Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 7 T 66/2012'.


Č. j. 7 T 66/2012 - 477 
 
 
ČESKÁ REPUBLIKA  
ROZSUDEK 
JMÉNEM REPUBLIKY 
 
 
Okresní  soud  v Teplicích  rozhodl  v hlavním  líčení  konaném  dne  10.  května  2013 
samosoudcem Mgr. Martinem Parolkem, takto:  
 
 
 
 
Obžalovaný 
M.  V . , 
 
nar. XX.XX.XXXX v , trvale bytem, 
 
j e     v i n e n , 
 
že jako vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu Bílina, kterému byla z titulu jeho funkce 
svěřena  rozhodovací  pravomoc  v oblasti  vydávání  rozhodnutí  podle  zákona  o  územním 
plánování  a  stavebním  řádu  č.  183/2006  Sb.  a  souvisejících  rozhodnutí,    v  územním  řízení 
týkajícím  se  staveb  na  pozemku  č.  837/38  v katastrálním  území  Mukov, okr.  Teplice,  který 
vlastnil spolu s manželkou M. V., nar. XX.XX.XXXX, na základě kupní smlouvy ze dne 25. 
2. 2008,  
 
a)  nejprve  dne  22.2.2008  vydal  jako  vedoucí  stavebního  úřadu  souhlasné  vyjádření 
k oddělení  pozemku  v katastrálním  území  Mukov  č.  837/8,  kterým  měl  být  vyčleněn 
pozemek  z pozemku  č.  837/8  nový  pozemek  č.  837/38,  o  jehož  odkup  písemně 
požádal  obec  Hrobčice  a  který  následně  od  této  obce  koupil,  kdy  tento  postup  byl 
v rozporu  s   ustanovením  §  14  odst.  1  správního  řádu,  neboť  jako  zájemce  o  koupi 
odděleného pozemku  měl zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o rozdělení pozemků, a 
byl tedy ve věci osobou podjatou,   
 
b)  poté dne 16.4.2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu územní souhlas s umístěním 
stavby „ Přípojka vody na parcelu č. 837/37  pro rekreační chatu na parcele č. 837/38 
v katastrálním  území  Mukov“,  ačkoli  uvedená  parcela  se  nachází  dle  platného 
územního  plánu  obce  Hrobčice  v nezastavěném  území  a  volné  krajině  a  ve  II.  zóně 
chráněné  krajinné  oblasti  České  středohoří,  kdy  tento  postup  byl  v rozporu  s  
ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku 
měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále byl v rozporu 
s ustanoveními  §  18  odst.  5  stavebního  zákona,  kdy  obžalovaný  nerespektoval 
nezastavěnost  dotčeného  pozemku,  postup  byl  dále  v  rozporu    s ustanovením    §  96 

p o k r a č o v á n í                                                                                           sp. zn. 7 T 66/2012 

 
 
   
 
 
 
 
odst.  1  stavebního  zákona,  které  mimo  jiné  podmiňuje  vydání  územního  souhlasu 
realizací  záměru  v zastavěném  území  a  existencí  souhlasného  nepodmíněného 
stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být 
rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v  v rozporu s ustanovením 
§  44  odst.  1,  zák.  č.  114/1992  Sb.  o  ochraně  přírody  a  krajiny,  které  vyžaduje    pro 
vydání  jak  územního  rozhodnutí  tak  i  územního  souhlasu  k realizaci  záměru 
v chráněné  krajinné  oblasti  souhlasné  stanovisko  dotčeného  orgánu  ochrany  přírody, 
které nikdy nebylo  vydáno,  neboť  uvedená parcela je ve  II. zóně chráněné krajinné 
oblasti České středohoří, 
 
c)  poté  nakonec  dne  26.8.2008  vydal  Územní  souhlas  s umístěním  stavby  „  Kabelová 
smyčka  NN  vedená  přes  pozemek  parcely  č.  837/37  pro  parcelu  č.  837/38 
v katastrálním  území  Mukov“,  ačkoli  uvedená  parcela  se  nachází  dle  platného 
územního  plánu  obce  Hrobčice  v nezastavěném  území  a  volné  krajině  a  ve  II.  zóně 
chráněné  krajinné  oblasti  České  středohoří,kdy  tento  postup  byl  v rozporu  s  
ustanovením § 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku 
měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou  dále byl v rozporu 
s ustanoveními  §  18  odst.  5  stavebního  zákona,  kdy  obžalovaný  nerespektoval 
nezastavěnost  dotčeného  pozemku,  postup  byl  dále  v  rozporu    s ustanovením    §  96 
odst.  1  stavebního  zákona,  které  mimo  jiné  podmiňuje  vydání  územního  souhlasu 
realizací  záměru  v zastavěném  území  a  existencí  souhlasného  nepodmíněného 
stanoviska dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být 
rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v  v rozporu s ustanovením 
§  44  odst.  1,  zák.  č.  114/1992  Sb.  o  ochraně  přírody  a  krajiny,  které  vyžaduje    pro 
vydání  jak  územního  rozhodnutí  tak  i  územního  souhlasu  k realizaci  záměru 
v chráněné  krajinné  oblasti  souhlasné  stanovisko  dotčeného  orgánu  ochrany  přírody, 
které nikdy nebylo vydáno, ,  neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné 
oblasti České středohoří, 
 
