Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Žádost o zaslání anonymizovaného rozhodnutí'.

KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015-A-21 
 
 

U S N E S E N Í 
 
 
Vrchní  soud  v Praze  jako  soud  odvolací  rozhodl  v senátě  složeném 
z předsedkyně Mgr. Ivany Mlejnkové a soudců Mgr. Tomáše Brauna a Mgr. Martina 
Lišky  v insolvenčním  řízení  dlužníka  JUDr.  J
  K
,  J

 Ž
,  IČO: 
,  zahájeném  na  návrh  věřitele  O
 
L
,  nar. 
,  V

  N

IČO: 
,  o odvolání  navrhovatele  proti  usnesení  Krajského  soudu  v Praze 
č.j. KSPH 70 INS 9277/2015-A-8 ze dne 13. dubna 2015, 
 
t a k t o : 
 
I. Usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH  70 INS  9277/2015-
A-8 ze dne 13. dubna 2015 se  p o t v r z u j e . 
 
II.  Žádný  z účastníků  nemá  právo  na  náhradu  nákladů  odvolacího 
řízení.  
 

O d ů v o d n ě n í : 
 
Krajský  soud  v Praze  usnesením  č.j.  KSPH  70  INS  9277/2015-A-8  ze  dne 
13.4.2015  odmítl  insolvenční  návrh  věřitele  O
  L
  (dále  jen  navrhovatel) 
a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.  
 
 
V odůvodnění  svého  rozhodnutí  soud  prvního  stupně  uvedl,  že  dne  9.4.2015 
podal navrhovatel insolvenční návrh, jímž se domáhal rozhodnutí o úpadku dlužníka 
a řešení tohoto úpadku konkursem.  
 
  
Dále soud citoval § 3 odst. 1 až 3 insolvenčního zákona (dále jen IZ) vymezující 
zákonné znaky úpadku ve formě insolvence a ve formě předlužení (u dlužníka, který 
je  právnickou  osobou nebo  fyzickou  osobou  –  podnikatelem),  jakož  i  §  103  odst.  3, 
§ 105, § 131, § 136 odst. 1 a § 128 odst. 1 téhož zákona, a zdůraznil, že již se samotným 
zahájením insolvenčního řízení se pojí účinky vymezené v § 109 až § 111 IZ, které mají 
závažný  dopad  do  poměrů  dlužníka  i  třetích  osob.  V  té  souvislosti  Nejvyšší  soud 
v usnesení  sp.zn.  KSBR  31  INS  1583/2008,  29  NSČR  7/2008-A  ze  dne  26.2.2009 
(uveřejněném  pod  č.  91/2009  Sbírky  soudních  rozhodnutí  a  stanovisek)  zdůraznil, 
že insolvenční návrh (podaný u věcně příslušného soudu, opatřený úředně ověřeným 
podpisem  osoby,  která  jej  podala,  nebo  v elektronické  podobě  jejím  uznávaným 
elektronickým podpisem, nebo zaslán prostřednictvím její datové schránky – § 97 IZ) 
vyvolává  účinky  spojené  se  zahájením  insolvenčního  řízení  bez  zřetele  k  tomu, 
že posléze  vyjde  najevo,  že  z  hlediska  obsahových  nedostatků  jde  o  návrh  vadný. 
Riziko  škody  nebo jiné újmy,  jež  by  mohla  vzniknout dlužníku nebo  třetím  osobám 

                                                                                            
2                               KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
zahájením  insolvenčního  řízení  a  opatřeními  přijatými  v  jeho  průběhu  do  doby 
odmítnutí neprojednatelného insolvenčního návrhu, pak snižuje úprava, která brání 
prodlužování  řízení  o vadném  insolvenčním návrhu  tím,  že  na  jedné  straně  zbavuje 
insolvenční soud povinnosti odstraňovat vady insolvenčního návrhu, pro které nelze 
v insolvenčním  řízení  pokračovat,  postupy  podle  §  43  občanského  soudního  řádu 
(dále  jen  o.s.ř.),  na  druhé  straně  zavazuje  soud  k  tomu,  aby  důsledky  plynoucí 
z neprojednatelnosti  insolvenčního  návrhu  vyvodil,  aby  insolvenční  návrh  odmítl 
neprodleně.  
 
