Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 62A 99/2013'.


 
    
 
 
 
 
 
                            62A 99/2013-51 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA 
 
R O Z S U D E K 
J M É N E M   R E P U B L I K Y 
 
Krajský  soud  v Brně  rozhodl  v senátě  složeném  z  předsedy  JUDr.  Davida 
Rause, Ph.D. a soudců Mgr. Kateřiny Kopečkové, Ph.D. a Mgr. Petra Šebka v právní 
věci žalobce: nejvyšší státní zástupce, se sídlem Jezuitská 4, Brno, proti žalovanému: 
Energetický  regulační  úřad,  se  sídlem  Masarykovo  náměstí  5,  Jihlava,    o  žalobě 
proti 
rozhodnutí 
Energetického 
regulačního 
úřadu 
ze 
dne  
16.11. 2010, č.j. 13133-6/2010-ERU, 
t a k t o: 
 
I.        Žaloba se za mít á
 
II.       Žalobce ne má  pr áv o na náhradu nákladů řízení.  
 
III. 
Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.  
 
O d ů v o d n ě n í: 
Žalobce  se  z  důvodu  shledání  závažného  veřejného  zájmu  domáhá  zrušení 
rozhodnutí  žalovaného  ze  dne  16.  11.  2010,  č.j.  13133-6/2010-ERU,  kterým  byla 
žadateli o licenci, společnosti Fotovoltaika  –  Bobík s.r.o., udělena licence na  výrobu 
elektřiny  na  dobu  25  let,  se  vznikem  oprávnění  a  termínem  zahájení  výkonu 

pokračování                                                2                                                        62 A 99/2013 
 
licencované  činnosti  ke  dni  nabytí  právní  moci  rozhodnutí,  na  celkový  instalovaný 
sluneční výkon 1,021 MW pro provozovnu fotovoltaické elektrárny Hluk – Babí Hora 
(dále jen „FVE Hluk – Babí Hora“),  vymezenou na pozemcích p.č. 4164/70, 72, 79, 
81, 89, 5485/5 v katastrálním území Hluk, okres Uherské Hradiště.  
I. Shrnutí žaloby 
 
Žalobce  odůvodňuje  podání  žaloby  tím,  že  pro  vydání  žalobou  napadeného 
rozhodnutí  nebyly  splněny  podmínky  stanovené  zákonem  č.  458/2000  Sb.,  
o  podmínkách  podnikání  a  o  výkonu  státní  správy  v  energetických  odvětvích  a  
o změně některých zákonů, ve znění do 31. 12. 2010 (dále jen „energetický zákon“), a 
prováděcí  vyhláškou  k energetickému  zákonu  č.  426/2005  Sb.,  o  podrobnostech 
udělování  licencí  pro  podnikání  v  energetických  odvětvích  (dále  jen  „vyhláška  
č. 426/2005 Sb.“). 
Žalobce  namítá,  že  ze  zprávy  o  výchozí  revizi  dokončené  dne  27.  10.  2010 
vypracované  revizním  technikem  Stanislavem  SXXXXX  (dále  jen  „revizní  zpráva“) 
vyplývá, že vnější vlivy byly určeny protokolem č. 08-170 podle ČSN 33 2000-5-51 
jako  prostory  zvlášť  nebezpečné.  Předmětné  zařízení  tedy  podle  žalobce  
je  vyhrazeným  elektrickým  zařízením  ve  smyslu  §  2  odst.  1  písm.  a)  vyhlášky  
č.  73/2010  Sb.,  o  stanovení  vyhrazených  elektrických  technických  zařízení,  jejich 
zařazení  do  tříd  a  skupin  a  o  bližších  podmínkách  jejich  bezpečnosti  (dále  jen 
„vyhláška  č.  73/2010  Sb.“),  k  jehož  uvedení  do  provozu  je  nutné  stanovisko 
organizace státního odborného dozoru, resp. Technické inspekce. Nebylo-li předmětné 
stanovisko v řízení předloženo, nelze uzavřít, že byly splněny technické předpoklady 
ve smyslu § 5 odst. 3 energetického zákona. 
 Žalobce  dále  poukazuje  na  to,  že  zpráva  o  revizi  se  vztahuje  toliko  k  „NN“ 
části  energetického  zařízení  a  nikoliv  k  „VN“  části,  přestože,  jak  se  podává  ze 
stavebního  povolení  Městského  úřadu  Hluk  ze  dne  24.  3.  2010,  č.j.  353/2010,  je 
součástí zařízení i trafostanice a vyvedení výkonu.  
 Žalobce dále poukazuje na to, že licence byla udělena na dobu 25 let, ačkoliv 
pro  takové  rozhodnutí  nebyly  dány  skutkové  podklady.  Žadatel  o  licenci  za  účelem 
prokázání splnění technických předpokladů doložil oprávnění předčasně užívat stavbu, 
aniž  by  bylo  seznatelné  v jaké  části,  jen  do  30.  11.  2010.  Kolaudační  souhlas  však 
žalovanému před vydáním jeho rozhodnutí, ani poté doložen nebyl.  
Žalobce dále namítá, že podle podnikatelského záměru i rozhodnutí Městského 
úřadu  Hluk,  odboru  výstavby  (dále  jen  „stavební  úřad“),  ze  dne  
27.  10.  2010,  č.j.  Měú  H  1932/2010,  sp.  zn.  1927/2010,  kterým  bylo  povoleno 
předčasné  užívání  stavy,  se  mělo  předmětné  energetické  zařízení  nacházet  i  na 
pozemcích  p.č.  4175/2,  4175/8,  4176/5,  4176/6,  4176/7  a  4176/8  a  3639/10  v k.ú. 
Hluk.  Na  těchto  pozemcích  však  v uvedené  době  mělo  být  provozováno  jiné 
energetické  zařízení,  a  to  společnosti  Josef  Trubačík  –  Bobík,  s.r.o.  Kde  se  tedy 

pokračování                                                3                                                        62 A 99/2013 
 
