Číslo jednací: 69Co 21/2017 - 250
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Aleše Šťastného a soudců JUDr. Jany Jirmářové a Mgr. Aleny Jedličkové v právní věci
žalobce :
3 E Praha Engineering, a.s., IČO: 00169277,
se sídlem Praha 7, U Uranie 954/18,
zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Opatovická 1659/4, proti
žalované :
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská
16,
o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 26. září 2016, č.j. 43 C 79/2015 - 217,
t a k t o :
I.
Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném vyhovujícím výroku I.
m ě n í tak, že se
konstatuje, že jednáním Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu
Liberec učiněným dne 23.9.2014, kterým bylo pokračováno v provádění exekuce vedené
proti žalobci pod sp.zn. 131 EX 1/14 přesto, že výkon této exekuce byl odložen
pravomocným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze
dne 7.4.2014,
o kterém byl soudní exekutor prokazatelně informován, došlo k nesprávnému
úřednímu postupu dle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kterým bylo porušeno
základní právo žalobce na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl. 10 odst. 1 a 2
Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na ochranu vlastnictví,
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na
soudní a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
a základní právo žalobce na to, aby státní moc byla vykonávána jen v případech a mezích
stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
pokračování
2
69Co 21/2017
II.
Rozsudek soudu I. stupně se v napadených zamítavých výrocích II. a III. o věci
samé
p o t v r z u j e .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
částku
49.368,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana
Boučka, advokáta.
O d ů v o d n ě n í
Výše uvedeným rozsudkem soud I. stupně zčásti vyhověl žalobě, když ve výroku
I. konstatoval, že jednáním Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu
Liberec učiněným dne 23.9.2014, kterým bylo pokračováno v provádění exekuce vedené proti
žalobci pod sp.zn. 131 EX 1/14 přesto, že výkon této exekuce byl odložen pravomocným
rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze dne 7.4.2014, došlo
k nesprávnému úřednímu postupu dle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kterým bylo
porušeno základní právo žalobce na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl. 10
odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na ochranu vlastnictví,
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo žalobce na soudní
a jinou právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
a základní právo žalobce na to, aby státní moc byla vykonávána jen v případech a mezích
stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod.
Výrokem II. zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované
uložena povinnost zaplatit žalobci částku 800.000,- Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši
z této částky, jdoucím od 5.9.2015 do zaplacení.
Výrokem III. zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované
uložena povinnost písemně se omluvit žalobci doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední
osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva
obchodní společnosti 3 E Praha Engineering, a.s., IČ 00169277: Česká republika –
Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za excesivní postup Mgr. Petra Polanského,
soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec dne 23.9.2014, kterým byla provedena
neoprávněná exekuce pod sp.zn. 131 EX 1/14 proti Vaší obchodní společnosti 3 E Praha
Engineering, a.s. přesto, že výkon této exekuce byl odložen pravomocným rozhodnutím
Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze dne 7.4.2014, o kterém byl
soudní exekutor prokazatelně informován, čímž bylo porušeno základní právo Vaší obchodní
společnosti 3 E Praha Engineering, a.s. na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl.
10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo na ochranu vlastnictví,
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na soudní a jinou
právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Vaše základní
právo na to, aby státní moc byla vykonávána je v případech a mezích stanovených zákonem
a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod”.
Výrokem IV. rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve
výši 33.275,- Kč, a to do 15ti dnů od právní moci rozsudku.
pokračování
3
69Co 21/2017
Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce
domáhal zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Mgr. Petra
Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec (dále jen „soudní exekutor“),
spočívajícího v neoprávněně vedené a nezákonně provedené exekuci, neboť exekuce byla
provedena, ačkoliv byl její výkon rozhodnutím soudu pravomocně odložen.
