57Co 225 2018.pdf

č. j. 57 Co 225/2018-157
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové
a soudkyň JUDr. Ilony Lövyové a Mgr. Daniely Teterové ve věci
žalobce:
Bc. Miroslav S., narozený dne xxx

bytem xxx

zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem

sídlem Mendlíků 1396/9, 140 00 Praha 4
proti
žalovanému:  Mgr. Jaroslav Kocinec, LL.M., IČO 71468706

sídlem Exekutorský úřad Frýdek-Místek, Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek

zastoupenému advokátem Mgr. Milanem Kvasnicou

sídlem Na Úvoze 392, 735 52 Bohumín-Záblatí
o zaplacení 52.755,70 Kč s příslušenstvím
o  odvolání  žalovaného  do  rozsudku  Okresního  soudu  ve  Frýdku-Místku  ze  dne  26. 2. 2018,
č. j. 116 C 9/2017-124
takto:
I.
Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.
II.
Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 4.259 Kč do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku advokátu žalobce.
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

2
57 Co 225/2018

Odůvodnění:
1.  Okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 52.755,70 Kč s 8,05% úrokem
z prodlení  ročně  od  19.  4.  2016  do  zaplacení,  do  tří  dnů  od  právní  moci  rozsudku  (I.)  a  dále
zaplatit  žalobci  na  nákladech  řízení  částku  28.506  Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  rozsudku
zástupci žalobce (II.).
2.  Proti  rozsudku  podal  žalovaný  odvolání,  kterým  se  domáhal  jeho  změny  tak,  že  žaloba  bude
zamítnuta. Odvolání odůvodnil tím, že okresní soud nesprávně posoudil jeho pasivní legitimaci.
Žalovaný  jakožto  soudní  exekutor,  vystupuje  v rámci  exekučního  řízení  v různých  postaveních,
která  je  třeba  odlišit.  Pakliže  je  jeho  nárok  na  odměnu  soukromoprávní  povahy,  má  soudní
exekutor  vůči  dalším  účastníkům  v tomto  ohledu  v řízení  i  soukromoprávní  postavení.  Jinak  je
tomu  ale  v případě  nároku  povinného  na  vydání  plnění  vymoženého  v rámci  exekuce.  Zde  se
jedná  o  vztah  veřejnoprávní,  kde  soudní  exekutor  vystupuje  jako  orgán  veřejné  moci.
Za takových okolností nemůže být žalovaný v daném sporu pasivně legitimován, když ve vztahu
k žalobci (bývalému povinnému) vystupoval a stále vystupuje jako orgán veřejné moci a žalobce
vůči  němu  uplatňuje  veřejnoprávní  pohledávku,  která  vznikla  v důsledku  exekuční  činnosti,
tedy při  výkonu  moci  veřejné.  Tento  názor  podporují  i  závěry  uvedené  v rozhodnutí  Kárného
senátu Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 4. 4. 2014, č. j. Kse 5/2013-45, nebo v rozhodnutí
NS  ČR  sp.  zn.  33  Cdo  5127/2007.  Charakterem  nedůvodně  zaplacené  částky  na  nákladech
exekuce se zabýval i Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 3017/15, ze dne 10. 2. 2016. Na základě
těchto  závěrů  lze  uzavřít,  že  nárok  žalobce  na  vydání  bezdůvodného  obohacení  nemůže
vzniknout.  Může  se  jednat  nanejvýše  o  škodu  způsobenou  nesprávným  úředním  postupem,
