62 A 111/2013-599
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Rause,
Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní věci
žalobce:
nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti:
ZONAS a. s., se sídlem Horní nám. 14/17, Olomouc, zastoupené Mgr. Luďkem Šikolou,
advokátem Doucha Šikola advokáti s.r.o., se sídlem K Šachtě 347, Horky, Tábor, o
žalobě proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 28.12.2010, č.j. 14553-
8/2010-ERU,
t a k t o:
I.
Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 28.12.2010, č.j. 14553-
8/2010-ERU, se
z r u š u j e a věc se
v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
pokračování 2 62 A 111/2013
III.
Žalobci
se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
IV.
Osoba zúčastněná na řízení
n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze
dne 28.12.2010, č.j. 14553-8/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení
udělena licence č. 111018292 na výrobu elektřiny se vznikem oprávnění a termínem
zahájení licencované činnosti ke dni právní moci tohoto rozhodnutí (29.12.2010) na
dobu 25 let.
I. Shrnutí podstaty věci
Žalovaný ve správním řízení zahájeném na žádost o udělení licence ze dne
24.11.2010 vedeném podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění do
31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), udělil společnosti FVE 28, s. r. o. licenci na
výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Na základě této licence vzniklo společnosti
FVE 28, s. r. o. oprávnění k výrobě elektřiny od 29.12.2010 na dobu 25 let. Rozsah
podnikání na základě licence byl vymezen celkovým instalovaným výkonem 2,067
MW, provozovna byla vymezena jako „FVE Mrlínek“, k. ú. Havřice, okres Kroměříž,
kraj Zlínský p. č. 1272, 1275, 1282, 1285, 1288, 1298, 1303, 1293/35, 1293/1, 1293/36,
1293/37, 1293/39, 1293/41, 1293/42, 1293/45, 1293/46.
Žalobce se nyní domáhá zrušení tohoto rozhodnutí žalobou ve veřejném zájmu,
jenž je podle jeho názoru dán především okolností, že licence byla udělena bez toho, že
by pro její vydání byly splněny podmínky.
II. Shrnutí žaloby
Podle žalobce pro udělení licence nebyly splněny podmínky stanovené
energetickým zákonem a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb.,
o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen
„vyhláška č. 426/2005 Sb.“).
pokračování 3 62 A 111/2013
Žalobce namítá, že žalovaný nedostatečně zjistil stav věci, neboť neprovedl řádné
ohledání elektrárny, ale spokojil se s předloženými listinami a elektrárnu „obhlédl jen za
plotem“. Vzhledem k tomu nezjistil, že elektrárna není dokončená a že revizní zprávy
nemohly prokazovat bezpečnost zařízení, neboť nezachycovaly jeho skutečný stav.
Nedokončenost zařízení vyplynula z trestního řízení vedeného u zdejšího soudu ve věci
sp.zn. 10 T 1/2013 (výslechy svědků – Libor KXXXXX, Veronika SXXXXX, Jiří
HXXXXX a fotodokumentace pořízená svědky). Podle žalobce z výslechu Jiřího
PXXXXX vyplynulo, že revizní zprávy ze dne 30.11.2010 byly zpracovány „od stolu“ a
antedatovány. Z výslechu Františka KXXXXX pak vyplynulo, že předmětné revize
neprovedl a revizní zprávy ze dne 28.11.2010 nevyhotovil. Zprávy vytvořil Radek
JXXXXX, avšak ani ten prohlídku zařízení neprovedl. I proto obsahují revizní zprávy
zjevné chyby.
Podle žalobce také ve spisu nejsou obsaženy podklady pro to, aby mohla být
licence udělena na 25 let, jak se v daném případě stalo. Žadatel totiž doložil oprávnění
užívat energetické zařízení toliko do 30.5.2011 (jak plyne z rozhodnutí Městského úřadu
Bystřice pod Hostýnem o povolení předčasného užívání).
Ze shora uvedených důvodů žalobce dovozuje, že licence byla udělena, aniž pro
to byly splněny podmínky. Rozhodnutí o udělení licence je tedy nezákonné. Žalobce
proto navrhuje zrušení rozhodnutí. Na svém procesním postoji setrval po celou dobu
řízení před zdejším soudem.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na systémová a
personální opatření s podporou vlády a prezidenta k zajištění revize licenčních spisů,
jejichž součástí je i podání žaloby nejvyššího státního zástupce (tedy i této žaloby),
ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu.
V doplnění vyjádření poukázal žalovaný na to, že s ohledem na pochybnosti
o zákonnosti napadeného rozhodnutí ve věci vedl obnovu řízení, avšak z procesních
důvodů nestihl vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě a musel řízení o obnově
zastavit.
IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení
pokračování 4 62 A 111/2013
Osoba zúčastněná na řízení podala k věci několik vyjádření. Předně v nich
zpochybňuje existenci závažného veřejného zájmu k podání žaloby a obsáhle
argumentuje ve prospěch názoru, že i tato otázka má být soudem přezkoumávána. Dále
namítá, že s ohledem na postup žalovaného nebude dané řízení kontradiktorní.
Upozorňuje také na nekompletnost správního spisu, v němž chybí korespondence
žalobce a žalovaného ve vztahu k zapůjčování správního spisu.
