Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 62 A 112/2013'.


 
    
 
 
 
 
 
 
 
        62 A 112/2013-198 
 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
Krajský  soud  v Brně  rozhodl  v senátě  složeném  z  předsedy  JUDr.  Davida 
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní 
věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: 
Energetický  regulační  úřad,  se  sídlem  Masarykovo  náměstí  5,  Jihlava,  za  účasti: 
CLEAN  MANAGEMENT,  a.s.,  se  sídlem  Příkop  4,  Brno,  zastoupená  JUDr.  Ing. 
Zdeňkem  Rajdou,  advokátem  se  sídlem  Příkop  4,  Brno,  o žalobě  proti  rozhodnutí 
Energetického regulačního úřadu ze dne 15.12.2010, č.j. 12744-15/2010-ERU,  
t a k t o: 
 
I. 
Rozhodnutí  Energetického  regulačního  úřadu  ze  dne  15.12.2010,  č.j.  12744-
15/2010-ERU, se  z r u š u j e a věc se  v r a c í  žalovanému k dalšímu řízení. 
 
II. 
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.  
 
III. 
Žalobci se náhrada nákladů řízení nepřiznává.  
 

pokračování                                                      2                                                62 A 112/2013 
 
IV. 
Osoba zúčastněná na řízení  n e m á   p r á v o  na náhradu nákladů řízení. 
 
 
 
O d ů v o d n ě n í: 
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného 
ze dne 15.12.2010, č.j. 12744-15/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení 
udělena licence č. 111017356 na výrobu elektřiny se vznikem oprávnění a termínem 
zahájení  licencované  činnosti  ke  dni  právní  moci  tohoto  rozhodnutí  (21.12.2010)  na 
dobu 25 let.  
I. Shrnutí podstaty věci 
 
Žalovaný  ve  správním  řízení  zahájeném  na  žádost  o  udělení  licence  ze  dne 
22.10.2010  vedeném  podle  zákona  č.  458/2000  Sb.,  o  podmínkách  podnikání  a 
o výkonu  státní  správy  v  energetických  odvětvích  a  o  změně  některých  zákonů,  ve 
znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), udělil osobě zúčastněné na řízení 
licenci na výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Na základě této licence vzniklo 
osobě zúčastněné na řízení oprávnění k výrobě elektřiny od 21.12.2010 na dobu 25 let. 
Rozsah podnikání na základě licence byl vymezen celkovým instalovaným výkonem 
1,890  MW,  provozovna  byla  vymezena  jako  „FVE  Havřice“,  Uherský  Brod,  k.  ú. 
Havřice,  obec  Uherský  Brod  p. č.  1085/1,2,3,4,5,6,7,8,9,  1085/10,11,12,88,93,96  a 
1085/104,116,119.   
Žalobce se nyní domáhá zrušení tohoto rozhodnutí žalobou ve veřejném zájmu, 
jenž je podle jeho názoru dán především okolností, že licence byla udělena bez toho, 
že by pro její vydání byly splněny podmínky.     
II. Shrnutí žaloby 
Podle  žalobce  pro  udělení  licence  nebyly  splněny  podmínky  stanovené 
energetickým  zákonem  a  prováděcí  vyhláškou  k energetickému  zákonu  č.  426/2005 
Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále 
jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“). 
 
Žalobce  namítá,  že  žadatel  o  licenci  předložil  celkem  čtyři  různé  seznamy 
provozoven, přičemž podle posledních dvou činí celkový instalovaný výkon 1,88 MW. 
Žalovaný přesto udělil licenci pro celkový instalovaný výkon 1,89 MW. Licenci tedy 
udělil  nad  rámec  žádosti.  Podle  žalobce  také  nebylo  prokázáno  vlastnictví,  popř. 
užívací  právo  k energetickému  zařízení.  Protokol  o  předání  fotovoltaické  elektrárny 

pokračování                                                      3                                                62 A 112/2013 
 
žadateli  o licenci  byl  totiž  podepsán  (a  elektrárna  předána)  až  16.  12.  2010  (licence 
však byla udělena již 15. 12. 2010).  
 
Žalovaný  rovněž  neodstranil  rozpory  v listinách  předložených  žadatelem  a 
žadatel  tak  nesplnil  technické  předpoklady  pro  udělení  licence.  Podle  revizní  zprávy 
měl celkový výkon elektrárny činit 1,875945 MWp. Propočtem podle zde uvedených 
fotovoltaických  panelů  však  činí  výkon  1,872630  MWp.  Revizní  zpráva  však  dále 
deklaruje  bezpečnost  ve  vztahu  ke  zcela  jinému  počtu  panelů  (v  části,  kde  uvádí 
způsob zapojení panelů do stringů).  
 
Revizní zpráva se podle žalobce navíc týká toliko některých NN instalací (NN 
instalace od měničů dále a VN instalace „předmětem revize zřejmě nebyly“).  Revizní 
technik  ve  zprávě  o  výchozí  revizi  elektrického  zařízení  kvalifikoval  venkovní 
prostory  jako  nebezpečné  a  zvlášť  nebezpečné.  Osoba  zúčastněná  na  řízení  však 
nedoložila  stanovisko  Technické  inspekce  České  republiky.  Za  této  situace  nemohl 
žalovaný  uzavřít,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení  doložila  splnění  technických 
předpokladů podle § 5 odst. 3 energetického  zákona k zajištění licencované činnosti. 
Žalovaný  rovněž  nevyjasnil,  na  jakých  pozemcích  je  elektrárna  umístěna. 
V rozhodnutí o zkušebním provozu jsou uvedeny některé pozemky nad rámec licence i 
žádosti o licenci. Žalovaný tedy pochybil, pokud tyto nejasnosti neodstranil ohledáním 
na místě.  
 
Podle  žalobce  také  spis  neobsahuje  podklady  pro  to,  aby  mohla  být  licence 
udělena na 25 let, jak se v daném případě stalo. Žadatel totiž doložil oprávnění užívat 
energetické zařízení toliko do 28.2.2011 (jak plyne z povolení zkušebního provozu)  
 
Ze  shora  uvedených  důvodů  tedy  žalobce  dovozuje,  že  licence  byla  udělena, 
aniž pro to byly splněny podmínky. Rozhodnutí o udělení licence je tedy nezákonné. 
Žalobce  proto  navrhuje  zrušení  rozhodnutí.  Na  svém  procesním  postoji  setrval  po 
celou dobu řízení před zdejším soudem.  
III. Shrnutí vyjádření žalovaného 
Žalovaný  ve  svém  vyjádření  k žalobě  uvedl,  že  s ohledem  na  systémová  a 
personální  opatření s podporou vlády a  prezidenta  k zajištění revize licenčních spisů, 
jejichž  součástí  je  i  podání  žaloby  nejvyššího  státního  zástupce  (tedy  i  této  žaloby), 
ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu. 
IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení  
 
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zpochybňuje existenci závažného 
veřejného  zájmu.  Žalobu  pokládá  za  nedůvodnou.  Poukazuje  na  to,  že  ve  dvou 
posledních  seznamech  provozoven  byla  učiněna  písařská  chyba  (namísto 

pokračování                                                      4                                                62 A 112/2013 
 
požadovaného  výkonu  1,89  MW  bylo  uvedeno  1,88  MW).  Uvádí  také,  že  samo 
energetické  zařízení  nikdy  nedosahuje  maximálního  výkonu  a  odkazuje  k tomu  na 
přílohu č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb.  Osoba zúčastněná na řízení dále upozorňuje, že 
vlastníkem  energetického  zařízení  je  již  od  15.11.2010,  a  to  na  základě  předávacího 
protokolu z téhož dne a dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 16.10.2010. Tyto listiny měl 
žalovaný  k dispozici  a  pokud  je  nezahrnul  do  spisu,  nelze  to  přičítat  k tíži  osobě  na 
řízení zúčastněné. Protokolem ze dne 16.12.2010 pak byly předány jen úpravy terénu, 
zbudování  příjezdové  dokumentace  a  úklid.  Osoba  na  řízení  zúčastněná  rovněž 
objasňuje rozdíly v pozemcích ve stavebním řízení a v řízení licenčním a dokládá další 
revizní zprávy a listiny, z nichž má být zřejmé, že elektrárna byla v době rozhodování 
o  licenci  dokončena.  Podrobně  také  zdůvodňuje,  že  stanovisko  Technické  inspekce 
České  republiky  nebylo  třeba  pro  udělení  licence  předkládat.  Osoba  zúčastněná  na 
řízení  tedy  navrhuje  žalobu  zamítnout.  Na  svém  procesním  postoji  setrvala  po  celou 
dobu řízení před zdejším soudem.    
IV. Posouzení věci 
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen 
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní 
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. 
 
