68 To 152/2017 - 958
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, jednal dne 28. srpna 2017 v senátě složeném
z předsedy senátu JUDr. Bohuslava Miervy a soudců JUDr. Vladimíra Sedláčka a JUDr. Lenky
Konrádové
o odvolání Okresního státního zástupce v Přerově, odvolání obžalovaného
ˇXXXXXXXXXXXXXXXXXX
a
odvolání
poškozených
XXXXXXXXXXXXXXX,
XXXXXXXXXXXXXX, XXXXXXXXXXXXXX a XXXXXXXXXXXXXXX, proti rozsudku
Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 11. 2016, č. j. 1 T 113/2016 – 919, a po provedeném
veřejném zasedání rozhodl
t a k t o :
I.
Z podnětu odvolání obžalovaného xxxxxxxxxxxx se podle § 258 odst. 1 písm. e) odst.2 tr.
řádu napadený rozsudek
z r u š u j e v celém výroku o trestu.
Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. řádu se obžalovaný
XXXXXXXXXXXXXXX ,
nar. XXXXXXXXXXXX v Přerově, dělník, tiskař, řezač, trvale bytem XXXXXXXXXXXXX
při nezměněném výroku o vině, jak je uveden v napadeném rozsudku
pokračování
-2-
68 To 152/2017
n o v ě o d s u z u j e
podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v
trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti)
měsíců.
Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se výkon tohoto trestu
podmíněně odkládá
a zkušební doba se stanoví v trvání 4 (čtyř) let.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému
ukládá trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu držení a nošení střelné zbraně na dobu 8 (osmi) let.
V ostatních výrocích zůstává napadený rozsudek
n e z m ě n ě n .
II. Podle § 256 tr. řádu se odvolání Okresního státního zástupce v Přerově
z a m í t á.
III. Podle § 253 odst. 1 tr. řádu se
odvolání poškozených XXXXXXXXXXXXXXXXXX a
XXXXXXXXXXX
z a m í t a j í .
O d ů v o d n ě n í:
Shora citovaným napadeným rozsudkem Okresního soudu v Přerově byl obžalovaný
XXXXXXXXXXXXXX uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním tak, jak je blíže popsáno ve skutkové větě
ve výroku napadeného rozsudku. Na tomto místě je pak dle názoru odvolacího soudu nutno
zdůraznit, a to z hlediska následného odůvodnění tohoto rozhodnutí, že obžalovaný
XXXXXXXXXXXXX byl tímto napadeným rozsudkem OS v Přerově uznán vinným ve své
podstatě po skutkové stránce, jakož i z hlediska volby právní kvalifikace, zcela shodně, jak bylo
uvedeno v obžalobě podané ze strany Okresního státního zastupitelství v Přerově. Za toto
protiprávní jednání byl pak obžalovanému uložen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný
trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl za splnění podmínek vyplývajících z ust. §
56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do typu věznice s dohledem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr.
zákoníku byl pak dále obžalovanému uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu držení a
nošení střelné zbraně, na dobu 8 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu pak byli poškození
XXXXXXXXXXXXXXXXXX a XXXXXXXXXXXX zcela odkázáni se svými uplatněnými
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V podrobnostech, pokud se týká
důvodů tohoto rozhodnutí, je pak možno odkázat na obsah odůvodnění napadeného rozsudku tak,
jak bylo vyhotoveno soudem I. stupně.
pokračování
-3-
68 To 152/2017
Proti tomuto rozsudku bylo podáno v zákonné lhůtě odvolání ze strany obžalovaného
XXXXXXXXXXXX, ze strany Okresního státního zástupce v Přerově, a dále ze strany
poškozených XXXXXXXXXXXXXXXXX a XXXXXXXXXX.
Obžalovaný XXXXXXXXXX své odvolání podal ve smyslu ust. § 258 odst. 1 písm. e) tr.
řádu toliko proti výroku o trestu shora citovaného rozsudku, a to z důvodu, že uložený trest
považuje za nepřiměřeně přísný. Obžalovaný poukázal na to, že nikterak nebrojí proti skutkovým
zjištěním nalézacího soudu, ani proti zvolené právní kvalifikaci, tedy přijímá závěr nalézacího soudu
o své vině. Oproti tomu však brojí proti uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť
má za to, že s ohledem na svoji osobu, dosavadní naprostou bezúhonnost, jakož i okolnosti daného
případu, by uložení podmíněného trestu odnětí svobody, s přiměřenou zkušební dobou, lépe a
efektivněji působilo na jeho osobu, zejména ve vztahu k obecnému účelu trestání. Proto závěrem
podaného odvolání obžalovaný navrhl, aby odvolací soud zrušil napadený rozsudek ve výroku o
trestu a poté mu sám uložil shora navrhovaný podmíněný trest. Proti trestu spočívajícím v zákazu
činnosti, neměl obžalovaný žádných výhrad.
Okresní státní zástupce v Přerově napadl shora citovaný rozsudek jak ve výroku o vině,
tak ve výroku o trestu, a to v neprospěch obžalovaného. Své námitky pak okresní státní zástupce
rozdělil do dvou skupin, a to jednak na procesní námitky, týkající se věcné nepříslušnosti ve věci
rozhodujícího soudu a dále na námitky týkající se extrémního nesouladu mezi hodnocením důkazů
a jejich obsahem.
