Č. j. 11 To 311/2018 - 2773
USNESENÍ
Krajský soud v Praze projednal ve veřejném zasedání konaném dne 6. prosince 2018 odvolání
obžalovaného
Bc. J
M
, narozeného dne
, proti rozsudku Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. června 2018, číslo jednací 17 T 40/2017 - 2727 a rozhodl
takto:
Podle § 258 odstavec 1 písmena b) trestního řádu se napadený rozsudek ruší a podle
§ 259 odstavec 1 trestního řádu se věc vrací soudu prvého stupně.
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným pod bodem 1. zločinem podílnictví podle
§ 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, pod bodem 2. pokračujícím zločinem
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) trestného
zákoníku a pod bodem 3. pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dle skutkových zjištění prvého soudu
dopustil způsobem konkretizovaným ve výroku napadeného rozsudku. Za tyto zločiny byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně
odložen na zkušební dobu 3 let. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč
skládající se ze 100 denních sazeb po 1 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve
stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců.
Konečně mu byl uložen i trest zákazu činnosti
spočívající v
zákazu výkonu funkce úředníka státní správy či samosprávy na dobu pěti let.
2. Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný včasné, obsáhle odůvodněné odvolání směřující již proti
výroku o vině. Odvolatel namítá: a) vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v
tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, a
tyto vady měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, b) vady rozsudku,
zejména nejasná a neúplná skutková zjištění týkající se přezkoumávané části rozsudku, a také
proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro
rozhodnutí, c) existenci pochybností o správnosti skutkových zjištění týkající se přezkoumávané
části rozsudku a d) porušení ustanovení trestního zákona v přezkoumávané části rozsudku.
Odvolatel namítá, že v průběhu trestního řízení se zcela zásadně měnily skutečnosti odůvodňující
jeho trestní stíhání a vše bylo završeno některými naprosto překvapivými závěry soudu prvého
stupně, ke kterým se obžalovaný v průběhu přecházejícímu vydání napadeného rozsudku nemohl
vyjádřit, neboť se o některých podstatných závěrech a úvahách soudu dozvěděl až z odůvodnění
napadeného rozsudku (zde zejména skutečnost např. o tom, že by měl vozidlo zakoupit za
pouhých 200 000 Kč - viz bod 43 a 44 odůvodnění napadeného rozsudku, což je i v rozporu
nejenom se skutkovou větou v obvinění, obžalobě i rozsudku, kdy tento zcela překvapivý závěr
soudu I. stupně zcela jednoznačně reaguje až na snížení hodnoty vozidla novým znalcem, kdy by
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
2
11 To 311/2018
se jinak soud musel vypořádat s tím, že obžalovaný zaplatil za vozidlo naprosto odpovídající
cenu). Zatímco řízení před Policii ČR bylo téměř výlučně vedeno proto, že obžalovaný zakoupil
vozidlo, které údajně nebylo poškozeno a údajně mělo mnohem vyšší hodnotu - podle Policie
obžalovaný ohledně poškození vozidla lhal, a proto bylo jeho stíhání údajně důvodné. V této
souvislosti pak stojí za pozornost i skutečnost, jak rychle se Policie ČR po vyhotovení prvního
znaleckého posudku Ing. Šubrta snažila zbavit vozidla ještě v době, kdy obžalovaný nebyl
podruhé obviněn, a bylo pro něj pak velmi obtížné prokázat, že tento znalecký posudek Ing.
Šubrta, který uváděl, že vozidlo nebylo poškozeno a že obžalovaný žádné opravy neprováděl, je
zcela nepravdivý. Když se toto vše v průběhu řízení podařilo obžalovanému vyvrátit zejména
novým znaleckým posudkem Ing. Zoula, přichází soud překvapivě a poprvé v odůvodnění
rozsudku s tím, že obžalovaný vlastně vozidlo zakoupil za 200 000 Kč, když všechny důkazy
svědčí proti tomu a dokonce svědek pan E
H
, jehož důvěryhodnost není možno nějak
zpochybnit - řádně podniká již počátku 90 let minulého století a pokud je obžalovanému známo
tak nebyl ani nikdy trestán a má naprosto spořádané rodinné poměry, je přes toto všechno ve své
podstatě soudem I. stupně označen za nevěrohodného, a to jen z toho důvodu, že by zaplacení
částky 450 000 Kč znamenalo zaplacení kupní ceny odpovídající hodnotě vozidla. Protože pak
soud nemá jinou možnost, jak skutečnost půjčky (zápůjčky) zpochybnit, tak uvede jako důvod
zpochybnění přátelské vztahy s obžalovaným (přitom většinou se v životě při žádosti o poskytnutí
půjčky obrátíte právě na známé a přátele - cizí by vám těžko půjčili). Naproti osobě svědka
H
, u kterého pro zpochybnění stačily přátelské vztahy s obžalovaným, soud zcela účelově
a neodůvodněně a tedy především nikoliv nestranně, uvěřil nevěrohodné osobě obžalovaného
B
. Znalecké posudky, které byly v průběhu přípravného řízení vypracovány (Ing.
Šubrt a Ing. Zoul) nejsou nikterak hodnoceny - jsou pouze zmíněny v bodě 25 odůvodnění a to
zcela jednoznačně pouze proto, že posudek Ing. Zoula zcela vyvrátil posudek Ing. Šubrta, na
kterém stálo druhé obvinění ze dne 13.6.2016, a naopak posudek Ing. Zoula zcela potvrdil
všechny skutečnost dosud uváděné obžalovaným. Ve svém důsledku tento posudek vedl k tomu,
že na rozdíl od Policie zaměřil soud I. stupně dokazování na úplně jiné skutečnosti. Soud má sice
volnost při hodnocení důkazů, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi
prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Odvolatel namítá především porušení zásady
volného hodnocení důkazů, kdy prvý soud provedené důkazy logicky a přesvědčivě neodůvodnil.
Některé důkazy svědčící ve prospěch obžalovaného prvý soud při hodnocení důkazů pominul,
namísto toho aby se s nimi vypořádal. Jedná se tak o situaci opomenutých důkazů. Dle názoru
odvolatele nepostupoval prvý soud při hodnocení důkazů nestranně a učiněná skutková zjištění
jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V písemném vyhotovení odvolání se
obžalovaný obsáhle vyjadřuje k jednotlivým bodům odůvodnění rozsudku a polemizuje zejména
se způsobem hodnocení jednotlivých důkazů. K výpovědi svědků Š
, F
a D
uvádí,
že tito jeho obhajobu potvrzují, ačkoli prvý soud dospívá nelogicky k opačnému závěru. Podřízení
obžalovaného jednoznačně uvedli, že od obžalovaného žádný pokyn k registraci vozidel nedostali,
ačkoli toto soud uvedl do skutkové věty. Za zcela nelogické pak odvolatel považuje hodnocení
důkazů svědků B
, Ž
a svědků M
a H
. Odůvodnit
nevěrohodnost výpovědi svědků pouze přátelskými a rodinnými vztahy k obžalovanému považuje
odvolatel za nepřijatelný a svévolný postup při hodnocení důkazů. O to více, pokud prvý soud
vyhodnotil výpověď svědka B
jako naprosto věrohodného. To ve svém důsledku
znamená porušení ústavního práva obžalovaného na spravedlivý proces. Je třeba především na
výpovědi těchto osob nahlížet tak, že na jedné straně jsou svědci, kteří žijí spořádaným životem,
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
3
11 To 311/2018
mají řádné rodiny a přestože jsou již zralého věku, tak zákon neporušili v tom směru, že by byly
trestány před soudem - alespoň to není obžalovanému známo, a svědek H
dlouhá léta
řádně podniká, zaměstnává lidi, odvádí daně, atd. Proti těmto výpovědím a dalším důkazům a
skutečnostem stojí
výpověď doslova mezinárodně zkušeného zločince, který byl již souzen
v Německu, Itálii i na Slovensku a který přišel do České republiky opět páchat trestnou
činnost, neboť zde ještě trestán nebyl a jedině zde mohl „podnikat". Tento člověk sem přivede
další skupinu kriminálních osob, především osobu T
, a jako zkušený znalec kriminálního
prostředí také postupuje. Sežene si zde známého pana Ž
a snaží se moc do ničeho nenamočit
a je zcela jednoznačné, že již od počátku měl svoji obhajobu dobře připravenu. Samozřejmě
