Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Zaslání rozsudku č. j. 1 T 113/2016 – 919'.


 
    
 
 
 
 
 
 
 
            68 To 152/2017 - 958 
 
ČESKÁ REPUBLIKA  
 
R O Z S U D E K  
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
 
 
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jednal dne 28. srpna 2017 v senátě složeném 
z předsedy  senátu  JUDr.  Bohuslava  Miervy  a  soudců  JUDr.  Vladimíra  Sedláčka  a  JUDr.  Lenky 
Konrádové  o  odvolání  Okresního  státního  zástupce  v Přerově,  odvolání  obžalovaného 
ˇXXXXXXXXXXXXXXXXXX 

odvolání 
poškozených 
XXXXXXXXXXXXXXX, 
XXXXXXXXXXXXXX,  XXXXXXXXXXXXXX  a  XXXXXXXXXXXXXXX,  proti  rozsudku 
Okresního  soudu  v Přerově  ze  dne  22. 11. 2016,  č.  j.  1  T  113/2016  –  919,  a  po  provedeném 
veřejném zasedání rozhodl     
 
t a k t o : 
 
I. 
Z podnětu odvolání obžalovaného xxxxxxxxxxxx se podle § 258 odst. 1 písm. e) odst.2 tr. 
řádu napadený rozsudek z r u š u j e  v celém výroku o trestu. 
 
Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu se obžalovaný 
 
XXXXXXXXXXXXXXX ,  
 
nar.  XXXXXXXXXXXX v Přerově, dělník, tiskař, řezač, trvale bytem XXXXXXXXXXXXX 
 
při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku 

  pokračování 
-2- 
68 To 152/2017 
 
 
 
 
n o v ě   o d s u z u j e  
 
podle  §  143  odst.  2  tr.  zákoníku  k trestu  odnětí  svobody  v trvání  2  (dvou)  let  a  6  (šesti) 
měsíců.  
 
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon tohoto trestu podmíněně odkládá 
a zkušební doba se stanoví v trvání 4 (čtyř) let.  
 
Podle  §  73  odst.  1,  odst.  3  tr.  zákoníku  se  obžalovanému  ukládá  trest  zákazu  činnosti 
spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně na dobu 8 (osmi) let.  
 
 
V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek n e z m ě n ě n 
 
II. Podle § 256 tr. řádu se odvolání Okresního státního zástupce v Přerově   z a m í t á.  
 
III.  Podle § 253 odst. 1 tr. řádu se odvolání poškozených XXXXXXXXXXXXXXXXXX a 
XXXXXXXXXXX   z a m í t a j í . 
 
O d ů v o d n ě n í: 
 
 
Shora  citovaným  napadeným  rozsudkem  Okresního  soudu  v Přerově  byl  obžalovaný 
XXXXXXXXXXXXXX  uznán  vinným  ze  spáchání  přečinu  usmrcení  z nedbalosti  podle  §  143 
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním tak, jak je blíže popsáno ve skutkové větě 
ve  výroku  napadeného  rozsudku.  Na  tomto  místě  je  pak  dle  názoru  odvolacího  soudu  nutno 
zdůraznit,  a  to  z hlediska  následného  odůvodnění  tohoto  rozhodnutí,  že  obžalovaný 
XXXXXXXXXXXXX  byl  tímto  napadeným  rozsudkem  OS  v Přerově  uznán  vinným  ve  své 
podstatě  po  skutkové  stránce,  jakož  i  z hlediska  volby  právní  kvalifikace,  zcela  shodně,  jak  bylo 
uvedeno  v obžalobě  podané  ze  strany  Okresního  státního  zastupitelství  v Přerově.  Za  toto 
protiprávní  jednání  byl  pak  obžalovanému  uložen  podle  § 143  odst.  2  tr.  zákoníku  nepodmíněný 
trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl za splnění podmínek vyplývajících z ust. § 
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do typu věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. 
zákoníku byl pak dále obžalovanému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a 
nošení  střelné  zbraně,  na  dobu  8  let.  Podle  §  229  odst.  1  tr.  řádu  pak  byli  poškození 
XXXXXXXXXXXXXXXXXX  a  XXXXXXXXXXXX  zcela  odkázáni  se  svými  uplatněnými 
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V podrobnostech, pokud se týká 
důvodů tohoto rozhodnutí, je pak možno odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozsudku tak, 
jak bylo vyhotoveno soudem I. stupně.  
 

  pokračování 
-3- 
68 To 152/2017 
 
 
 
Proti  tomuto  rozsudku  bylo  podáno  v zákonné  lhůtě  odvolání  ze  strany  obžalovaného 
XXXXXXXXXXXX,  ze  strany  Okresního  státního  zástupce  v Přerově,  a  dále  ze  strany 
poškozených XXXXXXXXXXXXXXXXX a XXXXXXXXXX. 
 
Obžalovaný XXXXXXXXXX své odvolání podal ve smyslu ust. § 258 odst. 1 písm. e) tr. 
řádu  toliko  proti  výroku  o  trestu  shora  citovaného  rozsudku,  a  to  z důvodu,  že  uložený  trest 
považuje za nepřiměřeně přísný. Obžalovaný poukázal na to, že nikterak nebrojí proti skutkovým 
zjištěním nalézacího soudu, ani proti zvolené právní kvalifikaci, tedy přijímá závěr nalézacího soudu 
o své vině. Oproti tomu však brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť 
má za to, že s ohledem na svoji osobu, dosavadní naprostou bezúhonnost, jakož i okolnosti daného 
případu,  by  uložení  podmíněného  trestu  odnětí  svobody,  s přiměřenou  zkušební  dobou,  lépe  a 
efektivněji působilo na jeho osobu, zejména ve vztahu k obecnému účelu trestání. Proto závěrem 
podaného  odvolání  obžalovaný  navrhl,  aby  odvolací  soud  zrušil  napadený  rozsudek  ve  výroku  o 
trestu a poté mu sám uložil shora navrhovaný podmíněný trest. Proti trestu spočívajícím v zákazu 
činnosti, neměl obžalovaný žádných výhrad. 
 