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.  
oprávněný  žalobce  podat  do  tří  let  od  právní  moci  rozhodnutí,  nestanoví-li  zvláštní 
zákon  jinak,  a  nenabývá-li  rozhodnutí  právní  moci,  od  doručení  rozhodnutí 
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána 
dne 9.12.2013, žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 
21.12.2010. Žaloba tedy byla podána včas. 
 
Pokud  jde  o  aktivní  legitimaci  a  (další)  podmínky  řízení  o  žalobě,  ty  pokládá 
zdejší  soud  rovněž  za  splněné.  Aktivní  procesní  legitimace  podle  §  66  odst.  2  s.ř.s. 
nevyžaduje  „prostý“  („jakýkoli“)  veřejný  zájem,  nýbrž  „závažný“  veřejný  zájem. 
Zdůrazněním  kritéria  závažnosti  se  vyčleňují  užší  kategorie  potenciálních  případů  
z  širšího rámce  dotčeného  veřejného zájmu.  Jak vyplývá z  důvodové  zprávy k s.ř.s., 
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, 
kde  nezákonné  rozhodnutí  bylo  dosaženo  úplatkem  a  není  tu  již  jiná  právní  cesta, 
kterou  by  bylo  možné  takové  rozhodnutí  odstranit…“
  (důvodová  zpráva  
k  návrhu  zákona  ze  dne  15.  4.  2002,  sněmovní  tisk  č.  1080/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz).  Smyslem  této  žaloby  není  chránit  soukromý  zájem,  ale  ani  každý 
veřejný  zájem, nýbrž  musí být  dána  existence  kvalifikované  formy  veřejného  zájmu, 
kterou  je  závažný  veřejný  zájem.  Aktivní  procesní  legitimace  proto  má  místo  v 
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí 
podání  této  žaloby,  byť  to  samo  o  sobě  ještě  nepředznamenává  její  důvodnost  a 
výsledek  řízení  o  ní.  Judikatura  správních  soudů  přitom  dospěla  k závěru,  že  úvaha 

pokračování                                                      5                                                62 A 112/2013 
 
nejvyššího  státního  zástupce,  zda  je  ve  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  nepodléhá 
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v 
konkrétní  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  vyhrazena  nejvyššímu  státnímu  zástupci; 
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní 
věci  z  důvodu  závažného  veřejného  zájmu,  který  sám  shledal,  využije,  jeho  aktivní 
legitimace  k  podání  takové  žaloby  je  dána,  existence  závažného  veřejného  zájmu  je 
tím  presumována  (shodně  Šimíček,  V.,  Potěšil,  L.  a  kol.:  Soudní  řád  správní. 
Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).  
 
Žalobce  tedy  bezpochyby  v nyní  posuzované  věci  k podání  žaloby  aktivně 
legitimován  je,  a  to  bez  ohledu  na  charakter  a  obsah  jednotlivých  jím  uplatněných 
žalobních bodů.  
 
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu, 
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak 
zdejší  soud,  zčásti  s ohledem  na  již  uvedené,  vychází  z toho,  že  řízení  o žalobě  ve 
smyslu  §  66  odst.  2  s.ř.s.  neslouží  k  ochraně  žádných  konkrétních  subjektivních 
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., 
kde  soud  zkoumá  právě  míru  a  povahu  dotčení  na  subjektivních  veřejných  právech 
toho,  kdo  žalobu  podává  a  kdo  o  sobě  tvrdí,  že  byl  rozhodnutím  správního  orgánu 
dotčen na svých subjektivních veřejných  právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 
odst.  2  s.ř.s.  byl  zaveden  k  ochraně  objektivního  práva  (zákonnosti),  a  to  ve 
specifických  případech,  kdy  to  vyžaduje  (závažný)  veřejný  zájem;  tím  je  tento 
prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti 
žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.  
 
Smyslem  soudního  přezkumu  na  základě  takto  podané  žaloby  není  a  ani 
nemůže  být  realizace  neohraničeného  dozoru  nad  absolutní  správností  postupů  a 
rozhodnutí  správních  orgánů,  ani  tu  správní  soud  není  od  toho,  aby  se  v  tomto  typu 
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon 
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na 
prosazování  systémových  opatření,  byť  by  ohledně  jejich  nezbytnosti  
v  rámci  moci  výkonné  panovala  shoda,  či  na  všeobecné  revizi  licenčních  řízení 
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah 
mezi  žalovaným  a  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  přitom  rozhodoval-li  žalovaný  o 
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především 
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo 
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo 
vyhověno,  neexistoval  prvek  jakékoli  vnější  kontroly  nad  procesem  rozhodování  o 
udělení  licence,  a  tedy  ani  nad  jeho  výsledkem  (osoba  zúčastněná  na  řízení  ani 
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), 
„otevření  případu“  na  samém  konci  tříleté  lhůty  pro  podání  žaloby  ve  smyslu  §  66 

pokračování                                                      6                                                62 A 112/2013 
 
odst.  2  s.ř.s.  za  situace,  kdy  v mezidobí  především  žalovaný  nevyužil  možnosti 
přezkumného  řízení  či  obnovy  řízení  dané  správním  řádem  a  kdy  již  jsou  právní 
vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do 
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě 
zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence.  Takové  narušení  právní  jistoty  by  tedy  muselo 
být  vyváženo  vskutku  závažným  důvodem,  který  by  vyvážil  rizika  a  negativní 
důsledky  zpětného  přehodnocení  právních  vztahů  založených  rozhodnutím  o  udělení 
licence.  
 
Za  této  situace  musí  být  nutným  východiskem  zdejšího  soudu  i  imperativ 
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn. 
7 As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních 
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími 
založena  oprávnění  nebo  výhody  jednotlivce  oproti  stavu,  který  měl  podle 
objektivního  práva  nastat,  avšak  který  v důsledku  nezákonnosti  nenastal,  je  nutno 
prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry 
jednotlivce,  resp.  za  neexistence  skutečností  opravňujících  k závěru,  že  dobrá  víra 
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení 
vskutku  závažného  veřejného  zájmu,  neboť  je  věcí  státu,  aby  ve  správních  řízeních, 
která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení. 
Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či 
podle  rozsudku  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  22.7.2011  ve  věci  sp.  zn.  7  As 
26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré 
víry  jednotlivce  ve správnost  aktů  veřejné  moci  a  ochrana  dobré  víry  v nabytá  práva 
konstituovaná  akty  veřejné  moci,  přitom  princip  dobré  víry  působí  bezprostředně 
v rovině  subjektivního  práva  jako  jeho  ochrana,  v rovině  objektivní  se  pak  projevuje 
jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.  
 
Právě  uvedená  východiska,  byť  plynou  z rozhodovací  praxe  ve  věcech  nikoli 
zcela  shodných  s věcí  nyní  posuzovanou,  se  nutně  uplatní  obecně  –  a  tím  spíše  pak 
v nyní  posuzované  věci  konkrétně  při  presumovaném  střetu  principu  dobré  víry 
jednotlivce  (držitele  licence)  na  straně  jedné  a  žalobcem  dovozeného  závažného 
veřejného  zájmu  na  „prověření  podmínek“,  za  nichž  měla  být  dobrá  víra  jednotlivce 
nastolena, na straně druhé.  
 