Soud pokračoval, že vzhledem k popsané závažnosti dopadů, jež může i vadný 
insolvenční  návrh  vyvolat  v  poměrech  dlužníka  nebo  třetích  osob,  není  důvodu 
formulovat rozdílně požadavky na kvalitu jednotlivých skutkových tvrzení, z nichž se 
odvíjí  posouzení  úpadku  dlužníka.  To  mimo  jiné  znamená,  že  při  tvrzeném  úpadku 
dlužníka  insolvencí  není  zásadního  rozdílu  v  požadavku  na  náležitou  identifikaci 
splatné  pohledávky  insolvenčního  navrhovatele  za  dlužníkem  a  na  kvalitu  údajů, 
jejichž  prostřednictvím  musí  být  v  insolvenčním  návrhu  identifikován  další  věřitel 
(věřitelé)  se  splatnou  pohledávkou  za  dlužníkem.  Tyto  závěry  jsou  v  souladu s další 
judikaturou Nejvyššího soudu - se závěry usnesení sen. zn. 29 NSČR 22/2009 ze dne 
20.5.2010  uveřejněného  pod  č.  26/2011  Sbírky  soudních  rozhodnutí  (R  26/2011), 
a usnesení  sen.  zn.  29  NSČR  1/2008-A  ze  dne  27.1.2010,  uveřejněného 
pod č. 88/2010  Sbírky  soudních  rozhodnutí  a  stanovisek  (R  88/2010),  které  pak 
Nejvyšší soud shrnul v usnesení sp. zn. MSPH 88 INS 14537/2010, 29 NSČR 14/2011-
A-20  ze  dne  21.12.2011,  uveřejněného  pod  č.  44/2012  Sbírky  soudních  rozhodnutí 
a stanovisek  (R  44/2012).  V něm  vyslovil,  že  věřitelský  insolvenční  návrh  musí 
ve smyslu ustanovení § 103 odst. 2 IZ obsahovat jako součást vylíčení okolností, které 
osvědčují úpadek dlužníka, nejen konkrétní údaje o dalších věřitelích dlužníka, nýbrž 
i  konkrétní  údaje  o  pohledávkách  takových  věřitelů,  včetně  konkrétních  údajů 
o splatnosti  těchto  pohledávek,  a  to  v  míře,  která  v  případě,  že  tato  tvrzení  budou 
shledána  pravdivými,  dovolí  insolvenčnímu  soudu  uzavřít,  že  dlužník  je  v  úpadku. 
Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni 
další  věřitelé  dlužníka,  avšak  konkrétní  údaje  o  pohledávkách  takových  věřitelů 
a o jejich  splatnosti  jsou  nahrazovány  obecným  tvrzením,  že  dlužník  má  peněžité 
závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své 
peněžité  závazky  po  dobu  delší  3  měsíců  po  lhůtě  splatnosti.  Na  posouzení,  zda 
insolvenční  návrh  má  náležitosti  předepsané  insolvenčním  zákonem  a  zda  není 
namístě jeho odmítnutí podle § 128 odst. 1  IZ, nemá vliv okolnost, že při zkoumání, 
zda dlužník je v úpadku, se v insolvenčním řízení prosazuje vyšetřovací zásada. 
 
V posuzované věci navrhovatel popsal rozhodující skutečnosti pouze tak, že mu 
vznikla  škoda  ve  výši  1.000.000,-  Kč  a  dodnes  nebyla  uhrazena,  že  dalším 
dlužníkovým  věřitelem  je  M
  L
,  který  má  vůči  němu  pohledávku  ve  výši 
1.000.000,-  Kč  a  že  je  tak  dlužník  v úpadku,  neboť  je  předlužen  a  též  v platební 
neschopnosti, neboť má více závazků po splatnosti. 
 
Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel nesplnil (ve smyslu 
citovaného R 44/2012) povinnost vylíčit okolnosti osvědčující úpadek dlužníka, neboť 
neuvedl  konkrétní  splatnost  pohledávky  dalšího  věřitele  a  tedy  nenabídl  tvrzení,  jež 
jsou  podle  §  103  odst.  2  IZ  obligatorními  náležitostmi  insolvenčního  návrhu. 
Poznamenal,  že  §  86  IZ  sice  ukládá  insolvenčnímu  soudu  provést  i  jiné  důkazy 
potřebné k osvědčení dlužníkova úpadku, než byly účastníky navrhovány, nejedná se 
 

                                                                                            
3                              KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
ovšem o povinnost soudu pátrat po skutečnostech, které mají být dokazovány, tj. toto 
ustanovení nenahrazuje povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele. 
 
Protože  pro  uvedenou  absenci  povinných  tvrzení  nelze  v řízení  pokračovat, 
soud  -  aniž  by  navrhovatele  vyzýval  k  odstranění  tohoto  nedostatku  či  k doplnění 
příloh návrhu - podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh odmítl. O náhradě nákladů 
řízení  rozhodl  ve  smyslu  §  7  odst.  1  IZ  podle  §  146  odst.  3  o.s.ř.  s ohledem  na  to, 
že účastníkům žádné náklady řízení nevznikly.  
 
