Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 9 TO 49/2011'.

 
 9To 49/2011   
 
U S N E S E N Í 
 
 
      
Krajský soud v Plzni rozhodl ve  veřejném  zasedání  konaném  dne  22.2.2011  v trestní 
věci obžalovaného J
 J
, nar. 9.9.1977,   t a k t o :   
 
Odvolání Okresního státního zástupce v Rokycanech proti rozsudku Okresního soudu 
v Rokycanech ze dne 6.12.2010 č.j.  3T 22/2010 – 213 se podle § 256 trestního řádu zamítá. 
 
O d ů v o d n ě n í 
 
 
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný J
 J
 uznán vinným zvlášť závažným 
zločinem  loupeže  podle  §  173  odst.1  tr.  zákoníku, jehož se dopustil tím, že v podnapilém 
stavu, se záměrem zmocnit se cizích peněz, dne 11.2.2010 kolem 21.40 hod. v Rokycanech, v 
ulici 
,  v  místech  u  schodiště  vedoucím  k  bytovým  jednotkám,  přepadl  D
 
B
, nar. 
, která šla po levém  chodníku  ulice  směrem  od  viaduktu  k 
Základní škole 
, a to tak, že D
 B
 silně uchopil zezadu pravou rukou 
kolem krku do takzvané „kravaty“, tímto útokem ji  povalil  na  zem  na  záda  a  se  záměrem 
zmocnit se jejích  peněz  na  zádech  ležící D
  B
 prohledal levou rukou obsah 
obou kapes kalhot, kde však žádné věci nenalezl, opakovaně nejméně čtyřikrát požadoval na 
ní  peníze  slovy  „Dej  sem  peníze“,  a  když  mu  přislíbila  vydat  peníze,  tak  jí  uvolnil  sevření 
krku, čímž  jí umožnil, aby si sedla na bobek a z kabelky vyndala peněženku, ze které mu dala 
tisícikorunovou bankovku, obžalovaný J
  J
  pak  z  místa  činu  odešel.  Za to byl 
odsouzen podle § 173 odst.1 a § 43 odst.2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu 
odnětí  svobody  ve  výměře  šesti  roků,  pro  jehož  výkon  byl  podle  §  56  odst.2  písm.c)  tr. 
zákoníku  zařazen  do  věznice  s ostrahou.  Současně  byl  zrušen  výrok  o  trestu  z rozsudku 
Okresního soudu Plzeň – město z 25.6.2010 sp.zn. 2 T 37/2010. Posléze podle § 228 odst.1 tr. 
řádu byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené D
 B
 škodu ve 
výši 1.000,- Kč.  
 
 
Proti tomuto rozsudku podal ihned po jeho vyhlášení odvolání Okresní státní zástupce 
v Rokycanech. Ten odvolání později písemně odůvodnil a zaměřil je proti kvalifikaci jednání 
obžalovaného.  Má  zato,  že  obžalovaný  měl  být  uznán  na  vinu  jako  zvlášť  nebezpečný 
recidivista  ve  smyslu  §  59  odst.1  tr.  zákoníku  a  jako  pachateli,  který  znovu  spáchal  zvlášť 
závažný  zločin,  mu  měl  být  uložen  souhrnný  nepodmíněný  trest  odnětí  svobody  v horní 
polovině trestní sazby zvýšené dle § 59 odst.1 tr. zákoníku. V té souvislosti státní zástupce 
poukázal na to, že obžalovaný byl z posledního výkonu trestu, který vykonával mj. i za trestný 
čin loupeže, propuštěn 1.9.2009. Nyní souzenou trestnou činnost spáchal 10.2.2010, tzn. po 
pěti měsících a deseti dnech po propuštění, a to přesto, že dřívějším odnětím svobody na něj 
bylo působeno po dobu pěti let a osmi měsíců. Přitom v současné době je obžalovaný opět 
stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže, který měl spáchat 3.12.2010. Uvedené skutečnosti 
svědčí o tom, že předchozí odsouzení se u obžalovaného minulo výchovným účinkem a že 
obžalovaný má sklon k páchání  trestného  činu  loupeže.  Je  proto  vzhledem  k osobě 
obžalovaného a ke ztíženým možnostem jeho nápravy závažnost jeho činu vysoká. V závěru 
odvolání státní zástupce navrhl, aby krajský soud rozhodl v intencích jeho odvolání, když se 
nelze ztotožnit se závěrem okresního soudu, že byly naplněny pouze formální znaky zvlášť 

pokračování                                                               
 
                                                   

                        9To 49/2011 
 
nebezpečné recidivy. V odvolacím  řízení  pak  krajský  státní  zástupce  poukázal  na  to,  že 
okresní  státní  zástupce  sice  argumentuje  ve  svém  odvolání  institutem  zvlášť  nebezpečné 
recidivy podle trestního zákona platného do 31.12.2009, ovšem tento institut byl novou 
úpravou  vypuštěn.  Měl  však  zřejmě  na  mysli  obdobný  institut  uvedený  v ustanovení § 59 
odst.1 tr. zákoníku platného od 1.1.2010, tzn. mimořádné  zvýšení  trestu  odnětí  svobody 
v případě, kdy pachatel spáchá znovu zvlášť závažný zločin, ačkoliv byl pro takový nebo jiný 
zvlášť  závažný  zločin  potrestán  a  jsou  splněny  i  další  podmínky  s ohledem na závažnost 
zločinu  a  osobu  pachatele,  přitom  zmíněné  ustanovení  se  již  neodvolává  na  společenskou 
nebezpečnost činu. Tyto podmínky pak v případě obžalovaného dle názoru krajského státního 
zástupce  splněny  byly  a  měl  být  proto  ukládán  trest  v sazbě  §  59  odst.1  tr.  zákoníku. I on 
navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl v intencích podaného 
odvolání.  
 
