62 A 112/2013-198
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní
věci žalobce:
nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému:
Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 5, Jihlava, za účasti:
CLEAN MANAGEMENT, a.s., se sídlem Příkop 4, Brno, zastoupená JUDr. Ing.
Zdeňkem Rajdou, advokátem se sídlem Příkop 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí
Energetického regulačního úřadu ze dne 15.12.2010, č.j. 12744-15/2010-ERU,
t a k t o:
I.
Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 15.12.2010, č.j. 12744-
15/2010-ERU, se
z r u š u j e a věc se
v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.
II.
Žalovaný
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III.
Žalobci
se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
pokračování 2 62 A 112/2013
IV.
Osoba zúčastněná na řízení
n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného
ze dne 15.12.2010, č.j. 12744-15/2010-ERU, kterým byla osobě zúčastněné na řízení
udělena licence č. 111017356 na výrobu elektřiny se vznikem oprávnění a termínem
zahájení licencované činnosti ke dni právní moci tohoto rozhodnutí (21.12.2010) na
dobu 25 let.
I. Shrnutí podstaty věci
Žalovaný ve správním řízení zahájeném na žádost o udělení licence ze dne
22.10.2010 vedeném podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a
o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve
znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), udělil osobě zúčastněné na řízení
licenci na výrobu elektřiny ve fotovoltaické elektrárně. Na základě této licence vzniklo
osobě zúčastněné na řízení oprávnění k výrobě elektřiny od 21.12.2010 na dobu 25 let.
Rozsah podnikání na základě licence byl vymezen celkovým instalovaným výkonem
1,890 MW, provozovna byla vymezena jako „FVE Havřice“, Uherský Brod, k. ú.
Havřice, obec Uherský Brod p. č. 1085/1,2,3,4,5,6,7,8,9, 1085/10,11,12,88,93,96 a
1085/104,116,119.
Žalobce se nyní domáhá zrušení tohoto rozhodnutí žalobou ve veřejném zájmu,
jenž je podle jeho názoru dán především okolností, že licence byla udělena bez toho,
že by pro její vydání byly splněny podmínky.
II. Shrnutí žaloby
Podle žalobce pro udělení licence nebyly splněny podmínky stanovené
energetickým zákonem a prováděcí vyhláškou k energetickému zákonu č. 426/2005
Sb., o podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích (dále
jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“).
Žalobce namítá, že žadatel o licenci předložil celkem čtyři různé seznamy
provozoven, přičemž podle posledních dvou činí celkový instalovaný výkon 1,88 MW.
Žalovaný přesto udělil licenci pro celkový instalovaný výkon 1,89 MW. Licenci tedy
udělil nad rámec žádosti. Podle žalobce také nebylo prokázáno vlastnictví, popř.
užívací právo k energetickému zařízení. Protokol o předání fotovoltaické elektrárny
pokračování 3 62 A 112/2013
žadateli o licenci byl totiž podepsán (a elektrárna předána) až 16. 12. 2010 (licence
však byla udělena již 15. 12. 2010).
Žalovaný rovněž neodstranil rozpory v listinách předložených žadatelem a
žadatel tak nesplnil technické předpoklady pro udělení licence. Podle revizní zprávy
měl celkový výkon elektrárny činit 1,875945 MWp. Propočtem podle zde uvedených
fotovoltaických panelů však činí výkon 1,872630 MWp. Revizní zpráva však dále
deklaruje bezpečnost ve vztahu ke zcela jinému počtu panelů (v části, kde uvádí
způsob zapojení panelů do stringů).
Revizní zpráva se podle žalobce navíc týká toliko některých NN instalací (NN
instalace od měničů dále a VN instalace „předmětem revize zřejmě nebyly“). Revizní
technik ve zprávě o výchozí revizi elektrického zařízení kvalifikoval venkovní
prostory jako nebezpečné a zvlášť nebezpečné. Osoba zúčastněná na řízení však
nedoložila stanovisko Technické inspekce České republiky. Za této situace nemohl
žalovaný uzavřít, že osoba zúčastněná na řízení doložila splnění technických
předpokladů podle § 5 odst. 3 energetického zákona k zajištění licencované činnosti.
Žalovaný rovněž nevyjasnil, na jakých pozemcích je elektrárna umístěna.
V rozhodnutí o zkušebním provozu jsou uvedeny některé pozemky nad rámec licence i
žádosti o licenci. Žalovaný tedy pochybil, pokud tyto nejasnosti neodstranil ohledáním
na místě.
Podle žalobce také spis neobsahuje podklady pro to, aby mohla být licence
udělena na 25 let, jak se v daném případě stalo. Žadatel totiž doložil oprávnění užívat
energetické zařízení toliko do 28.2.2011 (jak plyne z povolení zkušebního provozu)
Ze shora uvedených důvodů tedy žalobce dovozuje, že licence byla udělena,
aniž pro to byly splněny podmínky. Rozhodnutí o udělení licence je tedy nezákonné.
Žalobce proto navrhuje zrušení rozhodnutí. Na svém procesním postoji setrval po
celou dobu řízení před zdejším soudem.
III. Shrnutí vyjádření žalovaného
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že s ohledem na systémová a
personální opatření s podporou vlády a prezidenta k zajištění revize licenčních spisů,
jejichž součástí je i podání žaloby nejvyššího státního zástupce (tedy i této žaloby),
ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na úvaze soudu.
IV. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení
Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření zpochybňuje existenci závažného
veřejného zájmu. Žalobu pokládá za nedůvodnou. Poukazuje na to, že ve dvou
posledních seznamech provozoven byla učiněna písařská chyba (namísto
pokračování 4 62 A 112/2013
požadovaného výkonu 1,89 MW bylo uvedeno 1,88 MW). Uvádí také, že samo
energetické zařízení nikdy nedosahuje maximálního výkonu a odkazuje k tomu na
přílohu č. 3 vyhlášky č. 475/2005 Sb. Osoba zúčastněná na řízení dále upozorňuje, že
vlastníkem energetického zařízení je již od 15.11.2010, a to na základě předávacího
protokolu z téhož dne a dodatku ke smlouvě o dílo ze dne 16.10.2010. Tyto listiny měl
žalovaný k dispozici a pokud je nezahrnul do spisu, nelze to přičítat k tíži osobě na
řízení zúčastněné. Protokolem ze dne 16.12.2010 pak byly předány jen úpravy terénu,
zbudování příjezdové dokumentace a úklid. Osoba na řízení zúčastněná rovněž
objasňuje rozdíly v pozemcích ve stavebním řízení a v řízení licenčním a dokládá další
revizní zprávy a listiny, z nichž má být zřejmé, že elektrárna byla v době rozhodování
o licenci dokončena. Podrobně také zdůvodňuje, že stanovisko Technické inspekce
České republiky nebylo třeba pro udělení licence předkládat. Osoba zúčastněná na
řízení tedy navrhuje žalobu zamítnout. Na svém procesním postoji setrvala po celou
dobu řízení před zdejším soudem.