Žalobce dne 23.9.2014 zjistil, že má obstaveny všechny účty a tentýž den proběhl
v sídle jeho firmy soupis veškerého majetku. Nadto byl protokol o úkonu soudního exekutora,
který byl soudním exekutorem pořizovaný při tomto výkonu, vyhotoven tak, že postrádá
základní náležitosti. Následně soudní exekutor ještě téhož dne kontaktoval telefonicky
žalobce a po skončení výkonu odjel k soudu, kde až ze soudního spisu zjistil, že usnesení
o odkladu exekuce bylo soudem opravdu vydáno a je pravomocné. Na základě této informace
dal soudní exekutor příkaz k uvolnění účtů žalobce a kopii této zprávy zaslal na vědomí
žalobci. Účty žalobce byly zablokovány do 24.9.2014. Žalobce tvrdil, že mu soudní exekutor
způsobil svým jednáním finanční ztráty a újmu ve vztahu k jeho obchodním partnerům, jakož
i bankovním institucím. Další újma mu byla údajně způsobena v rámci projednání žádosti
u banky o prodloužení kontokorentního úvěru, který čerpal, a ocitl se také v rejstříku
neplatičů. Jednáním soudního exekutora byla ohrožena jeho dobrá pověst a jméno, přičemž
v jeho důsledku byl frustrován a byl v naprosté deziluzi z popsaného postupu. Dne 21.11.2014
vyhlásil Okresní soud Praha – západ rozsudek, jímž zrušil rozhodčí nález, který byl v dané
exekuci exekučním titulem. Podáním ze dne 4.3.2015 uplatnil žalobce u žalované nárok na
zadostiučinění nemajetkové újmy ve formě omluvy a peněžitého zadostiučinění ve výši
800.000,- Kč. Žalovaná však nárok žalobce v zákonné šestiměsíční lhůtě neprojednala.
Žalobce proto uplatnil svůj nárok na konstatování porušení práva a omluvu, jakož i peněžité
zadostiuučinění ve výši 800.000,- Kč u soudu.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nárok na náhradu škody, který u ní žalobce
předběžně uplatnil, neshledala důvodným. Soudní exekutor podle ní při provádění exekuce
nepochybil, neboť při samotném vydání exekučních příkazů a soupisu movitých věcí nečinil
úkony směřující k provedení exekuce, nýbrž učinil toliko úkony zajišťující majetek
povinného. Pochybení soudního exekutora v exekučním řízení nebylo shledáno ani
Exekutorskou komorou ČR. K namítaným nesprávnostem protokolu o úkonu ze dne
23.9.2014 žalovaná konstatovala, že při jeho vyhotovení došlo k pochybení, za což byla
soudnímu exekutorovi udělena výtka a za toto jednání se žalovaná žalobci omluvila. Podle
žalované však tímto pochybením nevznikla žalobci žádná újma, kterou by bylo nutné
odškodnit nad rámec vyslovené omluvy.
Soud I. stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že
odpovědnost státu za
žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup spočívající ve vydání exekučních příkazů
a v soupisu movitých věcí dne 23.9.2014 v sídle žalobce není dána, neboť odklad
vykonatelnosti exekučního titulu nebrání soudnímu exekutorovi, aby činil kroky směřující
k dohledání a zjištění majetku povinného. Naproti tomu shledal odpovědnost státu za
žalobcem tvrzený nesprávný úřední postup spočívající v blokaci finančních prostředků na
základě exekučního titulu, a to od 23.9.2014 do 24.9.2014. Tímto úkonem soudního exekutora
byl totiž majetek žalobce již fakticky postižen, čímž žalobci vznikla jím tvrzená nemajetková
újma spočívající v obavách a frustraci žalobce, který na blokaci účtů musel reagovat.
Soud I. stupně přihlédl současně k tomu, že újma vznikla právnické osobě, jejíž
pociťování újmy (tj. obav a frustrace) je jiné povahy a kvality než v případě osoby fyzické,
neboť předmětnou újmu zde zpravidla sdílí společně více osob, obdobně jako u žalobce.
pokračování
4
69Co 21/2017
Vzhledem k délce trvání nesprávného úředního postupu a povaze žalobcem utrpěné
nemajetkové újmy, kterou zhodnotil jako nepatrnou, dovodil, že intenzitu nemajetkové újmy
vzniklou tímto žalobci nelze hodnotit jinak, než jako malou až nepatrnou. Uvedený nesprávný
úřední postup v řízení nemohl u žalobce navodit takový stav nejistoty, k jejíž kompenzaci by
nepostačovalo konstatování porušení práva. Byť se jedná o výjimečnou formu nápravy
nesprávného úředního postupu, soud I. stupně nabyl přesvědčení, že v posuzovaném případě
je konstatování, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, adekvátní
utrpěné újmě. Jelikož se tohoto konstatování jako formy odškodnění žalobci nedostalo od
žalované v rámci předběžného projednání ani v průběhu řízení, soud I. stupně tak ve výroku