kdy  v důsledku  tohoto  nezákonného  postupu  obžalovaného  došlo  nejdříve  k rozdělení 
stávajícího  pozemku  č.  837/8  na  pozemky  č.  837/8  a    č.  837/38  a  k prodeji  pozemku    č. 
837/38  v katastrálním  území  Mukov  obžalovanému  a  jeho  manželce,  a  k následnému 
zasíťování  pozemku  837/38,  ke  kterému  by  jinak,  než  tímto  nezákonným  způsobem 
s ohledem  na  skutečnost,  že  pozemek  se  nachází  v nezastavěném  území  a  v II.  ochranném 
pásmu  Chráněné  krajinné  oblasti  České  středohoří,  a  pro  nesouhlas  Správy  CHKO  České 
středohoří jako dotčeného orgánu ochrany přírody, dojít nemohlo,  
 
t e d y  
ad a), b), c)  

     
 
jako  veřejný  činitel  v úmyslu  opatřit  sobě  a  jinému  neoprávněný  prospěch,  vykonával  svou 
pravomoc způsobem odporujícím zákonu, 
 
t í m     s p á c h a l  
 
trestný  čin  zneužívání  pravomoci  veřejného  činitele  podle  §  158  odst.  1,  písm.  a)  trestního 
zákona č. 140/1961 Sb., a   
o d s u z u j e    s e  
 
podle § 158 odst. 1 tr. zákona s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu k trestu odnětí 
svobody ve výměře jednoho (1) roku

pokračování 
 

 
 
     sp. zn. 7 T 66/2012 
 - 
 
Podle  §  58  odst.  1  tr.  zákona  a  §  59  odst.  1  tr.  zákona  se  výkon  trestu  podmíněně   
o d k l á d á    na zkušební dobu ve výměře tří (3) roků.   
 
Podle 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se obžalovanému   ukládá trest zákazu činnosti 
spočívající  v zákazu  výkonu  jakékoliv  funkce  v rámci  pracovního  či  služebního  poměru 
spojené s rozhodovací činnosti ve státní správě i samosprávě ve výměře čtyř (4) roků.  
 
O d ů v o d n ě n í 
 
Soud dokazování zaměřil na výslech obžalovaného a na provedení listinných důkazů, 
dále se pak důkladně zabýval právním rozborem postupu obžalovaného.  
 
 
Obviněný v přípravném řízení využil svého práva a k věci nevypovídal. Při vazebním 
zasedání za přítomnosti svého obhájce se k věci vyjádřil. V tomto výslechu nepřímo připustil 
a nepřímo doznal, že vydal rozhodnutí popsaná v usnesení o zahájení trestního stíhání, která 
se vztahovala k pozemku p.č. 837/38, týkající se zasíťování pozemku vodovodní přípojkou a 
elektropřípojkou.  V hlavním líčení pak obžalovaný provedl právní rozbor situace, ve kterém 
rovněž nepřímo připustil, že vydal rozhodnutí  či vyjádření, vztahující se k dělení pozemků, a 
následného zasíťování pozemku, a že při tom neporušil žádné ustanovení právních předpisů. 
Ke svému postavení a funkci na stavebním úřadu v Bílině obžalovaný uvedl, že zde pracuje 
od roku 1992, od roku 2006 pak získal pozici  vedoucího stavebního úřadu.  
 
 
Skutečnost,  že  obžalovaný  M.  V.  zastával  a  doposud  zastává  na  stavebním  úřadu 
v Bílině  funkci  vedoucího  stavebního  úřadu,  je  kromě  potvrzení  této  skutečnosti  samotným 
obžalovaným  prokazována  a  i  listinnými  důkazy,  založenými  ve  spise,  na  kterých  je 
obžalovaný uváděn právě jako vedoucí stavebního úřadu v Bílině.  
 
 
Soud  vedl  listinnými  důkazy  dokazování  k prokázání  skutečnosti,  že  předmětný 
pozemek  p.č.  837/38  odkoupil  a  následně  na  něm  nechal  postavit  stavbu  coby  soukromá 
osoba  obžalovaný  M.  V.,  dále  pak  soud  vedl  dokazování  k prokázání  skutečnosti,  že 
obžalovaný  coby  vedoucí  stavebního  úřadu  vydával  rozhodnutí  vztahující  se  k tomuto 
pozemku, který vlastnil, a zda tento postup byl v rozporu s tehdy platnou právní úpravou.  
 
I. 
 
 
Skutečnost, že pozemek p.č. 837/38 byl zakoupen právě obžalovaným, je prokazována 
žádostí  o  odkup  pozemku  na  č.l.  283,  kdy  obžalovaný  spolu  se  svou  manželkou  písemným 
podáním ze dne 24.10.2007 požádali o odkoupení části parcely č. 837/8. Jako důvod žádosti o 
odkup pozemku uvedli zájem postavit na tomto pozemku chatu. Současně s žádostí o odkup 
části pozemku  obžalovaný podáním rovněž ze dne 24.10.2007 na  č.l.  287 požádal  o změnu 
územního plánu tak, aby část pozemku, který požadoval koupit byl začleněn do zastavitelného 
území obce Hrobčice.  Následně pak obžalovaný z pozice vedoucího úřadu vyzval přípisem 
ze  dne  4.4.2008  na  č.l.  288  sám  sebe  k doplnění  žádosti  o  změnu  územního  plánu,  a  této 
žádosti  sám  obžalovaný  vyhověl  podáním  ze  dne  23.4.2008,  založeným  na  č.l.  289,  kde 
upřesnil, že změnu územního plánu požaduje pro pozemek p.č. 837/38, jehož je vlastníkem.  
Převod  vlastnického  práva  pozemku  p.č.  837/38  na  obžalovaného  a  jeho  manželku  je  pak 
prokazován  kupní  smlouvu  ze  dne  25.2.2008  na  č.l.  280-281,  na  základě  které  obžalovaný 
s manželkou koupil od obce Hrobčice pozemek p.č. 837/38.  
 