svého velkého „parťáka" T
sice zná nejlépe, ale vždy vypovídá tak, aby jej nemohl nikdo
odhalit. Zde by se dalo skutečně parafrázovat, že jeho výpověď je natolik konzistentní a
důvěryhodná, že osobu T
, jako údajně toho nejdůležitějšího, se nikdy na základě žádné
výpovědi spoluobžalovaného B
nepodařilo ztotožnit, natož obvinit, evidentně proto,
že to B
nechtěl. Zato spoluobžalovaného Ž
a obžalovaného M
B
bez problémů označuje jako osoby, které musely vědět, o co se jedná. Zcela jednoznačně je to on,
kdo od počátku určuje a vybírá si, koho bude „usvědčovat" a koho bude chránit (od koho bude
odvádět pozornost jinam). Dokonce si při výpovědi vybírá, o čem bude hovořit a na jaké otázky
odpovídat (jak bude uvedeno dále). A tato osoba se pro soud stává ve své podstatě nejen jedinou
osobou, která by měla „věrohodně" potvrzovat vinu obžalovaného, ale i jediným důkazem o vině,
protože žádný jiný důkaz ani neexistuje. Dokonce soud konstatuje, že jeho výpověď považuje za
konzistentní, stejně jako jeho postoj v pozici obžalovaného. Takovýto způsob hodnocení důkazů
je pak skutečně obrovskou ránou osobám, které žijí v této zemi řádně a bez konfliktu se zákonem
a jsou nakonec označeni jako nevěrohodné. V čem je výpověď a postoj obžalovaného
B
konzistentní není samozřejmě ničím odůvodněno - snad jenom v tom, že tvrdí, že u
obžalovaného na úřadě nikdy nebyl (v původní výpovědi samozřejmě uváděl něco jiného) a že vše
zařizoval obžalovaný Ž
. Když vlastně dle jeho výpovědi vůbec nic, kromě 4 návštěv na STK
nedělal (tyto samozřejmě přiznává pouze z toho důvodu, že tam byly kamery), tak vlastně ani
nemůže nevypovídat rozdílně. Zatímco obžalovaný vypovídal velmi podrobně celkem pětkrát a
vždy mu byly pokládány velmi podrobné dotazy na události více jak jeden až více než tři roky
staré a obžalovaný se snažil vždy skutečně podrobně vypovídat a poctivě odpovídat na všechny
kladené otázky, včetně otázek sugestivních a kapciózních, tak obžalovaný B
naprosto
profesionálně vypovídal pouze jednou před soudem, když v přípravném řízení ve věci odmítl
vypovídat. Odvolatel dále poukazuje na rozpory mezi výpovědí svědka při hlavním líčení a mezi
jeho výpovědí v přípravném řízení. Dále připomíná, že svědek B
připouští, že byl 4x na
STK, jinak v podstatě o ničem neví, ale dohodu o vině a trestu uzavřel ohledně 8 aut. Odvolatel
na odboru dopravy vycházel vstříc nejen známým i kamarádům, ale všem, kdo se na něj přímo
obrátili. To, že umožnil některým osobám nabrat žádost bez front (na kterých se svědek Š
s obžalovaným shoduje) není protizákonné. K žádné jiné výhodě na straně B
a Ž
nedošlo. I pokud by si tyto osoby řádně vystály frontu, byla by předmětná vozidla registrována
bez účasti obžalovaného. Odvolatel dále odmítá, že by měl jakékoli povědomí o nelegálním
původu vozidel. Žádný přímý ani jiný důkaz o tom nesvědčí. Pokud jde o odbornou způsobilost
obžalovaného, poukazuje odvolatel, že jeho pozice je spíše manažerského rázu. Pokud by byl
takový odborník na administrativu vozidel, mohl provést schvalování a registraci předmětných
vozidel osobně. To však neprovedl, naopak žádosti předal vždy příslušným specialistům, kteří
potvrdili, že bez jakýchkoli pokynů a rozdílů posoudili předané žádosti a po provedení procesních
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
4
11 To 311/2018
úkonů, stanovených zákonem, provedli schválení a zaregistrování vozidel do evidence. Odvolatel
zdůrazňuje, že realita je taková, že kterékoli vozidlo, které je registrováno na předmětném úřadě,
ale i na jakémkoli jiném úřadě v ČR, může pocházet z trestné činnosti, přičemž všichni
úředníci
provádějící registrace vozidel toto z praxe vědí, a zároveň žádný z nich nemá naprosto
žádnou možnost ani pravomoc to ovlivnit. Pokud žadatel doloží všechny zákonem stanovené
doklady, nemá příslušný úřad (tedy ani konkrétní úředník) jinou možnost, než vozidlo
zaregistrovat.
Úředník žádné z registrovaných vozidel nevidí, neprohlíží, pouze po
formální stránce překontroluje doklady a - pokud jsou tyto doklady v pořádku - provede
registraci. Kromě toho, že úředníci nemají k dispozici žádné účinné technické prostředky k
odhalení podvodů, ani zákon jim nepřiznává jakoukoliv možnost správního uvážení. Všichni
úředníci tedy vykonávají tuto činnost s vědomím, že kterékoliv vozidlo může pocházet z trestné
činnosti a ostatně se běžně stává, že již provedená registrace je zpětně korigována na základě
dodatečného sdělení orgánu činných v trestním řízení o nelegálním původu vozidla. Argumentace
soudu I. stupně dovedena ad absurdum by znamenala, že všichni úředníci, kteří se na registraci
takového vozidla podíleli, by měli být souzeni za legalizaci, když přeci jednali s vědomím, že se
může jednat o vozidlo pocházející z trestné činnosti. Takový závěr ale není udržitelný, není přece
možné odpovědnost za výše popsaný stav přenášet ze státu, resp. zákonodárce, na jednotlivé
úředníky. Dále namítá, že úvaha prvého soudu je založena na nepravdivé a ničím neprokázané
skutečnosti, že se obžalovaný B
na úřad ani v jednom případě nedostavil. Soud pak
veškeré své úvahy dostatečně nevysvětli, proč v této části výpovědi neuvěřil naopak
obžalovanému a svědkovi Ž
v tom směru, že spolu na úřadě společně s obžalovaným
B
jednali, tedy zejména, když se poptával jako vlastník živnostenského oprávnění na
přihlašování a registraci dovezených vozidel. Poukázat při tomto hodnocení pouze na skutečnost,
že žádosti nebyly prokazatelně, jak dokládají znalecké posudky, podepsány obžalovaným
B
, je zcela nedostačující. Ve své výpovědi svědek Ž
vysvětluje, že z důvodu
lenivosti (obstarání tiskopisů žádostí, jejich vyplňování apod.) svědka B
podepisoval, a
to
tak, aby obviněný M
o tomto nestandardním postupu nevěděl. V jednom případě
dokonce technici žádost vrátili, protože chyběl podpis - obžalovaný proto dokumenty vrátil
obžalovanému Ž
, který je pak přinesl podepsané zpět.
Soud tedy nemohl bez dalšího
dospět k tomu, že obžalovaný věděl o tom, že žádosti nejsou podepsány žadatelem
B
, a že jsou padělány podpisy Ž
. Nemluvě o tom, že obžalovaný
B
na úřadě několikrát byl, jak uvádí obžalovaný i obžalovaný Ž
. Mimochodem,
padělání podpisů prokázaly až znalecké posudky a všechny podpisy na žádostech jsou stejné a tak
ani z tohoto důvodu obžalovaný neměl důvod o nich pochybovat. Dále soud opět zcela bez
hodnocení důkazů konstatuje, že obžalovaný nikdy neztotožnil osobu B
, neboť podle
soudu ten na úřad nikdy nepřišel. Proti této skutečnosti svědčí nejenom výpověď obžalovaného a
výpověď obžalovaného Ž
, ale také konkrétní žádosti, na nichž je dokonce
ověřena
totožnost obžalovaného B
konkrétní číslem identifikačního průkazu (viz např.
přihláška k registraci vozidla ze dne 12.1.2015, ze dne 27.1.2015 a ze dne 28.1.2015). Jak jinak více
identifikovat účastníka řízení než bydlištěm, IČ a číslem identifikačního průkazu, a to vše za
situace, kdy ani formulář přihlášky na to nepamatuje a úředníci tedy musí improvizovat. Přestože
uvedené přihlášky obsahují číslo průkazu spoluobžalovaného B
a
potvrzují, že
nejméně v těchto případech byl obžalovaný B
ztotožněn, soud I. stupně tyto
skutečnosti při hodnocení raději pominul, neboť nezapadají do jeho jednostranného způsobu
hodnocení důkazů, které postavil téměř výlučně na výpovědi obžalovaného B
. Navíc
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
5
11 To 311/2018
odvolatel poukazuje na to, že do roku 2014 zákon nevyžadoval konkrétní přítomnost žadatele na
úřadě, respektive připouštěl, že ji mohl přinést kdokoli s tím, že nebylo v rozporu se zákonem
požadované úkony provést i bez neověřené plné moci, pokud přinesená žádost obsahovala
podpisy žadatele. K zastupování před úřadem pak postačovala neověřená plná moc.