I. učinil.
Vzhledem k tomu, že v daném případě soud I. stupně dovodil, že byly splněny
všechny předpoklady, za kterých se odpovědnost státu za škodu realizuje pouze u druhého
nesprávného úředního postupu soudního exekutora, tj. že soudní exekutor i přes pravomocné
odložení výkonu rozhodnutí vydal exekuční příkazy přikázáním pohledávky z účtů žalobce
a exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem postižitelných movitých věcí žalobce,
přičemž za přiměřenou formu zadostiučinění shledal konstatování porušení práva, žalobu
ohledně částky 800.000,- Kč včetně požadovaného úroku z prodlení zamítl. Současně zamítl
i nárok žalobce na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy, neboť dovodil, že mu již byla
poskytnuta soudním exekutorem v dopise ze dne 27.1.2015, a žalobci se omluvy dostalo od
žalované i za pochybení při vyhotovení protokolu o úkonu, a to v rámci předběžného
projednání nároku.
Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud I. stupně ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když přiznal
žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění záviselo na úvaze soudu.
Proti tomuto rozsudku, a to do všech jeho výroků, podal žalobce v zákonné lhůtě
odvolání. Namítl v něm, že výrok I. neobsahuje v žalobě uvedená slova „…
o kterém byl
soudní exekutor prokazatelně informován…“ (míněno o odložení výkonu exekuce), ačkoliv
jde o zásadní okolnost pro určení míry zavinění a tedy i formy a výše zadostiučinění.
Dále namítl, že výrok II. rozsudku o nepřiznání peněžitého zadostiučinění vůbec
neodpovídá způsobeným následkům ani míře zavinění. Soudní exekutor totiž v dané věci
postupoval úmyslně a s vědomím, že mu bylo dvakrát soudem doručeno usnesení o odložení
exekuce (podruhé s doložkou právní moci). V souvislosti s tímto žalobce odkázal na nález
Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 1586/09, z něhož vyplývá, že zadostiučinění za nemajetkovou
újmu by mělo plnit také preventivně-sankční funkci, přičemž podstatné je také zkoumat míru
zavinění, tedy subjektivní stránku jednání na straně škůdce.
Žalobce rovněž namítl, že výrok III. o nepřiznání písemné omluvy je v rozporu
s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2357/2010, podle
něhož by ve fungujícím právním státě měla být k dispozici vždy omluva jako první
kompenzační prostředek, přičemž je na individuálním posouzení, zda vedle omluvy,
tj. zároveň, bude konstatováno i porušení práva nebo poskytnuto zadostiučinění v penězích.
K výroku IV. namítl, že je v rozporu s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., neboť neobsahuje
určení platebního místa. Současně uvedl, že není žádný důvod pro to, aby stát byl
upřednostňován určením jiné než zákonné lhůty pro splnění povinnosti podle ust. § 160 odst.
1 o.s.ř.
pokračování
5
69Co 21/2017
Žalovaná v písemném vyjádření k odvolání uvedla, že rozsudek soudu I. stupně je
věcně správný a navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen.
Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. z podnětu podaného
odvolání rozsudek soudu I. stupně v celém jeho rozsahu, jakož i řízení, které předcházelo jeho
vydání, a poté shledal odvolání žalobce zčásti důvodným.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, stát
odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním
postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem
stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou
lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo
vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody
má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle ustanovení § 31a odst. 1 téhož zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle
tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení
práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se
přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se podanou žalobou domáhal primárně písemné
omluvy ve znění : „Omluva obchodní společnosti 3 E Praha Engineering, a.s., IČ 00169277:
Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se Vám omlouvá za excesivní postup Mgr. Petra
Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Liberec dne 23.9.2014, kterým byla
provedena neoprávněná exekuce pod sp.zn. 131 EX 1/14 proti Vaší obchodní společnosti 3 E
Praha Engineering, a.s. přesto, že výkon této exekuce byl odložen pravomocným rozhodnutím
Obvodního soudu pro Prahu 7 č.j. 148 EXE 589/2014-31 ze dne 7.4.2014, o kterém byl
soudní exekutor prokazatelně informován, čímž bylo porušeno základní právo Vaší obchodní
společnosti 3 E Praha Engineering, a.s. na ochranu dobré pověsti a soukromí, garantované čl.
