P loha D vodov zpr va.pdf

IV.
Důvodová zpráva

Obecná část:

1. Zhodnocení platného právního stavu, včetně zhodnocení současného stavu ve vztahu
k zákazu diskriminace a ve vztahu k rovnosti mužů a žen

Právo na informace je na ústavní úrovni v českém právním řádu zakotveno v čl. 17
Listiny  základních  práv  a  svobod  (dále  jen  „LPS“).  Čl.  17  odst.  5  LPS  pak  stanoví,  že
podmínky  uplatňování  práva  na  informace  stanoví  „prováděcí“  zákon,  kterým  je  zákon
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále též
jako  „SvInf“).  Za  více  než  osmnáct  let  své  účinnosti  byl  SvInf  vícekrát  novelizován,
z významnějších  novelizací  lze  připomenout  zákony  č.  61/2006  Sb.  a  222/2015  Sb.,  jimiž
byly  do  SvInf  transponovány  evropské  směrnice  o  opakovaném  užití  informací  veřejného
sektoru.  Významnou novelizaci v nedávné době přinesl zákon č. 111/2019 Sb., kterým se mění
některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, který mj. zavedl
institut  tzv.  informačního  příkazu  a  působnost  Úřadu  pro  ochranu  osobních  údajů  v oblasti
práva  na  informace.  Informační  příkaz,  zjednodušeně  řečeno,  předpokládá,  že  nadřízený
orgán  povinného  subjektu  může  nařídit  poskytnutí  informace,  jestliže  v odvolacím  nebo
stížnostním řízení podle zákona o svobodném přístupu k informacím neshledá žádné zákonné
důvody,  které  by  zpřístupnění  informace  bránily.  Svou  povahou  se  jedná  o  obdobu  dosud
existujícího soudního informačního příkazu, původně obsaženého v § 16 odst. 4 SvInf.

Žádná  z dosud  provedených  novelizací  však  do  zákona  nezavedla  mechanismy
k ochraně  povinných  subjektů  před  zneužíváním  práva  na  informace  některými  žadateli
(obvykle  v podobě  zahlcování  povinných  subjektů  zjevně  nesmyslnými  požadavky  na
informace,  zpravidla  spojené  s podáváním  velkého  množství  žádostí  a  navazujících  zcela
bezdůvodných  opravných  prostředků).  Se  zavedením  této  ochrany  proto  počítá  předložená
novelizace  tím,  že  do  zákona  doplňuje  zcela  nový  důvod  ochrany  (důvod  pro  odmítnutí
žádosti pro zneužití práva na informace).

Odpovídající  změny  jsou  rovněž  zaváděny  do  zákona  č.  123/1998  Sb.,  o  právu  na
informace  o  životním  prostředí,  ve  znění  pozdějších  předpisů.  Některé  instituty  však  do
zákona č. 123/1998 Sb. přebírány nejsou, ať již z důvodu absence věcné příbuznosti (např.
problematika  ochrany  bankovního  tajemství),  odlišného  pojetí  zákona  č.  123/1998  Sb.
(poskytnutí  informací  nelze  vázat  na  úhradu  nákladů  za  mimořádně  rozsáhlé  vyhledání
informací,  z toho  důvodu  se  nenavrhuje  zavedení  záloh)  nebo  možného  rozporu
s mezinárodními  závazky  (např.  výzva  k poskytnutí  součinnosti  směřující  k prokázání
veřejného  zájmu  -  podle  Aarhuské  úmluvy  žadatel  nemusí  uvádět  důvod  podání  žádosti
o informace nebo prokazovat nárok či zájem).

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace.

Současný  právní  stav  se  nijak  nedotýká  problematiky  zákazu  diskriminace  ani
problematiky rovnosti mužů a žen.

1

2.  Odůvodnění  hlavních  principů  navrhované  právní  úpravy,  včetně
dopadů navrhovaného  řešení  ve  vztahu  k  zákazu  diskriminace  a  ve  vztahu  k rovnosti
mužů a žen

Cílem  navrhovaných  změn  je  poskytnout  přiměřenou  možnost  obrany  povinným
subjektům,  které  vyřizují  zjevně  obstrukční  žádosti  o  informace.  V tomto  směru  předvídá
návrh dvě řešení. Předně se zneužití práva na informace doplňuje do zákona jako výslovný
důvod pro odmítnutí žádosti o informace. Přitom se de iure nejedná o změnu právního stavu,
neboť správní soudy již ve své judikatuře připouštějí možnost odmítnutí žádosti o informace
z tohoto  důvodu,  přestože  v zákoně  není  výslovně  uveden  (srov.  rozsudky  Nejvyššího
správního  soudu  č. j. 9 Ans  7/2012-56  a  č.  j.  8  As  55/2012-62).  Druhým  opatřením  je
zavedení  zálohy  na  úhradu  nákladů.  Tím  by  se  měly  eliminovat  případy,  kdy  žadatelé  bez
rozmyslu  nebo  naopak  ve  snaze  zatížit  povinný  subjekt  požadují  vyhledávání  objemného
množství  různorodých  informací,  a  po  jejich  vyhledání  (a  tudíž  po  vynaložení  příslušných
prostředků na straně povinného subjektu) úhradu nákladů odmítnou provést.

Návrh  výslovně  (taxativním  způsobem)  nevymezuje  okruh  povinných  subjektů
v kategorii tzv. veřejných institucí a jejich určení ponechává judikatuře, která se do jisté míry
v současnosti  ustálila.  Z  nálezů  Ústavního  soudu  sp.  zn.  IV.  ÚS  1146/16  a  I.  ÚS  1262/17
vyplývá,  že  povinnými  subjekty  jsou  ze  soukromoprávních  subjektů  (zejména  obchodních
společností),  ty  právnické  osoby,  jejichž  jediným  vlastníkem/společníkem  je  stát  či
samospráva,  případně  jestliže  vlastníci/společníci  jsou  výlučně  stát  a  územní  samosprávné
celky. Naopak jimi nejsou ty soukromoprávní subjekty, u nichž je stát či územní samospráva
pouze  účastna,  nikoli  však  výlučně.  S ohledem  na  vyjasnění  tohoto  pojmu  v judikatuře
Ústavního soudu návrh výslovnou úpravu nepředpokládá. Ostatně pokus o výslovné vymezení
se  uskutečnil  na  základě  poslaneckého  návrhu  novely  zákona  (sněmovní  tisk  č.  50
8. volebního  období  Poslanecké  sněmovny,  ta  však  návrh  v této  části  odmítla).  Praxe
např. v minulosti  řešila  povahu  tzv.  zaměstnaneckých  zdravotních  pojišťoven  podle  zákona
č. 280/1992 Sb. o resortních, oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, ve
znění  pozdějších  předpisů,  tedy  jejich  podřazení  do  kategorie  veřejných  institucí.  Nejvyšší
správní  soud  v návaznosti  na  výše  zmíněná  rozhodnutí  Ústavního  soudu  judikoval,  že
„zaměstnanecké  pojišťovny  zřízené  dle  zákona  č.  280/1992  Sb.,  o  resortních,  oborových,
podnikových  a  dalších  zdravotních  pojišťovnách,  jsou  jakožto  veřejné  instituce  povinnými
subjekty  dle  §  2  odst.  1  zákona  č.  106/1999  Sb.,  o  svobodném  přístupu  k  informacím.“
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 2 As 157/2018-46). Není tedy
sporu  o  tom,  že  i zaměstnanecké  zdravotní  pojišťovny  jakožto  povinné  subjekty  (veřejné
instituce)  podléhají  plné  informační  povinnosti  ve  smyslu  zákona  o  svobodném  přístupu
k informacím (a aktuální judikatury Ústavního soudu k povaze veřejných institucí).

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace.

Žádné  z navržených  opatření  nemá  dopady  v oblasti  diskriminace  či  rovnosti  mužů
a žen.
3. Vysvětlení nezbytnosti navrhované úpravy v jejím celku

Stávající právní stav vykazuje určité deficity jak z hlediska ochrany žadatelů (ty však
byly do značné míry vyřešeny novelizací provedenou v rámci zákona, kterým se mění některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, tak z hlediska ochrany
povinných subjektů. Ani jednu z nich přitom nelze uspokojivě řešit výkladem SvInf či skrze
2

rozhodování  správních  soudů.  K  ochraně  povinných  subjektů  proti  zneužití  práva  na
informace  musí  být  přijato  s ohledem  na  čl.  17  odst.  4  LPS  řešení,  které  bude  výslovně
stanoveno zákonem (důvody pro odmítnutí žádosti musejí být vymezeny pozitivním právem).