Závěr  o  důvodnosti  žaloby  by  tak  měl  být  podle  přesvědčení  zdejšího  soudu 
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna 
či  vyvrácena  zjištění  žalovaného,  jež  učinil  z obsahu  správního  spisu  a  jež  se  stala 
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba 
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou 
z  důkazů  získaných  v součinnosti  s  orgány  činnými  v  trestním  řízení,  případně  z 
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní 
pravdivost  skutkových  podkladů,  z  nichž  vyšel  správní  orgán,  a  to  za  situace,  kdy 

pokračování                                                      7                                                62 A 112/2013 
 
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, 
které  tato žaloba  napadá,  měl soud přistoupit v případě  jiných obdobně  významných 
zjištění  indikujících  důvodné  pochybnosti  v tom  směru,  že  toto  rozhodnutí  vůbec 
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo 
že  je  jejich  splnění  zamlženo  natolik  významně,  že  zjištění,  k nimž  soud  dospěje, 
nemohou opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve 
správnost rozhodnutí o udělení licence.    
 
Žalobce zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky obsahu a 
náležitostí  skutkových  podkladů,  které  argumentačně  dovozuje  přímo  z  těchto 
skutkových  podkladů,  jak  jsou  obsaženy  ve  správním  spise.  Zdejší  soud  tedy 
důvodnost  jednotlivých  žalobních  bodů  posuzoval  na  základě  skutkového  stavu 
zachyceného  převážně  v  listinách  obsažených  ve  správním  spisu,  které  byly 
podkladem rozhodnutí o udělení licence. 
 
Je třeba předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy 
rozhodnutí  o  udělení  oprávnění  k podnikání,  nikoli  rozhodnutí  opravňující  osobu 
zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení 
nahlížel  Nejvyšší  správní  soud  v  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009  ve  věci  sp.  zn.  8  As 
18/2008,  zdůraznil  přitom,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  k 
podnikatelské  činnosti  (tam  v  oblasti  plynárenství)  a  že  právo  uvést  zařízení  do 
provozu  a  nadále  jej  provozovat  ke  konkrétnímu  věcnému  účelu  (tam  
k  úpravě  plynu)  rozhodnutí  žalovaného  v  řízení  meritorně  nezakládá.  K  povolení 
provozu  zařízení  (tam  plynárenského)  byl  příslušný  správní  orgán  odlišný  od 
žalovaného.  Podle  Nejvyššího  správního  soudu  řízení  o  udělení  licence  „…není 
založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v 
zákonem  vytyčených  hranicích.  Právní  úprava  stanoví  přesně  požadavky,  které  musí 
žadatel  o  licenci  splnit;  na  druhou  stranu  však  nedává  správnímu  orgánu  možnost 
např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová 
zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence 
dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy 
vynětí  z  obecné  úpravy  živností  je  dána  jen  strategickým  významem  energetiky  pro 
chod  národního  hospodářství  a  životní  úroveň  obyvatelstva…Znamená  to,  že  při 
splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, 
zda tak učiní či nikoliv…“
. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované 
věci.  
Na  základě  shora  shrnutých  výchozích  premis  se  tedy  zdejší  soud  zabýval 
jednotlivými žalobními body. 
Žalobce  namítá  rozpor  v  označení  pozemků,  na  nichž  se  energetické  zařízení 
nachází  (nesoulad  shledává  v  pozemcích  uvedených  v  rozhodnutí  o zkušebním 
provozu a v licenci i žádosti o licenci). 

pokračování                                                      8                                                62 A 112/2013 
 
Z  obsahu  správního  spisu  plyne,  že  v  žádosti  („Seznam  jednotlivých 
provozoven“ – na str. 1, čl. 123, což je poslední ze čtyř předložených) bylo umístění 
energetického zařízení identifikováno pozemky p. č. 1085/1, 1085/2, 1085/3, 1085/4, 
1085/5,  1085/6,  1085/7,  1085/8,  1085/9,  1085/10,  1085/11,  1085/12,  1085/88, 
1085/93, 1085/96, 1085/104, 1085/116, 1085/119, k. ú. Havřice, obec Uherský Brod. 
V  licenci  bylo  umístění  energetického  zařízení  popsáno  těmito  pozemky  p.  č. 
1085/1,2,3,4,5,6,7,8,9,  1085/10,11,12,88,93,96  a  1085/104,116,119,    k.  ú.  Havřice, 
obec Uherský Brod. V rozhodnutí o zkušebním provozu je uvedeno, že elektrárna je 
umístěna na pozemcích p. č. 1048/3, 1058/3, 1085/1, 1085/2, 1085/3, 1085/4, 1085/5, 
1085/6,  1085/7,  1085/8,  1085/9,  1085/10,  1085/11,  1085/12,  1085/88,  1085/93, 
1085/96, 1085/104, 1085/114, 1085/116, 1085/119 k. ú. Havřice, obec Uherský Brod. 
Z  uvedeného  je  zřejmé,  že  v  rozhodnutí  o  zkušebním  provozu  jsou  skutečně 
uvedeny  některé  pozemky  (konkrétně  p.  č.  1048/3,  1058/3,  1085/114)  nad  rámec 
licence i žádosti o licenci.  
Osoba zúčastněná na řízení tento rozpor vysvětluje tím, že stavební úřad vyšel z 
podkladů,  které  mu  předložila  ke  stavebnímu  povolení.  V  tu  dobu  se  domnívala,  že 
bude třeba zastavět více pozemků. Vzhledem k tomu, že byly dodány panely o větším 
výkonu,  nebylo  třeba  realizovat  elektrárnu  na  všech  pozemcích.  Proto  také  osoba 
zúčastněná  na  řízení  předložila  v  řízení  o  licenci  nové  seznamy  provozoven. 
Administrativním pochybením ale tuto změnu neoznámila stavebnímu úřadu.     
Se  žalobcem  tedy  lze  souhlasit,  že  žalovaný  pochybil,  pokud  si  nejasnosti 
ohledně pozemků nevyjasnil v řízení o licenci. Nepochybně se jedná o vadu postupu 
žalovaného.  Nutně  navazující  úvahou  pak  musí  být  úvaha,  zda  tento  nedostatek  je 
natolik  významným  zjištěním,  jež  indikuje  důvodnou  pochybnost  v  tom  směru,  že 
rozhodnutí  o  udělení  licence  pro  konkrétní  energetické  zařízení  nemělo  být  vůbec 
uděleno,  neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že je dán 
jiný  stejně  závažný  důvod  pro  zrušení  rozhodnutí,  jímž  by  bylo  celkové  zamlžení 
okolností vydávání tohoto rozhodnutí. 
Nic takového však v daném případě zjištěno nebylo. Vyjádření osoby na řízení 
zúčastněné k tomuto rozporu považuje soud za racionální a hodnověrné; koresponduje 
ostatně  i  s  listinami  obsaženými  ve  spisu  (s  územním  rozhodnutím  a  stavebním 
povolením  a  s  několika  postupně  předkládanými  seznamy  provozoven).  Případné 
pochybení  osoby  na  řízení  zúčastněné,  která  provedla  stavbu  na  menším  množství 
pozemků, než původně předpokládala (a než bylo stanoveno ve stavebním povolení), 
popř. záměrně umístila stavbu jen na části pozemků, aniž by tuto skutečnost oznámila 
stavebnímu  úřadu,  nemá  bez  dalšího  žádný  vliv  na  udělenou  licenci.  Rozhodnutí  o 
udělení  licence  obsahuje  shodné  pozemky,  které  byly  uvedeny  v  žádosti  o  udělení 
licence.  Zároveň  není  podle  soudu  identifikace  energetického  zařízení,  pro  jehož 
provoz byla licence udělena, jakkoli zpochybněna. 

pokračování                                                      9                                                62 A 112/2013 
 
