Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Šikana úředníků, šikana samospráv a právo na informace'.

 
V. 
SHRNUTÍ ZÁVĚREČNÉ ZPRÁVY RIA 
 
1. Základní identifikační údaje 
 
Název návrhu zákona: Návrh  zákona,  kterým  se  mění  zákon  č.  106/1999  Sb., 
o svobodném  přístupu  k informacím,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  zákon 
č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů 
 
Zpracovatel / zástupce předkladatele: 
Předpokládaný termín nabytí účinnosti:  
Ministerstvo vnitra 
Prvním  dnem  třetího  kalendářního  měsíce 
 
následujícího  po  jeho  vyhlášení.  (cca 
březen/červen 2020) 
 
 
Implementace práva EU: ANO 

 
2. Cíl návrhu zákona 
 
•  Cílem předkládaného návrhu je náprava stávajícího právní stavu v oblasti svobodného 
přístupu k informacím, který vykazuje určité deficity jak z hlediska ochrany žadatelů, 
tak z hlediska povinných subjektů.  
 
•  Návrh zákona proto obsahuje následující novelizační okruhy: 
 
1.  obranu  proti  zneužívání  práva  na  informace  žadateli  (zneužití  práva  na 
informace  bude  důvodem  pro  odmítnutí  žádosti,  doplnění  zálohy  na  úhradu 
nákladů); 
 
2.  administrativní zjednodušení vyřízení žádosti v některých případech 
 
 
3.  doplnění nových důvodů ochrany informací 
 
4.  prodloužení některých lhůt pro vyřízení žádosti 
 
5.  novela  zákona  č.  123/1998  Sb.,  o  právu  na  informace  o  životním  prostředí
zapracovávající některé instituty zákona č. 106/1999 Sb. 
 
3. Agregované dopady návrhu zákona 
 
3.1 Dopady na státní rozpočet a ostatní veřejné rozpočty: NE 
Náklady 
- neočekávají se 
Přínosy  
- Obrana proti nepřiměřeně rozsáhlým informačním požadavkům možností žádat zálohu na 
úhradu nákladů (povinný subjekt nebude nucen vynakládat prostředky na shromáždění 
informace dříve, než bude záloha zaplacena) 
Dále viz kapitoly 3.2 a 3.3 
 

 

3.2 Dopady na podnikatelské subjekty: NE 
3.3 Dopady na územní samosprávné celky (obce, kraje): ANO 
Specifické dopady pro obce a kraje se neočekávají. I v jejich případě dojde k úsporám 
zavedením zálohy na úhradu nákladů. 
3.4 Sociální dopady: NE 
3.5 Dopady na životní prostředí: NE 
 
 
 

Závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace 
 
1. DŮVOD PŘEDLOŽENÍ A CÍLE 
 
1.1 Název 

 
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, 
ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  zákon  č.  123/1998  Sb.,  o  právu  na  informace  o  životním 
prostředí, ve znění pozdějších předpisů. 
 
 
1.2 Definice problému 

 
Právo na informace je na ústavní úrovni v českém právním řádu zakotveno v čl. 17 Listiny 
základních  práv  a  svobod  (dále  jen  „LPS“).  Čl.  17  odst.  5  LPS  pak  stanoví,  že  podmínky 
uplatňování práva na informace stanoví „prováděcí“ zákon, kterým je zákon č. 106/1999 Sb., 
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též jako „SvInf“). Za 
více než osmnáct let své účinnosti byl SvInf vícekrát novelizován, z významnějších novelizací 
lze připomenout zákony č. 61/2006 Sb. a 222/2015 Sb., jimiž byly do SvInf transponovány 
evropské směrnice o opakovaném užití informací veřejného sektoru. 
Významnou novelizací je změna zákona provedená zákonem č. 111/2019 Sb., kterým se mění 
některé zákony v souvislosti s přijetím zákona  o zpracování osobních údajů (s účinností od 
24.  4.  2019,  resp.  ve  vztahu  k některým  institutům  SvInf  s aplikovatelností  od  1.  1.  2020), 
která mj. zavedla institut tzv. informačního příkazu (nový § 16 odst. 4) a působnost Úřadu pro 
ochranu  osobních  údajů  v oblasti  práva  na  informace.  Informační  příkaz,  zjednodušeně 
řečeno,  předpokládá,  že  nadřízený  orgán  povinného  subjektu  může  nařídit  poskytnutí 
informace, jestliže v odvolacím nebo stížnostním řízení podle zákona o svobodném přístupu 
k informacím neshledá žádné zákonné důvody, které by zpřístupnění informace bránily. Svou 
povahou  se  jedná  o  obdobu  dosud  existujícího  soudního  informačního  příkazu,  původně 
obsaženého v § 16 odst. 4, nově v odstavci 5. 
Žádná  z dosud  provedených  novelizací  však  do  zákona  nezavedla  mechanismy  k ochraně 
povinných  subjektů  před  zneužíváním  práva  na  informace  některými  žadateli  (obvykle 
v podobě  zahlcování  povinných  subjektů  zjevně  nesmyslnými  požadavky  na  informace, 
zpravidla spojené s podáváním velkého množství žádostí a navazujících zcela bezdůvodných 
opravných prostředků). Se zavedením této ochrany proto počítá předložená novelizace tím, že 