Okresní státní zástupce v Přerově napadl shora citovaný rozsudek jak ve výroku o vině, 
tak ve výroku o trestu, a to v neprospěch obžalovaného. Své námitky pak okresní státní zástupce 
rozdělil do dvou skupin, a to jednak na procesní námitky, týkající se věcné nepříslušnosti ve věci 
rozhodujícího soudu a dále na námitky týkající se extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů 
a jejich obsahem.  
 
Oproti  podané  obžalobě soud  I.  stupně  vypustil  ze  znění  skutkové  věty  tu část,  kde  bylo 
uvedeno, že při provádění zákroku proti poškozenému, „v době, kdy jmenovaný již ležel na zemi, 
kde  ho  znehybnil  strážník  XXXXXXXXXXXX,  naprosto  nepatřičně  manipuloval  s nabitou 
zbraní......Okresní  soud  takto  dospěl  k závěru,  že  k výstřelu  došlo  buď  po  pádu  poškozeného  na 
zem a jeho zakleknutí strážníkem XXXXXXXXX, nebo bezprostředně před pádem poškozeného 
na  zem,  v chumlu  lidí  před  barem.  Nalézací  soud  oba  tyto  závěry  hodnotí  jako  možné  a 
nevyvrácené,  kdy  za  této  situace  je  nutno  přiklonit  se  ke  skutkové  variantě,  která  je  pro 
obžalovaného příznivější. Nalézací soud také učinil závěr, že provedeným dokazováním nebylo bez 
důvodných pochybností prokázáno, že by obžalovaný chtěl poškozeného přímo usmrtit, či by byl 
s takovým následkem srozuměn. Takovýto skutkový závěr je sice možný, avšak není jediný možný. 
Právě tyto závěry pak dle názoru okresního státního zástupce jednoznačně svědčí o tom, že okresní 
soud  rozhodoval  ve  věci  jako  soud  věcně  nepříslušný.  Nalézací  soud  totiž  pracoval  se  dvěmi 
variantami skutkového děje, přitom jedna by vedla k závěru o úmyslném zavinění, tedy o vraždě, a 
druhá o nedbalostním zavinění. Pokud pak za této situace nalézací soud při hodnocení věci připustil 
úvahu  i  o  právní  kvalifikaci  daného  jednání  jako  trestného  činu,  k jehož  projednání  je  příslušný 
krajský  soud,  pak  nemohl  ve  věci  rozhodovat  soud  okresní.  Právě  s takovouto  „krajskou“  právní 
kvalifikací jednání obžalovaného nalézací soud pracoval, když jako možnou připustil variantu, že k 
výstřelu  došlo  na  ležícího  a  v podstatě  bezbranného  poškozeného  zakleknutého  strážníkem 
XXXXXXXXXX. Je tedy možno dovodit závěr, že obžalovaný chtěl poškozeného přímo usmrtit, 
či že s tím byl srozuměn, což nelze podřadit pod jinou právní kvalifikaci než tr. čin vraždy dle § 140 
tr. zákoníku, která zakládá příslušnost krajského soudu.  
Již  tato  okolnost,  tedy,  že  okresní  soud  posuzoval  věc  jako  věcně  nepříslušný,  by  sama 
o sobě měla být dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, když soud I. stupně měl 
věc předložit k rozhodnutí o příslušnosti dle § 222 odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci. 
Návrh  na  předložení  této  věci  vrchnímu  soudu  za  účelem  určení  věcné  příslušnosti  soudu 
k projednání obžaloby byl přitom okresnímu soudu navrhován již v průběhu hlavního líčení, ovšem 
ze strany nalézacího soudu nebyl tento návrh akceptován. 
Pokud se pak týká oblasti samotného hodnocení důkazů ze strany soudu I. stupně, pak je 
nutno  uvést,  že  nalézací  soud  dospěl  k závěru,  že  k výstřelu  došlo  před  pádem  poškozeného  na 
zem, tedy v chumlu lidí před barem. Tento závěr je však v rozporu s důkazy objektivní povahy, tedy 

  pokračování 
-4- 
68 To 152/2017 
 
 
 
zejména se závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru kriminalistiky, 
odvětví  balistiky  a  fyzikální  chemie.  V této  souvislosti  pak  okresní  státní  zástupce  poukázal  na 
charakter střelného poranění hlavy poškozeného, kdy není žádných pochyb o tom, že ústí hlavně 
použité  zbraně  bylo  přiloženo  či  přitisknuto  k vnější  vrstvě  tkaniny  přední  strany  kapuce  bundy 
poškozeného.  Střelný  kanál  směřoval  shora  dolů.  Poškozený  měl  kapuci  bundy  v podstatě  zcela 
přetaženou přes hlavu, tudíž poškozený v okamžiku výstřelu tak měl zcela znemožněnou jakoukoli 
orientaci v prostoru, neboť oči měl překryté kapucí. Je tedy dle názoru okresního státního zástupce 
prakticky  vyloučeno,  aby  obžalovaný  ze  zbraně  takto  –  shora  dolů,  v úrovni  horní  části  ucha 
poškozeného  –  vystřelil  na  stojícího  poškozeného,  natož  aby  k výstřelu  došlo  z nedbalosti  při 
zvažování úderu zbraní. Za této situace by musel obžalovaný nataženou zbraní máchat vysoko nad 
svou hlavou, navíc přesně v okamžiku dotyku ústí hlavně a hlavy poškozeného, zmáčknout spoušť. 
Takovéto nakládání s nataženou zbraní by ovšem zjevně překročilo hranici pouhé hrubé nedbalosti 
směrem  k nejméně  nepřímému  úmyslu.  V této  souvislosti  pak  dále  v rámci  podaného  odvolání 
provedl  okresní  státní  zástupce  rozbor  výsledků  provedeného  důkazního  řízení.  Z těchto  důkazů 
pak  dle  názoru  okresního  státního  zástupce  vyplývá  jednoznačný  závěr,  že  k výstřelu  na 
poškozeného  došlo  v situaci,  kdy  ležel  na  zemi  a  byl  znehybňován  strážníkem 
XXXXXXXXXXXX, oproti alternativnímu závěru soudu nalézacího. Za takovéto situace pak nelze 
jednání obžalovaného podřadit pod jiný trestný čin, než zločin vraždy. S odkazem na shora uvedené 
je  extrémní  rozpor  při  hodnocení  důkazů  nalézacím  soudem  spatřován  v tom,  že  z obsahu 
jednotlivých  důkazních  prostředků  vyvozuje  závěr,  který  je  ovšem  při  jejich  komplexním 
vyhodnocení  vyloučen,  a  je  tedy  opakem  toho,  co  z nich  vyplývá.  Proto  závěrem  podaného 
odvolání okresní státní zástupce navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil dle ust. § 257 
odst.  1  písm.  a)  tr.  řádu  a  poté  rozhodl  o předložení  věci  vrchnímu  soudu  k rozhodnutí  o 
příslušnosti.  
 