IV. Posouzení věci
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem.
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.
oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní
zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od doručení rozhodnutí
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána
dne 9.12.2013, žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne
21.12.2010. Žaloba tedy byla podána včas.
Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá
zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s.
nevyžaduje „prostý“ („jakýkoli“) veřejný zájem, nýbrž „závažný“ veřejný zájem.
Zdůrazněním kritéria závažnosti se vyčleňují užší kategorie potenciálních případů
z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s.,
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam,
kde nezákonné rozhodnutí bylo dosaženo úplatkem a není tu již jiná právní cesta,
kterou by bylo možné takové rozhodnutí odstranit…“ (důvodová zpráva
k návrhu zákona ze dne 15. 4. 2002, sněmovní tisk č. 1080/0, digitální repositář
www.psp.cz). Smyslem této žaloby není chránit soukromý zájem, ale ani každý
veřejný zájem, nýbrž musí být dána existence kvalifikované formy veřejného zájmu,
kterou je závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo v
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí
podání této žaloby, byť to samo o sobě ještě nepředznamenává její důvodnost a
výsledek řízení o ní. Judikatura správních soudů přitom dospěla k závěru, že úvaha
pokračování 5 62 A 112/2013
nejvyššího státního zástupce, zda je ve věci dán závažný veřejný zájem, nepodléhá
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11.
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v
konkrétní věci dán závažný veřejný zájem, vyhrazena nejvyššímu státnímu zástupci;
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní
věci z důvodu závažného veřejného zájmu, který sám shledal, využije, jeho aktivní
legitimace k podání takové žaloby je dána, existence závažného veřejného zájmu je
tím presumována (shodně Šimíček, V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní.
Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).
Žalobce tedy bezpochyby v nyní posuzované věci k podání žaloby aktivně
legitimován je, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných
žalobních bodů.
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu,
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak
zdejší soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve
smyslu § 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s.,
kde soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech
toho, kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu
dotčen na svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66
odst. 2 s.ř.s. byl zaveden k ochraně objektivního práva (zákonnosti), a to ve
specifických případech, kdy to vyžaduje (závažný) veřejný zájem; tím je tento
prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti
žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.
Smyslem soudního přezkumu na základě takto podané žaloby není a ani
nemůže být realizace neohraničeného dozoru nad absolutní správností postupů a
rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na
prosazování systémových opatření, byť by ohledně jejich nezbytnosti
v rámci moci výkonné panovala shoda, či na všeobecné revizi licenčních řízení
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah
mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, přitom rozhodoval-li žalovaný o
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo
vyhověno, neexistoval prvek jakékoli vnější kontroly nad procesem rozhodování o
udělení licence, a tedy ani nad jeho výsledkem (osoba zúčastněná na řízení ani
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat),
„otevření případu“ na samém konci tříleté lhůty pro podání žaloby ve smyslu § 66
pokračování 6 62 A 112/2013
odst. 2 s.ř.s. za situace, kdy v mezidobí především žalovaný nevyužil možnosti
přezkumného řízení či obnovy řízení dané správním řádem a kdy již jsou právní
vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě
zrušení rozhodnutí o udělení licence. Takové narušení právní jistoty by tedy muselo
být vyváženo vskutku závažným důvodem, který by vyvážil rizika a negativní
důsledky zpětného přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení
licence.
Za této situace musí být nutným východiskem zdejšího soudu i imperativ
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn.
7 As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími
založena oprávnění nebo výhody jednotlivce oproti stavu, který měl podle
objektivního práva nastat, avšak který v důsledku nezákonnosti nenastal, je nutno
prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré víry
jednotlivce, resp. za neexistence skutečností opravňujících k závěru, že dobrá víra
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení
vskutku závažného veřejného zájmu, neboť je věcí státu, aby ve správních řízeních,
která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení.
Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či
podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2011 ve věci sp. zn. 7 As
26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré
víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva
konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip dobré víry působí bezprostředně
v rovině subjektivního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje
jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.
Právě uvedená východiska, byť plynou z rozhodovací praxe ve věcech nikoli
zcela shodných s věcí nyní posuzovanou, se nutně uplatní obecně – a tím spíše pak
v nyní posuzované věci konkrétně při presumovaném střetu principu dobré víry
jednotlivce (držitele licence) na straně jedné a žalobcem dovozeného závažného
veřejného zájmu na „prověření podmínek“, za nichž měla být dobrá víra jednotlivce
nastolena, na straně druhé.
Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna
či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu a jež se stala
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou
z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v trestním řízení, případně z
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní
pravdivost skutkových podkladů, z nichž vyšel správní orgán, a to za situace, kdy
pokračování 7 62 A 112/2013
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí,
které tato žaloba napadá, měl soud přistoupit v případě jiných obdobně významných
zjištění indikujících důvodné pochybnosti v tom směru, že toto rozhodnutí vůbec
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo
že je jejich splnění zamlženo natolik významně, že zjištění, k nimž soud dospěje,
nemohou opravňovat k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence ve
správnost rozhodnutí o udělení licence.
Žalobce zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky obsahu a
náležitostí skutkových podkladů, které argumentačně dovozuje přímo z těchto
skutkových podkladů, jak jsou obsaženy ve správním spise. Zdejší soud tedy
důvodnost jednotlivých žalobních bodů posuzoval na základě skutkového stavu
zachyceného převážně v listinách obsažených ve správním spisu, které byly
podkladem rozhodnutí o udělení licence.