předmětné  energetické  zařízení  nacházelo,  není  zřejmé.  Není  to  podle  žalobce  dále 
seznatelné  ani  nahlédnutím  do  veřejně  přístupného  mapového  podkladu  katastru 
nemovitostí, neboť z něj  vyplývá, že se energetické zařízení nachází  ve skutečnosti  i 
na dalších, zcela jiných pozemcích.  
S ohledem  na  výše  uvedené  žalobce  poukazuje  na  to,  že  žalovaný  měl 
postupovat  v souladu  se  svojí  povinností  zjistit  dostatečně  veškeré  okolnosti  pro 
ochranu  veřejného  zájmu  a  skutkový  stav  věci  měl  proto  ověřit  na  místě  samém  ve 
smyslu § 54 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“).  
Z výše  uvedených  důvodů  se  žalobce  domáhá  zrušení  žalobou  napadeného 
rozhodnutí.  Žalobce  setrval  na  svém  procesním  postoji  po  celou  dobu  řízení  před 
zdejším soudem.  
II. Shrnutí vyjádření žalovaného 
Žalovaný  uvedl,  že  s ohledem  na  systémová  a  personální  opatření  s podporou 
vlády a prezidenta ČR  k zajištění revize licenčních spisů, jejichž součástí je i podání 
žaloby nejvyššího státního zástupce, ponechává posouzení důvodnosti žaloby zcela na 
úvaze soudu. 
III. Posouzení věci 
Podle § 66 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen 
„s.ř.s.“),  je  žalobu  oprávněn  podat  nejvyšší  státní  zástupce,  jestliže  k  jejímu  podání 
shledá závažný veřejný zájem. 
Podle  §  72  odst.  2  věty  první  s.ř.s.  může  žalobu  podle  §  66  odst.  1  až  3  s.ř.s.  
oprávněný  žalobce  podat  do  tří  let  od  právní  moci  rozhodnutí,  nestanoví-li  zvláštní 
zákon  jinak,  a  nenabývá-li  rozhodnutí  právní  moci,  od  doručení  rozhodnutí 
poslednímu účastníku, který proti němu mohl žalobu sám podat.  
Žaloba  byla  podána  dne  19.  11.  2013,  žalobou  napadené  rozhodnutí  o  licenci 
nabylo právní moci dne 8. 12. 2010; žaloba tedy byla podána včas. 
Pokud  jde  o  aktivní  legitimaci  a  (další)  podmínky  řízení  o  žalobě,  ty  pokládá 
zdejší  soud  rovněž  za  splněné.  Aktivní  procesní  legitimace  podle  §  66  odst.  2  s.ř.s. 
nevyžaduje  „prostý“  („jakýkoli“)  veřejný  zájem,  nýbrž  „závažný“  veřejný  zájem. 
Zdůrazněním  kritéria  závažnosti  se  vyčleňují  užší  kategorie  potenciálních  případů  
z širšího rámce dotčeného  veřejného zájmu. Jak  vyplývá z důvodové zprávy  k s.ř.s., 
„…může tu jít o případy nepříliš časté, ale veřejností citlivě vnímané, například tam, 
kde  nezákonné  rozhodnutí  bylo  dosaženo  úplatkem  a  není  tu  již  jiná  právní  cesta, 
kterou  by  bylo  možné  takové  rozhodnutí  odstranit…“
  (důvodová  zpráva  
k  návrhu  zákona  ze  dne  15.  4.  2002,  sněmovní  tisk  č.  1080/0,  digitální  repositář 
www.psp.cz).  Smyslem  této  žaloby  není  chránit  soukromý  zájem,  ale  ani  každý 

pokračování                                                4                                                        62 A 99/2013 
 
veřejný zájem, nýbrž  musí být dána existence kvalifikované formy  veřejného zájmu, 
kterou  je  závažný  veřejný  zájem.  Aktivní  procesní  legitimace  proto  má  místo  v 
závažných případech, kdy bude skutečně s ohledem na závažný veřejný zájem žádoucí 
podání  této  žaloby,  byť  to  samo  o  sobě  ještě  nepředznamenává  její  důvodnost  a 
výsledek  řízení  o  ní.  Judikatura  správních  soudů  přitom  dospěla  k  závěru,  že  úvaha 
nejvyššího  státního  zástupce,  zda  je  ve  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  nepodléhá 
přezkumu správními soudy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 
2007 ve věci sp. zn. 8 As 27/2006, publ. pod č. 1455/2008 Sb. NSS, je úvaha, zda je v 
konkrétní  věci  dán  závažný  veřejný  zájem,  vyhrazena  nejvyššímu  státnímu  zástupci; 
záleží na nejvyšším státním zástupci, zda tohoto svého práva podat žalobu v konkrétní 
věci  z  důvodu  závažného  veřejného  zájmu,  který  sám  shledal,  využije,  jeho  aktivní 
legitimace  k  podání  takové  žaloby  je  dána,  existence  závažného  veřejného  zájmu  je 
tím 
presumována 
(shodně 
Šimíček,  
V.,  Potěšil,  L.  a  kol.:  Soudní  řád  správní.  Komentář.  Nakladatelství  Leges  2014,  str. 
574 a násl.).  
Žalobce  tedy  bezpochyby  v nyní  posuzované  věci  k podání  žaloby  aktivně 
legitimován  je,  a  to  bez  ohledu  na  charakter  a  obsah  jednotlivých  jím  uplatněných 
žalobních bodů.  
Pokud jde v této souvislosti o obecné otázky řízení o žalobě ve veřejném zájmu, 
jejichž  zodpovězení  je  určující  ve  vztahu  k nyní  posuzované  věci,  pak  zdejší  soud, 
zčásti  s ohledem  na  již  uvedené,  vychází  z toho,  že  řízení  o  žalobě  ve  smyslu  §  66 
odst.  2  s.ř.s.  neslouží  k  ochraně  žádných  konkrétních  subjektivních  veřejných  práv, 
jako  je  tomu  v  případě  řízení  o  žalobě  ve  smyslu  §  65  odst.  1  a  2  s.ř.s.,  kde  soud 
zkoumá  právě  míru  a  povahu  dotčení  na  subjektivních  veřejných  právech  toho,  kdo 
žalobu  podává  a  kdo  o  sobě  tvrdí,  že  byl  rozhodnutím  správního  orgánu  dotčen  na 
svých subjektivních veřejných právech. Institut zvláštní žaloby podle § 66 odst. 2 s.ř.s. 
byl  zaveden  k  ochraně  objektivního  práva  (zákonnosti),  a  to  ve  specifických 
případech,  kdy  to  vyžaduje  (závažný)  veřejný  zájem;  tím  je  tento  prostředek  zcela 
mimořádným, což se nutně  musí projevit při  posuzování důvodnosti žalobních bodů, 
jež jsou v žalobě podle § 66 odst. 2 s.ř.s. uplatněny.  
Smyslem  soudního  přezkumu  na  základě  takto  podané  žaloby  není  a  ani 
nemůže  být  realizace  neohraničeného  dozoru  nad  absolutní  správností  postupů  a 
rozhodnutí  správních  orgánů,  ani  tu  správní  soud  není  od  toho,  aby  se  v  tomto  typu 
řízení metodicky vyjadřoval k tomu, jak má konkrétní správní orgán realizovat výkon 
státní správy (to je primárně otázkou pro moc výkonnou), ani aby se aktivně podílel na 
prosazování  systémových  opatření,  byť  by  ohledně  jejich  nezbytnosti  
v  rámci  moci  výkonné  panovala  shoda,  či  na  všeobecné  revizi  licenčních  řízení 
vedených žalovaným. Rozhodování o udělení licence představuje čistě vertikální vztah 
mezi  žalovaným  a  osobou  zúčastněnou  na  řízení,  přitom  rozhodoval-li  žalovaný  o 
veřejném subjektivním právu osoby zúčastněné na řízení získat licenci, pak především 
bylo na žalovaném, aby řízení proběhlo bez vad a aby žádnou vadou nebylo zatíženo 