za kterou primárně odpovídá účastníkovi stát, a to na základě § 32 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb.,
exekuční řád v kombinaci s § 4 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při  výkonu  veřejné  moci  rozhodnutím  nebo  nesprávným  úředním  postupem.  Okresní  soud
pochybil, pokud žalovanému přiřkl dostatek pasivní legitimace v projednávaném sporu a usoudil,
že  je  kompetentní  v dané  věci  rozhodovat.  Dále  žalovaný  namítal,  že  okresní  soud  nesprávně
právně posoudil aplikaci § 47 odst. 7 e. ř., dle kterého provedením exekuce a zastavením exekuce
zanikají  účinky  všech  vydaných  exekučních  příkazů.  Okresní  soud  nesprávně  uzavřel,
že na základě  této  právní  normy  zastavením  exekuce  zanikají  všechny  exekuční  příkazy  včetně
příkazu k úhradě nákladů exekuce. Tento výklad je však logicky chybný a tato norma na uvedený
skutkový  stav  nedopadá.  Tato  norma  má  za  účel  minimalizaci  zásahů  do  majetkové  sféry
dlužníka. Zaplacením nebo zastavením došlo ke skončení exekuce, proto zanikají pouze účinky –
omezení  v nakládání  s majetkem  ze  strany  dlužníka.  Ad  absurdum,  kdyby  bylo  přistoupeno
na argumentaci soudu, pak by vždy, když dlužník zaplatí exekučně vymáhanou částku a exekuce
byla  skončena  vymožením,  došlo  ke  „zrušení“  příkazů  k úhradě  nákladů  exekuce  a  soudní
exekutor by byl bezdůvodně obohacen a vydán napospas všem bývalým povinným. I z odborné
literatury  vyplývá,  že  účinky  exekučních  příkazů,  které  trvaly  v průběhu  exekuce,  zůstávají
zachovány.  V souvislosti  se  zastavením    exekuce  je  nutno  rovněž  aplikovat  §  271  o.  s.  ř.
ve spojení  s  §  52  e.  ř.,  které  okresní  soud  rovněž  nesprávně  interpretoval  a následně  aplikoval
na projednávanou věc.  Jak již bylo uvedeno shora, v osobě exekutora se prolínají jak oprávnění
orgánu  státní  moci,  tak práva  a  povinnosti  běžného  subjektu  soukromoprávních  vztahů,  který
svoji  činnost  vykonává  za  účelem  dosažení  zisku,  tedy  jako  podnikatel.  Otázku,  která  z těchto
dvou podstat exekutora při právním posouzení věci převládne, je nutné řešit případ od případu.
Z rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 30 Co 341/2003
a Městského  soudu  v Praze  sp. zn. 14 Co  527/2003  plyne,  že  kdykoliv  soudy  rozhodovaly
o nákladech soudního exekutora, ponižovaly jej z vrchnostenského postavení na roveň ostatním
účastníkům  řízení.  Ohledně  nákladů  tedy  soudy  na  soudního  exekutora  hledí  jako  na  účastníka
řízení, jenž má právo podat odvolání, jedná se o jeho vlastní, soukromoprávní nárok. Jestliže se
v případě  nákladů  na soudního  exekutora  hledí  jako  na účastníka  řízení,  pak  v případě,  že  je
exekuce  zastavována,  uplatní  se  dle  §  52  e.  ř.  plně  ustanovení  §  271  o.  s.  ř.  Pokud  má  soudní
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