Až novela
zákona 56/2001 Sb. zavedla od 1. ledna 2015, že při registraci vozidla musí být zastupování žadatele
prokázáno úředně ověřeným podpisem. Do této novely nebylo nikde stanoveno, že žádost musí podat žadatel
osobně nebo, že je úředník povinen v rámci řízení o žádosti ověřit totožnost žadatele. V případě registrace
předmětných vozidel je rovněž zřejmé a podstatné, že obžalovaný Ž
plnil roli
prostředníka, respektive pošťáka, nikoliv však zástupce. Žadatelem byl sám obžalovaný
B
, o jehož totožnosti obžalovaný neměl pochyb, neboť ji několikrát ověřil,
jak bylo
uvedeno výše. Soud dále rozvádí svou nepodloženou úvahu o tom, jak obžalovaný vědomě
napomáhá vyřízení žádosti cizí podnikající osobě, se kterou musí být obžalovaný Ž
spojen a
nějakým způsobem propojen a tedy i odměňován. Toto konstatování není však žádným
způsobem podloženo důkazem. Bez důkazu a relevance k věci jsou i ostatní uvedené úvahy v
tomto bodě, jako např. úvaha o obžalovaném B
jako podnikajícím dělníkovi ze
škodovky, která by se měla i průměrnému laikovi jevit značně podezřele. K této otázce soud
nepřipouští argumentaci z výpovědi obžalovaného, ve které bylo uvedeno, že si B
obstaral živnostenský list a požaduje informace o registraci dovezených vozidel. Jinými slovy,
začíná podnikat v této oblasti. Otázkou, jaká vozidla byla dovezena, se obviněný vůbec nemusel
zajímat, jelikož žádosti pouze předával k posouzení a případné realizaci oprávněným úředním
osobám, které řízení prováděly.
Pokud bychom připustili tuto argumentaci soudu, pak tedy
stejně tak musela být osoba obžalovaného B
jako „dělníka'1, který chce
živnostenské oprávnění, podezřelá na živnostenském úřadě úředníkovi vydávajícímu
příslušné oprávnění - proč ten si neověřuje, zda je žadatel schopen podnikat? Je třeba si
uvědomit, že se jedná pouze o zápis do registru vozidel a nikoliv podrobné zkoumání
přihlašovaného vozidla, natož pak žadatele o zápis do evidence - vždyť
zákon nechce po
úřednících, aby vůbec přihlašované vozidlo viděli, natož aby se zabývali tím, zda byla za
vozidla zaplacena kupní cena, kdo nákup financoval. Úředníci nejen že nemají povinnost
toto zkoumat, ale nejsou k tomu ani oprávněni. V bodě 40 soud naprosto bez jakéhokoli důkazu
rozvedl teorii o páchání trestné činnosti obžalovaným tím, že záměrně předkládal žádosti podřízeným osobně s
tím, aby znemožnil fázi ověřování žadatele. Dokonce soud uvádí, cit. „Obžalovaný si nepřál, aby někdo z
jeho kolegů přistoupil k ověřování totožnosti žadatele, neboť v takovém případě by bylo zjištěno,
že žadatel se na úřad fyzicky nedostavil a ani neudělil třetí osobě plnou moc a registrace na
B
by neprošla. To nasvědčuje tomu, že obžalovaný znal vztahy mezi Ž
a
B
, a tudíž dobře věděl, že s vozidly, které chodil registrovat Ž
, něco nebude v
pořádku. V této souvislosti soud nepřisvědčil argumentu obžalovaného, že tímto svým počínáním
„ze známosti ušetřil Ž
čekání ve frontě", neboť tento argument je zcela v protikladu s tím,
co o čekací době u podacího okénka na magistrátu vypověděli svědkové F
a S
(k tomu viz
výše - bod 36). Jak navíc rovněž potvrdili svědci F
a Š , samotné nabírání žádosti kolegou
stejně neurychlí její vyřízení, neboť vyřizující úředník tak jako tak musí zajistit technickou stránku
věci (zadání žádosti do tzv. Schengenského systému, zadání VIN kódu, číslo cizozemského
technického průkazu, číslo cizozemské registrační značky podle cizozemského technického
průkazu, registrace dle protokolu STK, vypsání technického průkazu atd.). Celý postup
nasvědčuje tomu, že se zjevně jednalo o promyšlený postup, který by vylučoval možnost, aby jiná
úřední osoba přišla do styku s Ž
a pokoušela se ověřit jeho totožnost ve vztahu k osobě
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
6
11 To 311/2018
uvedené v žádosti — k B
. Oba zmínění úředníci (svědci F
a Š
) Ž
ani
B
nikdy neviděli. V tomto postupu nelze spatřovat trestnou činnost, jelikož zákon č.
56/2001 Sb., ani jiný právní předpis neukládal do konce roku 2014 ověřovat totožnost žadatele,
žádosti o zaregistrování vozidla byly dokonce zasílány poštou, například pracovníci autobazarů
využívali této cesty registrace apod. Z citované úvahy soudu jednoznačně vyplývá, že soud
spatřuje vinu mylně na okolnosti, že B
nebyl osobně přítomen registraci vozidla na jeho
osobu. K tomu, stejně jako k čekacím dobám (prokazovaným svědky F
a Š
) se již
obžalovaný vyjádřil výše v tomto odvolání. Podstata spáchání trestné činnosti je ale zcela úplně
někde jinde, a to v otázce „Kdo nese odpovědnost za to, že byla zaregistrována odcizená motorová vozidla?
Odpovědnost je na tom, kdo se jakou měrou na provedení tohoto úkonu podílel. Vezmeme-li to
od počátku (a pomineme-li samotnou krádež, pozměnění VIN kódů, padělání technických
průkazů a dalších listin), odcizená vozidla musela před registrací nejprve absolvovat evidenční
kontrolu ve stanici technické kontroly, která je jediná ze zákona oprávněna kontrolovat fyzicky
dotčené motorové vozidlo. Evidenční prohlídku, jejímž obsahem je kontrola správnosti
identifikačních znaků vozidla, provádí pracovník STK, který je k této činnosti přímo vyškolen,
tedy ne jakýkoliv pracovník STK, ale specialista, technik typu „K“. Tento jediný pracovník (a
nikoli úředník obecního úřadu obce s rozšířenou působností), mimo jiné zjišťuje, zda nebyly
provedeny zásahy do identifikačních znaků vozidla, porovnává, zda předložené doklady od
vozidla nejsou padělky apod. O této kontrole vydá „Protokol o evidenční kontrole“, jehož
potvrzením garantuje, že jsou identifikační znaky kontrolovaného vozidla v naprostém pořádku.
Za svou činnost nese svůj podstatný díl odpovědnosti na procesu registrace vozidel, přesto ani v
jednom případě u předmětných vozidel nezjistil pochybení, jinak by musel věc oznámit orgánům
činným v trestním řízení. Vzniká tedy otázka „Jakou měrou přispěl k legalizaci odcizených vozidel? Není
podezřelé, že při takovém počtu vozidel ani v jednom případě neodhalil chybné VIN? Nemělo mu být podivné,
z čeho obžalovaný B
financuje tato vozidla a neměl se jej začít vyptávat?". Další otázkou je „Mohl
tedy vědět obžalovaný, že byly identifikační znaky pozměněny? " Odpovědí musí být dle odvolatele
nepochybně „ne“, vždyť na to nepřišel ani technik STK, specialista, který vozidlo viděl.