pokračování                                                5                                                        62 A 99/2013 
 
ani rozhodnutí o udělení licence. Přestože v situaci, kdy žádosti o udělení licence bylo 
vyhověno,  neexistoval  prvek  jakékoli  vnější  kontroly  nad  procesem  rozhodování  o 
udělení  licence,  a  tedy  ani  nad  jeho  výsledkem  (osoba  zúčastněná  na  řízení  ani 
žalovaný sám z povahy věci proces rozhodování ani výsledek neměl důvodu napadat), 
„otevření  případu“  na  samém  konci  tříleté  lhůty  pro  podání  žaloby  ve  smyslu  §  66 
odst.  2  s.ř.s.  za  situace,  kdy  v mezidobí  především  žalovaný  nevyužil  možnosti 
přezkumného  řízení  či  obnovy  řízení  dané  správním  řádem  a  kdy  již  jsou  právní 
vztahy navazující na udělení licence stabilizovány, představuje nepochybný zásah do 
právní jistoty osoby zúčastněné na řízení, jenž by se jistě umocnil především v případě 
zrušení  rozhodnutí  o  udělení  licence.  Takové  narušení  právní  jistoty  by  tedy  muselo 
být  vyváženo  vskutku  závažným  důvodem,  který  by  vyvážil  rizika  a  negativní 
důsledky  zpětného  přehodnocení  právních  vztahů  založených  rozhodnutím  o  udělení 
licence.  
Za  této  situace  musí  být  nutným  východiskem  zdejšího  soudu  i  základní 
imperativ  demokratického  právního  státu,  že  podstatou  uplatňování  veřejné  moci  je 
kromě  jiného  také  princip  dobré  víry  jednotlivce  ve správnost  aktů  veřejné  moci  
a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, přitom princip 
dobré  víry  působí  bezprostředně  v rovině  subjektivního  práva  jako  jeho  ochrana, 
v rovině  objektivní  se  pak  projevuje  jako  princip  presumpce  správnosti  aktu  veřejné 
moci. 
Závěr  o  důvodnosti  žaloby  by  tak  měl  být  podle  přesvědčení  zdejšího  soudu 
založen výlučně na závažných zjištěních, jimiž by v podstatné míře byla zpochybněna 
či  vyvrácena  zjištění  žalovaného,  jež  učinil  z obsahu  správního  spisu  a  jež  se  stala 
základem pro vyhovění žádosti o udělení licence. Ke zrušení rozhodnutí, které žaloba 
napadá, by tak měl soud přistoupit až v případě takových zjištění, která kupř. vyplynou 
z  důkazů  získaných  v součinnosti  s  orgány  činnými  v  trestním  řízení,  případně  z 
rozsudků trestních soudů o tom, že byl spáchán trestný čin, a která zásadně zpochybní 
pravdivost  skutkových  podkladů,  z  nichž  vyšel  správní  orgán,  a  to  za  situace,  kdy 
nápravu nemohl sám správní orgán realizovat. Kromě toho by ke zrušení rozhodnutí, 
které tato žaloba napadá,  měl soud přistoupit v případě  jiných obdobně  významných 
zjištění  indikujících  důvodné  pochybnosti  v tom  směru,  že  toto  rozhodnutí  vůbec 
nemělo být vydáno, neboť pro to nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, nebo 
že  je  jejich  splnění  zamlženo  natolik  významně,  že  zjištění,  k nimž  soud  dospěje, 
nemohou opravňovat  k závěru, že byla dána dobrá víra žadatele o udělení licence  ve 
správnost rozhodnutí o udělení licence.    
V této  souvislosti  soud  zdůrazňuje,  že  předmětem  přezkumu  je  rozhodnutí  
o udělení licence a  o jeho změně, tedy  udělení oprávnění  k podnikání za regulované 
ceny,  nikoliv  rozhodnutí  opravňující  držitele  licence  uvést  energetické  zařízení  do 
provozu či naplnění podmínek pro čerpání státem garantovaných výkupních cen; tato 
premisa  byla  pak  východiskem  pro  posouzení  jednotlivých  žalobních  bodů  zdejším 
soudem.  Shodně  na  licenční  řízení  nahlížel  Nejvyšší  správní  soud  

pokračování                                                6                                                        62 A 99/2013 
 