3
57 Co 225/2018

exekutor povinnému vracet, co mu zaplatil na náhradě nákladů exekuce, musí být dle žalovaného
kumulativně  splněny  podmínky  1)  soud  v řízení  o zastavení  exekuce  rozhodl  o  zrušení  příkazu
k úhradě  nákladů  exekuce,  a  2)  soud  v řízení  o zastavení  exekuce  uložil  exekutorovi  vrátit
povinnému  na  nákladech  exekuce,  co  mu  povinný  již  zaplatil.  V tomto  případě  však  ani  jedna
z těchto  podmínek  nenastala.  S tímto  závěrem  koresponduje  nález  Ústavního  soudu  sp.  zn.
Pl. ÚS  5/14,  ze  dne  24.  2.  2015.    K obdobnému  závěru  dospěla  také  odborná  literatura.
Správnost  postupu  dle  §  52  e.  ř.  ve spojení  s § 271 o. s. ř.  ještě  v exekučním  řízení  dovozuje
žalovaný  také  z rozhodnutí  Krajského  soudu  v Brně,  pobočka  v Jihlavě,  ze  dne  4.  10.  2016,
č. j. 54  Co  589/2016-89.  Z uvedeného  tak  vyplývá,  že  ke  vzniku  bezdůvodného  obohacení
žalovaného nemohlo dojít, když právní důvod k plnění žalobce (bývalého povinného) neodpadl,
jelikož vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce soudem zrušeny nebyly.   V daném případě se
ze strany  žalovaného  nemohlo  v žádném  případě  jednat  o  bezdůvodné  obohacení.  Již  Ústavní
soud  ve  svém  nálezu  ze  dne  23. 2. 2006,  sp. zn. I. ÚS 290/2005,  konstatoval,  že  pokud  je
exekutor  pověřen  provedením  exekuce,  vzniká  mu  tím  nárok  na  úplatu,  za  niž  tuto  činnost
provozuje. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 2516/2014, vyslovil,
že právo exekutora na odměnu za provádění exekuční činnosti, jakož i na úhradu vynaložených
nákladů  exekuce,  mu  nelze  upírat  bez  toho,  aby  došlo  k přezkoumatelnému  zohlednění
a vyhodnocení  jeho  činnosti  v exekučním  řízení.  Nárok  soudního  exekutora  na  odměnu  tak
vzniká odvedením práce, ke které byl soudní exekutor pověřen exekučním soudem, a to pro stát.
Nelze  rovněž  pominout,  že  exekuční  titul  je  považován  za  nicotný  z důvodu  formálního
nedostatku,  nikoliv  proto,  že  by  dluh  žalobce  neexistoval.  V průběhu  exekučního  řízení  bylo
dokázáno, že žalobce skutečně finanční prostředky od oprávněného obdržel, svůj dluh však řádně
neuhradil  a  oprávněný  tak  musel  přistoupit  k jeho  vymáhání  v rámci  exekučního  řízení.
Nesouhlasí  se  závěry  okresního  soudu,  že se  v daném  případě  vzdal  práva  na  náhradu  nákladů
exekuce,  když  oprávněnému  neuložil  povinnost  k náhradě  nákladů  exekuce.  V době,  kdy
rozhodoval  o  zastavení  předmětné  exekuce,  neexistoval  v tehdy  dostupné  judikatuře  jednotný
