Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Žádost o zaslání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 69 Co 21/2017 - 250'.


 
 
 
Číslo jednací: 69Co 21/2017 - 250 
        
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA  
ROZSUDEK 
JMÉNEM REPUBLIKY 
 
 
 
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. 
Aleše  Šťastného  a  soudců  JUDr.  Jany  Jirmářové  a  Mgr.  Aleny  Jedličkové  v právní  věci     
žalobce :  3 E Praha Engineering, a.s., IČO: 00169277, se sídlem Praha 7, U Uranie 954/18, 
zastoupený   Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem  Praha 1, Opatovická 1659/4, proti    
žalované :  Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 
16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního 
soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září  2016, č.j. 43 C 79/2015 - 217,  
 
t a k t o  : 
 
I. 
Rozsudek  soudu  I.  stupně  se  v  napadeném  vyhovujícím  výroku  I.  m  ě  n  í  tak, že se 
konstatuje, že jednáním Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu 
Liberec učiněným dne 23.9.2014, kterým bylo pokračováno v provádění exekuce vedené 
proti  žalobci  pod  sp.zn.  131  EX  1/14  přesto,  že  výkon  této  exekuce  byl  odložen 
pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze 
dne 7.4.2014, o kterém byl soudní exekutor prokazatelně informován, došlo k nesprávnému 
úřednímu  postupu  dle  ust.  §  13  odst.  1  zákona  č.  82/1998  Sb.,  kterým  bylo  porušeno 
základní právo žalobce na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl. 10 odst. 1 a 2 
Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na ochranu vlastnictví, 
garantované  čl.  11  odst.  1  Listiny  základních  práv  a  svobod,  základní  právo  žalobce  na 
soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, 
a základní právo žalobce na to, aby státní moc byla vykonávána jen v případech a mezích 
stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny 
základních práv a svobod. 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
II. 
Rozsudek  soudu  I.  stupně  se  v napadených  zamítavých  výrocích  II.  a  III.  o  věci   
samé  p o t v r z u j e . 
III.     Žalovaná  je  povinna  zaplatit  žalobci  na  náhradě  nákladů  řízení  před  soudy  obou  stupňů 
částku  49.368,-  Kč  do  15  dnů  od  právní  moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana 
Boučka, advokáta. 
 
 

O d ů v o d n ě n í 
 
 
 
Výše  uvedeným  rozsudkem  soud  I.  stupně  zčásti  vyhověl  žalobě,  když  ve  výroku 
I. konstatoval, že jednáním Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu 
Liberec učiněným dne 23.9.2014, kterým bylo pokračováno v provádění exekuce vedené proti 
žalobci  pod  sp.zn.  131  EX  1/14  přesto,  že  výkon  této  exekuce  byl  odložen  pravomocným 
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze dne 7.4.2014, došlo 
k nesprávnému  úřednímu  postupu  dle  ust.  §  13  odst.  1  zákona  č.  82/1998  Sb.,  kterým  bylo 
porušeno  základní  právo  žalobce  na  ochranu  dobré  pověsti  a  soukromí,  garantované  čl.  10 
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na ochranu vlastnictví, 
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na soudní 
a  jinou  právní  ochranu,  garantované  čl.  36  odst.  1  Listiny základních práv a svobod, 
a základní právo žalobce na to, aby státní moc byla vykonávána jen  v  případech  a  mezích 
stanovených  zákonem  a  způsobem,  který  zákon  stanoví,  garantované  čl.  2  odst.  2  Listiny 
základních práv a svobod. 
 
 Výrokem II. zamítl žalobu v části,  ve  které  se  žalobce  domáhal,  aby  byla  žalované 
uložena  povinnost  zaplatit  žalobci  částku 800.000,-  Kč  s úrokem z prodlení v zákonné výši 
z této částky, jdoucím od 5.9.2015 do zaplacení.  
 
Výrokem  III.  zamítl  žalobu  v  části,  ve  které  se  žalobce  domáhal,  aby  byla  žalované 
uložena povinnost písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední 
osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva 
obchodní  společnosti  3  E  Praha  Engineering,  a.s.,  IČ  00169277:  Česká  republika  – 
Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za excesivní postup Mgr. Petra  Polanského, 
soudního  exekutora  Exekutorského  úřadu  Liberec  dne  23.9.2014,  kterým  byla  provedena 
neoprávněná  exekuce  pod  sp.zn.  131  EX  1/14  proti  Vaší  obchodní  společnosti  3  E  Praha 
Engineering,  a.s.  přesto,  že  výkon  této  exekuce  byl  odložen  pravomocným  rozhodnutím 
Obvodního  soudu  pro  Prahu  7  č.j.  148  EXE  589/2014-31 ze dne 7.4.2014, o kterém byl 
soudní exekutor prokazatelně informován, čímž bylo porušeno základní právo Vaší obchodní 
společnosti 3 E Praha Engineering, a.s. na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl. 
10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo na ochranu vlastnictví, 
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na soudní a jinou 
právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Vaše základní 
právo na to, aby státní moc byla vykonávána je v případech a mezích stanovených zákonem 
a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod”. 
 