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace.

4. Zhodnocení  souladu  navrhované  právní  úpravy  s  ústavním  pořádkem  České
republiky

Právo na informace je na ústavní úrovni v českém právním řádu zakotveno v čl. 17
LPS. V čl. 17 odst. 5 LPS se uvádí, že podmínky pro realizaci práva na informace stanoví
„prováděcí“ zákon; tím je mj. zákon o svobodném přístupu k informacím. Právo na informace
je  rovněž  dotčeno  v ústavním  pořádku  „konkurujícími  právy“,  zejména  právem  na  ochranu
osobnosti a osobních údajů dle čl. 10 LPS.

Navrhovaná  úprava  zásadním  způsobem  nezasahuje   do  hmotněprávního rozsahu
práva na informace, vymezenému ústavním pořádkem, neboť nová omezení zpřístupnitelných
informací, která zavádí, jsou všechna plně proporční a obstojí z hlediska čl. 17 odst. 4 LPS
(v podrobnostech srov. odůvodnění ve zvláštní části důvodové zprávy). Z tohoto hlediska lze
konstatovat, že s ústavním pořádkem je novela slučitelná.

Návrh  přináší  určité  modifikace  práva  na  informace  v rovině  procesní,  přičemž
z ústavního hlediska je nutné se zabývat slučitelností navrhované zálohy na úhradu nákladů
i možností odmítnout žádost z důvodu zjevné obstrukce.

Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve vztahu k právu na informace je patrné, že
jakákoli  omezení  byť  i  procedurálního  charakteru  musejí  být  taková,  aby  nevedla
k nepřiměřenému  omezení  či  dokonce  k vyloučení  práva  na  informace  (srov.  např.  nálezy
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1684/11 nebo sp. zn. I. ÚS 1885/09). Předkladatel má za to,
že  tyto  podmínky  jsou  u  obou  dvou  navrhovaných  institutů  splněny.  V případě  zálohy  na
úhradu  nákladů  (v  této  souvislosti  je  nutné  připomenout,  že  zákon  o  svobodném  přístupu
k informacím ve znění do 22. března 2006 zálohu připouštěl) je toto opatření omezeno jen na
případy  tzv.  mimořádně  rozsáhlého  vyhledávání  informací  (§  17a  odst.  1),  navíc  vázáno
i velmi krátkou lhůtou pro její uplatnění. Rovněž je omezena výše zálohy (60%, maximálně
částka 2 000 Kč) a oprávnění žádat zálohu i její výše jsou podrobeny instančnímu přezkumu
v rámci  stížnosti  podle  §  16a  SvInf.  V případě  možnosti  odmítnout  žádost  z důvodu  zjevné
obstrukce  jde  o  inspiraci  právní  úpravou  obsaženou  v  zákoně  č. 123/1998  Sb.,  o  právu  na
informace o životním prostředí, ve znění pozdějších předpisů, a navíc již v minulosti možnost
odmítnout zjevně obstrukční žádost dovodila správní judikatura (srov. odůvodnění ve zvláštní
části důvodové zprávy). Kromě toho bude k odmítnutí žádosti z tohoto důvodu docházet po
procesní stránce vydáním rozhodnutí o odmítnutí žádosti o informace, takže žadatel bude mít
zabezpečenu jak instanční kontrolu v rámci veřejné správy, tak v rámci správního a případně
i ústavního soudnictví.

Ve vztahu k právu na informace (čl. 17 LPS) a právu na ochranu soukromí a osobních
údajů  (čl.  10  LPS)  novela  nepřináší  žádné  hmotněprávní  změny,  které  by  bylo  třeba
poměřovat s ústavním pořádkem, resp. s tím, jak vztah práva na informace a práva na ochranu
soukromí a osobních údajů chápe Ústavní soud či Evropský soud pro lidská práva (tento vztah
ve  vazbě  na  informování  o  platech  a  odměnách  pracovníků  povinných  subjektů  vymezil
3

Ústavní  soud  v tzv.  platovém  nálezu  a  novela  do  tohoto  hmotněprávního  vymezení
nezasahuje).

Navrhovaná právní úprava tudíž je v souladu s ústavním pořádkem České republiky,
relevantní  jsou  zejména  čl.  17  odst.  4  a  5  a  čl.  41  odst.  1  LPS.  Podle názoru  navrhovatele
navrhovaná  upřesnění  stávající  právní  úpravy  nejsou  nepřiměřená  sledovanému  cíli,  tudíž
nenarušují ústavním pořádkem zaručené právo na informace.

Ve vztahu k právu na informace o životním prostředí lze odkázat na čl. 35 odst. 2 LPS,
podle  něhož  každý  má  právo  na  včasné  a  úplné  informace  o  stavu  životního  prostředí
a přírodních  zdrojů.  Ani  s tímto  ustanovením  není  navržená  úprava  (změna  zákona
č. 123/1998 Sb.) v rozporu.

5.  Zhodnocení  slučitelnosti  navrhované  právní  úpravy  s  předpisy  Evropské  unie,
judikaturou soudních orgánů Evropské unie nebo obecnými právními zásadami práva
Evropské unie

Oblasti  přístupu  k informacím se v unijním  právu  věnuje  směrnice  č.  2003/98/ES
o opakovaném  použití  informací  veřejného  sektoru,  ve  znění  směrnice  č. 2013/37/EU.  Obě
tyto  směrnice  byly  transponovány  do  národního  práva  novelizacemi  zákona  o  svobodném
přístupu k informacím (zákon č. 61/2006 Sb. a zákon č. 222/2015 Sb.).

Osobní působnost směrnice se vztahuje na subjekty veřejného sektoru a veřejnoprávní
subjekty, přičemž obsah těchto pojmů je dán v čl. 2 odst. 1a 2 směrnice. Navrhované úprava
osobní působnosti SvInf směrnicí definovanou osobní působnost nijak nezužuje.

Procesním  požadavkům  přístupu  k informacím  se  směrnice  věnuje  převážně  v čl.  4.
V něm stanoví lhůty pro vyřízení žádosti o informace (čl. 4 odst. 2 v délce 20 pracovních dnů
s možností  prodloužení  o  dalších  20  pracovních  dnů  a  dále  čl.  4  odst.  3  a  4,  upravující
náležitosti  zamítavého  rozhodnutí  o  neposkytnutí  informace).  Navrhované  změny  se  těchto
požadavků  nijak  nedotýkají,  neboť  neupravují  ani  lhůty  pro  poskytnutí  informace ani
požadavky na odmítnutí žádosti. Úhradu nákladů upravuje směrnice v čl. 6, nestanoví však
žádné  procedurální  požadavky  na  jejich  uplatňování,  zejména  nevylučuje  možnost  žádat
zálohu  na  úhradu  nákladů  (samotná  možnost  žádat  úhradu  nákladů  za  mimořádně  rozsáhlé
vyhledání  informace  byla  z hlediska  slučitelnosti  s právem  EU  posuzována  při  přípravě
transpoziční novely č. 222/2015 Sb., přičemž současné znění § 17 bylo shledáno jako znění,
které  právu  EU  neodporuje).  Lze  tudíž  konstatovat,  že  návrh  změn  se  úpravy  obsažené
v právu EU netýká, resp. jí neodporuje.

Ustanovení čl. 6 směrnice 2003/98/ES omezuje výši poplatku za poskytnutí informace
na  mezní  náklady  vzniklé  při  jejich  rozmnožování,  zpřístupňování  a rozšiřování  vypočtené
podle  objektivních,  transparentních  a  ověřitelných  kritérií.  Uvedená  směrnice  nestanovuje
možnost pro členský stát upravit vybírání záloh na úhradu nákladů, zároveň jej však výslovně
nezakazuje.  V návrhu  předpokládaný  způsob  stanovení  zálohy,  odvíjející  se  od  reálně
očekávatelných  (a  řádně  doložených)  nákladů,  s možností  opravného  prostředku  (stížnosti)
a především  s horní  limitací  výše  zálohy  (2000  Kč)  nepochybně  požadavkům  směrnice
odpovídá,  resp.  není  se  způsobem  stanovení  výše  úhrady,  předvídaným  v této  směrnici,
v rozporu.