 

do  zákona  doplňuje  zcela  nový  důvod  ochrany  (důvod  pro  odmítnutí  žádosti  pro  zneužití 
práva na informace). 
Judikatura se s případy zneužívání práva na informace na straně žadatelů vyrovnala ve více 
rozhodnutích  (zmínit  je  možné  celou  řadu  rozhodnutí,  v nichž  soudy  odmítly  z důvodu 
zneužití práva na informace osvobodit žadatele od soudních poplatků). Cílem novely proto je 
zavést do SvInf taková opatření, která umožní na tento negativní jev adekvátním způsobem 
„reagovat“ již v průběhu vyřizování žádosti o informace. 
1.2.1 Zneužívání práva na informace žadateli 
Ke zneužívání práva na informace může docházet (a v praxi i dochází) též na straně některých 
žadatelů.  Nejedná  se  přitom  o problém  velkého  množství  podávaných  žádostí  či  velkého 
množství požadovaných informací (byť i tyto mohou být jedním ze znaků zneužívání práva na 
informace), ale o skutečné využívání zákona ke zjevně obstrukčním účelům, typicky ve snaze 
„pomstít  se“  povinnému  subjektu  za  jinou  jeho  činnost  (zahlcením  žádostmi  o  informace). 
Přestože neexistuje statistika těchto případů (její sestavení ostatně ani není objektivně možné, 
neboť  potvrzení  toho,  že  určitý  žadatel  zneužívá  právo  na  informace,  může  dát  až  soud, 
přičemž soudy tyto případy řeší výjimečně), jedná se o jev existující, jak potvrzuje relativně 
bohatá judikatura správních soudů (zejména Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního 
soudu, zabývající se osvobozováním od soudních poplatků; srov. např. rozsudky Nejvyššího 
správního soudu č. j. 4 Ans 2/2010-72, č. j. 1 As 54/2010-29, č. j. 7 As 119/2011-33). 
Návrh  předpokládá  dvě  řešení.  Předně  se  zneužití  práva  na  informace  doplňuje  do  zákona 
jako výslovný důvod pro odmítnutí žádosti o informace. Přitom se de iure nejedná o změnu 
právního stavu, neboť správní soudy již ve své judikatuře připouští možnost odmítnutí žádosti 
o  informace  z tohoto  důvodu,  přestože  v zákoně  není  výslovně  uveden  (srov.  rozsudky 
Nejvyššího  správního  soudu  č. j. 9 Ans  7/2012-56  a  č.  j.  8  As  55/2012-62).  Druhým 
opatřením  je  zavedení  zálohy  na  úhradu  nákladů.  Tím  by  se  měly  eliminovat  případy,  kdy 
žadatelé  bez  rozmyslu  nebo  naopak  ve  snaze  zatížit  povinný  subjekt  požadují  vyhledávání 
objemného  množství  různorodých  informací,  a  po  jejich  vyhledání  (a tudíž  po  vynaložení 
příslušných prostředků, zpravidla personálních, na straně povinného subjektu) úhradu nákladů 
odmítnout provést. Ochrana žadatele v této souvislosti bude dána krátkou lhůtou pro uplatnění 
zálohy,  stížnostním  přezkumem  i  zánikem  práva  na  úhradu  nákladů  i  na  zálohu  na  úhradu 
nákladů v případě překročení zákonem daných lhůt. 
1.2.2  Protiústavnost  informačního  příkazu  ve  vztahu  k právu  na  samosprávu  obcí 
a krajů 
V rámci  diskusí  nad  možnostmi  zavedení  tzv.  informačního  příkazu  uplatňovaly  územní 
samosprávné celky a jejich sdružení výhradu neústavnosti takové úpravy s ohledem na zásad 
do práva na územní samosprávu územních samosprávných celků. Otázkou je, zda v případě 
vyřizování žádostí o informace územními samosprávnými celky vůbec z povahy věci může 
docházet k zásahu do práva na samosprávu. Poskytování informací ze samostatné působnosti 
totiž není nadáno uvážením obce či kraje, jaké řešení zvolí – informaci podle zákona musí 
poskytnout,  resp.  nesmí  poskytnout,  existuje-li  konkrétní  zákonný  důvod.  Předmětem  úvah 

 