názor,  kdo  nese  náklady  exekuce  v případě  zastavení  exekuce  z důvodu  neplatnosti  rozhodčí
doložky.  Z ustálené  judikatury  přitom  plyne,  že oprávněný  by  měl  nést  náklady  exekuce
výjimečně a v odůvodněných případech, kdy jednoznačně zavinil zastavení exekuce. K sjednocení
judikatury ohledně exekučních titulů vzniklých na základě neplatných rozhodčích doložek přitom
došlo  až  rozhodnutím  velkého  senátu  Nejvyššího  soudu  ČR  ze  dne  10.  7.  2013,  sp.  zn.
31 Cdo 958/2012. Dále žalovaný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015,
sp.  zn.  I  ÚS  1219/2015,  ze  dne  19.  7.  2016,  sp.  zn.  IV.  ÚS  2860/2015,  ze  dne  20.  10.  2015,
sp. zn. II. ÚS 1500/2015. Žalovaný má za to, že nelze zcela odmítnout i povinnost povinného
nést  náklady  exekuce  i  v případě  exekuce  nařízené  na  základě  formálně  nevykonatelného
exekučního  titulu.  Jeho  zavinění  je  možno  spatřovat  zejména  v jeho  pasivitě  v průběhu
exekučního  řízení.  Za  pravdu  mu  dává  i  usnesení Ústavního  soudu  ze  dne 24.  5. 2016,  sp. zn.
III. ÚS 82/2016. Na základě uvedeného shora je tak zřejmé, že žalovaný neměl v úmyslu zcela se
vzdávat  práva  na  úhradu  nákladů  exekuce,  když pouze  nezavázal  k povinnosti  hradit  náklady
exekuce  oprávněného  za  situace,  kdy  měl  za  to,  že  oprávněný  zastavení  exekuce  nezavinil.
Žalovanému  je  známo,  že  v případě  změny  judikatury  se  v praxi  nejčastěji  uplatňuje  princip
incidentní  retrospektivy,  které  však  má  své  mantinely.  Výjimky  jsou  dány  zejména  specifiky
nastalých  situací,  které  založí  intenzivnější  zájem  na  ochraně  legitimního  očekávání  adresátů
právních norem. V tomto případě jsou žalovaným tato specifika spatřována zejména v existenci
samotného  hmotněprávního  závazku  žalobce  vůči  oprávněnému,  který  byl  v exekučním  řízení
prokázán,  přičemž  žalobce  na  dluh  ničeho  nehradil,  a  oprávněný  tak zcela  po  právu  usiloval
o vynucení  splnění  povinnosti  ze  strany  nynějšího  žalobce.  Zároveň  žalovaný  jako  soudní
exekutor  neměl  jak  ovlivnit  to  s kým  a  za  jakých  podmínek  žalobce  uzavřel,  pro  sebe
pravděpodobně  krajně  nevýhodnou  smlouvu,  kterou  následně  nedodržel  a  půjčené  peníze
nevrátil,  čímž  přiměl  svého  smluvního  partnera  činit  kroky  k tomu,  aby  se  domohl  úhrady  své
pohledávky.  Žalovaný  nenavrhoval  smluvním  stranám,  aby  si  sjednaly  rozhodčí  doložku,
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

