9To 49/2011
U S N E S E N Í
Krajský soud v Plzni rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 22.2.2011 v trestní
věci obžalovaného
J
J
, nar. 9.9.1977,
t a k t o :
Odvolání Okresního státního zástupce v Rokycanech proti rozsudku Okresního soudu
v Rokycanech ze dne 6.12.2010 č.j. 3T 22/2010 – 213 se podle § 256 trestního řádu
zamítá.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný J
J
uznán vinným zvlášť závažným
zločinem loupeže podle § 173 odst.1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v podnapilém
stavu, se záměrem zmocnit se cizích peněz, dne 11.2.2010 kolem 21.40 hod. v Rokycanech, v
ulici
, v místech u schodiště vedoucím k bytovým jednotkám, přepadl D
B
, nar.
, která šla po levém chodníku ulice směrem od viaduktu k
Základní škole
, a to tak, že D
B
silně uchopil zezadu pravou rukou
kolem krku do takzvané „kravaty“, tímto útokem ji povalil na zem na záda a se záměrem
zmocnit se jejích peněz na zádech ležící D
B
prohledal levou rukou obsah
obou kapes kalhot, kde však žádné věci nenalezl, opakovaně nejméně čtyřikrát požadoval na
ní peníze slovy „Dej sem peníze“, a když mu přislíbila vydat peníze, tak jí uvolnil sevření
krku, čímž jí umožnil, aby si sedla na bobek a z kabelky vyndala peněženku, ze které mu dala
tisícikorunovou bankovku, obžalovaný J
J
pak z místa činu odešel. Za to byl
odsouzen podle § 173 odst.1 a § 43 odst.2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu
odnětí svobody ve výměře šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.2 písm.c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu Plzeň – město z 25.6.2010 sp.zn. 2 T 37/2010. Posléze podle § 228 odst.1 tr.
řádu byla obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozené D
B
škodu ve
výši 1.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal ihned po jeho vyhlášení odvolání Okresní státní zástupce
v Rokycanech. Ten odvolání později písemně odůvodnil a zaměřil je proti kvalifikaci jednání
obžalovaného. Má zato, že obžalovaný měl být uznán na vinu jako zvlášť nebezpečný
recidivista ve smyslu § 59 odst.1 tr. zákoníku a jako pachateli, který znovu spáchal zvlášť
závažný zločin, mu měl být uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v horní
polovině trestní sazby zvýšené dle § 59 odst.1 tr. zákoníku. V té souvislosti státní zástupce
poukázal na to, že obžalovaný byl z posledního výkonu trestu, který vykonával mj. i za trestný
čin loupeže, propuštěn 1.9.2009. Nyní souzenou trestnou činnost spáchal 10.2.2010, tzn. po
pěti měsících a deseti dnech po propuštění, a to přesto, že dřívějším odnětím svobody na něj
bylo působeno po dobu pěti let a osmi měsíců. Přitom v současné době je obžalovaný opět
stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže, který měl spáchat 3.12.2010. Uvedené skutečnosti
svědčí o tom, že předchozí odsouzení se u obžalovaného minulo výchovným účinkem a že
obžalovaný má sklon k páchání trestného činu loupeže. Je proto vzhledem k osobě
obžalovaného a ke ztíženým možnostem jeho nápravy závažnost jeho činu vysoká. V závěru
odvolání státní zástupce navrhl, aby krajský soud rozhodl v intencích jeho odvolání, když se
nelze ztotožnit se závěrem okresního soudu, že byly naplněny pouze formální znaky zvlášť
pokračování
2
9To 49/2011
nebezpečné recidivy. V odvolacím řízení pak krajský státní zástupce poukázal na to, že
okresní státní zástupce sice argumentuje ve svém odvolání institutem zvlášť nebezpečné
recidivy podle trestního zákona platného do 31.12.2009, ovšem tento institut byl novou
úpravou vypuštěn. Měl však zřejmě na mysli obdobný institut uvedený v ustanovení § 59
odst.1 tr. zákoníku platného od 1.1.2010, tzn. mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody
v případě, kdy pachatel spáchá znovu zvlášť závažný zločin, ačkoliv byl pro takový nebo jiný
zvlášť závažný zločin potrestán a jsou splněny i další podmínky s ohledem na závažnost
zločinu a osobu pachatele, přitom zmíněné ustanovení se již neodvolává na společenskou
nebezpečnost činu. Tyto podmínky pak v případě obžalovaného dle názoru krajského státního
zástupce splněny byly a měl být proto ukládán trest v sazbě § 59 odst.1 tr. zákoníku. I on
navrhl, aby krajský soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl v intencích podaného
odvolání.
