Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek ve věci odebrání vysokoškolského titulu'.


 
 
č. j. 64 A 18/2018 - 47 
 
 
 
 
   
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA  
 
 
ROZSUDEK 
 
JMÉNEM REPUBLIKY 
 
Krajský  soud  v Ostravě  rozhodl  v senátě  složeném  z předsedy  senátu  Mgr.  Jiřího  Gottwalda 
a soudců JUDr. Martina Láníčka a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci  
 
žalobkyně: 
 
Mgr. B. D. 
bytem xxx 
 
proti  
žalovanému:    
Rektor Univerzity Palackého v Olomouci  
sídlem Křížkovského 511/8, 771 47  Olomouc  
 
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2018 č. j. UPOL-109065/9410-2018 
 

takto: 
  
I.  Rozhodnutí  Rektora  Univerzity  Palackého  v Olomouci  ze  dne  31.  8.  2018  č.  j.  UPOL-
109065/9410-2018 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. 
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 363 Kč do 30 dnů 
od právní moci tohoto rozsudku. 
 
Odůvodnění: 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     2                                                          64 A 18/2018 
 
 
Vymezení věci 

 
1.  Žalobkyně  se  podanou  žalobou  ze  dne  3.  11.  2018  domáhala  přezkoumání  shora  uvedeného 
rozhodnutí  žalovaného,  kterým  byla  vyslovena  neplatnost  vykonání  státní  zkoušky  žalobkyní  na 
Právnické  fakultě  Univerzity  Palackého  (dále  jen  „PF  UP“)  z předmětů  KPT/NSZZ3  Trestní 
právo  a  VPK/NSZZ2  Správní  právo  podle  §  47c  odst.  1,  2  písm.  b)  zákona  č.  111/1998  Sb.,  
o vysokých školách (dále jen „zákon o vysokých školách“). 
2.  Žalobkyně  uvedla,  že  dne  22.  5.  2017  vykonala  na  PF  UP  tzv.  veřejnoprávní  část  státních 
závěrečných  zkoušek  ze  správního  a  trestního  práva.  Dne  17.  3.  2018  byla  žalobkyně  fyzicky 
napadena panem P. K., který jí ohrožoval kuchyňským nožem, přičemž žalobkyně byla toho času 
ve druhém měsíci těhotenství; žalobkyně v obavě o svůj život přivolala Policii ČR. Následně P. K. 
v rámci  své  osobní  msty  podal  dne  22.  3.  2018,  tedy  5  dní  po  incidentu,  podnět  žalovanému 
k zahájení  správního  řízení  o  vyslovení  neplatnosti  vykonání  státní  závěrečné  zkoušky  nebo  její 
součásti.  Dle  uvedeného  podnětu  měla  být  žalobkyně  v průběhu  státní  zkoušky  v telefonickém 
kontaktu  s p.  K.  za  pomocí  miniaturního  reproduktoru  v uchu  a  mikrofonu  skrytém  pod  šaty. 
Pomocí tohoto zařízení měla žalobkyně p.  K. sdělovat vylosované otázky a následně naslouchat 
reprodukci  zápisků.  Podaným  podnětem  se  zabývala  Přezkumná  komise  UP  v Olomouci,  která 
dne  25.  6.  2018  vydala  stanovisko  č.  j.  UPOL-58313/9410-2018,  kterým  navrhla  žalovanému 
vyslovit neplatnost vykonání součásti státní zkoušky žalobkyně. 
3.  Žalobkyně  s napadeným  rozhodnutím  nesouhlasí,  považuje  jej  za  nezákonné  pro  nedostatek 
důvodů a pro vady řízení, neboť žalovaný nevypořádal argumenty žalobkyně, rozhodnutí založil 
na jediném nezákonném důkazu, nebyly naplněny formální a materiální znaky jednání, které je jí 
kladeno za vinu. Žalobkyně od počátku popírá, že by při státní závěrečné zkoušce užila jakékoli 
technické zařízení; poctivě studovala celých 5 let, úspěšně složila zkoušku z každého předmětu ve 
většině  případů  na  první  pokus.  Nikdy  nepotřebovala  jakékoli  nápovědy  pro  úspěšné  splnění 
podmínek  daného  předmětu.  Až  do  zahájení  předmětného  správního  řízení  neměla  žalobkyně 
tušení o existenci nahrávky. Žalobkyně rozporuje legálnost jediného důkazu, který poskytl p.  K., 
neboť  dle  jeho  slov  se  jedná  o  záznam  hovoru  mezi  jím  a  žalobkyní.  Takové  nahrávání  však 
znamená  zásah  do  ústavně  zaručených  práv  žalobkyně.  Pan  K.  sám  sdělil,  že  pro  pořízení 
nelegální nahrávky použil aplikaci ACR. Žalobkyně odkázala na judikaturu Ústavního soudu, a to 
nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05, nález Ústavního soudu sp., zn. R 
39/1999  a  nález  téhož  soudu  ze  dne  14.  7.  2010,  sp.  zn.  IV.  ÚS  1235/99  a  dále  na  judikaturu 
Nejvyššího soudu ČR, a to rozsudek ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004 a ze dne 21. 10. 
1998,  sp.  zn.  21  Cdo  1009/98.  V neposlední  řadě  připomněla  rozsudek  Nejvyššího  správního 
soudu  ze  dne  2.  8.  2013,  č.  j.  4  As  28/2013-24.  Dovodila,  že  předmětná  nahrávka  byla 
nezákonným důkazem a zároveň odmítla názor Přezkumné komise UP, že předmětná nahrávka se 
netýká  soukromého  života  žalobkyně,  neboť  je  zaznamenán  průběh  státní  závěrečné  zkoušky, 
tedy průběh veřejného aktu. 
4.  Správní  orgán  navíc  při  posuzování  nahrávky  vytrhával  věty  z kontextu  a  převzal  do  svého 
rozhodnutí pouze ty části nahrávky, které odůvodňovaly závěr správního orgánu, nikoli pravdivé a 
objektivní informace. Podle žalobkyně sloužila žalovanému nahrávka hovoru jako jediný důkaz, na 
němž bylo napadené rozhodnutí založeno. Správní orgán se ve svém rozhodnutí sice vyjádřil, že 
se  při  svém  rozhodování  opíral  pouze  o  důkazy  založené  ve  správním  spise,  ale  nijak  je 
nekonkretizoval.  Odmítl  přitom  provést  žalobkyní  navržený  důkaz  výslechem  svědka  Bc.  O.  J., 
který  byl  přítomen  po  celou  dobu  jednak  před  konáním  zkoušky,  tak  ihned  po  ní  a  jakékoli 
nainstalování technického zařízení by viděl. Správní orgán také odmítl posuzovat osobu podatele 
podnětu  či  způsob  pořízení  nahrávky.  Žalobkyně  dále  namítla,  že  správní  orgán  prováděl 
dokazování bez jednání, čímž byla žalobkyně zkrácena na svých právech účastnit se dokazování. 
Žalobkyně  dále  namítla,  že  prokázala  znalosti,  které  postačují  k závěru,  že  podmínky  a 
předpoklady pro absolvování státní závěrečné zkoušky splnila.  
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     3                                                          64 A 18/2018 
 