Žalobce  dále  namítá,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení  neprokázala  vlastnické, 
resp. užívací právo k energetickému zařízení.  
Podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady 
k zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Fyzická  nebo  právnická  osoba  žádající 
o udělení  licence  je  povinna  doložit  vlastnické  nebo  užívací  právo  k  energetickému 
zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti.  Není-li  žadatel  o  udělení 
licence  vlastníkem  energetického  zařízení,  je  povinen  doložit  i  souhlas  vlastníka 
energetického  zařízení  s  jeho  použitím  k  účelům  vymezeným  tímto  zákonem,  a  to 
nejméně  po  dobu,  na  kterou  má  být  licence  udělena.  Energetické  zařízení  musí  mít 
technickou  úroveň  odpovídající  právním  předpisům  a  technickým  normám.  Finanční 
předpoklady  není  povinen  prokazovat  žadatel  o  licenci  na  výrobu  elektřiny,  pokud 
bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o 
licenci  na  výrobu  tepelné  energie,  pokud  bude  instalovaný  tepelný  výkon  zdroje 
tepelné energie nižší než 1 MW. 
Podle § 7 odst. 4 písm. e)  energetického zákona  se k žádosti o licenci  připojí 
doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení. 
Podle § 98a odst. 2 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad 
stanoví  vyhláškou  způsoby  prokazování  finančních  a  technických  předpokladů  a 
odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území 
a  provozovny,  prokázání  vlastnického  nebo  užívacího  práva  k  užívání  energetického 
zařízení,  náležitosti  prohlášení  odpovědného  zástupce,  a  vzory  žádostí  k  udělení, 
změně a zrušení licence. 
Podle § 7  odst.  1 vyhlášky č. 426/2005  Sb.  vlastnické právo k energetickému 
zařízení žadatel prokazuje a) výpisem z katastru nemovitostí, zapisuje-li se vlastnické 
právo do katastru nemovitostí podle zvláštního právního předpisu, odpovídající stavu 
zápisů v katastru nemovitostí ke dni předložení výpisu, b) smlouvou, na základě které 
dochází k převodu nemovitosti, pokud vlastnické právo k nemovitosti není předmětem 
zápisu  do  katastru  nemovitostí,  c)  smlouvou,  na  základě  které  dochází  k  převodu 
vlastnického  práva  k  movitému  energetickému  zařízení,  d)  smlouvou,  ze  které  je 
zřejmé,  že  žadatel  je  vlastníkem  daného  movitého  energetického  zařízení,  e) 
originálem  nebo  ověřenou  kopií  rozhodnutí  soudu  nebo  správního  orgánu,  pokud 
žadatel nabyl vlastnické právo k energetickému zařízení na základě rozhodnutí soudu 
nebo správního orgánu nebo je jeho vlastnické právo takovým rozhodnutím potvrzeno, 
nebo  f)  potvrzením  o  nabytí  vlastnictví,  bylo-li  energetické  zařízení  předmětem 
veřejné dražby. 
Podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb. nelze-li nabytí vlastnického práva k 
energetickému  zařízení  nebo  užívacího  práva  k  energetickému  zařízení  prokázat 
způsoby uvedenými v  § 7 odstavci  1 nebo  2  této vyhlášky, protože  takové  nabývací 

pokračování                                                      10                                                62 A 112/2013 
 
tituly  nelze  doložit,  došlo  k  nabytí  ze  zákona  nebo  je  již  nelze  dohledat,  lze  nabytí 
vlastnického  práva  nebo  užívacího  práva  k  energetickému  zařízení  doložit  i  jiným 
způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.  
Právo  užívat  energetické  zařízení  v  soukromoprávním  smyslu  je  prvotním 
předpokladem  pro  to,  aby  za  splnění  dalších  podmínek  daných  veřejnoprávními 
předpisy  mohl  uživatel  získat  licenci  k  podnikání  ve  státem  regulovaném  odvětví. 
Tomu  ostatně  nasvědčuje  i  dikce  citovaného  §  7  odst.  4  vyhlášky  č.  426/2005  Sb., 
který  umožňuje  soukromoprávní  vztah  k  energetickému  zařízení  prokázat  i  jiným 
způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Existence soukromoprávního vztahu 
k  energetickému  zařízení  je  prvotním  předpokladem  pro  provozování  energetického 
zařízení,  které  s  ohledem  na  dotčení  veřejných  zájmů  podléhá  regulaci 
veřejnoprávními  předpisy;  jedná  se  o  omezení  sledující  legitimní  cíl,  za  současného 
zachování přiměřenosti veřejnoprávní regulace, která shodně dopadá jak na vlastníka, 
tak  i  na  oprávněného  uživatele  energetického  zařízení.  S  tím  ostatně  koresponduje  i 
důvodová  zpráva  k  návrhu  energetického  zákona,  která  uvádí,  že  „…základním 
předpokladem  udělení  licence  je  splnění  podmínek  uvedených  v  tomto  zákoně, 
obdobně  jako  je  tomu  v  živnostenském  zákoně.  Vzhledem  k  charakteru  energie,  ke 
složitosti  energetických  systémů  a  náročnosti  jejich  obsluhy,  a  to  i  z  hlediska 
veřejného  ohrožení,  je  stanovena  věková  hranice  pro  udělení  licence  na  21  let.  Z 
obdobných důvodů musí žadatel o udělení licence stanoveným způsobem prokazovat 
svoji  odbornou  způsobilost  a  bezúhonnost.  Žadatel  musí  kromě  výše  uvedených 
podmínek prokázat, že je schopen dlouhodobě financovat své podnikatelské aktivity, 
že vlastní, nebo má pronajato, technologické zařízení pro plynulé zajištění dodávek.“ 
(důvodová  zpráva  k  návrhu  zákona,  sněmovní  tisk  č.  535/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz). 
Osoba na řízení zúčastněná k žádosti přiložila smlouvu o dílo ze dne 14.9.2010, 
jejímž předmětem bylo dílo „Fotovoltaická elektrárna Havřice 1,88 MW“.  V čl. 16.1 
smlouvy  o  dílo  bylo  uvedeno,  že  vlastnické  právo  k  dílu  přechází  na  objednatele  po 
úhradách  dílčích  částí  v  rozsahu  dle  předávacích/zjišťovacích  protokolů  postupně  až 
do zaplacení kupní ceny za kompletní dílo. Součástí spisu je také předávací protokol 
ze  dne  16.12.2010,  jímž  je  osobě  na  řízení  zúčastněné  předána  „Fotovoltaická 
elektrárna o výkonu 1,88 Mwp, k.ú. Havřice“. 
Z  uvedeného  je  zřejmé,  že  v  době  rozhodování  o  žádosti  o  licenci  osoba  na 
řízení  zúčastněná  skutečně  nedoložila  vlastnické  právo  k  energetickému  zařízení, 
neboť nedoložila, že bylo celé dílo zaplaceno (a v souladu s předloženou smlouvou o 
dílo tak na  osobu zúčastněnou na  řízení  přešlo vlastnické  právo). Předávací  protokol 
elektrárny je pak datován až dnem následujícím po vyhotovení licence. To však ještě 
neznamená,  že  by  osoba  zúčastněná  na  řízení  nedisponovala  žádným 
soukromoprávním titulem, z něhož by jí k elektrárně plynulo užívací právo (jiné než 
vlastnické),  resp.  že  by  nedoložení  konkrétní  listiny  prokazující  užívací  právo 

pokračování                                                      11                                                62 A 112/2013 
 