v  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009  ve  věci  sp.  zn.  8  As  18/2008.  Nejvyšší  správní  soud  
v  citovaném  případě  zdůraznil,  že  předmětem  licenčního  řízení  je  pouze  povolení  
k  podnikatelské  činnosti  v  oblasti  plynárenství  a  že  právo  uvést  plynárenské  zařízení 
do  provozu  a  nadále  jej  provozovat  ke  konkrétnímu  věcnému  účelu  (úpravě  plynu) 
rozhodnutí žalovaného v řízení in merito nezakládá a k povolení provozu předmětného 
plynárenského  zařízení  byl  příslušný  správní  orgán  odlišný  od  žalovaného.  „Toto 
řízení  není  založeno  na  správním  uvážení  správního  orgánu,  který  by  se  mohl 
pohybovat  volně  v  zákonem  vytyčených  hranicích.  Právní  úprava  stanoví  přesně 
požadavky,  které  musí  žadatel  o  licenci  splnit;  na  druhou  stranu  však  nedává 
správnímu  orgánu  možnost  např.  ve  veřejném  zájmu  licenci  po  splnění  zákonných 
požadavků neudělit. Důvodová zpráva k energetickému zákonu a ostatně sama logika 
věci nabízí přirovnání licence dle energetického zákona k živnostenskému oprávnění. 
Specialita  této  regulace  a  tedy  vynětí  z  obecné  úpravy  živností  je  dána  jen 
strategickým významem energetiky pro chod národního hospodářství a životní úroveň 
obyvatelstva…Znamená  to,  že  při  splnění  zákonem  stanovených  podmínek  musí 
správní  orgán  licenci  udělit,  nemá  volbu,  zda  tak  učiní  či  nikoliv.“
.  Dále,  uplatnit 
nárok na garantované výkupní ceny roku 2010 či 2011 pro výrobu elektřiny využitím 
slunečního  záření,  pak  bylo  možno  až  dnem  „uvedení  do  provozu“,  kterým  se  pro 
účely 
cenové 
regulace 
rozumí 
den, 
kdy 
výrobce 
začal  
v souladu s rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační 
soustavy při uplatnění podpory formou výkupních cen nebo kdy poprvé začal vyrábět 
elektřinu při uplatnění podpory formou zelených bonusů (čl. 1. 9. cenového rozhodnutí 
ERU  č.  4/2009,  účinného  do  31.  12.  2010,  kterým  se  stanovuje  podpora  pro  výrobu 
elektřiny  z  obnovitelných  zdrojů  energie,  kombinované  výroby  elektřiny  a  tepla  a 
druhotných  energetických  zdrojů),  anebo  kdy  byly  splněny  následující  podmínky; 
nabytí právní moci licence na výrobu elektřiny a dále provedení paralelního připojení 
výrobny  k  distribuční  nebo  přenosové  soustavě  ze  strany  provozovatele  distribuční 
soustavy nebo provozovatele přenosové soustavy (čl. 1.10 cenového  rozhodnutí ERU 
č. 2/2010, účinného od 1. 1. 2011, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z 
obnovitelných  zdrojů  energie,  kombinované  výroby  elektřiny  a  tepla  a  druhotných 
energetických zdrojů). Je tedy zjevné, že sám žalovaný jako regulátor trhu s elektřinou 
odlišoval  fázi  udělení  licence  a  fázi  prvního  připojení  do  elektrizační  soustavy 
(distribuční  sítě),  kdy  až  splněním  obou  těchto  podmínek  bylo  možno  nárokovat 
garantované výkupní ceny. 
Podle  §  5  odst.  3  energetického  zákona  fyzická  nebo  právnická  osoba,  která 
žádá  o  udělení  licence,  musí  prokázat,  že  má  finanční  a  technické  předpoklady  
k  zajištění  výkonu  licencované  činnosti.  Fyzická  nebo  právnická  osoba  žádající  
o  udělení  licence  je  povinna  doložit  vlastnické  nebo  užívací  právo  k  energetickému 
zařízení,  které  má  sloužit  k  výkonu  licencované  činnosti.  Není-li  žadatel  o  licence 
vlastníkem energetického zařízení, je povinen doložit i souhlas vlastníka energetického 
zařízení s jeho použitím k účelům vymezeným tímto zákonem, a to nejméně po dobu, 
na  kterou  má  být  licence  udělena.  Energetické  zařízení  musí  mít  technickou  úroveň 

pokračování                                                7                                                        62 A 99/2013 
 
odpovídající  právním  předpisům  a  technickým  normám.  Finanční  předpoklady  není 
povinen  prokazovat  žadatel  o  licenci  na  výrobu  elektřiny,  pokud  bude  instalovaný 
elektrický výkon výrobny elektřiny nižší než 200 kW, nebo žadatel o licenci na výrobu 
tepelné  energie,  pokud  bude  instalovaný  tepelný  výkon  zdroje  tepelné  energie  nižší 
než 1 MW. 
Podle  §  9  písm.  c)  vyhlášky  č.  426/2005  Sb.  se  technické  předpoklady  u 
předčasného  užívání  energetických  zařízení  před  jejich  dokončením  prokazují 
povolením  k  předčasnému  užívání  stavby  před  jejím  úplným  dokončením  a  dále 
dokladem  prokazujícím  splnění  požadavků  k  zajištění  bezpečnosti  práce  (zpráva  o 
revizi) stanovených zvláštním právním předpisem.  
Žalobce  především  namítal,  že  v řízení  o  udělení  licence  nebylo  doloženo 
stanovisko Technické inspekce.  
Z výše  citovaných  ustanovení  vyplývá,  že  v  licenčním  řízení  je  žadatel  
o  licenci  povinen  pouze  doložit  splnění  technických  požadavků  rozhodnutím 
stavebního  úřadu  a  dokladem  prokazujícím  zajištění  revize  energetického  zařízení  ve 
vztahu  k bezpečnosti  práce;  jedná  se  o  tzv.  povinné  důkazy,  předkládané  spolu  se 
žádostí o udělení licence.  
Ve  výše  citovaném  rozsudku  ze  dne  3.  8.  2009,  ve  věci  
sp.  zn.  8  As  18/2008,  Nejvyšší  správní  soud  vyložil  podstatu  licenčního  řízení  
a  rozhodnutí  o  udělení  licence,  které  právo  uvést  energetické  zařízení  do  provozu  
a  nadále  jej  provozovat  in  merito  nezakládá.  Nelze  přijmout  argumentaci,  že  by  
v licenčním řízení měla být meritorně posuzována problematika toho, do jaké třídy ve 
smyslu  vyhlášky  č.  73/2010  Sb.  příslušné  energetické  zařízení  spadá.  Doložení 
technické  dokumentace  stavby  energetického  zařízení  pak  nebylo  v době  vydání 
rozhodnutí 
žalovaného 
ve 
smyslu 
energetického 
zákona 