Závěrem  soud  navrhovatele  poučil,  že  odmítnutí  insolvenčního  návrhu  mu 
nebrání v tom, aby po právní moci tohoto usnesení podal nový insolvenční návrh, a to 
ovšem jen za předpokladu, že získá konkrétní údaje o dalších dlužníkových věřitelích 
a  jejich  pohledávkách.  Není-li  toho  schopen,  není  důvodu  k podání  insolvenčního 
návrhu.  Insolvenční  řízení  je  cestou  k vymožení  pohledávek  jen  v případě  dlužníka, 
který je v úpadku, tedy který má  nejméně 2 věřitele  a splňuje i další zákonné znaky 
úpadku.  Primárním  způsobem  vymožení  pohledávek  věřitelů  je  nalézací  a  následné 
exekuční řízení.  
 
 
Proti  tomuto  usnesení  se  navrhovatel  včas  odvolal  a  požadoval,  aby  bylo 
rozhodnuto  o  úpadku  dlužníka  a  o  jeho  řešení  konkursem.  Uvedl,  že  dlužník  má 
závazky  ve  výši  1  mil.  Kč  splatné  déle  než  30  dnů,  že  po  dobu  delší  než  90  dnů 
má závazek také vůči M
 L
 ve výši 1 mil. Kč a že z insolvenčního návrhu 
je  zřejmé,  že  je  dlužník  předlužen,  neboť  není  schopen  hradit  své  závazky  déle  než 
90 dnů.  Dlužník  přitom  nevyvrátil  (nepopřel)  tvrzení  navrhovatele  o  zadržovaných 
věcech  a  dosud  navrhovateli  ničeho  neuhradil.  Z programu  CESR  pak  plyne, 
že dlužník má aktuálně závazek vůči MPSV.  
 
     
Dlužník  ve  vyjádření  k odvolání  uvedl,  že  je  zcela  zmatečné  a  operuje 
s nepravdivými  údaji.  Dlužník  nemá  žádné  závazky  ani  vůči  navrhovateli,  ani  vůči 
jeho  bratrovi  M
  L
(označenému  jako  další  věřitel)  nebo  vůči  MPSV. 
Závazky  má  naopak  vůči  dlužníku  sám  navrhovatel,  který  proti  němu  jako  soudní 
exekutor  vede  několik  pravomocných  exekucí.  Dlužník  pokládá  podaný  insolvenční 
návrh  za  zjevně  šikanózní,  když  navrhovatel  není  schopen  uvést  konkrétní  údaje 
o pohledávkách  (jejich  splatnosti)  a  o  dlužníkově  platební  neschopnosti.  Svoji 
pohledávku vůči dlužníku opírá o nemožnost užívání údajně zadržovaných věcí, které 
v exekučním  řízení  proti  němu  vedeném  nebyly  sepsány.  Ignoruje  tak  stále 
dlužníkovo  sdělení,  že  neví,  jaké  věci  má  navrhovatel  na  mysli,  když  je  nijak 
neidentifikuje,  a  že  ovšem  dlužník  jako  soudní  exekutor  v  exekuci  vedené 
pro oprávněného  Envirex,  s.r.o.  žádné  věci  nedrží,  protože  žádné  neoznačil  ani 
nesepsal, a proto není co vydat. Protože se dlužník domnívá, že navrhovatel podáním 
insolvenčního návrhu sleduje zneužití účinků spojených se zahájením insolvenčního 
řízení,  navrhnul,  aby  odvolací  soud  napadené  usnesení  změnil  a  rozhodl, 
že insolvenční  návrh  se  odmítá  pro  zjevnou  bezdůvodnost,  a  aby  současně  z toho 
důvodu uložil insolvenčnímu navrhovateli pořádkovou pokutu.  
 
     
Navrhovatel  v replice  na  toto  vyjádření  žádal,  aby  soud  uložil  pořádkovou 
pokutu  naopak  dlužníku,  a  to  za  pohrdání  soudem  a  uvedení  soudu  v omyl.  Uvedl, 
že dlužník  provedl  soupis  jeho  majetku  v kanceláři,  kterou  měl  od  Envirex,  s.r.o. 
pronajatou,  když  zde  věci  žlutě  polepil,  zabavil  a  má  je  stále  –  přes  navrhovatelovy 
výzvy  k jejich  vydání  –  neoprávněně  v  držení.  Jestliže  tvrdí  opak,  jde  o  účelové 
 

                                                                                            
4                              KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
nepravdivé  tvrzení  a  pohrdání  soudem.  Navrhovatel  dodal,  že  dlužník  podle  CESR 
dlužil  MPSV  ještě  před  podáním  insolvenčního  návrhu.  Smírné  řešení  věci 
s navrhovatelem odmítá, na jeho výzvy k vydání věcí nereaguje. Dlužníkova platební 
neschopnost pak podle navrhovatele plyne z toho, že není schopen platit závazky ani 
dalším osobám, zejména M
 L
.     
 
   
Vrchní  soud  v Praze  přezkoumal  napadené  usnesení  i  řízení  jeho  vydání 
předcházející a dospěl přitom k závěru, že odvolání není opodstatněno.  
 