neumožňovalo žalovanému licenci udělit. Naroveň dokladům prokazujícím vlastnické 
právo jsou totiž stavěny doklady jinak prokazující užívací právo (§ 7 odst. 4 písm. e/ 
energetického zákona), nadto nelze-li některé z těchto práv doložit (prokázat) tak, jak 
předpokládá § 7 odst. 1 nebo 2 vyhlášky č. 426/2005 Sb., lze tak učinit i jinak, pokud 
zvolený  způsob  nevzbuzuje  důvodné  pochybnosti  (§  7  odst.  4  vyhlášky  č.  426/2005 
Sb.).  Zohlední-li  zdejší  soud,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení  obdržela  územní 
rozhodnutí a stavební povolení k elektrárně, získala rozhodnutí o povolení zkušebního 
provozu a s bankou uzavřela úvěrovou smlouvu na financování, to vše za situace, kdy 
podle  předložené  smlouvy  o  dílo  mělo  vlastnické  právo  k  elektrárně  přejít  na  osobu 
zúčastněnou na řízení až úplným zaplacením díla, pak důvodné pochybnosti o tom, zda 
osoba zúčastněná na řízení měla soukromoprávní titul k elektrárně, dány nejsou. Pak 
tedy  ani  skutečnosti  zmiňované  žalobcem  nemohou  vyústit  v  závěr,  že  osoba 
zúčastněná  na  řízení  nebyla  pro  účely  udělení  licence  subjektem,  který  neměl  k 
elektrárně žádné užívací právo.   
Ostatně,  pokud  by  došlo  k  tomu,  že  by  se  osoba  zúčastněná  na  řízení  nestala 
posléze vlastníkem a nadto ztratila i do té doby existující užívací právo k elektrárně, 
bylo by to důvodem pro odnětí licence. Nic takového však žaloba nezmiňuje. 
Za této situace nebylo nezbytné provádět důkaz dodatkem ke smlouvě o dílo a 
předávacím protokolem ze dne 15.11.2010 a posuzovat, zda tyto listiny osoba na řízení 
zúčastněná žalovanému předložila či nikoli.   
Žalobce  rovněž  namítá,  že  v  řízení  o  udělení  licence  mělo  být  doloženo 
stanovisko Technické inspekce České republiky.  
Podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady 
k zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Energetické  zařízení  musí  mít  technickou 
úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám.  
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence 
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.  
Podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. se u nových energetických zařízení 
technické  předpoklady  prokazují  územním  souhlasem,  kolaudačním  rozhodnutím, 
oznámením  záměru  započít  s  užíváním  stavby  stavebnímu  úřadu  a  současně 
prohlášením  žadatele,  že  stavební  úřad  užívání  stavby  nezakázal,  nebo  kolaudačním 
souhlasem,  a  dále  dokladem  prokazujícím  splnění  požadavků  k zajištění  bezpečnosti 
práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. 
Podle  §  9  písm.  d)  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.  u  energetických  zařízení  ve 
zkušebním  provozu  souhlasem  stavebního  úřadu  se  zahájením  zkušebního  provozu 
před vydáním kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutím o prozatímním užívání stavby ke 

pokračování                                                      12                                                62 A 112/2013 
 
zkušebnímu  provozu  nebo  rozhodnutím  stavebního  úřadu,  že  kolaudační  souhlas  lze 
vydat  jen  po  provedení  zkušebního  provozu,  a  dále  dokladem  prokazujícím  splnění 
požadavků  k  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o  revizi)  stanovených  zvláštním 
právním  předpisem;  po  provedení  zkušebního  provozu  dokládá  žadatel  kolaudační 
souhlas. 
Z  energetického  zákona  ve  spojení  s  vyhláškou  č.  426/2005  Sb.  vyplývá,  že 
posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení 
do  provozu  (a  s  tím  související  otázka  doložení  všech  závazných  stanovisek)  není 
předmětem licenčního řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak 
rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  kromě  toho  dokladem  prokazujícím  splnění 
požadavků  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o  revizi)  stanovených  zvláštním 
právním  předpisem.  Zákonodárce  odkázal  v  poznámce  pod  čarou,  která  jako 
nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1 
písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, 
podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a 
při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení 
prohlídek,  revizí  a  zkoušek  ve  stanovených  případech;  při  výrobě  vyhrazených 
tlakových  zařízení,  nevztahuje-li  se  na  ně  platné  nařízení  vlády  vydané  k  provedení 
zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně 
zmiňuje  pro  účely  licenčního  řízení  doložení  zprávy  o  revizi,  nevyplývá,  že  by  měl 
žadatel o licenci nutně dokládat ještě stanovisko Technické inspekce České republiky.  
V  licenčním  řízení  je  tedy  žadatel  o  licenci  povinen  pouze  doložit  splnění 
technických  předpokladů  rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  dokladem  prokazujícím 
zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. 
povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V rozsudku ze dne 3. 
8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního 
řízení  a  rozhodnutí o  udělení  licence  tak, že toto rozhodnutí právo uvést energetické 
zařízení do provozu a nadále jej provozovat in merito nezakládá.  
Příslušným  orgánem  státní  správy  k  povolení  provozu  energetického  zařízení 
tohoto  typu  je  stavební  úřad.  Nelze  přijmout  argumentaci,  že  by  v  licenčním  řízení 
měla  být  meritorně  posuzována  problematika,  která  spadá  do  kompetencí  jiného 
orgánu státní správy; již s ohledem na to nelze z výše citované právní úpravy dovodit 
oprávnění  žalovaného  posuzovat  v  licenčním  řízení  technickou  dokumentaci 
energetického  zařízení  z  toho  hlediska,  do  jaké  třídy  ve  smyslu  vyhlášky  č.  73/2010 
Sb.  spadá,  a  to  obzvláště  za  situace,  kdy  stavební  úřad  jeho  zkušební  provoz  za 
stanovených  podmínek  již  povolil.  Odpověď  na  tuto  otázku  poskytuje  technická 
dokumentace stavby energetického zařízení (nikoli tedy revizní zpráva) a tu musel mít 
k dispozici stavební úřad při svém rozhodování. 

pokračování                                                      13                                                62 A 112/2013 
 
Dále žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení nedoložila oprávnění užívat 
energetické zařízení na dobu 25 let, na kterou jí byla licence udělena.  
Tu zdejší soud připomíná již shora uvedené, že podle § 5 odst. 3 energetického 
zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že 
má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická 
nebo  právnická  osoba  žádající  o  udělení  licence  je  povinna  doložit  vlastnické  nebo 
užívací  právo  k  energetickému  zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované 
činnosti.  Není-li  žadatel  o  udělení  licence  vlastníkem  energetického  zařízení,  je 
povinen  doložit  i  souhlas  vlastníka  energetického  zařízení  s  jeho  použitím  k  účelům 
vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. 
Energetické  zařízení  musí  mít  technickou  úroveň  odpovídající  právním  předpisům  a 
technickým normám.  
Podle § 4 odst. 1 energetického zákona se licence na výrobu elektřiny uděluje 
nejvýše na 25 let.  
Podle § 4 odst. 4 energetického zákona v případě, že žadatel o udělení licence 
podle  §  4  odst.  1  téhož  zákona  doloží  vlastnictví  nebo  jiné  užívací  právo 
k energetickému  zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti,  na  dobu 
kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na tuto dobu. 
Z  pohledu  doložení  vlastnického  nebo  užívacího  práva  k  energetickému 
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, tedy splnění podmínky podle 
§ 5 odst. 3 energetického zákona, je podstatné, zda osobě zúčastněné na řízení svědčil 
některý ze soukromoprávních užívacích titulů (touto otázkou se soud zabýval již výše 
a existenci užívacího práva k elektrárně shledal). Fakt, že byl rozhodnutím Městského 
úřadu  Uherský  Brod  ze  dne  7.12.2010  povolen  zkušební  provoz  zařízení  jen  do 
28.2.2011,  jak  jej  akcentuje  žalobce,  ovšem  nikterak  nesouvisí  s  doložením 
vlastnického  práva  či  práva  užívat  toto  zařízení  v soukromoprávním  smyslu,  a  tedy 
nemůže  mít žádný vliv na  splnění podmínky  doložení (vlastnického nebo  užívacího) 
práva podle § 5 odst. 3 energetického zákona. Udělení licence na dobu 25 let podle § 4 
odst. 1 energetického zákona tedy žalovanému nic nebránilo. 
Ani v této části soud žalobu důvodnou neshledal. 
Žalobce  však  také  zpochybňuje  revizní  zprávu  ze  dne  16.11.2010;  podle  jeho 
názoru tato revizní zpráva nebyla způsobilá prokázat technické předpoklady, neboť mj. 
obsahovala  rozporné  údaje  ohledně  fotovoltaických  panelů  a  zpráva  je  tak 
nevěrohodná.  Podle  žalobce  elektrárna  nebyla  v době  vyhotovení  revizní  zprávy 
dokončena  a  revizní  zpráva  ze  dne  16.11.2010  je  tak  nepravdivá.  Byla-li  elektrárna 
dokončena  a  předána  subdodavatelem  dodavateli  až  17.12.2010,  nemohla  revizní 
zpráva ze dne 16.11.2010 předložená osobou na řízení zúčastněnou být pravdivá.   

