4To 375/2013-499
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl ve veřejném zasedání konaném
dne 28. ledna 2015 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Nadi Hájkové a
soudců Mgr. Petry Staré a Mgr. Martina Roubalíka o odvolání obžalovaného
M.
V., nar.
, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne
10.05.2013 č. j. 7 T 66/2012-477
t a k t o :
Podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. se napadený rozsudek
z r u š u j e ve výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. se rozhoduje tak, že obžalovaný se
o d s u z u j e podle § 158 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody ve výměře
j e d n o h o (1) roku.
Podle § 58 odst. 1 tr. zákona a § 59 odst. 1 tr. zákona se výkon trestu
podmíněně
o d k l á d á na zkušební dobu
t ř í (3) roků.
Podle § 49 odst. 1 tr. zákona se obžalovanému
u k l á d á trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu jakékoliv funkce ve státní správě a
samosprávě spojené s rozhodovací činností ve výměře
č t y ř (4) roků.
O d ů v o d n ě n í
Napadeným rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným ze spáchání
trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1,
písm. a) trestního zákona č. 140/1961 Sb. Jeho jednání spočívalo v tom, že jako
vedoucí Stavebního úřadu Městského úřadu
, kterému byla z titulu jeho
Pokračování
2
4To 375/2013-
funkce svěřena rozhodovací pravomoc v oblasti vydávání rozhodnutí podle
zákona o územním plánování a stavebním řádu č. 183/2006 Sb. a souvisejících
rozhodnutí, v územním řízení týkajícím se staveb na pozemku č.
v katastrálním území Mukov, okr. Teplice, který vlastnil spolu s manželkou M.
V., nar.
, na základě kupní smlouvy ze dne 25. 2. 2008,
a) nejprve dne 22.2.2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu souhlasné
vyjádření k oddělení pozemku v katastrálním území Mukov č.
,
kterým měl být vyčleněn pozemek z pozemku č.
nový pozemek
č.
, o jehož odkup písemně požádal obec Hrobčice a který následně
od této obce koupil, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14
odst. 1 správního řádu, neboť jako zájemce o koupi odděleného pozemku
měl zájem na tom, aby bylo rozhodnuto o rozdělení pozemků, a byl tedy
ve věci osobou podjatou,
b) poté dne 16.4.2008 vydal jako vedoucí stavebního úřadu územní souhlas
s umístěním stavby „ Přípojka vody na parcelu č.
pro rekreační
chatu na parcele č.
v katastrálním území Mukov“, ačkoli uvedená
parcela se nachází dle platného územního plánu obce Hrobčice
v nezastavěném území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné
oblasti České středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením
§ 14 odst. 1 správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku
měl zájem na vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou, dále
byl v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy
obžalovaný nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl
dále v rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které
mimo jiné podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru
v zastavěném území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska
dotčeného orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo
být rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu
s ustanovením § 44 odst. 1, zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a
krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i
územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti
souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy
nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné
oblasti České středohoří,
c) poté nakonec dne 26.8.2008 vydal Územní souhlas s umístěním stavby
„Kabelová smyčka NN vedená přes pozemek parcely č.
pro
parcelu č.
v katastrálním území Mukov“, ačkoli uvedená parcela
se nachází dle platného územního plánu obce Hrobčice v nezastavěném
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
3
4To 375/2013-
území a volné krajině a ve II. zóně chráněné krajinné oblasti České
středohoří, kdy tento postup byl v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1
správního řádu, neboť jako vlastník předmětného pozemku měl zájem na
vydání tohoto souhlasu, a byl tedy osobou podjatou dále byl v rozporu
s ustanoveními § 18 odst. 5 stavebního zákona, kdy obžalovaný
nerespektoval nezastavěnost dotčeného pozemku, postup byl dále v
rozporu s ustanovením § 96 odst. 1 stavebního zákona, které mimo jiné
podmiňuje vydání územního souhlasu realizací záměru v zastavěném
území a existencí souhlasného nepodmíněného stanoviska dotčeného
orgánu ochrany přírody k zamýšlenému záměru a tedy mělo být
rozhodnuto územním řízením, a konečně byl tento postup v rozporu
s ustanovením § 44 odst. 1, zák. č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a
krajiny, které vyžaduje pro vydání jak územního rozhodnutí tak i
územního souhlasu k realizaci záměru v chráněné krajinné oblasti
souhlasné stanovisko dotčeného orgánu ochrany přírody, které nikdy
nebylo vydáno, neboť uvedená parcela je ve II. zóně chráněné krajinné
oblasti České středohoří,
kdy v důsledku tohoto nezákonného postupu obžalovaného došlo nejdříve
k rozdělení stávajícího pozemku č.
na pozemky č.
a č.
a
k prodeji pozemku č.
v katastrálním území Mukov obžalovanému a jeho
manželce, a k následnému zasíťování pozemku č.
, ke kterému by jinak,
než tímto nezákonným způsobem s ohledem na skutečnost, že pozemek se
nachází v nezastavěném území a v II. ochranném pásmu Chráněné krajinné
oblasti České středohoří, a pro nesouhlas Správy CHKO České středohoří jako
dotčeného orgánu ochrany přírody, dojít nemohlo.
Za tento trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 1
roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 3 roků.
Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
jakékoliv funkce v rámci pracovního či služebního poměru spojené
s rozhodovací činnosti ve státní správě i samosprávě ve výměře 4 roků.
Proti tomuto rozsudku podal obžalovaný v zákonné lhůtě
odvolání,
kterým napadl citovaný rozsudek v celém rozsahu.