4
57 Co 225/2018

ani nenavrhoval  její  formulaci.    Žalovaný  na  základě  vydaného  rozhodčího  nálezu  nenavrhl
provedení exekuce a ani neměl jakoukoliv možnost ovlivnit, zda bude její provedení nařízeno. Byl
to totiž exekuční soud, kdo autoritativně v usnesení o nařízení exekuce rozhodl, že exekuce bude
provedena  a  kdo  uložil  žalovanému,  aby  exekuci  prováděl.  Žalovaný  tak  pouze  respektoval
rozhodnutí soudu, řídil se jím, exekuci prováděl a hradil nemalé náklady související s prováděním
exekuce. Jestliže žalovaný pouze plnil to, co mu bylo uloženo soudem, vnímá svou potencionální
povinnost  nést  náklady  provedené  exekuce  sám,  ačkoliv  byla  exekuce  vedena  v souladu
s právními  předpisy,  v rozporu  s pojmem  spravedlnosti.  Soud  prvního  stupně  měl  při  svém
rozhodování  vzít  v úvahu,  že  v případě  změny  judikatury  by  měl  být  v obdobných  případech
primárně odpovědný za vzniklou škodu stát (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2017,
sp.  zn.  I.  ÚS  2511/2016).  V daném  případě  se  však  osobou  s nejsnáze  uplatnitelným  nárokem
vůči státu případně vůči rozhodci jeví žalobce, jakožto bývalý povinný. Jeho nárok na náhradu
újmy by byl zřejmý a byl by podložený nejen příkazem k úhradě nákladů exekuce, nýbrž i celým
exekučním  spisem,  z něhož  vyplývá,  že  došlo  ke  snížení  hodnoty  majetku  povinného,  žalobce,
o jakou  částku a  jak  s ní bylo  naloženo.  Pokud  by  se  však  náhrady  škody měl  domáhat  soudní
exekutor, byl by nucen vyčíslovat ušlý zisk, přičemž ušlý zisk nelze zaměňovat s ušlým obratem.
Proto  by  musel  vynaložit  nemalé  náklady  na  vypracování  znaleckého  posudku,  kde  bude
vypočteno, jaká částka by žalovanému z přiznané náhrady nákladů exekuce nakonec po odečtení
všech  jeho  skutečných  výdajů  zbyla.  Okresní  soud  nedostatečně  zohlednil  jeho  námitku
promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, když uzavřel, že promlčecí lhůta
započala běžet teprve pravomocným rozhodnutím o zastavení exekuce. Za situace, kdy rozhodčí
doložka  byla  absolutně  neplatná  a  v důsledku  toho  rozhodčí  nález  nicotný,  mohlo  být  nicotné
také  pověření  soudního  exekutora  exekučním  soudem  k provedení  exekuce.  Pokud  by  bylo
nicotné  pověření  k provedení  exekuce,  pak  by  byl  nicotný  i  příkaz  k úhradě  nákladů  exekuce.
V takovém případě by bylo vymožené plnění na náklady exekuce plněním bez právního důvodu
od  samého  počátku.  Judikatura  ohledně  rozhodčích  doložek  byla  známa  až  od  roku  2011.
Pokud tedy  soudní  exekutor  vymohl  na  povinném  plnění  kdykoliv  poté,  počala  žalobci  běžet
subjektivní  promlčecí  lhůta  od  okamžiku  vymožení.  Pokud  žalobce  podal  žalobu  teprve  v roce
2017, učinil tak více než šest let poté, co došlo ke změně rozhodovací  praxe ohledně platnosti
sjednávaných rozhodčích doložek, a více než tři roky poté, co bylo naposled vymoženo plnění
na náklady exekuce.
3.  Žalobce  navrhoval  potvrzení  napadeného  rozsudku  jako  věcně  správného.    Okresní  soud
své rozhodnutí  opřel  o  ustanovení  §  47  odst.  7  zák.  č.  120/2001  Sb.,  exekučního  řádu
(dále jen e. ř.).  Náklady  exekuce  byly  účtovány  v rámci  příkazů  k úhradě  nákladů  exekuce
dle § 88 e.  ř.,  když  realizace  vymožení  byla  uskutečněna  prostřednictvím  exekučních  příkazů,
jejichž  účinky  zanikly  dle  citovaného  ustanovení.  Otázkou  tak  může  být  jen  to,  zda  zanikly
i účinky  příkazů  k úhradě  nákladů  exekuce  (dále  jen  PUNE).  PUNE  je  zvláštní  rozhodnutí
se zvláštním  opravným  prostředkem  (námitkami),  když  PUNE  vychází  z presumovaného
procesního  úspěchu  oprávněného  v řízení,  tedy  v průběhu  exekuce  jsou  náklady  exekuce
účtovány  povinnému  ve  prospěch  exekutora.  Pokud  však  dochází  k zastavení  exekuce,
je o nákladech  exekuce  rozhodováno  nově  jako  celku  Odborný  komentář  k  §  89  e.  ř.  stanoví,
že usnesení o zastavení exekuce bude proto zpravidla obsahovat jednak výrok o jejím zastavení,
jednak  výrok  o  uložení  povinnosti  účastníka  zaplatit  exekutorovi  náklady  exekuce  a  dále  výrok
upravující náklady mezi účastníky řízení navzájem.  Výše nákladů musí být v usnesení o zastavení
exekuce  konkrétně  vyčíslena  a  odůvodněna  Při  určení  výše  nákladů  může  soud  nebo  exekutor
vycházet  i  z příkazu  k úhradě  nákladů  exekuce,  pokud  již  (výjimečně)  před  zastavením  nabyl
právní moci, ačkoliv zastavením exekuce zaniká jeho účinnost. Příkazy k úhradě nákladů exekuce
nejsou  v dalších  exekucích  jako  exekuční  tituly  uplatňovány,  neboť  exekučním  titulem  je  samo
usnesení, jímž byla exekuce zastavena. Pokud je tedy exekuce zastavena, pozbývají PUNE účinků,
neboť  o  nákladech  se  rozhoduje  v usnesení  o  zastavení  exekuce  jako  celku.  V dané  věci  lze
uzavřít, že tímto byly dříve vydané PUNE nahrazeny novým rozhodnutím, a to tak, že  soudní
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

