Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 62 A 109/2013'.


 
    
 
 
 
 
 
 
 
         62 A 109/2013-232 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
Krajský  soud  v Brně  rozhodl  v senátě  složeném  z  předsedy  JUDr.  Davida 
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní 
věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: 
Energetický  regulační  úřad,  se  sídlem  Masarykovo  náměstí  5,  Jihlava,  za  účasti: 
ENVA  s.r.o.,  se  sídlem  Školní  535,  Křenovice,  zastoupená  Mgr.  Sandrou 
Podskalskou,  advokátkou  se  sídlem  Údolní  33,  Brno,  o  žalobě  proti  rozhodnutí 
Energetického regulačního úřadu ze dne 21.12.2010, č.j. 13668-9/2010-ERU, 
t a k t o: 
 
I. 
Žaloba se zamítá
 
II. 
Žalobce ne má právo na náhradu nákladů řízení.  
 
III. 
Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.  
 
IV. 
Osoba zúčastněná na řízení  n e m á   p r á v o  na náhradu nákladů řízení. 
 

pokračování                                               - 2 -                                                   62 A 109/2013 
 
O d ů v o d n ě n í: 
Žalobce se žalobou ve veřejném zájmu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného 
ze  dne  21.12.2010,  č.j.  13668-9/2010-ERU,  kterým  byla  osobě  zúčastněné  na  řízení 
udělena licence č. 111017903 na předmět podnikání výroba elektřiny ve fotovoltaické 
elektrárně „FVE Křenovice“ na pozemcích vymezených jako „p.č. 1310/20, 1310/26, 
1310/45,  k.ú.  Křenovice  u  Slavkova,  obec  Křenovice“  o  celkovém  instalovaném 
výkonu 1,518 MW. Oprávnění k licencované činnosti vzniklo dne 21.12.2010 (právní 
mocí rozhodnutí o udělení licence), licence byla udělena na dobu 25 let.  
I. Shrnutí žaloby 
 
Žalobce  odůvodňuje  podání  žaloby  tím,  že  pro  vydání  žalobou  napadeného 
rozhodnutí  nebyly  splněny  podmínky  stanovené  zákonem  č.  458/2000  Sb.,  
o  podmínkách  podnikání  a  o  výkonu  státní  správy  v  energetických  odvětvích  a  
o změně některých zákonů, ve znění do 31.12.2010 (dále jen „energetický zákon“), a 
prováděcí  vyhláškou  k energetickému  zákonu  č.  426/2005  Sb.,  o  podrobnostech 
udělování  licencí  pro  podnikání  v  energetických  odvětvích  (dále  jen  „vyhláška  
č. 426/2005 Sb.“). 
Žalobce namítá, že osoba zúčastněná na řízení před udělením licence nedoložila 
žalovanému  nutné  stanovisko  Technické  inspekce  České  republiky,  dále  že  zpráva  o 
výchozí  revizi  elektrické  instalace  postrádá  údaje  o  provedeném  měření  a  zahrnuje 
pouze  hodnocení  výsledků  měření  (pak  tedy  z této  zprávy  nelze  zjistit,  jak  revizní 
technik  dospěl  ke  svému  závěru),  navíc  tato  zpráva  nehodnotí  veškeré  instalace 
energetického  zařízení,  neboť  se  vztahuje  pouze  k NN  instalacím,  nikoli  k VN 
instalacím.  
Osoba zúčastněná na řízení tedy podle žalobce nedoložila splnění technických 
předpokladů pro udělení licence; proto jí neměla být licence udělena.  
V průběhu řízení žalobce zdejšímu soudu doručil návrh na doplnění dokazování 
emailovou  korespondencí  mezi  policií  a  Janem  KXXXXX,  který  měl  vyhotovit 
výchozí  zprávu  o  revizi,  podle  níž  tento  zkušební  a  revizní  technik  tuto  zprávu 
nevyhotovil,  a  navazujícím  podáním  vysvětlení  policii,  z něhož  má  podle  žalobce 
plynout totéž. 
Žalobce  se  tedy  domáhá  zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence,  na  svém 
procesním postoji setrval po celou dobu řízení před zdejším soudem.  
 
 
 

pokračování                                               - 3 -                                                   62 A 109/2013 
 
II. Shrnutí vyjádření žalovaného 
Žalovaný  ve  svém  vyjádření  poukázal  na  přijetí  systémových  a  personálních 
opatření ke  kontrole licenčních spisů, jejichž výstupem je  mimo jiné i podání žaloby 
v této věci, a uvedl, že ponechává rozhodnutí o žalobě zcela na úvaze soudu.    
I žalovaný setrval na tomto svém procesním postoji po celou dobu řízení před 
zdejším soudem, zčásti se žalobou vyslovil souhlas, a sice ohledně nedostatku revizní 
zprávy co do výsledků jednotlivých měření. 
III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení  
 
Osoba  zúčastněná  na  řízení  především  zpochybňuje  veřejný  zájem  na  podání 
žaloby.  K jednotlivým  žalobním  bodům  pak  odmítá  důvodnost  žaloby.  Osoba 
zúčastněná na řízení má za to, že žalovaný nepochybil – a i kdyby ano, měl sám zahájit 
přezkumné  řízení.  Případné  nedostatky  v postupu  žalovaného  nyní  nelze  klást  k tíži 
osoby zúčastněné na řízení, a tedy i kdyby byly v jeho postupu vady dovozeny, nemělo 
by to být důvodem ke zrušení rozhodnutí o udělení licence. Osoba zúčastněná na řízení 
má tedy za to, že by žaloba  měla být zamítnuta, a na tomto svém procesním postoji 
rovněž setrvala po dobu celého řízení před zdejším soudem.    
IV. Posouzení věci 
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen 
„s.ř.s.“), je žalobu (proti rozhodnutí správního orgánu) oprávněn podat nejvyšší státní 
zástupce, jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. 
 