 

p o k r a č o v á n í                                                                                           sp. zn. 7 T 66/2012 

 
 
   
 
 
 
 
 
Kupní smlouvou ze dne 21.10.2008 na č.l. 149 sice manželé V. prodali pozemek p.č. 
837/38  D.  B.,  s právními  účinky  ke  dni  23.10.2008,  avšak  žadatelem  o  připojení  odběrného 
místa  k distribuční  soustavě  a  smluvní  stranou,  kdy  novým  odběrným  místem  je  chata  na 
pozemku 837/38, je v prosinci 2009 stále obžalovaný M. V., jak vyplývá z žádostí a smlouvy 
na  č.l.  317  až  319.    Z faktury  za  odběr  vody  vystavené  dne  16.11.2010  za  období  od 
10.4.2009  do  15.11.2010  vyplývá,  že  odběratelem  vody  na  pozemku  č.p.  837/38  byl  právě 
obžalovaný M. V..  
 
 
V  chatě  postavené  na  pozemku  p.č.  837/38  byla  dne  5.4.2011  realizována  domovní 
prohlídka, zaznamenaná  na č.l.  44-73, kdy  v chatě byly  nalezeny daňové  doklady na jméno 
obžalovaného V. – viz. č.l. 47. Domovní prohlídkou bylo rovněž nesporně prokázáno, že na 
pozemku p.č. 837/38 byla postavena chata.  
 
 
Soud  tyto  provedené  důkazy  vyhodnotil  tak,  že  obžalovaný  společně  s manželkou  
v roce 2007 požádal obec Hrobčice o odkup části pozemku č. 837/8 za účelem stavby chaty, 
na  základě  geometrického  plánu  č.  301-1901/2280  na  č.l.  280-282    pak  došlo  k vyčlenění 
pozemku  č.p.  837/38  z pozemku  837/8.    Pozemek  p.č.  837/2008  v únoru  2008  od  obce 
Hrobčice koupili manželé V., a ačkoliv pozemek v říjnu 2008 prodali D. B., obžalovaný stále 
vystupoval a jednal jako vlastník a zejména uživatel této nemovitosti, když figuroval v roce 
2009 jako žadatel o připojení chaty do elektrické soustavy, v letech 2009 až 2010 v chatě na 
pozemku  p.č.  837/38  odebíral  a  hradil  vodu,  a  i  v roce  2011  patřily  věci  a  listiny  nalezené 
v chatě obžalovanému. Prodej pozemku D.  B. tak soud vyhodnotil jako zastírací úkon, když 
faktickým uživatelem zůstal právě obžalovaný.  
 
II. 
 
Dále  pak  soud  vedl  dokazování  k prokázání  skutečnosti,  že  obžalovaný  coby  vedoucí 
stavebního úřadu vydával rozhodnutí vztahující se k tomuto pozemku, který vlastnil a užíval. 
 
 
Souhlas  Městského  úřadu  Bílina  s dělením  pozemků  je  ve  spise  založen  na  č.l.  285. 
Z této  listiny  vyplývá,  že  byla  vydána  dne  22.2.2008,  kdy  za  stavební  úřad  se  takto  vyjádřil 
M. V., coby  vedoucí stavebního úřadu.  Skutečnost, že vydaný souhlas na dělení pozemků se 
týkal  právě    pozemku  p.č.  837/38  je  prokazována  odkazem  na  geometrický  plán  č.301-
1901/2008,  který  je  mimo  jiné  konstatován  i  v kupní  smlouvě  na  č.l.  280-281.  Na  základě 
geometrického plánu došlo k oddělení pozemku p.č. 837/38 z pozemku 837/8.  
 
 
Vydání  zemního  souhlasu  pro  přípojku  vody  na  parcele  č.  837/38  je  prokazován 
listinou  založenou  na  č.l.  311.  Z té  vyplývá,  že  obžalovaný  jako  vedoucí  stavebního  úřadu 
vydal dne 16.4.2008 sám sobě uzemní souhlas k realizaci vodovodní přípojky k pozemku č.p. 
837/38, který v té době vlastnil.  
 
 
Vydání územního souhlasu pro kabelovou smyčku na parcele č. 837/38 je prokazován 
listinou  založenou  na  č.l.  223.  Z té  vyplývá,  že  obžalovaný  jako  vedoucí  stavebního  úřadu 
vydal  dne  26.8.2008  sám  sobě  územní  souhlas  k realizaci  kabelové  smyčky  nízkého  napětí 
k pozemku č.p. 837/38, který v té době vlastnil.  
 