Je třeba předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy
rozhodnutí o udělení oprávnění k podnikání, nikoli rozhodnutí opravňující osobu
zúčastněnou na řízení uvést energetické zařízení do provozu. Shodně na licenční řízení
nahlížel Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As
18/2008, zdůraznil přitom, že předmětem licenčního řízení je pouze povolení k
podnikatelské činnosti (tam v oblasti plynárenství) a že právo uvést zařízení do
provozu a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu (tam
k úpravě plynu) rozhodnutí žalovaného v řízení meritorně nezakládá. K povolení
provozu zařízení (tam plynárenského) byl příslušný správní orgán odlišný od
žalovaného. Podle Nejvyššího správního soudu řízení o udělení licence
„…není
založeno na správním uvážení správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v
zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava stanoví přesně požadavky, které musí
žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však nedává správnímu orgánu možnost
např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. Důvodová
zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence
dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita této regulace a tedy
vynětí z obecné úpravy živností je dána jen strategickým významem energetiky pro
chod národního hospodářství a životní úroveň obyvatelstva…Znamená to, že při
splnění zákonem stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu,
zda tak učiní či nikoliv…“. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované
věci.
Na základě shora shrnutých výchozích premis se tedy zdejší soud zabýval
jednotlivými žalobními body.
Žalobce namítá rozpor v označení pozemků, na nichž se energetické zařízení
nachází (nesoulad shledává v pozemcích uvedených v rozhodnutí o zkušebním
provozu a v licenci i žádosti o licenci).
pokračování 8 62 A 112/2013
Z obsahu správního spisu plyne, že v žádosti („Seznam jednotlivých
provozoven“ – na str. 1, čl. 123, což je poslední ze čtyř předložených) bylo umístění
energetického zařízení identifikováno pozemky p. č. 1085/1, 1085/2, 1085/3, 1085/4,
1085/5, 1085/6, 1085/7, 1085/8, 1085/9, 1085/10, 1085/11, 1085/12, 1085/88,
1085/93, 1085/96, 1085/104, 1085/116, 1085/119, k. ú. Havřice, obec Uherský Brod.
V licenci bylo umístění energetického zařízení popsáno těmito pozemky p. č.
1085/1,2,3,4,5,6,7,8,9, 1085/10,11,12,88,93,96 a 1085/104,116,119, k. ú. Havřice,
obec Uherský Brod. V rozhodnutí o zkušebním provozu je uvedeno, že elektrárna je
umístěna na pozemcích p. č. 1048/3, 1058/3, 1085/1, 1085/2, 1085/3, 1085/4, 1085/5,
1085/6, 1085/7, 1085/8, 1085/9, 1085/10, 1085/11, 1085/12, 1085/88, 1085/93,
1085/96, 1085/104, 1085/114, 1085/116, 1085/119 k. ú. Havřice, obec Uherský Brod.
Z uvedeného je zřejmé, že v rozhodnutí o zkušebním provozu jsou skutečně
uvedeny některé pozemky (konkrétně p. č. 1048/3, 1058/3, 1085/114) nad rámec
licence i žádosti o licenci.
Osoba zúčastněná na řízení tento rozpor vysvětluje tím, že stavební úřad vyšel z
podkladů, které mu předložila ke stavebnímu povolení. V tu dobu se domnívala, že
bude třeba zastavět více pozemků. Vzhledem k tomu, že byly dodány panely o větším
výkonu, nebylo třeba realizovat elektrárnu na všech pozemcích. Proto také osoba
zúčastněná na řízení předložila v řízení o licenci nové seznamy provozoven.
Administrativním pochybením ale tuto změnu neoznámila stavebnímu úřadu.
Se žalobcem tedy lze souhlasit, že žalovaný pochybil, pokud si nejasnosti
ohledně pozemků nevyjasnil v řízení o licenci. Nepochybně se jedná o vadu postupu
žalovaného. Nutně navazující úvahou pak musí být úvaha, zda tento nedostatek je
natolik významným zjištěním, jež indikuje důvodnou pochybnost v tom směru, že
rozhodnutí o udělení licence pro konkrétní energetické zařízení nemělo být vůbec
uděleno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo že je dán
jiný stejně závažný důvod pro zrušení rozhodnutí, jímž by bylo celkové zamlžení
okolností vydávání tohoto rozhodnutí.
Nic takového však v daném případě zjištěno nebylo. Vyjádření osoby na řízení
zúčastněné k tomuto rozporu považuje soud za racionální a hodnověrné; koresponduje
ostatně i s listinami obsaženými ve spisu (s územním rozhodnutím a stavebním
povolením a s několika postupně předkládanými seznamy provozoven). Případné
pochybení osoby na řízení zúčastněné, která provedla stavbu na menším množství
pozemků, než původně předpokládala (a než bylo stanoveno ve stavebním povolení),
popř. záměrně umístila stavbu jen na části pozemků, aniž by tuto skutečnost oznámila
stavebnímu úřadu, nemá bez dalšího žádný vliv na udělenou licenci. Rozhodnutí o
udělení licence obsahuje shodné pozemky, které byly uvedeny v žádosti o udělení
licence. Zároveň není podle soudu identifikace energetického zařízení, pro jehož
provoz byla licence udělena, jakkoli zpochybněna.
pokračování 9 62 A 112/2013
Žalobce dále namítá, že osoba zúčastněná na řízení neprokázala vlastnické,
resp. užívací právo k energetickému zařízení.
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která
žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady
k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická nebo právnická osoba žádající
o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o udělení
licence vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka
energetického zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to
nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít
technickou úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám. Finanční
předpoklady není povinen prokazovat žadatel o licenci na výrobu elektřiny, pokud
bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o
licenci na výrobu tepelné energie, pokud bude instalovaný tepelný výkon zdroje
tepelné energie nižší než 1 MW.
Podle § 7 odst. 4 písm. e) energetického zákona se k žádosti o licenci připojí
doklady prokazující vlastnické nebo užívací právo k energetickému zařízení.
Podle § 98a odst. 2 písm. a) energetického zákona Energetický regulační úřad
stanoví vyhláškou způsoby prokazování finančních a technických předpokladů a
odborné způsobilosti pro jednotlivé druhy licencí, způsoby určení vymezeného území
a provozovny, prokázání vlastnického nebo užívacího práva k užívání energetického
zařízení, náležitosti prohlášení odpovědného zástupce, a vzory žádostí k udělení,
změně a zrušení licence.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. vlastnické právo k energetickému
zařízení žadatel prokazuje a) výpisem z katastru nemovitostí, zapisuje-li se vlastnické
právo do katastru nemovitostí podle zvláštního právního předpisu, odpovídající stavu
zápisů v katastru nemovitostí ke dni předložení výpisu, b) smlouvou, na základě které
dochází k převodu nemovitosti, pokud vlastnické právo k nemovitosti není předmětem
zápisu do katastru nemovitostí, c) smlouvou, na základě které dochází k převodu
vlastnického práva k movitému energetickému zařízení, d) smlouvou, ze které je
zřejmé, že žadatel je vlastníkem daného movitého energetického zařízení, e)
originálem nebo ověřenou kopií rozhodnutí soudu nebo správního orgánu, pokud
žadatel nabyl vlastnické právo k energetickému zařízení na základě rozhodnutí soudu
nebo správního orgánu nebo je jeho vlastnické právo takovým rozhodnutím potvrzeno,
nebo f) potvrzením o nabytí vlastnictví, bylo-li energetické zařízení předmětem
veřejné dražby.
