166e odst. 1 ZKR o oddlžení rozhodne súd v uznesení o vyhlásení konkurzu alebo
v uznesení o určení splátkového kalendára tak, že dlžníka zbavuje všetkých dlhov, ktoré môžu
byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a) v rozsahu, v akom nebudú
uspokojené v konkurze alebo splátkovým kalendárom. V uznesení súd uvedie znenia zákonných
ustanovení, ktoré upravujú, o ktoré dlhy ide. Podle odstavce 2 oddlžením sa pohľadávky, ktoré
môžu byť uspokojené iba v konkurze alebo splátkovým kalendárom (§ 166a), bez ohľadu na to,
či boli alebo neboli prihlásené, stávajú voči dlžníkovi nevymáhateľné v rozsahu, v ktorom ho súd
zbavil dlhov. Podle odstavce 4 věty prvé na nevymáhateľnosť pohľadávky voči dlžníkovi súd
prihliadne aj bez námietky dlžníka.
Podle § 167a odst. 1 ZKR súd najneskôr do 15 dní od doručenia návrhu na vyhlásenie konkurzu
vyhlási konkurz, ustanoví správcu a vyzve veriteľov, aby prihlásili svoje pohľadávky, ak zistí, že
a) návrh podala oprávnená osoba,
b) návrh spĺňa zákonom ustanovené náležitosti,
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
4 39 Co 355/2018
c) dlžník je v súlade s týmto zákonom riadne zastúpený,
d) dlžník je platobne neschopný; súd vychádza z vyhlásenia dlžníka, ibaže existuje dôvodná
pochybnosť o jeho pravdivosti,
e) nebráni tomu v minulosti vyhlásený konkurz alebo určený splátkový kalendár,
f) bol zložený preddavok na úhradu paušálnej odmeny správcu Centrom právnej pomoci;
preddavok súd bez zbytočného odkladu po vyhlásení konkurzu poukáže na účet správcu alebo
ho vráti zložiteľovi, ak súd konkurz nevyhlási.
Podle odstavce 2 ak nie sú splnené podmienky podľa odseku 1, súd v rovnakej lehote návrh
odmietne alebo konanie zastaví. Podle odstavce 3 vyhlásením konkurzu sa začína konkurz.
Konkurz sa považuje za vyhlásený zverejnením rozhodnutia o vyhlásení konkurzu v Obchodnom
vestníku.
13. Podle § 167f odst. 1 ZKR na majetok podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať ani
viesť exekučné konanie alebo obdobné vykonávacie konanie. Podle odstavce 2 věty prvé ak bol
vyhlásený konkurz, ide o dôvod, aby sa bez zbytočného odkladu rozhodlo o zastavení konania,
v ktorom sa vymáha pohľadávka, ktorá môže byť uspokojená iba v konkurze alebo sa považuje
za nevymáhateľnú. Podle odstavce 5 ak sa konkurz zruší z dôvodu, že tu neboli predpoklady na
vedenie konkurzu, na zastavenie konania sa neprihliada; prípadné exekučné záložné právo
zaniknuté v dôsledku vyhlásenia konkurzu sa obnovuje.
14.
Podle § 167v odst. 1 ZKR správca bez zbytočného odkladu, po splnení rozvrhu výťažku alebo
po tom, čo zistí, že konkurzná podstata nepokryje náklady konkurzu,
oznámi v Obchodnom
vestníku, že konkurz sa končí. Takéto oznámenie však správca neuskutoční skôr, ako uplynie
základná prihlasovacia lehota, a ak niektorý z veriteľov uhradil zálohu na trovy šetrení podľa
§ 166i ods. 2, nie skôr, ako takéto šetrenia uskutočnil.
Oznámením v Obchodnom vestníku
sa
konkurz zrušuje. Podle odstavce 2 správca bez zbytočného odkladu oznámi v Obchodnom
vestníku, že konkurz sa končí aj vtedy, ak zistí, že sa do 90 dní od vyhlásenia konkurzu neprihlásil
žiadny veriteľ alebo postavenie všetkých veriteľov ako účastníkov konania zaniklo. Oznámením
v Obchodnom vestníku sa konkurz zrušuje.
Podle odstavce 3 konkurz sa zrušuje tiež
uznesením, ktorým súd zastaví konanie z dôvodu, že tu nie sú predpoklady pre vedenie
konkurzu. V uznesení rozhodne aj o zrušení oddlženia. Premlčacia lehota pri pohľadávkach,
ktoré mohli byť uplatnené v konkurze prihláškou, neuplynie skôr, ako tri roky od zastavenia
konania. Voči tomuto rozhodnutiu je dlžník oprávnený podať odvolanie. Podle odstavce
4 zrušením konkurzu zaniká funkcia správcu a zástupcu veriteľov. Zanikajú tiež účinky podľa
§ 167b ods. 1, § 167c ods. 2 a 3 a § 167d. Platnosť a účinnosť úkonov vykonávaných počas
konkurzu tým nie je dotknutá. Ak má správca majetok alebo dokumentáciu patriacu dlžníkovi, po
zrušení konkurzu ich bez zbytočného odkladu vráti dlžníkovi, prípadne niektorému z dedičov
dlžníka.