Výrokem IV. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit  žalobci  náhradu  nákladů  řízení  ve 
výši 33.275,- Kč, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku. 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
  
Takto  rozhodl  o  žalobě,  kterou  se  žalobce  domáhal  zadostiučinění  za  nemajetkovou 
újmu,  která  mu  měla  vzniknout  v  důsledku  nesprávného  úředního  postupu Mgr. Petra 
Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec (dále jen „soudní exekutor“), 
spočívajícího  v  neoprávněně  vedené  a  nezákonně  provedené  exekuci,  neboť  exekuce  byla 
provedena, ačkoliv byl její výkon rozhodnutím soudu pravomocně odložen.  
 
Žalobce  dne  23.9.2014  zjistil,  že  má  obstaveny  všechny  účty  a  tentýž  den  proběhl 
v sídle jeho firmy soupis veškerého majetku. Nadto byl protokol o úkonu soudního exekutora, 
který  byl  soudním  exekutorem  pořizovaný  při  tomto  výkonu,  vyhotoven  tak,  že postrádá 
základní  náležitosti.  Následně  soudní  exekutor  ještě  téhož  dne  kontaktoval  telefonicky 
žalobce  a  po  skončení  výkonu  odjel  k soudu, kde až ze soudního spisu zjistil, že usnesení 
o odkladu exekuce bylo soudem opravdu vydáno a je pravomocné. Na základě této informace 
dal  soudní  exekutor  příkaz  k uvolnění  účtů  žalobce  a  kopii  této  zprávy  zaslal  na  vědomí 
žalobci. Účty žalobce byly zablokovány do 24.9.2014. Žalobce tvrdil, že mu soudní exekutor 
způsobil svým jednáním finanční ztráty a újmu ve vztahu k jeho obchodním partnerům, jakož 
i  bankovním  institucím.  Další  újma  mu  byla  údajně  způsobena v rámci projednání žádosti 
u banky  o  prodloužení  kontokorentního  úvěru,  který  čerpal,  a  ocitl  se  také  v rejstříku 
neplatičů. Jednáním soudního exekutora byla ohrožena jeho dobrá pověst a jméno, přičemž 
v jeho důsledku byl frustrován a byl v naprosté deziluzi z popsaného postupu. Dne 21.11.2014 
vyhlásil Okresní soud Praha –  západ  rozsudek,  jímž  zrušil  rozhodčí  nález,  který  byl  v dané 
exekuci exekučním titulem. Podáním ze dne 4.3.2015 uplatnil žalobce u žalované nárok na 
zadostiučinění  nemajetkové  újmy  ve  formě  omluvy  a  peněžitého  zadostiučinění  ve  výši 
800.000,-  Kč.  Žalovaná  však  nárok  žalobce  v zákonné  šestiměsíční  lhůtě  neprojednala. 
Žalobce proto uplatnil svůj nárok na konstatování porušení práva a omluvu, jakož i peněžité 
zadostiuučinění ve výši 800.000,- Kč u soudu.  
 
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nárok na náhradu škody, který u ní žalobce 
předběžně  uplatnil,  neshledala  důvodným.  Soudní  exekutor  podle  ní  při  provádění  exekuce 
nepochybil, neboť při samotném vydání exekučních příkazů a soupisu movitých věcí nečinil 
úkony  směřující  k provedení  exekuce,  nýbrž  učinil  toliko  úkony  zajišťující  majetek 
povinného. Pochybení soudního exekutora v exekučním  řízení  nebylo shledáno ani 
Exekutorskou  komorou  ČR.  K namítaným nesprávnostem protokolu o úkonu ze dne 
23.9.2014  žalovaná  konstatovala,  že  při  jeho  vyhotovení  došlo  k pochybení, za což byla 
soudnímu exekutorovi udělena výtka  a za toto jednání se žalovaná žalobci omluvila. Podle 
žalované však tímto pochybením nevznikla žalobci žádná újma, kterou by bylo nutné 
odškodnit nad rámec vyslovené omluvy. 
 Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že  odpovědnost státu za 
žalobcem  tvrzený  nesprávný  úřední  postup  spočívající  ve  vydání  exekučních  příkazů 
a v soupisu  movitých  věcí  dne  23.9.2014  v sídle  žalobce  není  dána,  neboť  odklad 
vykonatelnosti  exekučního  titulu  nebrání  soudnímu  exekutorovi,  aby  činil  kroky  směřující 
k dohledání  a  zjištění  majetku  povinného.  Naproti  tomu  shledal  odpovědnost  státu  za 
žalobcem  tvrzený  nesprávný  úřední  postup  spočívající  v blokaci  finančních  prostředků  na 
základě exekučního titulu, a to od 23.9.2014 do 24.9.2014. Tímto úkonem soudního exekutora 
byl totiž majetek žalobce již fakticky postižen, čímž žalobci vznikla jím tvrzená nemajetková 
újma spočívající v obavách a frustraci žalobce, který na blokaci účtů musel reagovat.  
 