5.  Podle  žalobkyně  nedošlo  k naplnění  formálních  a  materiálních  znaků  §  47c  odst.  2  písm.  b) 
zákona o vysokých školách. Žalobkyně zdůraznila, že nejednala úmyslně proti dobrým mravům, 
podmínky a předpoklady pro konání a úspěšné vykonání státní zkoušky splnila a že její jednání  
v žádném případě nenaplňuje znak soustavnosti tak, jak jej vyložil žalovaný. Přezkumná komise 
UP vyslovila názor, že znak soustavnosti je v případě této skutkové podstaty nezbytné vztáhnout 
k relativně  krátkému  a  jasně  časově  vymezenému  okamžiku,  kterým  je  průběh  státní  závěrečné 
zkoušky; s uvedeným žalobkyně nesouhlasí. V právním řádu neexistuje  žádná definice neurčitého 
pojmu  „soustavnost“,  ani  důvodová  zpráva  k ustanovení  §  47c  zákona  o  vysokých  školách 
nespecifikuje úmysl zákonodárce, jak tento pojmem vykládat. 
6.  K výkladu uvedeného pojmu žalobkyně připomněla rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 
26. 3. 2009, č. j. 9 Afs 63/2008-121, který se týkal oblasti podnikání, přičemž ze závěrů tohoto 
rozsudku  vyplývá,  že  pojmovým  znakem  podnikání  je  jeho  soustavnost,  jde  tedy  o  činnost 
prováděnou opakovaně, nikoli jednorázově, příležitostně či nahodile. Odkázala také na rozsudek 
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2011, č. j. 31 Af 54/2011-21, podle něhož, i když 
zákon soustavnost nedefinuje, lze obecně pojem soustavná činnost spojit s úmyslem tuto činnost 
opakovat.  Pojem  soustavnosti  je  tedy  vykládán  podobně  jako  pojem  opakovanosti,  nejedná  se 
tedy  o  jednorázovou  či  nahodilou  činnost,  je  třeba  mít  alespoň  úmysl  jednání  opakovat. 
Žalobkyně také odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2003, sp. zn. IV ÚS 666/02, 
podle kterého „...za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, jsou orgány veřejné moci povinny 
ve  smyslu  čl.  4  odst.  4  Listiny  šetřit  podstatu  a  smysl  základních  práv  a  svobod.  Jinak  řečeno 
v případě pochybností jsou povinny postupovat mírněji (in dubio mitius).“    
7.  Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Uvedl, že nepovažuje za nutné komentovat každý bod žaloby 
žalobkyně,  protože  se  v drtivé  většině  jedná  o  sdělení  či  subjektivní  názory  žalobkyně,  která 
předestřela  již  v řízení  před  správním  orgánem.  Co  se  týče  polemiky  o  legálnosti  nahrávky 
telefonního  hovoru,  která  má  zachycovat  průběh  součásti  státní  zkoušky,  nadnesla  žalobkyně 
v žalobě nový a odlišný způsob údajného vzniku předmětné nahrávky, který však žalobkyně není 
schopna  soudu  předložit,  přičemž  o  tom  nejvíce  pravděpodobném,  že  skutečně  žalobkyně 
podváděla,  bude  i  nadále  tvrdit,  že  není  pravdivý.  Pokud  žalobkyně  vytýká  žalovanému  užití 
nepřiléhavé  judikatury,  zcela  pomíjí  fakt,  že  žalobkyní  zmíněné  usnesení  v bodu  20  žaloby 
vytvořilo toliko obecný postup či kritérium, který je následně v rozhodnutí užit. Žalobkyně sama 
pak odkazuje na nepřiléhavou judikaturu z jiných oblastí práva. Při rozhodování žalovaného byly 
vzaty  v potaz  úvahy  ve  prospěch  i  neprospěch  žalobkyně.  Navrhovaný  výslech  Bc.  J.  postrádá 
podle žalovaného relevanci, tento nebyl přítomen ve zkušební místnosti při konání státní zkoušky 
žalobkyně,  nemohl  by  tedy  o  průběhu  zkoušky  poskytnout  relevantní  informace.  Co  se  týče 
nekonání ústního jednání ve věci, není zde na místě příměr s řízením o přestupku. Správní řízení 
obecně  je  ovládáno  zásadou  písemnosti.  Obsah  správního  spisu  je  žalobkyni  znám,  byl  jí  dán 
k dispozici  dvakrát  k nahlížení.  Ohledně  naplnění  skutkové  podstaty  §  47c  zákona  o  vysokých 
školách  odkázal  žalovaný  na  napadené  rozhodnutí  s tím,  že  výklad  žalovaného  byl  převzat  do 
rozhodnutí  ze  stanoviska  Přezkumné  komise  UP,  která  byla  tvořena  významnými  právními 
odborníky  s dlouholetou  praxí,  přičemž  žalovanému  připadá  polemika  žalobkyně  až  nepatřičná, 
když  délku  její  praxe  po  ukončení  studia  lze  počítat  v řádu  měsíců.  Znak  soustavnosti  byl 
v uvedené skutkové podstatě založen zákonodárcem a je nutné z této logiky vycházet. Pokud by 
bylo  přistoupeno  na  návrhy  žalobkyně  o  jednorázové  záležitosti  u  státní  zkoušky,  nikdy  by 
skutkovou  podstatu  dle  §  47c  zákona  o  vysokých  školách  nebylo  možno  naplnit.  Přirovnávat 
skládání státní zkoušky k podnikání je snahou spíše úsměvnou.  
Zjištění ze spisové dokumentace  
8.  Ze  spisové  dokumentace  předložené  žalovaným  soud  zjistil,  že  dne  22.  3.  2018  byl  Univerzitě 
Palackého  doručen  podatelem  P.  K.  podnět  na  vyslovení  neplatnosti  státní  zkoušky  žalobkyně, 
kterou  tato  vykonala  dne  22.  5.  2017.  Podnět  odůvodnil  tím,  že  zkouška  měla  být  žalobkyní 
vykonána  úmyslným  jednáním  jdoucím  proti  dobrým  mravům,  a  to  za  pomoci  jiné  osoby  – 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     4                                                          64 A 18/2018 
 
