Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 62A 102/2013'.


    
    
 
 
 
 
 
 
 
    62A 102/2013-126 
 
 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
Krajský  soud  v Brně  rozhodl  v senátě  složeném  z  předsedy  JUDr.  Davida 
Rause,  Ph.D.  a  soudců  Mgr.  Kateřiny  Kopečkové,  Ph.D.  a  Mgr.  Petra  Šebka 
v právní  věci žalobce:  nejvyšší státní  zástupce,  se sídlem  Jezuitská  4, Brno, proti 
žalovanému:  Energetický  regulační  úřad,  se  sídlem  Masarykovo  náměstí  5, 
Jihlava,  za  účasti:  SOLEK  V s.r.o.,  se  sídlem  Spálená  92/21,  Praha,  zastoupený 
JUDr.  Tomášem  Sokolem,  advokátem  se  sídlem  Sokolská  60,  Praha,  
o  žalobě  proti  rozhodnutí  Energetického  regulačního  úřadu  ze  dne  29.  11.  2010,  
č.j. 12215-10/2010-ERU, a ze dne 19. 10. 2011, č.j. 05565-4/2011-ERU, 
t a k t o: 
 
I. 
Žaloba se zamítá
 
II. 
Žalobce ne má právo na náhradu nákladů řízení.  
 
III. 
Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.  
 
IV. 
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. 
 
 

pokračování  
- 2 - 
                            62 A 102/2013 
 
O d ů v o d n ě n í: 
 
Žalobce  se  z  důvodu  shledání  závažného  veřejného  zájmu  domáhá  zrušení 
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2010, č.j. 12215-10/2010-ERU, kterým byla 
společnosti SOLAR efekt s.r.o. udělena licence na výrobu elektřiny na dobu 25 let, 
se    vznikem  oprávnění  a  termínem  zahájení  výkonu  licencované  činnosti  ke  dni 
nabytí právní  moci rozhodnutí, na celkový instalovaný sluneční  výkon 1,598 MW 
pro  provozovnu  fotovoltaické  elektrárny  Unhošť  (dále  jen  „FVE  Unhošť“), 
vymezenou  na  pozemku  parc.  č.  392/6,  v katastrálním  území  Unhošť.  Žalobce  se 
též domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2011, č.j. 05565-4/2011-
ERU, kterým se mění obchodní firma držitele licence na SOLEK V s.r.o. (dále jen 
„osoba zúčastněná na řízení“).  
I. Shrnutí žaloby 
 
Žalobce  namítá,  že  pro  vydání  žalobou  napadených  rozhodnutí  nebyly 
splněny  podmínky  stanovené  zákonem  č.  458/2000  Sb.,  o  podmínkách  podnikání  
a  o  výkonu  státní  správy  v  energetických  odvětvích  a  o  změně  některých  zákonů,  
ve  znění  do  31.  12.  2010  (dále  jen  „energetický  zákon“),  a  prováděcí  vyhláškou 
k energetickému  zákonu  č.  426/2005  Sb.,  o  podrobnostech  udělování  licencí  pro 
podnikání v energetických odvětvích (dále jen „vyhláška č. 426/2005 Sb.“). 
Ve vztahu k rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 11. 2010, č.j. 12215-10/2010-
ERU (dále jen „rozhodnutí o udělení licence“), žalobce namítá, že z revizní zprávy 
revizního  technika  Ing.  Roberta  PXXXXX  ze  dne  19.  11.  2010  se  podává,  že 
venkovní elektrická instalace je prostorem zvlášť nebezpečným. Nepochybně se tak 
v případě FVE Unhošť jedná podle žalobce o vyhrazené elektrické zařízení. Mají-li 
venkovní  prostory  povahu  prostoru  zvlášť  nebezpečného,  pak  se  jedná  ve  smyslu 
přílohy  č.  1  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.,  o  stanovení  vyhrazených  elektrických 
technických zařízení, jejich zařazení do tříd a skupin a o bližších podmínkách jejich 
bezpečnosti  (dále  jen  „vyhláška  č.  73/2010  Sb.“),  o  vyhrazené  zařízení  třídy  
I. skupiny B, jehož montáž je třeba oznámit organizaci státního odborného dozoru  
a  k  jehož  uvedení  do  provozu  je  nutné  stanovisko  organizace  státního  odborného 
dozoru, resp. Technické inspekce České republiky (dále jen „Technická inspekce“). 
Nebylo-li  předmětné  stanovisko  předloženo,  nelze  uzavřít,  že  byly  splněny 
technické předpoklady ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona.  
 Žalobce  dále  poukazuje  na  to,  že  licence  byla  udělena  na  dobu  25  let.  Pro 
takové  rozhodnutí  ale  ve  správním  spisu  chybí  podklady,  neboť  v řízení  bylo 
doloženo  oprávnění  užívat  energetické  zařízení  jen  na  dobu  zkušebního  provozu, 
tedy  do  31.  3.  2011,  jak  vyplývá  z  rozhodnutí  Městského  úřadu  Unhošť  (dále  jen 
„stavební úřad“) ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. Výst. 5898/10-Hor, č.j. 6011/10/Výst. 
Žalobce  dále  namítá,  že  rozhodnutí  žalovaného  ze  dne  10.  12.  2010,  
č.j. 14146-9/2010/ERU (dále jen „rozhodnutí o změně licence“), formálně mění celé 
rozhodnutí  o  udělení  licence,  byť  žalovaný  rozhodoval  toliko  na  základě  listin 