Podle § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb. nelze-li nabytí vlastnického práva k
energetickému zařízení nebo užívacího práva k energetickému zařízení prokázat
způsoby uvedenými v § 7 odstavci 1 nebo 2 této vyhlášky, protože takové nabývací
pokračování 10 62 A 112/2013
tituly nelze doložit, došlo k nabytí ze zákona nebo je již nelze dohledat, lze nabytí
vlastnického práva nebo užívacího práva k energetickému zařízení doložit i jiným
způsobem, nevzbuzujícím důvodné pochybnosti.
Právo užívat energetické zařízení v soukromoprávním smyslu je prvotním
předpokladem pro to, aby za splnění dalších podmínek daných veřejnoprávními
předpisy mohl uživatel získat licenci k podnikání ve státem regulovaném odvětví.
Tomu ostatně nasvědčuje i dikce citovaného § 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005 Sb.,
který umožňuje soukromoprávní vztah k energetickému zařízení prokázat i jiným
způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Existence soukromoprávního vztahu
k energetickému zařízení je prvotním předpokladem pro provozování energetického
zařízení, které s ohledem na dotčení veřejných zájmů podléhá regulaci
veřejnoprávními předpisy; jedná se o omezení sledující legitimní cíl, za současného
zachování přiměřenosti veřejnoprávní regulace, která shodně dopadá jak na vlastníka,
tak i na oprávněného uživatele energetického zařízení. S tím ostatně koresponduje i
důvodová zpráva k návrhu energetického zákona, která uvádí, že „…základním
předpokladem udělení licence je splnění podmínek uvedených v tomto zákoně,
obdobně jako je tomu v živnostenském zákoně. Vzhledem k charakteru energie, ke
složitosti energetických systémů a náročnosti jejich obsluhy, a to i z hlediska
veřejného ohrožení, je stanovena věková hranice pro udělení licence na 21 let. Z
obdobných důvodů musí žadatel o udělení licence stanoveným způsobem prokazovat
svoji odbornou způsobilost a bezúhonnost. Žadatel musí kromě výše uvedených
podmínek prokázat, že je schopen dlouhodobě financovat své podnikatelské aktivity,
že vlastní, nebo má pronajato, technologické zařízení pro plynulé zajištění dodávek.“
(důvodová zpráva k návrhu zákona, sněmovní tisk č. 535/0, digitální repositář
www.psp.cz).
Osoba na řízení zúčastněná k žádosti přiložila smlouvu o dílo ze dne 14.9.2010,
jejímž předmětem bylo dílo „Fotovoltaická elektrárna Havřice 1,88 MW“. V čl. 16.1
smlouvy o dílo bylo uvedeno, že vlastnické právo k dílu přechází na objednatele po
úhradách dílčích částí v rozsahu dle předávacích/zjišťovacích protokolů postupně až
do zaplacení kupní ceny za kompletní dílo. Součástí spisu je také předávací protokol
ze dne 16.12.2010, jímž je osobě na řízení zúčastněné předána „Fotovoltaická
elektrárna o výkonu 1,88 Mwp, k.ú. Havřice“.
Z uvedeného je zřejmé, že v době rozhodování o žádosti o licenci osoba na
řízení zúčastněná skutečně nedoložila vlastnické právo k energetickému zařízení,
neboť nedoložila, že bylo celé dílo zaplaceno (a v souladu s předloženou smlouvou o
dílo tak na osobu zúčastněnou na řízení přešlo vlastnické právo). Předávací protokol
elektrárny je pak datován až dnem následujícím po vyhotovení licence. To však ještě
neznamená, že by osoba zúčastněná na řízení nedisponovala žádným
soukromoprávním titulem, z něhož by jí k elektrárně plynulo užívací právo (jiné než
vlastnické), resp. že by nedoložení konkrétní listiny prokazující užívací právo
pokračování 11 62 A 112/2013
neumožňovalo žalovanému licenci udělit. Naroveň dokladům prokazujícím vlastnické
právo jsou totiž stavěny doklady jinak prokazující užívací právo (§ 7 odst. 4 písm. e/
energetického zákona), nadto nelze-li některé z těchto práv doložit (prokázat) tak, jak
předpokládá § 7 odst. 1 nebo 2 vyhlášky č. 426/2005 Sb., lze tak učinit i jinak, pokud
zvolený způsob nevzbuzuje důvodné pochybnosti (§ 7 odst. 4 vyhlášky č. 426/2005
Sb.). Zohlední-li zdejší soud, že osoba zúčastněná na řízení obdržela územní
rozhodnutí a stavební povolení k elektrárně, získala rozhodnutí o povolení zkušebního
provozu a s bankou uzavřela úvěrovou smlouvu na financování, to vše za situace, kdy
podle předložené smlouvy o dílo mělo vlastnické právo k elektrárně přejít na osobu
zúčastněnou na řízení až úplným zaplacením díla, pak důvodné pochybnosti o tom, zda
osoba zúčastněná na řízení měla soukromoprávní titul k elektrárně, dány nejsou. Pak
tedy ani skutečnosti zmiňované žalobcem nemohou vyústit v závěr, že osoba
zúčastněná na řízení nebyla pro účely udělení licence subjektem, který neměl k
elektrárně žádné užívací právo.
Ostatně, pokud by došlo k tomu, že by se osoba zúčastněná na řízení nestala
posléze vlastníkem a nadto ztratila i do té doby existující užívací právo k elektrárně,
bylo by to důvodem pro odnětí licence. Nic takového však žaloba nezmiňuje.
Za této situace nebylo nezbytné provádět důkaz dodatkem ke smlouvě o dílo a
předávacím protokolem ze dne 15.11.2010 a posuzovat, zda tyto listiny osoba na řízení
zúčastněná žalovanému předložila či nikoli.
Žalobce rovněž namítá, že v řízení o udělení licence mělo být doloženo
stanovisko Technické inspekce České republiky.