10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, základní právo na ochranu vlastnictví,
garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, základní právo na soudní a jinou
právní ochranu, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a Vaše základní
právo na to, aby státní moc byla vykonávána je v případech a mezích stanovených zákonem
a způsobem, který zákon stanoví, garantované čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“,
a dále
pak peněžité náhrady imateriální újmy ve výši 800.000,- Kč s úrokem z prodlení
v zákonné výši jdoucím od 5.9.2015 do zaplacení, a teprve pro případ, že žalobci nebude
přiznáno peněžité zadostiučinění, domáhal se konstatování porušení práva.
Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a z důkazů učinil odpovídající
skutková zjištění, která nebyla odvolatelem v podaném odvolání zpochybněna, proto z těchto
zjištění vycházel při svém rozhodování i odvolací soud.
pokračování
6
69Co 21/2017
Podle ust. § 54 odst. 4 exekučního řádu, je-li odložena vykonatelnost exekučního
titulu, exekutor nebo exekuční soud odloží provedení exekuce do doby pravomocného
skončení řízení, ve kterém soud rozhoduje o odložení vykonatelnosti exekučního titulu.
Podle ust. § 54 odst. 3 exekučního řádu, odloží-li exekutor nebo exekuční soud
exekuci na návrh povinného podle § 266 odst. 1 občanského soudního řádu, potom exekutor
nebo exekuční soud uvede dobu, na kterou exekuci odkládá; po tuto dobu exekutor nečiní
žádné úkony směřující k provedení exekuce. Po uplynutí doby odkladu exekutor i bez návrhu
pokračuje v provedení exekuce.
Ze znění a zejména smyslu ust. § 54 exelučního řádu, jakož i ust. § 266 o.s.ř., vyplývá,
že odklad exekuce musí znamenat okamžité přerušení všech úkonů směřujících k vynucení
povinnosti povinného. Smyslem odkladu exekuce je totiž předcházení nepříznivým a často
nevratným následkům pro povinného, způsobeným bezodkladným provedením exekuce.
Jestliže proto platí, že exekutor pokračuje v provádění exekuce až po uplynutí doby stanovené
v rozhodnutí o odložení exekuce, nelze to vyložit jinak, než že až do uplynutí této doby
exekutor provádět exekuci nesmí. Z použitého pojmu „provedení“ je zřejmé, že nesmí činit
žádné další faktické dílčí úkony, které by směřovaly k bezprostřednímu provedení exekuce
Byť lze v určitém ohledu poukázat v souvislosti s výše uvedeným závěrem např. na
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 11 Kseo 1/2009, jak to ostatně činí i žalobce
v podaném odvolání, resp. v jeho doplnění, nelze přehlédnout, že v této srovnávané věci šlo
o jinou skutkovou situaci, neboť zde již soudní exekutor dal pokyn k realizaci exekučního
příkazu o přikázání pohledávky z účtu povinného, tedy k odepsání finančních prostředků
z účtu povinného. Šlo již tedy o faktickou realizaci exekuce, nikoli, jako tomu bylo v daném
případě, o pouhé vydání exekučních příkazů.
Odvolací soud se v projednávané věci ztotožňuje se soudem I. stupně (který zčásti
koresponduje i s názorem žalobce), že v postupu soudního exekutora Mgr. Petra Polanského
dne 23.9.2014 došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu ust. § 13 odst. 1 zák.č.
82/1998 Sb., spočívajícímu v tom, že soudní exekutor pokračoval v provádění exekuce
vedené proti žalobci, přestože výkon předmětné exekuce byl odložen pravomocným
usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7.4.2014, č.j. 148 EXE 589/2014 – 31.