Podle  §  128  odst.  1  IZ  insolvenční  soud  odmítne  insolvenční  návrh,  který 
neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný anebo neurčitý, jestliže 
pro  tyto  nedostatky  nelze  pokračovat  v řízení;  učiní  tak  neprodleně,  nejpozději 
do 7 dnů poté, co byl insolvenční návrh podán. Ustanovení § 43 o.s.ř. se nepoužije.  
 
Podle  §  103  odst.  2  IZ  musí  být  v insolvenčním  návrhu  vždy  uvedeny 
i rozhodující  skutečnosti,  které  osvědčují úpadek  dlužníka  nebo jeho hrozící úpadek 
(§ 3 IZ), skutečnosti, ze kterých vyplývá oprávnění podat návrh, není-li insolvenčním 
navrhovatelem  dlužník,  musí  být  označeny  důkazy,  kterých  se  insolvenční 
navrhovatel  dovolává,  a  musí  z něj  být  patrno,  čeho  se  jím  insolvenční  navrhovatel 
domáhá.  
 
Podle  §  3  odst.  1  IZ  je  dlužník  v úpadku,  jestliže  má  a)  více  věřitelů 
a b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není 
schopen  plnit  (platební  neschopnost).  K posledně  uvedené  podmínce  §  3  odst.  2  IZ 
stanoví vyvratitelné domněnky, podle nichž se má za to, že dlužník není schopen plnit 
své  peněžité  závazky,  jestliže  a)  zastavil  platby  podstatné  části  svých  peněžitých 
závazků,  nebo  b) je  neplní  po dobu delší 3 měsíců po  lhůtě splatnosti, nebo  c)  není 
možné  dosáhnout  uspokojení  některé  ze  splatných  peněžitých  pohledávek  vůči 
dlužníku  výkonem  rozhodnutí  nebo  exekucí,  nebo  d)  nesplnil  povinnost  předložit 
seznamy uvedené v § 104 odst. 1 IZ, kterou mu uložil insolvenční soud.  
 
Podle § 3 odst. 3 IZ dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou 
–  podnikatelem,  je  v úpadku  i  tehdy,  je-li  předlužen.  O  předlužení  jde  tehdy,  má-li 
dlužník  více  věřitelů  a  souhrn  jeho  závazků  převyšuje  hodnotu  jeho  majetku. 
Při stanovení  hodnoty  dlužníkova  majetku  se  přihlíží  také  k další  správě  jeho 
majetku,  případně  k dalšímu  provozování  jeho  podniku,  lze-li  se  zřetelem  ke  všem 
okolnostem  důvodně  předpokládat,  že  dlužník  bude  moci  ve  správě  majetku  nebo 
v provozu podniku pokračovat.  
 
Pojmovým znakem úpadku v obou jeho formách je mnohost věřitelů dlužníka. 
V případě  úpadku  ve  formě  insolvence  (jak  plyne  z kumulativních  podmínek 
stanovených  v § 3  odst.  1  písm.  a/  až  c/  IZ)  musí  jít  o  víceré  (alespoň  2)  věřitele 
s pohledávkami již splatnými, a to nejméně po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, 
s tím,  že  tyto  závazky  dlužník  není  schopen  plnit  (platební  neschopnost).  Naproti 
tomu  při  úpadku  předlužením  se  podmínka  mnohosti  věřitelů  dlužníka  neodvozuje 
pouze  od  jeho  závazků  již  splatných;  rozhodné  tu  je  to,  zda  souhrn  dlužníkových 
závazků (splatných i nesplatných) převyšuje reálnou hodnotu jeho majetku. 
 
Nutno  zdůraznit,  že  vzhledem  k  závažnosti  dopadů,  jež  může  i  vadný 
insolvenční  návrh  vyvolat  v poměrech  dlužníka  nebo  třetích  osob,  soudní  praxe 
 

                                                                                            
5                               KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
důsledně  trvá  na  tom,  aby  insolvenční  navrhovatel  –  lhostejno,  zda  je  jím  dlužník 
či věřitel – řádně splnil zákonem předepsanou povinnost skutkových tvrzení, jež jsou 
dle § 103 odst. 2 IZ povinnými obsahovými náležitostmi insolvenčního návrhu, tj. aby 
vylíčil  rozhodující  skutečnosti,  které  osvědčují  úpadek  dlužníka  nebo  jeho  hrozící 
úpadek. Jde-li o návrh podaný věřitelem, musí tento navrhovatel navíc řádně vylíčit 
skutečnosti,  ze kterých  vyplývá  jeho  oprávnění  podat  návrh,  tj. skutečnosti  svědčící 
o tom,  že  má  proti  dlužníku  splatnou  pohledávku  (§  105  IZ).  Doložení  aktivní 
legitimace  navrhujícího  věřitele  je  primárním  předpokladem  projednání  dlužníkova 
úpadku  (je průkazem  navrhovatelova  oprávnění  požadovat,  aby  soud  na  podkladě 
jeho  insolvenčního  návrhu  tvrzený  úpadek  dlužníka  zjišťoval).  Procesní  povinnost 
tvrzení  dle  § 103  odst.  2  IZ  není  možno  mít  za  splněnou  (nelze  ji  nahradit)  tím, 
že insolvenční  navrhovatel  ohledně  příslušných  rozhodných  skutečností  odkáže 
na listinný  důkaz,  který  připojí  k  insolvenčnímu  návrhu  jako  přílohu  (viz  usnesení 
Nejvyššího  soudu  sen.  zn.  29  NSČR  7/2008  ze  dne  26.2.2009,  uveřejněné 
pod č. 91/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 
 