Oproti podané obžalobě soud I. stupně vypustil ze znění skutkové věty tu část, kde bylo
uvedeno, že při provádění zákroku proti poškozenému, „v době, kdy jmenovaný již ležel na zemi,
kde ho znehybnil strážník XXXXXXXXXXXX, naprosto nepatřičně manipuloval s nabitou
zbraní......Okresní soud takto dospěl k závěru, že k výstřelu došlo buď po pádu poškozeného na
zem a jeho zakleknutí strážníkem XXXXXXXXX, nebo bezprostředně před pádem poškozeného
na zem, v chumlu lidí před barem. Nalézací soud oba tyto závěry hodnotí jako možné a
nevyvrácené, kdy za této situace je nutno přiklonit se ke skutkové variantě, která je pro
obžalovaného příznivější. Nalézací soud také učinil závěr, že provedeným dokazováním nebylo bez
důvodných pochybností prokázáno, že by obžalovaný chtěl poškozeného přímo usmrtit, či by byl
s takovým následkem srozuměn. Takovýto skutkový závěr je sice možný, avšak není jediný možný.
Právě tyto závěry pak dle názoru okresního státního zástupce jednoznačně svědčí o tom, že okresní
soud rozhodoval ve věci jako soud věcně nepříslušný. Nalézací soud totiž pracoval se dvěmi
variantami skutkového děje, přitom jedna by vedla k závěru o úmyslném zavinění, tedy o vraždě, a
druhá o nedbalostním zavinění. Pokud pak za této situace nalézací soud při hodnocení věci připustil
úvahu i o právní kvalifikaci daného jednání jako trestného činu, k jehož projednání je příslušný
krajský soud, pak nemohl ve věci rozhodovat soud okresní. Právě s takovouto „krajskou“ právní
kvalifikací jednání obžalovaného nalézací soud pracoval, když jako možnou připustil variantu, že k
výstřelu došlo na ležícího a v podstatě bezbranného poškozeného zakleknutého strážníkem
XXXXXXXXXX. Je tedy možno dovodit závěr, že obžalovaný chtěl poškozeného přímo usmrtit,
či že s tím byl srozuměn, což nelze podřadit pod jinou právní kvalifikaci než tr. čin vraždy dle § 140
tr. zákoníku, která zakládá příslušnost krajského soudu.
Již tato okolnost, tedy, že okresní soud posuzoval věc jako věcně nepříslušný, by sama
o sobě měla být dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, když soud I. stupně měl
věc předložit k rozhodnutí o příslušnosti dle § 222 odst. 1 tr. řádu Vrchnímu soudu v Olomouci.
Návrh na předložení této věci vrchnímu soudu za účelem určení věcné příslušnosti soudu
k projednání obžaloby byl přitom okresnímu soudu navrhován již v průběhu hlavního líčení, ovšem
ze strany nalézacího soudu nebyl tento návrh akceptován.
Pokud se pak týká oblasti samotného hodnocení důkazů ze strany soudu I. stupně, pak je
nutno uvést, že nalézací soud dospěl k závěru, že k výstřelu došlo před pádem poškozeného na
zem, tedy v chumlu lidí před barem. Tento závěr je však v rozporu s důkazy objektivní povahy, tedy
pokračování
-4-
68 To 152/2017
zejména se závěry znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a z oboru kriminalistiky,
odvětví balistiky a fyzikální chemie. V této souvislosti pak okresní státní zástupce poukázal na
charakter střelného poranění hlavy poškozeného, kdy není žádných pochyb o tom, že ústí hlavně
použité zbraně bylo přiloženo či přitisknuto k vnější vrstvě tkaniny přední strany kapuce bundy
poškozeného. Střelný kanál směřoval shora dolů. Poškozený měl kapuci bundy v podstatě zcela
přetaženou přes hlavu, tudíž poškozený v okamžiku výstřelu tak měl zcela znemožněnou jakoukoli
orientaci v prostoru, neboť oči měl překryté kapucí. Je tedy dle názoru okresního státního zástupce
prakticky vyloučeno, aby obžalovaný ze zbraně takto – shora dolů, v úrovni horní části ucha
poškozeného – vystřelil na stojícího poškozeného, natož aby k výstřelu došlo z nedbalosti při
zvažování úderu zbraní. Za této situace by musel obžalovaný nataženou zbraní máchat vysoko nad
svou hlavou, navíc přesně v okamžiku dotyku ústí hlavně a hlavy poškozeného, zmáčknout spoušť.
Takovéto nakládání s nataženou zbraní by ovšem zjevně překročilo hranici pouhé hrubé nedbalosti
směrem k nejméně nepřímému úmyslu. V této souvislosti pak dále v rámci podaného odvolání
provedl okresní státní zástupce rozbor výsledků provedeného důkazního řízení. Z těchto důkazů
pak dle názoru okresního státního zástupce vyplývá jednoznačný závěr, že k výstřelu na
poškozeného došlo v situaci, kdy ležel na zemi a byl znehybňován strážníkem
XXXXXXXXXXXX, oproti alternativnímu závěru soudu nalézacího. Za takovéto situace pak nelze
jednání obžalovaného podřadit pod jiný trestný čin, než zločin vraždy. S odkazem na shora uvedené
je extrémní rozpor při hodnocení důkazů nalézacím soudem spatřován v tom, že z obsahu
jednotlivých důkazních prostředků vyvozuje závěr, který je ovšem při jejich komplexním
vyhodnocení vyloučen, a je tedy opakem toho, co z nich vyplývá. Proto závěrem podaného
odvolání okresní státní zástupce navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil dle ust. § 257
odst. 1 písm. a) tr. řádu a poté rozhodl o předložení věci vrchnímu soudu k rozhodnutí o
příslušnosti.