  
Soud pak tyto listinné důkazy v kontextu s výpověďmi obžalovaného vyhodnotil tak, 
že  obžalovaný  v pozici  vedoucího  stavebního  úřadu  vydal  v jednom  případě  souhlasné 
stanovisko  a  ve  dvou  případech  i  územní  souhlas  vztahující  se  k pozemku,  který  v té  době 
vlastnil.  Ačkoliv  se  předmětné  listiny  podařilo  zajistit  pouze  v kopiích,  neboť  u  originálů 
včetně kompletní spisové dokumentace vedené na stavebním úřade v Bílině došlo ke ztrátě, 

pokračování 
 

 
 
     sp. zn. 7 T 66/2012 
 - 
jak  vyplývá  ze  zprávy  na  č.l.  370,  je  nesporné,  že  stavební  činnost  v územních  souhlasech 
byla  realizována,  jak  vyplývá  z dokumentace  k účtování  vodného  a  z uzavření  smlouvy  na 
odběr  elektrické  energie,  a  jak  také  bylo  reálně  zjištěno  na  místě  při  realizaci  domovní 
prohlídky. Nelze tedy dojít k jinému závěru, než že tyto listiny existovaly i v originále, že tyto 
vydal  obžalovaný  a  že  povolení  ke  stavební  činnosti  v nich  udělené  bylo  v zájmu 
obžalovaného, a zejména že tato stavební činnost byla realizována.  
 
III. 
 
 
Soud  pak  vedl  dokazování  i  k posouzení  skutečnosti,  zda  postup  vedoucí  k vydání 
souhlasného  stanoviska  a  územních  souhlasů  byl  v souladu  s platnou  právní  úpravou. 
Dokazování  k této  části  pak  bylo  provedeno  zejména  územním  plán  obce  Hrobčice  na  č.l. 
323-327, stanovisky Správy CHKO České středohoří na č.l. 187, 189, 212.  
 
 
Z územního  plánu  obce  Hrobčice  jednoznačně  vyplývá,  že  předmětná  parcela  č. 
837/38 se nachází v nezastavěném a nezastavitelném území obce, a dále i ta skutečnost, že se 
nachází v 2. ochranném pásmu CHKO České středohoří.  
 
 
Ze  stanovisek  Správy  CHKO  České  středohoří  pak  vyplývá,  že  tento  subjekt  coby 
orgán  ochrany  přírody,  dne  7.4.2008  a  2.9.2008  vydal  opakovaně  nesouhlasné  stanovisko 
k realizaci  stavby  chaty  na  pozemku  837/38,  a  dne  7.7.2008  vydal  nesouhlasné  stanovisko 
k realizaci  kabelové  smyčky  na  pozemku  č.  837/38.  žadatelem  o  vyjádření  orgánu  ochrany 
přírody byl projektant J. L., který zastupoval investora M. V., což prokazuje žádost o vydání 
stanoviska na č.l. 188.  
 
 
Soud  pak  tyto  listinné  důkazy  vyhodnotil  tak,  že  obžalovaný  vydal  územní  souhlasy 
k realizaci  zasíťování  pozemku,  který  se  nacházel  a  i  v současné  době  nachází  mimo 
zastavěné  a  zastavitelné  území,  která  jsou  vymezena  územním  plánem  pro  obci  Hrobčice 
zcela mimo pozemek č. 837/38, a že pozemek se nachází v II. ochranné zóně CHKO České 
středohoří,  přičemž  s vydáním  územních  souhlasů  nebylo  dáno  souhlasné  stanovisko 
dotčeného orgánu ochrany přírody.  
IV. 
 
Po  prokázání  skutečností  uvedených  pod  body  I.  až  III.  musel  soud  posoudit,  zda 
prokázaný  postup  obžalovaného  coby  vedoucího  stavebního  úřadu,  který  opakovaně 
rozhodoval za daných a prokázaných podmínek o pozemku ve svém vlastnictví, byl v souladu 
s platnou právní úpravou.  Vydávání územního souhlasu bylo upravováno stavebním zákonem 
č. 183/2006, zákonem o ochraně přírody a krajiny a konečně pak správním řádem.  
 
Stavební  zákon  rozlišuje  dvě  základní  řízení  –  uzemní  řízení  a  stavební  řízení.  
Základním  druhem  rozhodnutí  v územním  řízení  je  územní  rozhodnutí.  V  územním 
rozhodnutí  se  rozhoduje  o  umístění  stavby,  změně  stavby,  změně  vlivu  stavby  na  území, 
změně  využití  území,  o  dělení  či  scelování  pozemků,  a  o  ochranném  pásmu.    Realizace 
kabelové a vodovodní přípojky pak spadá pod rozhodnutí o umístění stavby, neboť zasíťování 
pozemku  nespadá  do  okruhu  staveb,  vymezeného  v ustanovení  §  79  odst.  3  stavebního 
zákona,  které  nevyžadují  rozhodnutí  ve  formě  územního  řízení  o  umístění  stavby,  ani 
územního souhlasu s umístěním stavby.  
 