 
Požadavky stran povinnosti insolvenčního navrhovatele vylíčit v insolvenčním 
návrhu  skutečnosti  osvědčující  úpadek  nebo  hrozící  úpadek  dlužníka  jsou  ustáleny 
publikovanou  judikaturou  Nejvyššího  soudu  citovanou  v napadeném  usnesení 
soudem prvního stupně, a to usnesením sen. zn. 29 NSČR 7/2008 ze dne 26.2.2009 
(R  91/2009),  usnesením  sen.  zn.  29  NSČR  1/2008  ze  dne  27.1.2010  (R 88/2010), 
usnesením  sen.  zn. 29 NSČR  22/2009  ze  dne  20.5.2010  (R  26/2011)  a  usnesením 
sen.  zn.  29  NSČR  14/2011  ze  dne  21.12.2011  (R 44/2012).  Z této  judikatury  plyne, 
že v insolvenčním návrhu musí být tvrzeny takové okolnosti, z nichž závěr o úpadku 
dlužníka  nebo  o jeho  hrozícím  úpadku  logicky  vzato  vyplývá.  Rozhodujícími 
skutečnostmi,  které  osvědčují  úpadek  dlužníka  ve  formě  insolvence,  se  rozumí 
vylíčení  konkrétních  okolností,  z  nichž  insolvenční  soud  (shledá-li  je  pravdivými) 
bude  moci uzavřít,  že dlužník  má  více  věřitelů  (nejméně  dva),  kteří  vůči němu  mají 
pohledávky (vůči nimž má peněžité závazky), jež jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě 
splatnosti, a tyto závazky není schopen plnit. Součástí vylíčení takových rozhodujících 
skutečností  tedy  musí  být  nejen  konkrétní  údaje  o  věřitelích  dlužníka,  nýbrž 
i konkrétní  údaje  o  pohledávkách  takových  věřitelů,  včetně  konkrétních  údajů 
o splatnosti  těchto  pohledávek,  a  to  v míře,  která  v případě,  že  tato  tvrzení  budou 
shledána  pravdivými,  dovolí  insolvenčnímu  soudu  uzavřít,  že  dlužník  je  v  úpadku. 
Takový požadavek nesplňuje insolvenční návrh, v němž jsou sice konkrétně označeni 
další  věřitelé  dlužníka,  avšak  konkrétní  údaje  o  pohledávkách  takových  věřitelů 
a o jejich  splatnosti  jsou  nahrazovány  obecným  tvrzením,  že  dlužník  má  peněžité 
závazky, které jsou po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti, respektive že neplní své 
peněžité  závazky  po  dobu  delší  3  měsíců  po  lhůtě  splatnosti.  Na  posouzení,  zda 
insolvenční  návrh  má  náležitosti  předepsané  insolvenčním  zákonem  a  zda  není 
namístě  jeho  odmítnutí  podle  §  128  odst.  1,  přitom  nemá  vliv  okolnost, 
že při zkoumání,  zda  dlužník  je  v úpadku,  se  v insolvenčním  řízení  prosazuje 
vyšetřovací zásada. 
 
          Lze tedy shrnout, že navrhující věřitel dle § 103 odst. 2 IZ musí v insolvenčním 
návrhu  náležitě  vymezit  svoji  pohledávku  za  dlužníkem  co  do  důvodu  jejího  vzniku 
(rozhodných  okolností,  na  nichž  se  zakládá),  výše  a  splatnosti,  a  současně  takto 
identifikovat další věřitele dlužníka a jejich pohledávky (v případě tvrzeného úpadku 
insolvencí  i  co  do  splatnosti)  a  nabídnout  též  potřebná  další  konkrétní  skutková 
tvrzení,  z  nichž  se  podává  závěr  o dlužníkově  platební  neschopnosti  (objektivní 
 

                                                                                            
6                              KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
či založené  některou  ze zákonných  domněnek),  nebo  o  jeho  předlužení  (je-li 
podnikatelem).        
 
V dané věci však navrhovatel tuto svoji povinnost tvrzení zjevně nesplnil.  
 