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která
žádá o udělení licence, musí prokázat, že má finanční a technické předpoklady
k zajištění výkonu licencované činnosti. Energetické zařízení musí mít technickou
úroveň odpovídající právním předpisům a technickým normám.
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.
Podle § 9 písm. a) vyhlášky č. 426/2005 Sb. se u nových energetických zařízení
technické předpoklady prokazují územním souhlasem, kolaudačním rozhodnutím,
oznámením záměru započít s užíváním stavby stavebnímu úřadu a současně
prohlášením žadatele, že stavební úřad užívání stavby nezakázal, nebo kolaudačním
souhlasem, a dále dokladem prokazujícím splnění požadavků k zajištění bezpečnosti
práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.
Podle § 9 písm. d) vyhlášky č. 426/2005 Sb. u energetických zařízení ve
zkušebním provozu souhlasem stavebního úřadu se zahájením zkušebního provozu
před vydáním kolaudačního rozhodnutí, rozhodnutím o prozatímním užívání stavby ke
pokračování 12 62 A 112/2013
zkušebnímu provozu nebo rozhodnutím stavebního úřadu, že kolaudační souhlas lze
vydat jen po provedení zkušebního provozu, a dále dokladem prokazujícím splnění
požadavků k zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním
právním předpisem; po provedení zkušebního provozu dokládá žadatel kolaudační
souhlas.
Z energetického zákona ve spojení s vyhláškou č. 426/2005 Sb. vyplývá, že
posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení
do provozu (a s tím související otázka doložení všech závazných stanovisek) není
předmětem licenčního řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak
rozhodnutím stavebního úřadu a kromě toho dokladem prokazujícím splnění
požadavků zajištění bezpečnosti práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním
právním předpisem. Zákonodárce odkázal v poznámce pod čarou, která jako
nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1
písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce,
podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a
při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení
prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených
tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení
zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně
zmiňuje pro účely licenčního řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by měl
žadatel o licenci nutně dokládat ještě stanovisko Technické inspekce České republiky.
V licenčním řízení je tedy žadatel o licenci povinen pouze doložit splnění
technických předpokladů rozhodnutím stavebního úřadu a dokladem prokazujícím
zajištění revize energetického zařízení ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv.
povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V rozsudku ze dne 3.
8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního
řízení a rozhodnutí o udělení licence tak, že toto rozhodnutí právo uvést energetické
zařízení do provozu a nadále jej provozovat
in merito nezakládá.
Příslušným orgánem státní správy k povolení provozu energetického zařízení
tohoto typu je stavební úřad. Nelze přijmout argumentaci, že by v licenčním řízení
měla být meritorně posuzována problematika, která spadá do kompetencí jiného
orgánu státní správy; již s ohledem na to nelze z výše citované právní úpravy dovodit
oprávnění žalovaného posuzovat v licenčním řízení technickou dokumentaci
energetického zařízení z toho hlediska, do jaké třídy ve smyslu vyhlášky č. 73/2010
Sb. spadá, a to obzvláště za situace, kdy stavební úřad jeho zkušební provoz za
stanovených podmínek již povolil. Odpověď na tuto otázku poskytuje technická
dokumentace stavby energetického zařízení (nikoli tedy revizní zpráva) a tu musel mít
k dispozici stavební úřad při svém rozhodování.
pokračování 13 62 A 112/2013
Dále žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení nedoložila oprávnění užívat
energetické zařízení na dobu 25 let, na kterou jí byla licence udělena.
Tu zdejší soud připomíná již shora uvedené, že podle § 5 odst. 3 energetického
zákona fyzická nebo právnická osoba, která žádá o udělení licence, musí prokázat, že
má finanční a technické předpoklady k zajištění výkonu licencované činnosti. Fyzická
nebo právnická osoba žádající o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo
užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované
činnosti. Není-li žadatel o udělení licence vlastníkem energetického zařízení, je
povinen doložit i souhlas vlastníka energetického zařízení s jeho použitím k účelům
vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena.
Energetické zařízení musí mít technickou úroveň odpovídající právním předpisům a
technickým normám.
Podle § 4 odst. 1 energetického zákona se licence na výrobu elektřiny uděluje
nejvýše na 25 let.
Podle § 4 odst. 4 energetického zákona v případě, že žadatel o udělení licence
podle § 4 odst. 1 téhož zákona doloží vlastnictví nebo jiné užívací právo
k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, na dobu
kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na tuto dobu.
Z pohledu doložení vlastnického nebo užívacího práva k energetickému
zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti, tedy splnění podmínky podle
§ 5 odst. 3 energetického zákona, je podstatné, zda osobě zúčastněné na řízení svědčil
některý ze soukromoprávních užívacích titulů (touto otázkou se soud zabýval již výše
a existenci užívacího práva k elektrárně shledal). Fakt, že byl rozhodnutím Městského
úřadu Uherský Brod ze dne 7.12.2010 povolen zkušební provoz zařízení jen do
28.2.2011, jak jej akcentuje žalobce, ovšem nikterak nesouvisí s doložením
vlastnického práva či práva užívat toto zařízení v soukromoprávním smyslu, a tedy
nemůže mít žádný vliv na splnění podmínky doložení (vlastnického nebo užívacího)
práva podle § 5 odst. 3 energetického zákona. Udělení licence na dobu 25 let podle § 4
odst. 1 energetického zákona tedy žalovanému nic nebránilo.
Ani v této části soud žalobu důvodnou neshledal.
Žalobce však také zpochybňuje revizní zprávu ze dne 16.11.2010; podle jeho
názoru tato revizní zpráva nebyla způsobilá prokázat technické předpoklady, neboť mj.
obsahovala rozporné údaje ohledně fotovoltaických panelů a zpráva je tak
nevěrohodná. Podle žalobce elektrárna nebyla v době vyhotovení revizní zprávy
dokončena a revizní zpráva ze dne 16.11.2010 je tak nepravdivá. Byla-li elektrárna
dokončena a předána subdodavatelem dodavateli až 17.12.2010, nemohla revizní
zpráva ze dne 16.11.2010 předložená osobou na řízení zúčastněnou být pravdivá.
pokračování 14 62 A 112/2013
Tato skutečnost plyne podle žalobce z předávacího protokolu stavby „FVS
Havřice“, kterým (NOBILITY SOLAR PROJECTS a.s. – což je dodavatel elektrárny
pro osobu na řízení zúčastněnou) dne 17.12.2010 přebírá dokončené dílo (číslo
zakázky ZAK 05209) od FAMES spol. s r. o. Dílo je zde popsáno jako „D+M
konstrukcí FS-PK1A-24m 22 ks, D+M konstrukcí FS-PK1A-18m 4 ks, D+M
konstrukcí FS-PK1A-12m 2 ks, D+M konstrukcí FS-PK1A-6m 4 ks, D+M konstrukcí
FS-PK4H-24m 112 ks, D+M konstrukcí FS-PK4H-18m 17 ks, D+M konstrukcí FS-
PK4H-12m 10 ks, D+M konstrukcí FS-PK4H-6m 11 ks, D+M oplocení 903 m, D+M
brány 1 ks, D+M branky 1 ks, montáž panelů 9276 ks, D+M rámů na střídače 25 ks,
D+M ochranných nerezových lemů 40ks“.