Podle § 72  odst. 2  věty  první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.  
oprávněný  žalobce  podat  do  tří  let  od  právní  moci  rozhodnutí,  nestanoví-li  zvláštní 
zákon  jinak,  a  nenabývá-li  rozhodnutí  právní  moci,  od  doručení  rozhodnutí 
poslednímu účastníku, který proti němu  mohl žalobu sám podat. Žaloba byla podána 
dne 4.12.2013, žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 
21.12.2010. Žaloba tedy byla podána včas. 
  
Pokud  jde  o  aktivní  legitimaci  a  (další)  podmínky  řízení  o  žalobě,  ty  pokládá 
zdejší  soud  rovněž  za  splněné.  Aktivní  procesní  legitimace  podle  §  66  odst.  2  s.ř.s. 
nevyžaduje  „prostý“  („jakýkoli“)  veřejný  zájem,  nýbrž  „závažný“  veřejný  zájem. 
Zdůrazněním  kritéria  závažnosti  se  vyčleňují  užší  kategorie  potenciálních  případů  
z širšího rámce dotčeného  veřejného zájmu. Jak  vyplývá z důvodové zprávy  k s.ř.s., 
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, 
kde  nezákonné  rozhodnutí  bylo  dosaženo  úplatkem  a  není  tu  již  jiná  právní  cesta, 
kterou  by  bylo  možné  takové  rozhodnutí  odstranit…“
  (důvodová  zpráva  
k  návrhu  zákona  ze  dne  15.  4.  2002,  sněmovní  tisk  č.  1080/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz).  Smyslem  této  žaloby  není  chránit  soukromý  zájem,  ale  ani  každý 

pokračování                                               - 4 -                                                   62 A 109/2013 
 
veřejný zájem, nýbrž  musí být dána existence kvalifikované formy  veřejného zájmu, 
kterou  je  závažný  veřejný  zájem.  Aktivní  procesní  legitimace  proto  má  místo  v 
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí 
podání  této  žaloby,  byť  to  samo  o  sobě  ještě  nepředznamenává  její  důvodnost  a 
výsledek  řízení  o  ní.  Judikatura  správních  soudů  přitom  dospěla  k  závěru,  že  úvaha 
nejvyššího  státního  zástupce,  zda  je  ve  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  nepodléhá 
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v 
konkrétní  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  vyhrazena  nejvyššímu  státnímu  zástupci; 
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní 
věci  z  důvodu  závažného  veřejného  zájmu,  který  sám  shledal,  využije,  jeho  aktivní 
legitimace  k  podání  takové  žaloby  je  dána,  existence  závažného  veřejného  zájmu  je 
tím  presumována  (shodně  Šimíček,  V.,  Potěšil,  L.  a  kol.:  Soudní  řád  správní. 
Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 574 a násl.).  
 
Žalobce  tedy  bezpochyby  v nyní  posuzované  věci  k podání  žaloby  aktivně 
legitimován  je,  a  to  bez  ohledu  na  charakter  a  obsah  jednotlivých  jím  uplatněných 
žalobních bodů.  
 
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu, 
jejichž zodpovězení je pak určující konkrétně ve vztahu k nyní posuzované věci, pak 
zdejší  soud,  zčásti  s ohledem  na  již  uvedené,  vychází  z toho,  že  řízení  o  žalobě  ve 
smyslu  §  66  odst.  2  s.ř.s.  neslouží  k  ochraně  žádných  konkrétních  subjektivních 
veřejných práv, jako je tomu v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., 
kde  soud  zkoumá  právě  míru  a  povahu  dotčení  na  subjektivních  veřejných  právech 
toho,  kdo  žalobu  podává  a  kdo  o  sobě  tvrdí,  že  byl  rozhodnutím  správního  orgánu 
dotčen na svých subjektivních  veřejných  právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 
odst.  2  s.ř.s.  byl  zaveden  k  ochraně  objektivního  práva  (zákonnosti),  a  to  ve 
specifických  případech,  kdy  to  vyžaduje  (závažný)  veřejný  zájem;  tím  je  tento 
prostředek zcela mimořádným, což se nutně musí projevit při posuzování důvodnosti 
žalobních bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.  
 
Smyslem  soudního  přezkumu  na  základě  takto  podané  žaloby  není  a  ani 
nemůže  být  realizace  neohraničeného  dozoru  nad  absolutní  správností  postupů  a 
rozhodnutí  správních  orgánů,  ani  tu  správní  soud  není  od  toho,  aby  se  v  tomto  typu 
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon 
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na 
prosazování  systémových  opatření,  byť  by  ohledně  jejich  nezbytnosti  
v  rámci  moci  výkonné  panovala  shoda,  či  na  všeobecné  revizi  licenčních  řízení 
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah 
mezi  žalovaným  a  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  přitom  rozhodoval-li  žalovaný  o 
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především 
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo 

pokračování                                               - 5 -                                                   62 A 109/2013 
 
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo 
vyhověno,  neexistoval  prvek  jakékoli  vnější  kontroly  nad  procesem  rozhodování  o 
udělení  licence,  a  tedy  ani  nad  jeho  výsledkem  (osoba  zúčastněná  na  řízení  ani 
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), 
„otevření  případu“  na  samém  konci  tříleté  lhůty  pro  podání  žaloby  ve  smyslu  §  66 
odst.  2  s.ř.s.  za  situace,  kdy  v mezidobí  především  žalovaný  nevyužil  možnosti 
přezkumného  řízení  či  obnovy  řízení  dané  správním  řádem  a  kdy  již  jsou  právní 
vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do 
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě 
zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence.  Takové  narušení  právní  jistoty  by  tedy  muselo 
být  vyváženo  vskutku  závažným  důvodem,  který  by  vyvážil  rizika  a  negativní 
důsledky  zpětného  přehodnocení  právních  vztahů  založených  rozhodnutím  o  udělení 
licence.  
 