vyhlášky  
č. 426/2005 Sb. podmínkou pro udělení licence k podnikání v regulované oblasti. Soud 
zdůrazňuje,  že  odpověď  na  otázku,  do  jaké  třídy  ve  smyslu  vyhlášky  
č.  73/2010  Sb.  předmětné  zařízení  spadá,  může  poskytnout  právě  technická 
dokumentace  stavby  energetického  zařízení;  ostatně  na  protokol  o  určení  vnějších 
vlivů č. 08-170 revizní technik ve zprávě odkázal.  
Nelze  proto  souhlasit  s tím,  že  žalovanému  nebylo  v řízení  o  udělení  licence 
prokázáno  splnění  bezpečnosti  zařízení  k zajištění  budoucího  výkonu  licencované 
činnosti  za  garantované  ceny,  který  je  dále  podmíněn  povolením  provozu/užívání 
zařízení stavebním úřadem a připojením  k distribuční soustavě. Zákonodárce odkázal 
v  poznámce  pod  čarou  k  výše  citovanému  §  9  písm.  c)  vyhlášky  
č. 426/2005 Sb., která jako nenormativní část legislativního aktu slouží jako výkladová 
pomůcka, na § 6c odst. 1 písm. a) zákona č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru 
nad bezpečností práce, podle kterého organizace a podnikající fyzické osoby zajistí při 
uvádění do provozu a při provozování vyhrazených technických zařízení bezpečnostní 

pokračování                                                8                                                        62 A 99/2013 
 
opatření a provedení prohlídek, revizí a zkoušek ve stanovených případech; při výrobě 
vyhrazených tlakových zařízení, nevztahuje-li se na ně platné nařízení vlády vydané k 
provedení  zvláštního  zákona.  Z  citovaných  ustanovení,  ve  spojení  s  tím,  že 
zákonodárce  výslovně  zmiňuje  pro  účely  licenčního  řízení  doložení  zprávy  o  revizi, 
nevyplývá, že by měl žadatel o licenci dokládat ještě stanovisko Technické inspekce, 
ale 
dokládá 
právě 
revizní 
zprávu 
jako 
výstup  
z provedení revize. 
Poukazoval-li  pak  žalobce  na  to,  že  se  revizní  zpráva  „týká  pouze  NN 
instalací“, pak soud předesílá, že smyslem doložení splnění technických předpokladů 
pro  udělení  licence  je  doložení  toho,  že  žadatel  disponuje  konkrétním  elektrickým 
zařízením 
(instalací), 
které 
lze 
bezpečně 

spolehlivě 
využívat 
–  
v  posuzované  věci  k výrobě  elektřiny  v její  výrobně.  V revizní  zprávě  je  vymezen 
předmět  revize  -  elektrická  instalace,  ochranné  pospojení  a  uzemnění  objektu    FVE 
Hluk  -  Babí  Hora,  s tím,  že  na  str.  2  revizní  zprávy  je  v kapitole  3.  technický  popis 
uvedeno, že připojovacím bodem elektrického zařízení je rozvaděč nn-TR 1, atyp skříň 
OCEP  „P“  IP54  poj.  PN2/160A,  který  je  společnou  dodávkou  trafa  TR  1  –  jiná 
dodávka, nebylo předmětem této revize. Je tedy pravdou, že revizním technikem bylo 
revidováno  zařízení  „NN“  a  nebyl  revidován  připojovací  bod,  neboť  byl  společný 
s jinou dodávkou. 
Odkazoval-li v této souvislosti žalobce na stavební povolení, z něhož se podává, 
že  součástí  stavby  je  i  trafostanice  SO-6  o  výkonu  1000  kWp  a  přípojka  VN  na 
připojovací místo určené provozovatelem sítě VN, pak elektrickou přípojkou je podle 
§ 2 odst. 2 písm. a) bodu 3 energetického zákona zařízení, které začíná odbočením od 
spínacích  prvků  nebo  přípojnic  v elektrické  stanici  a  mimo  ni  odbočením  od  vedení 
přenosové  nebo  distribuční  soustavy  a  je  určeno  k připojení  odběrného  elektrického 
zařízení. Tato přípojka tedy není samotným zařízením využívaným k výrobě elektřiny 
ani jeho součástí; je totiž vymezována samostatně a od zařízení k výrobě elektřiny (§ 2 
odst.  2  písm.  a/  bod  20)  ve  smyslu  energetického  zákona  odlišně.  Pravidla  pro 
elektrickou 
přípojku 
pak 
upravuje 
energetický 
zákon  
v § 45.  
Jestliže  tedy  žadatel  o  licenci  žalovanému  v řízení  o  udělení  licence  doložil 
revizní  zprávu  na  elektrické  zařízení  NN  (instalaci,  ochranné  pospojení  a  uzemnění 
objektu  FVE Hluk - Babí Hora, mimo rozvaděč, který byl součástí jiného trafa TR 1), 
pak pokud nebyl způsob vypracování revizní zprávy závažným způsobem zpochybněn 
co  do  správnosti,  pravosti  a  věrohodnosti,  není  důvodu,  aby  soud  rozhodnutí 
žalovaného jako licenčního úřadu rušil z důvodu pouhého poukazu žalobce  na to, že 
měla být provedena a žalovanému doložena i „revize VN“. Zde měl žalobce na mysli 
zřejmě  revizi  zařízení  přenosové  a  distribuční  soustavy  a  nikoli  tedy  revizi 
elektrického zařízení NN -  tedy elektrické instalace nízkého napětí FVE Hluk – Babí 
Hora.  

pokračování                                                9                                                        62 A 99/2013 
 