Posuzování, zda může být vozidlo provozováno na pozemních komunikacích v ČR, smí provádět
pouze oprávněná úřední osoba, stanovená příslušným obecním úřadem obce s rozšířenou
působností, která má k této činnosti tzv. „zvláštní odbornou způsobilost", kterou získala podle §
21 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých
zákonů, na podkladě absolvování kurzu a složením úspěšné zkoušky, a která se dále v této
činnosti podle § 20 stejného zákona zdokonaluje alespoň v zákonem stanoveném rozsahu. Má to
nepochybně opodstatnění v tom, že se zákony v této oblasti neustále a velmi rychle vyvíjí (pro
ilustraci zákon č. 56/2001 Sb. k dnešnímu dni 26 x novelizován), a proto je třeba změny co
nejrychleji aplikovat do praxe. Tato pravidla mimo jiné nepochybně dokládají, proč nemůže
vedoucí odboru tuto problematiku vykonávat osobně, ale i to, že nemůže mít dokonalý přehled o
nových postupech a pracovních procesech, které novely zákonů souvisejících s problematikou
provozu na pozemních komunikacích přinášejí. Vzdělání vedoucího úředníka je prováděno podle
§ 27 zákona č. 312/2002 Sb., a je zaměřeno
na řízení úředníků. Při schvalování tedy referent -
technik Odboru dopravy a silničního hospodářství Magistrátu města Mladá Boleslav (dále jen
„technik") zkoumal pouze údaje uvedené v dokladech přiložených k žádosti podle § 6 odst. 5
zákona č. 56/2001 Sb., připomínám bez možnosti ověřit je na přistaveném vozidle, a zkontroloval
kompletnost těchto dokladů. Ani jeden z techniků, kteří u soudu vypovídali, neodhalil při
schvalování odcizených vozidel žádnou chybu, ani nepojal podezření o pravosti předložených
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
7
11 To 311/2018
dokladů a všechna vozidla schválili. I v tomto případě vznikají stejné otázky „Jakou měrou přispěli k
legalizaci odcizených vozidel technici? Druhou otázkou je „Mohl tedy obžalovaný vědět, že byla jeho
pracovníky schválena
do provozu odcizená vozidla? " Pokud ano, který důkaz to dokládá? V rozsudku
nebyl uveden žádný. Následujícím krokem, po schválení technické způsobilosti vozidla k provozu
na pozemních komunikacích, bylo zaregistrování odcizených vozidel v registru silničních vozidel.
Tyto úkony následovaly bezprostředně po schválení technické způsobilosti vozidel s tím, že byly
provedeny stejnými pracovníky (F
a Š
), a to na obžalovaného B
s
výjimkou jednoho vozidla.
Ani jeden z techniků nepojal při zkoumání listin a při lustraci v
odcizených vozidlech ve státech EU sebemenší podezření, že by mohl registrovat odcizená
vozidla. S přihlédnutím k těmto skutečnostem vznikají opět otázky
„Jakou měrou se obviněný podílel
na registraci odcizených vozidel? “ Pokud přebíral spisy od Ž
a předával je podřízeným k vyřízení,
pak zcela jistě od nich musel očekávat, že vozidla zaregistrují pouze za předpokladu, že bude vše v
pořádku, podle platných zákonů. V opačném očekával, že jej podřízení budou informovat o
vadách, které tvoří překážku jak pro schválení technické způsobilosti pro provoz na pozemních
komunikacích, tak registraci vozidel. Že technici podané žádosti odpovídajícím způsobem a bez
jakýchkoliv pokynů či úlev přezkoumali, dokládají výpovědi svědků Š
i F
. Výše uvedené
skutečnosti podporují tvrzení obžalovaného, že žádosti od B
a Ž
pouze přebíral,
čímž jim — nic víc a nic méně - ušetřil čekání ve frontě, a přijaté listiny předal příslušným
technikům k vyřízení. Obžalovaný přitom vůbec nemusel a ze své pozice ani nemohl zkoumat,
zda mají předložené dokumenty veškeré náležitosti a jaká vozidla jsou registrována. Od toho měl
své podřízené, kteří v mezích svých znalostí a pravomocí posuzovali, zda mohou být vozidla
zaregistrována v ČR či nikoli.
Odpovědní pracovníci jsou navíc
naprosto nedostatečně školeni ze
strany Ministerstva dopravy. Metodika reagující na novelu účinnou od 01.01.2015 byla vydána až
v pololetí roku 2016. Přesto po nich stát vyžaduje, aby svou agendu zpracovávali rychle, efektivně
a po právní stránce bezchybně. Pokud za takové situace kterýkoliv z úředníků krátce — několik
dní - po účinnosti nového předpisu sklouzne zpět do zažité rutiny, je namístě ho sankcionovat
trestním postihem? I kdyby obžalovaný přebral od spoluobžalovaného Ž
dokumenty bez
plné moci s ověřeným podpisem, jde o takové porušení povinností, že zakládá trestní
odpovědnost obžalovaného?
K bodu 41 - 46 napadeného rozsudku odvolatel uvádí - Tyto
body mají jedno společné, a to úvahy soudu o tom, že zakoupení vozidla obžalovaným nemělo
proběhnout tak, jak uvádí obžalovaný, a především, že zakoupení vozidla proběhlo za cenu 200
000 Kč. Jak je shora uvedeno, jednalo se o zcela překvapivý závěr soudu I. stupně, a obžalovaný
se tedy k této skutečnosti vyjadřuje prvně, přestože k zaplacení ceny a její výši se vyjádřil již
podrobně vícekrát.
Ve své podstatě celé přípravné řízení bylo konstruováno na tom, že
zakoupené vozidlo bylo získáno za údajně nápadně nízkou cenu 450 000 Kč, ačkoliv dle
přesvědčení orgánu činných v trestním řízení mělo stát 900 000 Kč. Celé přípravné řízení
musel obžalovaný velmi složitě prokazovat skutečnost, že vozidlo bylo poškozeno, že jej musel
opravovat a že jej vlastně získal za odpovídající cenu. Původně tedy byla policií zpochybňována
cena zakoupeného vozidla. Zde obžalovaný opětovně zdůrazňuje pochybný postup policie, která
se vozidla snažila urychleně zbavit. Protože se však ukázalo (viz notářský zápis předložený
obžalovaným v přípravném řízení), že původní znalec Ing. Šubrt podal zcela nepravdivý posudek
ohledně tohoto vozidla (a to jak ohledně ceny tak zejména k obžalovaným tvrzeným poškozením
vozidla), byl zpracován
nový posudek znalce Ing. Jindřicha Zoula, který nejenom potvrdil
tvrzení obžalovaného o provedených opravách, ale také o existenci jednotlivých
poškození, a cena se velmi přiblížila ceně, za níž bylo vozidlo zakoupeno. Znalec potvrdil
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
8
11 To 311/2018
veškeré závady uváděné v kupní smlouvě (poškození nádrže, resp. jejího krytu, poškození
palivového vedení, poškození výfukové roury, a to včetně poškození podlahy - zde znalec uvádí,
že sice nebyla poškozena přímo podlaha, ale pouze její výztuha, ale toto poškození zcela
koresponduje s uzavřenou kupní smlouvou a tvrzením obžalovaného a jde spíše o terminologi ).
Pokud tedy v kupní smlouvě je uvedeno, že vozidlo je havarované s poškozením na pravé spodní
části, a jako poškozená je uváděna nádrž a palivová soustava, výfuková soustava a podlaha, tak
pak kromě podlahy (kde se podle znalce jednalo pouze o poškození výztuhy podlahy) všechny
závady uváděné v kupní smlouvě byly výslovně potvrzeny. Namítá, že prvý soud
hodnocení
tohoto znaleckého posudku především ve směru k věrohodnosti výpovědi obžalovaného,
ale také ve směru k samotné kupní smlouvě, zcela pominul a nehodnotil. Důkazy je třeba
hodnotit objektivně a ve všech souvislostech a vypořádat se se všemi skutečnostmi a nikoliv, když
se soudu některé důkazy nehodí do jeho hodnocení, tak je opominout. Zvláště důkaz, který byl
jako podstatný opatřován za velmi složitých a zvláštních okolností v průběhu přípravného řízení.
