Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Žádost o zaslání anonymizovaného rozhodnutí'.

č. j. 14 Co 47/2018 - 49 
 
USNESENÍ 
Krajský  soud  v Plzni  rozhodl  v senátě  složeném  z předsedy  JUDr.  Zdeňka  Pulkrábka,  Ph.D., 
a soudkyň JUDr. Ivy Hejdukové a Mgr. Jany Boškové v exekuční věci 
 oprávněné: 
AB 4 B.V., soukromá společnost s ručením omezeným  
 
obchodní číslo 34186049 
sídlem Strawinskylaan 933, WTC Twr B, 1077XX Amsterdam 
zastoupená advokátem JUDr. Vladimírem Bulinským 
sídlem třída Kpt. Jaroše 1932/13, 602 00  Brno  
proti 
 
povinnému: 
D
 H
, narozený dne 
 
 
bytem náměstí 
 
zastoupený advokátem Mgr. Petrem Němcem 
sídlem Mendíků 1396/9, 140 00  Praha 4 - Michle 
pro vymožení 36 211,40 Kč s příslušenstvím 
o  odvolání  povinného  proti  usnesení  Okresního  soudu  v Sokolově  ze  dne  24.  11.  2017,  č.  j. 
29 EXE 2634/2010-33 
takto: 
I.  Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byl zamítnut návrh povinného na 
zastavení exekuce, a ve výroku II potvrzuje.  
II.  Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. 
Odůvodnění: 
1. 
Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce a na 
odklad  exekuce  do  právní  moci  usnesení  o  jejím  zastavení.  Dále  oprávněné  a  soudnímu 
exekutoru nepřiznal náhradu nákladů řízení o odkladu a zastavení exekuce. Své rozhodnutí soud 
odůvodnil tím, že pohledávka s příslušenstvím byla 16. 1. 2017 vymožena, a proto již nemůže 
zaniknout zastavením. Nelze odložit a zastavit exekuci zaniklou jiným způsobem. V případě, že 
by došlo k vymožení pohledávky v rozporu s právními předpisy, lze se domáhat nápravy již jen 
mimo toto exekuční řízení. Rozhodnutí o nákladech odůvodnil soud tím, že oprávněné náklady 
nevznikly.  Pokud  jde  o  náklady  exekutora,  uvedl,  že  řízení  skončilo  vymožením  i  paušálně 
určených hotových výdajů exekutora, čímž by měl daný závazkový vztah mezi účastníky včetně 
exekutora  zcela  zaniknout,  a  proto  soud  shledal  výjimečný  důvod  dle  §  150  o. s. ř.  pro 
nepřiznání náhrady dalšího nákladu exekutora ve výši 47,60 Kč, vzniklého po skončení exekuce. 
2. 
Povinný  se  odvolal  proti  druhé  části  výroku  I  a  první  části  výroku  II.  Uvedl,  že  exekuce  byla 
vedena  dle  nezpůsobilého  exekučního  titulu.  Odkázal  na  usnesení  Nejvyššího  soudu  sp.  zn. 
20 Cdo  2706/2007,  publikované  ve  Sbírce  soudních  rozhodnutí  pod  č.  107/2009,  dle  něhož 
soud zastaví exekuci i poté, co pohledávka s příslušenstvím a náklady exekuce byly vymoženy, 
jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným. Dále odkázal na usnesení Nejvyššího 
soudu sp. zn. 21 Cdo 3266/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 62/2004, 
dle něhož možnost zastavení exekuce i po jejím plném vymožení se vztahuje i na zastavení dle 
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přitom podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 
nedostatek pravomoci rozhodce spor rozhodovat je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 
odst. 1 písm. h) o. s. ř. Rozhodčí nález uplatněný v této exekuci je nicotný, jak judikoval tento 
Shodu s prvopisem potvrzuje Jaroslava Anettová.  
 