Poškození XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX a XXXXXXXXXX, pak v rámci
podaného odvolání, podaného proti výroku o náhradě škody, prostřednictvím svého zmocněnce,
namítali, že nalézací soud všechny poškozené odkázal s jejich uplatněnými nároky na řízení ve
věcech občanskoprávních, kdy tento postup nalézací soud zdůvodnil tím, že postupoval v souladu
s ust. § 2914 NOZ, který stanoví pravidla pro nárok na náhradu škody v případě, když ke škodě
dojde tak, že ten, kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka,
nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by jí způsobil sám. Dále se pak soud I. stupně zabýval
i uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu, kterou shledal v uplatněné výši jako nedůvodnou.
Je nutno konkretizovat, že s nárokem na náhradu škody se připojila k tomuto trestnímu
řízení pošk. XXXXXXXXXXXX a dále s nárokem na náhradu nemajetkové újmy se připojili
zbývající poškození s tím, že nárok uplatnili na základě předloženého znaleckého posudku a
navrhovali, aby náhrada škody, kterou uplatnili, jim byla v rámci trestního řízení přiznána, neboť
vznikla v přímé souvislosti s protiprávním jednáním obž. XXXXXXXXXX.
Všichni poškození pak nesouhlasí s rozhodnutím nalézacího soudu, který je odkázal na
řízení občanskoprávní, neboť jsou přesvědčeni, že svůj nárok uplatnili řádně a včas a tudíž mělo být
o něm rozhodnuto v rámci trestního řízení vedeného proti obžalovanému XXXXXXXX. Proto
závěrem tohoto odvolání poškození navrhli, aby krajský soud změnil napadený rozsudek soudu
I. stupně tak, aby jim byl přiznán nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy tak, jak jej všichni
poškození uplatnili.
K veřejnému zasedání před odvolacím soudem se pak bez jakékoliv omluvy či žádosti
o odročení tohoto veřejného zasedání nedostavili jednotliví poškození, ani zmocněnec těchto
poškozených. Za splnění zákonných podmínek pak odvolací soud ve věci jednal v rámci veřejného
zasedání v nepřítomnosti těchto osob, když zmocněnec poškozených Mgr. Ing. J. Chlubna byl
o konání tohoto veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn již dne 13. 7. 2017.
pokračování
-5-
68 To 152/2017
Krajský státní zástupce přítomný při veřejném zasedání před odvolacím soudem se k věci
vyjádřil tak, že předně plně odkazuje na písemně vyhotovené odvolání okresního státního zástupce,
avšak ze strany krajského státního zastupitelství je třeba k tomuto podanému odvolání uvést, že
napadený rozsudek OS v Přerově, pokud se týká užité právní kvalifikace, a to usmrcení z nedbalosti
dle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, je považován za správný, když krajské státní zastupitelství se
neztotožňuje s argumentací vyplývající z podaného odvolání okresního státního zástupce,
spočívající v tom, že by se v daném případě mělo jednat o trestný čin vraždy. Toto vyjádření však
v žádném případě neznamená, že krajské státní zastupitelství bere toto odvolání okresního státního
zastupitelství zpět. Podané odvolání by tak mělo být projednáno, neboť se jedná o stěžejní námitku,
o níž by mělo být rozhodnuto ze strany nezávislého odvolacího soudu. Závěrem tohoto vyjádření
pak bylo ponecháno na zvážení odvolacího soudu, zda vyhoví odvolání OSZ v Přerově, nebo zda
toto odvolání zamítne dle ust. § 256 tr. řádu.
Pokud se pak týká odvolání obžalovaného a poškozených, pak je třeba uvést, že soud
I. stupně se náležitě zabýval jak polehčujícími, tak přitěžujícími okolnostmi na straně obžalovaného,
kdy i krajské státní zastupitelství má za to, že uložený trest je poměrně přísný, ovšem na druhé
straně nelze hovořit o tom, že by šlo o zjevně nepřiměřeně přísný trest, a proto byl ohledně
odvolání obžalovaného navržen postup dle ust. § 256 tr. řádu. Pokud se týká odvolání poškozených,
pak má krajský státní zástupce za to, že soud I. stupně náležitě odůvodnil svůj výrok o náhradě
škody, vypořádal se s námitkami zmocněnce, tudíž lze dovodit, že i tento napadený výrok, týkající
se náhrady škody je správný a zákonný. Proto byl ohledně odvolání poškozených rovněž navržen
postup dle ust. § 256 tr. řádu.
