Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 62 A 110/2013'.


 
    
 
 
 
 
 
 
 
         62 A 110/2013-144 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
Krajský  soud  v Brně  rozhodl  v senátě  složeném  z  předsedy  JUDr.  Davida 
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní 
věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: 
Energetický  regulační  úřad,  se  sídlem  Masarykovo  náměstí  5,  Jihlava,  za  účasti: 
FVE  Osečná  s.r.o.,  se  sídlem  Karlovo  náměstí  288/17,  Praha  2,  zastoupená  Mgr. 
Denisou  Valentovou,  advokátkou,  Advokátní  kancelář  BLTS  –  Valentová  Fifková 
Švára, se sídlem Karlovo náměstí 17, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí Energetického 
regulačního úřadu ze dne 15.12.2010, č.j. 12579-11/2010-ERU, 
t a k t o: 
 
I. 
Žaloba se zamítá
 
II. 
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.  
 
III. 
Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.  
 
IV. 
Osoba zúčastněná na řízení  n e m á   p r á v o  na náhradu nákladů řízení. 

pokračování                                                    2                                                  62 A 110/2013 
 
O d ů v o d n ě n í: 
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného 
ze dne 15.12.2010, č.j. 12579-11/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení 
udělena licence č. 111017448 na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické 
elektrárně „FVE Osečná“ na pozemcích vymezených jako „p.č. 745/1, 6, 754/6, 746, 
k.ú. Druzcov, obec Osečná“ o celkovém instalovaném výkonu 3,029 MW. Oprávnění 
k licencované  činnosti  vzniklo  dne  16.12.2010  (právní  mocí  rozhodnutí  o  udělení 
licence), licence byla udělena na dobu 25 let.  
I. Shrnutí žaloby 
 
Žalobce  odůvodňuje  podání  žaloby  tím,  že  pro  vydání  žalobou  napadeného 
rozhodnutí  nebyly  splněny  podmínky  stanovené  zákonem  č.  458/2000  Sb.,  
o  podmínkách  podnikání  a  o  výkonu  státní  správy  v  energetických  odvětvích  a  
o změně některých zákonů, ve znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), a 
prováděcí  vyhláškou  k energetickému  zákonu  č.  426/2005  Sb.,  o  podrobnostech 
udělování  licencí  pro  podnikání  v  energetických  odvětvích  (dále  jen  „vyhláška  
č. 426/2005 Sb.“). 
Žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení před udělením licence nedoložila 
žalovanému  nutné  stanovisko  Technické  inspekce  České  republiky  ani  doklady 
týkající se praxe v oboru odpovědného zástupce Michala GXXXXX; kromě doložení 
úplného  středního  odborného  vzdělání  technického  směru  s maturitou  bylo  třeba 
doložit šestiletou praxi v oboru. 
Dále žalobce namítá, že licence byla udělena na dobu 25 let, aniž by pro takové 
rozhodnutí  byly  ve  správním  spisu  obsaženy  doklady;  osoba  zúčastněná  na  řízení 
doložila  oprávnění  užívat  energetické  zařízení  jen  na  dobu  několika  měsíců  (do 
30.6.2011). 
Dále žalobce poukazuje na to, že řízení o udělení licence bylo dne 16.11.2010 
k žádosti osoby zúčastněné na řízení přerušeno na dobu dvou měsíců, během nichž si 
hodlala osoba zúčastněná na řízení opatřit doklady, jež musela žalovanému předložit, 
žalovaný  však  v takto  přerušeném  řízení  (bez  toho,  že  by  rozhodl  o  pokračování 
v řízení) rozhodnutí o udělení licence vydal.   
Žalobce  se  tedy  domáhá  zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence,  na  svém 
procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.  
II. Shrnutí vyjádření žalovaného 
Žalovaný  ve  svém  vyjádření  poukázal  toliko  na  přijetí  systémových  a 
personálních  opatření  ke  kontrole  licenčních  spisů,  jejichž  výstupem  je  mimo  jiné  i 

pokračování                                                    3                                                  62 A 110/2013 
 
podání žaloby v této věci, a uvedl, že ponechává rozhodnutí o žalobě zcela na úvaze 
soudu.  
I žalovaný v převažující míře setrval na svém procesním postoji po celou dobu 
řízení před zdejším soudem. 
III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení  
 
Osoba  zúčastněná  na  řízení  ve  svých  postupných  vyjádřeních  odmítá  vady 
řízení,  na  které  žalobce  upozorňuje,  a  dovozuje,  že  podmínky  pro  udělení  licence 
splnila. Odpovídající praxi odpovědného zástupce Michala  GXXXXX doložila, tento 
dokument musí být ve správním spisu žurnalizován a nevedl-li žalovaný správní spis 
řádně, nemůže to být kladeno k tíži osoby zúčastněné na řízení. Stanovisko Technické 
inspekce České republiky nebylo třeba žalovanému dokládat. Licence mohla být osobě 
zúčastněné  na  řízení  udělena  na  dobu  25  let,  neboť  žalovanému  byl  doložen 
kolaudační  souhlas  s užíváním  stavby  ze  dne  13.5.2011,  opětovně  byl  žalovanému 
doložen dne 19.8.2013 poté, co osoba zúčastněná na řízení nahlédnutím do správního 
spisu zjistila, že ve správním spisu není žurnalizován. Osoba zúčastněná na řízení také 
zpochybňuje veřejný zájem na podání žaloby.    
Osoba zúčastněná na řízení má tedy za to, že by žaloba měla být zamítnuta. Ani 
ona svůj procesní postoj v průběhu řízení před zdejším soudem nezměnila.    
IV. Posouzení věci 
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen 
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní 
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. 
 
Podle § 72 odst. 2 věty  první s.ř.s.  může  žalobu podle § 66 odst. 1 až  3 s.ř.s.  
oprávněný  žalobce  podat  do  tří  let  od  právní  moci  rozhodnutí,  nestanoví-li  zvláštní 
zákon  jinak,  a  nenabývá-li  rozhodnutí  právní  moci,  od  doručení  rozhodnutí 
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána 
dne 4.12.2013, žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 
16.12.2010. Žaloba tedy byla podána včas. 
  
Pokud  jde  o  aktivní  legitimaci  a  (další)  podmínky  řízení  o  žalobě,  ty  pokládá 
zdejší  soud  rovněž  za  splněné.  Aktivní  procesní  legitimace  podle  §  66  odst.  2  s.ř.s. 
nevyžaduje  „prostý“  („jakýkoli“)  veřejný  zájem,  nýbrž  „závažný“  veřejný  zájem. 
Zdůrazněním  kritéria  závažnosti  se  vyčleňují  užší  kategorie  potenciálních  případů  
z  širšího rámce  dotčeného  veřejného zájmu.  Jak vyplývá z  důvodové  zprávy k s.ř.s., 
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, 
kde  nezákonné  rozhodnutí  bylo  dosaženo  úplatkem  a  není  tu  již  jiná  právní  cesta, 
kterou  by  bylo  možné  takové  rozhodnutí  odstranit…“
  (důvodová  zpráva  

pokračování                                                    4                                                  62 A 110/2013 
 
k  návrhu  zákona  ze  dne  15.  4.  2002,  sněmovní  tisk  č.  1080/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz).  Smyslem  této  žaloby  není  chránit  soukromý  zájem,  ale  ani  každý 
veřejný  zájem, nýbrž  musí být dána  existence  kvalifikované  formy  veřejného  zájmu, 
kterou  je  závažný  veřejný  zájem.  Aktivní  procesní  legitimace  proto  má  místo  v 
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí 
podání  této  žaloby,  byť  to  samo  o  sobě  ještě  nepředznamenává  její  důvodnost  a 
výsledek  řízení  o  ní.  Judikatura  správních  soudů  přitom  dospěla  k  závěru,  že  úvaha 
nejvyššího  státního  zástupce,  zda  je  ve  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  nepodléhá 
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v 
konkrétní  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  vyhrazena  nejvyššímu  státnímu  zástupci; 
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní 
věci  z  důvodu  závažného  veřejného  zájmu,  který  sám  shledal,  využije,  jeho  aktivní 
legitimace  k  podání  takové  žaloby  je  dána,  existence  závažného  veřejného  zájmu  je 
tím  presumována  (shodně  Šimíček,  V.,  Potěšil,  L.  a  kol.:  Soudní  řád  správní. 
Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).  
 