 

14 Co 47/2018 
 
soud například v usnesení sp. zn. 23 Cdo 4460/2014, a tedy nemůže zakládat ani překážku věci 
rozsouzené.  Proto  zde  musí  být  prostor  pro  opětovné  rozhodnutí  o  zastavení  exekuce,  když 
povinnému  hrozí  žaloba  pro  tutéž  pohledávku.  Povinný  se  dále  domnívá,  že  rozhodnutí  o 
zastavení  exekuce  i  po  jejím  skončení  mu  umožňuje  vymáhat  po  oprávněné  bezdůvodné 
obohacení, s čímž se ztotožnil i Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3331/2017. Pokud byla 
exekuce vedena na základě několika exekučních příkazů, jako v dané věci, došlo podle usnesení 
Nejvyššího  soudu  sp.  zn.  21  Cdo  1840/2013  k zastavení  exekuce  vymožením  jen  ve vztahu  k 
exekučnímu  příkazu,  na  základě  kterého  došlo  k vymožení  posledních  finančních  prostředků, 
avšak ohledně dalších exekučních příkazů lze exekuci nadále zastavit. Na tom podle povinného 
nic nemění ani to, že soudní exekutor vydané exekuční příkazy zrušil. Dále povinný odkázal na 
rozhodnutí odvolacích soudů, které ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu přisvědčily tomu, 
že pokud neexistuje a ani nikdy neexistoval způsobilý exekuční titul, nebrání skončení exekuce 
tomu,  aby  bylo  rozhodnuto  o  zastavení  exekuce.  Z těchto  důvodů  navrhuje  povinný  změnu 
napadeného usnesení tak, že se exekuce zastavuje, oprávněná je povinna nahradit povinnému a 
exekutoru její náklady a exekutor je povinen vrátit povinnému vymožené náklady exekuce.  
3. 
Odvolání není důvodné. 
4. 
Odvolací  soud  souhlasí  s  názorem  soudu  prvního  stupně,  že  již  skončenou  exekuci  zastavit 
nelze.  Je  si  vědom  judikatury  Nejvyššího  soudu  (resp.  jeho  exekučního  senátu),  na  kterou 
odkazuje  povinný  a  která  dovozuje  opak,  jakož  i  toho,  že  od  této  judikatury  se  již  neúspěšně 
pokusil odchýlit Krajský soud v Brně, pobočka Jihlava (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 
15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017). Odvolací soud se však domnívá, že argumentace proti 
této judikatuře nebyla dosud vyčerpána. Proto se od judikatury pokouší odchýlit také. Činí tak i s 
ohledem na to, že judikatura zřejmě nemá většinovou podporu občanskoprávního a obchodního 
kolegia Nejvyššího soudu. Kolegium totiž neschválilo publikaci jednoho z novějších rozhodnutí 
náležejících  k této  judikatuře,  usnesení  sp.  zn.  26  Cdo  1663/2015,  ve  Sbírce  soudních 
rozhodnutí  a  stanovisek.  P.  Vojtek  (Přehled  rozhodnutí  NS  neschválených  v  roce  2016  do 
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Soudní rozhledy č. 2/2017) k tomu uvádí: „I když se 
rozhodnutí hlásí k předchozí judikatuře a v jeho prospěch bylo argumentováno tím, že reflektuje nález ÚS sp. 
zn.  IV.  ÚS  3216/2014,  byla  oponentura  poměrně  jednotná  a  silná.  Opírala  se  o  těžko  zpochybnitelnou 