Poškození  XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX  a  XXXXXXXXXX,  pak  v rámci  
podaného  odvolání,  podaného  proti  výroku  o  náhradě  škody,  prostřednictvím  svého  zmocněnce, 
namítali,  že  nalézací  soud  všechny  poškozené  odkázal  s jejich  uplatněnými  nároky  na  řízení  ve 
věcech občanskoprávních, kdy tento postup nalézací soud zdůvodnil tím, že postupoval v souladu 
s ust.  §  2914  NOZ,  který  stanoví  pravidla  pro  nárok  na  náhradu  škody v případě,  když  ke  škodě 
dojde  tak,  že  ten,  kdo  při  své  činnosti  použije  zmocněnce,  zaměstnance  nebo  jiného  pomocníka, 
nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by jí způsobil sám. Dále se pak soud I. stupně zabýval 
i uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu, kterou shledal v uplatněné výši jako nedůvodnou.  
Je  nutno  konkretizovat,  že  s nárokem  na  náhradu  škody  se  připojila  k tomuto  trestnímu 
řízení  pošk.  XXXXXXXXXXXX  a  dále  s nárokem  na  náhradu  nemajetkové  újmy  se  připojili 
zbývající  poškození  s tím,  že  nárok  uplatnili  na  základě  předloženého  znaleckého  posudku  a 
navrhovali,  aby  náhrada  škody,  kterou  uplatnili,  jim  byla  v rámci  trestního  řízení  přiznána,  neboť 
vznikla v přímé souvislosti s protiprávním jednáním obž. XXXXXXXXXX.  
 
Všichni  poškození  pak  nesouhlasí  s rozhodnutím  nalézacího  soudu,  který  je  odkázal  na 
řízení občanskoprávní, neboť jsou přesvědčeni, že svůj nárok uplatnili řádně a včas a tudíž mělo být 
o  něm  rozhodnuto  v rámci  trestního  řízení  vedeného  proti  obžalovanému  XXXXXXXX.  Proto 
závěrem  tohoto  odvolání  poškození  navrhli,  aby  krajský  soud  změnil  napadený  rozsudek  soudu 
I. stupně tak, aby jim byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, jak jej všichni 
poškození uplatnili.  
 
K veřejnému  zasedání  před  odvolacím  soudem  se  pak  bez  jakékoliv  omluvy  či  žádosti 
o odročení  tohoto  veřejného  zasedání  nedostavili  jednotliví  poškození,  ani  zmocněnec  těchto 
poškozených. Za splnění zákonných podmínek pak odvolací soud ve věci jednal v rámci veřejného 
zasedání  v nepřítomnosti  těchto  osob,  když  zmocněnec  poškozených  Mgr.  Ing.  J.  Chlubna  byl 
o konání tohoto veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn již dne 13. 7. 2017. 
 

  pokračování 
-5- 
68 To 152/2017 
 
 
 
Krajský  státní  zástupce  přítomný  při  veřejném  zasedání  před  odvolacím  soudem  se  k věci 
vyjádřil tak, že předně plně odkazuje na písemně vyhotovené odvolání okresního státního zástupce, 
avšak  ze  strany  krajského  státního  zastupitelství  je  třeba  k tomuto  podanému  odvolání  uvést,  že 
napadený rozsudek OS v Přerově, pokud se týká užité právní kvalifikace, a to usmrcení z nedbalosti 
dle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, je považován za správný, když krajské státní zastupitelství se 
neztotožňuje  s argumentací  vyplývající  z podaného  odvolání  okresního  státního  zástupce, 
spočívající v tom, že by se v daném případě mělo jednat o trestný čin vraždy. Toto vyjádření však 
v žádném případě neznamená, že krajské státní zastupitelství bere toto odvolání okresního státního 
zastupitelství zpět. Podané odvolání by tak mělo být projednáno, neboť se jedná o stěžejní námitku, 
o níž by mělo být rozhodnuto ze strany nezávislého odvolacího soudu. Závěrem tohoto vyjádření 
pak bylo ponecháno na zvážení odvolacího soudu, zda vyhoví odvolání OSZ v Přerově, nebo zda 
toto odvolání zamítne dle ust. § 256 tr. řádu.  
Pokud  se  pak  týká  odvolání  obžalovaného  a  poškozených,  pak  je  třeba  uvést,  že  soud 
I. stupně se náležitě zabýval jak polehčujícími, tak přitěžujícími okolnostmi na straně obžalovaného, 
kdy  i  krajské  státní  zastupitelství  má  za  to,  že  uložený  trest  je  poměrně  přísný,  ovšem  na  druhé 
straně  nelze  hovořit  o  tom,  že  by  šlo  o  zjevně  nepřiměřeně  přísný  trest,  a  proto  byl  ohledně 
odvolání obžalovaného navržen postup dle ust. § 256 tr. řádu. Pokud se týká odvolání poškozených, 
pak  má  krajský  státní  zástupce  za  to,  že  soud  I.  stupně  náležitě  odůvodnil  svůj  výrok  o  náhradě 
škody, vypořádal se s námitkami zmocněnce, tudíž lze dovodit, že i tento napadený výrok, týkající 
se náhrady škody je správný a zákonný. Proto byl ohledně odvolání poškozených rovněž navržen 
postup dle ust. § 256 tr. řádu.  
 