Za  této  situace  musí  být  nutným  východiskem  zdejšího  soudu  i  imperativ 
Nejvyššího správního soudu plynoucí z jeho rozsudku ze dne 2.7.2010 ve věci sp. zn. 
7 As 21/2010, v němž kasační soud akcentuje, že zvláště v případech čistě vertikálních 
vztahů (konkrétně vztahů stát – jednotlivec), v nichž byly nezákonnými rozhodnutími 
založena  oprávnění  nebo  výhody  jednotlivce  oproti  stavu,  který  měl  podle 
objektivního  práva  nastat,  avšak  který  v důsledku  nezákonnosti  nenastal,  je  nutno 
prvek právní jistoty za naplnění nutného vstupního předpokladu existence dobré  víry 
jednotlivce,  resp.  za  neexistence  skutečností  opravňujících  k závěru,  že  dobrá  víra 
dána není, pokládat za kardinální a ustoupit od její ochrany pouze za situace ohrožení 
vskutku  závažného  veřejného  zájmu,  neboť  je  věcí  státu,  aby  ve  správních  řízeních, 
která vede, nechyboval, a pokud ano, aby zásadně sám nesl následky svých pochybení. 
Kupř. podle nálezu Ústavní soudu ze dne 9.10.2003 ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01 či 
podle  rozsudku  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  22.7.2011  ve  věci  sp.  zn.  7  As 
26/2011 musí být podstatou uplatňování veřejné moci kromě jiného také princip dobré 
víry  jednotlivce  ve správnost  aktů  veřejné  moci  a  ochrana  dobré  víry  v nabytá  práva 
konstituovaná  akty  veřejné  moci,  přitom  princip  dobré  víry  působí  bezprostředně 
v rovině  subjektivního  práva  jako  jeho  ochrana,  v rovině  objektivní  se  pak  projevuje 
jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci.  
 
Právě  uvedená  východiska,  byť  plynou  z rozhodovací  praxe  ve  věcech  nikoli 
zcela  shodných  s věcí  nyní  posuzovanou,  se  nutně  uplatní  obecně  –  a  tím  spíše  pak 
v nyní  posuzované  věci  konkrétně  při  presumovaném  střetu  principu  dobré  víry 
jednotlivce  (držitele  licence)  na  straně  jedné  a  žalobcem  dovozeného  závažného 
veřejného  zájmu  na  „prověření  podmínek“,  za  nichž  měla  být  dobrá  víra  jednotlivce 
nastolena, na straně druhé.  
 
Závěr  o  důvodnosti  žaloby  by  tak  měl  být  podle  přesvědčení  zdejšího  soudu 
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna 
či  vyvrácena  zjištění  žalovaného,  jež  učinil  z obsahu  správního  spisu  a  jež  se  stala 

pokračování                                               - 6 -                                                   62 A 109/2013 
 
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba 
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou 
z  důkazů  získaných  v součinnosti  s  orgány  činnými  v  trestním  řízení,  případně  z 
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní 
pravdivost  skutkových  podkladů,  z  nichž  vyšel  správní  orgán,  a  to  za  situace,  kdy 
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, 
které tato žaloba napadá,  měl soud přistoupit v případě  jiných obdobně  významných 
zjištění  indikujících  důvodné  pochybnosti  v tom  směru,  že  toto  rozhodnutí  vůbec 
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo 
že  je  jejich  splnění  zamlženo  natolik  významně,  že  zjištění,  k nimž  soud  dospěje, 
nemohou opravňovat  k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence  ve 
správnost rozhodnutí o udělení licence.    
 
Žalobce v žalobě zpochybňuje udělení licence poukazem na vady a nedostatky 
obsahu  a  náležitostí  skutkových  podkladů,  které  argumentačně  dovozuje  přímo  z 
těchto  skutkových  podkladů,  jak  jsou  obsaženy  ve  správním  spise.  Zdejší  soud  tedy 
důvodnost  jednotlivých  žalobních  bodů  posuzoval  na  základě  skutkového  stavu 
zachyceného  v  listinách  obsažených  ve  správním  spisu,  které  byly  podkladem 
rozhodnutí o udělení licence. 
  
Nejprve je třeba zabývat se otázkou pravosti revizní zprávy vyhotovené Janem 
KXXXXX,  jak  je  založena  ve  správním  spisu.  V průběhu  řízení  před  soudem  totiž 
žalobce  zdejšímu  soudu  doručil  návrhy  na  doplnění  dokazování  emailovou 
korespondencí  mezi  policií  a  Janem  KXXXXX,  zkušebním  a  revizním  technikem, 
který měl podle správního spisu vyhotovit zprávu o výchozí revizi ze dne 15.10.2010, 
a záznamem o dne 27.1.2015 policii podaném vysvětlení tohoto technika, z nichž má 
plynout jeho vyjádření, že tuto zprávu nevyhotovil. Otázka pravosti revizní zprávy, jež 
byla nastolena poprvé podáním žalobce doručeným soudu dne 14.1.2015 (první návrh 
na  dokazování),  následně  podáním  žalobce  doručeným  soudu  dne  13.2.2015  (druhý 
návrh na dokazování) a poté argumentací žalobce na jednání soudu uskutečněném dne 
23.4.2015, se ovšem zcela míjí s uplatněnými žalobními body.  
 
Žalobce  totiž  v žalobě  žádné  tvrzení  ve  vztahu  k pravosti  revizní  zprávy 
neuváděl,  a  to  ani  v nejobecnějších  rysech.  Žádný  z uplatněných  žalobních  bodů  se 
tedy  otázky  pravosti  revizní  zprávy  netýkal.  V rámci  žalobních  bodů  týkajících  se 
údajného  nedoložení  splnění  technických  předpokladů  pro  udělení  licence  žalobce 
namítal  ve  vztahu  k revizní  zprávě  toliko  to,  že  revizní  zpráva  postrádá  údaje  o 
provedeném  měření  a  zahrnuje  pouze  hodnocení  výsledků  měření,  že  revizní  zpráva 
nehodnotí  veškeré  instalace  energetického  zařízení,  neboť  se  vztahuje  pouze  k NN 
instalacím,  nikoli  k VN  instalacím,  a  že  v revizní  zprávě  je  zmiňováno,  že  venkovní 
prostory  představují  prostředí  zvláště  nebezpečné,  k čemuž  pak  osoba  zúčastněná  na 
řízení nepředložila stanovisko Technické inspekce České republiky.  
  