Žalobu pokládá za nedůvodnou. Zdůrazňuje, že žalovaný měl posuzovat stav
elektrárny k době vydání napadeného rozhodnutí. Poukazuje také na to, že i kdyby bylo
napadené rozhodnutí nezákonné, není namístě je rušit s ohledem na ochranu právní
jistoty a nabytých práv. Uvádí, že v rozhodnou dobu nebylo možno vyhotovit revizní
zprávu v souladu se všemi právními předpisy a technickými normami, neboť si
podmínky v normách odporují. Osoba na řízení zúčastněná má za to, že prokázala
bezpečnost elektrárny v daném případě znaleckým posudkem ze dne 14.2.2013
zpracovaným Ing. Květoslavem Mikulenkou a Ing. Milanem Tomešem a analýzou
paralelního připojení ze dne 7.2.2013 zpracovanou Dr. Ing. Jaroslavem PXXXXX, CSc.
a Josefem TXXXXX. Poukazuje také na to, že žaloba neobsahuje řádně uplatněné
žalobní body. Rozšíření v replice je pak opožděné a tudíž nepřípustné. Osoba na řízení
zúčastněná dále obsáhle argumentuje ve vztahu k dokončenosti elektrárny k datu vydání
napadeného rozhodnutí a poukazuje na to, že odsuzující rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 20.6.2014, č.j. 10 T 1/2013-3581, jehož se žalobce mj. dovolává na
podporu svých tvrzení, byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6.1.2015, č.j.
3 To 112/2014-3777, zrušen. Osoba zúčastněná na řízení rovněž uvedla, že licence
udělená napadeným rozhodnutím zanikla v důsledku zániku FVE 28 s.r.o. a odpadl tak
předmět daného řízení.
Osoba zúčastněná na řízení tedy navrhuje žalobu odmítnout, event. řízení
zastavit, případně žalobu zamítnout. Na svém procesním postoji setrvala po celou dobu
řízení před zdejším soudem.
IV. Posouzení věci
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.
oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí poslednímu
pokračování 5 62 A 111/2013
účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána dne 5.12.2013,
žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 29.12.2010.
Žaloba tedy byla podána včas.
Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá
zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s.
nevyžaduje „prostý“ („jakýkoli“) veřejný zájem, nýbrž „závažný“ veřejný zájem.
Zdůrazněním kritéria závažnosti se vyčleňují užší kategorie potenciálních případů
z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s.,
„…
může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, kde
nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta, kterou by
bylo možné takové rozhodnutí odstranit…“
(důvodová zpráva
k návrhu zákona ze dne 15. 4. 2002, sněmovní tisk č. 1080/0, digitální repositář
www.psp.cz). Smyslem této žaloby není chránit soukromý zájem, ale ani každý veřejný
zájem, nýbrž musí být dána existence kvalifikované formy veřejného zájmu, kterou je
závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo v závažných
případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí podání této
žaloby, byť to samo o sobě ještě nepředznamenává její důvodnost a výsledek řízení o ní.
Judikatura správních soudů přitom dospěla k závěru, že úvaha nejvyššího státního
zástupce, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem, nepodléhá přezkumu správními
soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2007 ve věci sp. zn. 8
As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v konkrétní věci dán
závažný veřejný zájem, vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci; záleží na nejvyšším
státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní věci z důvodu
závažného veřejného zájmu, který sám shledal, využije, jeho aktivní legitimace k podání
takové žaloby je dána, existence závažného veřejného zájmu je tím presumována
(shodně Šimíček, V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Nakladatelství
Leges 2014, str. 574 a násl.). Právě uvedené pojetí bylo převzato i v dalších rozsudcích
Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 28.5.2015, č.j. 6 As 173/2014 - 186,
nebo ze dne 18.6.2015, č.j. 9 As 294/2014 – 114) a bylo potvrzeno i rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu (viz usnesení ze dne 24.6.2015, č.j. 2 As 103/2015 – 128,
v němž bylo jednoznačně konstatováno, že se soud věcně zabývá každou žalobou
nejvyššího státního zástupce, která jinak splňuje obecné náležitosti a byla podána
v tříleté žalobní lhůtě.).
Žalobce tedy bezpochyby v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně
legitimován je, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných
žalobních bodů.
pokračování 6 62 A 111/2013
Zdejší soud přitom s ohledem na shora uvedenou konstantní judikaturu
Nejvyššího správního soudu neshledal namítanou protiústavnost § 66 odst. 2 s.ř.s.
Soud se dále zabýval tím, zda není namístě žalobu odmítnout či řízení zastavit
z důvodu zániku žadatele o licenci a původního držitele licence FVE 28 s.r.o. (původní
osoby na řízení zúčastněné). Dospěl však k závěru že nikoli.
Je sice pravdou, že v důsledku zániku FVE 28 s.r.o. zanikla licence
č. 111018292, která byla této společnosti udělena napadeným rozhodnutím (podle § 10
odst. 1 písm. b/ energetického zákona), tato skutečnost však neznamená, že odpadl
předmět řízení, jak se osoba na řízení zúčastněná domnívá. Předmětem daného soudního
řízení je rozhodnutí ze dne 28.12.2010, č.j. 14553-8/2010-ERU. Přestože licence
udělená tímto rozhodnutím ze zákonného důvodu ke dni 1.1.2015 zanikla, toto
rozhodnutí nadále existuje. Zánik udělené licence v důsledku zániku právnické osoby,
které byla udělena, nezpůsobuje zánik rozhodnutí, jímž byla tato licence udělena. Byť
již toto rozhodnutí nemůže mít žádné účinky do budoucna, stále existuje a je možné jej v
případě důvodně podané žaloby zrušit. Ostatně tento závěr potvrdil i Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 22.7.2015, č.j. 1 As 126/2015-63, jímž odmítl kasační stížnost
osoby na řízení zúčastněné proti usnesení zdejšího soudu, v němž bylo rozhodnuto, že
v řízení bude jako s osobou na řízení zúčastněnou pokračováno se společností ZONAS
a.s.