pokračování                                                      14                                                62 A 112/2013 
 
Tato  skutečnost  plyne  podle  žalobce  z  předávacího  protokolu  stavby  „FVS 
Havřice“, kterým (NOBILITY SOLAR PROJECTS a.s. – což je dodavatel elektrárny 
pro  osobu  na  řízení  zúčastněnou)  dne  17.12.2010  přebírá  dokončené  dílo  (číslo 
zakázky  ZAK  05209)  od  FAMES  spol.  s  r.  o.    Dílo  je  zde  popsáno  jako  „D+M 
konstrukcí  FS-PK1A-24m  22  ks,  D+M  konstrukcí  FS-PK1A-18m  4  ks,    D+M 
konstrukcí FS-PK1A-12m 2 ks, D+M konstrukcí FS-PK1A-6m 4 ks, D+M konstrukcí 
FS-PK4H-24m  112  ks,  D+M  konstrukcí  FS-PK4H-18m  17  ks,  D+M  konstrukcí  FS-
PK4H-12m 10 ks, D+M konstrukcí FS-PK4H-6m 11 ks, D+M oplocení 903 m, D+M 
brány 1 ks, D+M branky 1 ks, montáž panelů 9276 ks, D+M rámů na střídače 25 ks, 
D+M ochranných nerezových lemů 40ks“. 
 Nepravdivost  revizní  zprávy  ze  dne  16.11.2010  žalobce  dovozuje  též 
z rozporných  údajů  ohledně  solárních  panelů  v  revizní  zprávě  ze  dne  16.11.2010, 
kterou žalobce předložil v licenčním řízení, v revizní zprávě ze dne 30.5.2012, kterou 
předložil v řízení před soudem, a v kolaudačním souhlasu ze dne 11.4.2011. 
V  revizní  zprávě  revizního  technika  KXXXXX  ze  dne  16.11.2010,  která  byla 
předložena v licenčním řízení, je uvedeno, že je na ocelových konstrukcích umístěno 
1520 panelů Solarfun SF220-30P-230Wp, 2278 panelů Solarfun SF160-24M-195Wp a 
5678 panelů Solarfun SF160-24M - 190 Wp (celkem tedy 9476 panelů). 
V územním  rozhodnutí  a  stavebním  povolení  je  uvedeno,  že  se  stavba  bude 
skládat  ze 7920 fotovoltaických  panelů  s výkonem 235  W; celkový výkon tedy bude 
1,86 MW. 
V žádosti o povolení zkušebního provozu ze dne 1.12.2010 je rovněž uvedeno, 
že elektrárna je osazena panely o výkonu 235 W. 
V rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 7.12.2010 č.j. OSUUP/2599/10/HA, 
které  je  obsaženo  ve  spisu  Městského  úřadu  Uherský  Brod,  je  uvedeno,  že  stavba 
obsahuje  fotovoltaické  panely  o  výkonu  každého  z nich  235  W  o celkovém  počtu 
7 920 ks. 
V  kopii  rozhodnutí  o  zkušebním  provozu  ze  dne  7.12.2010  č.j. 
OSUUP/2599/10/HA,  která  je  obsažena  ve  spisu  žalovaného  a  byla  předložena  jako 
příloha žádosti o udělení licence, údaj o množství a výkonu panelů chybí. 
V  kolaudačním  souhlasu  ze  dne  11.4.2011  vztahujícímu  se  k  předmětné 
elektrárně je uvedeno 9429 ks panelů typu JAP6-230. Shodný počet panelů je uveden i 
v nedatovaném  přípisu  Ing.  Jany  KXXXXX  (NOBILITY  SOLAR  PROJECTS  a.s.), 
nazvaném  „Změny  skutečného  provedení  od  dokumentace  pro  stavební  povolení“, 
kterým  byla  doplňována  žádost  o  kolaudační  souhlas  ze  dne  7.  2.  2011.  Zde  je  dále 
uvedeno, že namísto 7620 panelů o výkonu 235 Wp jsou instalovány tyto panely: 343 

pokračování                                                      15                                                62 A 112/2013 
 
ks o výkonu 240 Wp, 1078 ks o výkonu 230 Wp, 3638 ks o výkonu 195 Wp a 4318 ks 
o výkonu 190 Wp.       
V  revizní  zprávě  revizního  technika  KXXXXX  ze  dne  30.5.2012,  kterou 
žalobce předložil v soudním řízení, je uvedeno, že na konstrukci je umístěno 9500 ks 
panelů Solarfun SF160-24 Mo o výkonu 190 (4302 panelů) a 195 Wp (3638 panelů) a 
Solarfun SF220-30P o výkonu 230 (1069 panelů) a 240 Wp (491 panelů).  
Z  uvedeného  plyne,  že  se  revizní  zprávy  neshodují  v  počtu  solárních  panelů 
(9476 x 9500) a ani v jejich výkonu (1,875 945 Wp x 1,890 500 Wp). Zatímco revizní 
zpráva ze dne 16.11.2010 zmiňuje panely o výkonu 230, 195 a 190 Wp, revizní zpráva 
ze dne 30.5.2012 hovoří i o panelech o výkonu 240 Wp (konkrétně se má jednat o 491 
panelů). Zároveň se neshodují ani dílčí počty panelů o výkonu 230, 195 a 190 Wp.  
Pokud jde o kolaudační souhlas, tak ten uvádí zcela jiný počet  panelů (9429), 
výkon  i  typy  instalovaných  panelů.  Ani  doplnění  žádosti  o  kolaudační  souhlas 
(nedatovaný  přípis  Ing.  Jany  KXXXXX)  se  v počtu  panelů  neshoduje  se 
žádnou revizní zprávou. Toliko údaj o počtu panelů o výkonu 195 Wp (3638) souhlasí 
s revizní zprávou ze dne 30.5.2012. Celkový počet panelů ani jednotlivé počty panelů 
o výkonu 230, 240 a 190 Wp se však již s touto revizní zprávou neshodují. 
Odlišný výkon i počet panelů je uveden též v rozhodnutí o zkušebním provozu. 
Soud si nemohl nepovšimnout, že na rozdíl od originálu tohoto rozhodnutí, který údaj 
o  počtu  panelů  a  jejich  výkonu  uvádí  (7  920  kusů  panelů  o výkonu  235  W),  kopie 
předložená osobou zúčastněnou na řízení žalovanému k žádosti o udělení licence tento 
údaj  neobsahuje.  Z této  listiny  je  přitom  zjevné,  že  údaj  o  počtu  a  výkonu  panelů 
v kopii někdo úmyslně odstranil. 
Osoba na řízení zúčastněná se k této skutečnosti nebyla schopna vyjádřit. Pokud 
šlo o rozdílné údaje v počtu a výkonu panelů, tak sdělila, že to bylo dle jejího názoru 
způsobeno  „opisováním“.  Připustila,  že  revizní  technik  KXXXXX  zřejmě  převzal 
údaje o počtu a výkonu panelů z projektové dokumentace.  Zdůraznila však, že nikoli 
počet a typ panelů, nýbrž celkový výkon elektrárny je podstatný.   
Z úředního  záznamu  o  podání  vysvětlení  ze  dne  25.3.2015  vyplynulo,  že  Ing. 
Jana  KXXXXX,  která  na  stavbě  předmětné  elektrárny  působila  jako  stavbyvedoucí, 
k nesrovnalostem ohledně počtu a výkonu panelů uvedla, že revizní technik KXXXXX 
vycházel z údajů obsažených v projektové dokumentaci, „kterou mu dali“. Sdělila, že 
panely nepočítal, že „to by ani nešlo“. Dále uvedla, že „stavební úřad údaje opisoval 
zcela jistě. Pravidelná revize pana KXXXXX odpovídá skutečnosti, protože ten dělal 
revizi v době, kdy již byly všechny panely zaevidovány i podle výrobních čísel“.   
Z provedeného  dokazování  a  ze  správního  spisu  tedy  vyplynulo,  že  osoba  na 
řízení  zúčastněná  v licenčním  řízení  předložila  revizní  zprávu  (z  roku  2010),  která 