proto je případné zavedení možnosti podat námitky proti informačnímu příkazu jako forma 
specifického opravného prostředku. 
1.2.3 Vymezení povinných subjektů 
Až do účinnosti novely SvInf provedené zákonem č. 61/2006 Sb. byla působnost SvInf (vedle 
státních orgánů a územních samosprávných celků a jejich orgánů) omezena pouze na veřejné 
instituce  hospodařící  s  veřejnými  prostředky  [při  vymezení  pojmu  veřejné  prostředky  se 
vycházelo  z  legální  definice,  obsažené  v  zákoně  č.  320/2001  Sb.,  o  finanční  kontrole  ve 
veřejné správě a o změně některých zákonů (zákon o finanční kontrole), dle jehož § 2 písm. g) 
jsou veřejnými prostředky veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty 
patřící  státu  nebo  jiné  právnické  osobě  uvedené  v  písm.  a)];  v  této  podobě  byly  veřejné 
instituce  zařazeny  mezi  povinné  subjekty  novelou  provedenou  zákonem  č.  39/2001  Sb. 
Důvodová  zpráva  k  návrhu  této  novely  přitom  motivy  této  skutečnosti  neobjasňuje,  neboť 
zařazení  veřejných  institucí  mezi  povinné  subjekty  je  důsledkem  schválení  pozměňovacího 
návrhu  v  průběhu  projednávání  návrhu  zákona  v  Poslanecké  sněmovně  Parlamentu  ČR. 
Pojmové vymezení veřejné instituce zákon postrádá, a bylo tak ponecháno judikatuře a právní 
teorii. 
Základní  znaky  pojmu  veřejná  instituce  vymezila  především  judikatura  Ústavního  soudu 
(zejména lze odkázat na nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 686/02 a sp. zn. I. ÚS 260/06). Těmito 
znaky, resp. kritérii, dle nichž se povaha určitého subjektu, jako veřejné instituce ve smyslu 
komentovaného  ustanovení,  posuzují,  jsou  a)  způsob  vzniku  (zániku)  instituce  (z pohledu 
přítomnosti  či  nepřítomnosti  soukromoprávního  úkonu),  dále  b)  hledisko  osoby  zřizovatele 
(z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli), c) subjekt vytvářející 
jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli), d) 
existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce a e) veřejný nebo soukromý 
účel instituce.  
Správní soudy následně začaly v řadě případů tyto kritéria aplikovat na obchodní společnosti, 
tedy  ryze  soukromoprávní  entity,  v nichž  však  stát  či  územní  samosprávný  celek  držel 
majetkový  podíl,  který  jim  umožňoval  danou  obchodní  společnost  ovládat.  Za  povinné 
subjekty  pak  byly  označeny  obchodní  společnosti  jako  ČEZ,  a.s.  (rozsudek  Nejvyššího 
správního  soudu  ze  dne  6.  října  2009,  č. j.  2  Ans  4/2009-93,  nebo  rozsudek  Nejvyššího 
správního soudu ze dne 16. března 2016, č. j. As 155/2015-84), Dopravní podnik hlavního 
města Prahy (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. října 2011, č. j. 1 As 114/2011-
121, usnesení Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012 ve věci sp. zn. I. ÚS 330/12), FC Hradec 
Králové,  a.s.  (rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  29.  května  2008,  č.  j.  8  As 
57/2006-67),  Liberecká  IS,  a.s.  (rozsudek  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  28.  března 
2013,  č.  j.  5  As  75/2013-53)  či  Teplárna  České  Budějovice,  a.s.  (rozsudek  Nejvyššího 
správního soudu ze dne 28. března 2013, č. j. 9 As 60/2012-62). Daný výčet je přitom ryze 
příkladmý,  avšak  dokládá  zřetelnou  tendenci  soudní  judikatury  v období  poslední  dekády. 
Z některých  rozsudků  Nejvyššího  správního  soudu  navíc  vyplynulo,  že  „dosah“  pojmu 
veřejná  instituce  by  mohl  být  i  širší  a  zahrnout  též  subjekty,  ve  kterých  stát  či  územní 
samosprávné  celky  žádné  majetkové  podíly  nemají,  nicméně  tyto  hospodaří  s veřejnými 

 

prostředky a zajišťují některé veřejné záležitosti (např. rozsudek Krajského soudu v Brně ze 
dne 7. června 2013, č. j. 62 A 26/2012-129 a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 
27. září 2013, č. j. 5 As 57/2013-16 ve věci společnosti CHAPS spol. s r.o., nebo rozsudek 
Nejvyššího správního soudu ve věci Církve československé husitské ze dne 27. ledna 2016, 
č. j. 1 As 272/2015-75). 
Tuto praxi však zřetelně zvrátil nález Ústavního soudu ze dne 20. června 2017 ve věci sp. zn. 
IV. ÚS 1146/16, jehož závěry následně reflektoval i Nejvyšší správní soud (např. rozsudek 
Nejvyššího správního soudu ve věci ČEZ Distribuce, a.s. ze dne 26. července 2017, č. j. 2 As 
342/2016-122 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci Komunistické strany Čech a 
Moravy ze dne 3. srpna 2017, č. j. 6 As 43/2017-46). Správní soudy začaly odmítat postavení 
povinných subjektů i u obchodních společností, jejichž jediným vlastníkem je stát jak plyne z 
rozsudku Městského soudu v Praze ve věci OTE, a.s. ze dne 7. září 2017, č. j. 8 A 215/2016-
48. V dané věci byla podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne 
12. prosince 2017, č. j. 7 As 311/2017-39, kterým o kasační stížnosti rozhodl, poukázal na 
určitou rozpornost odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 20. června 2017 ve věci sp. zn. 
IV. ÚS 1146/16 (srov. zejména body 25. a 26. odůvodnění předmětného rozsudku Nejvyššího 
správního soudu), ze kterého nelze jednoznačně dovodit, že by všechny obchodní společnosti 
musely být nutně vyňaty z působnosti SvInf. 
Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené svůj právní názor upřesnil v nálezu ze dne 2. 4. 
2019, sp. zn. II. ÚS 618/18 tak, že za povinné subjekt v kategorii veřejných institucí považuje 
ty  právnické  osoby  soukromého  práva,  v nichž  má  stát  nebo  jiná  veřejnoprávní  korporace 
(obec, kraj) stoprocentní účast.  
 