Obhájce obžalovaného XXXXXXXXXX se k věci samé, jakož i k odvolání okresního
státního zástupce, vyjádřil tak, že obžalovaný je již od počátku vedení tohoto trestního řízení stíhán
pro stejný trestný čin, který vyplývá i z napadeného rozsudku. Je nutno zdůraznit, že od vydání
kompetenčního rozhodnutí vrchního státního zastupitelství, nedošlo v této trestní věci k žádné
změně z hlediska skutkových zjištění, ani z hlediska právního, která by ukazovala na tu oprávněnost
opravného prostředku podaného ze strany Okresního státního zastupitelství v Přerově. Proto bylo
navrženo zamítnutí odvolání Okresního státního zástupce v Přerově dle ust. § 256 tr. řádu.
Pokud se pak týká odvolání poškozených, pak je třeba konstatovat, že ačkoliv situace
poškozených je velmi nepříjemná, je nutno zdůraznit, že ani s tímto podaným odvoláním
poškozených obžalovaný nesouhlasí, neboť poškození náležitě nepochopili institut, tedy připojení
se řádně k tomuto trestnímu řízení, ať již se týká právního nároku či právní skutečnosti právního
postavení obžalovaného v dané trestní věci, kdy je na místě konstatovat, že OS v Přerově se i touto
problematikou velmi podrobně zabýval. I toto podané odvolání poškozených by tedy mělo být
zamítnuto dle ust. § 256 tr. řádu. Rozsudek nalézacího soudu je tedy ze stany obhajoby po všech
stránkách považován za velmi správný, přesvědčivý a kvalitní, kdy toliko ohledně výroku o trestu je
navržena úprava ve prospěch obžalovaného, ve znění podaného odvolání.
Krajský soud podle ust. § 254 tr. řádu na základě podaných odvolání přezkoumal zákonnost
a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které
vyhlášení napadeného rozsudku předcházelo a na základě tohoto postupu dospěl k závěru, že toliko
odvolání obžalovaného nelze upřít důvodnosti, kdy oproti tomu zbývající podaná odvolání, a to
konkrétně Okresního státního zástupce v Přerově a odvolání poškozených, nebyla shledána jako
důvodná.
Poté, co se odvolací soud velmi podrobným způsobem seznámil s obsahem předloženého
spisového materiálu, vyslovenými výroky a odůvodněním napadeného rozsudku, jakož
i s námitkami odvolatelů, které vyplývají z podaných odvolání, považuje za nutné konstatovat, že na
napadené rozhodnutí soudu I. stupně je nutno, a to především z hlediska dovozených skutkových
závěrů, jakož i z hlediska volby právní kvalifikace, pohlížet jako na rozhodnutí zcela správné,
pokračování
-6-
68 To 152/2017
důvodné a zákonné, neboť tyto závěry nalézacího soudu, týkající se problematiky viny, nacházejí
náležitou oporu ve výsledcích provedeného důkazního řízení. I přes námitky okresního státního
zástupce, jak vyplývají z podaného odvolání, je nutno konstatovat, že nalézací soud náležitým
způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí rozvádí výsledky provedeného důkazního řízení, co
konkrétně z těchto provedených důkazů vyplývá a jakým způsobem tyto zjištěné skutečnosti,
z hlediska dovozené viny obžalovaného, hodnotil. Z tohoto hlediska je třeba napadené rozhodnutí
nalézacího soudu vyhodnotit jako velmi podrobné, pečlivé, správné a zákonné. Je tedy možno
konstatovat, pokud se týká výroku o vině obžalovaného, že okresní soud dle názoru odvolacího
soudu provedl v předmětné trestní věci všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl náležitým
způsobem zjištěn skutkový stav věci, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu
ust. § 2 odst. 5 tr. řádu, kdy tyto důkazy pak okresní soud i zcela správně vyhodnotil jak jednotlivě,
tak v jejich souhrnu dle ust. § 2 odst. 6 tr. řádu. Své rozhodnutí v otázce viny pak okresní soud
náležitě odůvodnil provedenými důkazy. S těmito závěry nalézacího soudu se odvolací soud zcela
ztotožňuje, kdy z tohoto důvodu je možno, pokud se týká problematiky viny, zcela odkázat na
obsah odůvodnění napadeného rozsudku, neboť ve své podstatě odvolací soud ani neshledává
žádných takových dalších argumentů, kterými by odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu
z uvedeného hlediska, ještě navíc mohl nějak doplnit.
Nad rámec úvah a závěrů, kterými nalézací soud odůvodnil svoje rozhodnutí, je třeba ze
strany odvolacího soudu k dané trestní věci uvést následující.
Odvolací soud se v žádném případě neztotožňuje s námitkami vyplývajícími z odvolání
podaného ze strany Okresního státního zástupce v Přerově, neboť z hlediska závěrů o dovozené
vině obžalovaného, nelze nalézacímu soudu ničeho vytknout. Není tedy možno souhlasit ve smyslu
odvolání podaného ze strany okresního státního zástupce s tím, že by nalézací soud učinil své
závěry o vině obžalovaného v rozporu s výsledky provedeného důkazního řízení. Rovněž tak se
odvolací soud neztotožňuje s odvoláním okresního státního zástupce v tom smyslu, že by
předmětné jednání obžalovaného mělo být právně posouzeno jako trestný čin vraždy. Je totiž
zřejmé, že oproti výsledkům důkazního řízení vyplývajícím z přípravného řízení, jakož i od doby,
kdy ve věci ve sporu o příslušnost rozhodovalo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci dne
20. 1. 2016, se pak v průběhu řízení před soudem I. stupně tento původní důkazní stav následně
nijakým způsobem nezměnil. Skutkové závěry dovozené ze strany nalézacího soudu, jakož i závěry
ohledně zvolené právní kvalifikace, lze tak ze strany odvolacího soudu označit za zcela přiléhavé
a správné.