Zřetelný  zákonný  požadavek  na  to,  aby  v licenčním  řízení  byla  předkládána  
i revizní zpráva, terminologií žalobce na  „VN části“, podle soudu chybí. Ani žalobce 
svůj názor o nutnosti doložení takové revizní zprávy ničím neodůvodňuje.  
Samostatnou  otázkou,  s licenčním  řízením  nesouvisející,  je  pak  otázka,  na 
základě jakých podkladů rozhodl stavební úřad o povolení předčasného užívání stavby 
před  jejím  dokončením;  nicméně  energetický  zákon  i  v případě  zařízení  pro  výrobu 
elektřiny  s  takovou  situací  spojoval  možnost  prokázání  splnění  technických 
předpokladů pro účely podnikání v licencované oblasti (citovaný § 9 písm. c/ vyhlášky 
č. 426/2005 Sb.).   
K námitce, že žalovaný neodstraňoval rozpory v označení pozemků, které podle 
žalobce vyplývají z listin ve správním spise, soud předesílá, že toto pochybení lze klást 
k tíži osoby zúčastněné  na řízení tehdy, pokud se budou ze skutkových podkladů  pro 
udělení  licence  podávat  tak  závažné  rozpory,  že  by  soud  mohl  dospět  k závěru  o 
nedostatku skutkových podkladů pro vydání rozhodnutí o udělení licence ve vztahu ke 
splnění předpokladů stanovených energetickým zákonem a tím též zároveň k závěru o 
neexistenci  dobré  víry  držitele  licence  v rozhodnutí  opravňující  jej  podnikat 
v licencované oblasti. Jinými slovy, zjištěné nedostatky musí indikovat, že rozhodnutí 
o udělení licence nemělo být vůbec vydáno, protože pro udělení licence vůbec nebyly 
zákonem  stanovené  podmínky  a  že  nemohla  být  dána  dobrá  víra  držitele  licence  ve 
správnost rozhodnutí o udělení licence.  
Provozovna  se  na  žádosti  o  udělení  licence  a  dokladech  přikládaných  
k  žádosti  vymezuje  údaji,  podle  kterých  je  možné  jednoznačně  určit  energetické 
zařízení, na němž je vykonávána nebo má být vykonávána licencovaná činnost výroby 
elektřiny,  tedy  jinými  slovy  lokalizovat  provozovnu  výrobny  z hlediska  jejího 
umístění. Identifikačními údaji jsou pak název nebo jiné rozlišující označení výrobny 
elektřiny  a  údaje  identifikující  umístění  provozovny,  zejména  název  obce  a  případně 
její části, název ulice, číslo popisné a orientační, bylo-li přiděleno, poštovní směrovací 
číslo,  dále  název  a  číselný  kód  katastrálního  území,  kde  je  provozovna  umístěna, 
parcelní číslo pozemku podle katastru nemovitostí, na kterém je provozovna umístěna, 
zákres umístění provozovny do kopie katastrální mapy (§ 5 vyhlášky č. 426/2005 Sb.). 
Ve  vztahu  k této  žalobní  námitce  se  ze  správního  spisu  podávají  následující 
relevantní podklady: 
-  zákres FVE do katastrální mapy (viz obr. 1) 


pokračování                                                10                                                        62 A 99/2013 
 
 
Obr. 1 
-  dohoda vlastníka stavební části výrobny elektřiny společnosti Josef Trubačík 
–  Bobík  s.r.o.  a  žadatele  o  licenci  Fotovoltaika  –  Bobík  s.r.o.,  
o  tom,  že  žadatel  o  licenci  bude  užívat  část  výrobny  elektřiny  pro  účely 
provozování  výroby  elektřiny  v rámci  licencované  činnosti  podle 
energetického zákona  
 
-  výpis z listu  vlastnictví společnosti Josef Trubačík  – Bobík s.r.o. ve  vztahu 
k pozemkům v k.ú. Hluk, ke dni 7. 10. 2010 
 
 
-  podnikatelský  záměr,  z něhož  se  podává,  že  jde  o  instalaci  fotovoltaického 
systému o výkonu 1 000 kWp na pozemcích ve vlastnictví společnosti Josef 
Trubačík  –  Bobík  s.r.o.  č.  4164/70,  4164/72,  4164/81,  4164/89,  4175/2, 
4175/8, 
4176/5,4176/7, 
4176/8, 
5485/5  
a  3639/10  v k.ú.  Hluk.  Stavební  povolení  bylo  dne  21.  7.  2010  převedeno 
z původního  stavebníka  společnosti  Josef  Trubačík  –  Bobík  s.r.o.  na 
společnost Fototovoltaika – Bobík s.r.o., dne 28. 10. 2010 bylo rozhodnuto o 
předčasném užívání 
 

pokračování                                                11                                                        62 A 99/2013 
 
-  formulář  „Seznam  jednotlivých  provozoven“,  příloha  č.  12  k vyhlášce  
č. 426/2005 Sb., doručený žalovanému dne 8. 11. 2010 (původní formulář ze 
dne  1.  11.  2010  je  v části  „název  a  číselný  kód  katastrálního  území  
a parcelní čísla“ tužkou přeškrtnutý a  připsáno „nový formulář“), obsahuje 
v části  „název  a  číselný  kód  katastrálního  území  a  parcelní  čísla“  následují 
vymezení  pozemků:  4164/70,  72,  79,  81,  89,  5485/5  (odpovídající 
vymezení, jak je provedeno v rozhodnutí o udělení licence) 
 
-  rozhodnutí  Městského  úřadu  Hluk,  odboru  výstavby  (dále  jen  „stavební 
úřad“),  ze  dne  27.  10.  2010,  č.j.  Měú  H  1932/2010,  sp.zn.  1927/2010,  o 
předčasném užívání stavby „Rozšíření, fotovoltaické elektrárny 1021 kWp - 
Hluk  –  trať  „Babí  hora“,  na  pozemku  parc.  č.  3639/10,  4164/70,  4164/72, 
4164/81,  4164/89,  4175/2,  4175/8,  4176/5,4176/7,  4176/8,  5485/5  v k.ú. 
Hluk,  z něhož  se  podává,  že  stavební  úřad  zjistil,  že  předčasné  užívání 
stavby nemá podstatný vliv na uživatelnost stavby a vzhledem ke sjednaným 
podmínkám neohrožuje bezpečnost a zdraví osob nebo zvířat anebo životní 
prostředí  a  nejsou  ohroženy  zájmy  chráněné  stavebním  zákonem,  předpisy 
vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy. 
Z listin  ze  správního  spisu  vyplývá,  že  tak,  jak  je  vymezena  provozovna 
(výrobna elektřiny) parcelními čísly pozemků, na nichž má být umístěna, ve formuláři 
„Seznam  jednotlivých  provozoven“,  pak  toto  vymezení  odpovídá  zákresu  do 
katastrální mapy (obr. 1) a je převzato do rozhodnutí o udělení licence.  
Z podnikatelského  záměru  se  pak  podává,  že  se  jedná  o  instalaci  výrobny 
elektřiny  na  pozemcích  společnosti  Josef  Trubačík  -  Bobík  s.r.o.  (původního 
stavebníka), jejíž užívání bylo smluvně převedeno na osobu zúčastněnou na řízení.  
Namítal-li žalobce, že na pozemcích, uvedených v rozhodnutí stavebního úřadu 
o  předčasném  užívání  stavby  mělo  být  provozováno  jiné  energetické  zařízení,  a  to 
právě  společnosti  Josef  Trubačík  -  Bobík  s.r.o.,  pak  k tomu  soud  uvádí,  
že z rozhodnutí stavebního úřadu i podnikatelského plánu se podává, že v případě FVE 
Hluk-Babí 
Hora,  pro  niž  bylo  žádáno  o  udělení  licence,  se  jedná  
o  rozšíření  stávající  provozovny,  ve  vlastnictví  společnosti  Josef  Trubačík  -  Bobík 
s.r.o.,  umístěné  na  pozemcích  společnosti  Josef  Trubačík  -  Bobík  s.r.o.  Žadatel  
o licenci tak v době vydání licence byl pouze uživatelem této části výrobny pro účely 
výkonu licencované činnosti. Kde se FVE Hluk – Babí Hora v době vydání rozhodnutí 
nacházelo, bylo doloženo žalovanému formulářem „Seznam jednotlivých provozoven“ 
a  zákresem  do  katastrální  mapy  (obr.  1).  Ze  skutečnosti,  že  v rozhodnutí  stavebního 
úřadu  je  uvedeno  více  pozemků  ve  vlastnictví  společnosti  Josef  Trubačík  -  Bobík 
s.r.o.,  než  v příloze  „Seznam  jednotlivých  provozoven“,  nelze  za  dané  situace 
skutkových  zjištění  podle  soudu  dovozovat,  že  nebylo  pro  účely  řízení  o  udělení 
licence umístění provozovny dostatečně identifikováno. 