podatele,  se  kterým  byla  žalobkyně  po  celou  dobu  výkonu  zkoušky  v telefonickém  kontaktu  za 
pomoci  technického  zařízení  –  miniaturního  reproduktoru  v uchu  a  k němu  dodávanému 
mikrofonu  skrytém  pod  šaty.  Ke  svému  podnětu  předložil  záznam  hovoru  z telefonního  čísla 
žalobkyně  na  telefonní  číslo  podatele,  dále  printscreen  ze  software  All  Calls  Recorder  (ACR)  a 
navrhl také jeho svědeckou výpověď. 
9.  Dne 17. 4. 2018 zahájil žalovaný řízení o vyslovení neplatnosti vykonání součásti státní zkoušky 
dle  §  47c  zákona  o  vysokých  školách.  Dne  2.  5.  2018  žalovaný  jmenoval  podle  §  47c  odst.  6 
zákona  o  vysokých  školách  členy  Přezkumné  komise,  a  to  prof.  JUDr.  I.  T.,  CSc.,  L.  P.,  doc. 
JUDr. F. Š., Ph. D., doc. JUDr. K. F., Ph. D., doc. JUDr. O. P., Ph. D., JUDr. M. T., Ph.D. a doc. 
JUDr. M. B., Ph. D. Takto jmenovaná přezkumná komise předložila dle § 47d odst. 1 zákona o 
vysokých  školách  dne  27.  6.  2018  stanovisko,  kterým  navrhla  žalovanému  vyslovit  neplatnost 
vykonání součásti státní závěrečné zkoušky žalobkyně. Podle závěrů přezkumné komise vyplývá 
z předložené zvukové nahrávky zcela jednoznačně, že veřejnoprávní část SZZ z předmětů Správní 
právo  a  Trestní  právo  dne  22.  5.  2017  vykonala  žalobkyně  za  pomoci  zakázané  nápovědy  a 
diktování  odpovědí  ze  strany  P.  K.  Podle  přezkumné  komise  šlo  o  záměrnou  a  oboustrannou 
komunikaci mezi žalobkyní a P. K., kdy žalobkyně zcela cíleně a vědomě komunikovala za pomocí 
mobilního telefonu s P. K. po celou dobu přípravy i průběhu státní zkoušky, její úmyslné jednání 
je  předloženou  nahrávkou  jednoznačně  podloženo  a  jde  současně  o  jednání  proti  dobrým 
mravům.  Žalobkyně  svým  jednáním  splnila  jen  zdánlivě  podmínky  a  předpoklady  stanovené 
zákonem  o  vysokých  školách,  studijním  programem  nebo  studijním  a  zkušebním  řádem  pro 
konání  a  úspěšné  vykonání  státní  zkoušky  nebo  její  součásti.  Podle  komise  bylo  naplněno  také 
hledisko  soustavnosti  jednání  žalobkyně  proti  dobrým  mravům,  když  komise  hodnotila  jednání 
žalobkyně  v průběhu  konání  státní  zkoušky,  což  byla  doba  zhruba  60  –  70  minut.  Znak 
soustavnosti je v případě této skutkové podstaty nezbytné vztáhnout k relativně krátkému a jasně 
časově  vymezenému  okamžiku,  kterým  je  průběh  státní  závěrečné  zkoušky,  neboť  právě  o 
vyslovení  její  neplatnosti  v řízení  jde.  Jednání  žalobkyně  proti  dobrým  mravům  tak  trvalo  celou 
dobu průběhu státní zkoušky, tedy šlo o soustavné, nikoli jednorázové a krátké využití nedovolení 
pomůcky  v průběhu  zkoušky.  Komise  dále  shledala,  že  předmětná  zvuková  nahrávka  je 
přípustným důkazem, když zaznamenává nikoli projevy osobní povahy, ale obsah a průběh státní 
závěrečné zkoušky na vysoké škole. 
10. Následně žalovaný rozhodl dne 31. 8. 2018 žalobou napadeným rozhodnutím. Ztotožnil se v něm 
se  stanoviskem  přezkumné  komise  a  dospěl  k závěru,  že  jednání  žalobkyně  plně  naplňuje 
skutkovou podstatu § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách, tedy jiné úmyslné jednání proti 
dobrým mravům, neuvedené v § 47c odst. 2 písm. a), v souvislosti se soustavností nebo opakovaným jednáním proti 