Obhájce  obžalovaného  XXXXXXXXXX  se  k věci  samé,  jakož  i  k odvolání  okresního 
státního zástupce, vyjádřil tak, že obžalovaný je již od počátku vedení tohoto trestního řízení stíhán 
pro  stejný  trestný  čin,  který  vyplývá  i  z napadeného  rozsudku.  Je  nutno  zdůraznit,  že  od  vydání 
kompetenčního  rozhodnutí  vrchního  státního  zastupitelství,  nedošlo  v této  trestní  věci    k žádné 
změně z hlediska skutkových zjištění, ani z hlediska právního, která by ukazovala na tu oprávněnost 
opravného prostředku podaného ze strany Okresního státního zastupitelství v Přerově. Proto bylo 
navrženo zamítnutí odvolání Okresního státního zástupce v Přerově dle ust. § 256 tr. řádu.  
Pokud  se  pak  týká  odvolání  poškozených,  pak  je  třeba  konstatovat,  že  ačkoliv  situace 
poškozených  je  velmi  nepříjemná,  je  nutno  zdůraznit,  že  ani  s tímto  podaným  odvoláním 
poškozených obžalovaný nesouhlasí, neboť poškození náležitě nepochopili institut, tedy připojení 
se řádně k tomuto trestnímu řízení, ať již se týká právního nároku či právní skutečnosti právního 
postavení obžalovaného v dané trestní věci, kdy je na místě konstatovat, že OS v Přerově se i touto 
problematikou  velmi  podrobně  zabýval.  I  toto  podané  odvolání  poškozených  by  tedy  mělo  být 
zamítnuto dle ust. § 256 tr. řádu. Rozsudek nalézacího soudu je tedy ze stany obhajoby po všech 
stránkách považován za velmi správný, přesvědčivý a kvalitní, kdy toliko ohledně výroku o trestu je 
navržena úprava ve prospěch obžalovaného, ve znění podaného odvolání. 
 
Krajský soud podle ust. § 254 tr. řádu na základě podaných odvolání přezkoumal zákonnost 
a  odůvodněnost  všech  výroků  napadeného  rozsudku,  jakož  i  správnost  postupu  řízení,  které 
vyhlášení napadeného rozsudku předcházelo a na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že toliko 
odvolání  obžalovaného  nelze  upřít  důvodnosti,  kdy  oproti  tomu  zbývající  podaná  odvolání,  a  to 
konkrétně  Okresního  státního  zástupce  v Přerově  a  odvolání  poškozených,  nebyla  shledána  jako 
důvodná.  
 
Poté, co se odvolací soud velmi podrobným způsobem seznámil s obsahem předloženého 
spisového  materiálu,  vyslovenými  výroky  a  odůvodněním  napadeného  rozsudku,  jakož 
i s námitkami odvolatelů, které vyplývají z podaných odvolání, považuje za nutné konstatovat, že na 
napadené rozhodnutí soudu I. stupně je nutno, a to především z hlediska dovozených skutkových 
závěrů,  jakož  i  z hlediska  volby  právní  kvalifikace,  pohlížet  jako  na  rozhodnutí  zcela  správné, 

  pokračování 
-6- 
68 To 152/2017 
 
 
 
důvodné  a  zákonné,  neboť  tyto  závěry  nalézacího  soudu,  týkající  se  problematiky  viny,  nacházejí 
náležitou  oporu  ve  výsledcích  provedeného  důkazního  řízení.  I  přes  námitky  okresního  státního 
zástupce,  jak  vyplývají  z podaného  odvolání,  je  nutno  konstatovat,  že  nalézací  soud  náležitým 
způsobem  v odůvodnění  svého  rozhodnutí  rozvádí  výsledky  provedeného  důkazního  řízení,  co 
konkrétně  z těchto  provedených  důkazů  vyplývá  a  jakým  způsobem  tyto  zjištěné  skutečnosti, 
z hlediska dovozené viny obžalovaného, hodnotil. Z tohoto hlediska je třeba napadené rozhodnutí 
nalézacího  soudu  vyhodnotit  jako  velmi  podrobné,  pečlivé,  správné  a  zákonné.  Je  tedy  možno 
konstatovat,  pokud  se  týká  výroku  o  vině  obžalovaného,  že  okresní  soud  dle  názoru  odvolacího 
soudu  provedl  v předmětné  trestní  věci  všechny  důkazy  potřebné  k tomu,  aby  byl  náležitým 
způsobem zjištěn skutkový stav věci, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu 
ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, kdy tyto důkazy pak okresní soud i zcela správně vyhodnotil jak jednotlivě, 
tak  v jejich  souhrnu  dle  ust.  §  2  odst.  6  tr.  řádu.  Své  rozhodnutí  v otázce  viny  pak  okresní  soud 
náležitě odůvodnil provedenými důkazy. S těmito závěry nalézacího soudu se odvolací soud zcela 
ztotožňuje,  kdy  z tohoto  důvodu  je  možno,  pokud  se  týká  problematiky  viny,  zcela  odkázat  na 
obsah  odůvodnění  napadeného  rozsudku,  neboť  ve  své  podstatě  odvolací  soud  ani  neshledává 
žádných  takových  dalších  argumentů,  kterými  by  odůvodnění  rozhodnutí  nalézacího  soudu 
z uvedeného hlediska, ještě navíc mohl nějak doplnit.  
 
Nad  rámec  úvah  a  závěrů,  kterými  nalézací  soud  odůvodnil  svoje  rozhodnutí,  je  třeba  ze 
strany odvolacího soudu k dané trestní věci uvést následující.  
 
 
Odvolací  soud  se  v žádném  případě  neztotožňuje  s námitkami  vyplývajícími  z odvolání 
podaného  ze  strany  Okresního  státního  zástupce  v Přerově,  neboť  z hlediska  závěrů  o  dovozené 
vině obžalovaného, nelze nalézacímu soudu ničeho vytknout. Není tedy možno souhlasit ve smyslu 
odvolání  podaného  ze  strany  okresního  státního  zástupce  s tím,  že  by  nalézací  soud  učinil  své 
závěry  o  vině  obžalovaného  v rozporu  s výsledky  provedeného  důkazního  řízení.  Rovněž  tak  se 
odvolací  soud  neztotožňuje  s odvoláním  okresního  státního  zástupce  v tom  smyslu,  že  by 
předmětné  jednání  obžalovaného  mělo  být  právně  posouzeno  jako  trestný  čin  vraždy.  Je  totiž 
zřejmé, že oproti výsledkům důkazního řízení vyplývajícím z přípravného řízení, jakož i od doby, 
kdy  ve  věci  ve  sporu  o  příslušnost  rozhodovalo  Vrchní  státní  zastupitelství  v Olomouci  dne 
20. 1. 2016,  se  pak  v průběhu  řízení  před  soudem  I.  stupně  tento  původní  důkazní  stav  následně 
nijakým způsobem nezměnil. Skutkové závěry dovozené ze strany nalézacího soudu, jakož i závěry 
ohledně  zvolené  právní  kvalifikace,  lze  tak  ze  strany  odvolacího  soudu  označit  za  zcela  přiléhavé 
a správné.  
 