 
Z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal krajský soud ve smyslu § 254 odst.1 
tr. řádu zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo 
podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných 
vad a dospěl k následujícím závěrům. 
 
 
Především  krajský  soud  nezjistil  v řízení,  které  předcházelo  vyhlášení  napadeného 
rozsudku, pochybení, pro které by bylo třeba rozsudek zrušovat. Okresní soud také provedené 
důkazy  hodnotil,  jak  mu  ukládá  ustanovení  §  2  odst.6  tr.  řádu,  takže  dospěl  ke  správnému 
skutkovému  zjištění,  jak  je  uvedeno  ve  výroku  jeho  rozsudku.  Okresní  soud  také  jednání 
obžalovaného správně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst.1 tr. 
zákoníku. Do těchto výroků ani námitky státního zástupce nesměřovaly, stačí proto odkázat na 
dostatečné  odůvodnění    napadeného  rozsudku.  Výrok  o  vině  zůstal  tedy  v napadeném 
rozsudku jako správný nedotčen.  
 
 
Okresní soud nepochybil ani ve výroku o trestu. Zde především správně obžalovanému 
ukládal souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25.6.2010 sp.zn. 2 T 
37/2010  za  současného  zrušení  výroku  o  trestu  z uvedeného  rozsudku  (jeden  rok  odnětí 
svobody  nepodmíněně),  když  obžalovaný  nyní  souzenou  trestnou  činnost  spáchal  před 
vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve zmíněné věci. Okresní soud nepochybil ani tehdy, když 
dospěl  k závěru,  že  v daném  případě  nejsou  dány  podmínky  pro  mimořádné  zvýšení  trestu 
odnětí svobody ve smyslu § 59 odst.1 tr. zákoníku a že trest je možno uložit v základní sazbě 
§ 173  odst.1 tr. zákoníku. Okresní soud se ve svém rozhodnutí otázkou použití ustanovení 
§ 59  odst.1  tr.  zákoníku  podrobně  zabýval,  podrobně  vysvětlil,  proč  dospěl  k závěru,  že 
v daném případě nepřichází v úvahu mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, s jeho závěry 
se krajský soud ztotožňuje a znovu shrnuje, že k předchozímu odsouzení obžalovaného pro 
trestný čin loupeže došlo v roce 2001, obžalovaný sice trest vykonal až v roce 2009, ovšem 
šlo již o zbytek trestu z podmíněného propuštění, tedy za dříve spáchaný trestný čin loupeže 
byl odsouzen zhruba před devíti lety, dále ani závažnost činu v daném případě nebyla nijak 
zvyšována,  když  obžalovaný  nepoužil  vůči  poškozené  výraznějšího  násilí  a  poškozené 
prakticky nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Lze tedy konstatovat, že byť obžalovaný naplnil 
formální znak pro použití ustanovení § 59 odst.1 tr. zákona, nebylo s ohledem na dobu, která 
uplynula  od  dřívějšího  odsouzení  pro  obdobný  delikt  a  zejména  s ohledem  na  způsob 
provedení činu, důvodu, aby mohlo být ustanovení o mimořádném zvýšení trestu aplikováno. 
Vlastní trest tedy okresní soud správně ukládal v nezvýšené sazbě § 173 odst.1 tr. zákoníku, 
tzn. v sazbě od dvou do deseti let odnětí svobody. Trest, který byl uložen ve výměře šesti let, 
je již ze zákona nepodmíněný, když přesahuje tři roky  a s ohledem na okolnosti naznačené 

pokračování                                                               
 
                                                   

                        9To 49/2011 
 
shora a další, jak se o nich zmiňuje okresní soud ve svém rozhodnutí, je odpovídající i jeho 
výměrou  v polovině  sazby.  Nebylo  tedy  důvodu  cokoliv  měnit  na  uloženém  trestu  odnětí 
svobody.  
 
 
V souladu se zákonem jsou v napadeném rozsudku i výroky o zařazení obžalovaného 
pro  účely  výkonu  trestu  do  věznice  s ostrahou a jeho povinnosti nahradit škodu poškozené 
D
 B
 v částce 1.000,- Kč.  
 
 
Odvolání státního zástupce nebylo tedy shledáno důvodným a bylo zamítnuto.  
 
 
Poučení:    I. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek. 
 
                 II. Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh 
krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro 
nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného, 
jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho 
bezprostředně  dotýká.  Obžalovaný  tak  může  učinit  pouze  prostřednictvím 
obhájce. Podání obžalovaného, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, 
se nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. Dovolání se podává u 
soudu,  který  rozhodl  ve  věci  v prvním  stupni,  do  dvou  měsíců  od  doručení 
rozhodnutí, proti kterému dovolání  směřuje.  O  dovolání  rozhoduje  Nejvyšší 
soud. V dovolání  musí  být  vedle  obecných  náležitostí  (§  59  odst.  3  tr.  řádu) 
podání  uvedeno,  proti  kterému  rozhodnutí  směřuje,  který  výrok,  v jakém 
rozsahu, i z jakých  důvodů  napadá  a  čeho  se  dovolatel  domáhá,  včetně 
konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné 
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l)  tr.  řádu,  o  které  se  dovolání  opírá. 
Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch 
nebo v neprospěch  obžalovaného. Rozsah, v němž  je  rozhodnutí  dovoláním 
napadáno,  a  důvody  dovolání  lze  měnit  jen  po  dobu  trvání  lhůty  k podání 
dovolání. 
 
 
                     V Plzni 22.02.2011   
 
 
 
JUDr. Jiří Šilhavý, v.r. 
 
předseda senátu 
Za správnost vyhotovení: 
 
Jana Poláková