Zpochybňování svědka H
(je třeba odkázat na to, co bylo již vícekrát zmiňováno shora)
jednak odkazem na přátelské vztahy a jednak tím, že údajně až v průběhu vyšetřování se
obžalovaný snažil rozptýlit podezření tím, že zjevně uměle navýšil cenu vozidla na 450 000 Kč, je
zcela liché a důkazně nepodložené. Obžalovaný již hned při prvním svém výslechu na policii
hovořil o smlouvě o zápůjčce a vše popisoval a také tuto smlouvu hned po prvním výslechu
posílal policejnímu orgánu. O jaké umělé navyšování ceny v průběhu vyšetřování se jedná, zůstává
soudem I. stupně zcela neobjasněno, ale je třeba zdůraznit, že tato naprosto spekulativní úvaha
byla jedna z nejpodstatnějších, na kterých nyní soud staví prokázání viny obžalovaného a která
byla zdůrazňována i při ústním odůvodnění rozsudku. Pak je ale zarážející, že se tato úvaha soudu
nepromítla do skutkové věty, kde se stále hovoří o 450 000 Kč. Stejnou (a stejně tak zcestnou)
úvahu by nyní mohla učinit obhajoba v tom smyslu, že naopak soud se nyní snaží uměle snížit
skutečně zaplacenou cenu vozidla, když se obžalovanému v průběhu přípravného řízení podařilo
prokázat, že vozidlo bylo poškozeno a že jeho a hodnota byla podstatně nižší. Tím totiž orgány
činné v trestním řízení přišly o v zásadě jediný důvod, na kterém bylo postaveno trestní stíhání
obviněného.
Svědek H
vypovídal naprosto jednoznačně a věrohodně, a pokud soud
měl o jeho výpovědi takové pochybnosti, měl si jej předvolat k hlavnímu líčení.
Obžalovaný měl od počátku za to, že uhrazenou kupní cenu ve výši 450 000 Kč nikdo
nezpochybňuje (tato částka je uváděna jak v obvinění, tak v obžalobě, a jak je zmíněno, i ve
skutkové větě výroku napadeného rozsudku), a proto ani obhajoba nepovažovala za nutné
výslech tohoto svědka soudem navrhovat. K bodu 47 - 48 - přestože se v této části soud věnuje
především odůvodnění viny ohledně spáchání skutku kvalifikovaného jako zneužití pravomoci
úřední osoby, hodnotí soud tato údajná porušení povinností úřední osoby také ve vztahu k
prokázání především subjektivní stránky u ostatních dvou skutků. Pokud se týká údajného
porušení povinnosti „ztotožnění žadatele11, z textu příslušného ustanovení § 6 odst. 4 písm. e) se
jedná o požadavek při podání žádosti „ověřit totožnost žadatele.
Obžalovaný od počátku
uvádí, že toto udělal, když ověřil totožnost spoluobžalovaného B
podle
občanského průkazu (za současného ověření živnostenského oprávnění výpisem z
živnostenského rejstříku) jednak hned na počátku a také v pozdějších případech, kdy na
samotné B
podané žádosti uvedl, podle jakého dokladu ověření provedl. Soud
neuvádí, proč tento způsob ověření považuje za nedostatečný, ani nepopisuje jiný možný
způsob ověření totožnosti a jiný úřadu dostupný způsob také neexistuje - vždy je jediná
možnost ověřit osobu podle konkrétního průkazu totožnosti. Tam, kde to obžalovaný
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
9
11 To 311/2018
udělal, uvedl číslo dokladu totožnosti na samotnou žádost, a to i když tam pro to žádná
kolonka není. Největším paradoxem je právě skutečnost, že ani na samotné žádosti, která
má formu stanovenou právními předpisy, není jediná kolonka pro vypsání potvrzení
skutečnosti, že úřední osoba (a která) ověřila totožnost žadatele a podle čeho. Úřední
osoba tedy nemá dán ani způsob ověření totožnosti osoby, ani ověření nemá kam zapsat.
Úředníci tak musí zcela improvizovat a nad rámec požadavku zákona nějak zapsat podle
čeho ověřili totožnost. Obžalovaný tak učinil záznamem o dokladu totožnosti
obžalovaného B
. Více v tomto případě skutečně učinit nemohl. Je tedy
zřejmé, že při hodnocení porušení výše uvedeného ustanovení ze strany obžalovaného
soud vycházel pouze z nepravdivé výpovědi obžalovaného B
, který uvedl, že
na Dl nikdy nebyl - zde obžalovaný odkazuje na již dříve shora popsané hodnocení
výpovědi obžalovaného B
. Zde je opětovně třeba připomenout, že obžalovaný
B
dle jeho výpovědi kromě 4 případů na STK, kde byl zachycen fotografiemi a
kamerami, nikde nebyl a dokonce ani s T
o ničem jiném nejednal — a toto tvrdí
osoba, která jediná znala T
z minulosti, uzavírala s ním obchody a přivedla jej sem,
a také je třeba připomenout, že jako hlavní motivaci uvádí obžalovaný B
, že
chtěl vrátit T
dluh 20 000 EUR (možná i 50 000 EUR) ale to určitě nečinností
nešlo a nemohl tak smazat takto vysoký dluh pouze čtyřmi návštěvami na STK. Zde se
také soud I. stupně měl zajímat o nelogičnost a především rozpornost výpovědi
obžalovaného B
, když tato jeho výpověď je právě postavena nelogicky na jeho
nečinnosti, ale na druhé straně měl vrátit touto „nečinností" velmi vysoký dluh. Je zcela
zřejmé, že musel vyvíjet značnou aktivitu, aby tento svůj dluh vrátil, a nikoliv bezdůvodně
neuzavřel se státním zastupitelstvím dohodu o vině a trestu na všechna auta a nikoliv
pouze na ta 4, se kterými byl na STK. Pokud pak soud popisuje další porušení jednání
obžalovaného spočívajícího v nepožadování ověřené plné moci dle § 6 odst. 6 citovaného zákona,
pak soud při hodnocení tohoto porušení nebere stále opakující námitku obžalovaného, že
ověřenou plnou moc měl obžalovaný požadovat pouze v případě, že dochází k zastupování při
zápisu silničního vozidla do registru vozidel. V tomto případě tomu tak nebylo a žadatel nebyl
nikým zastupován (žádost byla podávána žadatelem a nikoliv zástupcem). Obžalovaný Ž
skutečně sloužil pouze jako „pošta" nebo kurýr a nikoliv jako zástupce - jenom žádost doručoval
a přebíral. Nebylo tedy zapotřebí ověřené plné moci, a i kdyby tomu tak bylo, odkazuje
obžalovaný na výše uvedené - skutečně zakládá opomenutí jediného dokladu trestní odpovědnost
obžalovaného (nadto za situace, kdy vozidla byla přistavena na STK a vozidla jakož i všechny
doklady podstatné pro jejich registraci byly technikem STK i oprávněnou úřední osobou shledány
kompletní a v pořádku)?
3. Samostatnou a klíčovou otázkou pak zůstává vyhodnocení povahy technického průkazu, a to jak
z hlediska jeho doručovaní, tak i z hlediska jeho významu. Je třeba říci, že si zde soud provedl
vlastní posouzení povahy technického průkazu, a přestože se jedná o dosti zásadní skutečnost pro
toto řízení, dospěl soud k závažně nesprávným závěrům v rozporu se zákonem a existující
judikaturou. Je však pravdou, že ani svědek D
, který v této oblasti úředníky školí, na tuto
otázku neuměl odpovědět. Soud dospěl ke svému vlastnímu závěru, že zápisem o změně vlastníka
do technického průkazu se zakládají nová práva a povinnosti, a proto považuje technický průkaz
za rozhodnutí a odkazuje následně na § 151 odst. 1 správního řádu, který však upravuje specifický
institut „vydání dokladu", a to právě pro případy, kdy se rozhodnutí nevydává a předává se pouze
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
10
11 To 311/2018
vyhotovený doklad. Pokud lze tedy úvahu soudu shrnout, tak na jedné straně říká, že technický
průkaz je rozhodnutím, ale vzápětí odkazuje na ustanovení správního řádu, podle kterého není
třeba vyhotovovat rozhodnutí, ale pouze vydat doklad, kterým není nic jiného než právě
technický průkaz. Posouzení povahy technického průkazu mělo pro soud klíčový význam v tom,
že veškeré jednání obžalovaného pak posuzoval z toho pohledu, že technický průkaz je třeba
doručit do vlastních rukou, a nikoliv, jak namítala obhajoba, právě jiným způsobem stanoveným
pro doručování osvědčení buď vydáním dokladu dle § 151 správního řádu, anebo dokonce podle
§ 20 odst. 3 správního řádu, podle kterého platí, že písemnost, která se nedoručuje do vlastních
rukou a jejíž převzetí má být potvrzeno příjemcem, lze doručit adresátovi přímo nebo předáním
jiné vhodné fyzické osobě bydlící, působící nebo zaměstnané v tomtéž místě nebo jeho okolí,
která souhlasí s tím, že písemnost adresátovi předá. Zcela jednoznačně pak mohl písemnost
(doklad) přebírat bez dalšího obžalovaný Ž
(nehledě na to, že spoluobžalovaný B
s
tímto postupem souhlasil). Obžalovanému tedy za této situace nezbývá než odkázat na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, především rozhodnutí NSS čj. 9 As 281/2015-57 ze dne 11.2.2016,
a 4 As 16/2017-45 ze dne 25.5.2017. Odvolatel zdůrazňuje, že
úloha zápisu do registru vozidel
je pouze evidenční a neslouží k zakládání práv a povinností (včetně práva vlastnického), a
už jen z tohoto důvodu tedy ani nemůže dopomoci k legalizaci odcizených vozidel. Pokud
úředník obdrží po kontrole z STK protokol, že údaje (včetně VIN) na vozidle odpovídají
cizozemskému průkazu, musí vozidlo zaevidovat a vydat „osvědčení41. V žádném případě nemá
úředník na evidenci reálnou možnost ovlivnit vlastnictví vozidla či odhalit, že se jedná o odcizená
vozidla (o to více, když je ani nevidí). Za této situaci ztrácí význam dodržování přísného postupu
správního řízení a zákon umožňuje jednodušší režim vztahující se na osvědčení.