pokračování  
- 3 - 
                            62 A 102/2013 
vztahujících  se  k údaji,  který  byl  změněn.  Není  tak  zřejmé,  proč  žalovaný  zvolil 
právě takovou formu rozhodnutí o změně licence. Při absenci záznamu  ve smyslu  
§  53  odst.  6  správního  řádu  nelze  podle  žalobce  zjistit,  jaké  důkazy  byly  ve 
správním řízení provedeny a zda žalovaný vycházel i z jiných než ve správním spise 
žurnalizovaných  listin  (např.  z listin  týkajících  se  udělení  licence).  Z  rozhodnutí  
o  změně  licence  není  zřejmé,  v  jakém  rozsahu  se  dotýká  rozhodnutí  o  udělení 
licence,  když  obsahuje  kompletní  výrok,  jako  by  bylo  rozhodováno  o  udělení 
licence poprvé, a není tak ani zřejmé, zda zcela nahrazuje předchozí rozhodnutí o 
udělení  licence,  anebo  je  nahrazuje  jen  v  tom  rozsahu,  kde  bylo  materiálně 
prováděno  řízení  o  změně.  Podle  žalobce  tak  není  ani  zřejmé,  v  jakém  rozsahu 
nastaly účinky ve smyslu § 102 odst. 9 správního řádu. Rozhodnutí o změně licence 
je  tak  z  tohoto  důvodu  nepřezkoumatelné  pro  nesrozumitelnost  a  nedostatek 
skutkových důvodů. 
V replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení ve vztahu k nutnosti doložit 
stanovisko Technické inspekce žalobce mimo jiné uvedl, že povaha vnějších vlivů 
by  měla  primárně  vyplývat  z projektové  dokumentace,  resp.  protokolu  o  určení 
vnějších vlivů. Vyhotovení tohoto protokolu projektová dokumentace FVE Unhošť 
předpokládala.  Tento  protokol  však  v licenčním  řízení  předložen  nebyl  a  patrně 
podle žalobce do konce roku 2010 nebyl ani vyhotoven. 
Z výše  uvedených  důvodů  se  žalobce  domáhá  zrušení  obou  žalobou 
napadených rozhodnutí. Žalobce setrval na svém procesním postoji po celou dobu 
řízení před zdejším soudem.  
II. Shrnutí vyjádření žalovaného 
Žalovaný uvedl, že s ohledem na systémová a personální opatření s podporou 
vlády a prezidenta ČR k zajištění revize licenčních spisů, jejichž součástí je i podání 
žaloby nejvyššího státního zástupce, ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela 
na úvaze soudu. 
III. Shrnutí vyjádření osoby zúčastněné na řízení  
 
Osoba  zúčastněná  na  řízení  především  zpochybňuje  existenci  závažného 
veřejného zájmu na podání žaloby, které je pro ni naprosto překvapivé, neboť, ať už 
ze  strany  žalovaného,  tak  jiných  orgánů  veřejné  správy,  nebyla  žalobou  napadená 
rozhodnutí v minulosti jakkoli zpochybňována. Považuje za protiústavní judikatorní 
trend, že soud nemůže přezkoumávat úvahu nejvyššího státního zástupce o tom, zda 
je na podání žaloby dán závažný veřejný zájem, a to i s ohledem na dobu tří let, po 
kterou  je  možno  žalobu  podat;  osoba  zúčastněná  na  řízení  v této  souvislosti 
akcentuje  možný  dopad  případného  zrušení  žalobou  napadených  rozhodnutí  do 
jejích práv nabytých v dobré víře.  
Osoba  zúčastněná  na  řízení  poukazuje  na  nepříliš  důslednou,  vágní  a  spíše 
jen  formální  obranu  žalovaného  proti  žalobě,  která  je  paradoxně  prostá  náznaku 
obhajoby  vlastního  postupu  a  bez  případného  využití  prostředků  přezkumu  či 

pokračování  
- 4 - 
                            62 A 102/2013 
mimořádných  opravných  prostředků;  to  signalizuje  nepředvídatelnost  postupů 
žalovaného; tato okolnost by osobě zúčastněné na řízení neměla být kladena k tíži.  
K  jednotlivým  žalobním  bodům  pak  osoba  zúčastněná  na  řízení  podrobně 
argumentuje a odmítá jejich důvodnost.  
Zejména  pokud  jde  o  revizní  zprávu,  tak  pokud  u  venkovní  elektrické 
instalace odkazuje na třídu AD3 (zvlášť nebezpečné), pak žalobce pomíjí, že norma 
ČSN 33 2000-3, na  kterou revizní technik  odkazuje, poskytuje  v tabulce 32-MM3 
(respektive od 1. 5. 2010 v tabulce NA.6) pro třídu AD2 až AD4 úlevu, a to v tom 
směru, že pokud se zařízením nemanipuluje osoba bez odborné kvalifikace, což je 
podle osoby zúčastněné na řízení právě případ zařízení FVE Unhošť, lze je hodnotit 
jako zařízení nebezpečné, tj. zařízení, které již nespadá do třídy I. skupiny B podle 
vyhlášky č. 73/2010 Sb. Dále navrhuje k důkazu Odborné vyjádření ČVUT v Praze 
k  technické  dokumentaci  stavby  FVE  Unhošť.  Povinnost  oznámit  montáž 
energetického  zařízení  Technické  inspekci  ukládá  pouze  vyhláška  č.  73/2010  Sb.,  
a  nikoliv  zákon  (č.  174/1968  Sb.),  který  nadto  nezmocnil  Ministerstvo  práce  
a  sociálních  věcí  k tomu,  aby  provozovateli  dokončeného  díla  ukládal  povinnost 
uvést  dílo  do  provozu  jen  na  základě  odborného  stanoviska  Technické  inspekce. 
Ostatně  není  známo,  že  by  stanovisko  Technické  inspekce  bylo  žalovaným 
vyžadováno  u  jiných  držitelů  licencí  a  tato  správní  praxe  založila  legitimní 
očekávání,  že  pro  udělení  licence  postačí  v tomto  směru  předložit  pouze  revizní 
zprávu. Osoba zúčastněná na řízení též zdůrazňuje, že je vlastníkem zařízení FVE 
Unhošť.  Z tohoto  faktu  vyplývá  stálost  a  trvalost  užívání  a  proto  nebylo  důvodu, 
aby žalovaný osobě zúčastněné na řízení neudělil licenci na 25 let.  
Osoba  zúčastněná  na  řízení  proto  navrhuje,  aby  soud  učinil  dotaz  na 
žalovaného,  zda  i  u  ostatních  držitelů,  provozujících  obdobné  zařízení,  bylo 
vyžadováno předložení zprávy Technické inspekce a byla jim udělena licence jen na 
dobu zkušebního provozu, stanovenou stavebním úřadem, neboť nelze připustit, aby 
v právním  státě  vznikaly  při  rozhodování  shodných  či  obdobných  případů 
nedůvodné rozdíly. 
Osoba  zúčastněná  na  řízení  má  tedy  za  to,  že  žaloba  by  měla  být  jako 
nedůvodná zamítnuta.   
IV. Posouzení věci 
Podle  §  66  odst.  2  s.ř.s.  je  žalobu  oprávněn  podat  nejvyšší  státní  zástupce, 
jestliže k jejímu podání shledá závažný veřejný zájem. 
Podle § 72 odst. 2 věty první s.ř.s. může žalobu podle § 66 odst. 1 až 3 s.ř.s.  
oprávněný žalobce podat do tří let od právní moci rozhodnutí, nestanoví-li zvláštní 
zákon  jinak,  a  nenabývá-li  rozhodnutí  právní  moci,  od  doručení  rozhodnutí 
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat.  
Žaloba byla podána dne 28. 11. 2013, žalobou napadené rozhodnutí o licenci 
nabylo právní moci dne 1. 12. 2010 a rozhodnutí o změně dne 8. 11. 2011; žaloba 
tedy byla podána včas. 
 