pokračování                                                12                                                        62 A 99/2013 
 
Uváděl-li žalobce, že nelze ani nahlédnutím do veřejně přístupného mapového 
podkladu  katastru  zjistit,  kde  se  předmětné  zařízení  nachází,  pak  otázka  toho,  na 
jakých  pozemcích  je  zařízení  FVE  Hluk  –  Babí  Hora  umístěno  v současnosti,  tj. 
s odstupem několika let, je pro posouzením  věci zcela nepodstatné. V řízení o žalobě 
proti  rozhodnutí  správního  orgánu  soud  ve  smyslu  §  75  odst.  1  s.  ř.  s.  vychází  ze 
skutkového  a  právního  stavu,  který  tu  byl  v době  rozhodování  správního  orgánu  a 
k tomuto skutkovému stavu tedy musí být žalobně argumentováno, respektive důkazy 
předkládané k žalobě se musí vztahovat k tehdejšímu skutkovému stavu.  
Nelze  dospět  k  závěru,  že  za  situace,  kdy  je  pro  účely  předčasného  užívaní 
stavby  „Rozšíření,  fotovoltaické  elektrárny  1021  kWp  -  Hluk  -  trať  „Babí  hora“, 
stavba  v rozhodnutí  stavebního  úřadu  vymezena  více  pozemky,  než  je  uvedeno 
v přílohách  k žádosti  o  udělení  licence,  že  tato  okolnost  bez  dalšího  zásadním 
způsobem  zpochybňuje  skutkový  stav  ohledně  umístění  provozovny.  Namítal-li 
žalobce,  že  žalovaný  měl  ověřit  situaci  na  místě  samém  ve  smyslu  §  54  správního 
řádu, pak i takto žalovaný jistě postupovat  mohl, nicméně nepostupoval-li tak, těžko 
z toho  lze  bez  dalšího  dovozovat,  že  nebylo  v řízení  o  udělení  licence  dostatečně 
identifikováno zařízení pro výrobu elektřiny, pro něž je o udělení licence žádáno.  
Nenamítá-li  však  žalobce,  a  ani  žádným  důkazním  prostředkem  nedokládá 
(např.  poznatky  z  šetření  orgánů  činných  v trestním  řízení,  snímky  z dané  doby, 
apod.), že se v lokalitě vymezené rozhodnutím o udělení licence ve skutečnosti v době 
rozhodování žalovaného předmětné zařízení vůbec nenacházelo, pak nemůže být podle 
soudu dovozeno zásadní zpochybnění skutkového stavu, ze kterého žalovaný vycházel 
a  to  zejména  v  tom  smyslu,  kde  se  z  hlediska  katastrálního  území  Hluk  energetické 
zařízení v době udělení licence nacházelo.  
Namítal-li  dále  žalobce,  že  osobě  zúčastněné  na  řízení  nemohla  být  udělena 
licence  na  dobu  25  let,  protože  prokázala  užívací  právo  pouze  na  dobu  zkušebního 
provozu  stanovenou  rozhodnutím  stavebního  úřadu,  pak  ani  s touto  argumentací  se 
soud neztotožňuje.  
Podle  §  4  odst.  1  písm.  a)  a  e)  energetického  zákona  se  licence  na  výrobu  
a distribuci elektřiny uděluje nejvýše na 25 let. 
Podle § 4 odst. 4 energetického zákona v případě, že žadatel o udělení licence 
doloží vlastnictví nebo jiné užívací právo k energetickému zařízení, které má sloužit k 
výkonu licencované činnosti na dobu  kratší než 25 let, licence se uděluje nejvýše na 
tuto dobu.  
Podle soudu nelze zákonodárcem použitý termín  vlastnické či užívací právo  k 
energetickému  zařízení  v  §  4  odst.  4  energetického  zákona  zaměňovat  za 
veřejnoprávní  povolení  „užívání“  stavby  ve  smyslu  stavebně-právních  předpisů.  To 
naopak slouží k prokázání splnění technických předpokladů pro udělení licence.  

pokračování                                                13                                                        62 A 99/2013 
 
Prvotním  předpokladem  pro  to,  aby  za  splnění  dalších  podmínek  daných 
veřejnoprávními  předpisy  mohl  uživatel  získat  licenci  k podnikání  ve  státem 
regulovaném  odvětví  je  existence  soukromoprávního  titulu  k výkonu  licencované 
činnosti  v energetickém  zařízení,  který  lze  prokázat  způsoby,  vyjmenovanými  
v § 7 odst. 1 vyhlášky č. 426/2005 Sb. a i jiným, důvodné pochybnosti nevzbuzujícím 
způsobem 
(§ 

odst. 