Soud  I.  stupně  přihlédl  současně  k  tomu,  že  újma  vznikla  právnické  osobě,  jejíž 
pociťování újmy (tj. obav a frustrace) je jiné povahy a kvality než v případě osoby fyzické, 
neboť  předmětnou  újmu  zde  zpravidla  sdílí  společně  více  osob,  obdobně  jako  u  žalobce. 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
Vzhledem k délce  trvání  nesprávného  úředního  postupu  a  povaze  žalobcem  utrpěné 
nemajetkové újmy, kterou zhodnotil jako nepatrnou, dovodil, že intenzitu nemajetkové újmy 
vzniklou tímto žalobci nelze hodnotit jinak, než jako malou až nepatrnou. Uvedený nesprávný 
úřední postup v řízení nemohl u žalobce navodit takový stav nejistoty, k jejíž kompenzaci by 
nepostačovalo  konstatování  porušení  práva.  Byť  se  jedná  o  výjimečnou  formu  nápravy 
nesprávného úředního postupu, soud I. stupně nabyl přesvědčení, že v posuzovaném případě 
je konstatování, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, adekvátní 
utrpěné  újmě.  Jelikož  se  tohoto  konstatování  jako  formy  odškodnění  žalobci  nedostalo  od 
žalované v rámci předběžného projednání ani v průběhu řízení, soud I. stupně tak ve výroku 
I. učinil.  
 
Vzhledem k tomu, že v daném  případě  soud  I.  stupně  dovodil,  že  byly  splněny 
všechny  předpoklady,  za  kterých  se  odpovědnost  státu  za  škodu  realizuje  pouze  u  druhého 
nesprávného úředního postupu soudního exekutora, tj. že soudní exekutor i přes pravomocné 
odložení výkonu rozhodnutí vydal exekuční příkazy přikázáním pohledávky z účtů žalobce 
a exekuční  příkaz  k  provedení  exekuce  prodejem  postižitelných  movitých  věcí  žalobce, 
přičemž  za  přiměřenou  formu  zadostiučinění  shledal  konstatování  porušení  práva,  žalobu 
ohledně částky 800.000,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení zamítl. Současně zamítl 
i nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, neboť dovodil, že mu již byla 
poskytnuta soudním exekutorem v dopise ze dne 27.1.2015, a žalobci se omluvy dostalo od 
žalované  i  za  pochybení  při  vyhotovení  protokolu  o  úkonu, a to v rámci  předběžného 
projednání nároku. 
 
Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když přiznal 
žalobci  plnou  náhradu  nákladů  řízení,  neboť  stanovení  formy  nebo  výše  přiměřeného 
zadostiučinění záviselo na úvaze soudu.  
 
 
Proti  tomuto  rozsudku,  a  to  do  všech  jeho  výroků,  podal  žalobce  v zákonné  lhůtě 
odvolání. Namítl v něm,  že  výrok  I.  neobsahuje  v žalobě  uvedená  slova  „…o kterém byl 
soudní  exekutor  prokazatelně  informován…“  (míněno  o  odložení  výkonu  exekuce),  ačkoliv 
jde o zásadní okolnost pro určení míry zavinění a tedy i formy a výše zadostiučinění.  
 
Dále  namítl,  že  výrok  II.  rozsudku  o  nepřiznání  peněžitého  zadostiučinění  vůbec 
neodpovídá  způsobeným  následkům  ani  míře  zavinění.  Soudní  exekutor  totiž  v dané  věci 
postupoval úmyslně a s vědomím, že mu bylo dvakrát soudem doručeno usnesení o odložení 
exekuce (podruhé s doložkou právní moci). V souvislosti s tímto žalobce odkázal na nález 
Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 1586/09, z něhož  vyplývá,  že  zadostiučinění  za  nemajetkovou 
újmu by mělo plnit také preventivně-sankční funkci, přičemž podstatné je také zkoumat míru 
zavinění, tedy subjektivní stránku jednání na straně škůdce.  
 