Nepravdivost revizní zprávy ze dne 16.11.2010 žalobce dovozuje též
z rozporných údajů ohledně solárních panelů v revizní zprávě ze dne 16.11.2010,
kterou žalobce předložil v licenčním řízení, v revizní zprávě ze dne 30.5.2012, kterou
předložil v řízení před soudem, a v kolaudačním souhlasu ze dne 11.4.2011.
V revizní zprávě revizního technika KXXXXX ze dne 16.11.2010, která byla
předložena v licenčním řízení, je uvedeno, že je na ocelových konstrukcích umístěno
1520 panelů Solarfun SF220-30P-230Wp, 2278 panelů Solarfun SF160-24M-195Wp a
5678 panelů Solarfun SF160-24M - 190 Wp (celkem tedy 9476 panelů).
V územním rozhodnutí a stavebním povolení je uvedeno, že se stavba bude
skládat ze 7920 fotovoltaických panelů s výkonem 235 W; celkový výkon tedy bude
1,86 MW.
V žádosti o povolení zkušebního provozu ze dne 1.12.2010 je rovněž uvedeno,
že elektrárna je osazena panely o výkonu 235 W.
V rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 7.12.2010 č.j. OSUUP/2599/10/HA,
které je obsaženo ve spisu Městského úřadu Uherský Brod, je uvedeno, že stavba
obsahuje fotovoltaické panely o výkonu každého z nich 235 W o celkovém počtu
7 920 ks.
V kopii rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne 7.12.2010 č.j.
OSUUP/2599/10/HA, která je obsažena ve spisu žalovaného a byla předložena jako
příloha žádosti o udělení licence, údaj o množství a výkonu panelů chybí.
V kolaudačním souhlasu ze dne 11.4.2011 vztahujícímu se k předmětné
elektrárně je uvedeno 9429 ks panelů typu JAP6-230. Shodný počet panelů je uveden i
v nedatovaném přípisu Ing. Jany KXXXXX (NOBILITY SOLAR PROJECTS a.s.),
nazvaném „Změny skutečného provedení od dokumentace pro stavební povolení“,
kterým byla doplňována žádost o kolaudační souhlas ze dne 7. 2. 2011. Zde je dále
uvedeno, že namísto 7620 panelů o výkonu 235 Wp jsou instalovány tyto panely: 343
pokračování 15 62 A 112/2013
ks o výkonu 240 Wp, 1078 ks o výkonu 230 Wp, 3638 ks o výkonu 195 Wp a 4318 ks
o výkonu 190 Wp.
V revizní zprávě revizního technika KXXXXX ze dne 30.5.2012, kterou
žalobce předložil v soudním řízení, je uvedeno, že na konstrukci je umístěno 9500 ks
panelů Solarfun SF160-24 Mo o výkonu 190 (4302 panelů) a 195 Wp (3638 panelů) a
Solarfun SF220-30P o výkonu 230 (1069 panelů) a 240 Wp (491 panelů).
Z uvedeného plyne, že se revizní zprávy neshodují v počtu solárních panelů
(9476 x 9500) a ani v jejich výkonu (1,875 945 Wp x 1,890 500 Wp). Zatímco revizní
zpráva ze dne 16.11.2010 zmiňuje panely o výkonu 230, 195 a 190 Wp, revizní zpráva
ze dne 30.5.2012 hovoří i o panelech o výkonu 240 Wp (konkrétně se má jednat o 491
panelů). Zároveň se neshodují ani dílčí počty panelů o výkonu 230, 195 a 190 Wp.
Pokud jde o kolaudační souhlas, tak ten uvádí zcela jiný počet panelů (9429),
výkon i typy instalovaných panelů. Ani doplnění žádosti o kolaudační souhlas
(nedatovaný přípis Ing. Jany KXXXXX) se v počtu panelů neshoduje se
žádnou revizní zprávou. Toliko údaj o počtu panelů o výkonu 195 Wp (3638) souhlasí
s revizní zprávou ze dne 30.5.2012. Celkový počet panelů ani jednotlivé počty panelů
o výkonu 230, 240 a 190 Wp se však již s touto revizní zprávou neshodují.
Odlišný výkon i počet panelů je uveden též v rozhodnutí o zkušebním provozu.
Soud si nemohl nepovšimnout, že na rozdíl od originálu tohoto rozhodnutí, který údaj
o počtu panelů a jejich výkonu uvádí (7 920 kusů panelů o výkonu 235 W), kopie
předložená osobou zúčastněnou na řízení žalovanému k žádosti o udělení licence tento
údaj neobsahuje. Z této listiny je přitom zjevné, že údaj o počtu a výkonu panelů
v kopii někdo úmyslně odstranil.
Osoba na řízení zúčastněná se k této skutečnosti nebyla schopna vyjádřit. Pokud
šlo o rozdílné údaje v počtu a výkonu panelů, tak sdělila, že to bylo dle jejího názoru
způsobeno „opisováním“. Připustila, že revizní technik KXXXXX zřejmě převzal
údaje o počtu a výkonu panelů z projektové dokumentace. Zdůraznila však, že nikoli
počet a typ panelů, nýbrž celkový výkon elektrárny je podstatný.
Z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 25.3.2015 vyplynulo, že Ing.
Jana KXXXXX, která na stavbě předmětné elektrárny působila jako stavbyvedoucí,
k nesrovnalostem ohledně počtu a výkonu panelů uvedla, že revizní technik KXXXXX
vycházel z údajů obsažených v projektové dokumentaci, „kterou mu dali“. Sdělila, že
panely nepočítal, že „to by ani nešlo“. Dále uvedla, že „stavební úřad údaje opisoval
zcela jistě. Pravidelná revize pana KXXXXX odpovídá skutečnosti, protože ten dělal
revizi v době, kdy již byly všechny panely zaevidovány i podle výrobních čísel“.