1.3 Popis existujícího právního stavu v dané oblasti 
Popis  stávajícího  platného  stavu  byl  proveden  v kapitolách  1.2.1  až  1.2.4  v souvislosti 
s nastíněním problémů, které je nutné novelizací vyřešit. 
1.4 Identifikace dotčených subjektů 
Zákon  o  svobodném  přístupu  k informacím  mezi  povinné  subjekty  (§  2  odst.  1  a  2),  tedy 
subjekty,  které  jsou  povinny  poskytovat  informace  vztahující  se  k jejich  činnosti,  zahrnuje 
všechny  státní  orgány,  dále  všechny  územní  samosprávné  celky  a  tzv.  veřejné  instituce, 
jejichž  výčet  bude  návrh  přesněji  definovat.  Mezi  dotčené  subjekty  náleží  i fyzické  či 
právnické osoby, pokud rozhodují o právech a povinnostech. 
Žadatelem  o  informace  pak  může  být  každá  fyzická  nebo  právnická  osoba.  Specifickou 
kategorií  jsou  žadatelé,  kteří  o  poskytnutí  informací  žádají  za  účelem  jejich  dalšího 
hospodářského zpracování (nikoli tedy v rámci uspokojování obecného ústavního politického 
práva na informace). Ačkoli jim zákon nestanoví žádné specifické (lepší či horší) postavení 
oproti jiným žadatelům, i pro ně je nutné, aby informace získali včas. 

 

Lze  tedy  shrnout,  že  dotčenými  subjekty  jsou  všechny  veřejnoprávní  subjekty  a  všechny 
fyzické i právnické osoby. 
1.5 Popis cílového stavu 
Cílový stav vychází ze shora popsaného právního stavu a jeho nedostatků. Cílem návrhu je 
zavést  taková  opatření,  která  budou  účinně  bránit  zneužívání  práva  na  informace  na  straně 
žadatelů  (možností  odmítnout  žádost  z tohoto  důvodu  a  možností  povinného  subjektu 
požadovat zálohu na úhradu nákladů) a povedou k usnadnění vyřizování žádostí o informace 
o platech a odměnách. 
1.6 Zhodnocení rizika 
Zavedení ochrany před zneužíváním zákona ze strany žadatelů může být v praxi zneužito i ze 
strany povinných subjektů. Pokud jde o výslovný důvod pro odmítnutí žádosti o informace, 
v tomto případě se právní stav nemění, neboť již dnes judikatura možnost odmítnutí žádosti 
pro zneužití zákona aprobovala. Ochrana žadatele je zde dána v odvolacím řízení a v řízení 
soudním. V případě zálohy na náklady je ochrana dána krátkou lhůtou pro její uplatnění, výší 
zálohy, jejím přezkumem ve stížnostním řízení (§ 16a) a přeneseně i ve správním soudnictví 
(proti usnesení o odložení žádosti pro nezaplacení úhrady nákladů), jakož i zpřísněním dalších 
podmínek. 
Lze tedy konstatovat, že určitá rizika jsou s novou právní úpravou spojena, návrh se je však 
snaží  sám  eliminovat  a  i  přes  jejich  existenci  bude  mít  zavedení  nových  opatření  ve  svém 
důsledku jednoznačně pozitivní efekt. 
2. Návrh variant řešení 
 
2.1 Opatření proti zneužívání SvInf ze strany žadatelů 
Současné  zákonné  nastavení  vztahu  mezi  žadatelem  o  informace  a povinným  subjektem 
nedává povinnému subjektu dostatečné možnosti ochrany proti zjevnému zneužívání práva na 
informace  ze  strany  žadatelů.  To  se  projevuje  nejčastěji  podáváním  velkého  množství 
nesouvisejících  žádostí  jedním  žadatelem  či  žadateli  „vzájemně  propojenými“  nebo 
požadováním velkého množství informací, které spolu ne vždy souvisejí. Jakkoli se v praxi 
nejedná  o  časté  situace  (přesná  statistika  neexistuje  a  nelze  ji  ani  zpracovat),  přesto  se 
vyskytují  a reálně  mohou  vést  až  k paralýze  činnosti  povinného  subjektu  (např.  malá  obec, 
která nemá zaměstnance a žádosti vyřizují neuvolnění starosta nebo místostarosta; srov. v této 
souvislosti 
mediálně 
známý 
případ 
obce 
Seč 
na 
Pardubicku 
– 
http://pardubice.idnes.cz/stezovatel-paralyzoval-zastupitelstvo-sec-fm4-/pardubice-
zpravy.aspx?c=A140116_122658_pardubice-zpravy_mt,  
mající  též  soudní  dohru  v podobě 
„potvrzení“  zneužití  práva  na  informace  žadatelem  správními  soudy;  srov.  rozsudky 
Nejvyššího  správního  soudu  č.  j.  5  As  42/2015-13,  3  As  81/2015-34,  3  As  82/2015-31 
a Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 52 A 123/2014-46 a č. j. 52 A 76/2014-97, jehož 
právní větu lze citovat: Je-li soudu z úřední činnosti známo, že určitý žalobce systematicky 