dobrým  mravům.  Předmětem  řízení  podle  žalovaného  přitom  není  řešit  a  zkoumat  to,  zda  získala 
standardní  znalosti  a  dovednosti  absolventa  daného  studijního  programu.  Žalovaný  se  rozhodl 
neprovést výslech navrhovaného svědka Bc. O. J., neboť tento nebyl přítomen přímému konání 
součásti státní zkoušky. Námitky žalobkyně týkající se osoby podatele jsou podle žalovaného zcela 
irelevantní,  neboť  osoba  podatele,  jeho  vystupování  či  trestněprávní  minulost  nemůže  nijak 
ovlivnit fakt, že si žalobkyně od něj nechala napovídat odpovědi na otázky součásti státní zkoušky. 
Žalovaný se dále obsáhle věnoval otázce přípustnosti předmětné zvukové nahrávky jako důkazu, 
přičemž  s odkazem  na  judikaturu  zejména  Ústavního  soudu  dospěl  k závěru,  že  přípustným 
důkazem je. K průběhu státní zkoušky bylo získáno vyjádření jedné členky zkušební komise, která 
uvedla, že poznává dle zvukové nahrávky průběh státní zkoušky a hlasy jednotlivých členů komise 
včetně svého, přičemž si však nevzpomíná na žádnou anomálii či nezvyklost v průběhu zkoušky. 
Co se týče naplnění znaků skutkové podstaty § 47c odst. 2 písm. b) zákona o vysokých školách, 
zejména  znaku  soustavnosti,  vyšel  žalovaný  v zásadě  ze  závěrů  stanoviska  přezkumné  komise, 
tedy,  že  jednání  žalobkyně  je  třeba  hodnotit  jako  soustavné,  protože  znak  soustavnosti  je 
v případě  této  skutkové  podstaty  nezbytné  vztáhnout  k relativně  krátkému  a  jasně  časově 
vymezenému  okamžiku,  kterým  je  průběh  státní  zkoušky  (v tomto  případě  cca  60  –  70  minut), 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     5                                                          64 A 18/2018 
 
