Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Výstavba Na pláni - Geosan Sigma'.


 
Číslo jednací: 97Co 206/2015 - 661 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA  
ROZSUDEK 
JMÉNEM REPUBLIKY 
 
 
 
Městský  soud  v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě  složeném  z předsedkyně 
JUDr.  Moniky  Vackové  a  soudkyň  JUDr.  Aleny  Hrdličkové  a  JUDr.  Gabriely  Kučerové 
v právní  věci  žalobce  GEOSAN SIGMA s.r.o., IČ  62414704,  se sídlem Praha 2, Karlovo 
náměstí 559/28, zastoupeného JUDr. Zdeňkou Maršíkovou Nocarovou, Ph.D. advokátkou se 
sídlem Praha 1, V Jirchářích  4,  proti  žalované  Městské  části  Praha  5,    IČ  00063631,  se 
sídlem Praha 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupené Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se 
sídlem Praha 1, Národní 973/41, o zaplacení 50.099.772,-Kč  s příslušenstvím,  o  odvolání 
 
žalobce  proti  rozsudku  Obvodního  soudu  pro  Prahu  5  ze  dne  21.  ledna  2015,  čj.  8C 
161/2014-482 

 
 

t a k t o: 
 
 
I.  Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.  
II.  Žalobce  je povinen  nahradit  žalované  náklady  odvolacího  řízení  ve  výši  156.428,80 
Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované. 
 
 

O d ů v o d n ě n í : 
 
Soud prvního stupně  zamítl  jako  nedůvodnou  žalobu,  kterou  se  žalobce  domáhal 
náhrady škody ve výši 50.099.722,-Kč  a  příslušenství  z této  částky.  Škodu  podle  žalobních 
tvrzení  způsobila  žalovaná  tím,  že  porušila  svou  povinnost  součinnosti  plynoucí  ze  dvou 
smluv ze dne 20.  10.  2006,  konkrétně  ze  smlouvy  o  uzavření  budoucích  smluv  kupních  na 
pozemky a o převodu vlastnictví bytových jednotek (dále jen smlouva o budoucí smlouvě) a 
povinností z nájemní smlouvy k pozemkům.  Žalovaná  porušila  podle  žalobce  svůj  závazek 
poskytnout potřebnou součinnost, ač se k tomu zavázala v čl. 3 odst. 2 a 4 smlouvy o budoucí 
smlouvě, což se projevilo tím, že neuzavřela dodatek č. 4 k nájemní smlouvě. Porušila také 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
vlastní nájemní smlouvu, konkrétně její 3. dodatek, podle něhož měl být 4. dodatek uzavřen 
do 31. 12. 2010. Žalovaná podle žalobcova názoru porušila také své povinnosti podle zákona 
o  hlavním  městě  Praze,  navíc  žalobci  fakticky  znemožnila  pokračovat  v projektu  výstavby 
bytů v lokalitě Na Pláni, kvůli čemuž byly obě smlouvy uzavřeny poté, kdy žalobce vyhrál 
výběrové řízení vyhlášené žalovanou. Žalobci vznikla, jak tvrdil, skutečná škoda odpovídající 
nákladům, které marně vynaložil při přípravě projektu.  
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná v r. 2006 vyhlásila výběrové řízení 
s názvem  „Výstavba  bytových  domů  Na  Pláni  –  startovací  byty“,  do  něhož  se  žalobce 
přihlásil. Byty měly být stavěny na pozemcích ve vlastnictví hlavního města Prahy, svěřených 
žalované.  Cílem  výběrového  řízení  bylo  vybudovat  v  dané lokalitě  15  bytových  domů.  
Žalobcova nabídka, kterou předložil dne 25. 9. 2006, byla vybrána jako nejvýhodnější. Podle 
harmonogramu v žalobcově nabídce měla být výstavba rozdělena minimálně do dvou etap „na 
základě vyřešení majetkoprávních vztahů a změny územního plánu hl. m. Prahy“. Výstavba 
každé z etap měla skončit vydaným kolaudačním rozhodnutím maximálně do 18 měsíců „po 
vydání  právoplatného  územního  rozhodnutí  na  příslušnou  etapu  výstavby“.  Na  základě 
výběrového řízení  účastníci  uzavřeli  dne  20.  10.  2006  jednak  smlouvu  o  budoucí  smlouvě, 
jednak nájemní smlouvu k pozemkům,  na  nichž  měla  výstavba  probíhat.  Pronajaty  byly 
pozemky o celkové  výměře  10.  091m2,  na  některých  z pronajatých  pozemků  byly  soukromé 
garáže či nemovitosti. Výpovědi a vyklizení pozemků, případně vykoupení garáží měl zajistit 
žalobce na své náklady. Bylo též dohodnuto, že pronajaty budou nejpozději od 1. 11. 2009 mj. 
další  tři  pozemky  (pozemky  s  parcelními  čísly  1593/1,  1593/4  a  1593/2)  „  v návaznosti na 
dořešení  majetkoprávních  vztahů“  k nim  a  ke  smlouvě  bude  do  uvedeného  data  uzavřen 
dodatek.  Nájemní  smlouva  byla  sjednána  na  dobu  určitou, a  to  do  uplynutí  18ti  měsíců  po 
vydání pravomocného stavebního povolení na 1. etapu výstavby a do uplynutí 18ti měsíců po 
vydání pravomocného stavebního povolení na 2. etapu výstavby, tehdy již výstavba měla být 
ukončena. Druhá etapa měla probíhat na pozemcích souvisejících s výstavbou čtyř objektů 2, 
3,  12  a  15.  Popis  jednotlivých  etap odkazoval  na  žalobcovu  nabídku,  která  tvořila  podklad 
 