Z provedeného důkazního řízení, zejména pak ze svědeckých výpovědí, nevyplývá ničeho, 
co  by  svědčilo,  jak  namítá  okresní  státní  zástupce,  o  úmyslném  usmrcení  poškozeného  ze  strany 
obžalovaného, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Slyšení svědci nic konkrétního neviděli, nikdo 
ze slyšených osob se nedokázal jasně a konkrétně vyjádřit, za jakých okolností došlo k výstřelu ze 
zbraně. Svědci tak popisují ve své podstatě jen chaos a nepřehlednou situaci při provádění zákroku, 
která nastala v prostoru před barem na místě činu. Odvolací soud pak zcela kategoricky postrádá 
i jakýkoliv  motiv  na  straně  obžalovaného,  který  by  jej  měl  vést  k úmyslnému  usmrcení 
poškozeného, když tyto osoby se do inkriminovaného okamžiku vůbec ani neznaly. Z provedeného 
dokazování  lze  pak  dovodit  pouze  zcela  neurčitý  závěr,  že  k nešťastnému  výstřelu  ze  zbraně 
obžalovaného mohlo dojít v různých situacích a v různých pozicích obžalovaného a poškozeného, 
jakož i za různých okolností (např. při vedeném úderu zbraní do hlavy poškozeného, případně při 
zatahání  za  ruku  obžalovaného  neznámou  osobou,  ve  které  měl  v daný  okamžik  obžalovaný 
odjištěnou  zbraň  atd.).  Těchto  verzí,  jak  k předmětné  události  mohlo  dojít  a  došlo,  lze  dovodit 
vícero, avšak ani přes uceleně provedené dokazování, se v tomto směru nepodařilo zjistit nijakých 
bližších a přesných údajů, které by eventuelně mohly vést k závěru, že jednání obžalovaného bylo 
úmyslné. Takovéto poznatky však z provedeného dokazování ani v nejmenším nevyplývají, kdy lze 

  pokračování 
-7- 
68 To 152/2017 
 
 
 
uvést,  že  pokud  by  takovéto  poznatky  zjistil  již  nalézací  soud,  pak  by  zcela  nepochybně  již  sám 
přistoupil k předložení dané věci příslušnému soudu, a to za účelem rozhodnutí o věcné příslušnosti 
ve  smyslu  ust.  §  222  odst.  1  tr.  řádu.  K takovémuto  postupu  však  ani  odvolací  soud  neshledává 
jakýchkoliv poznatků či podkladů, které by vyplývaly z přezkoumávané trestní věci. Proto odvolací 
soud považuje za nadbytečné předkládat tuto trestní věc, jak navrhoval v podaném odvolání okresní 
státní zástupce, Vrchnímu soudu v Olomouci, za účelem rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu. 
 
Odvolací  soud  tedy,  jak  již  bylo  zmíněno  výše,  po  komplexním  a  pečlivém  prostudování 
spisového materiálu a při důsledném hodnocení daného důkazního stavu, nedospěl k závěru, že by 
v předmětné  trestní  věci  z provedeného  dokazování  vyplývaly  byť  sebemenší  poznatky  v tom 
směru, že by dané jednání obžal. XXXXXXXXXXX mohlo být případně právně kvalifikováno dle 
ust.  §  140  odst.  1  tr.  zákoníku.  Z uvedeného  důvodu  se  tedy  nezávislý  krajský  soud  považuje  za 
věcně  příslušný  soud,  který  je  oprávněn  náležitým  způsobem  rozhodnout  o  podaných  opravných 
prostředcích. Není tedy třeba znovu posuzovat otázku věcné příslušnosti soudu v této trestní věci, 
když ohledně této problematiky své zcela jasné stanovisko zaujalo ve svém rozhodnutí již Vrchní 
státní  zastupitelství  v Olomouci  v rámci  svého  rozhodnutí,  pod  sp.  zn.  2  VZT  24/2015,  ze  dne 
20. 1.  2016,  tedy  ještě  v době  před  podáním  obžaloby  samé.  Nutno  zdůraznit,  že  v následujícím 
řízení  před  soudem  I.  stupně  pak  samotné  důkazní  řízení,  oproti  výsledkům  důkazního  řízení 
z přípravného řízení, nedoznalo vůbec žádné změny. 
 