Zdejší soud tedy rozhodoval o žalobě věcně. Při přezkoumání napadeného
rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Soud přitom nepovažoval za potřebné vyzývat
žalovaného k předložení dalších listin, které dle tvrzení osoby na řízení zúčastněné mají
být obsaženy ve správním spisu. Správní spis je tedy dostatečně kompletní k tomu, aby
mohl soud o žalobě rozhodnout. Údajnou vzájemnou komunikaci mezi žalobcem a
žalovaným ohledně přeposílání správního spisu či podání této žaloby nepovažuje soud
pro rozhodnutí ve věci za potřebnou.
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu,
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak
zdejší soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve
smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s.,
kde soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech toho,
pokračování 7 62 A 111/2013
kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na
svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s.
byl zaveden k ochraně objektivního práva (zákonnosti), a to ve specifických případech,
kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem; tím je tento prostředek zcela mimořádným,
což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti žalobních bodů, jež jsou v žalobě
podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.
Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani nemůže
být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a rozhodnutí
správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu řízení
metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon státní
správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na
prosazování systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti
v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah
mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, přitom rozhodoval-li žalovaný o
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo ani
rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo
vyhověno, neexistoval prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o
udělení licence, a tedy ani nad jeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný
sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), „otevření
případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. za
situace, kdy v mezidobí především žalovaný nevyužil možnosti přezkumného řízení či
obnovy řízení dané správním řádem, resp. se mu toto řízení nepodařilo řádně ukončit, a
kdy již jsou právní vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje
nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil
především v případě zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní
jistoty by tedy muselo být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil
rizika a negativní důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených
rozhodnutím o udělení licence.
Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i imperativ
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn. 7
As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími
založena oprávnění nebo výhody jednotlivce oproti stavu, který měl podle objektivního
práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno prvek právní jistoty
za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry jednotlivce, resp. za
neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra dána není, pokládat za
pokračování 8 62 A 111/2013
kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení vskutku závažného
veřejného zájmu, neboť je věcí státu, aby ve správních řízeních, která vede, nechyboval,
a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení. Kupř. podle nálezu
Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2011 ve věci sp. zn. 7 As 26/2011 musí být
podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce
ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty
veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního
práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce
správnosti aktu veřejné moci.
Právě uvedená východiska, byť plynou z rozhodovací praxe ve věcech nikoli
zcela shodných s věcí nyní posuzovanou, se nutně uplatní obecně – a tím spíše pak
v nyní posuzované věci konkrétně při presumovaném střetu principu dobré víry
jednotlivce (držitele licence) na straně jedné a žalobcem dovozeného závažného
veřejného zájmu na „prověření podmínek“, za nichž měla být dobrá víra jednotlivce
nastolena, na straně druhé.
Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna či
vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou z
důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z rozsudků
trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní pravdivost
skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy nápravu nemohl
sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, které tato žaloba
napadá, měl soud přistoupit v případě jiných obdobně významných zjištění indikujících
důvodné pochybnosti v tom směru, že toto rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno, neboť
pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že je jejich splnění zamlženo
natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat k závěru, že
byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve správnost rozhodnutí o udělení
licence.
Žalobce zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky obsahu a
náležitostí skutkových podkladů, které argumentačně dovozuje přímo z těchto
skutkových podkladů, jak jsou obsaženy ve správním spise. Zdejší soud tedy důvodnost
jednotlivých žalobních bodů posuzoval na základě skutkového stavu zachyceného v
pokračování 9 62 A 111/2013
listinách obsažených ve správním spisu, které byly podkladem rozhodnutí o udělení
licence, a dále na základě důkazů soudem provedených při jednání.
Je třeba předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy
rozhodnutí o udělení oprávnění k podnikání, nikoli rozhodnutí opravňující osobu
zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení
nahlížel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As
18/2008, zdůraznil přitom, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k
podnikatelské činnosti (tam v oblasti plynárenství) a že právo uvést zařízení do provozu
a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu (tam
k úpravě plynu) rozhodnutí žalovaného v řízení meritorně nezakládá. K povolení
provozu zařízení (tam plynárenského) byl příslušný správní orgán odlišný od
žalovaného. Podle Nejvyššího správního soudu řízení o udělení licence
„…není
založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v
zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí
žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost např.
ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva
k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle
energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy vynětí
z obecné úpravy živností je dána jen strategickým významem energetiky pro chod
národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při splnění
zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak
učiní či nikoliv…“. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované věci.
Na základě shora shrnutých výchozích premis se tedy zdejší soud zabýval
jednotlivými žalobními body.
Žalobce předně zpochybňuje předložené revizní zprávy, které podle jeho názoru
neprokazují bezpečnost zařízení, neboť byly mj. zpracovány „od stolu“ bez prohlídky
elektrárny. Takto uplatněná námitka přitom podle zdejšího soudu zcela splňuje veškeré
požadavky na řádně uplatněný žalobní bod ve smyslu § 74 odst. 1 písm. d) s.ř.s., neboť
obsahuje jak právní, tak skutkové důvody namítané nezákonnosti.