4

Oblast  zpřístupňování  informací  o  životním  prostředí  je  na  unijní  úrovni  upravena
směrnicí  č.  2003/4/ES  o  přístupu  veřejnosti  k informacím  o  životním  prostředí  a  o  zrušení
směrnice  Rady  90/313/EHS.  Směrnice  ukládá  členským  státům  zajistit  aktivní  šíření
informací o životním prostředí. Ohledně přístupu k informacím na požádání zakotvuje důvody
omezení  přístupu  a  základní  procesní  pravidla  pro  odmítnutí  požadovaných  informací.
Navržené změny nejsou s požadavky směrnice v rozporu.

6. Zhodnocení souladu navrhované úpravy s mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká
republika vázána

Obecné poskytování informací státními orgány a orgány územní samosprávy, případně
dalšími veřejnoprávními entitami, není výslovným příkazem žádné mezinárodní smlouvy, jíž
by byla Česká republika vázána (pouze v oblasti práva na informace o životním prostředí je
Česká  republika  vázána  Aarhuskou  úmluvou  –  Úmluvou  o  přístupu  k informacím,  účasti
veřejnosti  na  rozhodování  a  přístupu  k právní  ochraně  v záležitostech  životního  prostředí,
publikovanou  pod  č.  124/2004  Sb.  m.  s.).  Ústavní  soud  nicméně  pojímá  příslušné
mezinárodní smlouvy, které garantují právo na informace, šířeji a zahrnuje do něj i právo na
získávání  informací  od  státu  a dalších  veřejnoprávních  subjektů  [srov.  nález  sp.  zn.  I.  ÚS
517/10:  Jestliže  je  informace  součástí  (minimálně  i)  veřejné  sféry,  dopadá  na  ni  základní
právo  na  informace  dle  čl.  17  Listiny  a  čl.  10  Úmluvy.  Toto  základní  právo  a  jemu
odpovídající  povinnost  orgánu  veřejné  moci  je  klíčovým  prvkem  vztahu  mezi  státem
a jednotlivcem. Jeho smyslem je participace občanské společnosti na věcech veřejných, tzn. že
informování veřejnosti se týká fungování veřejné moci jako takové; pomocí těchto informací ji
může veřejnost kontrolovat.].

Z  mezinárodních  smluv  proto  lze  na  prvním  místě  zmínit  Evropskou  úmluvu
o ochraně lidských práv a základních svobod, publikovanou pod č. 209/1992 Sb. Ta v čl. 10
garantuje  svobodu  projevu  a  právo  získávat  informace  (1.  Každý  má  právo  na  svobodu
projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo
myšlenky  bez  zasahování  státních  orgánů  a  bez  ohledu  na  hranice.  Tento  článek  nebrání
státům,  aby  vyžadovaly  udělování  povolení  rozhlasovým,  televizním  nebo  filmovým
společnostem.  2. Výkon  těchto  svobod,  protože  zahrnuje  i  povinnosti  i  odpovědnost,  může
podléhat  takovým  formalitám,  podmínkám,  omezením  nebo  sankcím,  které  stanoví  zákon
a které  jsou  nezbytné  v  demokratické  společnosti  v  zájmu  národní  bezpečnosti,  územní
celistvosti  nebo  veřejné  bezpečnosti,  předcházení  nepokojům  a  zločinnosti,  ochrany  zdraví
nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo
zachování  autority  a nestrannosti  soudní  moci.).  S  touto  povinností  je  právní  úprava  zcela
nepochybně souladná.

Evropská úmluva dále v čl. 8 chrání právo na respektování rodinného a soukromého
života  (1. Každý  má  právo  na  respektování  svého  soukromého  a  rodinného  života,  obydlí
a korespondence. 2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů,
kdy  je  to  v  souladu  se  zákonem  a  nezbytné  v  demokratické  společnosti  v  zájmu  národní
bezpečnosti,  veřejné  bezpečnosti,  hospodářského  blahobytu  země,  předcházení  nepokojům
a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.). Ani s touto
úpravou (a její interpretací Evropským soudem pro lidská práva) není návrh v rozporu.

Vzhledem  k tomu,  že  navrhovaný  zákon  nemění  nic  na  základních  principech
uplatňování  práva  na  informace  v České  republice,  toliko  zákon  o  svobodném  přístupu
k informacím  upravuje  za  účelem  jeho  efektivnější  využitelnosti,  lze  konstatovat,  že
5

navrhovaná  úprava  je  zcela  souladná  s mezinárodním  právem,  kterým  je  Česká  republika
vázána.  Pokud jde o přístup k informacím o životním prostředí, je Česká republika vázána tzv.
Aarhuskou  úmluvou  –  Úmluvou  o  přístupu  k informacím,  účasti  veřejnosti  na  rozhodování
a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí, publikovanou pod č. 124/2004
Sb. m. s.). Garantované právo na informace je upraveno zejména v čl. 4. Předložený návrh
zákona upravuje zákon č. 123/1998 Sb. prakticky pouze v procesní rovině, navíc ve prospěch
žadatelů  o  informace.  Hmotněprávní  důvod  pro  odmítnutí  žádosti  pro  zneužití  práva  na
informace již je v platném znění zákona č. 123/1998 Sb. obsažen a novela tuto možnost pouze
upřesňuje, a to rovněž z obsahového hlediska ve prospěch žadatele. Z pohledu mezinárodních
závazků tedy změny zákona č. 123/1998 Sb. obstojí.

7.  Předpokládaný  hospodářský  a  finanční  dosah  dopad  navrhované  právní  úpravy  na
státní  rozpočet,  ostatní  veřejné  rozpočty,  na  podnikatelské  prostředí  České  republiky,
dále sociální dopady, včetně dopadů na rodiny a dopadů na specifické skupiny obyvatel,
zejména osoby sociálně slabé, osoby se zdravotním postižením a národnostní menšiny,
a dopady na životní prostředí

Návrh  nemá  žádné  dopady  na  veřejné  rozpočty,  naopak  předpokládá  v této  oblasti
úspory tím, že na straně povinných subjektů bude možné žádat zálohu na úhradu nákladů pro
mimořádně rozsáhlé vyhledávání informací (do zaplacení zálohy nebude nutné tyto náklady
vynaložit  jako  dosud)  a  bude  možné  odmítnout  zjevně  obstrukční  žádost  bez  nutnosti  ji
vyřizovat (např. složitým a pracným vyhledáváním informací).

Nepředpokládají se dopady na podnikatelské prostředí, do sociální oblasti ani jiné výše
zmíněné dopady.

V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace.

8. Zhodnocení dopadů navrhovaného řešení ve vztahu k ochraně soukromí a osobních
údajů, zhodnocení korupčních rizik a zhodnocení dopadů na bezpečnost a obranu státu

Návrh  nemá  žádné  dopady  do  oblasti  ochrany  soukromí  a  osobních  údajů,  neboť
oproti  stávajícímu  právnímu  stavu  nijak  nerozšiřuje  rozsah  zpřístupňovaných  informací,
toliko  upravuje  postup  povinných  subjektů  při  vyřizování  žádostí  a  úhradu  nákladů.
Z identických důvodů nemá návrh žádná korupční rizika ani dopady na bezpečnost a obranu
státu.    V podrobnostech se odkazuje na závěrečnou zprávu z hodnocení dopadů regulace.

6

Zvláštní část:

K části první

K čl. I

K bodu 1 - § 5 odst. 1 písm. i)

Podle  §  16a  odst.  6  a  7  se  o  stížnosti  na  postup  povinného  subjektu  při  vyřizování
žádosti  o  informace  rozhoduje  formou  rozhodnutí,  nikoli  usnesení.  V souladu  s tím se
terminologicky  upravuje  §  5  odst.  1  písm.  i),  ukládající  povinnost  zveřejnit  rozhodnutí
o stížnosti na výši úhrady.