logiku,  že  zastavení  již  provedeného  výkonu  je  z  povahy  věci  nadbytečné  či  přímo  nemožné.“  Pokud  se 
judikatura  opírá  o  nález  Ústavního  soudu  ze  dne  17.  12.  2015,  sp.  zn.  IV.  ÚS  3216/2014, 
odvolací soud podotýká, že v něm názor na zastavení exekuce není odůvodněn. 
5. 
Obecně se považuje za logické, že nelze zastavit řízení, které již skončilo. Tedy ani již skončenou 
exekuci. Postup v rozporu s touto logikou by musel zákon zvlášť upravit (nešlo by pak ovšem v 
pravém  smyslu  o  „zastavení“,  ale  něco  jiného).  Výslovně  tak  zákon  nečiní.  Nanejvýš  v 
§ 268 odst.  1  písm.  g)  stanoví,  že  výkon  rozhodnutí  má  být  zastaven,  jestliže  po  vydání 
rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, „ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden“, což s 
pomocí argumentu a contrario podporuje závěr judikatury. Avšak vzhledem k tomu, že dodatek 
byl  do  o. s. ř.  vložen  zákonem  č.  554/2004  Sb.  z  neznámých  důvodů  (dle  usnesení 
ústavněprávního výboru PSP ČR ze 42. schůze ze dne 14. 4. 2004 na základě pozměňovacího 
návrhu), je otázkou, zda z něj činit dalekosáhlé a nesystematické závěry. Jinak totiž pro výklad, 
že skončená exekuce může být jako nepřípustná zastavena, nejsou žádné důvody. 
6. 
Judikatura Nejvyššího soudu, zejména usnesení sp. zn. 20 Cdo 3331/2017, vychází v podstatě z 
názoru, že exekuce je právním titulem plnění, které v ní oprávněný obdrží („procesní důvod, pro 
který vymožené plnění náleží oprávněnému“), a že plnění se stává bezdůvodným obohacením, 
je-li  tento  právní  titul  odklizen  zastavením  exekuce.  Judikatura  dovozuje  přípustnost  zastavení 
exekuce proto, aby vymožené plnění mohlo být „identifikováno s bezdůvodným obohacením“ a 
povinný pak mohl žalovat o jeho vrácení. Bez zastavení exekuce plnění zpět vymoci nemůže. 
7. 
Obvyklé  chápání  je  však  jiné.  Podstata  exekuce  se  spatřuje  ve  faktické  činnosti,  ve  vynucení 
toho,  co  ukládá  pravomocné  rozhodnutí  (srov.  např.  Macur  J.  Kurs  občanského  práva 
 Shodu s prvopisem potvrzuje Jaroslava Anettová.  

 

14 Co 47/2018 
 
procesního. Exekuční právo. Praha: C.H. Beck, 1998, s. 5: „faktické uskutečnění určitého práva 
na  plnění“).  Její  funkcí  není  vytvářet  nové  právní  tituly,  ale  prosazovat  tituly  existující.  Tak 
v literatuře,  s  odkazem  na  judikaturu  ve  věcech  bezdůvodného  obohacení,  uvádí  J.  Petrov  (in 
Hulmák M. a kol. Občanský zákoník VI. Praha : C. H. Beck 2014, s. 1865): „Výkon rozhodnutí ani 
exekuce nezakládají právní důvod pro to, aby si oprávněný mohl výtěžek ponechat
.“ 
8. 
Právním  titulem  plnění  vymoženého  v  exekuci  je  hmotněprávní  povinnost.  Splněním  tato 
povinnost zaniká. Jestliže tu podle hmotného práva žádná povinnost není, třebaže je (nesprávně) 
uložena  rozhodnutím  a  poté  exekučně  vymožena,  dostává  se  oprávněnému  bezdůvodné 
obohacení,  které  je  podle  hmotného  práva  povinen  vrátit.  Tato  povinnost  se  však  nemůže 
prosadit,  dokud  je  zde  rozhodnutí  s  účinky  materiální  právní  moci  –  brání  tomu  jeho  účinek 
prejudiciální  závaznosti.  Aby  se  povinnost  vrátit  bezdůvodné  obohacení  prosadila,  je  třeba 
rozhodnutí  odklidit  (srov.  rozsudek  Nejvyššího  soudu  sp.  zn.  31  Cdo  3309/2011;  v  literatuře 
Lavický P., Kotásek J. Zákaz zpětvzetí žaloby podle nového § 96 odst. 6 OSŘ. Právní rozhledy 
č.  1/2018,  s.  1 an.).  Naproti  tomu  k  odklizení  exekuce  není  důvod,  protože  její  účinek  je,  jak 
řečeno, pouze faktický a může být odklizen zase jen faktickými úkony. 
9. 
Na místě ani není dovozovat, že provedení exekuce má účinek obdobný materiální právní moci 
rozhodnutí a že tudíž závazně řeší otázku, zda oprávněnému vymožené plnění náleží. Výstižně 
na 
to 

německé 
literatuře 
upozorňuje 
D. 
Eckardt 
(Die 
„verlängerte 
Vollstreckungsabwehrklage“. Festschrift für  Prof.  Dr. Hakan Pekcanitez. Izmir 2015, s. 2179): 
Okolnost, že s ukončením exekuce odpadly exekuční prostředky, které má dlužník k dispozici, neznamená 
tedy  zakonzervování  právního  stavu,  protože  konečné  rozdělení  majetku  není  úkolem  exekuce.  Její  výsledek 