 

zneužívá právo na přístup k informacím a právo na přístup k soudu, je soud oprávněn další 
návrhy  téhož  žalobce,  z  nichž  bude  na  prvý  pohled  patrno,  že  jejich  cílem  je  pouze  šikana 
povinného subjektu a zatížení soudu, bez dalšího podle § 46 odst. 1 písm. a/ s. ř. s. odmítnout, 
neboť zneužití práva nepožívá právní ochrany.).  
Z tohoto  důvodu  je  nutné  v zákoně  zavést  určitá  preventivní  opatření,  která  by  povinnému 
subjektu umožnila relativně jednoduchým procesním způsobem odmítat žadatele, kteří zákon 
o  svobodném  přístupu  k informacím  zneužívají  k jiným  účelům  než  k  získání  informace 
(samozřejmě při zachování adekvátní procesní ochrany žadatele proti zneužití těchto nástrojů 
ze  strany  povinných  subjektů).  Konkrétně  se  jedná  o  následující  instituty  -  zavedení 
zvláštního  důvodu  pro  odmítnutí  žádosti  o  informace  v případě  obstrukčních  žádostí 
a zavedení  zálohy  na  úhradu  nákladů.  Dle názoru  předkladatele  pak  připadají  v úvahu  tyto 
legislativní varianty řešení:  
1.  Nulová varianta (zachování stávajícího stavu). 
2.  Zavedení výslovného důvodu pro odmítnutí žádosti zneužívající právo na informace. 
3.  Zavedení zálohy na úhradu nákladů za poskytnutí informace.  
 
2.2 Protiústavnost informačního příkazu ve vztahu k právu na samosprávu obcí a krajů 
1.  Nulová varianta 
2.  Vyloučení  informačního  příkazu  vůči  obcím  a  krajům  ve  vazbě  na  informace 
vypovídající o samostatné působnosti 
3.  Zavedení specifického opravného prostředku (námitek) 
 
2.3 Vymezení povinných subjektů – veřejných institucí 
1.  Nulová varianta 
2.  Taxativní vymezení povinných subjektů – veřejných institucí 
 
3. Vyhodnocení nákladů a přínosů 
3.1 Identifikace nákladů a přínosů 
Zkoumanými  náklady  jsou  finanční  dopady  na  veřejné  rozpočty  (včetně  personálního 
zabezpečení)  na  jedné  straně  a  mimoekonomické  dopady  na  straně  žadatelů  o  informace, 
zejména  z hlediska  rychlosti  získání  požadovaných  informací.  Přínosy  uvažovaných  změn 
jsou pak na opačné straně snížení nákladů spojených s vyřizováním těch žádostí, které jsou 
zjevně obstrukční nebo které zjevně směřují k mimořádně rozsáhlému (a tedy i nákladnému) 
vyhledávání informací. 
Vzhledem k roztříštěnosti agendy svobodného přístupu k informacím (povinným subjektem je 
každý  státní  orgán,  obec  i  kraj)  a  protože  neexistuje  jediný  ústřední  správní  úřad  pro  tuto 
oblast  (věcně  sice  náleží  problematika  svobodného  přístupu  k informacím  do  působnosti 
Ministerstva vnitra, to však není „jediným“ nadřízeným orgánem všech povinných subjektů), 

 

nejsou dostupná žádná agregovaná o náročnosti výkonu této agendy. Některé údaje sice lze 
získat z výročních zpráv publikovaných podle § 18 SvInf, jedná se však toliko o dílčí údaje, 
které pro účely hodnocení dopadů regulace nejsou využitelné, neboť nevypovídají o reálném 
vytížení touto agendou.  
3.2 Náklady 
Z hlediska hodnocení dopadů navrhovaných řešení je provedená analýza spíše kvalitativní než 
kvantitativní, tj. zaměřuje se zejména na posouzení mimopeněžních přínosů a nákladů, avšak 
na  hospodářský  efekt  lze  částečně  (u  některých  navrhovaných  opatření)  usuzovat.  Jak  bylo 
uvedeno,  cílem  předloženého  legislativního  návrhu  je  zefektivnění  systému  svobodného 
přístupu  k informacím.  Dle  názoru  předkladatele  je  předpokládaný  finanční  dopad  na 
veřejné rozpočty níže popsaných institutů neutrální, mnohdy kladný. Zvýšení efektivity lze 
tedy  spatřovat  nejen  v urychlení  celého  procesu  při  poskytnutí  informací,  ale  rovněž  ve 
snížení jeho finanční náročnosti. 
Existující  institut  informačního  příkazu  umožňuje  nadřízenému  orgánu  povinného  subjektu 
povinnému  subjektu  přímo  uložit  poskytnutí  informace  (jsou-li  pro  takový  postup  splněny 
zákonné důvody, tj. nejedná-li se o informaci, kterou by nebylo možno vydat). Předestřený 
institut  reaguje  na  aktuální  stav  aplikační  praxe,  kdy  povinné  subjekty  nerespektují  právní 
názor  nadřízeného  orgánu,  čímž  dochází  k jakémusi  zacyklení  celého  řízení,  které  s  sebou 
automaticky přináší i další neúčelně vynaložené náklady, a to jak na straně žadatele, tak na 
straně povinného subjektu a jeho nadřízeného orgánu. Zjednodušení celého procesu se tedy 
kladně promítne i do jeho finanční náročnosti.  
Zakotvení  zálohy  na  úhradu  za  mimořádně  rozsáhlé  vyhledání  informací  pak  minimalizuje 
neúčelně vynaložené náklady povinným subjektem na straně jedné, na straně druhé je žadatel 
chráněn proti zneužívání uvedeného institutu stanovením maximální možné výše požadované 
zálohy a možností podat proti výši zálohy stížnost podle § 16a SvInf. Uvedené nástroje mají 
za cíl minimalizaci nákladů za poskytnutí informací.  
3.3 Přínosy 
Mimoekonomické dopady navrhované právní úpravy se vztahují k jejímu základnímu cíli – 
zefektivnění  systému  svobodného  přístupu  k  informacím  a  nepochybně  též  zvýšení  míry 
transparentnosti povinných subjektů při výkonu svěřené působnosti, resp. činnosti. V tomto 
ohledu návrh postupuje směrem způsobilým vyvolat zamýšlené důsledky. Při aplikaci nové 
úpravy může napomoci i aktivní metodická úloha Ministerstva vnitra. 
Předkladatel  závěrem  konstatuje,  že  předkládaný  návrh  zákona  nevyvolá  žádné  dopady 
v oblasti  životního  prostředí  ani  v  sociální  oblasti.  Předložený  návrh  rovněž  nemá  dopad 
na rovnost mužů a žen. 