K bodům 2 a 3 - § 5 odst. 3
Ustanovení § 5 odst. 3 upravuje povinnost zveřejnit poskytnutou informaci či alespoň
doprovodnou informaci vyjadřující obsah poskytnuté informace. Nestanoví však dobu, po jak
dlouho mají být poskytnuté informace zveřejněny. Novela tento nedostatek napravuje tím, že
výslovně  stanoví  povinnost  zveřejnit  danou  informaci  alespoň  po  dobu  tří  let  (může  být
z rozhodnutí  povinného  subjektu  i  delší).  Tři  roky  byly  stanoveny  s ohledem  na  povinnost
zveřejnit  výroční  zprávu  o  poskytování  informací  (§  18)  způsobem  umožňujícím  dálkový
přístup po dobu alespoň dvou let, jak stanoví vyhláška č. 442/2006 Sb. (zpráva se zveřejňuje
ex post vždy do 1. 3. následujícího kalendářního roku). Změnou bude zajištěno, že informace
vztahující  se  k dosud  zveřejněné  výroční  zprávě  budou  zveřejněny  po  dobu  povinného
zveřejnění dané výroční zprávy. Novela dále z povinného zveřejnění vylučuje zveřejnění tzv.
základních  osobních  údajů  ve  smyslu  §  8b  odst.  3  SvInf,  které  byly  žadateli  poskytnuty.
Vychází  se  z toho,  že  zveřejnění  předem  neomezenému  okruhu  osob  prostřednictvím
internetu je nepoměrně zásadnějším zásahem do práva na ochranu osobnosti a osobních údajů
než individualizované zpřístupnění na základě konkrétní žádosti.

K bodu 4 - § 10
Novela  upřesňuje  ustanovení  §  10  SvInf  tak,  aby  byl  jednoznačně  nastaven  vztah
povinnosti poskytnutí informací a tzv. daňové mlčenlivosti.
Smyslem a účelem daného stávajícího ustanovení je zajistit, aby v rámci poskytování
informací  podle  SvInf  byla  respektována  daňová  mlčenlivost,  a  to  tak,  že  informace,  které
jsou  touto  mlčenlivostí  chráněny,  nelze  v  principu  podle  SvInf  poskytovat.  Stávající  znění
§ 10  je  součástí  SvInf  od  jeho  vzniku,  nicméně  po  stránce  textové  není  v  důsledku
legislativního  a  judikaturního  vývoje  v  mezidobí  již  plně  aktuální,  což  vzbuzuje  některé
sporné  výkladové  otázky.  Obecně  jsou  úřední  osoby  a  osoby  zúčastněné  na  správě  daní
vázány  povinností  mlčenlivosti  o  tom,  co  se  při  správě  daní  dozvěděly  o  poměrech  jiných
osob, a to podle § 52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „daňový řád“).
Má-li  být  tato  mlčenlivost  v  konkrétním  případě  prolomena,  musí  se  tak  stát
výslovným  zákonným  ustanovením  v  rámci  speciální  právní  úpravy.  V  této  pozici  lex
specialis se s ohledem na svůj § 10, který explicitně řeší vztah k daňové mlčenlivosti, a na
§ 19, zřejmě nachází i zákon o svobodném přístupu k informacím. Citlivost informací, které
správce daně při správě daní získává, a to především od samotných daňových subjektů, jichž
se  informace  týkají,  a  zároveň  povinnost  poskytovat  některé  tyto  informace  na  žádost  v
režimu SvInf třetím osobám (a zároveň je podle § 5 odst. 3 SvInf následně také zveřejňovat),
mohou  negativně  ovlivňovat  ochotu  daňových  subjektů  dobrovolně  sdělovat  správci  daně
některé informace. Přitom jde o informace, které jsou pro naplnění cíle správy daní nezbytné
7

a u nichž neexistuje legitimní zájem veřejnosti na seznámení se s nimi, tj. zájem daňového
subjektu  na  důvěrnosti  informací  poskytovaných  správci  daně  by  měl  v  tomto  případě
převážit nad zájmem veřejnosti na poskytování informací.

Lze  považovat  za  nesporné,  že  §  10  SvInf  respektuje  institut  daňové  mlčenlivosti,
přičemž by ji současně měl respektovat v plném rozsahu, tj. výluka z poskytování informací
v zájmu ochrany daňového tajemství by měla být z principu symetrická s rozsahem daňové
mlčenlivosti  podle  daňového  řádu.  Stávající  textace  §  10  SvInf  však  tomuto  požadavku  ne
zcela  odpovídá,  a  to  ve  dvou  konkrétních  aspektech:  1)  výluka  z  poskytování  informací  je
v rámci daňové mlčenlivosti omezena pouze na informace o „majetkových“ poměrech osob,
nikoliv o všech poměrech osob, což by odpovídalo definici daňové mlčenlivosti; 2) výluka je
dále  vztažena  na  údaje  získané  na  základě  zákonů  o  daních,  resp.  poplatcích,  ačkoliv  dle
aktuální koncepce daňové mlčenlivosti podle daňového řádu je třeba ji vztahovat ke správě
všech peněžitých plnění, která jsou daněmi v širším (procesním) smyslu, tj. jsou spravována
v procesním režimu daňového řádu. Těmito „daněmi“ jsou v hmotněprávním (užším) smyslu
peněžitá plnění označované nejen jako daně či poplatky, ale dále i tzv. jiná obdobná peněžitá
plnění  (např.  cla,  odvody,  úhrady,  pokuty  apod.).  Stávající  text  §  10  SvInf  tak  navozuje
dojem, jakoby se výluka z poskytování informací vztahovala pouze na část peněžitých plnění,
při  jejichž  správě  je  aplikována  daňová  mlčenlivost,  ačkoliv  pro  tuto  selekci  neexistuje
racionální důvod.
Při aplikaci důvodů pro odmítnutí informace podle SvInf současná rozhodovací praxe
soudů  uplatňuje  spíše  restriktivní  výklad.  Např.  judikatura  Nejvyššího  správního  soudu
(zejména sp. zn. 3 Ads 33/2006-57 ze dne 16. května 2007, sp. zn. 2 As 132/2011-121 ze dne
20. prosince 2012) konstatuje, že 1. při realizaci ústavně zaručeného práva na informace je
třeba jakákoli možná omezení poskytování informací vykládat restriktivním způsobem, neboť
opačný přístup, tzn. extenzivní výklad zákonem stanovených omezujících podmínek přístupu
k informacím, by byl v rozporu s vlastním smyslem a účelem ústavní i zákonné právní úpravy
poskytování informací, 2. žádné ustanovení daňového řádu neobsahuje speciální ustanovení,
které  by  poskytnutí  informací  podle  SvInf  vylučovalo.  Informace,  na  něž  se  vztahuje
povinnost zachovávat daňovou mlčenlivost lze v konkrétních případech odepřít, nikoli však
s odkazem na tuto zákonnou povinnost mlčenlivosti, ale proto, že se jedná o některý z důvodů
pro  odepření  informací,  definovaných  zákonem  č.  106/1999  Sb.  (konkrétně  ochrana
utajovaných informací podle § 7, ochrana osobnosti, soukromí a osobních údajů podle § 8a,
ochrana obchodního tajemství podle § 9, ochrana důvěrnosti majetkových poměrů podle § 10,
a  další  omezení  podle  § 11 SvInf).  Střet  práva  na  informace  a  povinnosti  zachovávat
mlčenlivost je tak aktuálně řešen ve prospěch poskytování informací.
Při vymezení pojmu „majetkové poměry“ se zejména orgány Finanční správy České
republiky  v  souvislosti  s  poskytováním  informací  dosud  opíraly  zejména  o  rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 31/2007-75 ze dne 5. března 2009, v nichž pojem
majetkové  poměry  interpretoval  následovně:  „Majetkové  poměry  fyzických  a  právnických
osob  tak  tvoří  zejména  jejich  příjmy,  které  mohou  být  peněžité,  ale  i  naturální,  vlastnictví
bytů,  nebytových  prostor  a  jiných  nemovitých  věcí,  peněžních  prostředků,  pohledávek,
majetkových práv apod. Za majetkové poměry fyzických a právnických osob lze za daných
okolností  považovat  nejen  aktiva,  nýbrž  i  jejich  pasiva  a  je  bez  významu,  zda  jsou  tyto
závazky vůči soukromoprávním subjektům či vůči státu. Správci daně v daňovém řízení dle
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen zákon o správě daní), získávají na
základě zákonů o daních právě takové informace o majetkových poměrech (srov. např. ust.
§ 36 zákona o správě daní). Tyto informace jim pak slouží proto, aby mohly rozhodovat ve
věcech  daní  a  naplnit  tak  účel  zákona  uvedený  v  ust.  §  1  odst.  2  zákona  o  správě  daní.“.
V nedávné době nicméně lze vysledovat posun v názorech správních soudů ohledně výkladu
pojmu  „majetkové  poměry“  směrem  k  restriktivnějšímu  výkladu,  na  jehož  základě  by
8