Žalobce tedy v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně legitimován je, a 
to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných žalobních bodů.  
 
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu, 
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak 
zdejší  soud,  zčásti  s ohledem  na  již  uvedené,  vychází  z toho,  že  řízení  o  žalobě  ve 
smyslu  §  66  odst.  2  s.ř.s.  neslouží  k  ochraně  žádných  konkrétních  subjektivních 
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., 
kde  soud  zkoumá  právě  míru  a  povahu  dotčení  na  subjektivních  veřejných  právech 
toho,  kdo  žalobu  podává  a  kdo  o  sobě  tvrdí,  že  byl  rozhodnutím  správního  orgánu 
dotčen na svých subjektivních veřejných  právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 
odst.  2  s.ř.s.  byl  zaveden  k  ochraně  objektivního  práva  (zákonnosti),  a  to  ve 
specifických  případech,  kdy  to  vyžaduje  (závažný)  veřejný  zájem;  tím  je  tento 
prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti 
žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.  
 
Smyslem  soudního  přezkumu  na  základě  takto  podané  žaloby  není  a  ani 
nemůže  být  realizace  neohraničeného  dozoru  nad  absolutní  správností  postupů  a 
rozhodnutí  správních  orgánů,  ani  tu  správní  soud  není  od  toho,  aby  se  v  tomto  typu 
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon 
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na 
prosazování  systémových  opatření,  byť  by  ohledně  jejich  nezbytnosti  
v  rámci  moci  výkonné  panovala  shoda,  či  na  všeobecné  revizi  licenčních  řízení 
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah 
mezi  žalovaným  a  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  přitom  rozhodoval-li  žalovaný  o 
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především 

pokračování                                                    5                                                  62 A 110/2013 
 
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo 
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo 
vyhověno,  neexistoval  prvek  jakékoli  vnější  kontroly  nad  procesem  rozhodování  o 
udělení  licence,  a  tedy  ani  nad  jeho  výsledkem  (osoba  zúčastněná  na  řízení  ani 
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), 
„otevření  případu“  na  samém  konci  tříleté  lhůty  pro  podání  žaloby  ve  smyslu  §  66 
odst.  2  s.ř.s.  za  situace,  kdy  v mezidobí  především  žalovaný  nevyužil  možnosti 
přezkumného  řízení  či  obnovy  řízení  dané  správním  řádem  a  kdy  již  jsou  právní 
vztahy  navazující  na  udělení  licence  stabilizovány,  představuje  nepochybný  zásah  do 
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě 
zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence.  Takové  narušení  právní  jistoty  by  tedy  muselo 
být  vyváženo  vskutku  závažným  důvodem,  který  by  vyvážil  rizika  a  negativní 
důsledky  zpětného  přehodnocení  právních  vztahů  založených  rozhodnutím  o  udělení 
licence.  
 
Za  této  situace  musí  být  nutným  východiskem  zdejšího  soudu  i  imperativ 
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn. 
7 As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních 
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími 
založena  oprávnění  nebo  výhody  jednotlivce  oproti  stavu,  který  měl  podle 
objektivního  práva  nastat,  avšak  který  v důsledku  nezákonnosti  nenastal,  je  nutno 
prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry 
jednotlivce,  resp.  za  neexistence  skutečností  opravňujících  k závěru,  že  dobrá  víra 
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení 
vskutku  závažného  veřejného  zájmu,  neboť  je  věcí  státu,  aby  ve  správních  řízeních, 
která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení. 
Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či 
podle  rozsudku  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  22.7.2011  ve  věci  sp.  zn.  7  As 
26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré 
víry  jednotlivce  ve správnost  aktů  veřejné  moci  a  ochrana  dobré  víry  v nabytá  práva 
konstituovaná  akty  veřejné  moci,  přitom  princip  dobré  víry  působí  bezprostředně 
v rovině  subjektivního  práva  jako  jeho  ochrana,  v rovině  objektivní  se  pak  projevuje 
jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.  
 
Právě  uvedená  východiska,  byť  plynou  z rozhodovací  praxe  ve  věcech  nikoli 
zcela  shodných  s věcí  nyní  posuzovanou,  se  nutně  uplatní  obecně  –  a  tím  spíše  pak 
v nyní  posuzované  věci  konkrétně  při  presumovaném  střetu  principu  dobré  víry 
jednotlivce  (držitele  licence)  na  straně  jedné  a  žalobcem  dovozeného  závažného 
veřejného  zájmu  na  „prověření  podmínek“,  za  nichž  měla  být  dobrá  víra  jednotlivce 
nastolena, na straně druhé.  
 
Závěr  o  důvodnosti  žaloby  by  tak  měl  být  podle  přesvědčení  zdejšího  soudu 
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna 

pokračování                                                    6                                                  62 A 110/2013 
 
či  vyvrácena  zjištění  žalovaného,  jež  učinil  z obsahu  správního  spisu  a  jež  se  stala 
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba 
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou 
z  důkazů  získaných  v součinnosti  s  orgány  činnými  v  trestním  řízení,  případně  z 
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní 
pravdivost  skutkových  podkladů,  z  nichž  vyšel  správní  orgán,  a  to  za  situace,  kdy 
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, 
které  tato žaloba  napadá,  měl  soud přistoupit v případě  jiných obdobně  významných 
zjištění  indikujících  důvodné  pochybnosti  v tom  směru,  že  toto  rozhodnutí  vůbec 
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo 
že  je  jejich  splnění  zamlženo  natolik  významně,  že  zjištění,  k nimž  soud  dospěje, 
nemohou opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve 
správnost rozhodnutí o udělení licence.    
 
Žalobce zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky obsahu a 
náležitostí  skutkových  podkladů,  které  argumentačně  dovozuje  přímo  z  těchto 
skutkových  podkladů,  jak  jsou  obsaženy  ve  správním  spise.  Zdejší  soud  tedy 
důvodnost  jednotlivých  žalobních  bodů  posuzoval  na  základě  skutkového  stavu 
zachyceného  v  listinách  obsažených  ve  správním  spisu,  které  byly  podkladem 
rozhodnutí o udělení licence. 
  