pokračování                                               - 7 -                                                   62 A 109/2013 
 
Přestože  zdejší  soud  chápe,  že  podezření  žalobce  ohledně  pravosti  revizní 
zprávy  bylo  pojato  zřejmě  až  v průběhu  roku  2014  (poprvé  může  být  podáváno 
z elektronické  korespondence  mezi  policií  a  Janem  KXXXXX  vedené  ve  dnech 
17.9.2014 a 18.9.2014) a přestože zdejší soud též dostatečně vnímá, že pochybnosti o 
pravosti  této  zprávy  zjištěné  v době  běžícího  řízení  před  zdejším  soudem  by  zřejmě 
neměly zůstat nepovšimnuty, žádné závěry z nich nemůže zdejší soud učinit v případě, 
že nebyly důvodem pro podání žaloby  ve  veřejném zájmu a nebyly  ve lhůtě pro její 
podání  ani  okrajově  zmiňovány.  Tyto  žalobcem  dodatečně  (po  podání  žaloby  a  po 
uplynutí lhůty k vymezení žalobních bodů a k jejich rozšíření) zjištěné pochybnosti by 
se  zřejmě  měly  promítnout  v dalším  postupu  samotného  žalobce  mimo  řízení  v nyní 
posuzované věci u zdejšího soudu.   
 
Podle  §  75  odst.  2  s.ř.s.  totiž  soud  napadené  výroky  rozhodnutí  přezkoumá 
v mezích  uplatněných  žalobních  bodů.  Podle  §  71  odst.  1  písm.  d)  s.ř.s.  musí  žaloba 
obsahovat  žalobní  body,  z nichž  musí  být  patrno,  z jakých  skutkových  a  právních 
důvodů  považuje  žalobce  napadené  výroky  rozhodnutí  za  nezákonné  nebo  nicotné. 
Podle § 71 odst. 2 s.ř.s. může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě 
pro  podání  žaloby.  Tato  pravidla  se  uplatní  bez  ohledu  na  to,  kdo  žalobu  podává. 
V případě  žaloby  podávané  osobou  aktivně  legitimovanou  podle  §  65  s.ř.s.  tato 
pravidla  vyjadřují  zásadu  dispoziční  a  koncentrační,  jež  mají  zabránit  tomu,  aby  ten, 
kdo žalobu podává, mohl nekonečně, podle průběžných výsledků řízení před soudem 
či  podle  jiných  dodatečných  zjištění,  svoji  skutkovou  a  právní  argumentaci  měnit, 
v případě žaloby podávané osobou aktivně legitimovanou podle § 66 odst. 2 s.ř.s. tato 
pravidla  míří  především  k dodržení  zásady  právní  jistoty  ostatních  osob  – 
v posuzované  věci především toho, komu práva plynoucí z rozhodnutí, jež je podle § 
66 odst. 2 s.ř.s. napadáno, byla založena.         
 
Podle  §  72  odst.  2  s.ř.s.  je  v případě  žaloby  podávané  nejvyšším  státním 
zástupcem  podle  §  66  odst.  2  s.ř.s.  tuto  žalobu  třeba  podat  do  tří  let  od  právní  moci 
rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, a nenabývá-li rozhodnutí právní moci, od 
doručení rozhodnutí poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat. 
Žalobou napadené rozhodnutí o udělení licence nabylo právní moci dne 21.12.2010 a 
přestože žaloba byla podána včas, lhůta pro její podání a pro případné její rozšíření o 
další žalobní body uplynula dne 21.12.2013.  
 
Jestliže tedy otázka pravosti zprávy o výchozí revizi nebyla předmětem žádného 
ze  žalobních  bodů,  jež  byly  uplatněny  v žalobě  (ve  lhůtě  pro  její  podání),  nejde  o 
otázku,  jíž  by  se  zdejší  soud  mohl  zabývat  a  jejíž  řešení  by  mohlo  přivodit  zrušení 
napadeného  rozhodnutí.  Pak  se  tedy  zdejší  soud  žalobním  bodem  směřujícím  proti 
pravosti této zprávy pro jeho opožděnost nemohl zabývat. Má-li být žalobcův návrh na 
doplnění dokazování ze dne 14.1.2015 a následný návrh ze dne 13.2.2015 ve spojení 
s vyjádřením  žalobce  na  jednání  soudu,  jež  proběhlo  dne  23.4.2015,  pokládán  za 
upřesnění žalobních bodů, pak jím oba návrhy na dokazování být nemohou. Tvrdil-li 

pokračování                                               - 8 -                                                   62 A 109/2013 
 
žalobce na jednání soudu, že otázku pravosti revizní zprávy lze podřadit pod žalobní 
bod  napadající  absenci  měření,  jež  by  bylo  zachyceno  v revizní  zprávě,  pak  tento 
názor  zdejší  soud  nesdílí;  jde  o  dvě  zcela  samostatné  otázky  se  zcela  odlišnou 
skutkovou  i  právní  argumentací.  Mají-li  být  oba  uvedené  návrhy  žalobce  rozšířením 
žalobních bodů, pak k němu došlo opožděně.        
 