 Provedeným  důkazním  řízením  tak  bylo  nepochybně  zjištěno,  že  poškozený 
XXXXXXXXXXXX byl usmrcen při zákroku strážníků Městské policie v Přerově, kdy současně je 
zřejmé,  že  tento  zákrok  byl  proveden,  lze  říci,  zcela  amatérsky  a  neprofesionálně,  bez  základní 
taktiky  postupu  strážníků,  kteří  zakročovali  proti  skupině  agresivních  osob,  za  situace,  kdy  se  na 
místě navíc volně pohyboval pes. Není pak rovněž pochyb  o tom, že smrtelný následek způsobil 
svým nedbalým jednáním při manipulaci se služební zbraní právě obž. XXXXXXXXX, neboť ten 
zásadním způsobem porušil povinnosti strážníka upravené zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, 
neboť se k výkonu služby řádně neozbrojil a při zákroku samotném pak zvolil naprosto chybně typ 
donucovacího  prostředku,  kdy  jeho  neodborným  použitím  způsobil  smrt  druhé  osoby,  navíc  za 
situace,  kdy  užití  tohoto  typu  donucovacího  prostředku  neodpovídalo  povaze  a  nebezpečnosti 
protiprávního jednání poškozeného. I přes samotnou obhajobu obžalovaného, který poukazoval na 
to, že se v dané situaci cítil být sám ohrožen na svém vlastním životě, je nutno uvést, že obžalovaný 
pochybil vůbec již tím, že vůbec na daném místě svoji služební zbraň tasil a odjistil, ačkoliv mimo 
jiné  měl  být  před  tasením  zbraně    kopnut  do  nohy  a  napaden  volně  pobíhajícím  psem.  I  přes 
zmíněná pochybení obžalovaného je však nutno uvést, z hlediska hodnocení jeho zavinění, pokud 
by  mělo  být  uvažováno  o  úmyslném  jednání,  že  v daném  případě  by  musela  být  prokázána  i 
takováto forma zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu, neboť zavinění je 
vnitřním  psychickým  vztahem  pachatele  ke  všem  složkám  trestného  činu.  V posuzované  věci  je 
zřejmé,  že  obžalovaný  XXXXXXXXX  jako  strážník  s dlouholetou  služební  praxí  věděl,  že 
manipulace se střelnou zbraní v prostoru, kde se zrovna pohyboval za daných okolností, může být 
nebezpečná  i  z hlediska  možnosti  způsobení  újmy  na  životě.  Jeho  povinností  tak  bylo  uvedená 
rizika minimalizovat a k tomu zvolit při zákroku i adekvátní a vhodný donucovací prostředek. To 
však  obžalovaný  neučinil.  Volná  složka  zavinění  pak  zahrnuje  aktivní  kladný  vztah  pachatele 
k zamýšleným  skutečnostem  na  podkladě  znalosti  rozhodujících  okolností.  Vyžaduje  se,  aby 
pachatel měl kladný vztah ke způsobení následku, k němuž jeho jednání vede. Takovým kladným 
vztahem  však  není  jen  chtění  ve  smyslu  úmyslu  přímého,  ale  i  srozumění,  které  provází  činnost 
směřující k následku, ve smyslu úmyslu nepřímého. V dané trestní věci tak bylo nutno hodnotit, zda 
obžalovaný jednal ve formě úmyslného zavinění, tedy zda chtěl smrtelný následek způsobit, nebo 
zda věděl, že svým jednáním může smrtelný následek způsobit a pro případ, že jej způsobí, s tím byl 
srozuměn.  Nutno  v této  souvislosti  konstatovat,  že  důkazy  shromážděné v tomto  trestním  řízení 
absolutně neumožňují dovodit závěr o usmrcení poškozeného  XXXXXXXXX v přímém úmyslu. 

  pokračování 
-8- 
68 To 152/2017 
 
 
 
Nebylo  totiž  zjištěno a  prokázáno  nic, co  by  prokazovalo,  že  by  měl  obžalovaný  k poškozenému 
jakýkoli  pozitivní  či  negativní  vztah,  že  by  se  znali  apod.  Po  důkladném  zvážení  všech  výsledků 
provedeného  důkazního  řízení  pak  nelze  akceptovat  ani  názor,  že  by  obžalovaný  byl  alespoň 
srozuměn  se  způsobením  smrtelného  následku  jiné  osobě,  v rámci  prováděného  služebního 
zákroku. 
  
Lze sice dovodit, že obžalovaný naprosto nepřiměřeně a v rozporu se zákonnou úpravou, 
manipuloval na místě zákroku se svojí služební zbraní, navíc odjištěnou, za situace, kdy bylo dáno 
zvýšené  riziko,  že  některá  z přítomných  osob,  nacházející  se  pod  vlivem  alkoholu,  může  zvolit 
způsob  komunikace  i  ve  formě  fyzického  napadení,  což  zvyšovalo  riziko  zranění  nebo  v případě 
odjištěné  střelné  zbraně  i  riziko  vzniku  smrti.  Na druhé  straně  však  nelze odhlédnout  od  obsahu 
svědeckých  výpovědí,  ze  kterých  vyplývá,  že  zpočátku  konflikt  před  barem  nevypadal  až  tak 
vyhroceně,  kdy  ke  stupňování  potyčky  došlo  zřejmě  v době  přivolání  hlídky  městské  policie.  Ke 
zvratu situace pak zcela jistě došlo po příchodu XXXXXXXXXX a také poté, co v prostoru začal 
pobíhat její pes a do konfliktu XXXXXXXXXX s XXXXXXXXXX začal zasahovat i poškozený 
XXXXXXXXXXX.  Rozhodně  nelze  konstatovat,  že  situace  před  barem,  v době  příjezdu  hlídky 
městských strážníků, byla přehledná a jasná. Obžalovaný se pak hájil tím, že výstřel z jeho služební 
zbraně  vyšel  po  úderu  poškozeného  pažbou  této  zbraně,  byť  tyto  okolnosti  nedokázal  blíže 
vysvětlit.  Bez  dalšího  však  nelze  dovodit  předpokládané  srozumění  obžalovaného  se  smrtelným 
následkem,  aniž  by  k takovémuto  závěru  měl  soud  dostatek  dalších  pádných  podkladů.  Za  vznik 
daného  následku  si  pak  svým  způsobem  mohl  i  sám  poškozený  XXXXXXXXXXX,  a  to  svým 
vlastním  jednáním,  kdy  dokonce  i  dle  znaleckých závěrů  obžalovaný  tuto  situaci  chápal  pro  svoji 
osobu jako život ohrožující, po kopnutí do jeho nohy a napadení psem, za naprosto nepřehledné 
situace  a  křiku  osob  ovlivněných  alkoholem,  kdy  v důsledku  uvedených  okolností  obžalovaný 
postupoval  v dané  situaci  instinktivně  a pudově,  způsobem  jak  byl  vyškolen,  byť  způsobem 
nesprávným,  jak  již  bylo  rozvedeno  výše.  Pokud  pak  okresní  státní  zástupce  v rámci  podaného 
odvolání  rozvíjel  své  úvahy  o  možnostech  intenzity  průstřelu  projektilu  vystřeleného  ze  zbraně 
obžalovaného, s úvahami, za jakých případných okolností by tento projektil čím pronikl, pak k této 
problematice je nutno současně uvést, že znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že zmíněné střelivo 
bylo tzv. přebíjené, v důsledku čehož se lišil jak samotný rozptyl střelby, tak i průraznost a výkon 
jednotlivých  nábojů.  Ani z  tohoto  hlediska  pak  dle  názoru  odvolacího  soudu  nelze  činit  nijakých 
přesných  závěrů  v tom  smyslu,  v jaké  poloze  se  nacházela  v době  výstřelu  hlava  poškozeného 
XXXXXXXXXXXXX.  S ohledem  na  provedený  rozbor  nabyl  odvolací  soud  přesvědčení,  že 
v daném případě nebylo zjištěno ani sebemenších poznatků, v rámci provedeného důkazního řízení, 
které  by  nasvědčovaly  možnému  závěru  o  přímém  úmyslu  obžalovaného  usmrtit  poškozeného 
XXXXXXXXXX,  a  to  ani  v podobě  srozumění  se  smrtelným  následkem  způsobeným 
poškozenému  při  zákroku,  ve  smyslu  eventuálního  úmyslu.  Z uvedených  důvodů  tedy  soud  I. 
stupně dané protiprávní jednání obžalovaného zcela správně právně kvalifikoval toliko jako přečin 
usmrcení  z nedbalosti  dle  §  143  odst.  1,  odst.  2  tr.  zákoníku,  tedy  zvinění  ve  formě  vědomé 
nedbalosti.  Lze  tedy  na  podkladě  výsledků  provedeného  důkazního  řízení  dovodit  pouze  to, 
z hlediska  aplikované  právní  kvalifikace,  že  obžalovaný  věděl,  že  manipulací  s odjištěnou  střelnou 
zbraní, za okolností daného případu, může zvýšit riziko způsobení újmy na zdraví nebo na životě, 
avšak bez přiměřených důvodů, kdy okolnosti při zákroku z hlediska možných rizik nedostatečně 
vyhodnotil  a  možné  následky  podcenil,  tak  bezdůvodně  předpokládal,  že  zákrok  bude  dokončen 
profesionálním způsobem bez újmy na zdraví či životě. Takovéto  jednání však v žádném případě 
nelze vyhodnotit jako úmysl obžalovaného, a to ani eventuální, způsobit jinému smrt. Nalézací soud 
pak z hlediska zvolené právní kvalifikace (dle ust. § 143 odst. 2 tr. zákoníku), zcela správně dovodil 
v jednání obžalovaného i znaky kvalifikované skutkové podstaty, ve smyslu zmíněného odstavce 2), 
spočívající  v porušení  důležité  povinnosti  vyplývající  ze  zaměstnání  obžalovaného,  upravené 
zákonem o obecní policii. 
 