Je třeba předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy 
rozhodnutí  o  udělení  oprávnění  k podnikání,  nikoli  rozhodnutí  opravňující  osobu 
zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení 
nahlížel  Nejvyšší  správní  soud  v  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009  ve  věci  sp.  zn.  8  As 
18/2008,  zdůraznil  přitom,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  k 
podnikatelské  činnosti  (tam  v  oblasti  plynárenství)  a  že  právo  uvést  zařízení  do 
provozu  a  nadále  jej  provozovat  ke  konkrétnímu  věcnému  účelu  (tam  
k  úpravě  plynu)  rozhodnutí  žalovaného  v  řízení  meritorně  nezakládá.  K  povolení 
provozu  zařízení  (tam  plynárenského)  byl  příslušný  správní  orgán  odlišný  od 
žalovaného.  Podle  Nejvyššího  správního  soudu  řízení  o  udělení  licence  „…není 
založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v 
zákonem  vytyčených  hranicích.  Právní  úprava  stanoví  přesně  požadavky,  které  musí 
žadatel  o  licenci  splnit;  na  druhou  stranu  však  nedává  správnímu  orgánu  možnost 
např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová 
zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence 
dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy 
vynětí  z  obecné  úpravy  živností  je  dána  jen  strategickým  významem  energetiky  pro 
chod  národního  hospodářství  a  životní  úroveň  obyvatelstva…Znamená  to,  že  při 
splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, 
zda tak učiní či nikoliv…“
. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované 
věci.  

pokračování                                                    7                                                  62 A 110/2013 
 
Na  základě  shora  shrnutých  výchozích  premis  se  tedy  zdejší  soud  zabýval 
jednotlivými žalobními body. 
 
Žalobce  tvrdí,  že  v řízení  o  udělení  licence  mělo  být  doloženo  stanovisko 
Technické inspekce České republiky a nebylo-li, nebylo doloženo splnění technických 
předpokladů  k zajištění  výkonu  licencované  činnosti  –  a  tedy  licence  neměla  být 
udělena.   
 
Podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady  
k  zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Fyzická  nebo  právnická  osoba  žádající  
o  udělení  licence  je  povinna  doložit  vlastnické  nebo  užívací  právo  k  energetickému 
zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti.  Není-li  žadatel  o  licence 
vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického 
zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, 
na  kterou  má  být  licence  udělena.  Energetické  zařízení  musí  mít  technickou  úroveň 
odpovídající  právním  předpisům  a  technickým  normám.  Finanční  předpoklady  není 
povinen  prokazovat  žadatel  o  licenci  na  výrobu  elektřiny,  pokud  bude  instalovaný 
elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu 
tepelné  energie,  pokud  bude  instalovaný  tepelný  výkon  zdroje  tepelné  energie  nižší 
než 1 MW. 
 
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence 
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.  
 
Podle  §  9  písm.  d)  vyhlášky  426/2005  Sb.  se  u  energetických  zařízení  ve 
zkušebním  provozu  technické  předpoklady  prokazují  souhlasem  stavebního  úřadu  se 
zahájením zkušebního provozu před vydáním kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutím o 
prozatímním  užívání  stavby  ke  zkušebnímu  provozu  nebo  rozhodnutím  stavebního 
úřadu,  že  kolaudační souhlas lze  vydat jen po provedení  zkušebního provozu,  a  dále 
dokladem  prokazujícím  splnění  požadavků  k  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o 
revizi) stanovených zvláštním právním předpisem; po provedení zkušebního provozu 
dokládá žadatel kolaudační souhlas.  
 
Z  energetického  zákona  ve  spojení  s vyhláškou  č.  426/2005  Sb.  vyplývá,  že 
posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení 
do  provozu  (a  s  tím  související  otázka  doložení  všech  závazných  stanovisek)  není 
předmětem licenčního řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak 
rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  kromě  toho  dokladem  prokazujícím  splnění 
požadavků  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o  revizi)  stanovených  zvláštním 
právním  předpisem.  Zákonodárce  odkázal  v  poznámce  pod  čarou,  která  jako 
nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1 
písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, 

pokračování                                                    8                                                  62 A 110/2013 
 
podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a 
při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení 
prohlídek,  revizí  a  zkoušek  ve  stanovených  případech;  při  výrobě  vyhrazených 
tlakových  zařízení,  nevztahuje-li  se  na  ně  platné  nařízení  vlády  vydané  k  provedení 
zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně 
zmiňuje  pro  účely  licenčního  řízení  doložení  zprávy  o  revizi,  nevyplývá,  že  by  měl 
žadatel o licenci nutně dokládat ještě stanovisko Technické inspekce České republiky. 
 
V  licenčním  řízení  je  tedy  žadatel  o  licenci  povinen  pouze  doložit  splnění 
technických  požadavků  rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  dokladem  prokazujícím 
zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. 
povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V rozsudku ze dne 3. 
8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního 
řízení  a  rozhodnutí o  udělení  licence  tak, že toto rozhodnutí právo uvést energetické 
zařízení do provozu a nadále jej provozovat in merito nezakládá. Příslušným orgánem 
státní správy k povolení provozu energetického zařízení tohoto typu je stavební úřad. 
Nelze přijmout argumentaci, že by v licenčním řízení měla být meritorně posuzována 
problematika, která spadá do kompetencí jiného orgánu státní správy; již s ohledem na 
to  nelze  z  výše  citované  právní  úpravy  dovodit  oprávnění  žalovaného  posuzovat  v 
licenčním  řízení  technickou  dokumentaci  energetického  zařízení  z toho  hlediska,  do 
jaké  třídy  ve  smyslu  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.  spadá,  a  to  obzvláště  za  situace,  kdy 
stavební úřad jeho zkušební provoz za stanovených podmínek již povolil. Odpověď na 
tuto  otázku  poskytuje  technická  dokumentace  stavby  energetického  zařízení  (nikoli 
tedy revizní zpráva) a tu musel mít k dispozici stavební úřad při svém rozhodování. 
 
Aniž  by  tedy  zdejší  soud  musel  dokazovat  vyjádřením  Technické  inspekce 
České republiky, jak žalobce původně navrhoval (bez ohledu na to, že žalobce z tohoto 
vyjádření  nedovozoval  žádná  skutková  zjištění,  nýbrž  toto  vyjádření  zřejmě  mělo 
sloužit  na  podporu  žalobcovy  právní  argumentace),  nelze  souhlasit  se  žalobcem,  že 
žalovanému  nebylo  prokázáno  splnění  technických  předpokladů  k zajištění  výkonu 
licencované  činnosti,  resp.  že  by  jejich  nesplnění  vyplývalo  z nedoložení  stanoviska 
Technické inspekce České republiky.  
 
V této otázce tedy žaloba důvodná není. 
Dále  žalobce  tvrdí,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení  nedoložila  žalovanému 
doklady týkající  se praxe  v oboru odpovědného zástupce  Michala  GXXXXX; kromě 
doložení  úplného  středního  odborného  vzdělání  technického  směru  s maturitou  bylo 
třeba doložit šestiletou praxi v oboru, která doložena nebyla. 
Podle  §  5  odst.  1  písm.  d)  energetického  zákona  je  podmínkou  pro  udělení 
licence  prokázání  (doložení)  odborné  způsobilosti.  Podle  §  5  odst.  5  energetického 
zákona  se  odbornou  způsobilostí  rozumí  ukončené  vysokoškolské  vzdělání 

pokračování                                                    9                                                  62 A 110/2013 
 