Podle § 2 odst. 2 písm. a) bodu 20 energetického zákona je výrobnou elektřiny
energetické zařízení pro přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující
všechna nezbytná zařízení; výrobna elektřiny o celkovém instalovaném elektrickém
pokračování 10 62 A 111/2013
výkonu 100 MW a více, s možností poskytovat podpůrné služby k zajištění provozu
elektrizační soustavy, je zřizována a provozována ve veřejném zájmu.
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá
o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění
výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající o udělení licence je
povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení, které má
sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o udělení licence vlastníkem
energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s
jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou
má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající
právním předpisům a technickým normám. Finanční předpoklady není povinen
prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický
výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné
energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW.
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.
Podle § 9 písm. c) prováděcí vyhlášky k energetickému zákonu č. 426/2005 Sb.,
o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále jen
„vyhláška č. 426/2005 Sb.“), se u předčasného užívání energetických zařízení (což je
právě posuzovaný případ) před jejich dokončením technické předpoklady prokazují
povolením k předčasnému užívání stavby před jejím úplným dokončením a dále
dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o
revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.
V licenčním řízení je tedy žadatel o licenci povinen doložit splnění technických
předpokladů rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím zajištění revize
energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. povinné důkazy,
předkládané spolu se žádostí o udělení licence.
Pokud jde o zprávu o revizi, tak ta se musí vztahovat k celé fotovoltaické
elektrárně, resp. k celé její nízkonapěťové části, která musí být stavebně dokončena ve
všech součástech stavby přímo souvisejících s elektrickou bezpečností zařízení. Závěr o
tom, že revizi elektrické instalace VN části systému ze žádného právního předpisu
pokračování 11 62 A 111/2013
neplyne, již zdejší soud opakovaně judikoval ve věcech téhož žalobce a žalovaného
(např. rozsudek ze dne 30.3.2015 ve věci sp. zn. 62 A 107/2013).
Jak vyplynulo ze správního spisu, původní osoba na řízení zúčastněná
(společnost FVE 28 s. r. o.) ve vztahu k nízkonapěťové části elektrárny prokazovala
bezpečnost zprávou o výchozí revizi č. P93-1/01 zpracovanou dne 30.11.2010 Jiřím
PXXXXX. Podle této zprávy byla výchozí revize provedena ve dnech 24.-30.11.2010.
Bezpečnost ve vztahu k nízkonapěťové části trafostanice byla prokazována zprávou o
výchozí revizi č. P93-2/2010 zpracovanou rovněž dne 30.11.2010 Jiřím PXXXXX.
Podle této zprávy byla výchozí revize provedena ve dnech 24.-30.11.2010. Ve vztahu
k VN části trafostanice a VN přípojky byla bezpečnost prokazována zprávami o výchozí
revizi (č. 51J/10 a 50J/10) provedené dne 28.11.2010 Františkem KXXXXX.
Jak ale vyplynulo z listin předložených žalobcem (protokolů o výsleších Jiřího
PXXXXX, Radka JXXXXX a Františka KXXXXX), ani jedna z předložených revizních
zpráv není způsobilým podkladem, který by mohl prokazovat bezpečnost elektrárny (její
NN části).
Jiří PXXXXX dne 16.5.2012 na Policii ČR v Hradci Králové vypověděl, že ho
prostřednictvím Miroslava SXXXXX požádal Jiří HXXXXX o vyhotovení revizních
zpráv k elektrárně FVE Mrlínek. Revizní zprávy byly potřeba rychle, tak je vyhotovil,
aniž by elektrárnu navštívil a prohlédl. Výslovně uvedl, že zprávy napsal „od stolu“.
Elektrárnu nenavštívil z časových důvodů. Někdy před Vánoci nebo mezi Vánoci a
Silvestrem se však k elektrárně vypravil a provedl kontrolu NN části.
František KXXXXX dne 4.7.2012 na Policii ČR v Hradci Králové vypověděl, že
revizní zprávy na VN část elektrárny Mrlínek nevyhotovoval a na elektrárně nikdy
nebyl.
Radek JXXXXX dne 16.5.2012 na Policii ČR v Hradci Králové vypověděl, že
revizní zprávy (vypracované jménem Františka KXXXXX) vyhotovil na žádost Mgr.
Filipa ŠXXXXX. Mělo se jednat o návrhy revizních zpráv, které měly být po dokončení
elektrárny upraveny. Chtěl mu ukázat, jak má revizní zpráva vypadat. Výslovně také
uvedl, že neví, v jakém stavu elektrárna byla, neboť tam nebyl. Naměřené odpory „tam
dal jen podle svých zkušeností a podle revizních zpráv z jiných elektráren“.
pokračování 12 62 A 111/2013
Z emailu, který byl dne 30.11.2010 v 15:03 hod. zasílán z adresy
xxxxx@xxxxx.xx mj. na adresu
xxxxxxx@xxxxxxxxx.xx, vyplynulo, že Filip ŠXXXXX
sděluje, že o první paralelní připojení musí být u „Eonu“ zažádáno do 30.11.2010“, což
učinil. K žádosti musí být doloženy přílohy (mj. zpráva o výchozí revizi NN, VN,
trafostanic - k datu 30.11.2010); zajistit tyto zprávy dostal za úkol „p. JXXXXX“.
Závěrem emailu bylo uvedeno, že veškeré podklady musí být na „Eon“ doloženy „do
pátku 3.12. a to s datumy a razítkami max. 30.11.2010“. Emailem zasílaným o cca 15
minut později bylo sděleno, že „dle domluvy s p. JXXXXX musí NN revize do pátku
připravit p. HXXXXX“.