Žalobce  rovněž  namítl,  že  výrok  III.  o  nepřiznání  písemné  omluvy  je  v rozporu 
s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2357/2010, podle 
něhož  by  ve  fungujícím  právním  státě  měla  být  k dispozici vždy omluva jako první 
kompenzační  prostředek,  přičemž  je  na  individuálním  posouzení, zda vedle omluvy, 
tj. zároveň, bude konstatováno i porušení práva nebo poskytnuto zadostiučinění v penězích.  
 
K výroku IV. namítl, že je v rozporu s ust.  §  149  odst.  1  o.s.ř.,  neboť  neobsahuje 
určení  platebního  místa.  Současně  uvedl,  že  není  žádný  důvod  pro  to,  aby  stát  byl 
upřednostňován určením jiné než zákonné lhůty pro splnění povinnosti podle ust. § 160 odst. 
1 o.s.ř. 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
 
 
Žalovaná v písemném  vyjádření  k odvolání  uvedla,  že  rozsudek  soudu  I.  stupně  je 
věcně správný a navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen.  
 
 
Odvolací  soud  přezkoumal  podle  ust.  §  212  a  §  212a  o.s.ř.  z podnětu  podaného 
odvolání rozsudek soudu I. stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho 
vydání, a poté shledal odvolání  žalobce  zčásti důvodným.   
 
 
Podle  ustanovení  §  13  odst.  1  zákona  č.  82/1998  Sb.,  o  odpovědnosti  za  škodu 
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát 
odpovídá  za  škodu  způsobenou  nesprávným  úředním  postupem.  Nesprávným  úředním 
postupem  je  také  porušení  povinnosti  učinit  úkon  nebo  vydat  rozhodnutí v zákonem 
stanovené  lhůtě.  Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou 
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo 
vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody 
má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. 
 
 
Podle ustanovení § 31a odst. 1 téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným 
rozhodnutím  nebo  nesprávným  úředním  postupem  způsobena  škoda,  poskytuje  se  podle 
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.  
 
 
Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, 
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení 
práva by se  nejevilo  jako  dostačující.  Při  stanovení  výše  přiměřeného  zadostiučinění  se 
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.  
 
 
Z obsahu  spisu  vyplývá,  že  žalobce  se  podanou  žalobou  domáhal  primárně  písemné 
omluvy ve znění : „Omluva obchodní společnosti 3 E Praha Engineering, a.s., IČ 00169277: 
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za excesivní postup Mgr. Petra 
Polanského,  soudního  exekutora  Exekutorského  úřadu  Liberec  dne  23.9.2014,  kterým  byla 
provedena neoprávněná exekuce pod sp.zn. 131 EX 1/14 proti Vaší obchodní společnosti 3 E 
Praha Engineering, a.s. přesto, že výkon této exekuce byl odložen pravomocným rozhodnutím 
Obvodního  soudu  pro  Prahu  7  č.j.  148  EXE  589/2014-31 ze dne 7.4.2014, o kterém byl 
soudní exekutor prokazatelně informován, čímž bylo porušeno základní právo Vaší obchodní 
společnosti 3 E Praha Engineering, a.s. na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl. 
10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo na ochranu vlastnictví, 
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na soudní a jinou 
právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Vaše základní 
právo na to, aby státní moc byla vykonávána je v případech a mezích stanovených zákonem 
a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“, 
a dále  pak  peněžité  náhrady  imateriální  újmy  ve  výši  800.000,-  Kč  s  úrokem  z prodlení 
v zákonné výši jdoucím od  5.9.2015  do  zaplacení,  a  teprve  pro  případ,  že  žalobci  nebude 
přiznáno peněžité zadostiučinění, domáhal se konstatování porušení práva.  
 
Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a z důkazů učinil odpovídající 
skutková zjištění, která nebyla odvolatelem v podaném odvolání zpochybněna, proto z těchto 
zjištění vycházel při svém rozhodování i odvolací soud.  
 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
Podle  ust.  §  54  odst.  4  exekučního  řádu,  je-li  odložena  vykonatelnost  exekučního 
titulu,  exekutor  nebo  exekuční  soud  odloží  provedení  exekuce do doby pravomocného 
skončení řízení, ve kterém soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti exekučního titulu.  
 