 

3.4 Vyhodnocení nákladů a přínosů variant 
Ad 2.1 (Ochrana povinných subjektů proti zneužívání práva na informace) 
Varianta nulová 
Zákon  o  svobodném  přístupu  k informacím  neobsahuje  výslovné  ustanovení  o  možnosti 
odmítnout žádost v případě zneužití práva na informace, resp. neobsahuje ochranu povinného 
subjektu v situacích, v nichž sice nelze prokázat na straně žadatele o informace zneužití práva, 
nicméně  informační  požadavky  přesahují  rámec  běžné  úřední  činnosti  daného  povinného 
subjektu.  Tento  stav  je  bezesporu  nežádoucím  a  je  předmětem  četné  a  často  i  oprávněné 
kritiky ze strany povinných subjektů.  
Při hledání optimálního řešení je nutné ovšem současně respektovat čl. 17 odst. 4 LPS tak, 
aby  jakékoli  opatření  mající  za  cíl  ochranu  povinných  subjektů  nebylo  koncipováno 
neproporcionálně, resp. ve svém důsledku nemohlo vést ke zneužití proti žadatelům. Každé 
uvažované opatření tedy musí obsahovat dostatečně záruky bránící jeho zneužití. 
Varianta zavedení ochrany povinných subjektů 
Platné  znění  zákona  o  svobodném  přístupu  k  informacím  neumožňuje  povinnému  subjektu 
žádat zálohu na úhradu nákladů. To ve vztahu k nákladům za mimořádně rozsáhlé vyhledání 
informací znamená, že povinný subjekt musí nejdříve náklady vynaložit (vyhledat informace), 
aby  mohl  náklady žadateli  předepsat  k úhradě.  Žadatelé  často  náklady neuhradí  a žádost  je 
odložena, takže povinným subjektem byly náklady vynaloženy zbytečně. Povinný subjekt by 
tedy  měl  mít  možnost  žádat  zálohu  na  náklady  v případě  mimořádně  rozsáhlého  vyhledání 
informací,  čímž  by  bylo  docíleno  snížení  administrativních  nákladů  povinných  subjektů. 
Vhodným  zákonným  omezením  zálohy,  přesným  vymezením  způsobu  jejího  odhadu 
a omezením z hlediska lhůty pro její uplatnění je minimalizováno riziko zneužití předmětného 
ustanovení  ze  strany  povinného  subjektu.  Jako  nejvhodnější  se  jeví  „zastropování“  zálohy 
a omezení zálohy jen na případy mimořádně rozsáhlého vyhledání informací. Samozřejmou 
součástí je i alternativní  možnost, aby žadatel podal stížnost proti výši zálohy (buď zálohu 
zaplatí a stížnost bude podávat až proti konečné výši úhrady, nebo si podá stížnost a vyčká 
rozhodnutí nadřízeného  orgánu,  zde  ovšem  s vědomím,  že  řízení  o  stížnosti  na  výši  zálohy 
prodlouží celkovou dobu vyřizování žádosti o informace). 
Varianta zavedení výslovné možnosti odmítnout žádost pro „zneužití práva“ 
Zákon  o  svobodném  přístupu  k informacím  nezná  jako  výslovný  specifický  důvod  pro 
odmítnutí  žádosti  o  informace  tzv.  zneužití  práva  na  straně  žadatelů.  Judikatura  správních 
soudů  nicméně  dovodila,  že  z tohoto  důvodu  lze  žádost  odmítnout  i  bez  výslovného 
zákonného  ustanovení  (zmínit  lze  v této  souvislosti  dva  zásadní  rozsudky  Nejvyššího 
správního  soudu,  rozsudky  č.  j.  9  Ans  7/2012-56  a  č.  j.  8  As  55/2012-62).  Správní  soudy 
hovoří  o  tzv.  faktických  důvodech  pro  odmítnutí  žádosti  o  informace  [řadí  mezi  ně 
i neexistenci informace (č. j. 2 As 72/2007-56) a případy opakovaného požadování již jednou 
vydaných informací (č. j. 2 As 13/2007-75 a č. j. 5 A 65/2002-33)]. Tento judikatorní přístup 
je  však  do  jisté  míry  sporný,  neboť  podle  čl.  17  odst.  4  LPS  je  základní  podmínkou  pro 