technického  směru  a  tři  roky  praxe  v oboru  nebo  úplné  střední  odborné  vzdělání 
technického  směru  s maturitou  a  šest  roků  praxe  v oboru.  U  výroby  elektřiny  nebo 
tepelné  energie  do  instalovaného  výkonu  výrobny  1  MW  včetně  a  samostatného 
distribučního  zařízení  elektřiny  nebo  rozvodného  zařízení  tepelné  energie 
s instalovaným  výkonem  do  1  MW  včetně  postačí  vyučení  v oboru  a  tři  roky  praxe 
v oboru  nebo  osvědčení  o  rekvalifikaci  k provozování  malých  energetických  zdrojů 
nebo  obdobné  osvědčení  vydané  v jiném  státě.  U  výrobny  elektřiny  z obnovitelných 
zdrojů do instalovaného výkonu výrobny 20 kW není povinností odbornou způsobilost 
prokazovat. 
Osoba  zúčastněná  na  řízení  žádala  o  udělení  licence  k provozování 
energetického  zařízení  (fotovoltaické  elektrárny)  o  instalovaném  výkonu  3,029  MW, 
tato  licence  jí  takto  byla  také  udělena.  Pak  tedy  musela  osoba  zúčastněná  na  řízení 
(ohledně  odpovědného  zástupce,  jímž  byl  Michal  GXXXXX)  prokázat  ukončené 
vysokoškolské vzdělání technického směru a tři roky praxe v oboru nebo úplné střední 
odborné vzdělání technického směru s maturitou a šest roků praxe v oboru. Z obsahu 
správního spisu plyne, že odborná způsobilost odpovědného zástupce byla dokládána 
vysvědčením  o  maturitní  zkoušce  Michala  GXXXXX  na  středním  odborném  učilišti 
v oboru  zařízení  sdělovací  techniky.  Pak  tedy  musela  být  doložena  šestiletá  praxe 
v oboru.  Z obsahu  správního  spisu  plyne,  že  tato  praxe  byla  dokládána  potvrzením 
vystaveným  dne  1.11.2010  společností  TECHNISERV  spol.  s r.o.,  z něhož  plyne,  že 
odborná  praxe  v oboru  činnosti  pracovníka  s vyšší  kvalifikací  vyžadující  odbornou 
způsobilost v elektrotechnice pro samostatnou činnost a řízení činností byla Michalem 
Galkem  vykonávána  od  14.8.2006.  Z toho  tedy  plyne,  že  šestiletá  praxe  v oboru  tím 
doložena nebyla. 
Jestliže  osoba  zúčastněná  na  řízení  ve  svých  vyjádřeních  opakovaně 
argumentovala v tom směru, že šestiletou praxi v průběhu řízení před žalovaným řádně 
doložila,  avšak  žalovaný  listinu  ji  prokazující  do  spisu  nezažurnalizoval,  pak  tato 
argumentace podle zdejšího soudu na straně jedné zcela postrádá věrohodnost. Pokud 
by  správním  spisem  neprocházel  žádný  doklad,  jímž  by  byla  prokazována  odborná 
praxe odpovědného zástupce (tedy pokud by ve správním spisu ohledně odborné praxe 
Michala  GXXXXX  nebyla  založena  žádná  listina),  pak  by  snad  ještě  bylo  možno 
namítat  vadné  vedení  správního  spisu.  Byla-li  však  ve  správním  spisu  žurnalizována 
shora  uvedená  listina  (potvrzení  ze  dne  1.11.2010  doložené  osobou  zúčastněnou  na 
řízení), pak nemá logiku, aby bez jakékoli výzvy ze strany žalovaného či jakékoli jiné 
indikace  obsahové  vady  uvedené  listiny,  resp.  toho,  že  tato  –  původně  žalovanému 
předložená  –  listina  odpovídající  praxi  odpovědného  zástupce  nedokládá,  byla  ze 
strany  osoby  zúčastněné  na  řízení  žalovanému  předkládána  v témže  řízení,  popř.  po 
jeho skončení, další listina ohledně téže osoby s odlišnými údaji. Nadto žádný důkaz 
ke tvrzení o doložení šestileté praxe do správního spisu ve věci nyní posuzované osoba 
zúčastněná  na  řízení  soudu  nenabídla;  z ničeho  tedy  není  zřejmé  (nic  nevysvětluje  a 

pokračování                                                    10                                                  62 A 110/2013 
 
neprokazuje)  kým,  kdy,  jak  a  především  proč  byla  další  listina  ohledně  praxe 
odpovědného zástupce žalovanému (údajně) předložena.  
Na straně druhé však ze spisu žalovaného vztahujícího se ke správnímu řízení o 
udělení  licence  ve  zcela  odlišné  věci  (licence  č.  17445  pro  FVE  Solar  I.  s.r.o.,  věc 
vedená na základě obdobné žaloby nejvyššího státního zástupce u zdejšího soudu pod 
sp.  zn.  62A  116/2013)  plyne,  že  k žádosti  tamního  žadatele  o  licenci  ze  dne 
12.11.2010  o  přerušení  řízení  pro  vydání  licence,  doručené  žalovanému  dne 
15.11.2010,  byla  jako  jedna  ze  dvou  listin  přiložena  v originále  i  listina  vyhotovená 
dne 1.10.2010 společností TECHNISERV spol. s r.o., v níž je potvrzováno, že Michal 
GXXXXX  vykonává  odbornou  praxi  v oboru  činnosti  pracovníka  s vyšší  kvalifikací 
vyžadující  odbornou  způsobilost  v elektrotechnice  pro  samostatnou  činnost  a  řízení 
činností od 1.8.2001. Michal GXXXXX však v tamní věci (licence č. 17445 pro FVE 
Solar  I.  s.r.o.,  věc  vedená  u  zdejšího  soudu  pod  sp.  zn.  62A  116/2013)  nebyl 
odpovědným  zástupcem  (neměl  jím  být  ani  podle  žádosti,  ani  podle  rozhodnutí  o 
udělení  licence  –  a  tamní  správní  spis  se  o  něm  jinak  nezmiňuje).  Přestože  k této 
skutečnosti ani osoba zúčastněná na řízení nepřinesla žádné rozumné vysvětlení, toto 
zjištění může svědčit pro tvrzení osoby zúčastněné na řízení, že v době vedení řízení o 
udělení  licence  v nyní  posuzované  věci  bylo  žalovanému  předloženo  potvrzení  o 
odborné  praxi  Michala  GXXXXX  v délce  přesahující  šest  let  (bez  ohledu  na  to,  že 
není  zřejmé,  proč  bylo  žalovanému  takové  potvrzení  vůbec  předkládáno  a  proč 
prochází spisem vedeným ve zcela odlišné věci); „nějak“ se tedy žalovanému skutečně 
dostalo  a  nacházelo-li  by  se  ve  správním  spisu  vedeném  v nyní  posuzované  věci, 
zřejmě by pro nedostatek podkladu k této dílčí otázce žaloba podávána nebyla.                                       
Ještě  předtím,  než  se  v průběhu  řízení  před  zdejším  soudem  právě  zmíněná 
skutečnost  ukázala,  osoba  zúčastněná  na  řízení  zdejšímu  soudu  předložila  nové 
potvrzení  vystavené  společností  TECHNISERV  spol.  s r.o.  dne  1.10.2010,  z něhož 
plyne,  že  odborná  praxe  v oboru  činnosti  pracovníka  s vyšší  kvalifikací  vyžadující 
odbornou způsobilost v elektrotechnice pro samostatnou činnost a řízení činností byla 
Michalem  GXXXXX  vykonávána  od  1.8.2001;  z  porovnání  s listinou  založenou 
v originále  ve  správním  spisu  týkajícího  se  licence  č.  17445  pro  FVE  Solar  I.  s.r.o. 
(věc vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 62A 116/2013) plyne, že jde o kopii právě 
zmíněné listiny. Pak tedy proti sobě v průběhu řízení před zdejším soudem stály dvě 
listiny: podle první z nich (založené v originále ve správním spisu v nyní posuzované 
věci)  s datem  vystavení  1.11.2010  byla  odborná  činnost  vykonávána  ve  společnosti 
TECHNISERV  spol.  s r.o.  od  14.8.2006,  podle  druhé  z nich  (předložené  zdejšímu 
soudu  v kopii)  s datem  vystavení  1.10.2010  byla  odborná  činnost  vykonávána  ve 
společnosti TECHNISERV spol. s r.o. od 1.8.2001.  
Dokazování délkou odborné praxe odpovědného zástupce ke skutkovému stavu, 
jaký  tu  byl  v době  rozhodování  žalovaného  o  udělení  licence,  podle  zdejšího  soudu 
v průběhu řízení o  žalobě  možné  bylo (§ 75  odst. 1, § 52 odst. 1, § 77 odst.  2 s.ř.s.), 