neboť  právě  o  vyslovení  její  neplatnosti  v řízení  jde.  Jednání  žalobkyně  tedy  trvala  celou  dobu 
průběhu státní zkoušky a nejednalo se o jednání nárazové. 
Posouzení věci krajským soudem 
11. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní 
řád  správní,  ve  znění  pozdějších  předpisů  (dále  jen  „s.  ř.  s.“)]  napadené  rozhodnutí,  přičemž 
vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 
1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci soud rozhodl po ústním jednání dne 28. 
3. 2019, u kterého účastníci setrvali na svých stanoviscích. 
12. Podle § 47c odst. 1 zákona o vysokých školách, v řízení o vyslovení neplatnosti vykonání státní 
závěrečné zkoušky nebo její součásti, státní rigorózní zkoušky nebo její součásti, státní doktorské 
zkoušky  nebo  obhajoby  disertační  práce  rozhoduje  rektor  veřejné  vysoké  školy,  na  níž  se  daná 
státní zkouška nebo obhajoba disertační práce konala. 
13. Podle § 47c odst. 2 zákona o vysokých školách, rektor vysloví rozhodnutím neplatnost vykonání 
státní  zkoušky  nebo  její  součásti  nebo  obhajoby  disertační  práce,  pokud  osoba,  o  jejíž  státní 
zkoušku nebo její součást nebo obhajobu disertační práce jde, 
a)  v  důsledku  úmyslného  trestného  činu  nesplnila  podmínky  nebo  předpoklady  stanovené 
zákonem  o  vysokých  školách,  studijním  programem  nebo  studijním  a  zkušebním  řádem  pro 
konání a úspěšné vykonání státní zkoušky nebo její součásti nebo obhajoby disertační práce, nebo 
b) v důsledku úmyslného neoprávněného užití díla jiné osoby hrubě porušujícího právní předpisy 
upravující  ochranu  duševního  vlastnictví  nebo  jiného  úmyslného  jednání  proti  dobrým  mravům, 
neuvedeného v písmenu a), nesplnila nebo splnila jen zdánlivě podmínky nebo předpoklady stanovené zákonem o 
vysokých školách, studijním programem nebo studijním a zkušebním řádem pro konání a úspěšné vykonání státní 
zkoušky nebo její součásti nebo obhajoby disertační práce, šlo-li o soustavné nebo opakované jednání proti dobrým 
mravům  nebo  byla-li  jím  podstatně  narušena  možnost  získat  standardní  znalosti  a  dovednosti 
absolventa daného studijního programu. 
14. Stěžejní  námitkou  podle  krajského  soudu  v projednávané  věci  je,  že  vytýkaným  jednáním 
žalobkyně  nedošlo  k  naplnění  znaků  skutkové  podstaty  právní  normy,  pod  kterou  žalovaný 
jednání  podřadil.  Žalobkyně  především  namítá,  krom  neexistence  subjektivní  stránky,  že  nebyl 
naplněn  znak  soustavnosti  jednání.  Tato  námitka  je  přitom  zcela  podstatná  pro  rozhodnutí  ve 
věci,  neboť  při  nenaplnění  formálních  znaků  předmětné  skutkové  podstaty  pozbývají  v zásadě 
ostatní námitky žalobkyně na významu. Krajský soud dospěl k závěru, že tato námitka žalobkyně 
je důvodná. 
15. Předně je třeba připomenout, že ustanovení § 47c bylo do zákona o vysokých školách včleněno 
zákonem č. 137/2016 Sb. s účinností od 1. 9. 2016. Důvodová zpráva k tomuto zákonu uvádí ve 
vztahu  k předmětnému  ustanovení  pouze  následující:  „Nově  se  do  zákona  dostává  právní  úprava  
správního  řádu,  nebude  novou  úpravou  dotčen,  neboť  navrhované  řízení  o  vyslovení  neplatnosti  je  kvalitativně 
úplně jiný proces než "řízení" podle § 156 správního řádu; nejde tedy o nahrazení dosavadní úpravy jinou právní 
úpravou.  Není  proto  nezbytné  v  přechodných  ustanoveních  explicitně  upravit  dokončení  řízení  ve  věci  rušení 
vysokoškolských diplomů, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti novely a nebyla do dne nabytí účinnosti 
novely pravomocně skončena, neboť dosavadní použití ustanovení § 156 odst. 2 správního řádu na rušení diplomů 
(jakožto osvědčení) bude i nadále možné.) 
Zákon vymezuje skutkové okolnosti, za nichž lze takové rozhodnutí vydat, když z důvodu ochrany dobré víry a 
závažného  zásahu  do  právního  postavení  musí  jít  o  nesplnění  podmínek  či  předpokladů  pro  konání  a  úspěšné 
vykonání státní zkoušky v důsledku úmyslného trestného činu nebo úmyslného jednání dotyčné osoby proti dobrým 
mravům (soustavného a opakovaného nebo byla-li jím podstatně narušena možnost získat standardní znalosti a 
dovednosti absolventa daného studijního programu). 
Návrh postihuje i takové nesplnění podmínek a předpokladů pro úspěšné konání a vykonání státní zkoušky, kdy 