  pokračování 
-9- 
68 To 152/2017 
 
 
 
S ohledem  na  shora  provedený  rozbor,  se  pak  odvolací  soud  zcela  ztotožňuje  se  závěry 
o vině  obžalovaného  tak,  jak  byly  dovozeny  ze  stany  nalézacího  soudu,  kdy  v podrobnostech  je 
možno  odkázat  v tomto  směru  na  podrobné  odůvodnění  napadeného  rozhodnutí,  se  kterým  se 
odvolací  soud  zcela  ztotožňuje.  Z výše  uvedených důvodů  pak  bylo  odvolání  Okresního  státního 
zástupce v Přerově zamítnuto dle ust. § 256 tr. řádu jako nedůvodné.  
 
Pokud se pak týká uloženého trestu, pak v této souvislosti je třeba uvést, že nalézací soud 
náležitě rozvedl a zohlednil, v rámci svých úvah ohledně výběru druhu trestu a stanovení jeho výše, 
všechny  podstatné  okolnosti  vyplývající  z ust.  §  38,  §  39  tr.  zákoníku  a  následujících.  Takto  byly 
zcela správně ve prospěch obžalovaného hodnoceny polehčující okolnosti vyplývající z napadeného 
rozsudku,  kdy  naopak  přitěžujících  okolností  na  straně  obžalovaného  nebylo  shledáno.  I  přes 
vysokou závažnost a neodčinitelný následek daného protiprávního jednání, má však odvolací soud 
za  to,  že  ve  smyslu  ust.  §  38  odst.  2  tr.  zákoníku    se  nejeví  jako  nezbytně  nutné,  s ohledem  na 
dosažení účelu trestu, ukládat obžalovanému za spáchané protiprávní jednání již nepodmíněný trest 
odnětí  svobody,  jak  vyplývá  z napadeného  rozsudku.  Obžalovaný  je  osobou  dosud  zcela 
bezúhonnou, s velmi dobrým dosavadním pracovním hodnocením, kdy daný případ lze označit za 
mimořádné  vybočení  a  selhání  z  jinak  dosud  zcela  řádně  vedeného  života  obžalovaného.  Je  pak 
faktem, že daný zákrok byl zcela neprofesionálně veden, neboť na místo samé měla být za daných 
okolností zcela nepochybně přivolána za účelem řešení tohoto konfliktu PČR. Faktem rovněž je, že 
obžalovaný danou situaci řešil zcela nesprávně, postupoval v rozporu se zákonem o obecní policii, 
zejména při neopatrné a neodborné manipulaci se zbraní při provádění zákroku, v čemž bylo zcela 
správně shledáno porušení důležité povinnosti, ovšem nikoliv až natolik závažné, jehož důsledkem 
by zákonitě mělo být uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Aplikace takovéhoto trestu by 
byla  zcela  důvodná,  pokud  by  si  daným  způsobem  obžalovaný  počínal  například  pod  vlivem 
alkoholu  v době  zákroku  apod.  V rámci  ukládaného  trestu  je  pak  nutno  hodnotit  i  to,  že 
předmětného  jednání  se  obžalovaný  dopustil  toliko  v nedbalostní  formě,  za  reálného  domnění 
obžalovaného, dle výsledků znaleckého zkoumání, že jemu samému může jít v rámci prováděného 
zákroku o život. Dle názoru odvolacího soudu, s ohledem na veškeré okolnosti tohoto případu, je 
tak možno odvolání obžalovaného XXXXXXXXXXX vyhovět a uložit mu za spáchanou trestnou 
činnosti toliko důrazný podmíněný trest odnětí svobody. Z uvedených důvodů tak odvolací soud, 
z podnětu  odvolání  obžalovaného,  zrušil  napadený  rozsudek  ve  výroku  o  trestu,  kdy  namísto 
nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením do věznice s dohledem, jak tento 
trest  v napadeném  rozsudku  uložil  obžalovanému  soudu  I.  stupně,  odvolací  soud  nově  v rámci 
svého rozhodnutí uložil obžalovanému 2 a půl letý trest odnětí svobody, avšak podmíněně odložený 
na  zkušební  dobu  v  trvání  4  let.  Takto  uložený  trest  považuje  odvolací  soud  za  zcela  přiměřený 
všem  okolnostem  daného  případu  a  zejména  pak  osobě  obžalovaného.  Trest  zákazu  činnosti  byl 
pak  obžalovanému  nově  uložen  ze  strany  krajského  soudu  v nezměněné  podobě  tak,  jak  vyplývá 
z výroku napadeného rozsudku.  
 