nájemní smlouvy. Nájemní smlouva byla  změněna  celkem  třemi  dodatky;  první  dodatek  se 
týkal pouze výše nájemného, druhým dodatkem byly pronajaty další pozemky, mimo jiných 
pozemky parc. č.  1593/2, 1593/3 a část pozemku 1593/1 o výměře 436 m2.  Dohodnuto bylo, 
že pronájem části pozemku č. parc. 1593/1 o výměře 606 m2 a 1593/4 o výměře 421 m2 bude 
umožněn  nejpozději  do  31.  12.  2010,  o  pronájmu  těchto  pozemků  bude  mezi  stranami  do 
tohoto data uzavřen dodatek. Dodatek č. 4 byl podle zjištění soudu prvního stupně v prosinci 
2010 vypracován, žalovaná  ho  však  nepodepsala  přesto,  že  ho  dříve  schválila  rada  městské 
části.  Pozemky,  jichž  se  měl  nepodepsaný  dodatek  č.  4  týkat,  byly  protokolem  ze  dne 
29.12.2010 předány žalobci. Dne 9.2.2009 vydal stavební úřad rozhodnutí o umístění souboru 
staveb deseti bytových  domů  v lokalitě  Na  Pláni  a  8.11.2010  vydal  stavební  povolení  pro 
výstavbu deseti bytových domů s tím, že stavba měla být dokončena do 24 měsíců po nabytí 
právní moci tohoto rozhodnutí. Stavební povolení nabylo právní moci 4.6.2012. Žalobce 
výstavbu  bytových  domů  nezahájil.  Dopisem  z 31.5.2013 žalobce vytýkal žalované 
nedostatek  součinnosti  v souvislosti s projektem výstavby Na Pláni, žalovaná dopisem 
z 16.9.2013  sdělila,  že  projekt  výstavby  byl  na  základě  rozhodnutí  zastupitelstva  předložen 
k posouzení  hlavnímu  městu  Praze.  Žalobce  žalovanou  dopisem  ze  dne 10.10.2013 vyzval 
k neprodlenému  uzavření  dodatku  č.  4  (sám  žalobce  tento  dodatek  podepsal  6.4.2011), 
k poskytnutí další možné součinnosti podle uzavřených smluv  a upozornil na vznik škody ve 
výši 160.000.000,- Kč. Zastupitelstvo žalované na svém 28. zasedání dne 21.11.2013 uložilo 
radě, aby odstoupila či jiným vhodným způsobem ukončila veškeré smluvní vztahy týkající se 
smluv se žalobcem. Žalovaná dopisem z 26.11.2013 vyzvala žalobce, aby pozemky  vyklidil 
nejpozději  ke  skončení  nájmu  pro  1.  etapu.  Dne  2.12.2013  žalobce  od  uzavřených  smluv 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
odstoupil,  což  odůvodnil  porušením  povinností  ze  strany  žalované.  Žalovaná  od  smluv 
odstoupila 20.12.2013. 
Soud  prvního stupně dospěl k závěru, že doba nájmu sjednaná na dobu určitou skončila 
pro 1. etapu 4.12.2013 (tedy po uplynutí 18ti měsíců po právní moci stavebního povolení této 
etapy se týkajícího). Doba nájmu byla dostatečně dlouhá pro dokončení dané etapy výstavby, 
žalobce však nebyl schopen výstavbu 1. etapy ani zahájit. Svědčí o tom podle soudu prvního 
stupně obsah žalobcových webových stránek, v němž předpokládal zahájení výstavby 1. etapy 
až v září  roku  2014  a  kolaudaci  v červnu  2016,  zahájení  výstavby  2.  etapy  v létě  2015  a 
kolaudaci v zimě  2017.  Podle  soudu  prvního  stupně  žalovaná  neiniciovala  výběrové  řízení 
proto,  aby  sedm  let  po  jeho  vyhlášení  stavba  ani  nezačala  přesto,  že  ve  výstavbě  domů  1. 
etapy žalobci nic nebránilo. Žalobce neplnil své povinnosti, což podle soudu prvního stupně 
kolidovalo s původním  záměrem  žalované  a  se  smyslem  a  s obsahem  uzavřených  smluv. 
Žalobce  podstatným  způsobem  porušil  podmínky  sjednaných  smluv,  žalovaná  mohla  od 
smluv odstoupit.  
Žalobce  dovozoval  povinnost  součinnosti,  kterou  žalovaná  porušila,  zejména  z čl.  3 
odst. 2 smlouvy o budoucí smlouvě. Z tohoto článku však podle soudu prvního stupně nelze 
dovodit,  že  by  žalovaná  měla  mít  povinnost  uzavírat  dodatky  ke  smlouvám  či  prodlužovat 
dobu nájemní smlouvy,  žádnou takovou povinnost nelze dovodit ani z jejího  čl.  3  odst.  4  . 
Jedná  se  o  součinnost,  jež  se  pohybuje  „ve  smluvně  ujednaných  mantinelech  vztahů 
účastníků.“  Nájemní smlouva povinnost součinnosti neupravuje podle soudu prvního stupně 
vůbec.  Žádná  ze  smluv  žalované  neukládala  povinnost  prodlužovat  nájemní  vztah 
k pozemkům  do  nekonečna.  Jestliže  se  žalovaná  rozhodla  nájemní  vztah  neprodloužit, 
neporušila tím žádnou svou povinnost.  
Soud  prvního  stupně  rovněž  vyloučil  žalobcovo  tvrzení,  že  tím,  že  nebyl  uzavřen 
dodatek  č.  4,  mu  bylo  fakticky  znemožněno  v projektu pokračovat,  tj.  zejména  zahájit 
 