Z emailu zaslaného dne 5.12.2010 Jiřím HXXXXX mj. na adresu
xxxx.xxxxxx@xxxxx.xx bylo žádáno o provedení opravy v NN revizích, které měly
spočívat mj. opravě data zpracování revize projekt Mrlínek nejpozději na 30.11.2010.
Z provedeného dokazování tedy vyplynulo, že revizní technik PXXXXX ani před
vyhotovením revizní zprávy na NN část elektrárny (která je pro udělení licence zásadní)
elektrárnu nenavštívil a neprohlédl. Současně uvedl, že revizní zprávy vytvářel „od
stolu“. Soud je přitom toho názoru, že revizní technik musí při zpracování revizní
zprávy elektrárnu prohlédnout. Je přitom povinen kontrolovat nejen příslušná zapojení
panelů, ale též to, zda počty a výkon panelů v elektrárně odpovídají údajům uvedeným
v projektové dokumentaci (pokud z projektové dokumentace vychází). Revizní zpráva je
totiž jediným dokladem (vedle samotné žádosti o licenci, resp. její přílohy – seznamu
provozoven), z něhož se podává výkon elektrárny. Je tedy nezbytné, aby revizní technik,
který ve zprávě shledává bezpečnost elektrárny a tuto zevrubně popisuje, elektrárnu na
místě viděl a zkontroloval mj. i to, zda je osazena panely a jakými. Pokud revizní
technik převezme údaje o počtu panelů a jejich výkonu z projektové dokumentace (či
jiné listiny předložené mu žadatelem o licenci), aniž by na místě ověřil, že je elektrárna
skutečně osazena těmi panely, které jsou v dokumentaci uvedeny, nepostupuje správně.
Taková revizní zpráva pak nemá žádnou vypovídací hodnotu o stavu elektrárny. Ostatně
nezbytnost „provedení vizuální prohlídky instalovaného zařízení“ při provádění revize
uvádí i osoba na řízení zúčastněná ve svém vyjádření ze dne 10.10.2014 (čl. 161
soudního spisu). Skutečnost, že revizní technik PXXXXX se na elektrárnu byl někdy
kolem Vánoc podívat, nemůže fyzickou prohlídku elektrárny před vyhotovením revizní
zprávy nahradit. Předně se tak stalo nejméně dva týdny po vyhotovení zpráv, navíc není
z ničeho zřejmé, nakolik technik PXXXXX elektrárnu prohlížel. Z jeho výpovědi plyne,
že se jednalo o krátkou návštěvu elektrárny, při níž neprováděl žádné měření ani detailní
kontrolu zařízení.
pokračování 13 62 A 111/2013
Pokud měl v rámci výpovědi v trestním řízení vedeném před zdejším soudem
v roce 2015 uvést technik PXXXXX bližší detaily této prohlídky, je třeba uvést, že tak
vypovídal více než 4 roky pro uskutečnění prohlídky, navíc jako obžalovaný. To samé je
pak třeba uvést, pokud jde o námitku osoby na řízení zúčastněné, že při této výpovědi
technik PXXXXX uvedl, že při zpracování revizních zpráv spolupracoval s „panem
SXXXXX“, který měl před vyhotovením revizních zpráv elektrárnu prohlédnout. Nic
takového však z revizních zpráv neplyne. Soud je přitom toho názoru, že pokud revizní
technik při vykonání revize spolupracuje s jinou osobou (jiným revizním technikem,
který elektrárnu prohlíží namísto něho), je nezbytné tuto skutečnost v revizní zprávě
zmínit. V daném případě nelze také přehlédnout, že toto tvrzení technik PXXXXX při
výpovědi na policii vůbec neuvedl.
Zprávu zpracovanou revizním technikem PXXXXX bez provedení předchozí
fyzické prohlídky elektrárny tedy nelze považovat za zprávu, která by bezpečnost
elektrárny prokazovala. Tento závěr by nemohl nijak změnit ani názor ředitele
Technické inspekce České republiky, který měl tuto zprávu označit při své výpovědi
v trestním řízení za zprávu platnou. Jedná se toliko o názor, byť odborníka, který je však
rozporný s názorem zdejšího soudu.
Na výše uvedeném požadavku (tj. aby revizní technik před provedením revize
elektrárnu fyzicky navštívil a prohlédl) nemohou nic změnit ani případné nesrovnalosti
či nejasnosti v právních předpisech a normách ČSN, které v rozhodnou dobu upravovaly
provádění revizí. Tyto nesrovnalosti se totiž povinnosti revizního technika elektrárnu
prohlédnout nijak nedotýkají. Nelze tedy souhlasit s tím, že by žadatel o licenci nemohl
za podmínek tehdy platných předpisů a norem bezpečnost zařízení prokázat. Za řádnou
revizní zprávu, která by bezpečnost zařízení za tehdejšího právního stavu prokazovala,
je totiž třeba s ohledem na „legislativně normativní chaos v rozhodnou dobu panující“
považovat takovou revizní zprávu, kterou by revizní technik vyhotovil po řádné
prohlídce elektrárny, a která by osvědčovala dokončenost elektrárny a provedení těch
zkoušek, které bylo za tehdejší úpravy možno provést. Ostatně k obdobnému závěru
dospěl i Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 6.1.2015, č.j. 3 To 112/2014-3777,
neboť zde uvedl, že „
i v rámci tehdejší situace, kdy nemohla být provedena měření pod
napětím, měla být (pozn. zdejšího soudu: v rámci výchozí revize)
provedena alespoň
kontrola projektové dokumentace, ověření, že instalovaná zařízení jsou v souladu s
projektem, kontrola protokolů, které jsou součástí dodávky jednotlivých zařízení a na
místě stavby vizuální prohlídka instalovaných zařízení a jejich měření a zkoušení, které
je proveditelné ještě před připojením na napětí“. Zdejšímu soudu je přitom z úřední
činnosti známo, že takto zpracované revizní zprávy předkládala v rozhodnou dobu celá
řada jiných žadatelů o licenci a žalovaný takové revizní zprávy akceptoval. V daném
případě tak ale žadatel o licenci nepostupoval a předložil žalovanému revizní zprávy,
pokračování 14 62 A 111/2013
které byly vyhotoveny „od stolu“ bez jakékoli fyzické prohlídky elektrárny. Takové
revizní zprávy bezpečnost NN části elektrárny (kterou bylo třeba pro udělení licence
prokázat) neprokazují.