Podle  ust.  §  54  odst.  3  exekučního  řádu,  odloží-li  exekutor  nebo  exekuční  soud 
exekuci na návrh povinného podle § 266 odst. 1 občanského soudního řádu, potom exekutor 
nebo  exekuční  soud  uvede  dobu,  na  kterou  exekuci  odkládá;  po  tuto  dobu  exekutor  nečiní 
žádné úkony směřující k provedení exekuce. Po uplynutí doby odkladu exekutor i bez návrhu 
pokračuje v provedení exekuce. 
 
Ze znění a zejména smyslu ust. § 54 exelučního řádu, jakož i ust. § 266 o.s.ř., vyplývá, 
že  odklad  exekuce  musí  znamenat  okamžité  přerušení  všech  úkonů  směřujících  k vynucení 
povinnosti  povinného.  Smyslem  odkladu  exekuce  je  totiž  předcházení  nepříznivým  a  často 
nevratným následkům  pro  povinného,  způsobeným  bezodkladným  provedením  exekuce. 
Jestliže proto platí, že exekutor pokračuje v provádění exekuce až po uplynutí doby stanovené 
v rozhodnutí o odložení exekuce, nelze to vyložit jinak, než že až do uplynutí této doby 
exekutor provádět  exekuci  nesmí.  Z použitého  pojmu  „provedení“  je  zřejmé,  že  nesmí  činit 
žádné  další  faktické  dílčí  úkony,  které  by  směřovaly  k bezprostřednímu  provedení  exekuce 
Byť  lze  v určitém  ohledu  poukázat  v souvislosti s výše  uvedeným  závěrem  např.  na 
rozhodnutí  Nejvyššího  správního  soudu  11  Kseo  1/2009,  jak  to  ostatně  činí  i  žalobce 
v podaném odvolání, resp. v jeho  doplnění,  nelze  přehlédnout,  že v této  srovnávané  věci  šlo 
o jinou  skutkovou  situaci,  neboť  zde  již  soudní  exekutor  dal  pokyn  k realizaci  exekučního 
příkazu  o  přikázání  pohledávky  z účtu  povinného,  tedy  k  odepsání  finančních  prostředků 
z účtu povinného. Šlo již tedy o faktickou realizaci exekuce, nikoli, jako tomu bylo v daném 
případě, o pouhé vydání exekučních příkazů.   
Odvolací soud se v projednávané  věci  ztotožňuje  se  soudem  I.  stupně  (který  zčásti 
koresponduje i s názorem žalobce), že v postupu soudního exekutora Mgr. Petra Polanského 
dne 23.9.2014 došlo k nesprávnému  úřednímu  postupu  ve  smyslu  ust.  §  13  odst.  1  zák.č. 
82/1998  Sb.,  spočívajícímu  v tom,  že  soudní  exekutor  pokračoval  v provádění  exekuce 
vedené  proti  žalobci,  přestože  výkon  předmětné  exekuce  byl  odložen  pravomocným 
usnesením  Obvodního  soudu  pro  Prahu  7  ze  dne  7.4.2014,  č.j.  148  EXE  589/2014  –  31. 
Skutečnost, že provedení výkonu exekuce bylo odloženo (a to do pravomocného rozhodnutí 
Okresního soudu Praha –  západ  pod  sp.zn.  7  C  50/2014  ve  věci  zrušení  exekučního  titulu 
v této  věci),  měla  být  soudnímu  exekutorovi  známa,  neboť  toto  usnesení  mu  bylo 
prokazatelně  doručeno  do  datové  schránky dne 8.4.2014 a s vyznačenou  doložkou  právní 
moci  pak  znovu  dne  24.4.2014.  Bylo  mu  tedy  doručeno  předtím,  než  začal  činit  úkony 
směřující  k provedení exekuce v podobě  nejen  blokace  finančních  prostředků  na  účtu 
žalobce,  jak  správně  konstatoval  soud  I.  stupně,  ale  (na  rozdíl  od  úvahy  soudu  I.  stupně) 
i v podobě soupisu majetku žalobce. V obou těchto případech se přitom nepochybně jednalo 
o  úkony  směřující  k  omezení  žalobce  v  dispozici  jak  s prostředky  na  jeho  účtu,  tak 
i v dispozici s jeho (sepsaným) majetkem.  Tímto  postupem  tak  zjevně  došlo  v obou  těchto 
případech  k  faktickému  zásahu  do  vlastnického  práva  žalobce,  jakož  i  do  jeho  práva  na 
ochranu dobré pověsti a soukromí.  
Odvolací  soud  dále  zcela  sdílí  závěr  soudu  I.  stupně,  že  naopak  nesprávný  úřední 
postup nelze shledat v postupu soudního exekutora, který poté, co byl pověřen provedením 
exekuce,  vydal  ve  věci  exekuční  příkazy  (§  47  exekučního  řádu).  V  případě  pouhého 
samotného vydání exekučních příkazů (ze dne 17.9.2014 a a 22.9.2014) nejde bez dalšího 
o úkony směřující k provádění exekuce (tím je až dorčení exekučních příkazů a prováděná 