 

pokračování  
- 5 - 
                            62 A 102/2013 
Pokud jde o aktivní legitimaci a (další) podmínky řízení o žalobě, ty pokládá 
zdejší soud rovněž za splněné. Aktivní procesní legitimace podle § 66 odst. 2 s.ř.s. 
nevyžaduje  „prostý“  („jakýkoli“)  veřejný  zájem,  nýbrž  „závažný“  veřejný  zájem. 
Zdůrazněním  kritéria  závažnosti  se  vyčleňují  užší  kategorie  potenciálních  případů  
z širšího rámce dotčeného veřejného zájmu. Jak vyplývá z důvodové zprávy k s.ř.s., 
„…může  tu  jít  o  případy  nepříliš  časté,  ale  veřejností  citlivě  vnímané,  například 
tam,  kde  nezákonné  rozhodnutí  bylo  dosaženo  úplatkem  a  není  tu  již  jiná  právní 
cesta,  kterou  by  bylo  možné  takové  rozhodnutí  odstranit…“
  (důvodová  zpráva  
k  návrhu  zákona  ze  dne  15.  4.  2002,  sněmovní  tisk  č.  1080/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz).  Smyslem  této  žaloby  není  chránit  soukromý  zájem,  ale  ani  každý 
veřejný  zájem,  nýbrž  musí  být  dána  existence  kvalifikované  formy  veřejného 
zájmu, kterou je závažný veřejný zájem. Aktivní procesní legitimace proto má místo 
v  závažných  případech,  kdy  bude  skutečně  s  ohledem  na  závažný  veřejný  zájem 
žádoucí  podání  této  žaloby,  byť  to  samo  o  sobě  ještě  nepředznamenává  její 
důvodnost  a  výsledek  řízení  o  ní.  Judikatura  správních  soudů  přitom  dospěla  k 
závěru, že úvaha nejvyššího státního zástupce, zda je ve věci dán závažný veřejný 
zájem, nepodléhá přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního 
soudu ze dne 5. 11. 2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. 
NSS,  je  úvaha,  zda  je  v  konkrétní  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  vyhrazena 
nejvyššímu  státnímu  zástupci;  záleží  na  nejvyšším  státním  zástupci,  zda  tohoto 
svého  práva  podat  žalobu  v  konkrétní  věci  z  důvodu  závažného  veřejného  zájmu, 
který sám shledal, využije, jeho aktivní legitimace k podání takové žaloby je dána, 
existence  závažného  veřejného  zájmu  je  tím  presumována  (shodně  Šimíček,  
V., Potěšil, L. a kol.: Soudní řád správní. Komentář. Nakladatelství Leges 2014, str. 
574 a násl.).  
Žalobce  tedy  bezpochyby  v nyní  posuzované  věci  k podání  žaloby  aktivně 
legitimován je, a to bez ohledu na charakter a obsah jednotlivých jím uplatněných 
žalobních bodů.  
Pokud  jde  v této  souvislosti  o  obecné  otázky  řízení  o  žalobě  ve  veřejném 
zájmu, jejichž zodpovězení je určující ve vztahu k nyní posuzované věci, pak zdejší 
soud, zčásti s ohledem na již uvedené, vychází z toho, že řízení o žalobě ve smyslu 
§ 66 odst. 2 s.ř.s. neslouží k ochraně žádných konkrétních subjektivních veřejných 
práv, jako je tomu  v případě řízení o žalobě ve smyslu § 65 odst. 1 a 2 s.ř.s., kde 
soud zkoumá právě míru a povahu dotčení na subjektivních veřejných právech toho, 
kdo žalobu podává a kdo o sobě tvrdí, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen 
na svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 odst. 2 
s.ř.s.  byl  zaveden  k  ochraně  objektivního  práva  (zákonnosti),  a  to  ve  specifických 
případech, kdy to vyžaduje (závažný)  veřejný zájem; tím je tento prostředek zcela 
mimořádným,  což  se  nutně  musí  projevit  při  posuzování  důvodnosti  žalobních 
bodů, jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.  
Smyslem  soudního  přezkumu  na  základě  takto  podané  žaloby  není  a  ani 
nemůže  být  realizace  neohraničeného  dozoru  nad  absolutní  správností  postupů  a 
rozhodnutí správních orgánů, ani tu správní soud není od toho, aby se v tomto typu 
řízení  metodicky  vyjadřoval  k  tomu,  jak  má  konkrétní  správní  orgán  realizovat 
výkon státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně 