V insolvenčním  návrhu  podaném  dne  9.4.2015,  jímž  se  domáhal  zjištění 
dlužníkova úpadku a jeho řešení konkursem a k němuž nepřipojil žádné přílohy (ani 
přihlášku  pohledávky),  navrhovatel  uvedl  pouze  toto:  „I.  Na  základě  rozhodnutí 
Ústavního soudu. II. Vznikla škoda v částce 1.000.000,- Kč která nebyla do dnešního 
dne  uhrazena.  I  přes  několik  dřívějších  výzev.  III.  Dále  uvádím,  že  dlužník  je 
předlužen a má více závazků po splatnosti. Jako další uvádím že dluží M
 L
 
V
 N
 
 také nálezem Ústavního soudu 
částku  1.000.000,-  Kč.“  Nato  navrhovatel  bez  dalšího  zakončil,  že  je  z uvedeného 
zřejmé, že dlužník je v platební neschopnosti, neboť není schopen plnit své peněžité 
závazky,  přičemž  vůči  navrhovateli  je  neplní  po  dobu  delší  3  měsíců  po  lhůtě 
splatnosti, a je tedy v úpadku ve smyslu § 3 IZ.     
 
    
V následném podání ze dne 10.4.2015 (A-7) pak dlužník (opět, aniž by připojil 
jakékoli přílohy) k věci dodal, že  žádá soud, aby prostudoval nález  Ústavního soudu 
I. ÚS 2770/11 ze dne 15.10.2013, že dosud nedošlo k vydání věcí, které nejsou součástí 
soupisu  zabavených  věcí  a  které  dlužník  jako  soudní  exekutor  nadále  drží  v areálu 
společnosti  Envirex,  s.r.o.,  čímž  vznikla  navrhovateli  škoda  ve  výši  1.000.000,-  Kč, 
když zabavené věci, které nepodléhají exekuci, dlužník nemohl používat a „ústavním 
soudem  tyto  věci  byly  vráceny  majiteli“.  Dodal,  že  na  dlužníka  byla  podána  kárná 
žaloba  u  Exekutorské  komory  ČR,  již  navrhovatel  také  informoval,  že  na  dlužníka 
podal  trestní  oznámení  pro  krádež.  Uzavřel,  že  dlužník  by  měl  ctít  zmíněný  nález 
Ústavního  soudu  a  neměl  by  neoprávněně  zadržovat  věci,  které  mu  podle  tohoto 
nálezu nepatří, a tedy se zdržet protiprávního jednání.  
 
       
Z uvedeného  je  zřejmé,  že  navrhovatel  v insolvenčním  návrhu  nevylíčil 
konkrétní  skutečnosti,  které  by  mohly  vést  soud  k závěru  o  existenci  jeho  splatné 
pohledávky  za  dlužníkem  z titulu  náhrady  škody  a  tedy  o  tom,  že  mu  svědčí  věcná 
legitimace, jež ho opravňuje zkoumání úpadku dlužníka se domáhat. Namísto vylíčení 
skutečností,  jež  by  svědčily  o  vzniku jeho  tvrzené  majetkové  újmy  ve   výši  1  mil.  Kč 
a o jejím  způsobení  porušením  právních  povinností  dlužníka,  odkazoval  na  nález 
Ústavního  soudu  I.  ÚS  2770/11  ze  dne  15.10.2013.  Rozhodná  skutková  tvrzení 
svědčící  o  navrhovatelově  splatné  pohledávce  za  dlužníkem  ale  musejí  být  vtělena 
do insolvenčního  návrhu  samého.  Břemeno  tvrzení  o  těchto  skutečnostech  spočívá 
výhradně na navrhovateli, a co není tvrzeno, nemůže být ani dokázáno. Tuto procesní 
povinnost tvrzení přitom dle § 103 odst. 2 IZ nelze - jak plyne z citovaného R 91/2009 
-  nahradit  tím,  že insolvenční  navrhovatel  ohledně  příslušných  rozhodných 
skutečností odkáže na připojený listinný důkaz.  
 
      
K tomu  nutno  dodat,  že  odkazovaný  nález  Ústavního  soudu  navrhovatel 
předložil  soudu  (bez  jakéhokoli  průvodního  dopisu)  až  po  vydání  napadeného 
usnesení,  dne  4.5.2015  (A-18),  a  že  ovšem  tento  nález  existenci  žádného  nároku 
navrhovatele  vůči  dlužníku  nedokládá  (neřeší).  Jeho  předmětem  je  totiž  ústavní 
stížnost  stěžovatele  M
  L
,  který  v  exekuci  vedené  proti  navrhovateli 
(povinnému)  na  návrh  oprávněného  Envirex,  s.r.o.  podal  návrh  na  vyškrtnutí 
movitých  věcí  ze  soupisu  provedeného  dlužníkem  (co  soudním  exekutorem) 
 