výstavbu. Podle soudu prvního stupně na pozemních, jichž se měl týkat 4. dodatek, měly být 
postaveny pouze dva bytové domy v rámci  2.  etapy  výstavby,  neexistence  dodatku  č.  4  tak 
v žádném případě neznemožnila žalobci realizovat 1. etapu.  Pozemky, jichž se měl dodatek č. 
4 týkat, byly navíc žalobci protokolárně předány 29.12.2010.  Veškeré pro výstavbu nezbytné 
pozemky  žalovaná  žalobci  předala,  žalobce  mohl  výstavbu  1  etapy  zahájit  ode  dne  nabytí 
právní moci stavebního povolení pro 1. etapu. Zahájit 2. etapu žalobce nemohl proto, že pro ni 
neměl potřebná povolení, nikoli kvůli neexistenci dodatku.  
Soud prvního stupně rovněž přisvědčil názoru žalované, že dohoda obsažená v dodatku 
č.  3  k nájemní  smlouvě,  kterou  se  předpokládá  uzavření  dodatku  č.  4  k téže  smlouvě,  má 
charakter  smlouvy  o  smlouvě  budoucí.  Svědčí  o  tom  podle  soudu  prvního  stupně  i  to,  že 
žalobce se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 dne 4.11.2013 domáhal 
nahrazení projevu vůle ve vztahu k uzavření dodatku č. 4. Dodatek č. 4 měl být uzavřen do 
31.12.2010. Určení obsahu budoucí smlouvy nebo náhrady škody s tím související se mohl 
žalobce podle § 292 odst. 2 obch. zák. domáhat pouze do jednoho roku ode dne výzvy 
k uzavření  smlouvy.  Pokud  by  za  takovou  výzvu  bylo  považováno  doručení  dodatku 
podepsaného žalobcem  až 6.4.2011, je žalobcovo právo domáhat se určení obsahu budoucí 
smlouvy soudem nebo nároku na náhradu škody promlčeno.  
Žalobcův  názor,  že  by  usneseními,  které  zastupitelstvo  žalované  přijalo  21.11.2013  a 
které  přijala  rada  žalované  na  svém  55.  zasedání,  žalovaná  porušila  svou  povinnost 
součinnosti, soud prvního stupně neakceptoval. Připomněl, že úkony obce ve vztahu k třetím 
subjektům, jsou úkony starosty či jím pověřených osob podle § 72 odst. 2 ve spojení s § 97 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
odst.  1  zák.  č.  131/2000  Sb.  o  hlavním  městě  Praze.  Samotná  usnesení  zastupitelstva  nebo 
rady  jsou  jen  interními  rozhodnutími.  Soud  prvního  stupně  v té souvislosti odkázal na 
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2009, sp. zn. 30Cdo 3049/2007.  
Náklady  řízení,  které  vznikly  za  zastoupení  advokátem,  přiznal  soud  prvního  stupně 
v řízení  úspěšné  žalované.  Předeslal,  že  si  je  vědom  rozhodovací  praxe  Ústavního  soudu 
k otázce  nákladů  řízení  u  subjektů,  u  nichž  lze  předpokládat,  že  jsou  dostatečně  personálně 
vybaveny k tomu,  aby  svá  práva  hájily  samy  a  nevyužívaly  služeb  advokáta.  Dospěl  však 
k závěru,  že  tento  spor  byl  právně  složitý,  žalovaná  částka  poměrně  vysoká,  existuje  řada 
sporů, které s touto věcí souvisejí, vedou se u téhož soudu a vycházejí ze stejného skutkového 
základu. Tento typ sporu je podle soudu prvního stupně do značné míry soubojem advokátů a 
jimi zvolené strategie. Náklady právního zastoupení jsou účelně vynaložené.  
Proti rozsudku se včas odvolal žalobce. Nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že 
dodatek č. 4 k nájemní smlouvě nesouvisí s povinností součinnosti sjednané ve smlouvě o 
smlouvě budoucí. Připomněl, že se žalovaná ve smlouvě o smlouvě budoucí v čl. 3 odst. 2 
zavázala  poskytovat  potřebnou  součinnost  vč.  vystavení  nezbytných plných mocí a v čl.  3 
odst. 4 se zavázala poskytnout žalobci veškerou možnou součinnost při realizaci i přípravných 
činnostech  v rámci  plnění  předmětu  této  smlouvy.  Takto  obecně  zakotvená  povinnost 
součinnosti měla podle žalobce konkrétní projevy, a to právě např. v podobě nájemní smlouvy 
a dodatcích k této smlouvě, nájemní smlouvy totiž umožňovaly užívat pozemky, na nichž měl 
být projekt realizován. Žalovaná se v nájemní  smlouvě  zavázala  umožnit  nájem  části 
pozemků parc. č. 1593/1 a pozemku parc. č. 1593/4 nejpozději do 31.12.2010, svůj závazek 
však  porušila  tím,  že  dodatek  neuzavřela.  Žalovaná  nereagovala  adekvátně  na  žalobcovy 
výzvy k součinnosti,  které  jí  zaslal  v dopisech z 31.5.  a  15.8.2013,  sdělila  mu  pouze,  že  o 
smluvních vztazích jedná hlavní město Praha, následně prostřednictvím svého zastupitelstva 
usnesením č. 28/5/2013 ze dne 21.11.2013 odsouhlasila ukončení celého projektu a uložila 
radě  od  všech  smluv  uzavřeným  s
 