5
57 Co 225/2018

exekutor  nemá  nárok  na  náhradu  nákladů  exekuce.  Tedy  odpadl  právní  důvod,  pro  který
disponoval žalovaný náklady exekuce vymoženými na žalobci. Pokud žalovaný zpochybňuje svou
pasivní legitimaci, pak v řízení o zastavení exekuce a rozhodování o nákladech exekuce vystupuje
soudní  exekutor  jako  účastník  řízení  a  je  mu  přiznáno  právo  odvolání.  Tedy  v případě
rozhodování o nákladech exekuce je exekutor v rovné pozici jako účastníci řízení, byť je pravdou,
že o těchto nákladech může soudní exekutor rozhodovat i sám. Účastníci řízení ale mají opravný
prostředek.  Žalovaný  se  dovolává  nedostatku  své  pasivní  legitimace  s odkazy  na  rozhodnutí
soudů, které řešily právně a skutkově jiné situace, kdy soudní exekutoři měli uloženou povinnost
náklady vrátit, a to jako orgánu veřejné moci. V tomto případě však odpadl právní důvod, proč
si žalovaný finanční prostředky ponechal, a vzniklo bezdůvodné obohacení na straně žalovaného.
Nejednalo se o chybný úřední postup a ani úřední postup obecně. Žalobce odkázal na rozhodnutí
NS ČR ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, které jeho právní argumentaci přisvědčuje
s tím,  že  vymožené  plnění  je  třeba  identifikovat  s bezdůvodným  obohacením.  Pokud  by  snad
mělo  platit,  že  na  straně  žalovaného  nevzniklo  bezdůvodné  obohacení,  je  třeba  konstatovat,
že žalovaný  způsobil  žalobci  újmu  odpovídající  žalované  částce,  když  pak  žalovaný  za  danou
újmu odpovídá ze zákona dle § 32 odst. 1 e. ř. Exekutor se povinnosti zprostí, prokáže-li, že újmě
nemohlo  být  zabráněno  ani  při  vynaložení  veškerého  úsilí,  které  lze  na  něm  požadovat,
což zjevně  naplněno  nebylo.  Soud  není  vázán  právní  kvalifikací  žalobce,  a  pokud  by  seznal,
že nedošlo  k bezdůvodnému  obohacení,  ale  k újmě,  nic  nebrání  překvalifikování  skutkového
stavu  soudem.  Ustanovení  §  32  odst.  3  e.  ř.  odpovědnost  exekutora  nevylučuje,  když  je  třeba
konstatovat, že odpovědnost soudního exekutora stojí vedle odpovědnosti státu za špatný úřední
postup.  Žalobce  může  s žalovaným  souhlasit,  že  odvedl  práci  a  měl  by  ji  obecně  dostat
zaplacenou.  Nicméně  tuto  práci  by  mu  měla  zaplatit  oprávněná,  která  uplatnila  nezpůsobilý
exekuční  titul.  Oprávněná  by  se  pak  mohla  domáhat  škody  na rozhodci,  který  rozhodčí  nález
vydal,  případně  na těch,  co  jí  neplatnou  rozhodčí  doložku  formulovali  nebo  na  soudu  (státu),
který  exekuci  chybně  nařídil.  Pokud  soudní  exekutor  nechtěl  po  oprávněném  úhradu  nákladů
exekuce, je to jeho právo, ale pak se může zlobit jen sám na sebe. Pokud se žalovaný dovolává
několika  usnesení  Ústavního  soudu  (v článku  V.  odvolání),  pak  s tím  se  vypořádal  nález
Ústavního  soudu  sp.  zn.  I.  ÚS  1707/2017,  ze  dne  20.  12.  2017.  Žalovaný  si  vybral  dráhu
soudního  exekutora,  která  mu  zajišťuje  mnohem  menší  konkurenci,  než  v případě  dráhy
advokáta. Taková skutečnost a profit vyvažuje rizika, kdy mu nejsou přiznány náklady exekuce.
4.  Po  zjištění,  že  odvolání  bylo  podáno  oprávněnou  osobou,  je  včasné  a  přípustné,  přezkoumal
odvolací  soud  napadený  rozsudek  v celém  rozsahu,  přezkoumal  také  řízení,  které  předcházelo
jeho vydání, v intencích ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. zák. č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen o. s. ř.), se závěrem, že odvolání není důvodné. O odvolání bylo rozhodnuto
bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 o. s. ř.
5.  Odvolací soud vyšel při posouzení věci ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, tato
zjištění  jsou  správná,  odpovídají  obsahu  provedených  důkazů.  V podrobnostech  pro  stručnost
odkazuje  na  písemné  odůvodnění  napadeného  rozsudku.  Tato  skutková  zjištění  nebyla
odvoláním zpochybněna.
6.  Odvolací  soud  se  ztotožňuje  s okresním  soudem,  který  dospěl  k závěru,  že  žaloba  je  důvodná.
Spor  mezi  účastníky  má  původ  v exekučním  řízení  vedeném  u  Obvodního  soudu  pro  Prahu  7
sp. zn.  152  EXE  34/2012,  ve  kterém  žalobce  vystupoval  jako  povinný,  žalovaný  jako  soudní
exekutor,  který  byl  provedením  exekuce  pověřen.  Exekuce  byla  pravomocně  zastavena  dne
4. 3. 2015, když důvodem zastavení exekuce byla její nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h)
o. s.  ř.  spočívající  v tom,  že  exekuční  titul  nebyl  vydán  orgánem,  který  měl  k jeho  vydání
pravomoc,  neboť  vykonávaný  rozhodčí  nález  byl  vydán  rozhodcem,  aniž  by  zde  byla  platná
rozhodčí  doložka.  Rozhodnutí  v exekučním  řízení  nebyl  soud  v tomto  řízení  oprávněn
přezkoumávat  či  hodnotit.    Okresní  soud  nárok  žalobce  na  základě  zjištěného  skutkové  stavu
právně  kvalifikoval  jako  bezdůvodné  plnění  ve  smyslu  ust.  §  2991  o.  z.,  tedy  jako  plnění
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