vyhlášky 
č. 
426/2005 
Sb.). 
Vlastnické  
a  užívací  právo  ve  smyslu  příslušných  ustanovení  energetického  zákona  a  citované 
vyhlášky nelze chápat jinak, než ve smyslu soukromoprávním. S tím pak koresponduje 
i  zákonodárcem  stanovená  doba  pro  udělení  licence,  tedy  oprávnění  
k  podnikání  za  regulované  ceny,  které  se  odvíjí  právě  od  prokázání  vlastnického  či 
užívacího  práva  v  soukromoprávním  smyslu,  což  jednoznačně  odpovídá  pravidlu 
stanovenému v § 4 odst. 4 energetického zákona ve spojení s § 7 odst. 1 a 4 vyhlášky 
č. 426/2005 Sb.  
 Jinými  slovy,  podnikání  v  regulovaném  odvětví  lze  povolit  pouze  takovému 
subjektu,  který  je  prokazatelně  vlastníkem  energetického  zařízení  či  případně  jeho 
oprávněným uživatelem ve smyslu soukromého práva, neboť licenci lze udělit i osobě 
odlišné od vlastníka energetického zařízení. Od soukromoprávního titulu  k takovému 
typu  zařízení  se  pak  odvíjí  činnost,  která  v  řadě  oblastí  podléhá  regulaci 
veřejnoprávními předpisy, zejména s ohledem na dotčený veřejný zájem. 
Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 27. 10. 2010, č.j. Měú H 1932/2010, sp. 
zn. 1927/2010, kterým bylo povoleno předčasné užívaní stavby, pak žadatel o licenci 
prokazoval splnění technických předpokladů pro udělení licence (§ 9 písm. c/ vyhlášky 
č. 426/2005 Sb. ve spojení s § 5 odst. 3 a § 7 odst. 4 písm. d/ energetického zákona). 
Případné pozdější neudělení kolaudačního souhlasu či jakýkoli zákaz stavebního úřadu 
pro  další  provoz  stavby  by  mohlo  být  důvodem  pro  odnětí  licence;  ovšem  nikoli  z 
důvodu  „pozbytí“  vlastnického  či  užívacího  práva,  ale  právě  této  technické 
způsobilosti.  
Nelze tak dospět  k důvodnému závěru, že s ohledem na povolení předčasného 
užívání  stavebním  úřadem  měla  být  ve  smyslu  §  4  odst.  4  energetického  zákona 
udělena  licence  pouze  na  dobu  stanovenou  v povolení  stavebního  úřadu.  Za  dané 
situace pak tedy nebylo důvodu, aby žalovaný nevyhověl žádosti osoby zúčastněné na 
řízení a neudělil jí licenci na 25 let, protože soukromoprávní titul k zařízení žadatel o 
licenci prokázal, což ostatně nezpochybnil ani žalobce.  
 
IV. Závěr   
S ohledem  na  výše  uvedenou  argumentaci  soud  zdůrazňuje,  že  nedokazoval 
právním stanoviskem Technické inspekce (příloha k žalobě Fotovoltaické elektrárny z 
pohledu Technické inspekce České republiky ze dne 14. 8. 2013), neboť to neshledal 

pokračování                                                14                                                        62 A 99/2013 
 
potřebné  pro  posouzení  věci;  žalobce  na  obsah  této  listiny  odkazoval  zjevně  pro 
podporu  svého  právního  hodnocení  věci.  Dále  z totožného  důvodu  nedokazoval 
k žalobě 
připojenou 
kopií 
přípisu 
žalovaného 
ze 
dne  
25. 10. 2013, kterým žalovaný podává podnět k prošetření licenčních spisů ani  kopií 
nikým  neautorizované  listiny  č.j.  13133-10/2010-ERU.  Ani  z této  listiny  žalobce 
žádná  skutková  zjištění  nedovozuje,  jde  pouze  o  vyjádření  názoru  žalovaného.  Soud 
nedokazoval  ani  printscreenem  katastrální  mapy  identifikovaným  číslem  14.11.13  ze 
stránek sgi.nahlizeni.cuzk.cz/marushka/print.aspx. a prinscreenem s číslem 14.11.13 ze 
stránek www.elektrarny.pro. o nichž žalobce nikterak neavizoval, že by se měly týkat 
skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. 
Soud  uzavírá,  že  s ohledem  na  výše  uvedenou  podrobnou  argumentaci 
neshledal  žádný  z  uplatněných  žalobních  bodů  důvodným.  Proto  žalobu  jako 
nedůvodnou,  bez  jednání  za  splnění  podmínek  podle  §  51  odst.  1  s.ř.s.,  podle  §  78 
odst. 7 s.ř.s. zamítl. 
V. Náklady řízení 
O  nákladech  řízení  soud  rozhodl  podle  §  60  odst.  1  s.ř.s.,  podle  něhož 
nestanoví-li tento zákon jinak,  má účastník,  který měl  ve  věci plný úspěch, právo na 
náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který 
ve věci úspěch neměl.  
Žalobce  nebyl  ve  věci  úspěšný,  a  proto  mu  právo  na  náhradu  nákladů  řízení 
proti  žalovanému  nenáleží;  to  náleží  žalovanému.  Tomu  však  žádné  náklady 
vynaložené nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. 
P o u č e n í : 
Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne 
jeho  doručení.  Kasační  stížnost  se  podává  ve  dvou  (více)  vyhotoveních  
u  Nejvyššího  správního  soudu,  se  sídlem  Moravské  náměstí  6,  Brno.  O  kasační 
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. 
Lhůta  pro  podání  kasační  stížnosti  končí  uplynutím  dne,  který  se  svým 
označením  shoduje  se  dnem,  který  určil  počátek  lhůty  (den  doručení  rozhodnutí). 
Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty 
nejblíže  následující  pracovní  den.  Zmeškání  lhůty  k  podání  kasační  stížnosti  nelze 
prominout. 
Kasační  stížnost  lze  podat  pouze  z  důvodů  uvedených  v  §  103  odst.  1  s.ř.s.  a 
kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž 
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy 
mu bylo rozhodnutí doručeno. 

pokračování                                                15                                                        62 A 99/2013 
 
V  řízení  o  kasační  stížnosti  musí  být  stěžovatel  zastoupen  advokátem;  to 
neplatí,  má-li  stěžovatel,  jeho  zaměstnanec  nebo  člen,  který  za  něj  jedná  nebo  jej 
zastupuje,  vysokoškolské  právnické  vzdělání,  které  je  podle  zvláštních  zákonů 
vyžadováno pro výkon advokacie. 
 
V Brně dne 25. března 2015 
  
Za správnost vyhotovení:                                            JUDr. David Raus, Ph.D.,v.r. 
Romana Lipovská                                                                předseda senátu