realizace event. bezprostřední omezení povinného v dispozici s majetkem tak, jak bylo výše 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
uvedeno). V takovém  případě  nelze  dovodit,  že  by  soudní  exekutor  postupoval  v rozporu 
s ust. § 54 exekučního řádu.  
Odvolací  soud  se  dále  ztotožnil  se  zjištěními,  které  soud  I.  stupně  učinil 
z provedených důkazů - svědeckých výpovědí (svědků L., M., Ing. M., Ing. T., S.) ohledně 
situace,  která  nastala  uvnitř  společnosti  žalobce při  (případně  po)  soupisu  majetku,  neboť 
tento  soud  správně  dovodil,  že  v řízení  nebylo  těmito  důkazy  prokázáno,  že  by  vlivem 
postupu soudního exekutora došlo k takovému poškození dobrého jména i pověsti žalobce, 
že by žalobce bylo na místě odškodnit jinou formou než konstatováním porušení práva tak, 
tak to bylo v tomto  řízení  soudem  I.  stupně  učiněno.  Za  přiléhavý  přitom  odvolací  soud 
shledal  názor  soudu  I.  stupně,  že  újma,  která  měla  (mohla)  žalobci  vzniknout  výše 
zmiňovaným  nesprávným  úředním  postupem  soudního exekutora, byla újmou právnické 
osoby, jejíž pociťování újmy je jiné povahy (vzhledem k tomu, že újmu sdílí více osob), než 
v případě osoby fyzické.   
Nelze v této  souvislosti  také  přehlédnout,  že  vzniklá  situace  (nesprávný  úřední 
postup soudního exekutora  tak,  jak  byl  výše  blíže  popsán)  neměla  žádný  vliv  ani  na 
poskytnutí úvěru žalobci bankou, a dále, jak správně soud I. stupně uvedl, bylo přihlédnuto 
i k tomu, že poté, co k předmětné situaci došlo, soudní exekutor obratem celou situaci řešil, 
tj. zejména  zajistil  odblokování  účtů  žalobce  (a  to  ihned  následující  den  poté),  žalobci  se 
písemně  omluvil  a  současně  přislíbil  uvést  celou  situaci  na  pravou  míru  i  u  peněžních 
ústavů, zaměstnanců či klientů žalobce, bude-li to nutné.  
Odvolací soud tedy s přihlédnutím  ke  všem  okolnostem  daného  případu  sdílí  názor 
soudu  I.  stupně,  že  konstatování  porušení  práva  je  v  posuzovaném  případě  adekvátním 
odškodněním  újmy,  kterou  žalobce  výše  uvedeným  nesprávným  úředním  postupem 
soudního exekutora utrpěl (i podle odvolacího soudu šlo o újmu vzhledem k právní povaze 
žalobce a zejména délce trvání nesprávného úředního postupu nepatrnou), a že naopak za 
zcela  neadekvátní  má  žalobcem  uplatněný  nárok  na  poskytnutí  zadostiučinění  v peněžité 
formě.  
Odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 3115/12, v němž  se 
měl  tento  soud  vyjadřovat  k otázkám  šikanózně  vedené  exekuce  (šlo  o  postup  exekutora, 
který  nařídil  exekuci  na  celý  majetek  povinného  pro  částku  5.075,-  Kč),  případně  na 
rozhodnutí  Městského  soudu  v Praze sp.zn.  15  Co  31/2012  (kde  byla  přiznána  náhrada 
nemajetkové újmy osobě poškozené exekucí na veškerý její majetek pro dluh 7.856,- Kč), či 
další  rozhodnutí  uváděná  žalobcem  k téže  problematice,  nejsou  případné.  V projednávané 
věci totiž žádné prvky šikanózního postupu soudního exekutora nelze z provedených důkazů 
dovodit. V takovém  případě  není  důvod  cokoli  měnit  na  závěru  soudu  I.  stupně, 
odpovídajícímu zjištěným skutečnostem, že újmu, která vznikla žalobci v souvislosti s výše 
uvedeným postupem (jednáním) soudního exekutora, lze klasifikovat jen jako nepatrnou. 
Jde-li  o  omluvu  požadovanou  žalobcem,  lze  souhlasit  se  soudem  I.  stupně,  že  za 
situace, kdy tuto formu odškodnění, či nápravy nesprávného úředního postupu, použil jak 
soudní exekutor v písemné  omluvě  v dopise ze dne 27.1.2015, tak i žalovaná v rámci 
předběžného  projednání  nároku  (byť  zde  jen  jako  omluvu  za  pochybení  při  vyhotovení 
protokolu o úkonu), jsou takové omluvy dostatečnou satisfakcí a nárok žalobce na opětovné 
poskytnutí omluvy v tomto rozsudku tak již nebyl shledán opodstatněným.  