Umisťovat stavbu je podle ustanovení § 76 stavebního zákona možné jen na základě 
územního rozhodnutí vydaném v územním řízení nebo zjednodušeném územním řízení nebo 
na základě územního souhlasu.  
 

p o k r a č o v á n í                                                                                           sp. zn. 7 T 66/2012 

 
 
   
 
 
 
 
 
Podmínky  pro  vydání  územního  souhlasu,  kterým  opakovaně  ve  věci  rozhodl 
obžalovaný,  jsou  upraveny  v ustanovení  §  96  odst.  1  stavebního  zákona.    Podle  tohoto 
ustanovení  může  stavební  úřad  místo  územního  rozhodnutí  vydat  územní  souhlas,  a  to  na 
základě oznámení o záměru, pokud je záměr v zastavěném území nebo v zastavitelné ploše
poměry v území se podstatně nemění a záměr nevyžaduje nové nároky na veřejnou dopravní a 
technickou  infrastrukturu.  Územní  souhlas  nelze  vydat,  obsahuje-li  závazné  stanovisko 
dotčeného  orgánu  podmínky
,  nebo  je-li  takovým  závazným  stanoviskem  vyjádřen 
nesouhlas
, nebo pokud záměr podléhá posouzení z hlediska vlivů na životní prostředí podle 
zvláštního právního předpisu. 
 
V daném případě pozemek 837/38, který měl být zasíťován, se dle platného územního 
plánu nenacházel ani v zastavěném území, ani v zastavitelné ploše obce. Už z tohoto důvodu 
nebylo možné vydat územní souhlas na umístění stavby.  
 
Dále  se  pozemek  837/38  nacházel  v II.  zóně  CHKO  České  středohoří.  Podle 
ustanovení  §  44  odst.  1  zákona  na  ochranu  přírody  a  krajiny  není  možné  vydat  ani  uzemní 
rozhodnutí ani územní souhlas, kterými se rozhoduje mimo jiné o umístění stavby na území 
národního  parku  nebo  CHKO  bez  závazného  stanoviska  orgánu  ochrany  přírody,  ledaže  se 
jedná o zastavěné území ve IV. zóně CHKO.  Podle § 96 odst. 1 stavebního řádu však takové 
stanovisko  musí  být  souhlasné  a  bezpodmínečné.  V daném  případě  však  dotčený  orgán 
ochrany  přírody  vydal  pouze  nesouhlasná  stanoviska.  Územní  souhlas  tedy  nebylo  možné 
vydat i pro neexistenci souhlasného nepodmíněného stanoviska orgánu ochrany přírody.  
 
Ze  zcela  stejných  důvodů  pak  nemohlo  být  ve  věci  při  povolování  zasíťování 
pozemku,  tedy  umístění  stavby,  vydáno  územní  rozhodnutí  ve  zjednodušeném  územním 
řízení  viz. ustanovení § 95 odst. 1 stavebního zákona.  
 
Konečně  pak  jakékoliv  rozhodnutí  vydané  v územním  řízení,  zjednodušeném 
uzemním  řízení  či  formou  územního  souhlasu  musí  respektovat  cíle  územního  plánování 
stanovené  v  §  18  stavebního  řádu,  takové  rozhodnutí  musí  respektovat  územní  plán,  musí 
repetovat skutečnost, zda záměr je či není realizován v zastavěném či zastavitelné území, kdy 
ustanovení  §  18  odst.  5  a  6  přísně  vymezuje  podmínky,  za  kterých  lze  umístit  stavbu  na 
nezastavěné či nezastavitelné území.  Je nutno konstatovat, že zasíťování pozemku za účelem 
stavby chaty sloužící k individuální rekreaci v nezastavěném území není případem uvedeným 
v ustanovení § 18 odst. 5 stavebního zákona, ani svým charakterem a individuálním využitím 
nijak nesouvisí s vyjmenovanými případy, které v případě rekreace mají sloužit k hromadným 
rekreačním  účelům,  což  následně  realizovaná  chata  určitě  nesplňuje.  Nadto  je  nutno 
konstatovat,  že  parcela  č.  837/38  dle  platného  územního  plánu  neležela  v oblasti  se 
zamýšleným rozšířením zastavitelného území stavbami individuální rekreace. 
 
Pokud však přes tyto skutečnosti ve věci došlo k rozhodnutí o umístění stavby formou 
územního  souhlasu,  ačkoliv  záměr  byl  realizován  v nezastavěném  a  nezastavitelném  území, 
ve II.  ochranné  zóně  CHKO,  v rozporu  s územním  plánem  obce  a  bez  souhlasného  a  ničím 
nepodmíněného souhlasného stanoviska Správy CHKO České středohoří, byla takové jednání 
v rozporu  s  ustanovením  §  96  odst.  1  stavebního  zákona,  §  44  odst.  1  zákona  na  ochranu 
přírody a § 18 odst. 5 stavebního zákona, a tento postup je nutné označit za zcela nezákonný.   
 
 
Co se týče povinnosti  respektovat  při  tomto  postupu zásadu nepodjatosti  vyjádřenou 
v ustanovení  §  14  správního  řádu,  dospěl  soud  k následujícímu  závěru.  Podle  ustanovení  § 

pokračování 
 

 
 
     sp. zn. 7 T 66/2012 
 - 
192  stavebního  zákona  se  na  postupy  a  řízení  použijí  ustanovení  správního  řádu,  pokud 
stavební zákon nestanoví jinak.  
 
 
Podle  §  14  odst.  1  správního  řádu  je  každá  osoba  bezprostředně  se  podílející  na 
výkonu  pravomoci  správního  orgánu  (dále  jen  "úřední  osoba"),  o  níž  lze  důvodně 
předpokládat,  že  má  s  ohledem  na  svůj  poměr  k  věci,  k  účastníkům  řízení  nebo  jejich 
zástupcům  takový  zájem  na  výsledku  řízení,  pro  nějž  lze  pochybovat  o  její  nepodjatosti, 
vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. 
Ustanovení § 14 spadá do části II. správního řádu.  
 