pokračování  
- 6 - 
                            62 A 102/2013 
podílel  na  prosazování  systémových  opatření,  byť  by  ohledně  jejich  nezbytnosti  
v  rámci  moci  výkonné  panovala  shoda,  či  na  všeobecné  revizi  licenčních  řízení 
vedených  žalovaným.  Rozhodování  o  udělení  licence  představuje  čistě  vertikální 
vztah  mezi  žalovaným  a  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  přitom  rozhodoval-li 
žalovaný o veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, 
pak především bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou 
nebylo zatíženo ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o 
udělení  licence  bylo  vyhověno,  neexistoval  prvek  jakékoli  vnější  kontroly  nad 
procesem  rozhodování  o  udělení  licence,  a  tedy  ani  nad  jeho  výsledkem  (osoba 
zúčastněná  na  řízení  ani  žalovaný  sám  z povahy  věci  proces  rozhodování  ani 
výsledek  neměl důvodu napadat), „otevření případu“ na  samém  konci tříleté lhůty 
pro  podání  žaloby  ve  smyslu  §  66  odst.  2  s.ř.s.  za  situace,  kdy  v mezidobí 
především  žalovaný  nevyužil  možnosti  přezkumného  řízení  či  obnovy  řízení  dané 
správním  řádem  a  kdy  již  jsou  právní  vztahy  navazující  na  udělení  licence 
stabilizovány, představuje nepochybný zásah do právní jistoty osoby zúčastněné na 
řízení,  jenž  by  se  jistě  umocnil  především  v případě  zrušení  rozhodnutí  o  udělení 
licence.  Takové  narušení  právní  jistoty  by  tedy  muselo  být  vyváženo  vskutku 
závažným  důvodem,  který  by  vyvážil  rizika  a  negativní  důsledky  zpětného 
přehodnocení právních vztahů založených rozhodnutím o udělení licence.  
Za  této  situace  musí  být  nutným  východiskem  zdejšího  soudu  i  základní 
imperativ demokratického právního státu, že podstatou uplatňování veřejné moci je 
kromě jiného také princip dobré  víry jednotlivce  ve správnost aktů  veřejné  moci a 
ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip 
dobré  víry  působí  bezprostředně  v rovině  subjektivního  práva  jako  jeho  ochrana, 
v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné 
moci. 
Závěr o důvodnosti žaloby by tak měl být podle přesvědčení zdejšího soudu 
založen  výlučně  na  závažných  zjištěních,  jimiž  by  v podstatné  míře  byla 
zpochybněna či vyvrácena zjištění žalovaného, jež učinil z obsahu správního spisu  
a  jež  se  stala  základem  pro  vyhovění  žádosti  o  udělení  licence.  Ke  zrušení 
rozhodnutí, které žaloba napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových 
zjištění, která kupř. vyplynou z důkazů získaných v součinnosti s orgány činnými v 
trestním řízení, případně z rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný 
čin,  a  která  zásadně  zpochybní  pravdivost  skutkových  podkladů,  z  nichž  vyšel 
správní  orgán,  a  to  za  situace,  kdy  nápravu  nemohl  sám  správní  orgán  realizovat. 
Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, které tato žaloba napadá, měl soud přistoupit 
v  případě  jiných  obdobně  významných  zjištění  indikujících  důvodné  pochybnosti 
v tom  směru,  že  toto  rozhodnutí  vůbec  nemělo  být  vydáno,  neboť  pro  to  nebyly 
splněny zákonem stanovené podmínky, nebo  že je jejich splnění zamlženo natolik 
významně, že zjištění, k nimž soud dospěje, nemohou opravňovat k závěru, že byla 
dána  dobrá  víra  žadatele  o  udělení  licence  ve  správnost  rozhodnutí  o  udělení 
licence.    
V této  souvislosti  soud  zdůrazňuje,  že  předmětem  přezkumu  je  rozhodnutí  
o udělení licence a o jeho změně, tedy udělení oprávnění k podnikání za regulované 
ceny, nikoliv rozhodnutí opravňující držitele  licence uvést  energetické zařízení do 

pokračování  
- 7 - 
                            62 A 102/2013 
provozu  či  naplnění  podmínek  pro  čerpání  státem  garantovaných  výkupních  cen; 
tato  premisa  byla  pak  východiskem  pro  posouzení  jednotlivých  žalobních  bodů 
zdejším  soudem.  Shodně  na  licenční  řízení  nahlížel  Nejvyšší  správní  soud  
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008. Nejvyšší správní soud  
v  citovaném  případě  zdůraznil,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  
k podnikatelské činnosti v oblasti plynárenství a že právo uvést plynárenské zařízení 
do provozu a nadále jej provozovat ke konkrétnímu věcnému účelu (úpravě plynu) 
rozhodnutí  žalovaného  v  řízení  in  merito  nezakládá  a  k  povolení  provozu 
předmětného  plynárenského  zařízení  byl  příslušný  správní  orgán  odlišný  od 
žalovaného.  „Toto  řízení  není  založeno  na  správním  uvážení  správního  orgánu, 
který by se mohl pohybovat volně v zákonem vytyčených hranicích. Právní úprava 
stanoví přesně požadavky, které musí žadatel o licenci splnit; na druhou stranu však 
nedává  správnímu  orgánu  možnost  např.  ve  veřejném  zájmu  licenci  po  splnění 
zákonných požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně 
sama  logika  věci  nabízí  přirovnání  licence  dle  energetického  zákona  k 
živnostenskému  oprávnění.  Specialita  této  regulace  a  tedy  vynětí  z  obecné  úpravy 
živností  je  dána  jen  strategickým  významem  energetiky  pro  chod  národního 
hospodářství  a  životní  úroveň  obyvatelstva…Znamená  to,  že  při  splnění  zákonem 
stanovených podmínek musí správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní 
či nikoliv.“
. Dále, uplatnit nárok na  garantované  výkupní ceny roku 2010 či 2011 
pro výrobu elektřiny využitím slunečního záření, pak bylo možno až dnem „uvedení 
do provozu“,  kterým se pro účely cenové regulace rozumí den,  kdy výrobce začal  
v  souladu  s  rozhodnutím  o  udělení  licence  vyrábět  a  dodávat  elektřinu  do 
elektrizační soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé 
začal  vyrábět  elektřinu  při  uplatnění  podpory  formou  zelených  bonusů  (čl.  1.  9. 
cenového  rozhodnutí  ERU  č.  4/2009,  účinného  do  31.  12.  2010,  kterým  se 
stanovuje  podpora  pro  výrobu  elektřiny  z  obnovitelných  zdrojů  energie, 
kombinované  výroby  elektřiny  a  tepla  a  druhotných  energetických  zdrojů),  anebo 
kdy  byly  splněny  následující  podmínky;  nabytí  právní  moci  licence  na  výrobu 
elektřiny  a  dále  provedení  paralelního  připojení  výrobny  k  distribuční  nebo 
přenosové  soustavě  ze  strany  provozovatele  distribuční  soustavy  nebo 
provozovatele  přenosové  soustavy  (čl.  1.10  cenového  rozhodnutí  ERU  č.  2/2010, 
účinného  od  1.  1.  2011,  kterým  se  stanovuje  podpora  pro  výrobu  elektřiny  z 
obnovitelných zdrojů energie, kombinované  výroby elektřiny a tepla a druhotných 
energetických  zdrojů).  Je  tedy  zjevné,  že  sám  žalovaný  jako  regulátor  trhu 
s elektřinou  odlišoval  fázi  udělení  licence  a  fázi  prvního  připojení  do  elektrizační 
soustavy  (distribuční  sítě),  kdy  až  splněním  obou  těchto  podmínek  bylo  možno 
nárokovat garantované výkupní ceny. 
Žalobce především namítá, že v řízení o udělení licence osoba zúčastněná na 
řízení  neprokázala  splnění  technických  předpokladů,  neboť  nedoložila  stanovisko 
Technické inspekce.  
Ve  vztahu  k prokázání splnění technických předpokladů pro udělení licence 
z obsahu  správního  spisu  vyplynulo,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení  k žádosti  
o udělení licence doložila  kopii rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 24. 11. 2010,  
sp.  zn.  Výst.  5898/10-Hor,  č.j.  6011/10/Výst,  kterým  bylo  povoleno  předčasné 