Námitka žalobce, že soudní exekutor postupoval v dané  věci  úmyslně  protiprávně, 
není  důvodná.  Z obsahu spisu a zejména z provedeného  dokazování  takový  závěr 
nevyplývá,  byť  je  pravdou,  že  bylo  prokázáno,  že  soudnímu  exekutorovi bylo usnesení 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
soudu o odkladu exekuce doručeno do datové schránky již 8.4.2014 a poté dne 24.4.2014, 
takže měl a mohl mít povědomost o tom, že v tomto exekučním řízení nelze nadále exekuci 
provádět.  Pokud  však  je  z dopisu soudního exekutora právní zástupkyni žalobce JUDr. 
Hákové  ze  dne  27.1.2015  zřejmé,  co  bylo  příčinou  nastalé  situace,  tedy  že  fakticky 
pochybila pracovnice Exekutorského úřadu, která chybně klasifikovala doručený dokument, 
a spis nebyl proto označen uzávěrou, která označuje spisy v odkladu exekuce, a která za to 
byla postižena, nelze soudnímu exekutorovi (byť za své pracovníky nese jistě odpovědnost), 
přičítat  žalobcem  zdůrazňované  úmyslné  poškození  práv  žalobce,  a  tedy  tím  pádem 
i dovozovat,  že  by  zde  byl  dán  důvod  pro  přiznání  peněžitého  zadostiučinění,  navíc  v tak 
vysoké částce, jak žalobce požadoval.  
Protože však lze přisvědčit, že v postupu soudního exekutora lze shledat pochybení 
nedbalostní,  bylo  na  místě  v konstatování  porušení  práva  soudem  I.  stupně  v napadeném 
rozsudku ponechat pasáž  „…..o  kterém  byl  soudní  exekutor  prokazateně  informován…“, 
neboť toto znění odpovídá provedeným důkazům. Nicméně tato skutečnost nemá žádný vliv 
na  závěr,  že  konstatování  porušení  práva  je  v daném  případě  dostatečnou  formou 
odškodnění žalobce v této věci.  
Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. o věci 
samé  změnil  podle  ust.  §  220  odst.  1  o.s.ř.  tak,  jak  bylo  výše  uvedeno,  a  v zamítavých 
výrocích II. a III. jej jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.  
Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení došlo ke změně (byť částečné) napadeného 
rozsudku  a  bylo  opětovně  rozhodováno  o  nákladech  řízení  vzniklých  žalobci  jak  před 
soudem  I.  stupně,  tak  i  v odvolacím  řízení,  odvolací  soud  se  blíže  nezabýval  námitkou 
žalobce  (byť  důvodnou),  že  ve  výroku  IV.  napadeného  rozsudku  soudu  I.  stupně  nebylo 
uvedeno platební místo, a to za stavu, kdy žalobce byl zastoupen advokátem a byla mu 
přiznána  náhrada  nákladů  řízení,  neboť  toto  pochybení  bylo  fakticky  napraveno  v tomto 
rozsudku.    
Protože v daném  případě  došlo  k  částečné  změně  rozsudku  soudu  I.  stupně, 
rozhodoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. znovu o náhradě nákladů celého 
řízení, tj. jak před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím.  Postupoval přitom podle 
ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalobce byl v řízení sice procesně úspěšný 
jen zčásti (ale základ nárok byl dán - na straně státu byl zjištěn nesprávný úřední postup), 
nicméně  vzhledem  k tomu,  že  rozhodnutí  o  formě  odškodnění  i  výši  plnění  záviselo  na 
úvaze soudu, vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.  
Protože vyhláška č. 177/1996 Sb., která stanoví výši odměny advokáta a jeho hotové 
výdaje,  neobsahuje    zvláštní  ustanovení  o  tarifní  hodnotě  v případě,  že  se  jedná o náhradu 
nemajetkové újmy způsobené nesprávným výkonem veřejné moci ve smyslu zák.č. 82/1998 
Sb., a v těchto typech řízení nelze určit výši plnění či cenu práva na přiměřené zadostiučinění 
v době započetí úkonu právní služby, neboť přiměřenost formy či výše zadostiučinění závisí 
na posouzení soudu, vypočte se odměna advokáta z tarifní hodnoty stanovené podle ust. § 9 
odst. 4 písm. a)  této vyhlášky, tedy z částky  50.000,-  Kč    (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího 
soudu ČR ze dne 29.1.2014, sp.zn. 30 Cdo 3378/2013).  
 