Koneckonců se
technický průkaz i oficiálně nazývá „osvědčení o registraci a nikoliv „rozhodnutí (má to
snad pro účastníky správního řízení být matoucí?). Obžalovaný by závěrem chtěl odvolací soud
požádat, aby při hodnocení důkazů vzal v úvahu všechny shora uvedené skutečnosti a znovu
posoudil věrohodnost jednotlivých důkazů, když skutečně soud prvního stupně postupoval zcela
jednoznačně v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a právem na spravedlivý proces.
Vnitřně rozpornou, nelogickou a nepravdivou výpověď obžalovaného B
považoval za
věrohodnou, a to přes informace, které o této osobě má ze spisu. Na druhé strany výpovědi osob
podložených dalšími písemnými a jinými důkazy považoval za nevěrohodné a dokonce za
nepravdivé, přestože se jedná o výpovědi osob, o jejichž důvěryhodnosti nelze mít pochybnosti a
které vždy jednaly v souladu s pravidly danými touto společností. Proč zrovna ony by se odchýlili
od běžného jejich standardu pojetí dodržování zákonů a naopak ten, kdo má za běžný standard
nedodržování zákonů, se v tomto případě od všeho dosavadního odchýlil a konečně jednou
mluvil pravdu? Tak, jak soud zjednodušil údajnou motivaci svědků ve prospěch obžalovaného tím
mu pomoci, tak jakou motivaci měl obžalovaný B
naopak mluvit pravdu. I zde by soud
nenašel žádný důvod. Obžalovaný by pak dále chtěl odvolací soud požádat, aby i při hodnocení
důkazů, včetně jeho výpovědi, přihlédl k tomu, že obžalovaný skutečně vypovídal v průběhu
řízení několikrát a pravdivost jeho výpovědi se vícekrát v průběhu řízené potvrdila a na rozdíl od
obžalovaného B
byl vyslýchán opravdu detailně, přičemž vše si skutečně přesně
pamatovat nemůže (nejen kvůli plynutí času, ale v neposlední řadě také proto, že k vyřizování této
záležitosti přistupoval jako k vyřizování jakékoliv jiné věci a nevěnoval ji mimořádnou pozornost
- a ani k tomu neměl důvod). Jeho výpověď je také třeba hodnotit v kontextu jeho dosavadního
bezúhonného života (nebyl trestán ani za přestupek ani za trestný čin). Obžalovaný pracuje pro
stát již více jak 35 let, a to v různých funkcích. V několika funkcích pracoval jako řadový policista
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
11
11 To 311/2018
a dopravní policista. Poté pracoval na okresním úřadě. Z okresního úřadu se začal transformovat
odbor dopravy, který dříve na magistrátu nebyl. Ten od samého počátku obžalovaný zakládal a
budoval. Obžalovaným vedený úřad neprovádí pouze registr vozidel. Pod jeho činnost spadá celá
řada dalších záležitostí, zejména udělování řidičských oprávnění a vydávání řidičských průkazů,
problematika získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel,
problematika přestupková, tedy rozhodování o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích, spravuje registry vozidel a registr řidičů podle platných
zákonů, provádí problematiku silničních správních a stavebních úřadů a rozhoduje v samosprávně
o dopravních problematikách v teritoriu spravovaném Magistrátem města Mladá, přičemž sám
obžalovaný se podílí na organizování různých akcí ve městě v rámci samosprávy. Celý úřad
obžalovaný od počátku koncipoval sám. Jedná se např. o první úřad v ČR, který měl všechny dny
úřední. Obžalovaný tento úřad otevřel veřejnosti mnohem více, než bylo do té doby běžné, žádný
úředník se nezamyká a úředníky je kdykoliv možno oslovit a požádat o pomoc. Obžalovaný z
přístupu soudu k tomuto řízení nabyl dojmu, že takto fungující úřad považuje soud za podivný, či
dokonce snad za protiprávní. Za přístup, který je veřejností i vedením města oceňován (jinak by
svou funkci obžalovaný těžko mohl vykonávat po tak dlouhou dobu), je nyní soudem trestán. Jak
obžalovaný sám uvedl, za dobu, co vykonává svou funkci, se na něj obrátilo nespočet lidí s
žádostí o pomoc. Jsou to věci, které řeší dnes a denně a řeší je vždy stejným způsobem. Žadatele
přijme, pohovoří s ním, zjistí, o jaký problém se jedná, a jeho věc předá konkrétnímu úředníkovi,
který' žádost vyřídí, popřípadě s žadatelem jeho věc dořeší. A to byl i případ obžalovaného Ž
který za ním přišel se svým známým, spoluobžalovaným B
, požádal ho o pomoc, a
obžalovaný vycházel z toho, co mu oba řekli, tedy že se znají a že jsou takto dohodnuti. Potom,
když se obžalovaný dozvěděl, že předmětná vozidla nejsou v pořádku, byl to on, kdo
komunikoval s policií v Brně, byl to obžalovaný, kdo vyhledal na úřadě všechny spisy týkající se
vozidel obžalovaného B
, zkompletoval je a odvezl je na policii do Brna, kde ke
zkoumání odevzdal rovněž i zakoupené vozidlo.
Kdyby byl do celé věci skutečně
zainteresován, jak mylně dovozuje soud,
tak by pro něj nebyl naprosto žádný problém spisy
před odevzdáním policii jakkoliv upravit, a to včetně např. doplnění údajně chybějících
plných mocí. Obžalovanému je nyní téměř let, stále splácí hypotéku na dům, a je mu jasné, že
peníze, které za vozidlo dal, již nikdy neuvidí zpět. Horší aleje, že celé trestní řízení se velice
nepříznivě a trvale projevilo zejména na jeho zdraví. Tři a půl roku musí čelit obrovskému
mediálnímu tlaku, vyšlo na něj několik článků, byl probírán v hlavní relaci televizních zpráv. Od
určité doby navštěvuje psychiatra, musí užívat antidepresiva. Jsou to léky, které změní život.
Nemůže se nikde prezentovat, protože je trestně stíhaný, a nemůže svoji odbornost nikde
rozšiřovat dál. Přišel o mnoho sociálních kontaktů a také pracovních příležitostí, o kterých před
důchodem uvažoval. Velice těžce to nese, hrozně ho to mrzí. Nejvíce stresující pro něj je to, že
byl obviněn ze skutků, které nespáchal. Také jeho manželka je z celé této věci psychicky na dně.
Do dnešního dne ji chodí vulgární SMS, že manžel je zloděj aut. A přitom policie skutečné zloděje
a skutečné padělatele zejména VIN kódu a technických průkazů dodnes nezjistila. Obžalovaný se
závěrem domáhá, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v plném rozsahu zrušil a ve věci
rozhodl tak, že se obžalovaný obžaloby zprošťuje.