pokračování                                                      16                                                62 A 112/2013 
 
obsahovala  odlišné  údaje  o  nainstalovaných  fotovoltaických  panelech  než  revizní 
zpráva z roku 2012. Úplně jiné údaje o počtu panelů pak byly uvedeny i v předávacím 
protokolu  stavby  ze  dne  17.12.2010,  v  rozhodnutí  o  zkušebním  provozu  ze  dne 
7.12.2010 a v kolaudačním rozhodnutí ze dne 11.4.2011. Současně je ze spisu zřejmé, 
že v řízení o licenci předložila osoba na řízení zúčastněná revizní zprávu z roku 2010 a 
kopii rozhodnutí o zkušebním provozu, v níž byl údaj o počtu a typu panelů úmyslně 
odstraněn.  Mezi  těmito  dvěma  listinami  předloženými  v řízení  o  udělení  licence  tak 
z hlediska  počtu  a  typu  panelů  nebyl  žádný  rozpor  (počet  a  typy  panelů  byly  totiž 
popsány toliko v revizní zprávě).  
Právě  uvedený  nesoulad  ve  zmíněných  listinách,  který  osoba  na  řízení 
zúčastněná  hodnověrně  neobjasnila,  nasvědčuje  podle  soudu  tomu,  že  revize 
ze 16.11.2010  nebyla  vyhotovena  po  prohlídce  elektrárny,  nýbrž  „od  stolu“.  Soud  je 
přitom toho názoru, že revizní technik musí při zpracování revizní zprávy elektrárnu 
prohlédnout. Je přitom povinen kontrolovat nejen příslušná zapojení panelů, ale též to, 
zda  počty  a  výkon  panelů  v elektrárně  odpovídají  údajům  uvedeným  v projektové 
dokumentaci  (pokud  z projektové  dokumentace  vychází).  Revizní  zpráva  je  totiž 
jediným  dokladem  (vedle  samotné  žádosti  o  licenci,  resp.  její  přílohy  –  seznamu 
provozoven),  z něhož  se  podává  výkon  elektrárny.  Je  tedy  nezbytné,  aby  revizní 
technik,  který  ve zprávě  shledává  bezpečnost  elektrárny  a  tuto  zevrubně  popisuje, 
elektrárnu  na  místě  viděl  a  zkontroloval  mj.  i  to,  zda  je  osazena  panely  a  jakými. 
Pokud  revizní  technik  převezme  údaje  o  počtu  panelů  a  jejich  výkonu  z projektové 
dokumentace  (či  jiné  listiny  předložené  mu  žadatelem  o  licenci),  aniž  by  na  místě 
ověřil,  že  je  elektrárna  skutečně  osazena  těmi  panely,  které  jsou  v dokumentaci 
uvedeny,  nepostupuje  správně.  Taková  revizní  zpráva  pak  nemá  žádnou  vypovídací 
hodnotu o stavu elektrárny.  
V daném  případě  tak  má  soud  za  to,  že  rozdílné  údaje  v  obou  revizních 
zprávách  lze  vysvětlit  toliko  tak,  že  revizní  technik  KXXXXX  prohlídku  elektrárny 
neprováděl  a  jeho  revizní  zpráva  tak  nemůže  být  podkladem  pro  vydání  rozhodnutí. 
Skutečnost,  že  revizní  technik  převzal  údaje  o  panelech  z  projektové  dokumentace, 
potvrdila  při  podání  vysvětlení  Ing.  KXXXXX  a  výslovně  to  připustila  i  osoba  na 
řízení zúčastněná při soudním jednání.   
Rozpor  mezi  oběma  revizními  zprávami  by  byl  vysvětlitelný  např.  tím,  že  by 
před  zpracováním  revizní  zprávy  z roku  2012  došlo  k výměně  panelů  v rámci  např. 
reklamace, krádeže nebo poškození panelů. Nic takového však v daném řízení tvrzeno 
nebylo, navíc Ing. KXXXXX při podání vysvětlení výslovně uvedla, že k první větší 
výměně  panelů  došlo  až  v roce  2015,  kdy  se  měnilo  82  panelů.  Tím  je  i  tato 
hypotetická konstrukce vyloučena.        
Vzhledem  k uvedenému  existují  výrazné  pochybnosti  o  stavu  (resp. 
dokončenosti  elektrárny)  v době  revizní  prohlídky.  Pokud  by  totiž  elektrárna  byla 

pokračování                                                      17                                                62 A 112/2013 
 
v době  zpracování  revizní  zprávy  osazena  panely,  jistě  by  žadateli  o  licenci  nic 
nebránilo  předložit  reviznímu  technikovi  seznam  panelů,  které  již  fakticky  byly 
namontovány.  To  však  neučinil  a  nechal  revizního  technika  při  zpracování  revize 
vycházet z údajů o panelech neaktuálních. 
Soud má tedy z provedeného dokazování za to, že první revizní zpráva (z roku 
2010) byla vypracována na základě podkladů od žadatele, aniž by byly panely dosud 
osazeny  a  elektrárna  dokončena.  Při  dokončení  elektrárny  byly  pak  použity  odlišné 
panely, než žadatel v dokumentaci předpokládal, a proto druhá revizní zpráva (z roku 
2012),  která  již  byla  vypracována  řádně  na  základě  prohlídky  elektrárny,  obsahuje 
odlišný počet i výkon panelů (tomu nasvědčuje i doba provádění revize – tři dny, na 
rozdíl od revize z roku 2010, která měla být provedena během jednoho dne). Závěru o 
nedokončenosti  elektrárny  v  době  provádění  revize  odpovídají  i  údaje  obsažené 
v rozhodnutí o zkušebním provozu a v kolaudačním souhlasu. Z nich plyne, že teprve 
v řízení o vydání kolaudačního souhlasu žadatel o licenci uvedl odlišný počet a výkon 
panelů  od  původně  uváděných  hodnot  (nicméně  ani  ten  se  s údaji  obsaženými 
v revizní  zprávě  z  roku  2012  neshoduje).  Navíc  v  kopii  rozhodnutí  o  zkušebním 
provozu  předložené  v licenčním  řízení  žalovanému  byl  údaj  o  počtu  panelů  úmyslně 
odstraněn. 
Soud  tedy  uzavírá,  že  revizní  zpráva  z roku  2010  nemůže  být  podkladem 
rozhodnutí  o  udělení  licence  a  neprokazuje  tak  technickou  způsobilost  žadatele 
o licenci. 
Soud  nepovažoval  za  nutné  provádět  výslechy  revizních  techniků  Kotáska  a 
Bachůrka ani pracovníků společnosti FAMES spol. s r. o. (subdodavatele na výstavbě 
elektrárny),  neboť  by  nemohly  nic  nového  do  řízení  přinést.  Právě  uvedené 
nesrovnalosti v počtu a typu panelů, které znevěrohodňují revizní zprávu z roku 2010, 
totiž  nelze  zhojit  či  vysvětlit.  Navíc  je  dle  soudu  zřejmé,  že  by  revizní  technici 
potvrdili závěry, které uvedli v revizních zprávách. Pokud jde o výslechy pracovníků 
subdodavatelské  společnosti,  tak  ti  by  se  k rozdílům  v počtu  panelů  u předmětných 
revizních zpráv těžko mohli smysluplně vyjádřit. K dokončenosti elektrárny se přitom 
vyjadřovala stavbyvedoucí elektrárny v rámci podání vysvětlení.    
Za této situace, kdy soud shledal, že revizní zpráva ze dne 16. 11. 2010, nebyla 
způsobilým podkladem pro prokázání technických předpokladů, nebylo již třeba, aby 
se  soud  zabýval  tím,  zda  se  týká  toliko  některých  NN  instalací  či  nikoli.  Takové 
posouzení by totiž již nemělo žádný praktický význam. Soud pouze dodává, že pokud 
jde  o požadavek  na  revizi  elektrické  instalace  VN  části  systému,  tak  ten  ze  žádného 
právního  předpisu  neplyne,  jak  již  zdejší  soud  opakovaně  judikoval  ve  věcech  téhož 
žalobce a žalovaného (např. rozsudek ze dne 30.3.2015 ve věci sp. zn. 62 A 107/2013). 
Žalobce dále namítal, že žalovaný udělil licenci pro celkový instalovaný výkon 
1,89 MW, přestože žadatel o licenci požadoval 1,88 MW.  