Pokud  jde  o  jednotlivé  v žalobě  (včas)  uplatněné  žalobní  body,  pak  je  třeba 
předeslat, že předmětem přezkumu je rozhodnutí o udělení licence, tedy rozhodnutí o 
udělení  oprávnění  k podnikání,  nikoli  rozhodnutí  opravňující  osobu  zúčastněnou  na 
řízení  uvést  energetické  zařízení  do  provozu.  Shodně  na  licenční  řízení  nahlížel 
Nejvyšší  správní  soud  v  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009  ve  věci  sp.  zn.  8  As  18/2008, 
zdůraznil  přitom,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  k  podnikatelské 
činnosti (tam v oblasti plynárenství) a že právo uvést zařízení do provozu a nadále jej 
provozovat  ke  konkrétnímu  věcnému  účelu  (tam  k  úpravě  plynu)  rozhodnutí 
žalovaného  v  řízení  meritorně  nezakládá.  K  povolení  provozu  zařízení  (tam 
plynárenského) byl příslušný správní orgán odlišný od žalovaného. Podle Nejvyššího 
správního  soudu  řízení  o  udělení  licence  „…není  založeno  na  správním  uvážení 
správního orgánu, který by se mohl pohybovat volně v zákonem vytyčených hranicích. 
Právní  úprava  stanoví  přesně  požadavky,  které  musí  žadatel  o  licenci  splnit;  na 
druhou  stranu  však  nedává  správnímu  orgánu  možnost  např.  ve  veřejném  zájmu 
licenci  po  splnění  zákonných  požadavků  neudělit.  Důvodová  zpráva  k  energetickému 
zákonu a ostatně sama logika věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona 
k  živnostenskému  oprávnění.  Specialita  této  regulace  a  tedy  vynětí  z  obecné  úpravy 
živností  je  dána  jen  strategickým  významem  energetiky  pro  chod  národního 
hospodářství  a  životní  úroveň  obyvatelstva…Znamená  to,  že  při  splnění  zákonem 
stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či 
nikoliv…“
. To je východisko využitelné i ve vztahu k nyní posuzované věci.  
 
Žalobce  tvrdí,  že  v řízení  o  udělení  licence  mělo  být  doloženo  stanovisko 
Technické inspekce České republiky a nebylo-li, nebylo doloženo splnění technických 
předpokladů  k zajištění  výkonu  licencované  činnosti  –  a  tedy  licence  neměla  být 
udělena.   
 
Podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady  
k  zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Fyzická  nebo  právnická  osoba  žádající  
o  udělení  licence  je  povinna  doložit  vlastnické  nebo  užívací  právo  k  energetickému 
zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti.  Není-li  žadatel  o  licence 
vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického 
zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, 
na  kterou  má  být  licence  udělena.  Energetické  zařízení  musí  mít  technickou  úroveň 
odpovídající  právním  předpisům  a  technickým  normám.  Finanční  předpoklady  není 
povinen  prokazovat  žadatel  o  licenci  na  výrobu  elektřiny,  pokud  bude  instalovaný 

pokračování                                               - 9 -                                                   62 A 109/2013 
 
elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu 
tepelné  energie,  pokud  bude  instalovaný  tepelný  výkon  zdroje  tepelné  energie  nižší 
než 1 MW. 
 
Podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona se k žádosti o udělení licence 
připojí doklady prokazující finanční a technické předpoklady.  
 
Podle § 9 písm. a)  vyhlášky 426/2005  Sb. se u nových energetických zařízení 
technické  předpoklady  prokazují  územním  souhlasem,  kolaudačním  rozhodnutím, 
oznámením  záměru  započít  s  užíváním  stavby  stavebnímu  úřadu  a  současně 
prohlášením  žadatele,  že  stavební  úřad  užívání  stavby  nezakázal,  nebo  kolaudačním 
souhlasem,  a  dále  dokladem  prokazujícím  splnění  požadavků  k  zajištění  bezpečnosti 
práce (zpráva o revizi) stanovených zvláštním právním předpisem. 
 
Z  energetického  zákona  ve  spojení  s vyhláškou  č.  426/2005  Sb.  vyplývá,  že 
posouzení požadavků zvláštních právních předpisů na uvedení energetického zařízení 
do  provozu  (a  s  tím  související  otázka  doložení  všech  závazných  stanovisek)  není 
předmětem licenčního řízení. Technické předpoklady dokládá žadatel o licenci jednak 
rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  kromě  toho  dokladem  prokazujícím  splnění 
požadavků  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o  revizi)  stanovených  zvláštním 
právním  předpisem.  Zákonodárce  odkázal  v  poznámce  pod  čarou,  která  jako 
nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová pomůcka, na § 6c odst. 1 
písm. a) zákona č. 174/1968  Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, 
podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při uvádění do provozu a 
při provozování  vyhrazených technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení 
prohlídek,  revizí  a  zkoušek  ve  stanovených  případech;  při  výrobě  vyhrazených 
tlakových  zařízení,  nevztahuje-li  se  na  ně  platné  nařízení  vlády  vydané  k  provedení 
zvláštního zákona. Z citovaných ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně 
zmiňuje  pro  účely  licenčního  řízení  doložení  zprávy  o  revizi,  nevyplývá,  že  by  měl 
žadatel o licenci nutně dokládat ještě stanovisko Technické inspekce České republiky. 
 
V  licenčním  řízení  je  tedy  žadatel  o  licenci  povinen  pouze  doložit  splnění 
technických  požadavků  rozhodnutím  stavebního  úřadu  a  dokladem  prokazujícím 
zajištění revize energetického zařízení  ve  vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. 
povinné důkazy, předkládané spolu se žádostí o udělení licence. V rozsudku ze dne 3. 
8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008 Nejvyšší správní soud vyložil podstatu licenčního 
řízení a rozhodnutí  o udělení licence tak, že  toto rozhodnutí právo uvést energetické 
zařízení do provozu a nadále jej provozovat in merito nezakládá. Příslušným orgánem 
státní správy k povolení provozu energetického zařízení tohoto typu je stavební úřad. 
Nelze přijmout argumentaci, že by v licenčním řízení měla být meritorně posuzována 
problematika, která spadá do kompetencí jiného orgánu státní správy; již s ohledem na 
to  nelze  z  výše  citované  právní  úpravy  dovodit  oprávnění  žalovaného  posuzovat  v 
licenčním  řízení  technickou  dokumentaci  energetického  zařízení  z toho  hlediska,  do 

pokračování                                               - 10 -                                                   62 A 109/2013 
 
jaké  třídy  ve  smyslu  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.  spadá,  a  to  obzvláště  za  situace,  kdy 
stavební úřad jeho zkušební provoz za stanovených podmínek již povolil. Odpověď na 
tuto  otázku  poskytuje  technická  dokumentace  stavby  energetického  zařízení  (nikoli 
tedy revizní zpráva) a tu musel mít k dispozici stavební úřad při svém rozhodování. 
 