Z provedeného dokazování a ze správního spisu tedy vyplynulo, že osoba na
řízení zúčastněná v licenčním řízení předložila revizní zprávu (z roku 2010), která
pokračování 16 62 A 112/2013
obsahovala odlišné údaje o nainstalovaných fotovoltaických panelech než revizní
zpráva z roku 2012. Úplně jiné údaje o počtu panelů pak byly uvedeny i v předávacím
protokolu stavby ze dne 17.12.2010, v rozhodnutí o zkušebním provozu ze dne
7.12.2010 a v kolaudačním rozhodnutí ze dne 11.4.2011. Současně je ze spisu zřejmé,
že v řízení o licenci předložila osoba na řízení zúčastněná revizní zprávu z roku 2010 a
kopii rozhodnutí o zkušebním provozu, v níž byl údaj o počtu a typu panelů úmyslně
odstraněn. Mezi těmito dvěma listinami předloženými v řízení o udělení licence tak
z hlediska počtu a typu panelů nebyl žádný rozpor (počet a typy panelů byly totiž
popsány toliko v revizní zprávě).
Právě uvedený nesoulad ve zmíněných listinách, který osoba na řízení
zúčastněná hodnověrně neobjasnila, nasvědčuje podle soudu tomu, že revize
ze 16.11.2010 nebyla vyhotovena po prohlídce elektrárny, nýbrž „od stolu“. Soud je
přitom toho názoru, že revizní technik musí při zpracování revizní zprávy elektrárnu
prohlédnout. Je přitom povinen kontrolovat nejen příslušná zapojení panelů, ale též to,
zda počty a výkon panelů v elektrárně odpovídají údajům uvedeným v projektové
dokumentaci (pokud z projektové dokumentace vychází). Revizní zpráva je totiž
jediným dokladem (vedle samotné žádosti o licenci, resp. její přílohy – seznamu
provozoven), z něhož se podává výkon elektrárny. Je tedy nezbytné, aby revizní
technik, který ve zprávě shledává bezpečnost elektrárny a tuto zevrubně popisuje,
elektrárnu na místě viděl a zkontroloval mj. i to, zda je osazena panely a jakými.
Pokud revizní technik převezme údaje o počtu panelů a jejich výkonu z projektové
dokumentace (či jiné listiny předložené mu žadatelem o licenci), aniž by na místě
ověřil, že je elektrárna skutečně osazena těmi panely, které jsou v dokumentaci
uvedeny, nepostupuje správně. Taková revizní zpráva pak nemá žádnou vypovídací
hodnotu o stavu elektrárny.
V daném případě tak má soud za to, že rozdílné údaje v obou revizních
zprávách lze vysvětlit toliko tak, že revizní technik KXXXXX prohlídku elektrárny
neprováděl a jeho revizní zpráva tak nemůže být podkladem pro vydání rozhodnutí.
Skutečnost, že revizní technik převzal údaje o panelech z projektové dokumentace,
potvrdila při podání vysvětlení Ing. KXXXXX a výslovně to připustila i osoba na
řízení zúčastněná při soudním jednání.
Rozpor mezi oběma revizními zprávami by byl vysvětlitelný např. tím, že by
před zpracováním revizní zprávy z roku 2012 došlo k výměně panelů v rámci např.
reklamace, krádeže nebo poškození panelů. Nic takového však v daném řízení tvrzeno
nebylo, navíc Ing. KXXXXX při podání vysvětlení výslovně uvedla, že k první větší
výměně panelů došlo až v roce 2015, kdy se měnilo 82 panelů. Tím je i tato
hypotetická konstrukce vyloučena.
Vzhledem k uvedenému existují výrazné pochybnosti o stavu (resp.
dokončenosti elektrárny) v době revizní prohlídky. Pokud by totiž elektrárna byla
pokračování 17 62 A 112/2013
v době zpracování revizní zprávy osazena panely, jistě by žadateli o licenci nic
nebránilo předložit reviznímu technikovi seznam panelů, které již fakticky byly
namontovány. To však neučinil a nechal revizního technika při zpracování revize
vycházet z údajů o panelech neaktuálních.
Soud má tedy z provedeného dokazování za to, že první revizní zpráva (z roku
2010) byla vypracována na základě podkladů od žadatele, aniž by byly panely dosud
osazeny a elektrárna dokončena. Při dokončení elektrárny byly pak použity odlišné
panely, než žadatel v dokumentaci předpokládal, a proto druhá revizní zpráva (z roku
2012), která již byla vypracována řádně na základě prohlídky elektrárny, obsahuje
odlišný počet i výkon panelů (tomu nasvědčuje i doba provádění revize – tři dny, na
rozdíl od revize z roku 2010, která měla být provedena během jednoho dne). Závěru o
nedokončenosti elektrárny v době provádění revize odpovídají i údaje obsažené
v rozhodnutí o zkušebním provozu a v kolaudačním souhlasu. Z nich plyne, že teprve
v řízení o vydání kolaudačního souhlasu žadatel o licenci uvedl odlišný počet a výkon
panelů od původně uváděných hodnot (nicméně ani ten se s údaji obsaženými
v revizní zprávě z roku 2012 neshoduje). Navíc v kopii rozhodnutí o zkušebním
provozu předložené v licenčním řízení žalovanému byl údaj o počtu panelů úmyslně
odstraněn.
Soud tedy uzavírá, že revizní zpráva z roku 2010 nemůže být podkladem
rozhodnutí o udělení licence a neprokazuje tak technickou způsobilost žadatele
o licenci.
Soud nepovažoval za nutné provádět výslechy revizních techniků Kotáska a
Bachůrka ani pracovníků společnosti FAMES spol. s r. o. (subdodavatele na výstavbě
elektrárny), neboť by nemohly nic nového do řízení přinést. Právě uvedené
nesrovnalosti v počtu a typu panelů, které znevěrohodňují revizní zprávu z roku 2010,
totiž nelze zhojit či vysvětlit. Navíc je dle soudu zřejmé, že by revizní technici
potvrdili závěry, které uvedli v revizních zprávách. Pokud jde o výslechy pracovníků
subdodavatelské společnosti, tak ti by se k rozdílům v počtu panelů u předmětných
revizních zpráv těžko mohli smysluplně vyjádřit. K dokončenosti elektrárny se přitom
vyjadřovala stavbyvedoucí elektrárny v rámci podání vysvětlení.