pokračování                                                      18                                                62 A 112/2013 
 
Pokud  jde  o  celkový  maximální  výkon,  tak  je  pravdou,  že  osoba  na  řízení 
zúčastněná v prvních dvou seznamech provozoven (jako přílohách k žádosti o licenci) 
uváděla  výkon  1,89  MW.  V  dalších  dvou  seznamech,  které  během  řízení  sama 
doložila, již byl uveden výkon 1,88 MW. Shodný výkon se pak objevuje i ve smlouvě 
o dílo (kde  je navíc výkon konkretizován  tak, že  se bude jednat  minimálně o  výkon 
1880  +  -  3%  kWp).  Licenci  pak  žalovaný  udělil  na  maximální  výkon  1,89  MW.  Ve 
stavebním  povolení  je  uveden  výkon  1,86  MW.  Podle  revizní  zprávy  ze  dne 
16.11.2010 měl celkový výkon elektrárny činit 1,875945 MWp.  
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný pochybil, pokud udělil licenci pro celkový 
instalovaný  výkon  1,89  MW,  přestože  bylo  požadováno  1,88  MW.  Později  v  řízení 
předloženými seznamy provozoven osoba na řízení zúčastněná svoji žádost změnila a 
namísto  původně  požadovaných  1,89  MW  žádala  licenci  pro  elektrárnu  s výkonem 
1,88  MW  (zřejmě  proto,  že  tomuto  výkonu  odpovídala  po  zaokrouhlení  na  dvě 
desetinná  místa  předložená  revizní  zpráva).  Odchylka  0,01  MW  se  na  první  pohled 
může jevit jako bagatelní a sama o sobě by nemusela být pro zdejší soud důvodem pro 
zrušení  rozhodnutí  žalovaného,  a  to  za  situace,  pokud  by  pro  ni  bylo  rozumného 
vysvětlení opírajícího se o podklad procházející správním spisem. Celkový instalovaný 
výkon  elektrárny  však  musí  vyplývat  nejen  ze  žádosti  o  udělení  licence,  nýbrž 
především  z revizní  zprávy,  kterou  je  dokládáno  splnění  technických  předpokladů. 
V posuzované  věci  byla  revizní  zpráva  shledána  nevěrohodnou  a  nelze  z ní  jako 
z podkladu rozhodnutí o udělení licence vycházet.  Za této situace nelze než uzavřít, že 
pro závěr o celkovém instalovaném výkonu 1,89 MW neměl žalovaný žádný podklad 
(v žádosti  bylo  požadováno  1,89  MW  a  revizní  zpráva  –  tedy  jediný  podklad 
rozhodnutí zmiňující výkon – po zaokrouhlení uváděla výkon 1,88 MW). Nelze-li tedy 
v posuzované  věci  celkový  instalovaný  výkon  elektrárny  z ničeho  zjistit,  nelze 
souhlasit  s osobou  zúčastněnou  na  řízení  v tom,  že  odchylka  0,01  MW  je  odchylkou 
bagatelní.  Bude  tedy  na  žalovaném,  aby  tento  nedostatek  v  novém  rozhodnutí 
odstranil. 
Jestliže  jde  o  vyjádření  Technické  inspekce  České  republiky,  které  nad  rámec 
správního spisu předložil žalobce, nejde o listinu, z níž by mohlo vyplynout cokoli ke 
skutkovému stavu; jde o listinu na podporu právního názoru žalobce, která z pohledu 
zdejšího  soudu  nemá  prakticky  žádný  význam  (nejvýše  z  ní  může  plynout  zdroj 
právního  názoru  žalobce  nebo  skutečnost,  že  shodný  právní  názor  se  žalobcem  má  i 
někdo jiný – v tomto případě orgán veřejné moci).  
VI. Závěr   
Ze shora uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o udělení licence nebyly splněny 
veškeré  předpoklady,  neboť  předložená  revizní  zpráva  nebyla  způsobilá  technické 
předpoklady prokázat. Zároveň se jednalo o vadu, kterou nebylo lze odstranit při řízení 
u zdejšího soudu – neexistuje totiž způsob, jakým by osoba na řízení zúčastněná mohla 

pokračování                                                      19                                                62 A 112/2013 
 
zpětně  prokázat  splnění  technických  předpokladů  (předložení  revizní  zprávy)  ke  dni 
vydání  napadeného  rozhodnutí.  Soud  je  přitom  toho  názoru,  že  s ohledem  na 
předložení  pozměněného  rozhodnutí  o  zkušebním  provozu,  z něhož  byl  úmyslně 
odstraněn údaj o počtu nainstalovaných panelů, nemohla být v dobré víře ve správnost 
a zákonnost rozhodnutí o udělení licence ani osoba zúčastněná na řízení.  
 
Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že v licenčním řízení nebyly prokázány 
technické předpoklady pro udělení licence a proto napadené rozhodnutí zrušil podle § 
78  odst.  1  s.ř.s.  a  věc  vrátil  žalovanému  k dalšímu  řízení  podle  §  78  odst.  4  s.ř.s.  V 
něm  je  žalovaný  vázán  právním  názorem  zdejšího  soudu  vysloveným  v  tomto 
rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). 
 
VII. Náklady řízení 
 
O  nákladech  řízení  soud  rozhodl  podle  §  60  odst.  1  s.ř.s.,  podle  něhož 
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který  měl ve věci plný úspěch, právo na 
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který 
ve věci úspěch neměl. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu 
nákladů  řízení  proti  žalobci  nenáleží  (a  z obsahu  spisu  neplyne,  že  by  mu  nějaké 
náklady  nad  rámec  jeho  úřední  činnosti  vznikly);  to  náleží  žalobci,  na  něhož  zdejší 
soud  hledí  jako  na  procesně  úspěšného.  Tomu  však  žádné  náklady  vynaložené  nad 
rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, a proto bylo 
rozhodnuto, že se žalobci náhrada žádných nákladů řízení nepřiznává.  
 
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na 
náhradu  nákladů  řízení  o  žalobě.  Osoba  zúčastněná  na  řízení  má  právo  na  náhradu 
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud 
uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i 
náhradu  dalších  nákladů  řízení  (§  60  odst.  5  s.ř.s.).  V  daném  případě  však  žádná  z 
těchto zákonem předvídaných situací nenastala, a to ani s přihlédnutím k tomu, že na 
osobu  zúčastněnou  na  řízení  fakticky  přešlo  břemeno  spočívající  v obhajobě 
rozhodnutí  žalovaného.  Úspěšnost  osoby  zúčastněné  na  řízení  však  v tomto  ohledu 
dovozovat nelze.     
P o u č e n í : 
 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne 
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího 
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje 
Nejvyšší správní soud. 
 

pokračování                                                      20                                                62 A 112/2013 
 
Lhůta  pro  podání  kasační  stížnosti  končí  uplynutím  dne,  který  se  svým 
označením  shoduje  se  dnem,  který  určil  počátek  lhůty  (den  doručení  rozhodnutí). 
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty 
nejblíže  následující  pracovní  den.  Zmeškání  lhůty  k  podání  kasační  stížnosti  nelze 
prominout. 
 
Kasační  stížnost  lze  podat  pouze  z  důvodů  uvedených  v  §  103  odst.  1  s.ř.s.  a 
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž 
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy 
mu bylo rozhodnutí doručeno. 
 
V  řízení  o  kasační  stížnosti  musí  být  stěžovatel  zastoupen  advokátem;  to 
neplatí,  má-li  stěžovatel,  jeho  zaměstnanec  nebo  člen,  který  za  něj  jedná  nebo  jej 
zastupuje,  vysokoškolské  právnické  vzdělání,  které  je  podle  zvláštních  zákonů 
vyžadováno pro výkon advokacie. 
 
V Brně dne 15. května 2015 
  
Za správnost vyhotovení:                                                                        David Raus,v.r. 
Romana Lipovská                                                                               předseda senátu