pokračování  
- 8 - 
                            62 A 102/2013 
užívání  FVE  Unhošť  do  31.  2.  2011,  a  dále  zprávu  č.  2010_11_19/02  o  revizi 
elektrického zařízení FVE Unhošť, provedené dne 19. 11. 2010 podle normy ČSN 
33 1500 a ČSN 33 2000-6, se závěrem revizního technika, že z hlediska bezpečnosti 
je revidované elektrické zařízení schopno provozu, přičemž na str. 3 revizní zprávy 
revizní  technik  zařadil  venkovní  el.  instalace  mimo  jiné  i  do  „třídy  AD3-  zvlášť 
nebezpečné“.   
V této  souvislosti  soud  zdůrazňuje,  že  předmětem  přezkumu  je  rozhodnutí  
o udělení licence a o jeho změně, tedy udělení oprávnění k podnikání za regulované 
ceny, nikoliv rozhodnutí opravňující osobu zúčastněnou na řízení uvést energetické 
zařízení  do  provozu.  Shodně  na  licenční  řízení  nahlížel  Nejvyšší  správní  soud  
v rozsudku ze dne 3. 8. 2009 ve věci sp. zn. 8 As 18/2008. Nejvyšší správní soud  
v  citovaném  případě  zdůraznil,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  
k  podnikatelské  činnosti  a  že  právo  uvést  zařízení  do  provozu  a  nadále  jej 
provozovat  ke  konkrétnímu  věcnému  účelu  nezakládá.  „Toto  řízení  není  založeno 
na  správním  uvážení  správního  orgánu,  který  by  se  mohl  pohybovat  volně  
v  zákonem  vytyčených  hranicích.  Právní  úprava  stanoví  přesně  požadavky,  které 
musí  žadatel  o  licenci  splnit;  na  druhou  stranu  však  nedává  správnímu  orgánu 
možnost např. ve veřejném zájmu licenci po splnění zákonných požadavků neudělit. 
Důvodová  zpráva  k  energetickému  zákonu  a  ostatně  sama  logika  věci  nabízí 
přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. Specialita 
této  regulace  a  tedy  vynětí  z  obecné  úpravy  živností  je  dána  jen  strategickým 
významem  energetiky  pro  chod  národního  hospodářství  a  životní  úroveň 
obyvatelstva…Znamená  to,  že  při  splnění  zákonem  stanovených  podmínek  musí 
správní orgán licenci udělit, nemá volbu, zda tak učiní či nikoliv.“
.  
Podle § 5 odst. 3 energetického zákona fyzická nebo právnická osoba, která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady  
k  zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Fyzická  nebo  právnická  osoba  žádající  
o udělení licence je povinna doložit vlastnické nebo užívací právo k energetickému 
zařízení, které  má sloužit  k  výkonu licencované činnosti. Není-li žadatel o licence 
vlastníkem  energetického  zařízení,  je  povinen  doložit  i  souhlas  vlastníka 
energetického zařízení s jeho použitím  k účelům  vymezeným tímto zákonem, a to 
nejméně po dobu, na kterou má být licence udělena. Energetické zařízení musí mít 
technickou  úroveň  odpovídající  právním  předpisům  a  technickým  normám. 
Finanční  předpoklady  není  povinen  prokazovat  žadatel  o  licenci  na  výrobu 
elektřiny, pokud bude instalovaný elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 
kW,  nebo  žadatel  o  licenci  na  výrobu  tepelné  energie,  pokud  bude  instalovaný 
tepelný výkon zdroje tepelné energie nižší než 1 MW. 
Podle  §  9  písm.  c)  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.  se  technické  předpoklady  u 
předčasného  užívání  energetických  zařízení  před  jejich  dokončením  prokazují 
povolením  k  předčasnému  užívání  stavby  před  jejím  úplným  dokončením  a  dále 
dokladem  prokazujícím splnění požadavků  k  zajištění bezpečnosti práce (zpráva  o 
revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.  