Aniž  by  tedy  zdejší  soud  musel  dokazovat  vyjádřením  Technické  inspekce 
České  republiky,  jak  žalobce  navrhoval  (bez  ohledu  na  to,  že  žalobce  z tohoto 
vyjádření  nedovozoval  žádná  skutková  zjištění,  nýbrž  toto  vyjádření  zřejmě  mělo 
sloužit  na  podporu  žalobcovy  právní  argumentace),  nelze  souhlasit  se  žalobcem,  že 
žalovanému  nebylo  prokázáno  splnění  technických  předpokladů  k zajištění  výkonu 
licencované  činnosti,  resp.  že  by  jejich  nesplnění  vyplývalo  z nedoložení  stanoviska 
Technické inspekce České republiky. V této otázce tedy žaloba důvodná není. 
Dále  žalobce  tvrdí,  že  zpráva  o  výchozí  revizi  elektrické  instalace  postrádá 
údaje  o  provedeném  měření  a  zahrnuje  pouze  hodnocení  výsledků  měření,  a  tedy  že 
z této  zprávy  nelze  zjistit,  jak  revizní  technik  dospěl  ke  svému  závěru.  Žalobce  tu 
odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.7.1982 ve věci sp. zn. 1 Tz 13/82 
a ze dne 1.11.1972 ve věci sp. zn. 11 To 36/72 a tvrdí, že za této situace revizní zpráva 
(zpráva  o  výchozí  revizi)  nedovoluje  posoudit,  zda  v ní  uvedené  závěry  odpovídají 
provedeným měřením. 
Podle  zdejšího  soudu  taková  obsahová  náležitost  revizní  zprávy  (zprávy  o 
výchozí revizi) ze žádného právního předpisu nevyplývá. Obsahové náležitosti revizní 
zprávy  jsou  podávány  z  Přílohy  2  bodu  6  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.  Zpráva  o  revizi 
obsahuje  zejména  a)  určení  druhu  revize,  identifikaci  a  rozsah  zařízení,  b)  data 
zahájení, ukončení, vypracování a předání revizní zprávy, c) jméno, popřípadě jména a 
příjmení,  podpis  a  evidenční  číslo  revizního  technika,  d)  soupis  provedených  úkonů, 
použitých  přístrojů  a  zjištěných  závad  nebo  neshod,  e)  další  údaje  z  hlediska  stavu 
bezpečnosti zařízení a f) závěrečné zhodnocení bezpečnosti zařízení. Jde sice o výčet 
demonstrativní,  a  tedy  součástí  revizní  zprávy  mohou  být  i  náležitosti  (údaje)  jiné, 
neplyne-li  však  ze  žádného  právního  předpisu  (ani  z  Přílohy  2  bodu  6  vyhlášky  č. 
73/2010  Sb.)  povinnost  jiné  náležitosti  (údaje)  do  revizní  zprávy  uvést,  pak  jejich 
neuvedení do revizní zprávy v 15.10.2010 nemůže být pokládáno za nedostatek, který 
by vyvolával nedoložení splnění technických předpokladů pro udělení licence. 
Pokud  jde  o  náležitosti  revizní  zprávy  výslovně  uváděné  v  Příloze  2  bodu  6 
vyhlášky  č.  73/2010  Sb.,  pak  samotný  postup  provádění  revize,  jenž  je  třeba 
materializovat ve zprávě, by měl být součástí soupisu provedených úkonů, použitých 
přístrojů a zjištěných závad nebo neshod (podle písm. d/). Zpráva o revizi by tedy měla 
obsahovat  kromě  konečného  výsledku  i  soupis  úkonů,  které  revizní  technik  provedl. 
Ten  plyne  z revizní  zprávy  v tom  rozsahu,  že  bylo  provedeno  měření  izolačních 
odporů  a  zemních  odporů  a  revidováno  připojení  panelů  a  měničů,  uzemnění 
konstrukcí  a  připojení  měničů,  přitom  výsledky  podle  zprávy  odpovídají  normě. 

pokračování                                               - 11 -                                                   62 A 109/2013 
 