Z provedeného důkazního řízení, zejména pak ze svědeckých výpovědí, nevyplývá ničeho,
co by svědčilo, jak namítá okresní státní zástupce, o úmyslném usmrcení poškozeného ze strany
obžalovaného, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Slyšení svědci nic konkrétního neviděli, nikdo
ze slyšených osob se nedokázal jasně a konkrétně vyjádřit, za jakých okolností došlo k výstřelu ze
zbraně. Svědci tak popisují ve své podstatě jen chaos a nepřehlednou situaci při provádění zákroku,
která nastala v prostoru před barem na místě činu. Odvolací soud pak zcela kategoricky postrádá
i jakýkoliv motiv na straně obžalovaného, který by jej měl vést k úmyslnému usmrcení
poškozeného, když tyto osoby se do inkriminovaného okamžiku vůbec ani neznaly. Z provedeného
dokazování lze pak dovodit pouze zcela neurčitý závěr, že k nešťastnému výstřelu ze zbraně
obžalovaného mohlo dojít v různých situacích a v různých pozicích obžalovaného a poškozeného,
jakož i za různých okolností (např. při vedeném úderu zbraní do hlavy poškozeného, případně při
zatahání za ruku obžalovaného neznámou osobou, ve které měl v daný okamžik obžalovaný
odjištěnou zbraň atd.). Těchto verzí, jak k předmětné události mohlo dojít a došlo, lze dovodit
vícero, avšak ani přes uceleně provedené dokazování, se v tomto směru nepodařilo zjistit nijakých
bližších a přesných údajů, které by eventuelně mohly vést k závěru, že jednání obžalovaného bylo
úmyslné. Takovéto poznatky však z provedeného dokazování ani v nejmenším nevyplývají, kdy lze
pokračování
-7-
68 To 152/2017
uvést, že pokud by takovéto poznatky zjistil již nalézací soud, pak by zcela nepochybně již sám
přistoupil k předložení dané věci příslušnému soudu, a to za účelem rozhodnutí o věcné příslušnosti
ve smyslu ust. § 222 odst. 1 tr. řádu. K takovémuto postupu však ani odvolací soud neshledává
jakýchkoliv poznatků či podkladů, které by vyplývaly z přezkoumávané trestní věci. Proto odvolací
soud považuje za nadbytečné předkládat tuto trestní věc, jak navrhoval v podaném odvolání okresní
státní zástupce, Vrchnímu soudu v Olomouci, za účelem rozhodnutí o věcné příslušnosti soudu.
Odvolací soud tedy, jak již bylo zmíněno výše, po komplexním a pečlivém prostudování
spisového materiálu a při důsledném hodnocení daného důkazního stavu, nedospěl k závěru, že by
v předmětné trestní věci z provedeného dokazování vyplývaly byť sebemenší poznatky v tom
směru, že by dané jednání obžal. XXXXXXXXXXX mohlo být případně právně kvalifikováno dle
ust. § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Z uvedeného důvodu se tedy nezávislý krajský soud považuje za
věcně příslušný soud, který je oprávněn náležitým způsobem rozhodnout o podaných opravných
prostředcích. Není tedy třeba znovu posuzovat otázku věcné příslušnosti soudu v této trestní věci,
když ohledně této problematiky své zcela jasné stanovisko zaujalo ve svém rozhodnutí již Vrchní
státní zastupitelství v Olomouci v rámci svého rozhodnutí, pod sp. zn. 2 VZT 24/2015, ze dne
20. 1. 2016, tedy ještě v době před podáním obžaloby samé. Nutno zdůraznit, že v následujícím
řízení před soudem I. stupně pak samotné důkazní řízení, oproti výsledkům důkazního řízení
z přípravného řízení, nedoznalo vůbec žádné změny.