pokračování  
- 9 - 
                            62 A 102/2013 
Z výše  citovaných  ustanovení  vyplývá,  že  v  licenčním  řízení  je  žadatel  
o  licenci  povinen  pouze  doložit  splnění  technických  požadavků  rozhodnutím 
stavebního  úřadu  a  dokladem  prokazujícím  zajištění  revize  energetického  zařízení 
ve vztahu k bezpečnosti práce; jedná se o tzv. povinné důkazy, předkládané spolu se 
žádostí o udělení licence.  
Ve 
výše 
citovaném  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009,  ve  věci  
sp.  zn.  8  As  18/2008,  Nejvyšší  správní  soud  vyložil  podstatu  licenčního  řízení  
a  rozhodnutí  o  udělení  licence,  které  právo  uvést  energetické  zařízení  do  provozu  
a  nadále  jej  provozovat  in  merito  nezakládá.  Nelze  přijmout  argumentaci,  že  by  
v licenčním řízení měla být meritorně posuzována problematika toho, do jaké třídy 
ve smyslu  vyhlášky č. 73/2010  Sb. příslušné  energetické zařízení spadá. Doložení 
technické  dokumentace  stavby  energetického  zařízení  pak  nebylo  v době  vydání 
rozhodnutí  žalovaného  ve  smyslu  energetického  zákona  a  vyhlášky  
č.  426/2005  Sb.  podmínkou  pro  udělení  licence  k  podnikání  v regulované  oblasti. 
Soud  zdůrazňuje,  že  odpověď  na  otázku,  do  jaké  třídy  ve  smyslu  vyhlášky  
č.  73/2010  Sb.  předmětné  zařízení  spadá,  může  poskytnout  právě  technická 
dokumentace stavby energetického zařízení, kterou měl k dispozici stavební úřad. 
Nelze proto souhlasit s tím, že žalovanému nebylo v řízení o udělení licence 
prokázáno  splnění  bezpečnosti  zařízení  k zajištění  budoucího  výkonu  licencované 
činnosti  za  garantované  ceny,  který  je  dále  podmíněn  povolením  užívání  zařízení 
stavebním  úřadem  a  připojením  k distribuční  soustavě.  Zákonodárce  odkázal  v 
poznámce  pod  čarou  k  výše  citovanému  §  9  písm.  c)  vyhlášky  
č.  426/2005  Sb.,  která  jako  nenormativní  část  legislativního  aktu  slouží  jako 
výkladová  pomůcka,  na  §  6c  odst.  1  písm.  a)  zákona  č.  174/1968  Sb.,  o  státním 
odborném  dozoru  nad  bezpečností  práce,  podle  kterého  organizace  a  podnikající 
fyzické  osoby  zajistí  při  uvádění  do  provozu  a  při  provozování  vyhrazených 
technických zařízení bezpečnostní opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek 
ve stanovených případech; při výrobě vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li 
se na ně platné nařízení vlády vydané k provedení zvláštního zákona. Z citovaných 
ustanovení, ve spojení s tím, že zákonodárce výslovně zmiňuje pro účely licenčního 
řízení doložení zprávy o revizi, nevyplývá, že by měl žadatel o licenci dokládat ještě 
stanovisko  Technické  inspekce,  ale  dokládá  právě  revizní  zprávu  jako  výstup  
z provedení revize. 
Poukazoval-li  pak  žalobce  ve  vztahu  k doložení  stanoviska  Technické 
inspekce i na to, že  v licenčním řízení nebyl  předložen protokol o  určení  vnějších 
vlivů  a  patrně  podle  žalobce  ani  do  konce  roku  2010  nebyl  vyhotoven,  pak  soud 
konstatuje,  že  nepředložení  části  dokumentace  stavby  FVE  Unhošť  v licenčním 
řízení koresponduje s výše uvedenými závěry soudu.  
Ve spekulativní, ničím nedoložené poznámce v replice, že protokol o určení 
vnějších  vlivů  patrně  nebyl  ani  vyhotoven,  nespatřuje  soud  žádnou  relevantní 
konkretizaci  žalobního  bodu  namítajícího  nedostatek  skutkového  podkladu  - 
stanoviska Technické inspekce - pro účely udělení licence.  