S ohledem na právě uvedené nepovažoval zdejší soud za potřebné provádět
důkaz znaleckým posudkem ze dne 29.8.2014 zpracovaným Ing. Květoslavem
Mikulenkou a Ing. Milanem Tomešem, který se zabýval otázkou, zda bylo možné
v rozhodnou dobu (konec roku 2010) provést výchozí revizi elektrárny v souladu se
všemi právními předpisy i technickými normami a dospěl k závěru, že s ohledem na
rozporné požadavky na připojení zařízení to možné nebylo. V daném případě byly
revizní zprávy zpracovány, aniž by osoby, které je zpracovávaly, elektrárnu fyzicky
prohlédly a nemohou tedy prokazovat bezpečnost elektrárny. Takové revizní zprávy
nemohou obstát bez ohledu na jakoukoli legislativní nejasnost. Otázka připojení
elektrárny přitom v daném případě nebyla vůbec spornou. Ať už by byly závěry
obsažené ve znaleckém posudku správné či nikoli, tento znalecký posudek nijak
bezpečnost elektrárny v rozhodnou dobu prokazovat nemůže.
To samé je pak třeba uvést i ve vztahu k posudku Vysokého učení technického v
Brně ze dne 17.12.2014 (č. 57/2014) a stanoviska Českého vysokého učení technického
v Praze ze dne 30.9.2014. I tyto dokumenty se totiž vztahovaly k obecné otázce
vydávání revizních zpráv na konci roku 2010 a k rozpornému požadavku jednotlivých
norem na provádění revizí. Nijak se však nedotýkaly bezpečnosti předmětné elektrárny
v době vydání rozhodnutí. Navíc byly všechny listiny vyhotoveny řadu let po vydání
napadeného rozhodnutí. V případě sdělení Státního úřadu inspekce práce ze dne
1.8.2012 je situace obdobná.
V daném případě přitom nelze přehlédnout, že v rozhodnou dobu (v roce 2010)
vycházel žadatel o licenci z toho, že zprávu o výchozí revizi musí v řízení o udělení
licence předložit. Nebyla-li by revizní zpráva předložena, nevydal by žalovaný
rozhodnutí o udělení licence. Žadatel v daném případě bezpečnost elektrárny (její NN
části) dokládal právě revizní zprávou technika PXXXXX, který však elektrárnu před
vyhotovením zprávy vůbec neviděl.
Měl-li žadatel o licenci v daném případě za to, že řádnou revizní zprávu nelze
vyhotovit (čemuž ale jeho postup nenasvědčuje, nechal-li revizní zprávu vyhotovit a
žalovanému ji předložil), mohl bezpečnost zařízení žalovanému prokázat znaleckým
posudkem vyhotoveným před vydáním napadeného rozhodnutí. Znalec by v tomto
pokračování 15 62 A 111/2013
případě
de facto suploval činnost revizního technika, elektrárnu by prohlédl,
zkontroloval, provedl potřebná a možná měření a znalecký posudek by nahradil revizní
zprávu.
Nelze přitom souhlasit s tím, že by osoba na řízení zúčastněná prokázala
bezpečnost elektrárny znaleckým posudkem ze dne 14.2.2013 zpracovaným
Ing. Květoslavem Mikulenkou a Ing. Milanem Tomešem a dodatky č. 1 a 2 k tomuto
posudku ze dne 12.6.2013 a analýzou paralelního připojení ze dne 7.2.2013 zpracovanou
Dr. Ing. Jaroslavem PXXXXX, CSc. a Josefem TXXXXX.
Všechny tyto listiny byly totiž vyhotoveny po vydání rozhodnutí. Znalecký
posudek ze dne 14.2.2013 se sice zabývá otázkou, zda byla předmětná elektrárna
schopna bezpečného zkušebního provozu a splňovala požadavky k zajištění bezpečnosti
práce ke dni 28.12.2010 (ke dni vydání napadeného rozhodnutí), nicméně takto
ex post
zpracovaný posudek bezpečnost elektrárny prokazovat nemůže. Znalci při zpracování
posudku vycházeli z dokumentů, výpovědí osob a fotodokumentace, předložené
objednatelem posudku (společností FVE 28 s.r.o.), a zpětně shledávají elektrárnu
způsobilou bezpečného provozu. V dodatku č. 1 se pak vyjadřují k tomu, že na základě
předložených listin lze posoudit bezpečnost zařízení zpětně a nebylo třeba prověření
fyzického stavu tohoto zařízení. V dodatku č. 2 k tomuto posudku je obsažen názor, že v
případě předmětné elektrárny nebylo třeba nového posouzení elektrického zařízení po
výměně, resp. opravě poškozených solárních modulů, střídačů a části kabeláže, k čemuž
došlo v důsledku vandalismu v noci na 18.12.2010.