 
Obžalovaný ve věci rozhodoval formou územního souhlasu, a proto bylo třeba určit, o 
jaký druh rozhodnutí z pohledu správního řádu se jedná, a jaká ustanovení správního řádu se 
na toto rozhodnutí vztahují, zejména pak, byl-li obžalovaný povinen řídit se i ustanovením § 
14 správního řádu řešícím podjatost.  
 
 
O  povaze  územního  souhlasu  bylo  opakovaně,  avšak  nejednotně  rozhodováno 
Nejvyšším správním soudem. Určení povahy tohoto úkonu pak bylo sjednoceno rozhodnutím 
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, sp. zn. As 86/2010 ze dne 18.9.2012, kterým 
bylo definitivně stanoveno, že souhlasy vydávané podle stavebního zákona jsou jinými úkony 
dle  části  IV.  správního  řádu  a  postup  vedoucí  k jejich  vydání  je  upraven  právě  v této  části 
správního řádu. Část IV. správního řádu neobsahuje žádné ustanovení řešící podjatost, a tedy 
by  se  mohlo  zdát,  že  rozhodnutí  vydávaná  podle  IV.  části  nemusí  respektovat  zásadu 
nepodjatosti.  
 
 
Avšak ustanovení § 154 správního řádu, kterým je IV. část správního řádu uvozována, 
stanoví,  že  pokud  správní  orgán  vydává  vyjádření,  osvědčení,  provádí  ověření  nebo  činí 
sdělení,  která  se  týkají  dotčených  osob,  postupuje  podle  ustanovení  IV.  části,  a  dále    podle 
ustanovení části první, obdobně podle těchto ustanovení části druhé: § 10 až § 16, § 19 až § 
26, § 29 až § 31, § 33 až § 35, § 37, § 40, § 62, § 63, a obdobně podle těchto ustanovení části 
třetí:  § 134, § 137 a § 142 odst. 1 a 2;  přiměřeně použije i  další ustanovení  tohoto zákona, 
pokud jsou přitom potřebná. 
 
 
Ustanovení  §  14  je  zařazeno  do  II.  části  správního  řádu,  a  podle  ustanovení  §  154 
pokud  je  postupováno  podle  části  IV.,  je  správní  orgán  povinen  řídit  se  mimo  jiné  právě  i 
ustanovením § 14 správního řádu. Tedy i na vydání vyjádření či územního souhlasu je třeba 
aplikovat  ustanovení  správního  řádu  o  nepodjatosti  rozhodujícího  správního  orgánu. 
Obžalovaný byl povinen řídit se zásadou nepodjatosti, ať už by rozhodoval formou územního 
řízení  podle  části  III.  správního  řádu,  nebo  formou  územního  souhlasu  podle  části  IV. 
správního  řádu.  Pokud  se  obžalovaný  vyjadřoval  či  opakovaně  rozhodoval  jako  zástupce 
stavební  úřadu  o  pozemku  ve  svém  vlastnictví,  zcela  jednoznačně  porušil  ustanovení  §  14 
správního  řádu.  Tento  jeho  postup  mu  pak  umožnil  opatření  prospěchu  spočívajícího  v té 
skutečnosti,  že sám sobě umožnil  rozhodovat  ve správním řízení  o své záležitosti, a k tomu 
navíc  nezákonným  způsobem,  na  základě  kterého  dosáhnul  rozhodnutí,  které  bylo  zcela 
nezákonné a kterého by legálním způsobem nemohl dosáhnout.  
 
 
Na  základě  shora  uvedených  právních  úvah  soud  dospěl  k závěru,  že  obžalovaný 
prokázaným jednáním, kdy vyjádřil souhlas s dělením pozemku, kdy nově vzniklý pozemek 
přešel do jeho vlastnictví, kdy vydal územní souhlas na umístění stavby ve formě zasíťování 
na  pozemek  v nezastavěném  nezastavitelném  území,  nadto  se  nacházející  v II.  zóně  CHKO, 
bez  souhlasného  stanoviska  orgánu  ochrany  přírody  a  nadto  v rozporu  s platným  územním 
 

p o k r a č o v á n í                                                                                           sp. zn. 7 T 66/2012 

 
 
   
 
 
 
 
plánem, porušil shora uvedená ustanovení jak správního řádu, stavebního zákona, tak i zákona 
na ochranu krajiny a přírody. 
 
 
K námitce obžalovaného, že jeho jednání bylo v souladu se zákonem, je třeba uvést, že 
soud  se  absolutně  neztotožnil  s právním  názorem  obžalovaného,  a  to  ze  shora  uvedených 
důvodů. Pokud obžalovaný navrhoval výslech svědků z důvodu, aby tito svědci podpořili jeho 
právní  názoru,  nezbylo  soudu,  než  tento  návrh  na  doplnění  dokazování  zamítnout,  neboť 
vytvoření  právního  názoru  přísluší  pouze  soudu,  kdy  sice  každá  z procesních  stran  může 
v průběhu řízení přednést svůj právní názor, avšak vyhodnocení důkazní a právní stránky věci 
je výsadou a povinností soudů a nikoliv svědků, kteří by soudu měli dávat rady, jak hodnotit 
důkazy či právní stránku věci. K námitce, že obžalovaný nechal zasíťovat pozemek, v proluce 
mezi dvěma chatovými oblastmi je třeba uvést, že obžalovaný sice nechal zasíťovat pozemek 
hraničící  ze  severu  s jednou  chatovou  oblastí,  avšak  druhá  chatová  oblast  s touto  chatovou 
oblastí  sousedí  z jihu,  pozemek  837/38  se  tedy  absolutně  nenachází  v proluce  mezi  těmito 
chatovými oblastmi.  To je zřejmé při pohledu do územního plánu obce Hrobčice.  
 