Použitý  přístroj  je  identifikován  jako  „Eurotest  61557“  a  vyjádření  k závadám  je 
v revizní zprávě taktéž obsaženo. 
Zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo, že ve skutkově i právně obdobných 
věcech  projednávaných  zdejším  soudem,  kde  žalobce  zpochybňuje  rozhodnutí 
žalovaného  u  udělení  licence,  správními  spisy  žalovaného  procházejí  různě  se 
odlišující zprávy o revizi – a to jak po stránce formální, tak obsahové. Tyto samotné 
odlišnosti  ještě  samy  o  sobě  nemohou  vést  k závěru  o  nedostatcích  těchto  zpráv; 
podstatné  je,  zda  zpráva  v každém  konkrétním  případě  vyhovuje  náležitostem  podle 
Přílohy  2  bodu  6  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.  Dokazovat  tak  ve  vztahu  k této  otázce 
nebylo třeba ani „obvyklým postupem“ revizních techniků, ani normami, podle nichž 
tito  technici  postupují.  Dovozuje-li  žalobce  v nyní  posuzované  věci,  že  z revizní 
zprávy nelze zjistit, „…jak revizní technik dospěl k reviznímu závěru, jakými zásadami 
se  řídil,  který  postup  zachovával,  jaké  metody  zjišťování  užil  a  které  konkrétní 
podklady  vzal  v úvahu…“
,  a  tyto  obsahové  náležitosti  dovozuje  ze  dvou  shora 
uvedených  rozhodnutí  Nejvyššího  soudu,  pak  nelze  přehlédnout,  že  ani  jedno 
z uvedených  rozhodnutí  se  nevyjadřuje  k náležitostem  revizní  zprávy  elektrických 
technických zařízení a ve vztahu k nyní posuzované věci jde o žalobcovu argumentaci 
zcela  lichou.  Rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  ze  dne  16.7.1982  ve  věci  sp.  zn.  1  Tz 
13/82 se totiž týká „revizní zprávy“, v níž Nejvyšší soud v tamní trestní věci postrádal 
uvedení  a  doložení,  jaká  mzda  náležela  jednotlivým  pracovníkům,  v jakém  rozsahu 
byla  neoprávněně  zvýšena  či  snížena  a  proč  se  tak  stalo,  a  to  za  situace,  kdy 
obžalovaným  byl  odpovědný  hospodářský  pracovník  ve  funkci  ekonoma,  který  měl 
podle  obžaloby  porušovat  mzdové  předpisy  nesprávným  přerozdělováním 
kolektivního  úkolového  výdělku,  aby  finančně  zvýhodnil  některé  pracovníky  tohoto 
úseku. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1.11.1972 ve věci sp. zn. 11 To 36/72 se 
pak  týká  „revizní  zprávy“  ohledně  příčin  vzniku  inventurně  zjištěného  manka.  Obě 
rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  se  nadto  týkají  obsahové  stránky  těchto  „revizních 
zpráv“ pro jejich použití jako důkazu pro trestní řízení.       
Vyjde-li  tedy  zdejší  soud  z náležitostí  revizní  zprávy  podle  Přílohy  2  bodu  6 
vyhlášky č. 73/2010 Sb., pak dospívá k závěru, že přijal-li žalovaný revizní zprávu ze 
dne  15.10.2010  jako  podklad  rozhodnutí,  jehož  nebylo  třeba  pro  udělení  licence 
doplňovat,  nelze  mu  nic  vytýkat.  Akceptaci  uvedené  revizní  zprávy  (bez  jakýchkoli 
výzev k jejímu doplnění) žalovaným nelze pokládat za vadu, pro kterou by jeho postup 
neměl  obstát  –  a  pro  kterou  by  tedy  mělo  být  rozhodnutí  o  udělení  licence  pro 
nedoložení  splnění  technických  předpokladů  zrušeno.  Pak  nebylo  třeba  ke  splnění 
technických  předpokladů  pro  výkon  licencované  činnosti,  jež  by  mělo  plynout 
z revizní  zprávy,  dokazovat  dalšími  zprávami,  které  měla  osoba  zúčastněná  na  řízení 
v době rozhodování o udělení licence údajně k dispozici a nepředložila je žalovanému 
údajně jen proto, že k tomu nebyla žalovaným vyzvána.     

pokračování                                               - 12 -                                                   62 A 109/2013 
 
Žalobce  tedy  ve  vztahu  k obsahu  revizní  zprávy  zkreslenou  intepretací  dvou 
rozhodnutí  Nejvyššího  soudu  dovozuje  povinnost,  jež  ze  žádného  právního  předpisu 
neplyne. Nadto stěží lze pro účely licenčního řízení před žalovaným dovozovat, že by 
skutková  zjištění  ohledně  naměřených  hodnot,  k nimž  zkušební  a  revizní  technik 
dospěl, a způsob, jak k nim dospěl, měla a mohla být předmětem jakéhokoli ověřování 
(a případného zpochybňování) ze strany žalovaného.       
 
Dále  žalobce  tvrdí,  že  uvedená  zpráva  nehodnotí  veškeré  instalace 
energetického  zařízení,  neboť  se  vztahuje  pouze  k NN  instalacím,  nikoli  k VN 
instalacím, a tedy žalovaný při rozhodování o udělení licence nemohl uzavřít, že osoba 
zúčastněná na řízení doložila splnění technických předpokladů k zajištění licencované 
činnosti. 
 
Ani  v této  otázce  nedává  zdejší  soud  žalobci  zapravdu,  neboť  požadavek  na 
revizi  elektrické  instalace  VN  části  systému  ze  žádného  právního  předpisu  neplyne, 
nadto nejde ani požadavek rozumně dovoditelný. Je nepochybné, že smyslem doložení 
splnění  technických  předpokladů  pro  udělení  licence  je  doložení  toho,  že  žadatel 
disponuje  konkrétním  energetickým  zařízením,  které  lze  bezpečně  a  spolehlivě 
využívat – v posuzované věci k výrobě elektřiny v její výrobně. Výrobnou elektřiny je 
podle  §  2  odst.  2  písm.  a)  bodu  20  energetického  zákona  energetické  zařízení  pro 
přeměnu různých forem energie na elektřinu, zahrnující všechna nezbytná zařízení. Ve 
vztahu k takové výrobně elektřiny se tedy pro účely licenčního řízení předkládá revizní 
zpráva podle § 7 odst. 4 písm. d) energetického zákona a § 9 vyhlášky č. 426/2005 Sb. 
VN částí (tedy ve skutečnosti přípojkou do stanice vysokého napětí) je přitom podle § 
2 odst. 2 písm. a) bodu  3 energetického zákona zařízení,  které začíná odbočením od 
spínacích  prvků  nebo  přípojnic  v elektrické  stanici  a  mimo  ni  odbočením  od  vedení 
přenosové  nebo  distribuční  soustavy  a  je  určeno  k připojení  odběrného  elektrického 
zařízení. Tato přípojka tedy není samotným zařízením využívaným k výrobě elektřiny 
ani  jeho  součástí;  je  totiž  vymezována  samostatně  a  od  zařízení  k výrobě  elektřiny 
odlišně.  Prokazovat  splnění  technických  předpokladů  pro  přípojku  by  též 
nekorespondovalo  s tím,  že  ve  vztahu  k této  přípojce  není  třeba  podle  §  4 
energetického  zákona  prokazovat  vlastnické  ani  užívací  právo  (není-li  samotným 
zařízením využívaným k výrobě elektřiny ani jeho součástí). 
 