                                                                                            
7                              KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
s tvrzením,  že  sepsané  věci  patří  jemu  samému  (stěžovateli),  nikoli  povinnému 
(navrhovateli).  Touto  ústavní  stížností  -  jak  plyne  z předloženého  nálezu  Ústavního 
soudu  -  stěžovatel  dosáhl  zrušení  usnesení  soudu,  kterým  bylo  odmítnuto  jako 
nepřípustné  odvolání  proti  usnesení  dlužníka,  jímž  odmítl  uvedený  stěžovatelův 
návrh pro opožděnost. Daný ústavní nález tedy pouze vrátil k meritornímu soudnímu 
přezkumu  usnesení  dlužníka  o  odmítnutí  návrhu  na  vyškrtnutí  věcí  z  exekučního 
soupisu,  a  to  návrhu  podaného  nikoli  navrhovatelem,  ale  stěžovatelem  co  osobou 
uplatňující k sepsaným věcem vlastnické právo, které jejich soupis vylučuje. O žádné 
poškození  práv  navrhovatele  exekučním  postupem  dlužníka  se  tedy  v této  věci 
nejednalo,  přičemž  z  předloženého  nálezu  Ústavního  soudu  neplyne  žádný  škodní 
nárok  vůči  dlužníku  ani  ze  strany  stěžovatele,  jehož  navrhovatel  označil 
v insolvenčním  návrhu  jako  jediného  dalšího  věřitele  dlužníka;  důsledkem  tohoto 
nálezu  bylo  jen  to,  že  zůstala  nedořešena  otázka  včasnosti  (a  dle  výsledku  pak 
i oprávněnosti) stěžovatelova návrhu na vyškrtnutí věcí z exekučního soupisu.  
 
      
Lze  tedy  uzavřít,  že  navrhovatel  vskutku  nevylíčil  konkrétní  skutečnosti 
nasvědčující  úpadku  dlužníka,  když  nenabídl  dostatečná  skutková  tvrzení  dokonce 
ani  o  existenci  své  vlastní  splatné  pohledávky  za  dlužníkem,  jejímž  prostřednictvím 
by prokázal svoji legitimaci k podání insolvenčního návrhu a na níž ovšem současně 
stavěl  i  tvrzení  o  mnohosti  věřitelů  dlužníka  co  základním  předpokladu  stavu  jeho 
úpadku, když označil jediného dalšího věřitele dlužníka - M
 L
. Ani jeho 
pohledávku však skutkově nevymezil. Navrhovatel tedy nespecifikoval náležitě vůbec 
žádný dlužníkův závazek, a tedy neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že má nějakého 
věřitele (natož více věřitelů).   
 
          Zcela  příkladně  soud  prvního  stupně  k věci  poznamenal,  že  jakkoli  je 
dokazování  skutečností  potřebných  k osvědčení  dlužníkova  úpadku  ovládáno 
vyšetřovací  zásadou  vtělenou  do  §  86  IZ,  tato  zásada  sama  o  sobě  nenahrazuje 
na prvním místě stojící povinnost tvrzení, jež stíhá insolvenčního navrhovatele, tedy 
jeho povinnost uvést konkrétní skutková tvrzení o skutečnostech, jež jsou z hlediska 
rozhodování  o  insolvenčním  návrhu  právně  významné.  Teprve  za  předpokladu, 
že soud má k dispozici bezvadný insolvenční návrh, může přistoupit k další fázi řízení, 
tedy ke zjišťování věřitelovy legitimace k podání tohoto návrhu a poté i ke zjišťování 
dlužníkova úpadku. Není-li tu takový návrh, nesmí insolvenční soud činit žádné další 
úkony  (ani  vyzývat  navrhovatele  k odstranění  vad  návrhu  či  podle  §  128  odst.  3  IZ 
vyzývat dlužníka k předložení seznamů jeho majetku, závazků a zaměstnanců), nýbrž 
je povinen podle § 128 odst. 1 IZ insolvenční návrh bez dalšího neprodleně, nejpozději 
do 7 dnů od jeho podání, odmítnout.    
 