Pokud  se  pak  týká  výroku  o  náhradě  škody,  jenž  vyplývá  z napadeného  rozsudku  soudu 
I. stupně,  pak  k této  problematice  je  nutno  ze  strany  odvolacího  soudu  uvést,  že  s předmětným 
výrokem, jenž byl ohledně všech poškozených vysloven dle ust. § 229 odst. 1 tr. řádu, se odvolací 
soud neztotožňuje, byť argumentaci, vztahující se k rozhodnutí o náhradě škody tak, jak je uvedena 
ze strany nalézacího soudu v závěru jeho rozhodnutí, považuje odvolací soud za akceptovatelnou. 
Takovýto  výrok  totiž  neměl  nalézací  soud  vůbec  učinit,  neboť  již  v rámci  řízení  před  soudem 
I. stupně měl nalézací rozhodnout tak, že se shora uvedení poškození dle ust. § 206 odst. 3 tr. řádu 
k tomuto  trestnímu  řízení  vůbec  jako  poškození  nepřipouští,  a  to  z následujících  důvodů.  Jednak 
poškození  svůj  nárok  na  náhradu  škody,  či  nemajetkové  újmy,  nesprávně  uplatnili  ve  vztahu 
k obžalovanému  XXXXXXXXXX, kdy navíc tento nárok uplatnili v jakési solidární a nerozdílné 
podobě všech poškozených současně. Je faktem, že v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného 
došlo k úmrtí XXXXXXXXXXXXX, avšak z hlediska odpovědnosti obžalovaného je nutno uvést, 

  pokračování 
-10- 
68 To 152/2017 
 
 
 
že ten, jako zaměstnanec Městské policie Přerov, když k danému protiprávnímu jednání došlo právě 
v průběhu  výkonu  jeho  služby,  takto  za  své  jednání  a  následek  odpovídá  toliko  svému 
zaměstnavateli, nikoliv však přímo poškozeným. Proto správně měli poškození požadovat náhradu 
škody a náhradu nemajetkové újmy nikoliv přímo po obžalovaném, nýbrž po jeho zaměstnavateli. 
Tuto  problematiku  pak  zcela  správně  rozvádí  nalézací  soud  na  straně  28,  v druhém  odstavci, 
odůvodnění svého rozsudku. Byť tedy výrok vyslovený ze strany nalézacího soudu ve smyslu ust. § 
229 odst. 1 tr. řádu, kterým byli všichni poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na 
řízení  ve  věcech  občanskoprávních,  nelze  považovat  za  správný,  a  to  proto,  že  takovýto  výrok 
vůbec  neměl  být  vysloven,  když  poškození  dle  ust.  §  206  odst.  3  tr.  řádu  správně  neměli  být 
k tomuto trestnímu řízení vůbec připuštěni, přesto tento výrok odvolací soud ponechal beze změny, 
neboť ve své podstatě nešlo ze strany odvolacího soudu postupovat jinak. Proti výroku o náhradě 
škody  bylo  totiž  podáno  odvolání  pouze  ze  strany  poškozených,  tudíž  pokud  by  odvolací  soud 
tento výrok nyní zcela zrušil a již nový nevyslovil, pak by právě z podnětu odvolání poškozených 
takto  rozhodl  nepochybně  v jejich  neprospěch.  Jestliže  měl  tedy  nalézací  soud  z výše  uvedených 
důvodů,  již  v rámci  hlavního  líčení,  rozhodnout,  že  se  poškození,  figurující  v této  trestní  věci,  ve 
smyslu ust. § 206 odst. 3 tr. řádu nepřipouštějí jako poškození k tomuto trestnímu řízení, pak pokud 
tito  poškození  podali  proti  rozsudku  svá  odvolání,  pak  bylo  nutno  tato  odvolání  dle  názoru 
odvolacího soudu zamítnout dle ust. § 253 odst. 1 tr. řádu, neboť je třeba dovodit, že se jedná o 
odvolání podaná osobami neoprávněnými.  
 
 P o u č e n í : 
 
I.  Proti tomuto rozhodnutí   n e n í   další řádný opravný prostředek přípustný. 
 
II. Proti  tomuto  rozhodnutí   j e   přípustné  dovolání,  které  lze podat ve lhůtě dvou měsíců  
    od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně. 
 
     Dovolání mohou podat 
a) nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného 
b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. 
 
     Obviněný  může  dovolání  podat  pouze  prostřednictvím  obhájce.  Podání  obviněného,  které 
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno. 
     Příslušný k rozhodnutí o podaném dovolání je Nejvyšší soud České republiky v Brně. 
     V dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok, v jakém rozsahu i 
z  jakých  důvodů  napadá  a  čeho  se  dovolatel  domáhá,  včetně  konkrétního  návrhu  na  rozhodnutí 
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b/l a)-l) nebo § 265b/2 tr. řádu, o které 
se dovolání opírá. 
     Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu 
trvání lhůty k podání dovolání. 
 
 
                                                  Olomouc  28. 8. 2017 
 
 Vypracoval:                                                                                            
 JUDr. Vladimír Sedláček             
 
Za správnost vyhotovení: 
Ivana Gráblová 
 
 
 
 
                         JUDr. Bohuslav Mierva  v. r.  
                                                                                                                     předseda senátu