6
57 Co 225/2018

poskytnuté  na  základě  právního  důvodu,  který  odpadl.  Vymožené  plnění  ve  výši  52.755,70  Kč
na náklady  exekuce  totiž  žalovanému  původně  důvodně  náleželo,  avšak  pouze  do  doby
pravomocného  zastavení  exekuce  a  souvisejícího  pravomocného  výroku  o  nákladech  exekuce.
Vzhledem k podstatě uplatněného nároku není namístě posoudit právně nárok jinak, např. jako
újmu  způsobenou  žalovaným  ve  smyslu  ust.  §  32  e.  ř.,  když  předpokladem  odpovědnosti
exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je porušení právní povinnosti,
vznik  škody,  příčinná  souvislost  mezi  porušením  právní  povinnosti  a  vzniklou  škodou
a neexistence liberačního důvodu uvedeného v ustanovení § 32 odst. 2 e. ř. Exekutor neodpovídá
za škodu, která vznikla v souvislosti s jeho činností, pokud tato činnost byla prováděna v souladu
se zákonem (k tomu srov. NS ČR sp. zn. 25 Cdo 3028/2009).
7.  Okresní  soud  se  ve  svém  rozhodnutí  vypořádal  rovněž  s dalšími  námitkami  žalovaného,  které
se následně  opakují  v podaném  odvolání.  Rovněž  s těmito  závěry  se  odvolací  soud  zcela
ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
8.  Odvolací  soud  ve  vztahu  k odvolacím  námitkám  žalovaného  odkazuje  na  závěr  vyslovený
v rozhodnutí  NS  ČR  ze  dne  16.  6.  2017,  sp.  zn.  20  Cdo  2528/2016,  na  které  ve  vyjádření
k odvolání  poukazoval  rovněž  žalobce,  a  s nímž  se  odvolací  soud  ztotožňuje,  v němž  Nejvyšší
soud přijal závěr, že je-li najisto postaveno, že exekuce byla provedena na základě titulu, který byl
po jejím nařízení zrušen, může být vymožené plnění identifikována s bezdůvodným obohacením
(též usnesení NS ČR ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1503/2016).
9.  Rovněž  nelze  souhlasit  s odvolací  námitkou  žalovaného,  že  nárok  žalobce  na  vydání
bezdůvodného  obohacení  nemohl  vzniknout,  může  se  jednat  nanejvýše  o  škodu  způsobenou
nesprávným úředním postupem,  za kterou primárně odpovídá účastníkovi stát, a to na základě
§ 32 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb., exekuční řád v kombinaci s § 4 odst. 2  zák. č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným
úředním  postupem.  Tento  názor  je  již  překonán.  Nejvyšší  soud  ČR  ve  své  judikatuře  provedl
srovnání úpravy náhrady škody dle § 32 e. ř. a § 57 notářského řádu a jazykovým výkladem dospěl
k závěru, že exekuční řád, nedává jednoznačnou prioritu či dokonce výlučnou odpovědnost státu
před odpovědností soudního exekutora. Dle § 32 odst. 1 e. ř. nestanoví-li zvláštní zákon jinak,
je exekutor povinen nahradit újmu tomu, komu ji způsobil v souvislosti s činností podle tohoto
zákona. Exekutor je povinen nahradit újmu i tehdy, byla-li újma způsobena při výkonu exekuční
nebo  další  činnosti  jeho  zaměstnancem;  případná  povinnost  této  osoby  nahradit  újmu
podle zvláštních předpisů tím není dotčena. Názor Nejvyššího soudu ČR je ustálený a lze dle něj
uzavřít,  že  za  škodu  způsobenou  exekutorem  při  výkonu  veřejné  moci,  přenesené  na  něj
zákonem,  odpovídá  vedle  státu  rovněž  sám  exekutor.  Obě  odpovědnosti  stojí  vedle  sebe
a poškozený si může vybrat, proti komu podá žalobní návrh. V tomto případě se žalobce domáhá
po  žalovaném  zaplacení  žalované  částky  a  jeho  nárok  byl  soudy  obou  stupňů  posouzen  jako
bezdůvodné obohacení, nikoliv jako nárok na náhradu škody.
10.  Pokud  jde  o  další  odvolací  námitku  žalovaného  ohledně  interpretace  §  74  odst.  7  e. ř.,
zde odvolací  soud  souhlasí  se  závěry  okresního  soudu  a  také  s argumentací  žalobce  uvedenou
v jeho  vyjádření  k odvolání.  Toto  zákonné  ustanovení  jednoznačně  uvádí,  že  provedením
exekuce  a  zastavením  exekuce  zanikají  účinky  všech  vydaných  exekučních  příkazů.  Z tohoto
důvodu je pak již nadbytečně vydaný exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce soudem zrušit,
jak v odvolání namítá žalovaný.
11.  Pokud žalovaný v odvolání nesouhlasí se závěrem okresního soudu o tom, že se v daném případě
vzdal  práva  na  náhradu  nákladů  exekuce,  pak  toto  zjištění  jednoznačně  plyne  z odůvodnění
Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 C 251/2015-228.
12.  S žalovaným  nelze  souhlasit,  ani  pokud  jde  o  jím vznesenou  námitku  promlčení.  Okresní  soud
správně uzavřel, že nárok žalobce, uplatněný u soudu žalobou došlou soudu dne 9. 3. 2017, není
promlčen. Správně počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty vázal na okamžik, kdy se ochuzený
Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.