a contrario  měly  být  informace  o  „nemajetkových“  poměrech  poskytovány.  Podobně  je
restriktivní výklad uplatňován též na případy jiných peněžitých plnění, která nejsou daněmi či
poplatky v užším smyslu, výslovně uvedenými v § 10 SvInf.
Jako  příklady  lze  uvést:  a)  informace,  jaké  všechny  pohledávky  (včetně  pohledávek
fiskálních)  eviduje  správce  daně  vůči  konkrétnímu  subjektu  –  podle  názoru  Nejvyššího
správního soudu taková informace žádným způsobem nevypovídá o majetkových poměrech
subjektu,  neboť  z  nich  nelze  zjistit  žádné  podstatné  informace  o  jeho  hospodaření,  o  stavu
jeho majetku apod. (rozhodnutí sp. zn. 8 As 55/2012-62), b) informace, zda, kdy a jak došlo k
vymožení  konkrétních  částek,  představujících  pravomocně  uložené  pokuty,  které  jsou
vymáhány v daňovém procesním režimu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As
132/2011-121),  c)  informace  o  pokutách  uložených  v  režimu  daňového  řádu  –  podle
Nejvyššího správního soudu míří § 10 SvInf nikoli na informace tohoto typu, nýbrž na takové
údaje  získané  na  základě  daňových  zákonů,  jež  mohou  mít  v  konkrétních  případech
vypovídací hodnotu o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem; např.
z informace o výši daně z příjmů lze dospět k představě o výši příjmů této osoby, z informace
o  tom,  zda  určitý  subjekt  uhradil  daň  z  nemovitých  věcí,  a  v  jaké  výši,  lze  zjistit,  zda  je
vlastníkem nemovité věci a zjistitelná je zároveň její přibližná hodnota a parametry atd. Právě
informace takového druhu lze podle soudu vyloučit z informační povinnosti (rozhodnutí sp.
zn. 2 As 132/2011-121).
Z  uvedeného  vyplývá,  že  původní  smysl  a  účel  §  10  SvInf,  tj.  respektovat  institut
daňové mlčenlivosti, je na základě ne zcela symetrické textace s úpravou daňové mlčenlivosti
v daňovém řádu aktuální judikaturou postupně zužován. Současně tak vzniká poměrně silná
právní nejistota ohledně přesných hranic aplikace § 10 SvInf, neboť daňový řád chápe okruh
údajů chráněných daňovou mlčenlivost jako nedělitelný a provázaný celek, kde rozhodným
kritériem není obsah dané informace, ale právě skutečnost, že byla získána při správě daní, tj.
v rámci postupu v procesním daňovém režimu. Eroze tohoto principu tak ve svém důsledku
vede  k  narušení  institutu  daňové  mlčenlivosti  a  v  širším  smyslu  i  k  narušování  zájmu  na
správném zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (viz cíl správy daní vymezený
v § 1 odst. 2 daňového řádu). Lze se domnívatat, že ani původní záměr zákonodárce v době
vzniku  SvInf  tento  důsledek  nepředpokládal.  Vzhledem  k  tomu,  že  výše  uvedenou
problematiku nelze uspokojivě řešit výkladem, resp. prostřednictvím rozhodování správních
soudů,  je  nezbytné  na  judikaturní  vývoj  reagovat  legislativně.  Obdobu  nyní  navrhovaného
řešení  obsahuje  např.  i  slovenská  právní  úprava  (§  8  odst.  1  zákona  č.  211/2000  Z.  z.,
o slobodnom prístupe k informáciám a o zmene a doplnení niektorých zákonov).
Při příležitosti změny se z textu ustanovení též navrhuje vypustit zmínku o penzijním
pojištění,  která  již  není  přesná  a  aktuální  (důchodové  pojištění  lze  podřadit  pod  sociální
zabezpečení,  které  je  v textu  ustanovení  též  zmiňováno)  a  také  zrušit  poznámku  pod  čarou
č. 8, neboť nemá normativní charakter, a navíc je z hlediska správy daní neaktuální (zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, byl s účinností 1. ledna 2011 nahrazen daňovým
řádem).

K bodům 5 a 6 - § 11 odst. 2 písm. c) až e)
K § 5 odst. 2 písm. c) a d)
Legislativně technické úpravy související s doplněním nových písmen e) až g).

K § 5 odst. 2 písm. e)
Doplňuje se nový důvod pro neposkytnutí informace, jenž spočívá ve skutečnosti, že
by  poskytnutí  informace  mohlo  ohrozit  rovnost  účastníků  soudního,  rozhodčího,  správního
nebo  jiného  obdobného  řízení.  Úpravou  dochází  k posílení  rovného  postavení  účastníků
soudního  řízení,  jež  je  garantováno  čl.  96  odst.  1  Ústavy  a  čl.  37  odst.  3  LPS.  Ustanovení
9

vychází z obdobné úpravy obsažené v článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES)
č.  1049/2001  ze  dne  30.  května  2001  o  přístupu  veřejnosti  k  dokumentům  Evropského
parlamentu,  Rady  a  Komise  a  článku  3  Úmluvy  Rady  Evropy  o  přístupu  k  úředním
dokumentům ze dne 18. června 2009 (CETS č. 205).
Nově  zavedená  výluka  z informační  povinnosti  se  vztahuje  na  informace,  jejichž
poskytnutím  by  mohlo  dojít  k ohrožení  rovného  postavení  účastníků  soudního  nebo
obdobného řízení, včetně řízení správního (typicky v případě sporného řízení správního podle
§  141  správního  řádu).  Povinný  subjekt  přitom  může,  avšak  nutně  nemusí,  být  účastníkem
řízení, do jehož postavení by se poskytnutí informace negativně promítlo. Svou povahou se
bude  jednat  o  informace,  s nimiž  se  druhý  účastník  řízení  nemůže  seznámit  v rámci
předmětného řízení, resp. v dané fázi řízení (ustanovení se tak nevztahuje např. na informace,
jež lze zjistit uplatněním práva na nahlédnutí do spisu, pakliže neexistuje jiný zákonný důvod
pro  jejich  neposkytnutí).  Typicky  se  tak  bude  jednat  o  různé  rozbory  (např.  rozbor  věcně
příslušné judikatury, analýza možných procesních postupů), jejichž zveřejněním by došlo ke
znevýhodnění  strany  řízení,  jež  si  daný  rozbor  pořídila.  Informace  přitom  mohou  mít  jak
interní, tak externí původ. Pokud by obdobné informace nebyly v držení povinného subjektu,
nýbrž běžné osoby soukromého práva, nebyla by taková osoba povinna je poskytnout.
Ustanovení tak vychází z následujících principů:
1. výluka z informační povinnosti se vztahuje jak na samotné řízení, tak na fázi před
zahájením  řízení.  V případě  druhé  z uvedených  skutečností  bude  vždy  nutné  na  základě
konkrétních  okolností  posoudit,  zda  existuje  reálná  možnost  zahájení  soudního  či  jiného
obdobného řízení (např. v důsledku podání předžalobní výzvy), a zda tedy existuje oprávněný
zájem na neposkytnutí požadované informace. Výluka se naopak nevztahuje na případy, kdy
již bylo řízení definitivně skončeno, popřípadě na situace, kdy se jeví být možnost zahájení
řízení hypotetickou, bez opory v konkrétních skutkových okolnostech.
2.  ustanovení  se  vztahuje  na  všechna  řízení,  v nichž  se  uplatňuje  zásada  rovnosti
účastníků  řízení.  Textace  výslovně  zmiňuje  tři  nejčastěji  se  vyskytující  druhy  řízení,  tedy
řízení  soudní,  řízení  rozhodčí  a  řízení  správní.  Ustanovení  se  vztahuje  na  správní  řízení
v nejširším  slova  smyslu,  tedy  typicky  půjde  o  řízení  podle  části  druhé  správního  řádu,  ale
může  se  jednat  i  o  jiná  řízení,  např.  sporné  řízení  správní  podle  §  141  správního  řádu
(např. spory z veřejnoprávních smluv), případně – byť spíše hypoteticky – i o daňová řízení.
Jak však z textace dále plyne, výluka se uplatní rovněž v dalších případech, v nichž dojde ke
splnění shora uvedených podmínek, tedy v případech, kdy je řízení obdobné demonstrativně
zmíněným řízením a jeho účastníci v něm v zásadě požívají rovného postavení.
3. ustanovení se vztahuje jak na řízení u vnitrostátních soudů orgánů (např. rozhodčí
soudy, správní orgány), tak na řízení u mezinárodních orgánů (např. Evropského soudu pro
lidská práva, smluvních orgánů OSN, které posuzují individuální stížnosti na porušení úmluv
o lidských právech a základních svobodách, nebo Mezinárodního střediska pro řešení sporů
z investic).
4. v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů musí povinné subjekty
dbát, aby jejich postupem nevznikla újma na právech třetím osobám. Uvedené se v případě
předmětného  ustanovení  vztahuje  zejména  na  případy,  kdy  by  poskytnutím  požadované
informace povinným subjektem mohlo dojít k porušení rovnosti účastníků řízení v neprospěch
jiné osoby než povinného subjektu (může se jednat například o situace, kdy povinný subjekt
poskytne informaci jinému povinnému subjektu, přičemž je mu známo, že tento ji obdržel za
účelem jejího využití v rámci soudního či jiného obdobného řízení). Není přitom rozhodné,
zda by negativně dotčeným účastníkem řízení byla osoba soukromého práva, veřejnoprávní
korporace  nebo  státní  orgán.  V zájmu  předejití  případným  negativním  dopadům  do  sféry
třetích  osob,  resp.  státních  orgánů,  by  si  proto  měly  povinné  subjekty  před  poskytnutím
informace  zjistit  stanovisko  třetí  osoby,  resp.  státního  orgánu,  pakliže  by  ta  mohla  být
10

