Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Zaslání anonymizovaného rozhodnutí 21 Co 192/2018-47'.



 

21 Co 192/2018 
předpisů  (dále  jen  z.  č.  169/1999  Sb.).  Dospěl  k závěru,  že  výkon  rozhodnutí  nelze  nařídit 
a provést  přikázáním  jiné  peněžité  pohledávky,  kterou  má  povinný  za  svým  dlužníkem 
Vězeňskou  službou  Česká  republika,  Věznice  Valdice,  z důvodu  úschovy  a  správy  peněžitých 
prostředků  na  účtu  povinného  podle  §  312  a  následující  o.  s.  ř.  Připustil,  že  i  kdyby  nebylo 
přihlédnuto  k nepřípustnosti  tohoto  způsobu  výkonu  rozhodnutí,  pak  by  v nařízeném  výkonu 
nebylo možné pokračovat z důvodu litispendence, tj. překážky věci zahájené, neboť vyšlo najevo, 
že  u  Okresního  soudu  v Pardubicích  probíhá  naprosto  totožný  výkon  rozhodnutí,  nařízený 
dřívějším usnesením soudu.  
Proti tomuto usnesení podal oprávněný včas odvolání. Namítal, že rozhodnutí okresního soudu 
o nepřípustnosti  uvedeného  způsobu  exekuce  podle  §  268  odst.  1  písm.  h)  o.  s.  ř.  spočívá  na 
nesprávném  právním  posouzení.  Správným  není  ani  závěr  okresního  soudu,  že  totožný  výkon 
rozhodnutí pro tutéž pohledávku probíhá u Okresního soudu v Pardubicích, neboť dle sdělení 
tohoto  okresního  soudu  bylo  vykonávací  řízení  skončeno  a  tudíž  neexistuje  překážka 
litispendence. Oprávněný proto navrhl, aby odvolací soud usnesení okresního soudu zrušil. 
Odvolací  soud  odvolání  projednal  bez  nařízení  jednání  podle  §  214  odst.  2  písm.  c)  o s.  ř. 
a dospěl k závěru, že není opodstatněné.  
Okresní soud zastavil výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého výkon 
rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí 
nelze  vykonat,  a  současně  přijal  závěr,  že  ve  výkonu  rozhodnutí  by  nebylo  lze  pokračovat 
i z důvodu překážky věci zahájené, kterou tvoří usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 
3. 3. 2017 č. j. 45 E 9/2017-18. Závěr okresního soudu o tom, že pokračování řízení o výkon 
rozhodnutí  brání  překážka,  kterou  nelze  odstranit,  spočívá  na  správně  a  úplně  zjištěném 
skutkovém stavu a správném právním posouzení. Protože okresní soud se v odůvodnění svého 
usnesení zabýval převážně problematikou důvodu pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 
odst. 1 písm. h) o. s. ř. (jež ovšem za existence překážky řízení ztrácí právní relevanci), dodává 
odvolací soud k důvodům okresního soudu následující. 
Podle § 254 odst. 1 věta první o. s. ř. na výkon rozhodnutí se užije ustanovení předcházejících 
částí, není-li v této části uvedeno jinak. 
Podle § 159a odst. 4 o. s. ř. jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu 
závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu. 
Zákon v ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř. stanoví tzv. překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei 
iudicatae),  která  brání  tomu,  aby  věc  byla  znovu  projednána.  Překážka  věci  pravomocně 
rozhodnuté je překážkou neodstranitelnou. I v řízení o výkon rozhodnutí musí soud kdykoli za 
řízení  přihlížet  k  tomu,  zda  jsou  splněny  podmínky,  za  nichž  může  rozhodnout  ve  věci  samé 
(§ 103 o. s. ř.), a v případě, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, musí 
řízení zastavit (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Ustálená judikatura dovozuje, že pojem stejné věci 
z pohledu překážky věci pravomocně rozhodnuté je pro věci výkonu rozhodnutí třeba vykládat 
se zřetelem ke zvláštnostem tohoto řízení. Toutéž věcí ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. se pro 
účely vykonávacího řízení rozumí stejný způsob výkonu (§ 258 o. s. ř.) na týž předmět výkonu 
uplatňovaný  mezi  týmiž  účastníky  pro  pohledávku  přisouzenou  stejným  exekučním  titulem 
(rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1448/2008, sp. zn. 30 Cdo 863/2016). 
V projednávané věci vyšlo již v řízení před okresním soudem najevo (a tyto skutečnosti nečinil 
sporným ani odvolatel), že v projednávané věci Okresní soud v Jičíně usnesením ze dne 27. února 
2018 č. j. 21 E 5/2018-11 nařídil výkon rozhodnutí přikázáním peněžité pohledávky, kterou má 
povinný za svým dlužníkem Vězeňskou službou ČR, Věznicí Valdice, z důvodu úschovy a správy 
peněžních  prostředků  na  účtu  povinného.  Ještě  dříve  ovšem  Okresní  soud  v Pardubicích 
usnesením  ze  dne  3.  3.  2017  č.  j.  45  E  9/2017-18  ve  spojení  s opravným  usnesením  ze  dne 
13. 3. 2017  č.  j.  45  E  9/2017-21,  které  nabylo  právní  moci  dne  1.  4.  2017,  nařídil  podle 
Shodu s prvopisem potvrzuje