4. Krajský soud jako soud II. stupně z podnětu podaného odvolání přezkoumal zákonnost a
odůvodněnost výroků, proti nimž odvolání směřuje, jakož i správnost postupu řízení, které jejich
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
12
11 To 311/2018
vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, jak ukládá ustanovení § 254 odst. 1 tr. řádu a
dospěl k následujícím závěrům:
5. Okresní soud věnoval věci velkou pozornost a provedl řízení, které netrpí žádnou procesní
vadou. Provedl v hlavním líčení všechny důkazy pro posouzení věci významné, jeho skutkové
závěry jsou však zatím předčasné, když se dosud přesvědčivě nevypořádal se všemi okolnostmi
pro rozhodnutí významnými, zejména pokud jde o subjektivní stránku žalovaného jednání.
6. Předně je třeba uvést (byť jen na okraj aniž by odvolací soud jakkoli hodnotil obsah schválených
dohod o vině a trestu), že z pohledu odvolacího soudu nebylo šťastné věc, pro niž byla podána
obžaloba, rozdělit v podstatě na tři části a u obžalovaného Ž
a B
schválit dohody
o vině a trestu. Důvodem je fakt, že dohody byly založeny na podstatně odlišných vyjádřeních
jmenovaných obžalovaných o tom, co se mělo stát, což způsobuje, že věc pak lze stěží hodnotit
v jednom řízení komplexně. Přihlédnout tak prvý soud mohl pouze k procesně použitelným
důkazům (výpovědím pana B
a Ž
v postavení svědků, nikoli v postavení
obviněných).
7.
Pokud jde o skutek ad 1) lze s prvým soudem souhlasit v tom, že bylo, nade vší pochybnost,
prokázáno (to odvolatel ostatně ani nerozporuje), že obžalovaný skutečně převzal odcizené
motorové vozidlo zn. Land Rover Evoque SD4 LV opatřené padělaným VIN číslem v hodnotě
nejméně 680 000 Kč, přičemž se jednalo o odcizené vozidlo, kdy toto bylo nejprve v součinnosti
s obžalovaným zaregistrováno na jméno S
B
, následně pak na manželku
obžalovaného, kteří jej užívali. Tyto zjištěné skutečnosti mají plnou oporu v provedených
důkazech (odborné vyjádření k provedené metalografické expertíze, zpráva slovenské policie
k okolnostem odcizení vozidla, výpovědi obžalovaného a svědka Ž
znalecký posudek Ing.
Zoula), na které prvý soud v odůvodnění rozsudku poukazuje. V této souvislosti je třeba připustit,
že se prvý soud v odůvodnění rozsudku výslovně nevypořádal s rozpornými závěry znaleckých
posudků ohledně obvyklé ceny předmětného vozidla, nicméně pro svá skutková zjištění vycházel
z ceny stanovené znalcem Ing. Zoulem, je tedy zřejmé, že právě tento znalecký posudek
vyhodnotil jako přesvědčivý a správný, čemuž nelze s ohledem na důkladnou prohlídku
motorového vozidla tímto znalcem (doloženou i podrobnou fotodokumentací) ani z pohledu
odvolacího soudu ničeho vytknout. Za oprávněnou námitku obhajoby považuje však odvolací
soud určitý rozpor mezi skutkovou větou ad 1) rozsudku s jeho odůvodněním ohledně kupní
ceny. Prvý soud sice ve skutkové větě uvádí: „…za které údajně zaplatil 450 000 Kč…“, čímž
naznačuje, že úhradě kupní ceny vůbec neuvěřil, nicméně z odůvodnění rozsudku vyplývá, že má
za prokázanou úhradu kupní ceny ve výši 200 000 Kč. Pokud prvý soud z důvodů, na které
poukazuje v odůvodnění napadeného rozsudku pod body 42 a 43, dospěl k závěru o úhradě
kupní ceny ve výši pouze 200 000 Kč, pak měl tuto skutečnost promítnout do skutkové věty.
S prvým soudem lze naopak souhlasit v tom, že okolnosti prodeje předmětného motorového
vozidla a jeho převzetí obžalovaným, byly skutečně podezřelé. Faktického prodávajícího
evidentně neviděl (jinak by logicky nejednal pouze s Ž
jakkoli se to Ž
snaží
nepřesvědčivě zpochybnit), částka byla vyplácena v hotovosti a bez dokladu, přestože ji přebírala
jiná osoba než prodávající, vozidlo bylo prodáváno za podstatně nižší částku (a to by však platilo i
pro případ, že by prvý soud vzal za prokázanou kupní cenu ve výši 450 000 Kč) než byla obvyklá
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
13
11 To 311/2018
cena vozidla.
8. S výhradou neurčitého popisu skutku v bodě 1. ve vztahu ke kupní ceně a zmínky o úmyslné
legalizaci tohoto a dalších vozidel obžalovaným ve spolupráci s Ž
a B
, tak ani dle
odvolacího soudu nebudou zřejmě pochybnosti o naplnění objektivní stránky trestného činu
podílnictví, nepřesvědčivě však vyznívá odůvodnění úmyslné formy zavinění ze strany
obžalovaného, které prvý soud staví primárně na faktu, že se obžalovaný M
sám podílel na
legalizaci tohoto vozidla (k tomu se odvolací soud vyjádří níže) a byl si s ohledem na předchozí
jednání s Ž
vědom toho, že toto vozidlo pochází z trestné činnosti, aniž by se vypořádal
s další, v této souvislosti podstatnou, okolností, na kterou právem poukazuje odvolatel. A to
faktem, že předmětné vozidlo (ostatně shodně jako vozidla uvedená pod body 2. a 3. výrokové
části napadeného rozsudku) prošlo evidenční kontrolou na stanici STK, kde bylo podrobeno
fyzické podrobné kontrole technikem (jejíž součástí je i kontrola VIN čísla), přičemž žádné
pochybnosti o legálním původu vozidla tehdy nevyvstaly. Vzhledem k tomu, že následná
registrace vozidel do registru silničních vozidel je spíše formální záležitostí, kdy příslušní úředníci
v podstatě jen kontrolují, zda mají k dispozici všechny zákonem stanovené podklady, aniž by
vozidlo fakticky viděli, přičemž jejich součásti jsou i podklady o provedené evidenční kontrole,
jeví se závěr prvého soudu o úmyslném zavinění (navíc ve formě přímého úmyslu) v bodě 1.
z pohledu odvolacího soudu velmi problematický a nepřesvědčivý. Nicméně s ohledem na
okolnosti prodeje vozidla (výrazně nižší cenu, předání částky v hotovosti a bez dokladu, jednání
s jinou osobou než s prodávajícím), lze připustit, že ve formě nedbalostní by mohla být
subjektivní stránka trestného činu podílnictví naplněna.
9.
K skutkům ad 2), 3) je třeba předeslat, že jednání pod těmito body uvedené mělo být prvým
soudem (za předpokladu věcné správnosti jeho skutkových závěrů) posuzováno jako jediný
skutek (neboť z větší části je toto jednání totožné), jednalo by se tedy o jednočinný souběh.