15. Z výše uvedené právní úpravy vyplývá, že oddlužením se pohledávky stávají vůči dlužníku
nevymahatelné v rozsahu, v kterém ho soud zbavil dluhů. Pokud by tedy povinná byla oddlužena
i ve vztahu k vymáhané pohledávce, tak by tato naturálně nadále existující pohledávka oprávněné
byla soudně nevymahatelná a soud by v takovém případě musel exekuci podle ust. § 268 odst.
1 písm. h) o. s. ř. zastavit (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3509/2010).
16. V posuzovaném případě soud prvního stupně dovodil, že konkurz byl zrušen proto, že nebyly
splněny předpoklady pro vedení konkurzu. Jak ale bylo zjištěno, byl konkurz skončen
rozhodnutím správce konkurzní podstaty podle ust. § 167v odst. 1 ZKR proto, že konkurzní
podstata nepokryje náklady konkurzu. Nebylo tedy vydáno soudem rozhodnutí o zrušení
konkurzu podle ust. § 167v odst. 3 ZKR. Rozhodnutí také neobsahuje rozhodnutí o zrušení
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
5 39 Co 355/2018
oddlužení. Přitom slovenská právní úprava stojí na tom, že má-li rozhodnutí o oddlužení pozbýt
účinků, musí být zrušeno (§ 166f odst. 1, § 167v odst. 3 ZKR). Z uvedeného je zřejmé, že právní
závěry soudu prvního stupně nejsou správné, naopak jsou důvodné odvolací námitky povinné.
Protože povinná byla i ohledně vymáhané pohledávky oddlužena a rozhodnutí o oddlužení
nebylo zrušeno, důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán.
17. K námitce oprávněné, že nebyla ze strany slovenského soudu informována o insolvenčním
řízení, lze uvést, že soud skutečně povinnost informovat
známé věřitele má, jak plyne z ust. čl. 54
bod 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848. Z nařízení ani ze ZKR ale nelze
dovodit, že by v případě porušení této povinnosti soudem nedocházelo k oddlužení povinné
ohledně dané pohledávky a nenastal tak důsledek plynoucí z ust. § 166e odst. 2 ZKR, tedy že se
pohledávka stala nevymahatelnou. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda zde jsou důvody
pro odepření uznání rozhodnutí o oddlužení, jak je dovozoval soud prvního stupně.
18. Podle čl. 33 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848 kterýkoli členský stát
může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon
rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo
výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními
zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce. Soudní dvůr Evropské unie
v rozhodnutí C-7/98 (ve vztahu k čl. 27 odst. 1 dříve platného nařízení Rady (ES) č. 1346/2000,
o úpadkovém řízení) v této souvislosti dovodil, že se použije pouze ve výjimečných případech,
neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů této úmluvy, a sice
usnadnění volného pohybu rozsudků. Použití je možné pouze v případě, že uznání nebo výkon
rozhodnutí vydaného v jiném smluvním státě by narušilo nepřijatelným způsobem právní řád
státu, v němž je uznání požadováno, neboť by tím byla ohrožena některá jeho základní zásada.
Ohrožení by muselo představovat zjevné porušení právního pravidla, jež je považováno za
zásadní pravidlo právního řádu státu, v němž je uznání požadováno, nebo zjevné porušení práva,
které je v tomto právním řádu uznáno jako právo základní.
19. Soud prvního stupně poukazoval na to, že povinná dlouhodobě žila v České republice. V tomto
směru je třeba odkázat na ust. § 166f odst. 1 větu prvou ZKR, podle níž veriteľ, ktorý bol
dotknutý oddlžením, má právo domáhať sa zrušenia oddlženia návrhom na zrušenie oddlženia
podaným voči dlžníkovi alebo jeho dedičom do šiestich rokov od vyhlásenia konkurzu alebo
určenia splátkového kalendára na súde, ktorý rozhodol o oddlžení, ak preukáže, že dlžník nemal
pri oddlžení poctivý zámer; dále na § 166g odst. 2 písm. l) ZKR, podle něhož dlžník nemá
poctivý zámer najmä, ak dlžník se domáhal zbavenia dlhov napriek tomu, že na území Slovenskej
republiky nemal v čase podania návrhu centrum hlavných záujmov. Z uvedeného vyplývá, že
soud prvního stupně odmítl uznat rozhodnutí slovenského soudu z důvodu, pro který se
oprávněná může na Slovensku domáhat zrušení oddlužení. Jestliže se ale z tvrzených důvodů
může oprávněná domáhat zrušení oddlužení, nelze dovozovat, že by vydané rozhodnutí
odporovalo veřejnému pořádku České republiky.