 žalobcem  odstoupit,  případně  je  ukončit.  Tím  rovněž 
porušila své povinnosti z uzavřených smluv, zejména povinnost součinnosti podle čl. 3 odst. 4 
smlouvy  o  budoucí  smlouvě,  a  svým  postupem  zcela  svévolně  znemožnila  jakékoli  další 
pokračování  projektu.  Žalobce  z tohoto  důvodu  dopisem  z 2.12.2013 od všech smluv 
odstoupil z důvodu  podstatného  porušení  povinností  na  straně  žalované  podle  §  345 
obchodního zákoníku Jednání žalované má být posouzeno i podle § 348 odst. 2 obchodního 
zákoníku. V příčinné  souvislosti  s jednáním žalované vznikla žalobci škoda, soud prvního 
stupně se však tvrzeními a důkazy týkajícími se rozsahu této škody vůbec nezabýval. 
Odvolatel  nesouhlasí  se  závěry  soudu  prvního  stupně,  které  se  týkají  vztahu trvání 
nájemní smlouvy a doby výstavby.  Tvrdí,  že  smlouva  o  smlouvě  budoucí  ani  nájemní 
smlouva žádný termín pro dokončení  1.  etapy  nestanoví,  nebylo  totiž  možné  předvídat,  jak 
dlouho bude trvat získání územního rozhodnutí a stavebního povolení k projektu. Nesouhlasí 
ani s názorem, že termín pro realizaci projektu, resp. jeho 1. etapy lze dovodit z nájemní 
smlouvy, resp. z té skutečnosti, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu do 18ti měsíců od 
právní moci stavebního povolení. Smlouva ve vztahu k 1.  etapě  stanoví  pouze  dobu  nájmu, 
ale nikoli dobu výstavby, až ukončení 2. etapy váže též na existenci kolaudačních rozhodnutí. 
Jediný  termín  dokončení  projektu,  pokud  by  se  dal  dovodit  z nájemní smlouvy, je podle 
názoru  žalobce  možno  vyvodit  jako  termín  pro  dokončení  celého  projektu,  tedy  obou  jeho 
etap, takový termín však ještě nastat nemohl, protože stavební povolení pro 2. etapu nebylo 
ještě ani vydáno. Žalobce dále tvrdí, že výstavba 1. etapy projektu byla zahájena, Úřadu 
městské části – stavebnímu odboru bylo zahájení stavby oznámeno 13.5.2013 a nyní probíhá 
řízení  o  změně  stavby  před  dokončením,  soud  I.  stupně  oznámení o zahájení  řízení  o 
povolení změny stavby před dokončením ze dne 3.12.2014 jako důkaz provedl, ale s jeho 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
obsahem  se  nevypořádal.  Žalobce  nemohl  dokončit  výstavbu  v 1.  etapě  v termínu 
požadovaném žalovanou, protože 1. a 2. etapa projektu nejsou samostatně izolované celky, 
projekt  byl  rozdělen  na  etapy  pouze  proto,  že  žalovaná  nebyl  schopna  pronajmout  žalobci 
všechny pozemky najednou. Žalobci nelze klást k tíži délku stavebního řízení, resp. řízení o 
vydání územního rozhodnutí. Vzhledem k problémům, které provázely správní řízení, žalobce 
nemohl vyloučit, že i to stavební povolení, které nabylo právní moci 4.6.2012, bude zrušeno 
vzhledem k různým  řádným  a  mimořádným  opravným  prostředkům,  jimiž  bylo  napadáno. 
Žalobce  měl  zájem  v projektu  pokračovat,  celý  jej  zrealizovat, žalovaná jej však zcela 
bezdůvodně  „vyhodila“.  Žalobce  zdůrazňuje,  že  šlo  o  projekt  žalované,  a  tudíž  on  nemůže 
nést podnikatelské riziko, které s tímto projektem souvisí. Nelze  na  něm  spravedlivě 
požadovat
, aby byl povinen dokončit 1. etapu, jestliže nebylo zřejmé, bude-li moci dokončit  
i 2. etapu, pro obě etapy bylo třeba zhotovit inženýrské sítě již v rámci 1. etapy, pokud by 
následně 2. etapa realizována nebyla, žalobce by na stavbě prodělal. Žalobce nesouhlasí ani 
s právním názorem soudu I stupně o tom, že dodatek č. 3 byl formálně právně smlouvou o 
budoucí  smlouvě  nájemní, nesouhlasí s tím,  že  by  měl  být  aplikován  §  292  obch.  zák. 
Nesouhlasí rovněž s tím, že mohl využít pozemky, které měly být předmětem dodatku č. 4 
k výstavbě,  je  přesvědčen,  že  předávací  protokol  není  dostatečným  právním  titulem. Je 
rovněž přesvědčen, že usnesení rady či zastupitelstva žalované je projevem její vůle, která 
je následně realizována statutárním orgánem, tedy starostou. K porušení smluvní povinnosti 
žalovanou tudíž  došlo  usnesením  rady  a  zastupitelstva  a  vůlí  obsaženou  v těchto  usneseních 
projevenou navenek dopisem žalované žalobce z 26.11.2013, s jehož obsahem se soud 
prvního  stupně  rovněž  nevypořádal.  Žalobce  je  konečně  přesvědčen,  že  soud  prvního 
stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože 
žalobci neposkytl dostatečný prostor, aby mohl reagovat na poslední podání žalované ze dne 
20.1.2015, z něhož však ve svém rozhodnutí vycházel. Za nesprávný považuje žalobce i výrok 
o  nákladech  řízení.  Má  za  to,  že  spor  o  zaplacení  náhrady  škody  související  s otázkou 
hospodaření s majetkem hlavního města Prahy je sporem, pro který může městská část zajistit 
 