Věřitel  nemá  –  na  rozdíl  od  dlužníka  –  právní  povinnost  podat  insolvenční 
návrh  a  nemá  ani  „právní  nárok“  na  insolvenční  návrh.  Jestliže  věřitel  nemá 
dostatečné  a  věrohodné  informace  o  dalších  dlužníkových  věřitelích,  o  jejich  déle 
splatných pohledávkách,  o  dlužníkově platební  neschopnosti  či dalších  okolnostech, 
jež  o  dlužníkově  úpadku  ve  formě  insolvence  nebo  ve  formě  předlužení  (jde-li 
o dlužníka  podnikatele)  svědčí,  nebo  pokud  není  schopen  bezpochybně  listinami 
osvědčit,  nebo  dokonce  ani  řádně  skutkově  vymezit  svoji  vlastní  pohledávku 
za dlužníkem,  pak  není  nikterak  opodstatněno,  aby  se  zjištění  jeho  úpadku 
insolvenčním návrhem domáhal. Za takové situace je namístě, aby věřitel k ochraně 
svých  práv  (k  vymožení  pohledávky  za dlužníkem,  jestliže  je  o  její  existenci 
přesvědčen)  zvolil  standardní  postup,  tj.  cestu  nalézacího  řízení  a  individuálního 
 

                                                                                            
8                               KSPH 70 INS 9277/2015 
2 VSPH 853/2015 
                                                         
výkonu  rozhodnutí.  Insolvenční  řízení  není  a  nemůže  být  nástrojem  nahrazujícím 
(ve sporu  o  pohledávku  mezi  věřitelem  a  dlužníkem)  cestu  nalézání  práva 
před orgány  k tomu  povolanými.  Jeho  účelem  je  řešení  úpadku  a  hrozícího  úpadku 
dlužníka  v  soudním  řízení  některým  ze  stanovených  způsobů  tak,  aby  došlo 
k uspořádání  majetkových  vztahů  k osobám  dotčeným  dlužníkovým  úpadkem  nebo 
hrozícím úpadkem a k co nevyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových 
věřitelů (§ 1 písm. a/ IZ).  
 
Z uvedených  důvodů  odvolací  soud  shodně  jako  soud  prvního  stupně  dospěl 
k závěru,  že  navrhovatelův  insolvenční  návrh  vykazuje  nedostatky,  pro něž  v řízení 
nelze  pokračovat,  a  pro  něž  musí  být  dle  §  128  odst.  1  IZ  bez  dalšího  odmítnut. 
Protože  vady  insolvenčního  návrhu  může  navrhovatel  odstranit,  jen  dokud  soud 
prvního  stupně  nevydal  usnesení  o  odmítnutí  návrhu podle  §  128  IZ,  nemohou  mít 
z hlediska  posouzení  věcné  správnosti  napadeného  usnesení  žádného  významu 
doplnění  insolvenčního  návrhu,  která  navrhovatel  učinil  k odstranění  jeho 
nedostatků  až  v rámci  odvolacího  řízení  (viz  usnesení  Vrchního  soudu  v  Praze 
sp. zn. KSPL  20  INS  437/2008,  1  VSPH  5/2008-A  ze  dne  17.3.2008  uveřejněné 
pod č. 11/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 
 
Proto  odvolací  soud napadené usnesení  podle  §  219  o.s.ř.  jako  věcně  správné 
potvrdil,  a  to  i  v akcesorickém  rozhodnutí  o náhradě  nákladů  řízení.  Navrhovatelův 
insolvenční návrh byl odmítnut, dlužník má proto podle § 146 odst. 3 o.s.ř. vůči němu 
právo  na náhradu  nákladů  řízení,  jež  mu  ovšem  nevznikly  ani  v řízení před  soudem 
prvního stupně, ani v řízení odvolacím. Proto o nákladech odvolacího řízení rozhodl 
odvolací  soud  za  použití  §  224  odst.  1  o.s.ř.,  jak  uvedeno  v bodě  II.  výroku  tohoto 
usnesení. 
 
Současně - s ohledem na dlužníkovo vyjádření k odvolání - považoval odvolací 
soud  za potřebné  dodat,  že  pokud  dlužníku  zahájením  daného insolvenčního  řízení, 
které  bylo  -  vinou  navrhovatele  -  skončeno  odmítnutím  jeho  insolvenčního  návrhu, 
vznikla škoda nebo jiná újma, je oprávněn uplatnit ji soudně postupem dle § 147 IZ.  
 
P o u č e n í : 
Proti  tomuto usnesení  je  dovolání přípustné,  jestliže  rozhodnutí 
odvolacího  soudu  závisí  na  vyřešení  otázky  hmotného  nebo 
procesního  práva,  při  jejímž  řešení  se  odvolací  soud  odchýlil 
od ustálené  rozhodovací  praxe  dovolacího  soudu  nebo  která 
v rozhodování  dovolacího  soudu  dosud  nebyla  vyřešena  nebo  je 
dovolacím  soudem  rozhodována  rozdílně  anebo  má-li  být 
dovolacím  soudem  vyřešená  právní  otázka  posouzena  jinak 
(§ 237,  §  239  a  §  240  odst.  1  o.s.ř.).  Dovolání  se  podává 
k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí 
odvolacího soudu prostřednictvím Krajského soudu v Praze. 
 
V Praze dne 20. května 2015 
 
 
 
          Mgr. Ivana M l e j n k o v á, v. r. 
 
                       
 
 
 
 
   předsedkyně senátu 
Za správnost vyhotovení: 
Borodáčová