20. K poukazu oprávněné na rozdíly mezi úpravou oddlužení dle slovenského práva a českého práva,
které podle oprávněné brání tomu, aby se osvobození od dluhů podle rozhodnutí slovenských
soudů uplatnilo i v poměrech České republiky, lze uvést, že ani insolvenční zákon č. 182/2006
Sb. nevylučuje osvobození dlužníka od úhrady jeho závazků (rozuměno tím oddlužení) v situaci,
kdy dlužník zaplatí svým věřitelům méně než 30 %. To plyne z ustanovení § 415 InsZ a též
judikatura soudů České republiky takové případy zná. V této souvislosti lze odkázat na usnesení
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
6 39 Co 355/2018
ze dne 21. 1.2015, sp. zn. 1 VSPH 2161/2014, v němž Vrchní soud v Praze mimo jiné dovodil,
že „přiznání osvobození dlužníkovi od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu,
ve kterém dosud nebyly uspokojeny (§ 414 odst. 1 a § 415 IZ), není zcela vyloučeno ani
v případě, kdy se nezajištěným věřitelům nedostalo vůbec žádného plnění při oddlužení
zpeněžením majetkové podstaty.“ V zásadě ze stejné úvahy vycházel i Nejvyšší soud České
republiky, když k dané problematice vysvětlil, že „obvykle nelze předpokládat, že se věřitelé
budou chovat „neekonomicky a v situaci, kdy bude dlužníkova ekonomická nabídka dostatečná
jen pro jeden ze způsobů oddlužení, se schůze věřitelů usnese na druhém způsobu, kterým zjevně
předepsané minimální míry uspokojení nezajištěných pohledávek dosáhnout nelze. Přesto, kdyby
taková situace nastala, je podle přesvědčení Nejvyššího soudu řešitelná postupem dle
§ 415 insolvenčního zákona. Prosadí-li věřitelé způsob oddlužení, při němž bude hodnota plnění,
které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, ačkoliv
při dlužníkem prosazovaném jiném (druhém) způsobu oddlužení bylo možné předpokládat, že
tato podmínka bude splněna, bude zpravidla možné uzavřít, že požadované hodnoty plnění
nebylo dosaženo v důsledku okolností, které dlužník nezavinil. Insolvenční soud v takovém
případě může dlužníku přiznat osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení,
přestože hodnota plnění, které obdrželi nezajištění věřitelé, bude nižší než 30 % jejich
pohledávek“ (viz usnesení ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 91/2013). V podstatě na stejných
principech stojí i další rozhodnutí dovolacího soudu, z něhož se podává, že „rozhodli-li věřitelé
(majoritní věřitel) o způsobu oddlužení dlužníka zpeněžením majetkové podstaty v situaci, kdy
dlužník navrhoval jako způsob řešení oddlužení plnění splátkového kalendáře, podle kterého by
pohledávky nezajištěných věřitelů byly uspokojeny v rozsahu převyšujícím 30 % jejich výše, a to s
vědomím, že této hranice uspokojení pohledávek nebude vzhledem k majetkové situaci dlužníka
dosaženo, a s úmyslem znemožnit dlužníku, aby byl po splnění oddlužení osvobozen od placení
zbytku pohledávek, neuplatní se při posouzení, zda dlužník splnil podmínky pro osvobození od
placení zbytku pohledávek, test konkursem předvídaný ustanovením § 415 insolvenčního
zákona“ (viz usnesení ze dne 25. 4. 2018, senátní 29 NSČR 218/2016). Ani v tom, že k oddlužení
podle slovenské právní úpravy dochází na počátku řízení, aniž je zřejmé, zda bude dlužníkem
něco zaplaceno, nelze shledat nic nepatřičného. Ochrana věřitelů je zajištěna tím, že se mohou po
dobu šesti let domáhat zrušení oddlužení, jak již bylo uvedeno výše. Ani z těchto důvodů tak
odvolací soud rozpor s veřejným pořádkem neshledal.
21. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil
a exekuci podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil.
22. O náhradě nákladů řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 89 věty prvé zák. č. 120/2001 Sb.
(exekuční řád), ve spojení s ust. § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle uvedeného ustanovení platí náklady
exekuce ten, který zastavení exekuce zavinil. Oprávněná svůj návrh podala důvodně, nemohla
předpokládat, že v průběhu řízení dojde k oddlužení povinné. Zavinění za zastavení řízení na její
straně nelze dovozovat. Povinná byla oddlužena, oddlužení se vztahuje i na příslušenství
vymáhané pohledávky, proto ani povinné nelze povinnost k náhradě nákladů oprávněné
a soudnímu exekutorovi uložit (viz též rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn.
14 Co 39/2016, které lze vyhledat v ASPI). Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků, ani soudní exekutor, nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení
je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou
měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně,
dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová
7 39 Co 355/2018
dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak.
Praha 17. července 2019
JUDr. Jiří Cidlina v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Markéta Kasimírová