byl dané osobě vydán vysokoškolský diplom, aniž by tato státní zkoušku nebo její část vůbec konala. 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     6                                                          64 A 18/2018 
 
Řízení  se  zahajuje  z  moci  úřední,  a  to  ve  lhůtě  3  let  od  zákonem  vymezených  skutečností,  přičemž  v  řízení 
rozhoduje rektor vysoké školy, na níž se daná státní zkouška nebo obhajoba disertační práce konala (v případě 
soukromé  vysoké  školy  stanoví  příslušnost  její  vnitřní  předpis).  Součástí  podkladů  pro  rozhodnutí  je  stanovisko 
přezkumné komise, od něhož se však rektor může odchýlit. 
Pořádková lhůta pro rozhodnutí rektora ve věci se stanovuje na 150 dnů od zahájení řízení. Lhůtu pro vydání 

rozhodnutí není vhodné podřídit obecné úpravě správního řádu, neboť po zahájení přezkumného řízení musí rektor 
nejprve  jmenovat  přezkumnou  komisi  a  vyčkat  na  její  stanovisko  a  následně  její  stanovisko  posoudit.  Po  dobu 
řízení se na platnosti státní zkoušky nebo obhajoby disertační práce, o níž je řízení vedeno, nic nemění. 
Proti rozhodnutí není připuštěn opravný prostředek, je však zachována možnost správní žaloby, jejíž podání má 

odkladný účinek.“  
16. Z citovaného  vyplývá,  že  ani  navrhovatel  zákona  se  blíže  v důvodové  zprávě  nezabýval 
podrobnostmi  jednotlivých  navrhovaných  skutkových  podstat,  tedy  ani  otázkou  soustavnosti 
jednání  osoby,  u  níž  má  být  o  zneplatnění  rozhodnuto.  Debata  k těmto  ustanovením  v zásadě 
neproběhla  ani  na  půdě  Poslanecké  sněmovny  Parlamentu  ČR  při  projednávání  zákona  (viz 
http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/027schuz/s027169.htm 