Z podnětu odvolání státního zástupce přezkoumal krajský soud ve smyslu § 254 odst.1
tr. řádu zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo
podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných
vad a dospěl k následujícím závěrům.
Především krajský soud nezjistil v řízení, které předcházelo vyhlášení napadeného
rozsudku, pochybení, pro které by bylo třeba rozsudek zrušovat. Okresní soud také provedené
důkazy hodnotil, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst.6 tr. řádu, takže dospěl ke správnému
skutkovému zjištění, jak je uvedeno ve výroku jeho rozsudku. Okresní soud také jednání
obžalovaného správně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst.1 tr.
zákoníku. Do těchto výroků ani námitky státního zástupce nesměřovaly, stačí proto odkázat na
dostatečné odůvodnění napadeného rozsudku. Výrok o vině zůstal tedy v napadeném
rozsudku jako správný nedotčen.
Okresní soud nepochybil ani ve výroku o trestu. Zde především správně obžalovanému
ukládal souhrnný trest k rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25.6.2010 sp.zn. 2 T
37/2010 za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného rozsudku (jeden rok odnětí
svobody nepodmíněně), když obžalovaný nyní souzenou trestnou činnost spáchal před
vyhlášením odsuzujícího rozsudku ve zmíněné věci. Okresní soud nepochybil ani tehdy, když
dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení trestu
odnětí svobody ve smyslu § 59 odst.1 tr. zákoníku a že trest je možno uložit v základní sazbě
§ 173 odst.1 tr. zákoníku. Okresní soud se ve svém rozhodnutí otázkou použití ustanovení
§ 59 odst.1 tr. zákoníku podrobně zabýval, podrobně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že
v daném případě nepřichází v úvahu mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, s jeho závěry
se krajský soud ztotožňuje a znovu shrnuje, že k předchozímu odsouzení obžalovaného pro
trestný čin loupeže došlo v roce 2001, obžalovaný sice trest vykonal až v roce 2009, ovšem
šlo již o zbytek trestu z podmíněného propuštění, tedy za dříve spáchaný trestný čin loupeže
byl odsouzen zhruba před devíti lety, dále ani závažnost činu v daném případě nebyla nijak
zvyšována, když obžalovaný nepoužil vůči poškozené výraznějšího násilí a poškozené
prakticky nezpůsobil žádnou újmu na zdraví. Lze tedy konstatovat, že byť obžalovaný naplnil
formální znak pro použití ustanovení § 59 odst.1 tr. zákona, nebylo s ohledem na dobu, která
uplynula od dřívějšího odsouzení pro obdobný delikt a zejména s ohledem na způsob
provedení činu, důvodu, aby mohlo být ustanovení o mimořádném zvýšení trestu aplikováno.
Vlastní trest tedy okresní soud správně ukládal v nezvýšené sazbě § 173 odst.1 tr. zákoníku,
tzn. v sazbě od dvou do deseti let odnětí svobody. Trest, který byl uložen ve výměře šesti let,
je již ze zákona nepodmíněný, když přesahuje tři roky a s ohledem na okolnosti naznačené
pokračování
3
9To 49/2011
shora a další, jak se o nich zmiňuje okresní soud ve svém rozhodnutí, je odpovídající i jeho
výměrou v polovině sazby. Nebylo tedy důvodu cokoliv měnit na uloženém trestu odnětí
svobody.
V souladu se zákonem jsou v napadeném rozsudku i výroky o zařazení obžalovaného
pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou a jeho povinnosti nahradit škodu poškozené
D
B
v částce 1.000,- Kč.
Odvolání státního zástupce nebylo tedy shledáno důvodným a bylo zamítnuto.
Poučení: I. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný další řádný opravný prostředek.
II. Proti tomuto rozhodnutí může podat dovolání nejvyšší státní zástupce na návrh
krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro
nesprávnost kteréhokoliv výroku, a to ve prospěch i v neprospěch obžalovaného,
jakož i obžalovaný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho
bezprostředně dotýká. Obžalovaný tak může učinit pouze prostřednictvím
obhájce. Podání obžalovaného, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce,
se nepovažuje za dovolání, byť by takto bylo označeno. Dovolání se podává u
soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení
rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. O dovolání rozhoduje Nejvyšší
soud. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. řádu)
podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém
rozsahu, i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně
konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu, o které se dovolání opírá.
Nejvyšší státní zástupce je povinen v dovolání uvést, zda je podává ve prospěch
nebo v neprospěch obžalovaného. Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním
napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání
dovolání.
V Plzni 22.02.2011
JUDr. Jiří Šilhavý, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení:
Jana Poláková