odpovídající odborný personál i pro případ soudních sporů. Jde o běžnou agendu žalované při 
hospodaření se svěřeným majetkem hlavního města Prahy.  
Podle  žalované  je  rozsudek  soudu  prvního  stupně  věcně  správný.  Je  přesvědčena,  že 
žádnou  smluvní  povinnost,  která  by  byla  příčinou  žalobci  vzniklé  škody,  neporušila, 
neporušila ani žádnou zákonnou povinnost. Je ostatně přesvědčena též o tom, že žalobci žádná 
škoda nevznikla, pokud ano, způsobil si ji výlučně sám. Zdůrazňuje, že žalobce odvozuje její 
odpovědnost  prakticky  pouze  z  „porušení  povinnosti  součinnosti“.  Povinnost  součinnosti 
v sobě nemůže zahrnovat povinnost rozšířit předmět nájmu, příp. uzavírat dodatky k nájemní 
smlouvě  podle  jakýchkoli  žalobcových  přání  a  potřeb  a  prodlužovat  dobu  nájmu  do 
nekonečna.  Takové  povinnosti  z čl.    čl.  3  odst.  2    a  4  smlouvy  o  budoucí  smlouvě  nelze 
dovodit. Žalovaná souhlasí se soudem prvního stupně v tom , že povinnost uzavřít dodatek č. 
4 k nájemní  smlouvě  do  určitého  data  sjednaná  v dodatku  č.  3  měla  charakter  smlouvy  o 
budoucí  smlouvě.  V dohodnuté  době  žádná  ze  stran  k uzavření  dodatku  č.  4  nevyzvala, 
požadavek, který předpokládá § 292 odst. 3 obch. zák., tudíž nebyl naplněn, povinnost uzavřít 
dodatek č. 4 k nájemní smlouvě marným uplynutím lhůty pro výzvu k uzavření dodatku č. 4 
zanikla.  Zdůrazňuje  rovněž,  že  pozemky,  které  měly  být  pronajaty tímto dodatkem, byly 
žalobci  předány  v prosinci  2010,  žalobci  tedy  nic  nebránilo  výstavbu  na  těchto  pozemcích 
zahájit. Šlo navíc o marginální část pozemku určených k výstavbě, navíc to byly pozemky, na 
nichž  měla  probíhat  2.  etapa  výstavby.  Žalované  rovněž  není  zřejmé,  jaké  povinnosti  měla 
porušit tím, že se její zastupitelstvo a rada rozhodly smluvní vztahy ukončit a že na základě 
jejích usnesení byl v tomto smyslu žalobci odeslán dopis z 26.11.2013. Žalovaná tímto 
dopisem reagovala na skutečnost, že se blížilo ukončení nájemního vztahu, a proto žalobce 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
vyzvala k vyklizení  předmětu  nájmu.  Žalovaná  trvá  na  tom,  že  1.  etapa  výstavby  měla  být 
ukončena do uplynutí doby nájmu pozemku, na nichž měla být výstavba realizována, tj. do 
18ti  měsíců  od  právní  moci  příslušného  správního  rozhodnutí,  čemuž  odpovídala  i  podoba 
žalobcovy nabídky, s níž se do výběrového řízení přihlásil, a jím zpracovaný harmonogram. 
Doba nájmu pozemků pro 1. etapu skončila sedm let po podpisu nájemní smlouvy. Do tohoto 
data  měla  být  výstavba  realizována,  žalobcův  výklad,  že  by  mohla  být  realizována 
v jakémkoli  termínu  a  že  žádný  termín  sjednán  nebyl,  přijmout  nelze.  Žalobce  nezahájil 
stavbu,  pouze  postavil oplocení a  skryl  ornici. Pozemky  jsou  silně zanedbané  a  v důsledku 
žalobcova  počínání  zdevastované,  nestojí  však  na  nich  ani  hrubý  základ  jediného  domu. 
Žalobce  byl  povinen  dokončit  výstavbu  1.  etapy  projektu  do  18ti  měsíců  od  nabytí  právní 
moci stavebního povolení pro 1. etapu, obdobně je upravena lhůta pro realizaci 2. etapy, na 
tomto termínu se žalobce a žalovaná dohodli. Jestliže se potom sám žalobce rozhodl, že bude 
realizovat  současně  pouze  celý  projekt,  tedy  jeho  1.  i  2.  etapu,  bylo  to  jen  jeho  vlastní 
rozhodnutí. Ke dni uplynutí nájmu na pozemky pro 1. etapu, tj. ke dni 4.12.2013, nebylo pro 
2. etapu projektu vydáno ani územní rozhodnutí, natož stavební povolení, žalobce by nemohl 
projekt Na Pláni realizovat proto, že potřebná práva pro stavbu dosud nemá (tj. nikoli kvůli 
nedostatku součinnosti ze strany žalované). Nesouhlasí ani s názorem, že soud prvního stupně 
zatížil řízení procesní vadou a je konečně přesvědčena i o tom, že žalované náleží náhrada 
nákladů,  které  jí  v souvislosti s tímto  řízením  za  právní  zastoupení  vznikly.  Připomíná  text 
nálezu Ústavního soudu I. ÚS 4229/12 ze dne 6.6.2013 a dodává, že spor je právně obtížný, 
předmětem  řízení  je  peněžité  plnění  vysoké  hodnoty,  spor  pramení  ze  smluv  uzavřených 
v rámci  developerského  projektu  na  výstavbu  15ti  bytových  domů  ve  vysoce  atraktivní 
lokalitě a jde o jeden z více sporů mezi účastníky, který se týká téhož projektu, rozhodnutí 
v jednom z nich  může  významně  ovlivnit  postoje  obou  stran  v dalších  řízení.  Žalovaná 
nedisponuje  rozsáhlým  právním  aparátem.  Zaměstnanci  žalované  mají  na  starosti  běžnou 
právní agendu související s každodenní činností žalované, žádný z nich však nemá zkušenosti 
se soudním sporem, který by se týkal projektů mnohamilionové hodnoty. Připomíná rovněž, 
 