pokračování                                                    11                                                  62 A 110/2013 
 
později  doložená  listina  (se  dřívějším  datem  vystavení,  předložená  zdejšímu  soudu 
v kopii,  správním  spisem  neprocházející  a  především  obsahující  ohledně  téže  osoby 
odlišné údaje než listina předložená žalovanému ve správním řízení) však sama o sobě 
stěží může tehdejší odbornou praxi odpovědného zástupce prokazovat.  
Zdejší soud proto obě  uvedené  listiny zaslal tomu, kdo je  měl vyhotovit, tedy 
společnosti  TECHNISERV  spol.  s r.o.,  aby  ke  skutečnostem  uvedeným  na  obou 
listinách  a  k okolnostem  vyhotovení  obou  listin  podala  své  vyjádření.  Ta  ve  svém 
vyjádření  potvrdila,  že  obě  listiny  skutečně  vyhotovila.  Listina  vyhotovená  dne 
1.10.2010  byla  vystavena  jako  obecné  potvrzení  na  základě  skutečností  společnosti 
TECHNISERV  spol.  s r.o.  známých,  jež  se  týkaly  odborné  praxe  pana  Michala 
GXXXXX  s ohledem  na  jeho  praxi  předchozí.  Od  1.8.2001,  ihned  po  vyučení  (jeho 
výuční list byl přiložen), pan GXXXXX pracoval ve společnosti P.W.T. Global, spol. 
s r.o.  a  pak  na  pozici  zajišťující  mu  potvrzovanou  odbornou  praxi  u  Elektroslužby 
Moravia, s.r.o. (zápočtový list dokládající tuto praxi byl k vyjádření rovněž přiložen). 
V listině  ze  dne  1.10.2010  však  není  podle  společnosti  TECHNISERV  spol.  s r.o. 
uveden  údaj  o tom, odkdy pracoval  Michal  GXXXXX  u společnosti TECHNISERV 
spol.  s r.o.  Doba  výkonu  práce  byla  proto  upřesněna  druhou  listinou  datovanou  dne 
1.11.2010 (pravděpodobně měla být vyhotovena na základě dodatečného vyžádání).  
Takové  vysvětlení,  doložené  výučním  listem  a  zápočtovým  listem  ohledně 
dřívější praxe Michala GXXXXX (před nástupem do společnosti TECHNISERV spol. 
s r.o.,  tedy  před  14.8.2006),  podle  zdejšího  soudu  nepůsobí  nedůvěryhodně  a  rozdíly 
v obou  listinách,  postupně  společností  TECHNISERV  spol.  s r.o.  vyhotovených, 
rozumně vysvětlovat může.  
Pokud pak jde za této  situace o klíčovou otázku, tj. zda ve vztahu k době, kdy 
bylo  žalovaným  rozhodováno  o  udělení  licence,  je  odpovídající  odborná  praxe 
Michala GXXXXX prokázána, pak z listin, jež byly společností TECHNISERV spol. 
s r.o.  zdejšímu  soudu  dále  předloženy,  plyne,  že  u  této  společnosti  byl  Michal 
GXXXXX zaměstnán ode dne 14.8.2006 jako „manažer projektu č. funkce 21492“ (to 
plyne  z předložené  pracovní  smlouvy).  Skutečnost,  že  od  14.8.2006  byl  Michal 
GXXXXX zaměstnán u společnosti TECHNISERV spol. s r.o., plyne též z „Oznámení 
o nástupu do zaměstnání (skončení zaměstnání)“ ze dne 1.11.2012, ze kterého plyne i 
skončení  zaměstnání  ke  dni  31.10.2012.  Z  „Potvrzení  o  délce  zaměstnání  pro  účely 
důchodového  pojištění“  vystaveného  společností  TECHNISERV  spol.  s r.o.  dne 
25.10.2012  rovněž  plyne,  že  Michal  GXXXXX  byl  u  této  společnosti  zaměstnán  od 
14.8.2006  do  31.10.2012.  Z přípisu  Pražské  správy  sociálního  zabezpečení  ze  dne 
22.4.2015 vyžádaného zdejším soudem plyne, že Michal GXXXXX byl u společnosti 
TECHNISERV  spol.  s r.o.  evidován  jako  zaměstnanec  od  14.8.2006  do  31.10.2012.   
Dále  z „Potvrzení  o  účasti  na  nemocenském  pojištění  a  pracovních  neschopnostech“ 
vyhotoveného dne 15.8.2006 Městskou správou sociálního zabezpečení Brno plyne, že 
Michal  GXXXXX  byl  od  12.8.2002  do  13.8.2006  pojištěn  jako  zaměstnanec 

pokračování                                                    12                                                  62 A 110/2013 
 