Provedeným důkazním řízením tak bylo nepochybně zjištěno, že poškozený
XXXXXXXXXXXX byl usmrcen při zákroku strážníků Městské policie v Přerově, kdy současně je
zřejmé, že tento zákrok byl proveden, lze říci, zcela amatérsky a neprofesionálně, bez základní
taktiky postupu strážníků, kteří zakročovali proti skupině agresivních osob, za situace, kdy se na
místě navíc volně pohyboval pes. Není pak rovněž pochyb o tom, že smrtelný následek způsobil
svým nedbalým jednáním při manipulaci se služební zbraní právě obž. XXXXXXXXX, neboť ten
zásadním způsobem porušil povinnosti strážníka upravené zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii,
neboť se k výkonu služby řádně neozbrojil a při zákroku samotném pak zvolil naprosto chybně typ
donucovacího prostředku, kdy jeho neodborným použitím způsobil smrt druhé osoby, navíc za
situace, kdy užití tohoto typu donucovacího prostředku neodpovídalo povaze a nebezpečnosti
protiprávního jednání poškozeného. I přes samotnou obhajobu obžalovaného, který poukazoval na
to, že se v dané situaci cítil být sám ohrožen na svém vlastním životě, je nutno uvést, že obžalovaný
pochybil vůbec již tím, že vůbec na daném místě svoji služební zbraň tasil a odjistil, ačkoliv mimo
jiné měl být před tasením zbraně kopnut do nohy a napaden volně pobíhajícím psem. I přes
zmíněná pochybení obžalovaného je však nutno uvést, z hlediska hodnocení jeho zavinění, pokud
by mělo být uvažováno o úmyslném jednání, že v daném případě by musela být prokázána i
takováto forma zavinění jako obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu, neboť zavinění je
vnitřním psychickým vztahem pachatele ke všem složkám trestného činu. V posuzované věci je
zřejmé, že obžalovaný XXXXXXXXX jako strážník s dlouholetou služební praxí věděl, že
manipulace se střelnou zbraní v prostoru, kde se zrovna pohyboval za daných okolností, může být
nebezpečná i z hlediska možnosti způsobení újmy na životě. Jeho povinností tak bylo uvedená
rizika minimalizovat a k tomu zvolit při zákroku i adekvátní a vhodný donucovací prostředek. To
však obžalovaný neučinil. Volná složka zavinění pak zahrnuje aktivní kladný vztah pachatele
k zamýšleným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodujících okolností. Vyžaduje se, aby
pachatel měl kladný vztah ke způsobení následku, k němuž jeho jednání vede. Takovým kladným
vztahem však není jen chtění ve smyslu úmyslu přímého, ale i srozumění, které provází činnost
směřující k následku, ve smyslu úmyslu nepřímého. V dané trestní věci tak bylo nutno hodnotit, zda
obžalovaný jednal ve formě úmyslného zavinění, tedy zda chtěl smrtelný následek způsobit, nebo
zda věděl, že svým jednáním může smrtelný následek způsobit a pro případ, že jej způsobí, s tím byl
srozuměn. Nutno v této souvislosti konstatovat, že důkazy shromážděné v tomto trestním řízení
absolutně neumožňují dovodit závěr o usmrcení poškozeného XXXXXXXXX v přímém úmyslu.
pokračování
-8-
68 To 152/2017
Nebylo totiž zjištěno a prokázáno nic, co by prokazovalo, že by měl obžalovaný k poškozenému
jakýkoli pozitivní či negativní vztah, že by se znali apod. Po důkladném zvážení všech výsledků
provedeného důkazního řízení pak nelze akceptovat ani názor, že by obžalovaný byl alespoň
srozuměn se způsobením smrtelného následku jiné osobě, v rámci prováděného služebního
zákroku.
Lze sice dovodit, že obžalovaný naprosto nepřiměřeně a v rozporu se zákonnou úpravou,
manipuloval na místě zákroku se svojí služební zbraní, navíc odjištěnou, za situace, kdy bylo dáno
zvýšené riziko, že některá z přítomných osob, nacházející se pod vlivem alkoholu, může zvolit
způsob komunikace i ve formě fyzického napadení, což zvyšovalo riziko zranění nebo v případě
odjištěné střelné zbraně i riziko vzniku smrti. Na druhé straně však nelze odhlédnout od obsahu
svědeckých výpovědí, ze kterých vyplývá, že zpočátku konflikt před barem nevypadal až tak
vyhroceně, kdy ke stupňování potyčky došlo zřejmě v době přivolání hlídky městské policie. Ke
zvratu situace pak zcela jistě došlo po příchodu XXXXXXXXXX a také poté, co v prostoru začal
pobíhat její pes a do konfliktu XXXXXXXXXX s XXXXXXXXXX začal zasahovat i poškozený
XXXXXXXXXXX. Rozhodně nelze konstatovat, že situace před barem, v době příjezdu hlídky
městských strážníků, byla přehledná a jasná. Obžalovaný se pak hájil tím, že výstřel z jeho služební
zbraně vyšel po úderu poškozeného pažbou této zbraně, byť tyto okolnosti nedokázal blíže
vysvětlit. Bez dalšího však nelze dovodit předpokládané srozumění obžalovaného se smrtelným
následkem, aniž by k takovémuto závěru měl soud dostatek dalších pádných podkladů. Za vznik
daného následku si pak svým způsobem mohl i sám poškozený XXXXXXXXXXX, a to svým
vlastním jednáním, kdy dokonce i dle znaleckých závěrů obžalovaný tuto situaci chápal pro svoji
osobu jako život ohrožující, po kopnutí do jeho nohy a napadení psem, za naprosto nepřehledné
situace a křiku osob ovlivněných alkoholem, kdy v důsledku uvedených okolností obžalovaný
postupoval v dané situaci instinktivně a pudově, způsobem jak byl vyškolen, byť způsobem
nesprávným, jak již bylo rozvedeno výše. Pokud pak okresní státní zástupce v rámci podaného
odvolání rozvíjel své úvahy o možnostech intenzity průstřelu projektilu vystřeleného ze zbraně
obžalovaného, s úvahami, za jakých případných okolností by tento projektil čím pronikl, pak k této
problematice je nutno současně uvést, že znaleckým zkoumáním bylo zjištěno, že zmíněné střelivo
bylo tzv. přebíjené, v důsledku čehož se lišil jak samotný rozptyl střelby, tak i průraznost a výkon
jednotlivých nábojů. Ani z tohoto hlediska pak dle názoru odvolacího soudu nelze činit nijakých
přesných závěrů v tom smyslu, v jaké poloze se nacházela v době výstřelu hlava poškozeného
XXXXXXXXXXXXX. S ohledem na provedený rozbor nabyl odvolací soud přesvědčení, že
v daném případě nebylo zjištěno ani sebemenších poznatků, v rámci provedeného důkazního řízení,
které by nasvědčovaly možnému závěru o přímém úmyslu obžalovaného usmrtit poškozeného
XXXXXXXXXX, a to ani v podobě srozumění se smrtelným následkem způsobeným
poškozenému při zákroku, ve smyslu eventuálního úmyslu. Z uvedených důvodů tedy soud I.