podléhá  dokonce  (…)  přezkumu  prostřednictvím  hmotného  práva  (…).  Opačný  názor,  podle  nějž  uzavřená 
exekuce  prostřednictvím  jí  vlastní  „exekuční  moci“  –  jakožto  pojmové  analogie  k  materiální  právní  moci  – 

zaručuje trvalé podržení nabytého, proto v Německu právem nezískal více stoupenců.“ 
10. 
Provedená exekuce tedy není ani právním důvodem vymoženého plnění, ani prejudiciálně neřeší 
otázku existence vynucované povinnosti. Ve výsledku totéž říká F. Zoulík (Soudy a soudnictví. 
Praha: C. H. Beck, 1995, s. 160): „Od nalézacího řízení se exekuční řízení liší svým cílem a účelem; nejde v 
něm ani o konstituci právního uspořádání ani o deklaraci právních vztahů, ale o donucení k plnění.
ˮ 
11. 
Plnění vymožené v rozporu s hmotným právem je pak bezdůvodným obohacením a jako takové 
je povinný může bez dalšího žádat zpět, nebrání-li tomu prejudiciální závaznost pravomocného 
rozhodnutí.  Sama  provedená  exekuce  takovou  závaznost  nemá,  a  tudíž  nároku  povinného 
nebrání.  Proto  J.  Fiala  (Spory  vznikající  z podnětu  výkonu  rozhodnutí.  Acta  Universitatis 
Carolinae – Iuridica. 1972, s. 97) uvádí: „Opomenul-li tak povinný učinit a oprávněný byl v exekuci znovu 
uspokojen, je oprávněný bezdůvodně obohacen. Oprávněný vedl exekuci neprávem a povinný se může domáhat 
vrácení  toho,  čím  byl  oprávněný  bezdůvodně  obohacen  (§  452  OZ).  Na  tom  nic  nemění  ta  skutečnost,  že 

oprávněný vymohl plnění na povinném formálně správně vedenou exekucí. Materiálně však nebyl k vedení takové 
exekuce  oprávněn,  a  proto  je  taková  exekuce  relativně  nepřípustná.  Její  nepřípustnost  neodstranilo  ani  to,  že 

povinný  nenavrhl  zastavení  exekuce.“  (Citace  se  týká  zastavení  exekuce  provedené  po  zániku 
vymáhaného práva a je z doby, kdy § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. neobsahoval dovětek „ledaže 
byl tento výkon rozhodnutí již proveden“). 
12. 
Aplikováno  na  exekuci  na  základě  „nevykonatelného“  rozhodčího  nálezu:  Je-li  na  základě  něj 
provedena  exekuce,  dochází  k  bezdůvodnému  obohacení,  pokud  zde  nebyla  žádná 
hmotněprávní povinnost. Jelikož takovýto rozhodčí nález nemá účinky právní moci, povinný se 
může bez dalšího domáhat vrácení vymoženého plnění. Hrozí mu pouze námitka promlčení, tak 
jako hrozí tomu, kdo bezdůvodně plnil; v tom jeho postavení není ničím zvláštní. 
13. 
Judikatura, které se dovolává žalovaný a která bez opory nauky spatřuje v exekuci další právní 
důvod  plnění,  nebo  dokonce  jakousi  „exekuční  moc“  obdobnou  materiální  právní  moci 
rozhodnutí, je tedy zbytečná, protože povinný má i bez ní k dispozici žalobu z bezdůvodného 
obohacení.  Zastavení  exekuce  mu  navíc  úspěch  žaloby  nezaručí,  protože  vždy  bude  třeba 
zkoumat,  zda  podle  hmotného  práva  byl  k  plnění  právní  titul.  Pokud  byl,  nemůže  povinný 
 Shodu s prvopisem potvrzuje Jaroslava Anettová.  