10. Obdobně jako u skutku ad 1) lze uzavřít, že objektivní stránka žalovaných přečinů ad 2), 3) byla
prvým soudem zjištěna správně, kdy v tomto směru lze odkázat na podrobné odůvodnění
napadeného rozsudku. Vozidla ve výroku napadeného rozsudku ad 2)3) byla skutečně původním
vlastníkům odcizena a následně legalizována (zásahy do VIN kódu, vyhotovením falešných
technických průkazů a kupních smluv s cílem zaregistrovat tyto do registru silničních vozidel
v České republice). Jakkoli s tím odvolatel nesouhlasí, prvý soud nepochybil ani tehdy, pokud
uvěřil svědkovi B
, že na Magistrátu města Mladá Boleslav, v budově odboru dopravy
a silničního hospodářství nebyl. Byť se jedná o osobu s bohatou trestní minulostí, která
vypovídala velmi vyhýbavě, ve vztahu k osobnímu jednání s obžalovaným M
na odboru
dopravy se vyjádřila zcela jednoznačně, a co je podstatné - výpověď svědka B
je
v kontextu provedeného dokazování v této části naprosto logická (na rozdíl od výpovědi svědka
Ž
a obžalovaného M
). Skutečnost, že přihlášky k registraci předmětných vozidel do
registru silničních vozidel podepisoval jménem B
právě Ž
, byla objektivně
prokázána písmoznaleckým posudkem. Za této situace je naprosto nelogické (a i odvolací soud to
považuje za vyloučené), aby v těchto případech byl B
na úřadu osobně přítomen, neboť
pak by nebyl jediný důvod, aby přihlášky či převzetí nepodepsal sám. Na tom nic nemění zjištění,
že ve třech případech je na formuláři u podpisu B
uvedeno číslo zřejmě občanského
průkazu, neboť oba - Ž
i B
na legalizaci předmětných vozidel spolupracovali, tudíž
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
14
11 To 311/2018
není vyloučeno, že Ž
znal i číslo občanského průkazu B
či jej mohl mít při
jednání s úřady u sebe. Navíc z provedeného dokazování nevyplývá jediný důvod, proč by
obžalovaný B
(ohledně něhož byla v té době již pravomocně schválena dohodě o vině
trestu) v této souvislosti vypovídal nepravdivě v neprospěch obžalovaného, na rozdíl od Ž
,
který byl dlouhodobým známým obžalovaného a zjevně se (poté, kdy již i ohledně něj byla
pravomocně schválena dohodě o vině trestu) snažil vypovídat tak, aby obžalovaného M
nevystavil nebezpečí trestního stíhání. Prvý soud tak správně uzavřel, že obžalovaný M
převzal od Ž
přednostně přihlášky k registraci (to obžalovaný ostatně nepopírá), kdy měl
povinnost ověřit totožnost žadatele, což neučinil, neboť ten na úřadu osobně přítomen nebyl a
jednal s Ž
, jako by to byl B
, ačkoli mu Ž
žádnou plnou moc (natož pak
s úředně ověřeným podpisem) v rozporu se zákonem nepředložil. Za bezpředmětnou považuje
odvolací soud i námitku, že plné moci nebylo v roce 2014 potřeba a ještě neproběhlo žádné
školení, neboť je povinností úředních osob sledovat průběžně zákonné předpisy, které upravují
postup při výkonu jejich pravomoci. Klíčovým zjištěním však je, že B
na úřadě nebyl
vůbec přítomen.
11. Následně obžalovaný předal svým podřízeným přihlášky k dalšímu předepsanému postupu,
v čemž i odvolací soud spatřuje pokyn k zápisu, neboť při předložení předepsaných podkladů (jak
tomu bylo v tomto případě) a ověření totožnosti žadatele (což měl učinit obžalovaný, který
žádosti nabíral) je již zápis vozidla do registru ve skutečnosti jen formalitou. Ve shodě s prvým
soudem i odvolací považuje takový postup obžalovaného za nesprávný úřední postup, tedy výkon
pravomoci způsobem odporujícímu jinému právnímu předpisu (§ 6 odst. 4 písm. e), odst. 6, 7
zákona č. 56/2001 Sb. ve znění účinném k 27 – 28.1.2015. Otázkou však zůstává, a v tomto
směru vyznívá odůvodnění prvého soudu nepřesvědčivě, zda tak jednal v úmyslu opatřit sobě či
jinému neoprávněný prospěch. Prospěch spočívající v pouhém předběhnutí fronty a urychlení
vyřízení žádosti (neboť při správném úředním postupu by se na úřad musel dostavit osobně
B
nebo poskytnout Ž
plnou moc, což by proces nepochybně o něco málo
zdrželo), by ve svém důsledku na konečný výsledek - tj. zaregistrování předmětných motorových
vozidel, žádný vliv nemělo. Je třeba si uvědomit, že diametrálně odlišná by z hlediska právní
kvalifikace byla situace, kdy by obžalovaný shora uvedeným způsobem ověřil totožnost
neexistující osoby, která by se na úřad dostavit logicky nemohla. To však nebyl tento případ,
neboť B
reálně existoval a navíc se na legalizaci odcizených vozidel vědomě podílel,
takže není pochyb o tom, že by udělal vše potřebné pro to, aby (udělil plnou moc Ž
nebo
se osobně dostavil) vozidla byla registrována (legalizována).
12. Ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosu z trestné činnosti je třeba prvému soudu vytknout,
že se dosud přesvědčivým způsobem nevypořádal se subjektivní stránkou jednání obžalovaného
M
, když zcela pominul (obdobně jako v případě skutku ad 1) skutečnost, že předmětná
vozidla prošla evidenční kontrolou na stanici STK, včetně kontroly VIN. Jak již bylo výše
uvedeno, fyzická kontrola vozidel obžalovanému ani jemu podřízeným pracovníkům nepříslušela,
vozidla prošla evidenční kontrolou, obžalovaný se tak mohl důvodně spoléhat na legální původ
vozidel a proces registrace tak byl již jen formálním završením celého procesu. Je třeba připustit,
že skutečnost, že předmětná vozidla prošla bez jakýchkoli problémů evidenční technickou
kontrolou je minimálně podezřelá, nicméně z provedeného dokazování nevyplývá (okresní soud
to ostatně ani netvrdí), jakékoli napojení obžalovaného na techniky provádějící technickou
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
15
11 To 311/2018
kontrolu předmětných vozidel, případně jeho povědomí o tom, že by evidenční technické
kontroly neprobíhaly standardním způsobem. Z dosud provedených důkazů nevyplynulo dosud
nic, co by z pohledu odvolacího soudu obžalovaného nade vší pochybnost usvědčovalo z toho, že
mohl mít alespoň povědomí o nelegálním původu předmětných vozidel, i když určité podezření
přetrvává. Obžalovanému ani jeho podřízeným nepříslušelo přezkoumávat majetkové a osobní
poměry žadatelů. Dovozuje-li prvý soud povědomí obžalovaného o nelegálním původu vozidel a
jeho vědomou snahu napomoci jejich legalizaci z nesprávného úředního postupu obžalovaného
(k tomu viz. výše) a z toho, že obžalovaný byl informován o tom, že B
pracuje na směny
a přitom přihlašuje v krátkém časovém sledu luxusní vozidla k registraci, není to dle odvolacího
soudu pro přesvědčivý závěr o naplnění subjektivní stránky v případě skutků ad 2), 3)dostačující.
13. Pouze pro úplnost je na místě zdůraznit, že při posuzování subjektivní stránky u skutku ad 1),
vycházel odvolací soud z konkrétního specifického smluvního kontraktu, který měl jasně dané
podmínky prodeje, proto lze v daném případě nedbalost na straně obžalovaného dovodit.
Okolnosti prodeje shora uvedené signalizovaly, že původ vozidla nemusí být legální a může jít o
předmět trestného činu. V případě jednání ad 2), 3) by se i zde nabízel (s ohledem na to, co bylo
uvedeno k bodu 1.) závěr o nedbalostním zavinění, nicméně protože zde nebylo známo nic
(alespoň to z provedeného dokazování nevyplývá) o konkrétních smlouvách (popř. o jejich
skutečné realizaci), na jejichž základě se měnily vlastnické vztahy k předmětným vozidlům, je
možné připustit i to, že provedené důkazy a zjištění z nich učiněná, nebudou postačovat ani
k naplnění nedbalostní formy zavinění, právě s poukazem na silný argument, že by věc, díky
evidenční kontrole na stanici STK, dospěla ke stejnému výsledku i bez jednání obžalovaného
mimo hranice řádného úředního postupu.
14. Shora zmiňované okolnosti nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě
nezhodnotil, přitom jsou pro spolehlivé zjištění skutkového stavu (zejména subjektivní stránky) a
případné následné právní posouzení jednání obžalovaného zcela zásadní.
15. Ze shora uvedených důvodů soudu II. stupně nezbylo, než napadený rozsudek z podnětu
odvolání obžalovaného podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušit a věc vrátil soudu I. stupně. Na
soudu prvního stupně bude, aby znovu zhodnotil všechny provedené důkazy, kterým bude
věnovat patřičnou pozornost a při jejich hodnocení bude postupovat důsledně ve smyslu
§ 2 odst.6 tr. řádu a zjistí tak skutkový stav, o němž nebudou důvodné pochybnosti podle
§ 2 odst. 5 tr. řádu, který následně posoudí v souladu se zákonem po stránce právní.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí není další řádný opravný prostředek přípustný
.
Praha 6. prosince 2018
JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., v. r.
předseda senátu
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
č. j. 11 To 311/2018 -
Shodu s prvopisem potvrzuje Ivana Horová