že to byl žalobce, kdo předmětný soudní spor inicioval a vznik nákladů vymezením předmětu 
sporu zavinil.  
Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a  § 212a odst. 1 o.s.ř. napadený rozsudek soudu 
prvního stupně. Práva a povinnosti účastníků vzniklá do 31. 12. 2013 posuzoval (stejně jako 
soud prvního stupně) v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., (nového) 
občanského  zákoníku  podle  dosavadních  právních  předpisů,  tedy  podle  zákona  č.  40/1964 
Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku 
(dále jen obch. zák.).  
Odvolání není důvodné. Soud prvního stupně provedl důkazy nezbytné k tomu, aby byly 
zjištěny skutečnosti pro rozhodnutí významné. Mezi skutkovými zjištěními, z nichž vycházel, 
není logický rozpor, odvolací soud se s nimi ztotožňuje a neměl důvod se od nich odchýlit ani 
poté, co zopakoval dokazování částí nabídky, s níž se žalobce přihlásil do výběrového řízení, 
a  oběma  smlouvami  ze  dne  20.  10.  2006,  včetně  dodatku  č.  3  ke  smlouvě  nájemní.  Sdílí i 
právní názor soudu prvního stupně, který z nich vychází, o tom, že pokud žalobci vznikla při 
přípravě  výstavby  bytových  domů  Na  Pláni  škoda,  žalovaná  za  ni  z  těch důvodů,  které 
žalobce tvrdí, odpovědna být nemůže.  Žalobce v odvolání uplatnil tytéž argumenty, na nichž 
založil svůj nárok  již v řízení před soudem prvního stupně a ten se s nimi v odůvodnění svého 
rozsudku dostatečně vypořádal, na jeho odůvodnění lze v podstatných bodech odkázat.  
 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
Odvolací soud proto  ve  snaze  o  stručnost  odůvodnění  dodává  k odvolatelovým 
námitkám jen následující: 
 Povinnost  součinnosti  žalované,  která  by  podle  žalobcova  názoru  měla  spočívat 
v povinnosti  uzavřít  dodatek  č.  4  k nájemní  smlouvě,  ze  žalobcem  zmiňovaných  článků  3 
odst.  2  a  3  odst.  4  smlouvy  o  budoucí  smlouvě  skutečně  nevyplývá.  Žalovaná  měla  podle 
druhého  odstavce  poskytnout  součinnost  potřebnou  k tomu, aby  žalobce mohl vykonat tzv. 
inženýrskou  činnost  ve  stavebnictví, tj. zpracoval projektovou dokumentaci, zajistil – 
souhrnně řečeno - potřebná rozhodnutí, vyjádření a stanoviska orgánů státní správy nutná od 
územního rozhodnutí přes stavební povolení až po kolaudaci, a aby zajistil rovněž příslušné 
změny  v katastru  nemovitostí  a  na  samém  začátku  aby obstaral  stanoviska  vlastníků 
sousedících  pozemků.    K tomu  mu  měla  žalovaná  udělit  plnou  moc,  což  nesporně  učinila. 
Zmíněná činnost s jednáním o nájemní smlouvě ani vzdáleně nesouvisí. V odstavci čtvrtém 
třetího článku smlouvy o budoucí smlouvě se žalovaná zavázala poskytnout veškerou možnou 
součinnost  „při  realizaci  i  přípravných  činnostech  v rámci  plnění  předmětu  této  smlouvy“. 
Předmětem smlouvy byl závazek žalované jako budoucího prodávajícího převést vlastnické 
právo k pozemkům  ve  smlouvě  vyjmenovaným  a  závazek  žalobce  jako  budoucího 
prodávajícího převést vlastnické právo k bytovým jednotkám v domech na těchto pozemcích 
vybudovaných. Ze smlouvy nevyplývá, že by pro splnění těchto závazků (tj. závazků uzavřít 
v budoucnu  kupní  smlouvy)  bylo  nezbytně  nutné  uzavřít  ohledně  pozemků  též  smlouvu 
nájemní, tj.  ani dodatek k ní. Lze tedy v souladu se soudem prvního stupně konstatovat, že 
tím, že žalovaná neuzavřela dodatek č. 4 k nájemní smlouvě, neporušila svou povinnost (ať již 
smluvní  či  ze  zákona  plynoucí)  poskytnout  potřebnou  součinnost  při  plnění  smlouvy 
o budoucí smlouvě.  
Žalobce  tvrdil  rovněž,  že  tím,  že  neuzavřela  4  dodatek,  porušila  žalovaná  svou 
povinnost z nájemní  smlouvy  ve  znění  jejího  3.  dodatku.    Toto  tvrzení  má  racionální  jádro; 
účastníci se skutečně dohodli, jak ze shora uvedených zjištění plyne, že v
   určité lhůtě dodatek 
uzavřou,  což  se  skutečně  nestalo,  protože  žalovaná  žalobcem  předložený  dodatek 
nepodepsala. Tato skutečnost však podle zjištění soudu prvního stupně nemohla být příčinou 
vzniku škody, kterou žalobce tvrdí. Škoda vznikla žalobci –  podle jeho tvrzení –  tím, že 
vynaložil náklady na výstavbu, která se nerealizovala a výstavba nezačala proto, že žalobce 
neměl od žalované pronajaty všechny pozemky, na nichž se mělo stavět. Takový závěr však 
ze skutečností, které byly v řízení prokázány, neplyne.  
Z nájemní  smlouvy  je  zřejmé  (ostatně  není  o  tom  sporu),  že  pozemky  byly  pronajaty 
v souvislosti s výstavbou. Dva z   pozemků,  jichž  se  měl  týkat  4.  dodatek,  žalobci  skutečně 
pronajaty  nebyly,  byly  mu  však  předány  k užívání protokolem ze dne 29.12.2010.  Jiný 
důvod,  pro  který  by  byly  tyto  pozemky  žalobci  předány  (byť  třetím  subjektem),  než  kvůli 
výstavbě  domů  projektu  Na  Pláni,  žalobce  ani  netvrdí.    Obecně  jistě  stačí,  dá-li vlastník 
pozemku stavebníkovi souhlas k tomu,  aby  na  jeho  pozemku  stavěl.  Uvedené  platí  zejména 
tehdy, staví-li  se  na  pozemku  nemovitost  (byť  jen  zčásti)  pro  vlastníka  pozemku.  Odvolací 
soud proto nerozumí žalobcovu argumentu, proč by nestačilo jen pozemek předat k užívání za 
účelem výstavby a proč by bylo nezbytně nutné mít uzavřenu nájemní smlouvu. Ze smlouvy 
nájemní  ostatně  neplyne,  že  by  nájem  pozemků  byl  nezbytným  předpokladem  zahájení 
výstavby. Lze předpokládat, že nájem pozemků byl jakousi formou souhlasu jejich vlastníka 
se stavbou na nich. Byl-li však souhlas dán jinou formou, pak to, že nebyl uzavřen dodatek, 
nebylo příčinou té skutečnosti, že žalobce nestavěl a tedy ani příčinou vzniklé škody. Určitou 
formu  souhlasu  se  stavbou  je  třeba  zachovat  nikoli  ve  vztahu  mezi  vlastníkem  pozemku  a 
stavebníkem,  ale  jen  ve  vztahu  ke  stavebnímu  úřadu  v rámci  příslušného  správního  řízení 
podle  stavebního  zákona  (platného  a  účinného  v rozhodné  době).    Žalobcem  zdůrazňovaná 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
povinnost součinnosti by pak spočívala v tom potvrdit stavebnímu úřadu souhlas s umístěním 
stavby na svém pozemku. Teprve tehdy, pokud by žalovaná s takovým souhlasem otálela, 
mohl by žalobce důvodně namítat nedostatek její součinnosti. Nic takového však žalobce ani 
netvrdí. 
Již ze shora uvedeného plyne nedostatek příčinné souvislosti mezi tím, že nebyl uzavřen 
dodatek  č.  4  podle  dohody  obsažené  v dodatku  č.  3  k nájemní  smlouvě,  a  škodou,  kterou 
žalobce tvrdí. Vztah příčiny a následku mezi porušením smluvní povinnosti (§ 373 obch. zák.) 
a vzniklou škodou je přitom nezbytným předpokladem existence odpovědnosti toho, kdo  měl 
smluvní povinnost porušit.  Je tudíž již nadbytečné zabývat se tím, zda dodatek č. 3 je svou 
podstatou smlouvou o budoucí smlouvě nájemní či nikoli, či zda žalovaná porušila zákona o 
hlavním  městě  Praze,  když  její  starosta  nepodepsal  dodatek,  který  byl  dříve  schválen 
zastupitelstvem či radou.  
Závěry soudu prvního stupně o rozdělení stavby na dvě etapy a souvislost tohoto dělení 
s dohodou  o  trvání  nájmu  pozemků  a  předpokládanou  dobou  výstavby  se  vztahují  spíše 
k okolnostem,  resp.  důvodům,  za  nichž  žalovaná  smluvní  vztah  se  žalobcem  nakonec 
ukončila.  Odvolací  soud  zmíněné  závěry  soudu  prvního  stupně  sdílí.  Sám  se ujistil o tom, 
když  zopakoval  důkaz  žalobcovou  nabídkou  pro  výběrové  řízení  a  smlouvami  účastníky 
uzavřenými,  že  průběh  výstavby  ve  dvou  relativně  samostatných  etapách  žalobce 
předpokládal  a  že  žalobcova  nabídka  (tj.  též  průběh  výstavby  po  etapách)  byla  základem 
ujednání o době nájmu pozemků v čl. III odst. 1 smlouvy o nájmu. Odvolací soud sdílí názor 
soudu prvního stupně, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou a že doba nájmu 
pozemků souvisela s předpokládanou dobou výstavby. Pokud by tomu tak nebylo, nebyl by 
důvod  odvozovat  dobu  nájmu  od  vydání  stavebního  povolení.  Z kontextu  obou  uzavřených 
smluv a ze způsobu ujednání o době nájmu v nájemní smlouvě lze skutečně dovodit, že strany 
předpokládaly, že výstavba každé z etap začne a skončí nezávisle na druhé z etap, výstavba 
skončí  tehdy, kdy skončí doba nájmu pozemků pro danou etapu a že výstavba 
 