 

21 Co 192/2018 
vykonatelného  platebního  rozkazu  Okresního  soudu  v Pardubicích  ze  dne  24.  10.  2016  č.  j. 
123 C 41/2016-14  k uspokojení  pohledávky  oprávněného  ve  výši  112 000  Kč  s úrokem  z 
 prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 112 000 Kč od 13. 9. 2010 do zaplacení výkon rozhodnutí 
přikázáním  peněžité  pohledávky,  kterou  má  povinný  za  dlužníkem  Vězeňskou  službou  ČR, 
Věznicí Valdice, z důvodu úschovy a správy peněžních prostředků na účtu povinného. 
Z uvedeného  je  zřejmé,  že  jde  o  věci  z pohledu  §  159a  odst.  4  o. s. ř.  stejné,  protože  výkon 
rozhodnutí je uplatněn mezi týmiž účastníky pro tutéž pohledávku dle téhož exekučního titulu 
a totožnost lze s jistotou spatřovat i ve způsobu výkonu rozhodnutí.  
V obou projednávaných věcech jde o výkon rozhodnutí přikázáním jiné pohledávky podle § 312 
odst. 1 o. s. ř., podle kterého výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného 
než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, 
že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému 
budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.  
Postihována  v obou  případech  je  tatáž  pohledávka  povinného,  a  to  pohledávka,  kterou  má  za 
Vězeňskou službou ČR, Věznice Valdice, z důvodu úschovy a správy peněžních prostředků na 
účtu povinného (§ 25 zák. č. 169/1999 Sb.). 
Překážka  věci  pravomocně  rozhodnuté  by  v případě  způsobu  výkonu  rozhodnutí  podle  §  312 
o. s.  ř.  nebyla  totiž  dána  mimo  jiné  především  tehdy,  pokud  by  šlo  o  různé  pohledávky  téhož 
povinného, ale o takový případ se nejednalo. 
Oprávněný své odvolací důvody soustředil do argumentace založené na tom, že závěr okresního 
soudu o překážce věci pravomocně rozhodnuté (okresní soud dovozoval nepřiléhavě překážku 
věci  zahájené,  ale  tato  nesprávnost  v právním  posouzení  nemá  věcný  význam)  nemůže  obstát 
proto,  že  předchozí  výkon  rozhodnutí  byl  skončen.  Odvolatel  přitom  vycházel  z přípisu 
Okresního  soudu  v Pardubicích  ze  dne  22.  9.  2017,  který  předložil  i  odvolacímu  soudu  a  ve 
kterém mu Okresní soud v Pardubicích sdělil, že ve shora označené věci tohoto okresního soudu 
bylo věznicí sděleno, že povinný nemá na svém kontě žádné finanční prostředky. Protože ke dni 
vyrozumění o právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí neměl  povinný vůči věznici 
žádnou pohledávku, nelze provést výkon rozhodnutí vyplacením pohledávky z účtu povinného. 
Vyplatit lze pouze pohledávku, která ke dni vyrozumění o právní moci již existuje, a nelze brát 
v úvahu  jakékoliv  sledovací  období  do  budoucna.  Z tohoto  důvodu  je  řízení  skončeno 
a oprávněný může podat nový návrh na výkon rozhodnutí.  
Obecně platí, že jestliže soud pravomocně nařídil výkon rozhodnutí, překážka věci pravomocně 
rozhodnuté  trvá,  dokud  nebyl  zastaven  nebo  jiným  způsobem  skončen.  Netrvají-li  již  účinky 
nařízení  výkonu  rozhodnutí,  může  být  novým  návrhem  vymáháno  splnění  stejné  povinnosti, 
k jejímuž  vynucení  byl  dříve  pravomocně  nařízen  výkon  rozhodnutí,  a  to  stejným  způsobem. 
Potud lze obecně dát odvolateli za pravdu, přičemž odvolací soud nepřehlédl, že ve věci vedené 
u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 45 E 9/2017 s právním názorem Okresního soudu 
v Pardubicích vyslovil nesouhlas a proti tomuto postupu vznesl svým podáním ze dne 4. 10. 2017 
námitky.  
Pro každého odsouzeného je ve věznici zřízen účet, na němž jsou uloženy všechny jeho finanční 
prostředky  včetně  těch,  které  jsou  mu  do  věznice  zaslány.  Příjem  peněz  a  nakládání  s nimi  je 
upraven  v ustanovení  §  25  zákona  číslo  169/1999  Sb.  Tento  účet  není  zrušen  vždy  v každém 
okamžiku, pokud se na něm nenachází žádné prostředky. Je veden po celou dobu výkonu trestu 
odnětí svobody. Ani z přípisů věznice nevyplývá, že by byl účet zrušen. Ze sdělení věznice mohlo 
vyplynout  pouze  to,  že  k určitému  okamžiku  neměl  povinný  na  tomto  svém  účtu  žádné 
prostředky.  
Z ustanovení  §  312  odst.  1  o.  s.  ř.  vyplývá,  že  výkon  rozhodnutí  přikázáním  jiné  peněžité 
pohledávky  povinného  než  pohledávky  z  účtu  u  peněžního  ústavu  nebo  nároku  uvedeného 
Shodu s prvopisem potvrzuje 