 

vyloučení  informačního  požadavku  existence  zákonem  stanoveného  důvodu.  Vzhledem 
k tomu se pro posílení právní jistoty povinných subjektů navrhuje výslovné doplnění tohoto 
důvodu  pro  odmítnutí  žádosti  o  informace  do  zákona.  Koncepčně  je  změna  inspirována 
ustanovením § 8 odst. 3 písm. b) zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním 
prostředí,  které  takový  důvod  zná  (dále  je  možno  odepřít  zpřístupnění  informace,  pokud  je 
žádost  formulována  zjevně  provokativně  nebo  obstrukčně).  Znění  je  však  přizpůsobeno 
podmínkám  SvInf  a  potřebě  chránit  žadatele  před  zneužitím  tohoto  nového  institutu 
stanovením přesnějších podmínek pro jeho aplikaci. 
Na právním stavu před novelizací a po této novelizaci se co do důsledků nic nemění, neboť 
jak  bylo  uvedeno  soudy  již  možnost  odmítat  žádosti  pro  zneužití  práva  i  pro  opakované 
požadování  totožných  informací  připouštějí.  Doplněním  se  však  posiluje  právní  jistota 
povinných subjektů. I nadále přitom bude platit, že povinné subjekty musejí případný závěr 
o zneužití práva na straně žadatele řádně odůvodnit, tedy žadateli prokázat, že na jeho straně 
se již skutečně jedná o zneužití práva (v podrobnostech srov. zvláštní část důvodové zprávy).  
S ohledem  na  výše  uvedené  proto  předkladatel  navrhuje  zavedení  zálohy  na  úhradu 
nákladů i výslovné možnosti odmítnout žádost pro zneužití práva. Oba instituty nezatíží 
povinné  subjekty  ani  po  stránce  nákladové,  ani  personální,  a  současně  nepovedou  ke 
ztížení přístupu k informacím pro žadatele (při adekvátním zákonném provedení). 
Ad  2.2  Protiústavnost  informačního  příkazu  ve  vztahu  k právu  na  samosprávu  obcí 
a krajů 
Informační příkaz byl do zákona zaveden novelou č. 111/2019 Sb., a aplikovatelností od 1. 1. 
2020. V rámci nyní zpracovávané novely bylo s ohledem na výhrady krajů vůči informačnímu 
příkazu  analyzováno,  zda  se  má  informační  příkaz  vztahovat  i  na  poskytování  informací 
územními  samosprávnými  celky  v samostatné  působnosti,  tedy  zda  uložením  povinnosti 
poskytnout informaci by nedošlo k nepřiměřenému zásahu státu do práva na samosprávu.  
Předkladatel  tento  názor  nesdílí.  Poskytování  informací  není  rozhodováním  o  právu  na 
samosprávu  (resp.  není  výkonem  samosprávné  rozhodovací  pravomoci).  To,  že  zákon 
vyřizování žádostí o informace ze samostatné působnosti svěřuje do působnosti samostatné 
(srov. § 20 odst. 6 SvInf a contr.), neznamená, že dává obcím a krajům úvahu, zda informaci 
vydat či nikoli. Naopak, obce i kraje jako povinné subjekty jsou striktně vázány zákonnými 
podmínkami (čl. 17 odst. 4 LPS a § 7 až 11 SvInf), takže neposkytnout informaci mohou jen 
v zákonem  daných  případech.  Z tohoto  důvodu  příkaz  nadřízeného  orgánu  poskytnout 
informaci ze samostatné působnosti není zásahem do rozhodovací pravomoci obce či kraje (ta 
de  facto  žádná  není),  ale  toliko  výsledkem  přezkumu  zákonných  podmínek  pro  odepření 
informace.  Kromě  toho  podle  §  90  odst.  1  písm.  b)  správního  řádu  je  pro  povinný  subjekt 
závazný právní názor vyjádřený odvolacím orgánem, a proto dovodí-li nadřízený orgán obce 
či kraje v rámci odvolacího řízení povinnost informaci poskytnout, nemůže (nechce-li porušit 
zákon) dotčená obec či kraj informaci neposkytnout. Právní stav je tedy i bez informačního 
příkazu  takový,  že  obec  či  kraj  i  nyní  musejí  na  základě  rozhodnutí  odvolacího  orgánu 
informaci vydat.  
10 
 