první 
čtení 

http://www.psp.cz/eknih/2013ps/stenprot/036schuz/s036052.htm#r10 – druhé čtení). 
17. Judikatura  správních  soudů  se  k výkladu  pojmu  „soustavnost“  vyjadřuje  poměrně  zřídka.  Lze 
proto označit za poměrně přiléhavý odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 
dne 26. 3. 2009, č. j. 9 Afs 63/2008-121, z jehož závěrů vyplývá, že pojmovým znakem podnikání 
je  jeho  soustavnost,  tedy  činnost  prováděná  opakovaně,  nikoli  jednorázově,  příležitostně  či  nahodile
Obdobně to platí o rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 7. 2011, č. j. 31 Af 
54/2011-21,  podle  kterého  lze  obecně  pojem  soustavná  činnost  spojit  s úmyslem  tuto  činnost  opakovat
Krajskému  soudu  na  rozdíl  od  žalovaného  nepřipadá  odkaz  na  uvedenou  judikaturu  nikterak 
úsměvný;  v oblasti  školství  obdobná  judikatura  absentuje,  nadto  pojem  „soustavnost“  je  užíván 
napříč právními odvětvími a jen stěží lze v různých právních odvětvích předpokládat zcela odlišný 
výklad tohoto pojmu. Je tedy nutné se přiklonit k tomu, že má-li být určitá činnost (resp. jednání) 
vykonávána soustavně, implicitně má být tato činnost vykonávána opakovaně, po delší dobu, tedy 
nikoli nahodile či jednorázově. 
18. Touto optikou je také nutno nahlížet na skutkovou podstatu obsaženou v § 47c odst. 2 písm. b) 
zákona  o  vysokých  školách,  pod  kterou  žalovaný  jednání  žalobkyně  podřadil.  Podle  krajského 
soudu  jsou  znaky  této  skutkové  podstaty  naplněny  pouze  tehdy,  jestliže  se  osoba  dopustí 
úmyslného  jednání  proti  dobrým  mravům,  které  není  specifikováno  v písm.  a)  §  47c  odst.  2,  a 
v důsledku tohoto jednání nesplní nebo splní jen zdánlivě podmínky nebo předpoklady stanovené 
zákonem  o  vysokých  školách,  studijním  programem  nebo  studijním  a  zkušebním  řádem  pro 
konání  a  úspěšné  vykonání  státní  zkoušky  nebo  její  součásti  nebo  obhajoby  disertační  práce, 
přičemž  se  však  musí  jednat  o  jednání  soustavné  nebo  opakované.  Jakkoli  v uvedené  skutkové 
podstatě  absentuje  určení  počátku  takového  jednání,  není  jej  možné  stanovit  pouze  a  jedině 
k době,  kdy  státní  zkouška  či  její  část,  resp.  obhajoba  disertační  práce,  započala.  Úmyslného 
jednání, které může vést k naplnění skutkové podstaty, se osoba může dopustit kdykoli předtím, 
přičemž  z povahy  věci  lze  za  počátek  považovat  nejdříve  dobu  zahájení  studia,  které  mělo  být 
státní  zkouškou  či  obhajobou  disertační  práce  ukončeno  a  nejpozději  vykonání  zkoušky  či 
obhajobu  disertační  práce.  Z předmětného  ustanovení  nevyplývá,  že  by  znak  soustavnosti,  tím 
méně znak opakujícího se jednání, mohl být naplněn úmyslným jednáním proti dobrým mravům 
pouze  v průběhu  vykonávání  konkrétní  státní  zkoušky  či  její  součásti,  příp.  obhajoby  disertační 
práce, tak jak učinil žalovaný, když za soustavné jednání považoval jednání žalobkyně v průběhu 
60-70  minut  státní  zkoušky.  Výklad,  že  se  žalobkyně  dopouštěla  úmyslného  (tvrzeného 
podvodného)  jednání  soustavně  (tudíž  opakovaně)  celou  dobu  v průběhu  konání  státní  zkoušky, 
tedy  jinými  slovy,  každou  minutu  průběhu  státní  zkoušky  a  že  tudíž  je  tím  znak  soustavnosti 
naplněn,  je  neudržitelný.  Nelze  ani  přisvědčit  argumentaci  žalovaného,  že  v případě  přijetí 
argumentu o jednorázové záležitosti jednání u státní zkoušky, nebylo by možno nikdy skutkovou 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     7                                                          64 A 18/2018 
 