Skutečnost, že provedení výkonu exekuce bylo odloženo (a to do pravomocného rozhodnutí
Okresního soudu Praha – západ pod sp.zn. 7 C 50/2014 ve věci zrušení exekučního titulu
v této věci), měla být soudnímu exekutorovi známa, neboť toto usnesení mu bylo
prokazatelně doručeno do datové schránky dne 8.4.2014 a s vyznačenou doložkou právní
moci pak znovu dne 24.4.2014. Bylo mu tedy doručeno předtím, než začal činit úkony
směřující k provedení exekuce v podobě nejen blokace finančních prostředků na účtu
žalobce, jak správně konstatoval soud I. stupně, ale (na rozdíl od úvahy soudu I. stupně)
i v podobě soupisu majetku žalobce. V obou těchto případech se přitom nepochybně jednalo
o úkony směřující k omezení žalobce v dispozici jak s prostředky na jeho účtu, tak
i v dispozici s jeho (sepsaným) majetkem. Tímto postupem tak zjevně došlo v obou těchto
případech k faktickému zásahu do vlastnického práva žalobce, jakož i do jeho práva na
ochranu dobré pověsti a soukromí.
Odvolací soud dále zcela sdílí závěr soudu I. stupně, že naopak nesprávný úřední
postup nelze shledat v postupu soudního exekutora, který poté, co byl pověřen provedením
exekuce, vydal ve věci exekuční příkazy (§ 47 exekučního řádu). V případě pouhého
samotného vydání exekučních příkazů (ze dne 17.9.2014 a a 22.9.2014) nejde bez dalšího
o úkony směřující k provádění exekuce (tím je až dorčení exekučních příkazů a prováděná
realizace event. bezprostřední omezení povinného v dispozici s majetkem tak, jak bylo výše
pokračování
7
69Co 21/2017
uvedeno). V takovém případě nelze dovodit, že by soudní exekutor postupoval v rozporu
s ust. § 54 exekučního řádu.
Odvolací soud se dále ztotožnil se zjištěními, které soud I. stupně učinil
z provedených důkazů - svědeckých výpovědí (svědků L., M., Ing. M., Ing. T., S.) ohledně
situace, která nastala uvnitř společnosti žalobce při (případně po) soupisu majetku, neboť
tento soud správně dovodil, že v řízení nebylo těmito důkazy prokázáno, že by vlivem
postupu soudního exekutora došlo k takovému poškození dobrého jména i pověsti žalobce,
že by žalobce bylo na místě odškodnit jinou formou než konstatováním porušení práva tak,
tak to bylo v tomto řízení soudem I. stupně učiněno. Za přiléhavý přitom odvolací soud
shledal názor soudu I. stupně, že újma, která měla (mohla) žalobci vzniknout výše
zmiňovaným nesprávným úředním postupem soudního exekutora, byla újmou právnické
osoby, jejíž pociťování újmy je jiné povahy (vzhledem k tomu, že újmu sdílí více osob), než
v případě osoby fyzické.
Nelze v této souvislosti také přehlédnout, že vzniklá situace (nesprávný úřední
postup soudního exekutora tak, jak byl výše blíže popsán) neměla žádný vliv ani na
poskytnutí úvěru žalobci bankou, a dále, jak správně soud I. stupně uvedl, bylo přihlédnuto
i k tomu, že poté, co k předmětné situaci došlo, soudní exekutor obratem celou situaci řešil,
tj. zejména zajistil odblokování účtů žalobce (a to ihned následující den poté), žalobci se
písemně omluvil a současně přislíbil uvést celou situaci na pravou míru i u peněžních
ústavů, zaměstnanců či klientů žalobce, bude-li to nutné.
Odvolací soud tedy s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu sdílí názor
soudu I. stupně, že konstatování porušení práva je v posuzovaném případě adekvátním
odškodněním újmy, kterou žalobce výše uvedeným nesprávným úředním postupem
soudního exekutora utrpěl (i podle odvolacího soudu šlo o újmu vzhledem k právní povaze
žalobce a zejména délce trvání nesprávného úředního postupu nepatrnou), a že naopak za
zcela neadekvátní má žalobcem uplatněný nárok na poskytnutí zadostiučinění v peněžité
formě.
Odkazy žalobce na rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 3115/12, v němž se
měl tento soud vyjadřovat k otázkám šikanózně vedené exekuce (šlo o postup exekutora,
který nařídil exekuci na celý majetek povinného pro částku 5.075,- Kč), případně na
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 15 Co 31/2012 (kde byla přiznána náhrada
nemajetkové újmy osobě poškozené exekucí na veškerý její majetek pro dluh 7.856,- Kč), či
další rozhodnutí uváděná žalobcem k téže problematice, nejsou případné. V projednávané
věci totiž žádné prvky šikanózního postupu soudního exekutora nelze z provedených důkazů
dovodit. V takovém případě není důvod cokoli měnit na závěru soudu I. stupně,
odpovídajícímu zjištěným skutečnostem, že újmu, která vznikla žalobci v souvislosti s výše
uvedeným postupem (jednáním) soudního exekutora, lze klasifikovat jen jako nepatrnou.