poskytnutím  informace  negativně  dotčena  ve  vztahu  k probíhajícímu  či  očekávatelnému
soudnímu nebo obdobnému řízení (srov. rovněž § 2 odst. 3 a 4 a § 8 odst. 2 správního řádu).

K bodu 7 - § 11a a 11b
K § 11a Zákon o svobodném přístupu k informacím neobsahuje výslovné ustanovení, které by
povinným subjektům umožnilo odmítat žádosti žadatelů, u nichž lze dovodit zneužití práva na
informace,  tedy  takové  jednání,  při  němž  cílem  žadatele  není  získání  informace,  ale
(zpravidla)  zatížení  povinného  subjektu  vyřizováním  podání  a  podnětů  žadatele,  včetně
žádostí  o  informace.  Správní  judikatura  nicméně  možnost  odmítnout  žádost  o  poskytnutí
informace z tohoto nepsaného důvodu dovodila (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
č. j. 9 Ans 7/2012-56 a č. j. 8 As 55/2012-62). Judikatura postupně vymezuje i znaky zneužití
práva (resp. práva na informace). Ustanovení čl. 17 odst. 4 LPS však jakékoli omezení práva
na informace podmiňuje striktním požadavkem, podle něhož toto omezení musí být stanoveno
zákonem.  Novela  tento  formální  deficit  napravuje  tím,  že  do  zákona  tento  důvod  výslovně
zakotvuje [po vzoru zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve
znění pozdějších předpisů, který v § 8 odst. 3 písm. b) obsahuje rovněž zvláštní ustanovení
pro odmítnutí žádosti pro zneužití práva].
Návrh vychází z přístupu správní judikatury. Ta dovozuje, že k označení žadatele jako
osoby  zneužívající  právo  nepostačí,  když  tentýž  žadatel  podává  velké  množství  žádostí
o informace,  nebo  se  opakovaně  domáhá  poskytnutí  velkého  množství  informací,  neboť
množství požadovaných informací zákon nelimituje, naopak by se dalo říct, že s ním i počítá,
když  umožňuje  prodloužit  lhůtu  pro  vyřízení  žádosti  či  uplatnění  úhrady  za  mimořádně
rozsáhlé vyhledávání informací. Příkladem může být situace, kdy byl informační zákon použit
jako  určitá  odveta  ze  strany  žadatele,  který  byl  s  povinným  subjektem  např.
v pracovněprávním  sporu.  Soudy  ovšem  upozornily,  že  je  vždy  třeba  posuzovat  každou
situaci výlučně individuálně (a proto ani nelze v zákoně podrobnější znaky zneužívání práva
na informace definovat). Jako zneužití práva na informace by bylo tedy možno pohlížet na
situaci,  kdy  žadatel  sleduje  např. zahlcením  povinného  subjektu  žádostmi  zcela  odlišný  cíl,
který vlastně s obsahem poskytnutých informací nijak nesouvisí.
Návrh  z potencionálních  případů  zneužití  práva  na  informace  výslovně  (příkladmo)
specifikuje dva nejtypičtější případy, a to podle dovoditelného účelu podané žádosti. Žádost
bude možné odmítnout, zejména jestliže dovoditelným cílem žadatele bude žádostí (žádostmi)
působit nátlak na osobu, jíž se týkají požadované údaje, nebo nepřiměřená zátěž povinného
subjektu.  Návrh  tedy  není  taxativní,  pouze  specifikuje  typické  případy  zneužití  práva  na
informace.  Potencionálně  totiž  nelze  vyloučit  ani  jiné  případy  zneužití  práva  na  informace.
S ohledem na relevantní soudní rozhodnutí však i nadále platí, že pouze rozsah požadovaných
informací  či  počet  podávaných  žádostí  není  důvodem  pro  odmítnutí  žádosti  jako  zneužití
práva.  Z procedurálního hlediska bude nutné žádost v případě, že žadatel bude dle povinného
subjektu zneužívat právo na informace, odmítnout rozhodnutím vydaným podle § 15 SvInf.
Takové  žádosti  tedy  nebude  možné  odmítat  „konkludentně“  (založením  bez  dalšího
vyřizování). Názor povinného subjektu na zneužití práva ze strany žadatele bude muset být
v rozhodnutí  adekvátně  zdůvodněn  a  bude  podléhat  instančnímu  přezkumu  nadřízeným
orgánem povinného subjektu a následně přezkumu ve správním soudnictví.

K § 11b

Návrh dále výslovně zakotvuje možnost odmítnout požadovanou informaci, jestliže ji
povinný  subjekt  nemá  a  nemá  ani  povinnost  ji  mít.  Až  dosud  takové  výslovné  ustanovení
v zákoně  chybělo,  judikatura  nicméně  dovodila,  že  pro  neexistenci  informace  lze  žádost
11

odmítnout  z tohoto  tzv.  faktického  (nepsaného)  důvodu.  Podmínky  pro  odmítnutí  žádosti
zákon  stanovuje  v souladu  s judikaturou,  zejména  v souladu  s rozsudkem  Nejvyššího
správního  soudu  ze  dne  9.  2.  2012,  č.  j.  1  As  141/2011-67.  Povinný  subjekt  bude  muset
prokázat, že požadovanou informaci nemá (např. záznamem o výsledku jejího vyhledávání)
a odůvodnit,  že  nemá  zákonnou  povinnost  ji  mít  (žádost  tedy  bude  možné  podle  tohoto
ustanovení  odmítnout  i  v případě,  že  předpoklad  dispozice  informací  povinným  subjektem
plyne  ze  smlouvy,  povinnému  subjektu  však  prokazatelně  nebyla  předána  typicky  druhou
smluvní  stranou,  která  svou  povinnost  podle  smlouvy  nesplnila).  Ustanovení  se  naopak
nebude  týkat  případů,  kdy  povinný  subjekt  sice  informaci  v požadované  podobě  nemá,  má
však zdrojové údaje k jejímu zpracování a toto zpracování je toliko mechanickou aktivitou.
V takovém případě nejde ani o vytváření nové informace podle § 2 odst. 4.

K bodu 8 - § 14 odst. 5 písm. d)
Upravuje  se  legislativně-technický  nedostatek  stávajícího  znění.  To  v  §  14  odst.  5
písm.  a)  a b)  upravuje  výzvy  k doplnění  žádosti  a  k upřesnění  žádosti  (první  pro  případy,
v nichž se žadatel nedostatečně identifikoval, druhá pro případy, kdy z žádosti není zřejmé,
jaká informace je žadatelem poptávána). V ustanovení § 14 odst. 5 písm. d) se pak stanoví
počátek plynutí lhůty pro vyřízení žádosti o informace. Stávající znění její počátek váže na
přijetí (doručení) žádosti nebo doplnění, nikoli však již od upřesnění. Tento nedostatek novela
napravuje  (a  to  v souladu  se  stávající  výkladovou  praxí).  Patnáctidenní  lhůta  pro  vyřízení
žádosti přitom bude počínat jak od upřesnění podle § 14 odst. 5 písm. b), tak od upřesnění
v případech stanovených v § 14 odst. 6 (srov. formulace tohoto ustanovení).