7
57 Co 225/2018

skutečně  dozví  o  tom,  že  došlo  na  jeho  úkor  k získání  konkrétního  bezdůvodného  obohacení
a kdo jej získal, přičemž tento počátek se odvíjí od okamžiku právní moci konečného rozhodnutí
v daném  exekučním  řízení,  kterým  je  usnesení  Městského  soudu  v Praze  ze  dne  31.  8.  2015,
č. j. 30 Co 251/2015-228, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2015.
13.  Shodně  s okresním  soudem  odvolací  soud  neshledává  nespravedlivým,  že  žalovaný  ponese
náklady zastavené exekuce, avšak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil,
že  exekutor  nemusí  mít  vždy  zajištěnou  náhradu exekuce.  Samotný  fakt,  že  nejsou  uspokojeny
veškeré nároky soudního exekutora, není protiústavní, jelikož exekutor z povahy povolání nese
toto riziko sám, na což poukazoval rovněž žalobce ve svém vyjádření k odvolání.
14.  Odvolací  soud  ze  shora  uvedených  důvodů  napadený  rozsudek  dle  §  219  o.  s.  ř.  potvrdil  jako
věcně správný, včetně správného výroku o nákladech řízení.
15.  Výrok o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1
ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých byl procesně neúspěšný žalovaný zavázán zaplatit
procesně  úspěšnému  žalobci  částku  4.259  Kč.  Tato  částka  představuje  3.220  Kč  odměnu
advokáta za jeden úkon právní služby dle ustanovení § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za vyjádření
k  odvolání,  300  Kč  náhradu  hotových  výdajů  advokáta  za  tento  úkon  právní  služby  dle  §  13
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., 739 Kč 21% DPH, kterou je advokát povinen odvést z odměny
a náhrady hotových výdajů dle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř.
16.  Náklady řízení byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
dle  ustanovení  §  160  odst.  1  část  věty  před  středníkem  o.  s.  ř.,  a  to  advokátu  žalobce
dle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí  lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně ve lhůtě dvou měsíců
ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, prostřednictvím soudu, který ve věci rozhodoval
v prvním  stupni,  jestliže  napadené  rozhodnutí  závisí  na  vyřešení  otázky  hmotného  nebo
procesního  práva,  při  jejímž  řešení  se  odvolací  soud  odchýlil  od  ustálené  rozhodovací  praxe
dovolacího  soudu  nebo  která  v rozhodování  dovolacího  soudu  dosud  nebyla  vyřešena  nebo  je
dovolacím  soudem  rozhodována  rozdílně  anebo  má-li  být  dovolacím  soudem  vyřešená  právní
otázka posouzena jinak.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný
domáhat jeho soudního výkonu.
Ostrava 29. listopadu 2018
JUDr. Lenka Severová v. r.
předsedkyně senátu

Shodu s prvopisem potvrzuje Renáta Poláchová.