pokračování  
- 10 - 
                            62 A 102/2013 
Aniž  by  tedy  soud  musel  dokazovat  vyjádřením  Technické  inspekce,  jak 
navrhoval  žalobce  (bez  ohledu  na  to,  že  žalobce  z tohoto  vyjádření  nedovozoval 
žádná  skutková  zjištění,  nýbrž  toto  vyjádření  zřejmě  mělo  sloužit  na  podporu 
žalobcovy  právní  argumentace),  a  odborným  stanoviskem  ČVÚT  v Praze,  nelze 
souhlasit  se  žalobcem  v  tom,  že  by  nedoložení  stanoviska  Technické  inspekce 
licenčnímu  úřadu  mohlo  odůvodnit  závěr,  že  osoba  zúčastněná  na  řízení 
neprokázala  splnění  technických  předpokladů  ve  smyslu  energetického  zákona  
a vyhlášky č. 426/2005 Sb., a že jí tedy z tohoto důvodu neměla být licence vydána, 
natož  že  by  bylo  možno  dovozovat,  že  nemohla  ve  vztahu  k udělení  licence 
dovozovat  dobrou  víru  ve  správnost  postupu  a  rozhodnutí  žalovaného,  který  její 
žádosti vyhověl.  
Namítal-li dále žalobce, že osobě zúčastněné na řízení nemohla být udělena 
licence na dobu 25 let, protože prokázala užívací právo pouze na dobu zkušebního 
provozu stanovenou rozhodnutím stavebního úřadu, pak ani s touto argumentací se 
soud neztotožňuje.  
Podle  §  4  odst.  1  písm.  a)  a  e)  energetického  zákona  se  licence  na  výrobu  
a distribuci elektřiny uděluje nejvýše na 25 let. 
Podle  §  4  odst.  4  energetického  zákona  v  případě,  že  žadatel  o  udělení 
licence  doloží  vlastnictví  nebo  jiné  užívací  právo  k  energetickému  zařízení,  které 
má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti  na  dobu  kratší  než  25  let,  licence  se 
uděluje nejvýše na tuto dobu.  
Podle soudu nelze zákonodárcem použitý termín vlastnické či užívací právo 
k  energetickému  zařízení  v  §  4  odst.  4  energetického  zákona  zaměňovat  za 
veřejnoprávní povolení „užívání“ stavby ve smyslu stavebně-právních předpisů. To 
naopak slouží k prokázání splnění technických předpokladů pro udělení licence.  
Prvotním  předpokladem  pro  to,  aby  za  splnění  dalších  podmínek  daných 
veřejnoprávními  předpisy  mohl  uživatel  získat  licenci  k podnikání  ve  státem 
regulovaném  odvětví,  je  existence  soukromoprávního  titulu  k výkonu  licencované 
činnosti  v energetickém  zařízení,  který  lze  prokázat  způsoby,  vyjmenovanými  
v  §  7  odst.  1  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.,  a  i  jiným  důvodné  pochybnosti 
nevzbuzujícím  způsobem  (§  7  odst.  4  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.).  Vlastnické  
a užívací právo ve smyslu příslušných ustanovení energetického zákona a citované 
vyhlášky  nelze  chápat  jinak,  než  ve  smyslu  soukromoprávním.  S  tím  pak 
koresponduje  i  zákonodárcem  stanovená  doba  pro  udělení  licence,  tedy  oprávnění  
k podnikání za regulované ceny, které se odvíjí právě od prokázání vlastnického či 
užívacího  práva  v  soukromoprávním  smyslu,  což  jednoznačně  odpovídá  pravidlu 
stanovenému  v  §  4  odst.  4  energetického  zákona  ve  spojení  s  §  7  odst.  1  a  4 
vyhlášky č. 426/2005 Sb.  
 Jinými slovy, podnikání v regulovaném odvětví lze povolit pouze takovému 
subjektu, který je prokazatelně vlastníkem energetického zařízení, či případně jeho 
oprávněným  uživatelem  ve  smyslu  soukromého  práva,  neboť  licenci  lze  udělit  i 
osobě  odlišné  od  vlastníka  energetického  zařízení.  Od  soukromoprávního  titulu 

pokračování  
- 11 - 
                            62 A 102/2013 
k takovému typu zařízení se pak odvíjí činnost, která v řadě oblastí podléhá regulaci 
veřejnoprávními předpisy, zejména s ohledem na dotčený veřejný zájem. 
Rozhodnutím  stavebního  úřadu  ze  dne  24.  10.  2010,  sp.  zn.  Výst.  5898/10-
Hor,  č.j.  6011/10/Výst.,  kterým  bylo  povoleno  předčasné  užívaní  stavby,  pak 
žadatel  o  licenci  prokazoval  splnění  technických  předpokladů  pro  udělení  licence  
(§ 9 písm. c/ vyhlášky č. 426/2005 Sb. ve spojení s § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. d/ 
energetického  zákona).  Případné  pozdější  neudělení  kolaudačního  souhlasu  či 
jakýkoli zákaz stavebního úřadu pro další provoz stavby by mohlo být důvodem pro 
odnětí  licence;  ovšem  nikoli  z  důvodu  „pozbytí“  vlastnického  či  užívacího  práva, 
ale právě této technické způsobilosti.  
Nelze  tak  dospět  k důvodnému  závěru,  že  s ohledem  na  povolení 
předčasného  užívání  stavebním  úřadem  měla  být  ve  smyslu  §  4  odst.  4 
energetického  zákona  udělena  licence  pouze  na  dobu  stanovenou  v povolení 
stavebního úřadu. Za dané situace pak tedy nebylo důvodu, aby žalovaný nevyhověl 
žádosti  osoby  zúčastněné  na  řízení  a  neudělil  jí  licenci  na  25  let,  protože 
soukromoprávní titul k zařízení žadatel o licenci prokázal, což ostatně nezpochybnil 
ani žalobce.  
V rámci žalobní argumentace žalobce uplatnil i námitku nepřezkoumatelnosti 
žalobou napadeného rozhodnutí o změně licence. 
Ze  správního  spisu  vyplynulo,  že  žalovaný  o  změně  licence  rozhodoval  na 
základě  žádosti  ohledně  změny  názvu  držitele  licence,  doložené  výpisem 
z obchodního rejstříku.  
Podle § 9 odst. 1 energetického zákona je držitel licence povinen neprodleně 
oznámit  Energetickému  regulačnímu  úřadu  změny  podmínek  pro  udělení  licence 
podle § 5 a všechny změny týkající se údajů a dokladů, které jsou stanoveny jako 
náležitosti  žádosti  o  udělení  licence  podle  §  7  energetického  zákona,  předložit  o 
nich doklady a požádat o změnu rozhodnutí o udělení licence.  
Podle § 9 odst. 2 energetického zákona na základě oznámení podle odstavce 
1 Energetický regulační úřad rozhodne o změně rozhodnutí o udělení licence nebo o 
zrušení licence podle § 10 odst. 2 a 3 energetického zákona. 
V případě rozhodnutí o změně licence ve smyslu § 9 energetického zákona se 
jedná o rozhodnutí o žádosti o změnu licence, a to ex nunc, z toho důvodu, že došlo 
ke  změnám  parametrů  podnikání  v licencované  oblasti.  V nyní  posuzovaném 
případě  z obsahu  žádosti,  konkrétně  z části  12  formuláře  „Předmět  změny  (popis 
změny)“, jednoznačně  vyplývá, a je jím určen předmět řízení o změně licence, že 
touto změnou byla změna názvu (obchodní firmy) držitele licence.  
Byť v sobě rozhodnutí o změně licence zahrnuje původní, změnou nedotčený 
text  licence,  neznamená  to,  že  by  mělo  právní  účinky  ve  smyslu  §  109  odst.  6 
správního  řádu,  tedy  mělo  za  následek  „odklizení“  předchozích  rozhodnutí 
týkajících  se  téže  licence.  Rozhodnutí  o  změně  licence  přitom  nemůže  být  dalším 