každé z etap 
nebude trvat déle než 18 měsíců. Z výslovné dikce smlouvy týkající se doby nájmu pozemků 
druhé etapy, podle níž po uplynutí 18-ti měsíců po vydání pravomocného stavebního povolení 
na  druhou  etapu  „musí  být  výstavba  komplexně  ukončena  se  všemi  nutnými  kolaudačními 
rozhodnutími“,  plyne  závěr,  že  úmyslem  stran  bylo  nejen  relativně  rychle  dokončit  vlastní 
výstavbu,  ale  též  související  stavební  řízení.  Nepochybně  proto,  aby  bylo  možno  co 
nejrychleji naplnit smlouvu o budoucí smlouvě. Žalobce jistě nemůže myslet vážně, že by ve 
smlouvě  uzavřené  s městskou  částí  kvůli  výstavbě  na  poměrně  rozsáhlém  území,  které 
městská část spravuje, byla ponechána na vůli zhotovitele stavby doba, po kterou bude stavba 
probíhat.   
Nájem pozemků pro první etapu měl skončit do 18-ti měsíců od vydání pravomocného 
stavebního povolení na tuto etapu výstavby. Pravomocné rozhodnutí pro tuto etapu bylo 
vydáno 4.6.2012, tj. takřka šest let po uzavření smluv. Nájem pro první etapu skončil 4. 12. 
2013. Soud prvního stupně zjistil z žalobcových internetových stránek, že žalobce inzeroval 
zahájení výstavby první etapy až v září roku 2014, tj. další rok a tři čtvrti poté, kdy již měl být 
ukončen  nejen  nájem,  ale  též  výstavba  příslušné  etapy.  Žalobce  obsah  svých  internetových 
stránek nijak nezpochybňuje. Odrážejí-li realitu, je bez významu obsah správního rozhodnutí 
ze dne 3.12.2014  o  změně  stavby  před  jejím  dokončením.  Jestliže  se  soud  prvního  stupně 
s obsahem této listiny nevypořádal, rozhodně nezpůsobil takovou vadu řízení, která by mohla 
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 
 Žalobce  soudu  prvního  stupně  vytýká,  že  nehodnotil  dopis  žalované  z 26. 11. 2013, 
jímž ho žalovaná vyzvala,  aby  ke  dni  skončení  nájmu  pronajaté  pozemky  vyklidil.  Tento 
 
 

pokračování 
 

97Co 206/2015 
argument  není  namístě.  Soud  prvního  stupně  se  přeci  podrobně  zabýval  otázkou  skončení 
nájmu, s níž obsah dopisu souvisí.  Postup žalované akceptoval s tím, že nebylo její 
povinností nájemní  smlouvu  donekonečna  prodlužovat.  S tímto  závěrem  odvolací  soud 
souhlasí, opak ze smlouvy nájemní neplyne, odvolacímu soudu není známo, že by takovou 
povinnost žalované ukládal zákon. Žalobce byl dne 26. 11. 2013 v takovém prodlení, že 
objektivně  nemohl  výstavbu  na  pozemcích  dokončit.    Nelze  se  divit  žalované,  že  za  této 
situace  neměla  zájem  ve  smluvním  vztahu  se  žalobcem  pokračovat,  akceptovala  proto 
ukončení nájemní smlouvy uplynutím doby a žalobce vyzvala, aby pozemky ke dni skončení 
doby nájmu vyklidil. 
V řízení nebylo zjištěno nic, jak ze shora uvedeného plyne, co by žalobci od 4. 6. 2012 
bránilo, aby zahájil výstavbu první etapy. (V té souvislosti lze snad ještě nad rámec shora již 
uvedeného v souvislosti s oněmi pozemky ve 4. dodatku poznamenat, že na těchto pozemcích 
–  o  výměře  cca  1.000m2  –  měla  probíhat  až  výstavba  druhé  etapy,  o  čemž  není  mezi 
účastníky  sporu.)    Žalobcovy  argumenty,  že  si  nemohl  být  jist  tím,  jak  bude  dále  stavební 
řízení probíhat, že tudíž nemohl zahájit první etapu, nebyl-li si jist, zda dokončí též druhou 
etapu, jsou liché. Žalobce se mýlí, domnívá-li se, že jeho podnikatelské riziko nese žalovaná, 
která vyhlásila výběrové řízení na stavbu domů Na Pláni. Žalovaná je odpovědná především 
za  korektní  a  zákonu  odpovídající  průběh  výběrového  řízení  a  též  za  jeho  výsledek. 
Výsledkem výběrového řízení však je pouze výběr konkrétního uchazeče, s nímž je smlouva 
uzavřena. Realizace takové smlouvy je však (zajisté podle smluvních podmínek z výběrového 
řízení  plynoucích)  vždy  na  tom,  kdo  ve výběrovém  řízení  zvítězí.  Žalobce  je  profesionál  a 
jako takový si musí být vědom veškerých rizik, která na sebe bere, když se rozhodne stavět 
v daném  místě  a  za  daných  podmínek,  tedy  například  po  etapách  vynucených 
problematickými vztahy k pozemkům,  které  má  navíc  podle  smlouvy  on  sám  řešit.  Na 
žalované  je  pečovat  jako  řádný  hospodář  o  majetek,  který  spravuje,  a  zajistit  rozumné 
podmínky  pro  život  jejích  obyvatel.  Součástí  takové  péče  by  jistě  nebylo  podporovat 
 