Za řízení před soudem I. stupně tedy podle výše uvedeného rozboru náleží žalobci 
náhrada vzniklých nákladů v celkové výši  41.140,- Kč, představující odměnu advokáta ve 
výši  27.900,-  Kč  za  9  úkonů  právní  služby  po  3.100,-  Kč  (  převzetí  zastoupení,  žaloba, 
doplnění žaloby,  2x písemné vyjádření, 2 x jednání u soudu nepřevyšující  2 hodiny – dne 
16.5.2016 a 26.9.2016, 1 x účast na jednání převyšující 2 hodiny dne 18.7.2016) podle ust. § 9 

pokračování 
 

69Co 21/2017 
odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl.č. 177/1996 Sb., dále odměnu 
advokáta ve výši 1.550,- Kč za 1 úkon právní služby ve výši ½ mimosmluvní odměny (podání 
námitek  )  podle  ust.  §  9  odst.  4,  §  7  bod  5.  a  §  11  odst.  2  písm.  c)  vyhl.č.  177/1996  Sb., 
hotové výdaje  advokáta ve výši 3.000,-  Kč  za  10  výše  uvedených  úkonů  právní  služby  po 
300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., dále náhradu za promeškaný čas ve výši 
poloviny  mimosmluvní  odměny,  tj.  ve  výši  1.550,-  Kč,  podle  ust.  §  14  odst.  2  vyhl.č. 
177/1996 Sb., za účast na jednání u soudu dne 8.4.2016, které bylo odročeno bez projednání 
věci, a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny, hotových výdajů a náhrad, tj. 
7.140,- Kč, podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. 
 
Za řízení před odvolacím soudem byla žalobci přiznána náhrada vzniklých nákladů 
v celkové výši 8.228.-  Kč,  představující  odměnu  advokáta ve výši 6.200,-  Kč  za  2  úkony 
právní služby (odvolání, účast na jednání u odvolacího soudu ), hotové výdaje advokáta ve 
výši 600,- Kč za 2 výše uvedené úkony právní služby po 300,- Kč/1 úkon podle ust. § 13 odst. 
3  vyhl.č.  177/1996  Sb.  a  dále  daň  z  přidané  hodnoty  ve  výši  21%  z  odměny  a  hotových 
výdajů,  tj.  1.428,-  Kč.  Žalobci  nebyla  přitom  přiznána  náhrada  za  úkon  právní  služby  – 
doplnění odvolání, neboť vzhledem k tomu, že veškeré odvolací důvody měly být žalobcem 
uvedeny již v dříve podaném odvolání, které s ohledem na jeho obsah, není zjevně odvoláním 
blanketním, nebyly náklady, které na toto “doplnění odvolání” žalobce vynaložil, shledány za 
náklady, které by žalobce vynaložil v tomto řízení účelně (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Jejich náhrada 
nebyla proto žalobci odvolacím soudem přiznána.   
Žalobci tak náleží za řízení před soudy obou stupňů náhrada nákladů řízení v celkové  
výši 49.368,- Kč.  
Jde-li  o  lhůtu  k  plnění,  bylo  přihlédnuto  k tomu,  že  na  straně  žalované  je  Česká 
republika, takže jí bylo umožněno zaplatit částku uvedenou ve výroku tohoto rozsudku v delší 
než  zákonné  lhůtě  (§  160  odst.  1  o.s.ř.)  tak,  aby  byl  dán  časový  prostor  pro  zajištění 
administrace  stanoveného plnění. 
 
Poučení :   
Proti tomuto rozsudku  l  z  e  do dvou měsíců od jeho doručení podat 
dovolání  k  Nejvyššímu  soudu  ČR  prostřednictvím  soudu,  který  rozhodoval  v I.  stupni.   
Přípustnost dovolání je oprávněn posoudit dovolací soud.   
 
 
V Praze dne 15. února 2017 
 
 

                                                                                                               JUDr. Aleš Šťastný v.r. 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
            předseda senátu 
 
 
 
 
 
Za správnost vyhotovení: 
Mgr. Tereza Nová 
 
 

Document Outline