stupně dané protiprávní jednání obžalovaného zcela správně právně kvalifikoval toliko jako přečin
usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, tedy zvinění ve formě vědomé
nedbalosti. Lze tedy na podkladě výsledků provedeného důkazního řízení dovodit pouze to,
z hlediska aplikované právní kvalifikace, že obžalovaný věděl, že manipulací s odjištěnou střelnou
zbraní, za okolností daného případu, může zvýšit riziko způsobení újmy na zdraví nebo na životě,
avšak bez přiměřených důvodů, kdy okolnosti při zákroku z hlediska možných rizik nedostatečně
vyhodnotil a možné následky podcenil, tak bezdůvodně předpokládal, že zákrok bude dokončen
profesionálním způsobem bez újmy na zdraví či životě. Takovéto jednání však v žádném případě
nelze vyhodnotit jako úmysl obžalovaného, a to ani eventuální, způsobit jinému smrt. Nalézací soud
pak z hlediska zvolené právní kvalifikace (dle ust. § 143 odst. 2 tr. zákoníku), zcela správně dovodil
v jednání obžalovaného i znaky kvalifikované skutkové podstaty, ve smyslu zmíněného odstavce 2),
spočívající v porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání obžalovaného, upravené
zákonem o obecní policii.
pokračování
-9-
68 To 152/2017
S ohledem na shora provedený rozbor, se pak odvolací soud zcela ztotožňuje se závěry
o vině obžalovaného tak, jak byly dovozeny ze stany nalézacího soudu, kdy v podrobnostech je
možno odkázat v tomto směru na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí, se kterým se
odvolací soud zcela ztotožňuje. Z výše uvedených důvodů pak bylo odvolání Okresního státního
zástupce v Přerově zamítnuto dle ust. § 256 tr. řádu jako nedůvodné.
Pokud se pak týká uloženého trestu, pak v této souvislosti je třeba uvést, že nalézací soud
náležitě rozvedl a zohlednil, v rámci svých úvah ohledně výběru druhu trestu a stanovení jeho výše,
všechny podstatné okolnosti vyplývající z ust. § 38, § 39 tr. zákoníku a následujících. Takto byly
zcela správně ve prospěch obžalovaného hodnoceny polehčující okolnosti vyplývající z napadeného
rozsudku, kdy naopak přitěžujících okolností na straně obžalovaného nebylo shledáno. I přes
vysokou závažnost a neodčinitelný následek daného protiprávního jednání, má však odvolací soud
za to, že ve smyslu ust. § 38 odst. 2 tr. zákoníku se nejeví jako nezbytně nutné, s ohledem na
dosažení účelu trestu, ukládat obžalovanému za spáchané protiprávní jednání již nepodmíněný trest
odnětí svobody, jak vyplývá z napadeného rozsudku. Obžalovaný je osobou dosud zcela
bezúhonnou, s velmi dobrým dosavadním pracovním hodnocením, kdy daný případ lze označit za
mimořádné vybočení a selhání z jinak dosud zcela řádně vedeného života obžalovaného. Je pak
faktem, že daný zákrok byl zcela neprofesionálně veden, neboť na místo samé měla být za daných
okolností zcela nepochybně přivolána za účelem řešení tohoto konfliktu PČR. Faktem rovněž je, že
obžalovaný danou situaci řešil zcela nesprávně, postupoval v rozporu se zákonem o obecní policii,
zejména při neopatrné a neodborné manipulaci se zbraní při provádění zákroku, v čemž bylo zcela
správně shledáno porušení důležité povinnosti, ovšem nikoliv až natolik závažné, jehož důsledkem
by zákonitě mělo být uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Aplikace takovéhoto trestu by
byla zcela důvodná, pokud by si daným způsobem obžalovaný počínal například pod vlivem
alkoholu v době zákroku apod. V rámci ukládaného trestu je pak nutno hodnotit i to, že
předmětného jednání se obžalovaný dopustil toliko v nedbalostní formě, za reálného domnění
obžalovaného, dle výsledků znaleckého zkoumání, že jemu samému může jít v rámci prováděného
zákroku o život. Dle názoru odvolacího soudu, s ohledem na veškeré okolnosti tohoto případu, je
tak možno odvolání obžalovaného XXXXXXXXXXX vyhovět a uložit mu za spáchanou trestnou
činnosti toliko důrazný podmíněný trest odnětí svobody. Z uvedených důvodů tak odvolací soud,
z podnětu odvolání obžalovaného, zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu, kdy namísto
nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání 2 let, se zařazením do věznice s dohledem, jak tento
trest v napadeném rozsudku uložil obžalovanému soudu I. stupně, odvolací soud nově v rámci
svého rozhodnutí uložil obžalovanému 2 a půl letý trest odnětí svobody, avšak podmíněně odložený
na zkušební dobu v trvání 4 let. Takto uložený trest považuje odvolací soud za zcela přiměřený
všem okolnostem daného případu a zejména pak osobě obžalovaného. Trest zákazu činnosti byl
pak obžalovanému nově uložen ze strany krajského soudu v nezměněné podobě tak, jak vyplývá
z výroku napadeného rozsudku.