Jak je již uvedeno výše, bezpečnost elektrárny může prokazovat buď revizní
zpráva, nebo znalecký posudek. Byť vyhláška č. 426/2005 Sb. požaduje bezpečnost
práce prokázat revizní zprávou, Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28.5.2015, č.j.
6 As 173/2014 - 186, www.nssoud.cz, připustil, že revizní zprávu lze nahradit
znaleckým posudkem, „
avšak pouze pokud je znalecký posudek vyhotoven v čase
rozhodném pro posouzení bezpečnosti“. Nejvyšší správní soud se v citovaném rozsudku
ztotožnil s názorem žalovaného, že „
není možné regresně znaleckým posudkem posoudit
bezpečnost energetického zařízení ke konkrétnímu datu v roce 2010, kdy znalec může
vycházet toliko z listinných důkazů, nikoliv ze skutečného stavu elektrárny v roce 2010“.
V případě právě posuzovaném však byl znalecký posudek (včetně jeho dodatků)
zpracován několik let po dni, který je rozhodný pro posouzení bezpečnosti (tj. po datu
vydání napadeného rozhodnutí), a nelze tedy souhlasit s tím, že by předložený posudek
pokračování 16 62 A 111/2013
mohl bezpečnost elektrárny k 28.12.2010 prokazovat. Zjednodušeně řečeno je tomu tak
proto, že znalci, kteří posudek zpracovávali, v roce 2010 elektrárnu fyzicky nenavštívili,
neprohlédli a nemohli tedy konstatovat její bezpečnost k tomuto datu. Pokud tak činili
na základě objednatelem předložených listin, navíc několik let poté, nemůže jejich
posudek prokazovat tehdejší bezpečnost zařízení. Jestliže znalci dospívají v dodatku č. 1
k opačnému závěru, nelze s nimi souhlasit. Pomine-li soud skutečnost, že se zde znalci
vyjadřují k otázce právní, k níž se zásadně znalec není oprávněn vyslovovat, činí tak
navíc rozporně od autority k tomu v otázkách správního práva nejpovolanější
(Nejvyššího správního soudu). Zdejší soud nemůže rovněž přehlédnout skutečnost, že
znalci potvrzují bezpečnost elektrárny na základě listin předložených osobou (FVE 28
s.r.o.), která žalovanému předkládala listiny nesprávné a dokonce zfalšované. I kdyby
soud připustil, že tak činila nevědomě, nelze vyloučit, že se tak mohlo stát i v případě
listin předložených znalcům. Znalci tedy bezpečnost elektrárny posuzují na základě
podkladů, o jejichž správnosti a pravdivosti mohou být pochyby. Soud se tak neztotožnil
se závěrem, že lze bezpečnost zařízení konstatovat bez fyzické prohlídky tohoto zařízení
a navíc zpětně pouze na základě předložených listin.
To samé je třeba uvést i ve vztahu k analýze paralelního připojení ze dne
7.2.2013 a k posudku č. 1/2015 Vysokého učení technického v Brně ze dne 2.2.2015 a
jeho dodatku ze dne 7.9.2015. I tyto listiny byly totiž vyhotoveny několik let po vydání
napadeného rozhodnutí, byly založeny na vyhodnocení listin předložených osobou
zúčastněnou na řízení, resp. její právní předchůdkyní, a nemohou tak prokazovat
bezpečnost elektrárny ke dni 28.12.2010.
Pokud jde o prohlídku stavebního úřadu provedenou dne 16.12.2010, tak ta
nemohla nahradit revizní zprávu či znalecký posudek v otázce bezpečnosti elektrárny. I
stavební úřad vychází při posuzování bezpečnosti elektrárny z revizních zpráv. Jak
ostatně vyplynulo ze správního spisu, stavební úřad neprodleně poté, co se dozvěděl o
tom, že předložené revizní zprávy byly vypracovány bez prohlídky elektrárny, vyzval
společnost FVE 28 s.r.o. k okamžitému přerušení provozu a užívání předmětné
elektrárny (výzva ze dne 12.6.2012). To samé je třeba uvést i ve vztahu ke kontrole
provedené E.ON Distribuce a. s. dne 23.12.2010. Ani případný závěr této společnosti o
tom, že je elektrárna bez závad a může být připojena, nemůže z hlediska bezpečnosti
zařízení nahradit revizní zprávu či znalecký posudek. Rovněž prohlídka provedená
žalovaným, resp. jeho zaměstnancem Ing. Jaroslavem NXXXXX, byť by byla bez
výhrad, nemůže revizní zprávu či znalecký posudek v otázce bezpečnosti zařízení
suplovat.
pokračování 17 62 A 111/2013
Soud nepovažoval za nutné provádět výslechy navržených svědků (Jiřího
KXXXXX, jednatele JP ENERGO s.r.o., Lukáše GXXXXX, jednatele GRMOLEC
elektro s.r.o., Pavla HXXXXX, manažera síťových smluv E.ON Distribuce, a.s., Ing.
Jana NXXXXX, bývalého zaměstnance žalovaného), neboť by ve vztahu k otázce
zpracování předmětných revizních zpráv a prokázání bezpečnosti elektrárny nemohly
nic nového přinést.