Jde-li o omluvu požadovanou žalobcem, lze souhlasit se soudem I. stupně, že za
situace, kdy tuto formu odškodnění, či nápravy nesprávného úředního postupu, použil jak
soudní exekutor v písemné omluvě v dopise ze dne 27.1.2015, tak i žalovaná v rámci
předběžného projednání nároku (byť zde jen jako omluvu za pochybení při vyhotovení
protokolu o úkonu), jsou takové omluvy dostatečnou satisfakcí a nárok žalobce na opětovné
poskytnutí omluvy v tomto rozsudku tak již nebyl shledán opodstatněným.
Námitka žalobce, že soudní exekutor postupoval v dané věci úmyslně protiprávně,
není důvodná. Z obsahu spisu a zejména z provedeného dokazování takový závěr
nevyplývá, byť je pravdou, že bylo prokázáno, že soudnímu exekutorovi bylo usnesení
pokračování
8
69Co 21/2017
soudu o odkladu exekuce doručeno do datové schránky již 8.4.2014 a poté dne 24.4.2014,
takže měl a mohl mít povědomost o tom, že v tomto exekučním řízení nelze nadále exekuci
provádět. Pokud však je z dopisu soudního exekutora právní zástupkyni žalobce JUDr.
Hákové ze dne 27.1.2015 zřejmé, co bylo příčinou nastalé situace, tedy že fakticky
pochybila pracovnice Exekutorského úřadu, která chybně klasifikovala doručený dokument,
a spis nebyl proto označen uzávěrou, která označuje spisy v odkladu exekuce, a která za to
byla postižena, nelze soudnímu exekutorovi (byť za své pracovníky nese jistě odpovědnost),
přičítat žalobcem zdůrazňované úmyslné poškození práv žalobce, a tedy tím pádem
i dovozovat, že by zde byl dán důvod pro přiznání peněžitého zadostiučinění, navíc v tak
vysoké částce, jak žalobce požadoval.
Protože však lze přisvědčit, že v postupu soudního exekutora lze shledat pochybení
nedbalostní, bylo na místě v konstatování porušení práva soudem I. stupně v napadeném
rozsudku ponechat pasáž
„…..o kterém byl soudní exekutor prokazateně informován…“,
neboť toto znění odpovídá provedeným důkazům. Nicméně tato skutečnost nemá žádný vliv
na závěr, že konstatování porušení práva je v daném případě dostatečnou formou
odškodnění žalobce v této věci.
Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. o věci
samé změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. tak, jak bylo výše uvedeno, a v zamítavých
výrocích II. a III. jej jako věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení došlo ke změně (byť částečné) napadeného
rozsudku a bylo opětovně rozhodováno o nákladech řízení vzniklých žalobci jak před
soudem I. stupně, tak i v odvolacím řízení, odvolací soud se blíže nezabýval námitkou
žalobce (byť důvodnou), že ve výroku IV. napadeného rozsudku soudu I. stupně nebylo
uvedeno platební místo, a to za stavu, kdy žalobce byl zastoupen advokátem a byla mu
přiznána náhrada nákladů řízení, neboť toto pochybení bylo fakticky napraveno v tomto
rozsudku.
Protože v daném případě došlo k částečné změně rozsudku soudu I. stupně,
rozhodoval odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. znovu o náhradě nákladů celého
řízení, tj. jak před soudem I. stupně, tak i před soudem odvolacím. Postupoval přitom podle
ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., když přihlédl k tomu, že žalobce byl v řízení sice procesně úspěšný
jen zčásti (ale základ nárok byl dán - na straně státu byl zjištěn nesprávný úřední postup),
nicméně vzhledem k tomu, že rozhodnutí o formě odškodnění i výši plnění záviselo na
úvaze soudu, vzniklo mu právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.