podstatu  dle  §  47c  zákona  o  vysokých  školách  naplnit.  Takový  závěr  totiž  z předmětného 
ustanovení  učinit  v žádném  případě  nelze.  Naopak,  lze  si  představit  celou  škálu  jednání  proti 
dobrým mravům, kterého se osoba dopouští např. v průběhu celého studia, přičemž v důsledku 
takového  jednání  bude  naplněn  krom  znaku  soustavnosti  také  závěr,  že  oním  jednáním  taková 
osoba splní pouze zdánlivě předpoklady pro konání a úspěšné vykonání státní zkoušky. 
19. Jakkoli  lze  polemizovat  o  úvahách  zákonodárce  vedoucích  k přijetí  předmětné  právní  úpravy, 
jakož i o její aplikovatelnosti či případných důsledcích, je třeba setrvat na tom, že podmínky pro 
rozhodnutí o zneplatnění státní zkoušky či její součásti, případně obhajoby disertační práce, jsou 
zákonem  stanoveny  jednoznačně,  přičemž  výklad  provedený  žalovaným  v žádném  případě 
nepřipouštějí. 
20. Krajský  soud  tedy  na  rozdíl  od  žalovaného  dospěl  k závěru,  že  v případě  žalobkyni  vytýkaného 
jednání  nemohlo  dojít  k naplnění  podmínek  stanovených  §  47c  odst.  2  písm.  b)  zákona  o 
vysokých  školách  v části  skutkové  podstaty,  pod  kterou  toto  jednání  podřadil  žalovaný. 
Rozhodnutí žalovaného je tudíž nezákonné. 
21. Pouze na okraj je potřeba zdůraznit, že žalovaný v napadeném rozhodnutí ani nespecifikoval, jaké 
konkrétní  předpoklady  a  kterými  konkrétními  předpisy  stanovené  ke  konání  a  úspěšnému 
vykonání části státní závěrečné zkoušky měla žalobkyně splnit jen zdánlivě.     
22. S ohledem  na  uvedené  závěry  se  krajský  soud  již  blíže  nezabýval  jednotlivými  námitkami 
procesního  charakteru,  zejména  použitelností  zvukové  nahrávky,  nevyslechnutím  navrhovaných 
svědků, včetně členů zkušební komise a dalšími. Nicméně, nad rámec uvedeného považuje krajský 
soud  za  potřebné  připomenout,  že  správní  orgány,  žalovaného  nevyjímaje,  musí  ve  smyslu  §  3 
správního  řádu  postupovat  v řízení  tak,  aby  byl  zjištěn  stav  věci,  o  němž  nejsou  důvodné 
pochybnosti,  a  to  v rozsahu,  který  je  nezbytný  pro  soulad  jeho  úkonu  s požadavky  uvedenými 
v § 2  správního  řádu.  Pro  žalovaného  to  v daném  řízení  především  znamenalo  vypořádat  se  se 
všemi  podstatnými  zjištěnými  okolnostmi  a  důsledně  zvážit,  zda  zvuková  nahrávka,  označená 
žalovaným za stěžejní důkaz, může být dostatečným důkazem pro jeho závěr o úmyslném jednání 
žalobkyně,  zvláště  s přihlédnutím  k vyjádření  pouze  jediné  (!)  členky  zkušební  komise,  která 
neshledala  v průběhu  státní  zkoušky  žalobkyně  žádnou  anomálii  či  nezvyklost  v průběhu  státní 
zkoušky žalobkyně. Podle krajského soudu přitom nelze ani bez dalšího, tak jak učinil žalovaný, 
odhlédnout  od  osoby  podatele  podnětu  k zahájení  řízení  o  vyslovení  neplatnosti  státní  zkoušky 
žalobkyně,  jakož  i  jeho  případných  pohnutek.  Osoba  podatele  (P.  K.)  je  správním  soudům 
dostatečně známa z jejich úřední činnosti (krom dále citovaných viz např. též rozsudek Nejvyššího 
správního soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 6 As 239/2015-31, či z novější doby rozsudek ze dne 20. 
2. 2019, č. j. 6 As 155/2018-18). Je personálně úzce propojen se společností FLEET Control, s. r. 
o.  Ta,  jak  uvedl  Nejvyšší  správní  soud  v  rozsudku  ze  dne  16.  6.  2016,  č.  j.  6  As  73/2016-40, 
poskytuje své služby v rámci tzv. pojištění proti pokutám za dopravní přestupky (jak plyne už z názvu a obsahu 
webové stránky provozované na jí drženém doménovém jméně nechcipokutu.cz).“ Činnost této společnosti je 
založena  mj.  na  obstrukčním,  účelovém,  případně  minimálně  svérázném  procesním  postupu  ve 
správních  řízeních.  Svědčí  o  celkově  negativním  vztahu  k dodržování  povinností  stanovených 
právními předpisy (zejména upravujícími provoz na pozemních komunikacích). Jednání uvedené 
společnosti totiž spočívá v zásadě ve vyvolání dojmu v řidičích dopravních prostředků, kteří jejich 
služeb využijí, že pravidla silničního provozu není třeba respektovat a že jim za to nehrozí žádná 
sankce.  Takové  jednání  je  však  nutno  označit  vysoce  společensky  nebezpečné,  znamenající  mj. 
ohrožení  životů,  zdraví  a  majetku  jiných  účastníků  silničního  provozu  (srov.  také  rozsudek 
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2017, č. j. 4 As 199/2017-30).    
Závěr a náklady řízení     
23. Krajský soud ze všech uvedených důvodů shledal žalobu důvodnou, a proto napadené rozhodnutí 
jako nezákonné dle § 78 odst. 1, 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, ve kterém 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová  
 

                                                                     8                                                          64 A 18/2018 
 
tento bude vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším 
řízení žalovaný pečlivě zváží též postup podle § 47c odst. 6 zákona o vysokých školách.  
24. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., 
neboť  žalobkyně  byla  v řízení  procesně  úspěšná  a  vzniklo  jí  tak  vůči žalovanému  právo 
na náhradu nákladů řízení. Náklady žalobkyně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč 
a cestovné  doložené  žalobkyní  v celkové  výši  363  Kč,  tj.  175  Kč  za  cestu  vlakem  k ústnímu 
jednání  z Prahy  do  Olomouce  a  188  Kč  za  cestu  vlakem  z  Olomouce  do  Náchoda.  Soud  tedy 
uložil  žalovanému  zaplatit  žalobkyni  na  náhradě  nákladů  řízení  celkem  částku  3 363  Kč,  a  to 
ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.  
 
Poučení: 
 
Proti  tomuto  rozsudku  lze  podat  kasační  stížnost  ve  lhůtě  dvou  týdnů  od  doručení  tohoto 
rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. 
 
 
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná 
podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. 
 
Olomouc 28. března 2019 
 
Mgr. Jiří Gottwald, v. r.  
předseda senátu 
 
 
Shodu s prvopisem potvrzuje Petra Schubertová