 

14 Co 47/2018 
 
plnění  vymoci  zpět  ani  za  pomoci  zastavení  exekuce.  Jeho  vymožením  totiž  zanikla  existující 
povinnost a výsledná situace je v souladu s hmotným právem. 
14. 
Konstrukce vytvořená judikaturou navíc vede k důsledkům, které jsou v rozporu se základními 
principy  právního  řádu.  Předně  rozmnožuje  spory  –  kromě  řízení  o  bezdůvodném  obohacení 
nutí  povinného  ještě  do  řízení  o  zastavení  exekuce.  Dále  popírá  princip  vigilantibus  iura  a 
princip právní jistoty. Povinný, který se proti exekuci nebránil, má najednou kdykoliv po jejím 
provedení,  možnost  navrhnout  její  zastavení,  promlčením  zřejmě  neomezenou.  Bezdůvodné 
obohacení  má  nejspíš  vzniknout  až  zastavením  exekuce  (tehdy  má  odpadnout  právní  důvod 
plnění) a teprve od té doby má tedy běžet promlčecí lhůta. Nejvyšší soud sice na tuto výhradu již 
reagoval, avšak jen potřebou chránit povinného. S tím, že jde o extrémní zásah do právní jistoty 
nebo že povinný se může bránit přiměřenějším způsobem, se nevypořádal. 
15. 
Dalším  problémem  je  otázka  dvojího  zastavování  exekuce.  Jestliže  exekuce,  po  částečném  či 
úplném  uspokojení  věřitele,  skončila  již  dříve  zastavením,  ale  z  jiného  důvodu  než  pro  vady 
exekučního titulu (např. pro nemajetnost), má se zastavovat podruhé, tentokrát z jiného důvodu, 
tak aby již obdržené plnění „mohlo být identifikováno s bezdůvodným obohacením“? 
16. 
Jediné, co kritizovaná judikatura zaručuje povinnému, je vrácení vymožených nákladů exekuce. 
Je  však  otázkou,  zda  jen  kvůli  nákladům  exekuce  vymýšlet  řešení  odporující  převážně 
uznávaným  konceptům  a  působící  další  problémy,  anebo  –  za  předpokladu,  že  je  vrácení 
vymožených nákladů žádoucí – zda pro vymožené náklady nehledat jiné, zvláštní řešení. 
17. 
Za  přiléhavý  nepovažuje  odvolací  soud  poukaz  povinného  na  názor,  že  exekuce  skončená 
vymožením  plnění  jedním  z více  exekučních  způsobů  se  má  zastavovat  ve  vztahu  k těm 
exekučním  způsobům,  na  základě  nichž  k vymožení  plnění  nedošlo  (bod  IV  stanoviska 
Nejvyššího  soudu  sp.  zn.  Cpjn  200/2005,  uveřejněného  ve  Sbírce  soudních  rozhodnutí  a 
stanovisek pod č. 31/2006, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněné 
tamtéž pod č. 95/2007). Předně je třeba říci, že tímto názorem, rozdělujícím jedinou exekuci na 
několik  samostatných  řízení,  se  soudní  praxe  neřídí  a  lze  jej  proto  považovat  za  obsoletní. 
Nasvědčuje  tomu  i  obsah  usnesení  Nejvyššího  soudu  sp.  zn.  21  Cdo  1840/2013,  na  nějž 
povinný  též  odkazuje.  Zde  Nejvyšší  soud  zastavení  exekuce  požaduje  pouze  podmíněně:  „
uvedeného vyplývá, že byla-li v projednávané věci (podle tvrzení povinných) celá pohledávka včetně příslušenství 

uhrazena na účet soudního exekutora dne 1. 12. 2005, neměl soudní exekutor právo provádět exekuci dalšími 
exekuční příkazy různými způsoby exekuce; kdyby tak přesto učinil, je nutné postupovat podle ustanovení § 268 

odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu a exekuci zastavit. V případě exekuce, která již zanikla (například 
proto,  že  byla  provedena),  k  řízení  o  návrhu  na  její  zastavení  nejsou  podmínky  a  toto  řízení  musí  být  podle 

ustanovení § 103 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastaveno.“ V daném případě však povinný 
netvrdí, ani tomu nic nenasvědčuje, že by exekutor v provádění exekuce pokračoval. 
18. 
Odvolací  soud  považuje  tedy  napadené  usnesení  za  správné,  a  proto  je  v části  napadené 
odvoláním potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení, odpovídajícího výsledku řízení. 
19. 
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 1 za použití § 224 odst. 1 
o. s. ř. a s ohledem na to, že úspěšné oprávněné v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. 
Poučení: 
Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. 
Plzeň 20. března 2018 
JUDr. Zdeněk Pulkrábek, Ph.D., v. r. 
předseda senátu 
 Shodu s prvopisem potvrzuje Jaroslava Anettová.