Protože vyhláška č. 177/1996 Sb., která stanoví výši odměny advokáta a jeho hotové
výdaje, neobsahuje zvláštní ustanovení o tarifní hodnotě v případě, že se jedná o náhradu
nemajetkové újmy způsobené nesprávným výkonem veřejné moci ve smyslu zák.č. 82/1998
Sb., a v těchto typech řízení nelze určit výši plnění či cenu práva na přiměřené zadostiučinění
v době započetí úkonu právní služby, neboť přiměřenost formy či výše zadostiučinění závisí
na posouzení soudu, vypočte se odměna advokáta z tarifní hodnoty stanovené podle ust. § 9
odst. 4 písm. a) této vyhlášky, tedy z částky 50.000,- Kč (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČR ze dne 29.1.2014, sp.zn. 30 Cdo 3378/2013).
Za řízení před soudem I. stupně tedy podle výše uvedeného rozboru náleží žalobci
náhrada vzniklých nákladů v celkové výši
41.140,- Kč, představující
odměnu advokáta ve
výši
27.900,- Kč za 9 úkonů právní služby po 3.100,- Kč ( převzetí zastoupení, žaloba,
doplnění žaloby, 2x písemné vyjádření, 2 x jednání u soudu nepřevyšující 2 hodiny – dne
16.5.2016 a 26.9.2016, 1 x účast na jednání převyšující 2 hodiny dne 18.7.2016) podle ust. § 9
pokračování
9
69Co 21/2017
odst. 4 písm. a) a § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl.č. 177/1996 Sb.,
dále
odměnu
advokáta ve výši
1.550,- Kč za 1 úkon právní služby ve výši ½ mimosmluvní odměny (podání
námitek ) podle ust. § 9 odst. 4, § 7 bod 5. a § 11 odst. 2 písm. c) vyhl.č. 177/1996 Sb.,
hotové výdaje advokáta ve výši
3.000,- Kč za 10 výše uvedených úkonů právní služby po
300,- Kč podle ust. § 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., dále náhradu za promeškaný čas ve výši
poloviny mimosmluvní odměny, tj. ve výši
1.550,- Kč, podle ust. § 14 odst. 2 vyhl.č.
177/1996 Sb., za účast na jednání u soudu dne 8.4.2016, které bylo odročeno bez projednání
věci, a dále
daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny, hotových výdajů a náhrad, tj.
7.140,- Kč, podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.
Za řízení před odvolacím soudem byla žalobci přiznána náhrada vzniklých nákladů
v celkové výši
8.228.- Kč, představující
odměnu advokáta ve výši 6.200,- Kč za 2 úkony
právní služby (odvolání, účast na jednání u odvolacího soudu ),
hotové výdaje advokáta ve
výši 600,- Kč za 2 výše uvedené úkony právní služby po 300,- Kč/1 úkon podle ust. § 13 odst.
3 vyhl.č. 177/1996 Sb. a dále daň z přidané hodnoty ve výši 21% z odměny a hotových
výdajů, tj. 1.428,- Kč. Žalobci nebyla přitom přiznána náhrada za úkon právní služby –
doplnění odvolání, neboť vzhledem k tomu, že veškeré odvolací důvody měly být žalobcem
uvedeny již v dříve podaném odvolání, které s ohledem na jeho obsah, není zjevně odvoláním
blanketním, nebyly náklady, které na toto “doplnění odvolání” žalobce vynaložil, shledány za
náklady, které by žalobce vynaložil v tomto řízení účelně (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Jejich náhrada
nebyla proto žalobci odvolacím soudem přiznána.
Žalobci tak náleží za řízení před soudy obou stupňů náhrada nákladů řízení v celkové
výši
49.368,- Kč.
Jde-li o lhůtu k plnění, bylo přihlédnuto k tomu, že na straně žalované je Česká
republika, takže jí bylo umožněno zaplatit částku uvedenou ve výroku tohoto rozsudku v delší
než zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) tak, aby byl dán časový prostor pro zajištění
administrace stanoveného plnění.
Poučení : Proti tomuto rozsudku
l z e do dvou měsíců od jeho doručení podat
dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu, který rozhodoval v I. stupni.
Přípustnost dovolání je oprávněn posoudit dovolací soud.
V Praze dne 15. února 2017
JUDr. Aleš Šťastný v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Mgr. Tereza Nová
Document Outline