Soud přitom nepovažuje za nutné zjišťovat, v jakém stavu (rozestavěnosti či
dokončenosti) byla elektrárna v době vydání napadeného rozhodnutí. I kdyby se totiž
prokázalo, že v době vydání napadeného rozhodnutí byla elektrárna již dokončena, nijak
to neprokáže, že byla bezpečná, tj. že byly předloženy řádné revizní zprávy (za
podmínek tehdy platných předpisů a norem) či znalecké posudky, které by bezpečnost
elektrárny prokazovaly. V daném případě však veškeré předložené revizní zprávy byly
vyhotoveny „od stolu“ bez jakékoli fyzické prohlídky elektrárny. Takový nedostatek
revizních zpráv není možné zhojit či vysvětlit výslechem žádného svědka.
Vzhledem k tomu nebylo třeba provádět důkaz listinami z trestního řízení
vedeného u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 T 1/2013 ani výslechy dalších svědků (Libora
KXXXXX, Stanislava MXXXXX, Veroniky SXXXXX) či protokoly o jejich
předchozích výsleších před jinými orgány či provádět důkaz fotografiemi elektrárny
údajně pořízenými v období prosince 2010 a ledna 2011. To samé je pak třeba uvést ve
vztahu k navrženým objednávkám, kupním smlouvám, smlouvám o dílo a protokolům o
převzetí díla.
Pokud jde o zprávu Miroslava JXXXXX o provozní revizi ze dne 20.1.2011, tak
ani ta nemohla prokazovat bezpečnost zařízení ke dni vydání napadeného rozhodnutí (k
28.12.2010), neboť byla též zpracována téměř měsíc po rozhodném datu.
Soud nepovažoval za potřebné provádět důkaz odbornými právními stanovisky
JUDr. Stanislava KXXXXX, Ph.D. Tato stanoviska totiž dokládají toliko to, že jejich
autor má na určité právní otázky shodný názor jako osoba na řízení zúčastněná. Žádná
skutková okolnost z nich však nevyplývá.
Nebylo třeba provádět dokazování ani podklady, které dle tvrzení osoby na řízení
zúčastněné dokládají situaci u žalovaného v rozhodnou dobu a pochybení při vydávání
licencí (shrnutí výsledků hloubkové kontroly č. 2013/03/KO – I. a II. etapa, tisková
pokračování 18 62 A 111/2013
zpráva ze dne 14.11.2013, dopis předsedkyně žalovaného ze dne 7.11.2013), neboť tyto
listiny nijak nemohou změnit shora uvedený závěr o tom, že žadatel o licenci v daném
případě neprokázal bezpečnost elektrárny a licence mu tak napadeným rozhodnutím
neměla být udělena.
V daném případě tak má soud za to, že předložené revizní zprávy nemohou být
podkladem pro vydání rozhodnutí o udělení licence a neprokazují tak technickou
způsobilost žadatele o licenci. Ta nebyla prokázána ani v řízení před zdejším soudem.
Za situace, kdy soud shledal, že revizní zprávy nebyly způsobilým podkladem
pro prokázání technických předpokladů, nebylo již třeba, aby se soud zabýval námitkou,
že osoba zúčastněná na řízení nedoložila oprávnění užívat energetické zařízení na dobu
25 let, na kterou jí byla licence udělena.
VI. Závěr
Ze shora uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o udělení licence nebyly splněny
veškeré předpoklady, neboť předložené revizní zprávy nebyly způsobilé technické
předpoklady prokázat. Zároveň se jednalo o vadu, kterou nebylo lze odstranit při řízení u
zdejšího soudu – neexistuje totiž způsob, jakým by osoba na řízení zúčastněná mohla
zpětně prokázat splnění technických předpokladů (předložení revizní zprávy či
znaleckého posudku) zpracované ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Soud je přitom
toho názoru, že s ohledem na to, že to byl tehdejší jednatel žadatele o licenci, který dne
30.11.2010 odpoledne ukládal zajištění revizních zpráv, které budou zpracovány
k tomuto datu a současně tak, aby mohly být nejpozději 3.12.2010 předloženy E.ON
Distribuce a.s., nemohl být v dobré víře ve správnost a zákonnost rozhodnutí o udělení
licence ani žadatel o licenci. Byl to totiž on, kdo tytéž revizní zprávy („zpracované od
stolu“) předkládal žalovanému.
Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že v licenčním řízení nebyly prokázány
technické předpoklady pro udělení licence a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 78
odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s.ř.s. V něm je
žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78
odst. 5 s.ř.s.).
VII. Náklady řízení
pokračování 19 62 A 111/2013
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-
li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu
nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů
řízení proti žalobci nenáleží (a z obsahu spisu neplyne, že by mu nějaké náklady nad
rámec jeho úřední činnosti vznikly); to náleží žalobci, na něhož zdejší soud hledí jako na
procesně úspěšného. Tomu však žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední
činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že se žalobci
náhrada žádných nákladů řízení nepřiznává.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na
náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu pouze
těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil;
případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i náhradu
dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z těchto
zákonem předvídaných situací nenastala, a to ani s přihlédnutím k tomu, že na osobu
zúčastněnou na řízení fakticky přešlo břemeno spočívající v obhajobě rozhodnutí
žalovaného. Úspěšnost osoby zúčastněné na řízení však v tomto ohledu dovozovat
nelze.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
pokračování 20 62 A 111/2013
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu
bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí,
má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro
výkon advokacie.
V Brně dne 9.10.2015
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.
Romana Lipovská předseda senátu