K bodu 9 - § 14 odst. 6 (dosavadní)
Ruší  se  nadbytečná  povinnost  pořizovat  záznam  o  poskytnutí  informace.  U  ústně
podaných žádostí se tato povinnost neuplatnila (srov. znění § 13 odst. 3), v případě písemných
žádostí pak je veden o vyřizování žádosti spis (v případě povinných subjektů, které podléhají
povinnostem  spisové  služby),  případně  dokumentace  (u  ostatních).  Specifická  povinnost
vytvářet záznam se proto jako nadbytečná ruší.

K bodu 10 a 11 - § 14 odst. 6
Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 8 As 55/2012-62 (bod 109 odůvodnění) přiznal
osobám dotčeným požadovanou informací (tedy těm, o nichž informace vypovídá nebo které
k ní  mají  specifické  právo)  postavení  dotčené  osoby  podle  §  2  odst.  3  SpŘ  a  v okamžiku
vydání  rozhodnutí  o  odmítnutí  žádosti  účastníka  řízení  podle  §  27  odst.  2  SpŘ.  Povinný
subjekt  je  tak  povinen  při  vyřizování  žádosti  o  informace  umožnit  dotčeným  osobám  hájit
jejich  práva  a zájmy,  tj.  je  především  povinen  je  vyzvat  k vyjádření  se  k podané  žádosti
a vyrozumět je o způsobu jejího vyřízení (srov. navazující rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu č. j. 1 As 189/2014-48 a č. j. 5 As 169/2014-24). To ovšem může v případě mnohosti
dotčených osob (např. u žádostí o informace o platech mnoha zaměstnanců, často i bývalých,
povinných  subjektů),  vyřizování  žádosti  o  informace  značně  zkomplikovat  z hlediska
naplňování lhůty pro její vyřízení. Proto se v § 14 odst. 7, který upravuje závažné důvody pro
prodloužení lhůty pro vyřízení žádosti o 10 dnů, doplňuje nový důvod, jímž je prodloužení
lhůty  potřebné  pro  uplatňování  práv  dotčených  osob,  resp.  osob,  které  mohou  být  přímo
dotčeny  poskytnutím  požadované  informace  (rozumí  se  případným  poskytnutím,  neboť  to,
zda informace nakonec bude zpřístupněna, je až výsledek „řízení“ o žádosti). To samozřejmě
neznamená,  že  by  povinný  subjekt  mohl  prodloužit  lhůtu  kdykoliv  bude  muset  do  řízení
zapojit dotčené osoby (dotčenou osobu), ale jen tehdy, je-li to objektivně potřebné pro řádné
vyřízení  žádosti  o informace.  Oprávněnost  takového  prodloužení  může  být  následně
hodnocena v rámci stížnostního řízení podle § 16a.
12

Dále  se  prodlužuje  lhůta,  o  niž  je  možné  ze  závažných  důvodů  prodloužit  základní
lhůtu  pro  vyřízení  žádosti.  Dosud  bylo  možné  lhůtu  prodloužit  pouze o  10  dnů,  nově  o  15
dnů. Celková  lhůta  pro  vyřízení  žádosti  tedy  bude  činit  maximálně  30  dní,  čímž  se  SvInf
přibližuje obecně akceptované lhůtě pro vyřizování správních věcí podle správního řádu (30
dní).
K bodu 12 - § 15 odst. 3
Ustanovení § 15 odst. 3 upravuje procesní situaci, kdy povinný subjekt vyřídí žádost
o poskytnutí informací formou kopií dokumentů kladně, avšak v souladu s SvInf z ní vyloučí
osobní údaje (např. ve vydávaných kopiích správních rozhodnutí odstraní identifikační údaje
účastníků řízení a svědků), případně bankovní nebo obchodní tajemství. V takovém případě
nebude  povinný  subjekt  muset  vydat  rozhodnutí  o odmítnutí  žádosti.  Možné  zneužití
nadepsaného ustanovení povinným subjektem je pak minimalizováno tím, že žadatel může do
15  dní  od  poskytnutí  informací  sdělit,  že  trvá  na  vydání  rozhodnutí  o odmítnutí  žádosti
v rozsahu neposkytnutých údajů (sdělení bude možné učinit identickou formou jako samotné
podání  žádosti  o  informace).  Typicky  půjde  o  případy,  v nichž  se  žadatel  neztotožní
s rozsahem  ochrany  uplatněným  povinným  subjektem.  Povinný  subjekt  takové  rozhodnutí
vydá do 15 dní, přičemž žadatel může následně využít možnost podání příslušného opravného
prostředku.

K bodu 13 - § 16 odst. 3 (dosavadní)

Zrušuje  se  ustanovení  §  16  odst.  3,  které  stanoví  zkrácenou  lhůtu  pro  rozhodnutí
o odvolání  proti  rozhodnutí  povinného  subjektu  (případně  rozkladu).  Pro  rozhodnutí  budou
platit obecné lhůty podle správního řádu (§ 6 odst. 1 a § 71 správního řádu).

K bodu 14 - § 16 odst. 4
Upřesňuje se stávající ustanovení, které umožňuje správnímu soudu, aby při přezkumu
rozhodnutí  o  odvolání  uložil  přímo  povinnému  subjektu  povinnost  poskytnout  informaci.
Novela zavazuje k určení lhůty pro vyřízení žádosti a současně mu v této souvislosti ukládá,
pokud tento soudní příkaz soud využije, aby rozhodnutí doručil též povinnému subjektu.

K bodům 15 až 26 - § 16a odst. 1 písm. b) a d), § 16a odst. 3, § 16a odst. 5 až 7 a 9 a § 16b
odst. 2 V souvislosti  s doplněním  zálohy  na  úhradu  nákladů  se  do  zákona  doplňuje  též
opravný prostředek – stížnost na výši zálohy na úhradu nákladů. V podrobnostech lze odkázat
na změnu § 17a.
Dále  se  odstraňují  některé  aplikační  problémy  související  se  stížností.  Předně  se
stanoví  lhůta  pro  podání  opakované  stížnosti  v téže  věci  [§  16a  odst.  3  písm.  c)].  Ta  bude
rovněž  třicetidenní  a  počíná  plynout  ode  dne  uplynutí  lhůty  pro  nové  vyřízení  žádosti
(zjednání nápravy) na základě předchozího rozhodnutí o stížnosti. Dále se v odstavcích 6 a 7
doplňuje způsob vyřízení stížnosti v případě, že je podána opožděně, předčasně nebo osobou
neoprávněnou (nadřízený orgán ji rozhodnutím odmítne). V odstavci 9 se upravuje nesprávný
odkaz  na  §  178  správního  řádu,  přičemž  je  použita  forma  slovního  odkazu,  nikoli  citace
konkrétního ustanovení.
Současně  se  doplňuje  v  §  20  odst.  4  písm.  d)  aplikace  správního  řádu  pro  podání
stížnosti  a její  náležitosti.  Stížnost  tedy  bude  podléhat  pravidlům  stanoveným  v  §  37  a  45
správního  řádu.  Stanoví  se  tak  s ohledem  na  příbuznost  tohoto  institutu  s odvoláním  podle
správního  řádu,  resp.  se  žádostí  o  ochranu  před  nečinností,  které  uvedeným  požadavkům
rovněž podléhají.