V. 
 
 
Měl-li  soud  za  prokázané  jednání  obžalovaného  spočívající  ve  vydání  souhlasu 
sdělením  pozemku  a  vydání  územních  souhlasů  s  umístěním  stavby  ve  formě  zasíťování 
pozemku,  kdy  obžalovaný  jednal  za  stavební  úřad  avšak  rozhodoval  o  pozemku  ve  svém 
vlastnictví,  a  dopěl-li  soud  k závěru,  že  obžalovaný  tímto  jednáním  porušil  ustanovení  
správního  řádu,  stavebního  zákona  a  zákona  na  ochranu  přírody  a  krajiny,  bylo  pak  nutné 
posoudit,  zda  tímto  došlo  k naplnění  znaků  skutkové  podstaty  trestného  činu  zneužívání 
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.  
 
 
Podstata  tohoto  trestného  činu  mimo  jiné  spočívá  v tom,  že  pachatel  v pozici 
veřejného  činitele  v úmyslu  opatřit  sobě  neoprávněný  prospěch  vykonával  svou  pravomoc 
způsobem odporujícím zákonu.  
 
Obžalovaný  sám  ke  své  osobě  uvedl,  že  od  roku  2006  zastává  funkci  vedoucího 
stavební  úřadu  v Bílině.  Soud  tuto  pozici  vyhodnotil  jako  pozici  odpovědného  pracovníka 
orgánu státní správy i samosprávy, který se v rozhodování podle stavebního zákona podílí na 
plnění  úkolů  státu  –  mimo  jiné  regulace  umísťování  staveb  a  povolování  staveb  a  přitom 
využívá  pravomoci,  která  mu  byla  svěřena  zejména  stavební  zákonem.  Obžalovaný  tak 
z pohledu  soudu  splnil  podmínku  speciálního  subjektu  –  veřejného  činitele,  když  se  jednání 
dopustil v souvislosti se svým povoláním – vedoucím stavebního úřadu.  
 
 
Obviněný jako nejvýše postavená osoba stavebního úřadu měl pravomoc rozhodovat 
v územních  a  stavebních  řízeních  a  vydávat  tak  mimo  jiné  územní  rozhodnutí  či  územní 
souhlasy. Toto oprávnění je stanoveno v ustanovení § 6 odst. 3 stavebního zákona.  
 
 
Soud  pak  dovodil,  že  obžalovaný  při  výkonu  své  pravomoci,  tedy  při  vydání 
stanoviska  a  územních  souhlasů  postupoval  v rozporu  se  zákonem,  kdy  konkrétní  porušení 
zákonným předpisů a způsoby porušení jsou uvedeny shora.  
 
 
Konečně pak soud dospěl k závěru, že tímto nezákonným postupem obžalovaný sám 
sobě  umožnil  rozhodovat  ve  správním  řízení  o  své  záležitosti,  a  k tomu  navíc  nezákonným 
způsobem, na základě kterého dosáhnul rozhodnutí a následně i faktického stavu – zasíťování 
pozemku č. 838/37, kterého by legálním způsobem nemohl dosáhnout. Tím obžalovaný získal 
neoprávněný prospěch.  
 

pokračování 
 

 
 
     sp. zn. 7 T 66/2012 
 - 
 
Soud  pak  dospěl  k závěru,  že  obžalovaný  naplnil  všechny  znaky  skutkové  podstaty 
tohoto  trestného  činu,  s ohledem  na  právní  náročnost  daného  jednání  soud  u  obžalovaného 
dovodil jednoznačné zavinění ve formě přímého úmyslu, kdy obžalovaný si obstaral vědomě 
výsledek, o který usiloval nejméně již od roku 2007, a o kterém se zmiňoval již v žádosti o 
odkup  pozemku.  Obžalovaný  měl  v úmyslu  dosáhnout  koupě  pozemku  a  stavby  chaty  a 
tohoto svého záměru dosáhnul.  
 
 
Obviněný  tedy  prokázaným  jednáním  naplnil  všechny  znaky  skutkové  podstaty 
trestného  činu  zneužívání  pravomoci  veřejného  činitele  podle  §  158  odst.  1  písm.  a)  tr. 
zákona.  Soud  užil  právní  kvalifikaci  dle  zákona  účinného  v době  spáchání  trestné  činnosti, 
neboť  právní  úprava  účinná  v době  rozhodování  soudu  by  pro  obžalovaného  znamenala 
možnost  přísnějšího  postihu,  když  u  přečinu  zneužití  pravomoci  úřední  osoby  podle  §  329 
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku došlo ke zpřísnění trestu odnětí svobody na sazbu 1 až 5 roků, 
zatímco  trestní  zákon  v podobě  účinné  v době  spáchání  umožňuje  uložení  trestu  odnětí 
svobody ve výměře 6 měsíců až 3 roky.  
 