Jestliže tedy osoba zúčastněná na řízení žalovanému  v řízení o udělení licence 
doložila  revizní  zprávu  k NN  části  fotovoltaické  elektrárny,  nebylo  důvodu  trvat  na 
doložení  obdobné  revize  pro  přípojku  (pro  VN  část).  Je  přitom  nerozhodné,  že 
kolaudační  souhlas  Městského  úřadu  ve  Slavkově  u  Brna  ze  dne  6.12.2010,  č.j. 
SÚ/20326-10/5593-2010/Sv, vymezoval fotovoltaickou elektrárnu tak, že její součástí 
je  i  přípojka  VN  a  trafostanice.  Požadavky  na  doložení  listin  podle  energetického 
zákona nemohou být bez výslovné zákonné (či alespoň podzákonné) opory směšovány 
s požadavky  na  doložení  listin  ke  kolaudačnímu  souhlasu,  resp.  obecně  s požadavky 
plynoucími ze stavebního práva. Obsahové náležitosti  kolaudačního souhlasu plynou 

pokračování                                               - 13 -                                                   62 A 109/2013 
 
podle § 122 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění účinném do 
31.12.2012, z prováděcího právního předpisu, konkrétně z § 12  vyhlášky č. 526/2006 
Sb.,  podle  níž  kolaudační  souhlas  musí  obsahovat  též  označení  a  místo  stavby. 
Stavbou se přitom podle § 2 odst. 3 stavebního zákona rozumí veškerá stavební díla, 
která  vznikají  stavební  nebo  montážní  technologií,  bez  zřetele  na  jejich  stavebně 
technické provedení, použité stavební výrobky, materiály a konstrukce, na účel využití 
a dobu trvání.  
 
Je-li  tedy  předmět  kolaudačního  souhlasu  (stavba)  definován  (mimo  jiné)  pro 
řízení o kolaudačním souhlasu jinak než výrobna elektřiny pro účely licenčního řízení, 
nelze  automaticky  dovozovat,  že  zahrnutí  VN  části  fotovoltaické  elektrárny  do 
kolaudačního souhlasu nutně znamená nutnost revize této části (její zahrnutí do revize 
a do zprávy o ní) pro účely řízení o udělení licence. Zřetelný zákonný požadavek na to, 
aby zpráva o revizi se týkala též VN části fotovoltaického systému, chybí, a nelze tak 
dovozovat, že jejím nedoložením nebyly splněny podmínky pro udělení licence.  
 
Proto nebylo třeba nad rámec obsahu správního spisu dokazovat ani okolnostmi 
údajného doručení druhé a třetí zprávy o výchozí revizi (ze dne 1.12.2010 a 7.12.2010) 
žalovanému ani jejich obsahem.     
V. Závěr   
Zdejší  soud  tedy  žalobu  v žádném  z uplatněných  žalobních  bodů  neshledal 
důvodnou,  nad  rámec  uplatněných  žalobních  bodů  přitom  zdejší  soud  nezjistil  vadu, 
k níž by musel přihlédnout ze své úřední povinnosti. Proto byla žaloba jako nedůvodná 
podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítnuta.  
VI. Náklady řízení 
O  nákladech  řízení  soud  rozhodl  podle  §  60  odst.  1  s.ř.s.,  podle  něhož 
nestanoví-li tento zákon jinak,  má účastník,  který měl  ve  věci plný úspěch, právo na 
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který 
ve  věci úspěch neměl. Žalobce nebyl  ve  věci úspěšný,  a proto  mu právo na náhradu 
nákladů  řízení proti žalovanému nenáleží; to  by formálně  mohlo náležet  žalovanému 
(byť  ten  ve  skutečnosti  nebyl  k  žalobci  v  nikterak  kontradiktorním  postavení),  tomu 
však především žádné náklady vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle 
obsahu soudního spisu nevznikly, a proto zdejší soud rozhodl tak, že žalovanému se 
náhrada nákladů řízení nepřiznává. 
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo na 
náhradu  nákladů  řízení  o  žalobě.  Osoba  zúčastněná  na  řízení  má  právo  na  náhradu 
pouze těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud 
uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na návrh přiznat i 
náhradu  dalších  nákladů  řízení  (§  60  odst.  5  s.ř.s.).  V  daném  případě  však  žádná  z 

pokračování                                               - 14 -                                                   62 A 109/2013 
 
těchto zákonem předvídaných situací podle zdejšího soudu nenastala; žádná povinnost 
nebyla  soudem  osobě  zúčastněné  na  řízení  uložena  a  spočívalo-li  posouzení 
důvodnosti  žaloby  v hodnocení  otázek  právních  za  situace,  kdy  žádného  procesního 
stanoviska osoby zúčastněné na řízení nebylo nezbytně třeba a kdy ani žádná procesní 
aktivita  osoby  zúčastněné  na  řízení  přímo  nepřivodila  závěr  o  nedůvodnosti  žaloby, 
neshledal  soud  k výjimečnému  přiznání  náhrady  nákladů  řízení  osobě  zúčastněné  na 
řízení důvod; ta ostatně o přiznání náhrady nákladů řízení ani nežádala.    
P o u č e n í : 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne 
jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího 
správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje 
Nejvyšší správní soud. 
Lhůta  pro  podání  kasační  stížnosti  končí  uplynutím  dne,  který  se  svým 
označením  shoduje  se  dnem,  který  určil  počátek  lhůty  (den  doručení  rozhodnutí). 
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty 
nejblíže  následující  pracovní  den.  Zmeškání  lhůty  k  podání  kasační  stížnosti  nelze 
prominout. 
Kasační  stížnost  lze  podat  pouze  z  důvodů  uvedených  v  §  103  odst.  1  s.ř.s.  a 
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž 
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy 
mu bylo rozhodnutí doručeno. 
V  řízení  o  kasační  stížnosti  musí  být  stěžovatel  zastoupen  advokátem;  to 
neplatí,  má-li  stěžovatel,  jeho  zaměstnanec  nebo  člen,  který  za  něj  jedná  nebo  jej 
zastupuje,  vysokoškolské  právnické  vzdělání,  které  je  podle  zvláštních  zákonů 
vyžadováno pro výkon advokacie. 
V Brně dne 23. dubna 2015 
  
Za správnost vyhotovení:                                         JUDr. David Raus, Ph.D.,v.r. 
Romana Lipovská                                                              předseda senátu