 

21 Co 192/2018 
v § 299  lze  nařídit  i  pro  pohledávky,  které  se  stanou  splatnými  teprve  v  budoucnu,  i  v  těch 
případech,  že  povinnému  budou  dílčí  pohledávky  z  téhož  právního  důvodu  v  budoucnu 
postupně vznikat. 
Způsob výkonu rozhodnutí přikázáním jiných peněžitých pohledávek podle § 312 odst. 1 o. s. ř. 
je  odlišným  způsobem  výkonu  než  přikázání  pohledávky  z účtu  u  peněžního  ústavu.  Z tohoto 
důvodu  se  ustanovení  §  306  odst.  1  o.  s.  ř.  pro  výkon  rozhodnutí  přikázáním  jiné  peněžité 
pohledávky  nepoužije.  Podle  tohoto  ustanovení  se  nařízení  výkonu  rozhodnutí  vztahuje  až  do 
výše vymáhané pohledávky a jejího příslušenství na pohledávku povinného z účtu ve výši, v jaké 
byly na účtu peněžní prostředky v okamžiku, v němž bylo peněžnímu ústavu doručeno usnesení 
o nařízení výkonu rozhodnutí, jakož i na pohledávku z účtu, která vznikla tím, že na účet došly 
peněžní  prostředky  dodatečně,  nejpozději  však  do  šesti  měsíců  ode  dne,  kdy  bylo  peněžnímu 
ústavu doručeno vyrozumění podle § 305. Pro výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu 
u peněžního  ústavu  tedy  platí,  že  výkon  rozhodnutí  zanikne  buď  výplatou  pohledávky 
oprávněnému, nebo marným uplynutím šestiměsíčního sledovacího období. K tomu, aby mohl 
být účet povinného u peněžního ústavu znovu postižen výkonem rozhodnutí, je třeba nového 
návrhu a nového nařízení výkonu. Toto ustanovení se ovšem ve výkonu rozhodnutí přikázáním 
jiné peněžité pohledávky neuplatní, a to právě s ohledem na dikci ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř. 
Účet  odsouzeného,  který  je  pro  něho  obligatorně  ve  věznici  zřízen,  není  účtem  u  peněžního 
ústavu  a  je  třeba  jej  ve  světle  §  312  odst.  1  o.  s.  ř.  kvalifikovat  jako  konkrétní  právní  důvod, 
z něhož  mohou  povinnému  v budoucnu  vznikat  dílčí  pohledávky.  Proto  nelze  takový  způsob 
výkonu rozhodnutí pokládat za skončený jen proto, že na tomto účtu povinný jako odsouzený 
neměl  ke  dni  vyrozumění  o  právní  moci  usnesení  o  nařízení  výkonu  rozhodnutí  vůči  věznici 
žádnou pohledávku. 
Protože výkon rozhodnutí vedený u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 45 E 9/2017 
nebyl  zastaven  a  ani  žádným  jiným  zákonným  způsobem  nebyl  ukončen,  představuje  nařízení 
tohoto výkonu rozhodnutí překážku věci pravomocně rozhodnuté pro vedení výkonu rozhodnutí 
v této věci u Okresního soudu v Jičíně. Odvolací soud přitom zcela zásadně zdůrazňuje, že shora 
uvedenou  právní  problematikou  se  zabýval  toliko  z pohledu  existence  či  neexistence  překážky 
věci rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. a považoval za nadbytečné zabývat se tím, zda 
jsou či nejsou dány důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 o. s. ř. 
Protože  procesním  důsledkem  existence  překážky  řízení,  kterou  nelze  odstranit,  je  rozhodnutí 
soudu  o zastavení  řízení  (§  104  odst.  1,  §  254  odst.  1  o.  s.  ř.)  a  nikoli  rozhodnutí  soudu 
o zastavení výkonu rozhodnutí, jehož důvody jsou upraveny v § 268 o. s. ř., odvolací soud jen 
z tohoto důvodu usnesení okresního soudu změnil podle § 200 o. s. ř. tak, že se zastavuje řízení 
o výkon  rozhodnutí.  Odvolací  soud  pak  připomíná,  že  nepostupoval  tím  způsobem,  že  by 
usnesení okresního soudu zrušil a sám řízení zastavil (§ 219a odst. 1 písm. a/, § 221 odst. 1 písm. 
c/ o. s. ř.), protože již okresní soud otázku existence nedostatku podmínky řízení ve smyslu § 104 
odst.  1  explicitně  řešil,  nesprávně  ovšem  z její  existence  dovodil  důvod  pro  zastavení  výkonu 
rozhodnutí a tyto jeho závěry byly odvoláním oprávněného napadeny. 
Protože  odvolací  soud  usnesení  okresního  soudu  změnil,  musel  rozhodnout  nejen  o  náhradě 
nákladů tohoto odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně 
(§ 224 odst. 2 o. s. ř.). 
Odvolací  soud  shodně  jako  okresní  soud  zrušil  podle  §  271  o.  s.  ř.  výrok  II  a  III  usnesení 
Okresního  soudu  v Jičíně  ze  dne  27.  2.  2018  č.  j.  21  E  5/2018-11,  kterými  byla  povinnému 
uložena  povinnost  zaplatit  oprávněnému  na  náhradě  nákladů  výkonu  rozhodnutí  300  Kč 
a povinnost  zaplatit  České  republice  –  Okresnímu  soudu  v Jičíně  soudní  poplatek  za  návrh  na 
výkon rozhodnutí ve výši 5 600 Kč.  
Oprávněný  tím,  že  podal  návrh  na  zahájení  řízení,  kterému  od  počátku  bránil  nedostatek 
podmínky  řízení,  který  nebylo  lze  odstranit,  zavinil  z hlediska  procesního,  že  řízení  o  výkon 
Shodu s prvopisem potvrzuje 
 