 
Při právním posuzování skutků soud vycházel z právní úpravy účinné v době, ve které 
došlo  k vydání  vyjádření  a  územních  souhlasů,  tedy  ze  znění  správního  řádu,  stavebního 
zákona a zákona o ochraně přírody a krajiny účinného v roce 2008, avšak tuto právní úpravu 
soud porovnal se zněním těchto zákonů účinných ke dni rozhodnutí soudu a dospěl k závěru, 
že  stejná  porušení  těchto  zákonů  by  bylo  možné  vytknout  obžalovanému  i  podle  právní 
úpravy účinné ke dni rozhodování soudu.   
 
VI.  
 
Při úvaze o druhu a výši trestu soud vycházel ze skutečnosti, že obžalovaný je osobou 
bezúhonnou. Dále vzal v potaz skutečnost, že od spáchání trestné činnosti uplynuly více než 4 
roky.  S ohledem  na  tyto  skutečnosti  soud  dospěl  k závěru,  že  postačí  uložení  trestu 
výchovného, a to v podobě podmíněného trestu odnětí svobody. Výměru trestu soud stanovil 
v první  třetině  sazby,  délku  zkušební  doby  pak  v polovině.  Soud  pak  zvažoval  i  uložení 
dalšího  druhu  trestu  v podobě  zákazu  činnosti,  a  dospěl  k závěru,  zejména  po  provedeném 
hlavním  líčení,  kdy  měl  možnost  se  osobně  přesvědčit  o  názorech  a  postoji  obžalovaného 
k trestné  činnosti,  že  je  zcela  na  místě  uložit  i  trest  zákazu  činnosti  spočívajícího  v zákazu 
výkonu funkce ve státní správě či samosprávě spojené s rozhodovací pravomocí. Obžalovaný 
při výkonu své funkce zneužil pravomoc, danou mu zákonem a vyplývající z jeho pracovního 
postavení Zneužití pravomoci se nadto dopustil ryze účelově a ve svůj prospěch kdy sám sobě 
zasílal  výzvy  k doplnění  podání,  sám  sobě  vydával  povolení,  následně  se  pak  pokoušel 
vzbudit u svého jednání zdání zákonnosti postupu, když ryze účelově převedl nemovitost na 
třetí osobu. Už v době převodu si musel být vědom nezákonnosti svého postupu, když se jej 
snažil takto dodatečně legalizovat.  Přesto  v průběhu hlavního líčení    obžalovaný neprojevil 
sebemenší  známku  lítosti  či  sebereflexe  a  ani  na  okamžik  nepřipustil,  že  by  jeho  jednání 
nebylo v pořádku. Tento jeho postoj pak soud přesvědčil o tom, že obžalovaný by se za užití 
účelového tvrzení, že jeho postup je zákonný, mohl obdobného jednání dopustit i v budoucnu.  
Osobě,  která  zneužila  pravomoci  veřejného  činitele  a  které  se  k trestné  činnosti  postavila 
způsobem,  jak  učinil  v průběhu  trestního  řízení  obžalovaný,  by  neměly  být  znovu  svěřeny 
jakékoliv  pravomoci  rozhodovat  ve  veřejné  správě  o  věcech  veřejného  zájmu.    Proto  soud 
obžalovanému uložil i trest zákazu činnost ve výměře 4 roků, kterou považuje s ohledem na 
závažnost případu za postačující.   
 
S ohledem  na  shora  uvedené  závěry  soud  rozhodl  tak,  jak  je  uvedeno  ve  výrokové 
části obžaloby.  
 

p o k r a č o v á n í                                                                                           sp. zn. 7 T 66/2012 
10 
 
 
   
 
 
 
 
 
 
P o u č e n í :   
 
  

Proti tomuto rozsudku   l z e   podat odvolání do   o s m i   (8)  dnů ode dne doručení 
písemného  vyhotovení  rozsudku  ke  Krajskému  soudu  v  Ústí  nad  Labem,  prostřednictvím 
Okresního soudu v Teplicích.  
 
Rozsudek  může  odvoláním  napadnout  státní  zástupce  pro  nesprávnost  kteréhokoli 
výroku, obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, zúčastněná osoba pro 
nesprávnost  výroku  o  zabrání  věci,  poškozený,  který  uplatnil  nárok  na  náhradu  škody,  pro 
nesprávnost  výroku  o  náhradě  škody.  Osoba  oprávněná  napadat  rozsudek  pro  nesprávnost 
některého jeho výroku, může jej napadnout také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i 
pro  porušení  ustanovení  o  řízení  předcházejícím  rozsudku,  jestliže  toto  porušení  mohlo 
způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí.  
 
Odvolání musí být podáno ve lhůtě uvedené v § 248 tr. řádu nebo v další lhůtě k tomu 
stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 251 tr. řádu, také odůvodněno tak, 
aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku 
nebo řízení, které rozsudku předcházelo. 
 
Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda jej podává, byť i zčásti, ve prospěch 
nebo v neprospěch obviněného. 
 
Odvolací soud   o d m í t n e   odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání.  
 
Právo odvolání   n e p ř í s l u š í   osobám, jež se ho výslovně vzdaly. 
 
 
V Teplicích dne 10. května 2013   
 
 
 
 
 
 
 
 
Mgr. Martin Parolek, v. r.  
 
 
 
 
 
 
 
samosoudce  
 
Za správnost vyhotovení: 
Dagmar Hrzánová