Za této situace, kdy soud shledal, že revizní zpráva ze dne 16. 11. 2010, nebyla
způsobilým podkladem pro prokázání technických předpokladů, nebylo již třeba, aby
se soud zabýval tím, zda se týká toliko některých NN instalací či nikoli. Takové
posouzení by totiž již nemělo žádný praktický význam. Soud pouze dodává, že pokud
jde o požadavek na revizi elektrické instalace VN části systému, tak ten ze žádného
právního předpisu neplyne, jak již zdejší soud opakovaně judikoval ve věcech téhož
žalobce a žalovaného (např. rozsudek ze dne 30.3.2015 ve věci sp. zn. 62 A 107/2013).
Žalobce dále namítal, že žalovaný udělil licenci pro celkový instalovaný výkon
1,89 MW, přestože žadatel o licenci požadoval 1,88 MW.
pokračování 18 62 A 112/2013
Pokud jde o celkový maximální výkon, tak je pravdou, že osoba na řízení
zúčastněná v prvních dvou seznamech provozoven (jako přílohách k žádosti o licenci)
uváděla výkon 1,89 MW. V dalších dvou seznamech, které během řízení sama
doložila, již byl uveden výkon 1,88 MW. Shodný výkon se pak objevuje i ve smlouvě
o dílo (kde je navíc výkon konkretizován tak, že se bude jednat minimálně o výkon
1880 + - 3% kWp). Licenci pak žalovaný udělil na maximální výkon 1,89 MW. Ve
stavebním povolení je uveden výkon 1,86 MW. Podle revizní zprávy ze dne
16.11.2010 měl celkový výkon elektrárny činit 1,875945 MWp.
Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný pochybil, pokud udělil licenci pro celkový
instalovaný výkon 1,89 MW, přestože bylo požadováno 1,88 MW. Později v řízení
předloženými seznamy provozoven osoba na řízení zúčastněná svoji žádost změnila a
namísto původně požadovaných 1,89 MW žádala licenci pro elektrárnu s výkonem
1,88 MW (zřejmě proto, že tomuto výkonu odpovídala po zaokrouhlení na dvě
desetinná místa předložená revizní zpráva). Odchylka 0,01 MW se na první pohled
může jevit jako bagatelní a sama o sobě by nemusela být pro zdejší soud důvodem pro
zrušení rozhodnutí žalovaného, a to za situace, pokud by pro ni bylo rozumného
vysvětlení opírajícího se o podklad procházející správním spisem. Celkový instalovaný
výkon elektrárny však musí vyplývat nejen ze žádosti o udělení licence, nýbrž
především z revizní zprávy, kterou je dokládáno splnění technických předpokladů.
V posuzované věci byla revizní zpráva shledána nevěrohodnou a nelze z ní jako
z podkladu rozhodnutí o udělení licence vycházet. Za této situace nelze než uzavřít, že
pro závěr o celkovém instalovaném výkonu 1,89 MW neměl žalovaný žádný podklad
(v žádosti bylo požadováno 1,89 MW a revizní zpráva – tedy jediný podklad
rozhodnutí zmiňující výkon – po zaokrouhlení uváděla výkon 1,88 MW). Nelze-li tedy
v posuzované věci celkový instalovaný výkon elektrárny z ničeho zjistit, nelze
souhlasit s osobou zúčastněnou na řízení v tom, že odchylka 0,01 MW je odchylkou
bagatelní. Bude tedy na žalovaném, aby tento nedostatek v novém rozhodnutí
odstranil.
Jestliže jde o vyjádření Technické inspekce České republiky, které nad rámec
správního spisu předložil žalobce, nejde o listinu, z níž by mohlo vyplynout cokoli ke
skutkovému stavu; jde o listinu na podporu právního názoru žalobce, která z pohledu
zdejšího soudu nemá prakticky žádný význam (nejvýše z ní může plynout zdroj
právního názoru žalobce nebo skutečnost, že shodný právní názor se žalobcem má i
někdo jiný – v tomto případě orgán veřejné moci).
VI. Závěr
Ze shora uvedeného plyne, že pro rozhodnutí o udělení licence nebyly splněny
veškeré předpoklady, neboť předložená revizní zpráva nebyla způsobilá technické
předpoklady prokázat. Zároveň se jednalo o vadu, kterou nebylo lze odstranit při řízení
u zdejšího soudu – neexistuje totiž způsob, jakým by osoba na řízení zúčastněná mohla
pokračování 19 62 A 112/2013
zpětně prokázat splnění technických předpokladů (předložení revizní zprávy) ke dni
vydání napadeného rozhodnutí. Soud je přitom toho názoru, že s ohledem na
předložení pozměněného rozhodnutí o zkušebním provozu, z něhož byl úmyslně
odstraněn údaj o počtu nainstalovaných panelů, nemohla být v dobré víře ve správnost
a zákonnost rozhodnutí o udělení licence ani osoba zúčastněná na řízení.
Vzhledem k tomu soud dospěl k závěru, že v licenčním řízení nebyly prokázány
technické předpoklady pro udělení licence a proto napadené rozhodnutí zrušil podle §
78 odst. 1 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení podle § 78 odst. 4 s.ř.s. V
něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto
rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).
VII. Náklady řízení
O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Žalovaný nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu
nákladů řízení proti žalobci nenáleží (a z obsahu spisu neplyne, že by mu nějaké
náklady nad rámec jeho úřední činnosti vznikly); to náleží žalobci, na něhož zdejší
soud hledí jako na procesně úspěšného. Tomu však žádné náklady vynaložené nad
rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu soudního spisu nevznikly, a proto bylo
rozhodnuto, že se žalobci náhrada žádných nákladů řízení nepřiznává.
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na
náhradu nákladů řízení o žalobě. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud
uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i
náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě však žádná z
těchto zákonem předvídaných situací nenastala, a to ani s přihlédnutím k tomu, že na
osobu zúčastněnou na řízení fakticky přešlo břemeno spočívající v obhajobě
rozhodnutí žalovaného. Úspěšnost osoby zúčastněné na řízení však v tomto ohledu
dovozovat nelze.
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje
Nejvyšší správní soud.
pokračování 20 62 A 112/2013
Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým
označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí).
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty
nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze
prominout.
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy
mu bylo rozhodnutí doručeno.
V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to
neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.
V Brně dne 15. května 2015
Za správnost vyhotovení: David Raus,v.r.
Romana Lipovská předseda senátu