 

21 Co 192/2018 
rozhodnutí  muselo  být  zastaveno,  a  byl  by  proto  jinak  povinen  nahradit  povinnému  náklady 
tohoto  řízení  (§  146  odst.  2,  §  254  odst.  1  o.  s.  ř.).  Povinnému  ovšem  v řízení  žádné  náklady 
nevznikly,  a  proto  odvolací  soud  žádnému  z účastníků  právo  na  náhradu  nákladů  řízení  před 
soudy obou stupňů nepřiznal. Protože soud nezastavil výkon rozhodnutí z některého z důvodů 
podle § 268 o. s. ř., ale zastavil řízení o výkon rozhodnutí, nedopadalo na rozhodnutí o náhradě 
nákladů ustanovení § 271 věta první o. s. ř., ale ustanovení § 146 o. s. ř., které upravuje náhradu 
nákladů řízení mezi účastníky v případě zastavení řízení. 
Poučení: 
Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. Není proti němu přípustné ani dovolání, ledaže 
dovolací  soud  dospěje  k závěru,  že  napadené  rozhodnutí  závisí  na  vyřešení  otázky  hmotného 
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe 
dovolacího  soudu  nebo  která  v rozhodování  dovolacího  soudu  dosud  nebyla  vyřešena  nebo  je 
dovolacím  soudem  rozhodována  rozdílně  anebo  má-li  být  dovolacím  soudem  vyřešená  právní 
otázka  posouzena  jinak.  Dovolání  se  podává  do  dvou  měsíců  od  doručení  rozhodnutí 
u Okresního soudu v Jičíně a rozhoduje o něm Nejvyšší soud České republiky se sídlem v Brně. 
Hradec Králové 27. září 2018  
Mgr. Šárka Petrová v. r.  
předsedkyně senátu 
Shodu s prvopisem potvrzuje