13

K bodům 27 až 30 - § 17 až 17b
Navržené  znění  ustanovení  §  17a  a  17b  SvInf  upravuje  zálohu  na  úhradu  nákladů
spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním informací.
Pokud  bude  žádost  směřovat  k mimořádně  rozsáhlému  vyhledávání  informací,  bude
povinný  subjekt  oprávněn  (nikoli  povinen)  žádat  zálohu.  Tu  stanoví  odhadem
předpokládaných nákladů spojených s mimořádně rozsáhlým vyhledáváním, přičemž její výše
je omezena jednak procentem z odhadu (60%) a dále maximální částkou 2000 Kč.
Záloha  na  úhradu  nákladů  je  záměrně  omezena  pouze  na  mimořádně  rozsáhlé
vyhledávání  informací  tak,  aby  v případě,  že  žadatel  zálohu  nezaplatí,  nemusel  povinný
subjekt tento náklad vynaložit (podle stávajícího znění zákona musí povinný subjekt nejdříve
vyhledání  provést,  aby  mohl  žadateli  výši  úhrady  vyčíslit;  pokud  však  žadatel  úhradu
odmítne,  dochází  ke  zbytečnému  vynaložení  prostředků).  Záloha  se  nevztahuje  na  ostatní
náklady (za pořízení kopií, technického nosiče dat a odeslání informace žadateli), neboť tyto
náklady lze vyčíslit předem (vypočítat) a reálně je vynaložit až v případě, že žadatel úhradu
zaplatil. U těchto nákladů tudíž ochrana povinného subjektu skrze zálohu není nutná.
Uplatnění zálohy je kromě limitace její výše rovněž zpřísněno lhůtou (oznámení musí
být odesláno do 10 dní) a povinností výši zálohy řádně odůvodnit (§ 17a odst. 2). Žadatel má
zákonnou lhůtu 30 dnů na zaplacení zálohy, přičemž její výši může zpochybnit stížností podle
§  16a.  Lhůta  pro  úhradu  zálohy  po  dobu  vyřizování  stížnosti  na  její  výši  neplyne.  Pokud
žadatel zálohu ve lhůtě nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží (identické právní řešení jako
v případě  odložení  pro  nezaplacení  samotné  úhrady  nákladů  podle  §  17  odst.  5).  Pokud
žadatel zálohu zaplatí, povinný subjekt vyhledá požadované informace a následně postupuje
podle § 17 s tím, že výši úhrady stanoví rozdílem konečných nákladů a zaplacené zálohy.
Zákon stanoví dvě pojistky proti zneužití tohoto institutu vůči žadateli: zálohu limituje
(srov. výše) a dává žadateli možnost výši zálohy napadnout stížností (srov. § 16a).
Ustanovení  §  17b  odst.  1  upravuje  plynutí  lhůt  pro  vyřízení  žádosti  v souvislosti
s požadavkem  na  úhradu  nákladů,  resp.  na  úhradu  zálohy.  Ustanovení  §  17b  odst.  2  pak
podmiňuje  možnost  žádat  úhradu  nákladů  či  zálohy  na  úhradu  nákladů  vydáním  a  řádným
zveřejněním sazebníku úhrad a řádným oznámením výše úhrady či zálohy v souladu s § 17,
resp.  §  17a.  V  §  17b  odst.  3  se  výslovně  stanoví,  čí  příjem  je  zaplacená  úhrada  nákladů
(převzetí a modifikace původního § 17 odst. 6).
V ustanovení  §  17  odst.  3  se s ohledem  na  judikaturu  Nejvyššího  správního  soudu
(rozsudky ze dne 14. 7. 2017, č. j. 5 As 181/2016-23 a ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 As 300/2016-
21) upřesňuje povinnost povinného subjektu vyzvat žadatele k úhradě nákladů před uplynutím
lhůty pro vyřízení žádosti o informace podle § 14 odst. 5 písm. d) a § 14 odst. 7.
Existence  institutu  zálohy  na  úhradu  nákladů  se  nijak  nedotýká  možnosti  stanovit
přímo  úhradu  nákladů  za  mimořádně  rozsáhlé  vyhledávání  informací  buď  tím,  že  povinný
subjekt  toto  vyhledávání  provede  a  následně  účtuje  úhradu,  nebo  tzv.  kvalifikovaným
odhadem (např. při požadavku na určité typizované informace z 1000 spisů povinný subjekt
provede  vyhledávání  v části  z nich  a  na  základě  průměrné  doby  vyhledávání  informací
v jednom  spise  stanoví  celkovou  výši  úhrady).  Bude  tedy  na  povinném  subjektu,  zda  zvolí
zálohu nákladů či zda přímo vyčíslí úhradu typicky za pomoci kvalifikovaného odhadu.

K bodu 31 a 32 - § 20 odst. 4
Aplikace správního řádu na řízení o stížnosti se vztahuje i na náležitosti podání a na
způsob podání. V podrobnostech srov. odůvodnění ke změnám § 16a.
Dále se správní řád vztahuje i na počítání lhůt podle informačního zákona.

14

K bodu 33 - § 20 odst. 7
Doplňuje  se  výslovné  ustanovení,  které  z nahlížení  do  spisu  o  žádosti  o  informace
vylučuje informace, u nichž byla povinným subjektem uplatněna ochrana. Tím se poskytne
výslovný  zákonný  základ  pro  odmítnutí  požadavků  žadatelů,  kteří  se  zejména  v rámci
odvolacího řízení využívají nahlížení do správního spisu podle § 38 správního řádu (obvykle
u odvolacího orgánu) domáhají jako účastníci řízení o odvolání nahlédnout do správního spisu
vedeného o odmítnutí žádosti o informace. Tím se snaží obejít ochranu informací, uplatněnou
postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nově bude moci odvolací orgán
(i povinný subjekt) odmítnout nahlížení do této části spisu s odkazem na § 20 odst. 7 SvInf
(postupem  podle  §  38  správního  řádu).  Dále  se  z nahlížení  vylučují  osobní  údaje  osob
dotčených podanou žádostí. V opačném případě by totiž měl žadatel přístup k širšímu okruhu
osobních  údajů  těchto  osob,  než  které  by  případně  mohl  získat  postupem  podle  SvInf
(srov. § 8a  odst.  2,  §  8b  odst.  3).  Výjimkou  jsou  osobní  údaje,  musejí  být  žadateli  podle
obsahu žádosti známy (typicky protože je sám uvedl v podané žádosti).

K čl. II

K bodu 1:
Přechodné ustanovení určuje, dle jaké právní úpravy obsažené v zákoně o svobodném
přístupu  k  informacím  se  vyřídí  žádosti  o  poskytnutí  informace  s ohledem  na  čas  jejich
podání.
K bodu 2:
V návaznosti na navrženou změnu  v § 5 odst. 3 se v rámci přechodných ustanovení
ukládá  povinnost  ponechat  informace  zveřejněné  podle  §  5  odst.  3  přede  dnem  nabytí
účinnosti nového zákona nejméně po dobu tří let ode dne nabytí účinnosti nového zákona.

K části druhé

K čl. III

K bodům 1 a 2 - § 8 odst. 3 písm. b) a § 8a
Srov.  důvodová  zpráva  ke  změně  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím  -
doplnění § 11a.

K bodu 3 - § 9 odst. 5
Srov.  důvodová  zpráva  ke  změně  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím  -
doplnění § 15 odst. 3.

K bodu 4 - § 14 odst. 1
Srov. důvodová zpráva ke změně zákona o svobodném přístupu k informacím - změna
§ 20 odst. 4 ve vazbě na informační příkaz.

K bodu 5 - § 14 odst. 2 až 4

Po  vzoru  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím se i  do  zákona  o  právu  na
informace  o  životním  prostředí  doplňuje  ustanovení  o  vyloučení  požadovaných  informací
z nahlížení do spisu (§ 14 odst. 2) a tzv. informační příkaz (§ 14 odst. 3).
15

Dále  se  výslovně  stanoví  určení  nadřízeného  správního  orgánu  v případech,  že  jej
nelze určit podle § 178 správního řádu. Novela volí řešení podle původního znění § 20 odst. 5
SvInf  a  stanoví,  že  jím  je  ten,  kdo  stojí  v čele povinného  subjektu.  Nevyužívá  se  změněné
ustanovení § 20 odst. 5 SvInf, podle něhož je v těchto případech nadřízeným orgánem Úřad
pro  ochranu  osobních  údajů.  Zatímco  v případě  SvInf  má  taková  úprava  smysl,  neboť  ve
velkém  množství  případů  bude  nutné  posoudit  rozsah  uplatněné  ochrany  osobních  údajů.
V případě zákona o právu na informace o životním prostředí by určení příslušnosti Úřadu pro
ochranu  osobních  údajů  smysluplné  nebylo,  neboť  tento  Úřad  nelze  chápat  jako  speciální
orgán zaměřený na problematiku životního prostředí a informací o něm.

K bodu 6 - § 14 odst. 6

Po  vzoru  zákona  o  svobodném  přístupu  k informacím  se  doplňuje  tzv.  soudní
informační příkaz.

K čl. IV

Srov.  odůvodnění  přechodného  ustanovení  ke  změně  zákona  o  svobodném  přístupu
k informacím (čl. II bod 1).

K části třetí

K čl. V

Předpokládané  nabytí  účinnosti  bylo  stanoveno  na  první  den  třetího  kalendářního
měsíce po dni vyhlášení tak, aby se praxe mohla na změny připravit. Jelikož se však nejedná
o změny, které by zaváděly nové povinnosti, není třeba legisvakanční lhůty delší.

16

Elektronický podpis - 22.10.2019
Certifikát autora podpisu :
Jméno : Ing. Marie Kostruhová
Vydal : PostSignum Qualified C...
Platnost do : 31.1.2020 11:42:40-000 +01:00