Elektroslužby  Moravia,  s.r.o.  Dále  z  „Potvrzení  při  změně  zaměstnání  (zápočtového 
listu)“ vyhotoveného dne 14.8.2006 plyne, že Michal GXXXXX  byl od 12.8.2002 do 
13.8.2006 zaměstnán u společnosti Elektroslužby Moravia, s.r.o.  
Za  situace,  kdy  z vysvědčení  o  maturitní  zkoušce  ze  dne  11.6.2004,  jak  je 
založeno ve správním  spisu, plyne, že  Michal  GXXXXX  vykonal  maturitní zkoušku 
na  středním  odborném  učilišti  v oboru  zařízení  sdělovací  techniky,  lze  tedy  ze  shora 
uvedeného  uzavřít,  že  bylo-li  by  osobou  zúčastněnou  na  řízení  v řízení  o  udělení 
licence  žalovanému  předloženo  potvrzení  ze  dne  1.10.2010,  pak  by  obstálo,  neboť 
šestiletou  odbornou  praxi,  a  to  praxi  navazující  na  dosažení  úplného  středního 
odborného  vzdělání  technického  směru  s maturitou  (toho  bylo  dosaženo  dne 
11.6.2004),  potvrzuje.  Zdejšímu  soudu  je  přitom  z jeho  úřední  činnosti  známo,  že 
v řízeních  o  udělení  licence  bylo  konstantní  praxí  žalovaného  akceptovat  doložení 
odborné praxe odpovědných zástupců toliko obsahově obdobnými potvrzeními. V nyní 
posuzované  věci  z doplnění  dokazování  před  soudem  ohledně  profesního  působení 
Michala  GXXXXX  nevyplynuly  žádné  skutečnosti,  jež  by  odporovaly  skutečnostem 
uváděným  v potvrzení  ze  dne  1.10.2010,  rovněž  se  podařilo  vyvrátit  pochybnosti 
ohledně  pravosti  uvedeného  (v  kopii  dodatečně  předkládaného)  potvrzení  a  nadto  se 
vysvětluje (a dokládá), že ta část šestileté odborné praxe, jež předcházela zaměstnání 
Michala  GXXXXX  u  společnosti  TECHNISERV  spol.  s r.o.  (tj.  před  14.8.2006)  a 
zároveň  navazovala  na  dosažené  úplné  střední  odborné  vzdělání  technického  směru 
s maturitou  (po  11.6.2004),  pochází  z doby,  kdy  Michal  GXXXXX  pracoval  pro 
společnost Elektroslužby Moravia, s.r.o.  
Zdejší  soud,  z vlastní  úřední  činnosti  si  vědom  ustálené  praxe  žalovaného 
z období konce roku 2010, který obdobná potvrzení o odborné praxi akceptoval (aniž 
by vyžadoval doložení jakýchkoli podrobností k takto potvrzované praxi, kupř. přesné 
pracovní  zařazení,  přesný  popis  činnosti  osoby,  ohledně  které  odbornou  praxi 
potvrzoval, její účast na konkrétních zakázkách atd.), bez toho, že by v jakékoli věci 
zdejšímu  soudu  známé  i  samotný  žalobce  tuto  praxi  zpochybňoval,  s přihlédnutím 
k tomu,  že  energetický  zákon  ani  žádný  jiný  právní  předpis  k otázce  vyžadované 
odborné  praxe  neuvádí  nic  konkrétního  (toliko  je  v  §  5  odst.  5  energetického  zákona 
zmiňována  podmínka  prokázání  „praxe  v oboru“  v příslušné  délce  lišící  se  podle 
stupně  dosaženého  vzdělání),  a  to  za  situace,  kdy  dokazování  prováděné  zdejším 
soudem  k tehdejšímu  skutkovému  stavu  v zásadě  nahrazuje  dokazování,  jež  v době 
řízení  o  udělení  licence  měl  vést  sám  žalovaný,  tak  nepokládal  za  potřebné 
v dokazování  ohledně  detailů  potvrzované  odborné  praxe  Michala  GXXXXX 
pokračovat  –  a  to  ani  k té  její  části,  která  měla  být  získána  prací  pro  společnost 
TECHNISERV  spol.  s r.o.,  ani  k té  její  části,  která  měla  být  získána  prací  pro 
společnost  Elektroslužby  Moravia,  s.r.o.  I  práci  Michala  GXXXXX  pro  společnost 
Elektroslužby  Moravia,  s.r.o.  po  získání  úplného  středního  odborného  vzdělání 
pokládá  zdejší  soud  bez  dalšího  za  „praxi  v oboru“,  jak  vyžaduje  §  5  odst.  5 
energetického  zákona,  započitatelnou  v délce  šesti  let  pro  udělení  licence  osobě 

pokračování                                                    13                                                  62 A 110/2013 
 
zúčastněné  na  řízení  v nyní  posuzované  věci,  jak  byla  potvrzována  společností 
TECHNISERV spol. s r.o. v jejím potvrzení ze dne 1.10.2010.   
Na  základě  doplněného  dokazování  tedy  zdejší  soud  dospívá  k závěru,  že  ani 
v této části není žaloba důvodná. 
Žalobce dále tvrdí, že licence byla udělena na dobu 25 let, aniž by pro takové 
rozhodnutí byly ve správním spisu obsaženy podklady.         
Podle § 4 odst. 1 energetického zákona se licence na výrobu elektřiny uděluje 
nejvýše  na  25  let.  Podle  §  4  odst.  4  energetického  zákona  v  případě,  že  žadatel  o 
udělení  licence  podle  §  4  odst.  1  téhož  zákona  doloží  vlastnictví  nebo  jiné  užívací 
právo  k  energetickému  zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti,  na 
dobu kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na tuto dobu. 
Dále  zdejší  soud  připomíná  již  shora  uvedené,  že  podle  §  5  odst.  3 
energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která  žádá  o  udělení  licence, 
musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované 
činnosti.  Fyzická  nebo právnická osoba žádající  o udělení licence  je  povinna doložit 
vlastnické  nebo  užívací  právo  k  energetickému  zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu 
licencované  činnosti.  Není-li  žadatel  o  udělení  licence  vlastníkem  energetického 
zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím 
k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence 
udělena.  Energetické  zařízení  musí  mít  technickou  úroveň  odpovídající  právním 
předpisům  a  technickým  normám.  Finanční  předpoklady  není  povinen  prokazovat 
žadatel  o  licenci  na  výrobu  elektřiny,  pokud  bude  instalovaný  elektrický  výkon 
výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu tepelné energie, 
pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW. 
Podle § 7 odst. 4 písm. e)  energetického zákona  se k  žádosti o licenci  připojí 
doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení. 
Podle § 98a odst. 2 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad 
stanoví  vyhláškou  způsoby  prokazování  finančních  a  technických  předpokladů  a 
odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území 
a  provozovny,  prokázání  vlastnického  nebo  užívacího  práva  k  užívání  energetického 
zařízení,  náležitosti  prohlášení  odpovědného  zástupce,  a  vzory  žádostí  k  udělení, 
změně a zrušení licence. 
Podle § 7  odst.  1 vyhlášky č. 426/2005  Sb.  vlastnické právo k energetickému 
zařízení žadatel prokazuje a) výpisem z katastru nemovitostí, zapisuje-li se vlastnické 
právo do katastru nemovitostí podle zvláštního právního předpisu, odpovídající stavu 
zápisů v katastru nemovitostí ke dni předložení výpisu, b) smlouvou, na základě které 
dochází k převodu nemovitosti, pokud vlastnické právo k nemovitosti není předmětem 

pokračování                                                    14                                                  62 A 110/2013 
 