Pokud se pak týká výroku o náhradě škody, jenž vyplývá z napadeného rozsudku soudu
I. stupně, pak k této problematice je nutno ze strany odvolacího soudu uvést, že s předmětným
výrokem, jenž byl ohledně všech poškozených vysloven dle ust. § 229 odst. 1 tr. řádu, se odvolací
soud neztotožňuje, byť argumentaci, vztahující se k rozhodnutí o náhradě škody tak, jak je uvedena
ze strany nalézacího soudu v závěru jeho rozhodnutí, považuje odvolací soud za akceptovatelnou.
Takovýto výrok totiž neměl nalézací soud vůbec učinit, neboť již v rámci řízení před soudem
I. stupně měl nalézací rozhodnout tak, že se shora uvedení poškození dle ust. § 206 odst. 3 tr. řádu
k tomuto trestnímu řízení vůbec jako poškození nepřipouští, a to z následujících důvodů. Jednak
poškození svůj nárok na náhradu škody, či nemajetkové újmy, nesprávně uplatnili ve vztahu
k obžalovanému XXXXXXXXXX, kdy navíc tento nárok uplatnili v jakési solidární a nerozdílné
podobě všech poškozených současně. Je faktem, že v příčinné souvislosti s jednáním obžalovaného
došlo k úmrtí XXXXXXXXXXXXX, avšak z hlediska odpovědnosti obžalovaného je nutno uvést,
pokračování
-10-
68 To 152/2017
že ten, jako zaměstnanec Městské policie Přerov, když k danému protiprávnímu jednání došlo právě
v průběhu výkonu jeho služby, takto za své jednání a následek odpovídá toliko svému
zaměstnavateli, nikoliv však přímo poškozeným. Proto správně měli poškození požadovat náhradu
škody a náhradu nemajetkové újmy nikoliv přímo po obžalovaném, nýbrž po jeho zaměstnavateli.
Tuto problematiku pak zcela správně rozvádí nalézací soud na straně 28, v druhém odstavci,
odůvodnění svého rozsudku. Byť tedy výrok vyslovený ze strany nalézacího soudu ve smyslu ust. §
229 odst. 1 tr. řádu, kterým byli všichni poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na
řízení ve věcech občanskoprávních, nelze považovat za správný, a to proto, že takovýto výrok
vůbec neměl být vysloven, když poškození dle ust. § 206 odst. 3 tr. řádu správně neměli být
k tomuto trestnímu řízení vůbec připuštěni, přesto tento výrok odvolací soud ponechal beze změny,
neboť ve své podstatě nešlo ze strany odvolacího soudu postupovat jinak. Proti výroku o náhradě
škody bylo totiž podáno odvolání pouze ze strany poškozených, tudíž pokud by odvolací soud
tento výrok nyní zcela zrušil a již nový nevyslovil, pak by právě z podnětu odvolání poškozených
takto rozhodl nepochybně v jejich neprospěch. Jestliže měl tedy nalézací soud z výše uvedených
důvodů, již v rámci hlavního líčení, rozhodnout, že se poškození, figurující v této trestní věci, ve
smyslu ust. § 206 odst. 3 tr. řádu nepřipouštějí jako poškození k tomuto trestnímu řízení, pak pokud
tito poškození podali proti rozsudku svá odvolání, pak bylo nutno tato odvolání dle názoru
odvolacího soudu zamítnout dle ust. § 253 odst. 1 tr. řádu, neboť je třeba dovodit, že se jedná o
odvolání podaná osobami neoprávněnými.
P o u č e n í :
I. Proti tomuto rozhodnutí
n e n í další řádný opravný prostředek přípustný.
II. Proti tomuto rozhodnutí
j e přípustné dovolání, které lze podat ve lhůtě dvou měsíců
od doručení tohoto rozhodnutí prostřednictvím soudu I. stupně.
Dovolání mohou podat
a) nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného
b) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které
nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno.
Příslušný k rozhodnutí o podaném dovolání je Nejvyšší soud České republiky v Brně.
V dovolání musí být uvedeno, proti kterému rozhodnutí směruje, který výrok, v jakém rozsahu i
z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí
dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b/l a)-l) nebo § 265b/2 tr. řádu, o které
se dovolání opírá.
Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu
trvání lhůty k podání dovolání.
Olomouc 28. 8. 2017
Vypracoval:
JUDr. Vladimír Sedláček
Za správnost vyhotovení:
Ivana Gráblová
JUDr. Bohuslav Mierva v. r.
předseda senátu