smluvního partnera v liknavém  přístupu  k rozsáhlé  stavbě  několika  nemovitostí  v obydlené 
lokalitě.  Je obecně známo, že průběh žádné stavby lidem v jejím okolí život nezpříjemní. Od 
uzavření smlouvy k právní moci stavebního povolení pro první etapu uběhlo takřka šest let. I 
kdyby nakrásně nebylo možné žalobce činit ani zčásti odpovědným za tuto prodlevu, nelze 
rozhodně akceptovat, že po takto dlouhé době, když už odpadly veškeré překážky, které mu 
ve výstavbě bránily, se stavbou ani nezačal. Lze tedy shrnout, že žalovaná neporušila žádnou 
svou povinnost,  když  nájemní  smlouvu  se  žalobcem  neprodloužila,  její  jednání  rozhodně 
nelze,  jak  žalobce  tvrdí,  považovat  za  nedostatek  povinné  součinnosti  nutné  k realizaci 
projektu  Na  Pláni,  nemůže  být  ani  z těchto  důvodů  volána  k odpovědnosti  za  škodu,  která 
žalobci, jak tvrdí, vznikla. Soud prvního stupně dospěl k obdobným závěrům, tudíž se zcela 
logicky nezabýval výší škody. 
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou ani žalobcovu výhradu, že mu soud prvního 
stupně  neposkytl  lhůtu  k tomu, aby mohl reagovat na poslední vyjádření  žalované.  Toto 
vyjádření, jak z obsahu spisu plyne, došlo soudu den před jednáním a soud je zástupci žalobce 
ihned  zaslal  do  jeho  datové  schránky.  Obsahem  vyjádření  byla  pouze  reakce  na  předchozí 
žalobcovo stanovisko, podání neobsahovalo žádná nová  tvrzení,  která  by  měla  význam  pro 
výsledek sporu a pro reakci na něž by byla nezbytná dlouhá příprava. Soud prvního stupně 
postupoval racionálně a procesně hospodárně, jestliže o věci rozhodl při prvním jednání.   
Za správný považuje odvolací soud též závěr soudu prvního stupně o tom, že žalované 
náleží  náhrada  nákladů  řízení  jako  účastníkovi  v řízení  úspěšnému.  Je  shodně  se  soudem 
prvního stupně přesvědčen o tom, že náklady právního zastoupení žalovaná vynaložila účelně  
(§  142  odst.  1  o.s.ř.).  Odvolací  soud považuje za jisté, že spor o náhradu škody v řádech 
 
 

pokračování 
 
10 
97Co 206/2015 
miliónů korun související s odpovědností plynoucí ze smluv, jimiž měl být zajištěn rozsáhlý 
developerský projekt, jde nad rámec běžné agendy žalované, jejíž doménou je spíše správní 
právo, nikoli vztahy z obchodních smluv.  Rozsah i obsah argumentů obou stran a množství 
navrhovaných důkazů (byť k výši náhrady škody důkazy nebyly provedeny, což však nebylo 
možné  předem  předpokládat)  a  též  výše  žalobou  uplatněného  nároku  dává  za  pravdu 
žalovanému v tom,  že  se  zástupce  každé  ze  stran  sporu  musí  velmi  intenzivně  věnovat  a 
v řízení před soudem zúročit nejen zkušenosti s hmotným právem, ale též s právem procesním 
a  se  způsobem  argumentace  před  soudem.    Zástupce  žalované  v tomto sporu, jak z obsahu 
spisu plyne,  jednal  mimořádně  účelně,  s odbornou  erudicí  a  svými  věcnými  argumenty 
jednoznačně přispěl nejen k tomu, že řízení skončilo pro žalovanou úspěchem, ale též k tomu, 
že proběhlo vcelku rychle.  Výši nákladů řízení určil soud prvního stupně správně. 
Rozhodnutí soudu prvního stupně je v obou svých výrocích věcně správné, jako takové 
je odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil.  
O nákladech odvolacího řízení platí obecně to, co bylo uvedeno shora. Jejich náhradu 
přiznal  odvolací  soud  podle § 224 odst. 1 a § 142  odst.  1  o.s.ř. v řízení  úspěšnému 
žalovanému, jehož též v odvolacím  řízení  zastupoval  advokát,  podle sazby za jeden úkon 
právní služby určené podle tarifní hodnoty sporu (§ 6 odst. 1, 7 bodu 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 
177/96 Sb., advokátního tarifu). V odvolacím  řízení  učinil  zástupce  žalobce  celkem  dva 
úkony právní služby (vyjádřil se k podanému odvolání, účastnil se jednání odvolacího soudu), 
přísluší mu proto odměna ve výši 2x 64.340,-Kč, k tomu podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu 
též 2x režijní paušál po 300,-Kč  a  21%  DPH  ze  součtu  uvedených  položek  ve  výši 
27.148,80Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o.s.ř.). 
P  o  u  č  e  n  í    :    Proti  tomuto  rozsudku  lze  do  dvou  měsíců  ode  dne  jeho  doručení  podat 
dovolání k Nejvyššímu  soudu  ČR  prostřednictvím  soudu  prvního  stupně,  a  to  za  podmínek 
uvedených v § 237 o.s.ř. Přípustnost dovolání (§ 237 - § 238a o.s.ř.) je oprávněn zkoumat jen 
 
dovolací soud. 
 
V Praze dne 3. listopadu 2015                         
   
JUDr. Monika Vacková,v.r. 
předsedkyně senátu 
Za správnost: 
 Petra Valtrová 
 
 
 
 
 
 

Document Outline