zápisu  do  katastru  nemovitostí,  c)  smlouvou,  na  základě  které  dochází  k  převodu 
vlastnického  práva  k  movitému  energetickému  zařízení,  d)  smlouvou,  ze  které  je 
zřejmé,  že  žadatel  je  vlastníkem  daného  movitého  energetického  zařízení,  e) 
originálem  nebo  ověřenou  kopií  rozhodnutí  soudu  nebo  správního  orgánu,  pokud 
žadatel nabyl vlastnické právo k energetickému zařízení na základě rozhodnutí soudu 
nebo správního orgánu nebo je jeho vlastnické právo takovým rozhodnutím potvrzeno, 
nebo  f)  potvrzením  o  nabytí  vlastnictví,  bylo-li  energetické  zařízení  předmětem 
veřejné dražby. 
Podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb. nelze-li nabytí vlastnického práva k 
energetickému  zařízení  nebo  užívacího  práva  k  energetickému  zařízení  prokázat 
způsoby uvedenými v  § 7 odstavci 1 nebo  2  této vyhlášky, protože  takové  nabývací 
tituly  nelze  doložit,  došlo  k  nabytí  ze  zákona  nebo  je  již  nelze  dohledat,  lze  nabytí 
vlastnického  práva  nebo  užívacího  práva  k  energetickému  zařízení  doložit  i  jiným 
způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.  
Právo  užívat  energetické  zařízení  v  soukromoprávním  smyslu  je  prvotním 
předpokladem  pro  to,  aby  za  splnění  dalších  podmínek  daných  veřejnoprávními 
předpisy  mohl  uživatel  získat  licenci  k  podnikání  ve  státem  regulovaném  odvětví. 
V tomto smyslu je tedy  třeba přistupovat k požadavku na doložení  vlastnického nebo 
užívacího  právo  k  energetickému  zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované 
činnosti,  podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona.  S tím  koresponduje  i  dikce 
citovaného  §  7  odst.  4  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.,  který  umožňuje  soukromoprávní 
vztah k energetickému zařízení prokázat i jiným způsobem, o kterém nejsou důvodné 
pochybnosti. Existence soukromoprávního vztahu k energetickému zařízení je nutným 
předpokladem  pro  provozování  energetického  zařízení,  které  s  ohledem  na  dotčení 
veřejných  zájmů  podléhá  regulaci  veřejnoprávními  předpisy;  jedná  se  o  omezení 
sledující  legitimní cíl,  za  současného  zachování  přiměřenosti  veřejnoprávní  regulace, 
která  shodně  dopadá  jak  na  vlastníka,  tak  i  na  oprávněného  uživatele  energetického 
zařízení.  I  důvodová  zpráva  k návrhu  energetického  zákona  uvádí,  že  „…základním 
předpokladem  udělení  licence  je  splnění  podmínek  uvedených  v  tomto  zákoně, 
obdobně  jako  je  tomu  v  živnostenském  zákoně.  Vzhledem  k  charakteru  energie,  ke 
složitosti energetických systémů a náročnosti jejich obsluhy, a to i z hlediska veřejného 
ohrožení,  je  stanovena  věková  hranice  pro  udělení  licence  na  21  let.  Z  obdobných 
důvodů  musí  žadatel  o  udělení  licence  stanoveným  způsobem  prokazovat  svoji 
odbornou  způsobilost  a  bezúhonnost.  Žadatel  musí  kromě  výše  uvedených  podmínek 
prokázat,  že  je  schopen  dlouhodobě  financovat  své  podnikatelské  aktivity,  že  vlastní, 
nebo má pronajato, technologické zařízení pro plynulé zajištění dodávek.“
 (důvodová 
zpráva k návrhu zákona, sněmovní tisk č. 535/0, digitální repositář www.psp.cz). 
Z pohledu  doložení  vlastnického  nebo  užívacího  práva  k  energetickému 
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, tedy splnění podmínky podle 
§  5  odst.  3  energetického  zákona,  je  tedy  podstatné,  zda  osobě  zúčastněné  na  řízení 

pokračování                                                    15                                                  62 A 110/2013 
 
svědčil některý ze soukromoprávních užívacích titulů. To, že fotovoltaická elektrárna 
byla  postavena  na  pozemcích  p.č.  745/1,  6,  754/6,  746,  k.ú.  Druzcov,  obec  Osečná, 
k nimž  bylo  prokázáno  užívací  právo  osoby  zúčastněné  na  řízení,  ani  žalobce 
nezpochybňuje.  Dále  ani  žalobce  nezpochybňuje,  že  podle  „Dohody  o  užívání 
technologické  části  výrobny  elektřiny  (fotovoltaická  elektrárna)“  ze  dne  20.10.2010 
počalo osobě zúčastněné na řízení svědčit užívací právo k energetickému zařízení, pro 
jehož provoz byla udělena licence, na celou dobu, na kterou měla být udělena licence. 
Fakt,  že  bylo  rozhodnutím  Městského  úřadu  Osečné  ze  dne  29.11.2010,  č.j. 
H/267/MU/1182/10-330,  povoleno  předčasné  užívání  fotovoltaické  elektrárny  do 
30.6.2011,  ovšem  nikterak  nesouvisí  s doložením  vlastnického  práva  či  práva  užívat 
toto  zařízení  v soukromoprávním  smyslu,  a  tedy  nemůže  mít  žádný  vliv  na  splnění 
podmínky  doložení  (vlastnického  nebo  užívacího)  práva  podle  §  5  odst.  3 
energetického  zákona.  Ani  absence  kolaudačního  souhlasu  v době  rozhodování 
žalovaného  na  splnění  této  podmínky  nemá  žádný  vliv.  Kolaudační  souhlas  ze  dne 
13.5.2011, jak na něj upozorňuje osoba zúčastněná na řízení, tedy nemusel (a logicky 
ani nemohl) být žalovanému předložen před vydáním rozhodnutí o udělení licence.  
Za  situace,  kdy  energetický  zákon  udělení  licence  na  dobu  25  let  nikterak 
neomezuje  (neváže  na  splnění  jakýchkoli  podmínek),  vyjma  případu,  kdy  žadatel 
doloží vlastnictví nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k 
výkonu licencované činnosti, na dobu kratší než 25 let, přitom v nyní posuzované věci 
z ničeho  neplyne,  že  by  užívací  právo  osoby  zúčastněné  na  řízení  k fotovoltaické 
elektrárně bylo dočasné (na dobu kratší než 25 let), tedy udělení licence na dobu 25 let 
podle § 4 odst. 1 energetického zákona žalovanému nic nebránilo. 
Ani v této části tedy není žaloba důvodná. 
Dále žalobce poukazuje na to, že řízení o udělení licence bylo dne 16.11.2010 
k žádosti osoby zúčastněné na řízení přerušeno na dobu dvou měsíců, během nichž si 
hodlala osoba zúčastněná na řízení opatřit doklady, jež musela žalovanému předložit, 
žalovaný  však  v takto  přerušeném  řízení  (bez  toho,  že  by  rozhodl  o  pokračování 
v řízení) rozhodnutí o udělení licence vydal. 
Tu  je  argumentace  žalobce  v souladu  s obsahem  správního  spisu.  Skutečně 
žalovaný dne 16.11.2010 správní řízení o udělení licence k žádosti osoby zúčastněné 
na řízení přerušil a před rozhodnutím o udělení licence nerozhodl o jeho pokračování. 
Podle  §  64  odst.  2  správního  řádu  v  řízení  o  žádosti  přeruší  správní  orgán  řízení  na 
požádání žadatele. Podle § 65 odst. 2 správního řádu správní orgán pokračuje v řízení, 
jakmile  odpadne  překážka,  pro  niž  bylo  řízení  přerušeno,  nebo  uplyne  lhůta  určená 
správním orgánem podle § 64 odst. 2 nebo 3 správního řádu. Bylo-li řízení přerušeno 
podle § 64 odst. 2 nebo 3 správního řádu, může v řízení správní orgán pokračovat též 
na požádání  účastníka, který požádal o jeho přerušení.  O tom, že v řízení pokračuje, 
vyrozumí správní orgán účastníky a provede o tom záznam do spisu. 

pokračování                                                    16                                                  62 A 110/2013 
 