Z tohoto  důvodu  se  nejeví  varianta  vyloučení  informačního  příkazu  vůči  obcím  a 
krajům ve vazbě na informace vypovídající o samostatné působnosti jako adekvátní, neboť by 
tím naopak došlo ke zhoršení stávající úrovně přístupu k informacím. Ze stejného důvodu se 
nejeví jako vhodné ani zavedení institutu námitek. Možnost územního samosprávného celku 
podat  proti  informačnímu  příkazu  námitky  by  jen  neúměrně  prodloužila  dobu  vyřizování 
informačních žádostí a zatížila nadřízené orgány, které by o námitkách musely rozhodovat. 
Z tohoto důvodu má předkladatel zato, že je jako vhodná varianta nulová. 
Ad 2.3 Vymezení povinných subjektů 
V případě  nulové  varianty  nebude  návrh  obsahovat  úpravu  ustanovení  §  2  odst.  1  SvInf 
a bude zachován současný stav. Jelikož Ústavní soud v posledním ze svých rozhodnutí, která 
se týkají výkladu pojmu „veřejná instituce“ (v nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 618/18), 
odstranil  dosavadní  výkladové  pochybnosti,  když  judikoval,  že  za  povinné  subjekty 
v kategorii veřejných institucí lze považovat ty právnické osoby soukromého práva, v nichž 
má  stát  nebo  jiná  veřejnoprávní  korporace  (obec,  kraj)  stoprocentní  účast,  nejeví  se  změna 
právní  úpravy  jako  nezbytná.  Naopak  nahrazení  pojmu  veřejná  instituce  taxativním  výčtem 
typových  povinných  subjektů  by  zřejmě  bylo  jen  obtížně  prosaditelné.  Jak  totiž  ukazují 
zkušenosti  spojené  s přijímáním  zákona  o  registru  smluv  (340/2015  Sb.)  –  nalezení 
přijatelného kompromisu o zařazení jednotlivých subjektů do kategorie povinných subjektů se 
jeví  jako  složitější,  než  je  ponechat  jejich  vymezení  judikatuře.  Ta  se  ostatně,  jak  výše 
uvedeno, již sjednotila a výkladové obtíže by tudíž v praxi již neměly nastávat. Kromě toho 
k revizi  zákonného  vymezení  povinných  subjektů  bude  nutné  přistoupit  též  v souvislosti 
s implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024 ze dne 20. června 
2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru (s termínem do 
17.  7.  2021).  Zařazení  této  změny  již  do  nyní  připravované  novely  se  tudíž  jeví  jako 
nevhodné. 
 
4. Návrhy řešení 

4.1 Stanovení pořadí variant a výběr nejvhodnějšího řešení 
V oblasti ochrany povinných subjektů se jako optimální jeví kombinace varianty č. 2 a 3, tedy 
zavedení omezené zálohy nákladů na mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací a možnosti 
odmítnout  žádost  o  informace  pro  zjevnou  obstrukci  či  provokativnost,  případně  má-li 
žadateli  informace  již  prokazatelně  k dispozici.  Varianta  č.  1  (nulová)  neodstraňuje 
identifikované aplikační problémy. 
Ve vztahu k informačnímu příkazu i k vymezení povinných subjektů se jako optimální jeví 
ponechání stávajícího právního stavu bez změn. 
5. Implementace doporučené varianty a její vynucování 
Implementace  předkládaného  návrhu  nevyžaduje  vytvoření  ani  zásadní  změny  činnosti 
organizačních struktur.  
11 
 


Respektování  zákonné  úpravy  je  zajištěno  podle  povahy  věci  prostředky  správního  řízení 
a správního soudnictví. 
Předkládaný  návrh  neobsahuje  při  respektování  variant  doporučených  v tomto  hodnocení 
řešení, která by představovala zvýšené riziko z hlediska proveditelnosti a vynutitelnosti. 
6. Přezkum účinnosti regulace 
Účinnost  předkládané  novely  zákona  bude  v praxi  ověřována  běžnými  metodami  správního 
řízení, prostřednictvím řízení o opravných prostředcích a řízeními před správními soudy. 
7. Konzultace a zdroje dat 
Předpokládané úpravy byly předběžně projednány se zástupci ústředních orgánů státní správy, 
se  Svazem  měst  a  obcí  České  republiky,  s Asociací  krajů  České  republiky  i  se  zástupci 
neziskového  sektoru  -  po  provedení  vnitroresortního  připomínkového  řízení  Ministerstvo 
vnitra  zveřejní  tento  návrh  na  internetových  stránkách  k případným  připomínkám  ze  strany 
veřejnosti. 
Zdrojem  dat  byla  především  soudní  rozhodnutí  publikovaná  na  http://www.nssoud.cz 
a zkušenosti  předkladatele  jako  odvolacího  orgánu  krajů  při  poskytování  informací  ze 
samostatné  působnosti  a  jako  kontrolního  a  dozorového  orgánu  nad  výkonem  samostatné 
působnosti obcemi i kraji podle zákonů o územních samosprávných celcích. Kromě toho byly 
zdrojem i konzultace s dotčenými subjekty. 
8. Kontakty na zpracovatele RIA 
Kontaktní  osoba:    Odbor  veřejné  správy,  dozoru  a  kontroly  Ministerstva  vnitra, 
tel. 974 816 411, e-mail xxxxxxx@xxxx.xx   
 
12 
 
Elektronický podpis - 22.10.2019
Certifikát autora podpisu :
Jméno : Ing. Marie Kostruhová
Vydal : PostSignum Qualified C...
Platnost do : 31.1.2020 11:42:40-000 +01:00