pokračování  
- 12 - 
                            62 A 102/2013 
novým rozhodnutím o udělení licence již z toho důvodu, že se skutkově opírá pouze 
o  doklady  týkající  se  změny  a  zakládá  právní  účinky  pouze  ve  vztahu  k nově 
posuzovaným  skutečnostem  v návaznosti  na  obsah  žádosti  (srov.  též  rozsudek 
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, ve věci sp. zn. 62 A 3/2011, potvrzený 
rozsudkem  Nejvyššího  správního  soudu  ze  dne  29.  5.  2013,  ve  věci  sp.  zn.  
8 As 61/2012). 
Byť  tedy  žalovaný  na  základě  žádosti  osoby  zúčastněné  na  řízení  o  změnu 
licence spočívající ve změně názvu držitele licence, zvolil formu jakéhosi „úplného 
znění  licence“  či  kvazi  nového  rozhodnutí,  jedná  se  o  rozhodnutí,  kterým  bylo 
vyhověno  žádosti  žadatele  –  tedy  je  nutné  jeho  obsah  posuzovat  ve  spojení  s  jeho 
nosnými  skutkovými  důvody,  které  vyplývají  ze  žádosti  o  změnu  a  z obsahu 
správního spisu; změna původního rozhodnutí o udělení licence se tak seznatelně na 
základě obsahu správního spisu týká údaje o názvu držitele licence. 
Rozhodnutí o změně licence pak nemůže v soudním přezkumu obstát tehdy, 
jsou-li  zásadně  zpochybněny  nosné  skutkové  důvody  ve  vztahu  k předmětu  řízení, 
tedy ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se změny; namítal-li tedy žalobce na str. 
4  žaloby,  že  i  v řízení  o  změně  licence  nebylo  doloženo  stanovisko  Technické 
inspekce,  pak  otázka  prokázání  technických  předpokladů  s předmětným  řízením 
neměla jakoukoli souvislost.  
Námitka  nepřezkoumatelnosti  rozhodnutí  o  změně  licence  pro 
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů tak není důvodná.  
V. Závěr 
Soud  tak  uzavírá,  že  s ohledem  na  výše  uvedenou  podrobnou  argumentaci 
neshledal  žádný  z  uplatněných  žalobních  bodů  důvodným.  Proto  žalobu  jako 
nedůvodnou, bez jednání za splnění podmínek podle § 51 odst. 1 s.ř.s., podle § 78 
odst. 7 s.ř.s. zamítl.  
Soud také nedokazoval k žalobě připojenou kopií přípisu žalovaného ze dne  
25.  11.  2013  týkající  se  upřesnění  rozdílu  ve  výnosech  po  dobu  20  let  u  osoby 
zúčastněné řízení, kopií „Sdělení Energetického regulačního úřadu“, a ani přípisem 
žalovaného žalobci ze dne 25. 10. 2013 či přípisem č.j. 05565-5/2011-ERU, neboť 
to neshledal potřebné pro posouzení věci. Ostatně k těmto listinám žalobce neuvedl, 
jakých  skutkových  otázek,  souvisejících  s meritem  věci,  se  mají  týkat,  a  co 
konkrétního  po  skutkové  stránce  jimi  má  být  prokázáno.  Soud  si  dále  ve  smyslu  
§  52  odst.  1  s.ř.s.  neosvojil  potřebu  dokazovat  listinami  přiloženými  k vyjádření 
osoby  zúčastněné  na  řízení;  pro  posouzení  důvodnosti  žaloby  to  nepovažoval  za 
nezbytné.  
V. Náklady řízení 
O  nákladech  řízení  soud  rozhodl  podle  §  60  odst.  1  s.ř.s.,  podle  něhož 
nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na 
náhradu  nákladů  řízení  před  soudem,  které  důvodně  vynaložil  proti  účastníkovi, 
který ve věci úspěch neměl.  

pokračování  
- 13 - 
                            62 A 102/2013 
Žalobce nebyl ve věci úspěšný, a proto mu právo na náhradu nákladů řízení 
proti  žalovanému  nenáleží;  to  náleží  žalovanému.  Tomu  však  žádné  náklady 
vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. 
Ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení pak soud rozhodl tak, že nemá právo 
na  náhradu  nákladů  řízení  o  žalobě.  Osoba  zúčastněná  na  řízení  má  právo  na 
náhradu  pouze  těch  nákladů,  které  jí  vznikly  v  souvislosti  s  plněním  povinnosti, 
kterou jí soud uložil; případně jí soud může z důvodů zvláštního zřetele hodných na 
návrh přiznat i náhradu dalších nákladů řízení (§ 60 odst. 5 s.ř.s.). V daném případě 
však žádná z těchto zákonem předvídaných situací nenastala.   
P o u č e n í : 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat  kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode 
dne  jeho  doručení.  Kasační  stížnost  se  podává  ve  dvou  (více)  vyhotoveních  
u  Nejvyššího  správního  soudu,  se  sídlem  Moravské  náměstí  6,  Brno.  O  kasační 
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. 
Lhůta  pro  podání  kasační  stížnosti  končí  uplynutím  dne,  který  se  svým 
označením  shoduje  se  dnem,  který  určil  počátek  lhůty  (den  doručení  rozhodnutí). 
Připadne-li  poslední  den  lhůty  na  sobotu,  neděli  nebo  svátek,  je  posledním  dnem 
lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty  k podání  kasační stížnosti 
nelze prominout. 
Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.  
a  kromě  obecných  náležitostí  podání  musí  obsahovat  označení  rozhodnutí,  proti 
němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o 
tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. 
V  řízení  o  kasační  stížnosti  musí  být  stěžovatel  zastoupen  advokátem;  to 
neplatí,  má-li  stěžovatel,  jeho  zaměstnanec  nebo  člen,  který  za  něj  jedná  nebo  jej 
zastupuje,  vysokoškolské  právnické  vzdělání,  které  je  podle  zvláštních  zákonů 
vyžadováno pro výkon advokacie. 
 
V Brně dne 30. března 2015 
 
Za správnost vyhotovení:                                       JUDr. David Raus, Ph.D.,v.r. 
Romana Lipovská                                                            předseda senátu