Žalovaný tedy postupoval nepochybně v rozporu se správním řádem; rozhodl-li 
o udělení licence dne 15.12.2010, pak dvouměsíční doba, na kterou bylo správní řízení 
dne  16.11.2010  přerušeno,  v té  době  ještě  neuplynula,  ani  v době  od  16.11.2010  do 
15.12.2010  žalovaný  nepostupoval  podle  §  65  odst.  2  správního  řádu,  tedy  osobu 
zúčastněnou  na  řízení  o  pokračování  v řízení  nevyrozuměl,  ani  o  tom  neprovedl 
záznam do spisu. Nutně navazující otázkou je nyní otázka, zda pro tuto vadu je třeba 
rozhodnutí o udělení licence zrušit. 
Z obsahu  správního  spisu  je  zřejmé,  že  poté,  co  bylo  správní  řízení  přerušeno 
(po  16.11.2010),  byly  do  spisu  žurnalizovány  listiny,  jež  žalovanému  doručovala 
osoba  zúčastněná  na  řízení.  Z pohledu  podkladů  pro  vydání  rozhodnutí  se  jednalo  o 
jejich  převažující  část;  dne  22.11.2010  bylo  žalovanému  doručeno  potvrzení  o 
bezdlužnosti  s dalšími  pěti  listy  (včetně  potvrzení  o  neevidování  nedoplatků  na 
platbách  sociálního  zabezpečení  a  příspěvku  na  státní  politiku  zaměstnanosti),  dne 
25.11.2010  bylo  žalovanému  doručeno  potvrzení  o  neevidenci  daňových  nedoplatků 
s dalšími  75  listy,  dne  1.12.2010  bylo  žalovanému  doručeno  rozhodnutí  Městského 
úřadu  Osečná  o  povolení  předčasného  užívání  fotovoltaické  elektrárny  s dalšími  160 
listy.  Je  tedy  zřejmé,  že  i  v tomto  období  žalovaný  shromažďoval  podklady  pro 
rozhodnutí  (dělo  se  tak  z aktivity  osoby  zúčastněné  na  řízení,  která  všechny  listiny 
určené  žalovanému  odesílala).  Průběh  žurnalizace  správního  spisu  nasvědčuje  tomu, 
že správní řízení fakticky probíhalo a že poté, co  měl žalovaný podklady rozhodnutí 
doplněny, vydal rozhodnutí o udělení licence.  
Žalovaný  tedy  formálně  nepostupoval  tak,  jak  mu  ukládal  §  65  odst.  2 
správního řádu, obsah správního spisu však nenaznačuje zamlžení průběhu správního 
řízení v důsledku tohoto pochybení žalovaného, ani žalobce nic takového neindikuje, 
tato  vada  nemůže  rovněž  vyvolávat  závěr,  že  by  řádný  proces  před  vydáním 
rozhodnutí o udělení licence zcela chyběl anebo že by tímto pochybením žalovaného 
byla zpochybňována pravdivost či věrohodnost podkladů nacházejících se ve správním 
spisu.  
Nadto  smysl  pravidla  podávaného  z  §  65  odst.  2  správního  řádu  lze  nalézt 
v zajištění  dostatečné  procesní  ochrany  účastníků  správního  řízení;  vyhoví-li  správní 
orgán žádosti účastníka správního řízení o přerušení řízení, pak skutečnost, že je řízení 
přerušeno,  má  účastník  správního  řízení  najisto  postavenou  z usnesení  o  přerušení 
řízení.  Rozhodne-li  se  správní  orgán  před  uplynutím  lhůty,  na  kterou  bylo  řízení 
přerušeno,  v řízení  pokračovat,  směřuje  vyrozumění  účastníka  řízení  (společně  se 
zaznamenáním  do  spisu)  k tomu,  aby  měl  účastník  najisto  postaveno,  že  v řízení  je 
pokračováno.  Bylo  by  tak  absurdní  rozhodnutí  vydané  v řízení,  v němž  k porušení 
tohoto pravidla došlo, rušit, jde-li o řízení s jediným účastníkem a necítí-li se být tento 
účastník postupem správního orgánu jakkoli zkrácen. Porušení § 65 odst. 2 správního 
řádu  žalovaným  tedy  zdejší  soud  ve  shora  uvedených  souvislostech  nepokládá  za 

pokračování                                                    17                                                  62 A 110/2013 
 
natolik  intenzivní  vadu,  jež  by  musela  přivodit  zrušení  napadeného  rozhodnutí  o 
udělení licence. 
Ani v této části tedy žaloba důvodná není.    
V. Závěr   
Přestože  zdejší  soud  souhlasí  se  žalobcem,  že  žalovaný  se  dopustil  v řízení 
předcházejícím  vydání  rozhodnutí  o  udělení  licence  chyb,  a  to  jak  chyby  formálně 
procesní, tak chyby promítající se v nedostatku podkladu rozhodnutí, je zároveň toho 
názoru,  že  vada  formálně  procesní  nedosáhla  takové  intenzity,  že  by  měla  být 
důvodem pro zrušení rozhodnutí o udělení licence, a vada promítající se v nedostatku 
podkladu rozhodnutí byla zhojena dokazováním provedeným před zdejším soudem.      
Zdejší  soud  tedy  žalobu  v žádném  z uplatněných  žalobních  bodů  neshledal 
důvodnou. Proto byla žaloba podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.  
VI. Náklady řízení 
O  nákladech  řízení  soud  rozhodl  podle  §  60  odst.  1  s.ř.s.,  podle  něhož 
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který  měl ve věci plný úspěch, právo na 
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který 
ve  věci  úspěch  neměl. Žalobce  nebyl ve  věci úspěšný, a  proto  mu právo  na  náhradu 
nákladů řízení proti žalovanému nenáleží; to by formálně mohlo náležet žalovanému 
(byť  ten  ve  skutečnosti  nebyl  k  žalobci  v  nikterak  kontradiktorním  postavení),  tomu 
však především žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle 
obsahu  soudního  spisu  nevznikly,  a  proto  zdejší  soud  rozhodl  tak,  že  žalovanému  se 
náhrada nákladů řízení nepřiznává. 
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na 
náhradu  nákladů  řízení  o  žalobě.  Osoba  zúčastněná  na  řízení  má  právo  na  náhradu 
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud 
uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i 
náhradu  dalších  nákladů  řízení  (§  60  odst.  5  s.ř.s.).  V  daném  případě  však  žádná  z 
těchto zákonem předvídaných situací podle zdejšího soudu nenastala. Žádná povinnost 
nebyla  soudem  osobě  zúčastněné  na  řízení  uložena  a  spočívalo-li  posouzení 
důvodnosti  žaloby  jednak  v hodnocení  otázek  právních  za  situace,  kdy  žádného 
procesního  stanoviska  osoby  zúčastněné  na  řízení  nebylo  nezbytně  třeba  a  kdy  ani 
žádná  procesní  aktivita  osoby  zúčastněné  na  řízení  přímo  nepřivodila  závěr  o 
nedůvodnosti žaloby, a nadto v doplnění dokazování, jež bylo v souladu s § 52 odst. 1 
a  §  77  odst.  2  s.ř.s.  prováděno  z převažující  míry  z aktivity  soudu,  neshledal  soud 
k výjimečnému přiznání náhrady nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení důvod; ta 
ostatně o přiznání náhrady nákladů řízení ani nežádala.    

pokračování                                                    18                                                  62 A 110/2013 
 
P o u č e n í : 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne 
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího 
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje 
Nejvyšší správní soud. 
Lhůta  pro  podání  kasační  stížnosti  končí  uplynutím  dne,  který  se  svým 
označením  shoduje  se  dnem,  který  určil  počátek  lhůty  (den  doručení  rozhodnutí). 
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty 
nejblíže  následující  pracovní  den.  Zmeškání  lhůty  k  podání  kasační  stížnosti  nelze 
prominout. 
Kasační  stížnost  lze  podat  pouze  z  důvodů  uvedených  v  §  103  odst.  1  s.ř.s.  a 
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž 
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy 
mu bylo rozhodnutí doručeno. 
V  řízení  o  kasační  stížnosti  musí  být  stěžovatel  zastoupen  advokátem;  to 
neplatí,  má-li  stěžovatel,  jeho  zaměstnanec  nebo  člen,  který  za  něj  jedná  nebo  jej 
zastupuje,  vysokoškolské  právnické  vzdělání,  které  je  podle  zvláštních  zákonů 
vyžadováno pro výkon advokacie. 
V Brně dne 21. května 2015 
  
Za správnost vyhotovení:                                                                David Raus,v.r. 
Romana Lipovská                                                                          předseda senátu