V písemném odůvodnění odvolání namítá nevyvrácení své obhajoby
provedenými důkazy. Svá vyjádření nepojímá jako správní rozhodnutí podle
správního řádu ani stavebního zákona, proto na ně není možno vztahovat
povinnost vyžádání souhlasu orgánu ochrany přírody ani otázku podjatosti podle
§ 14 správního řádu. Soud prvého stupně se ani nevypořádal s námitkou
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
4
4To 375/2013-
spočívající v existenci rozvojové strategie obce Hrobčice, která měla za cíl spojit
dvě již existující chatové oblasti, v tomto ohledu navrhl doplnit dokazování
zprávou obce. Dále soud prvého stupně nedůvodně zamítl návrhy obhajoby na
provedení výslechu svědků, původně označených samotnou obžalobou, kteří by
prokázali, že jeho jednání nebylo protiprávní. Odůvodnění takového postupu
shledává nesprávným, pokud tkví v závěru, že právní názor si v dané věci může
učinit soud prvého stupně sám, bez ohledu na tyto svědecké výpovědi.
V neposlední řadě se soud nedostatečně vypořádal se subjektivní stránkou činu
v jeho úmyslné formě.
Ve veřejném zasedání své odvolání doplnil tak, že namítl
nepřezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku s tím, že skutková
zjištění soudu neodpovídají znění zejména stavebního zákona a správního řádu.
Odmítnutím návrhů na provedení výslechu navrhovaných svědků porušil soud
prvého stupně jeho právo na spravedlivý proces a legitimní očekávání,
spočívající v možnosti těmto svědkům klást dotazy za účelem zjištění
skutkového stavu věci, řada z nich byli totiž pracovníci Krajského úřadu
Ústeckého kraje, kteří se podrobně seznámili se spisovým materiálem. Pokud
byly tyto osoby vyslechnuty na úřední záznam o podaném vysvětlení, pak jim
ani v přípravném řízení nemohl klást otázky. Dále namítá nesprávnou aplikaci
§ 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů, kdy se nejednalo o novou přípojku, nýbrž o napojení na
stávající přípojku, proto nebyl nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody a
krajiny, konkrétně správy CHKO. Soud prvého stupně se touto námitkou ani
nezabýval. Závěrem navrhl zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžaloby,
není-li žalovaný skutek trestným činem.
Krajský soud
přezkoumal z podnětu podaného odvolání zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozsudku ve všech výrocích, a to z hlediska vad,
které těmto výrokům odvolání vytýkalo, přezkoumal i správnost řízení rozsudku
předcházejícího a dospěl k závěru, že odvolání je nutno zčásti přiznat
důvodnost, byť z důvodů vad jím nevytýkaných.
Řízení rozsudku předcházející není zatíženo žádnou vadou, která by
mohla mít vliv na věcnou správnost rozsudku, ostatně ani obžalovaný žádné
námitky procesní povahy ve svém odvolání neuplatnil.
Skutková zjištění shledal krajský soud odpovídající provedenému
dokazování, když v tomto směru lze odkázat na podrobné, výstižné, logické a
velmi přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, zcela odpovídající
ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
5
4To 375/2013-
Námitky obžalovaného, které pouze zopakoval před odvolacím soudem,
již byly uplatněny v hlavním líčení a soud prvého stupně se s nimi správně a
odpovídajícím způsobem vypořádal v odůvodnění napadeného rozsudku, když
vycházel z procesně správně provedených důkazů, které v intencích ustanovení
§ 2 odst. 5 tr. řádu postačovaly ke zjištění skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti. Soud prvého stupně tyto důkazy pak řádně hodnotil podle
§ 2 odst. 6 tr. řádu. Jeho postupu nemůže krajský soud ničeho vytknout.
V tomto ohledu je nezbytné podotknout, že dokazování v podobném typu
trestné činnosti bude zpravidla odvislé od důkazů listinného charakteru. Vždy to
bude soud prvého stupně, kdo určí v hlavním líčení, na kterých důkazech vystaví
svá skutková zjištění, následně jím právně kvalifikovaná. Je-li toto zjištění
v podobě rozsudku napadeno řádným opravným prostředkem (odvoláním), pak
tento postup soudu prvého stupně podléhá přezkumu krajského soudu. V tomto
konkrétním případě však krajský soud shledal správným závěr soudu prvého
stupně o rozsahu důkazů, nezbytných ke zjištění skutkového stavu, o němž
nejsou důvodné pochybnosti. Pokud soud prvého stupně odmítl provést důkaz
výpověďmi svědků, navržených obhajobou, pak tento závěr je shledán jako
opodstatněný. Krajský soud odkazuje na odůvodnění tohoto postupu soudem
prvého stupně na str. 8, druhý odstavec, písemného vyhotovení napadeného
rozsudku, s nímž se plně ztotožňuje.
Z provedeného dokazování tak bezpochyby vyplývá, že obžalovaný
v roce 2008 zastával na Městském úřadu v
funkci vedoucího stavebního
úřadu. Současně je nesporné, že společně s manželkou na podkladě kupní
smlouvy ze dne 25.02.2008 zakoupil dotčený pozemek č.
v katastrálním
území Mukov, přičemž tento pozemek (i v roce 2008 a návazně nejméně až do
dne 23.06.2011; srov. č.l. 324) byl začleněn do tzv. extravilánu obce Hrobčice,
tedy v území nezastavěném a nezastavitelném, o čemž obžalovaný věděl.
Příslušná změna územního plánu schválena nebyla. Již od počátku vyjednávání
obžalovaný deklaroval svůj záměr na tomto pozemku realizovat stavbu
rekreační chaty. K tomu nakonec skutečně došlo, byť vlastnické právo k ní bylo
převedeno na jinou osobu, pak i po tomto převodu byly pozemek a stavba na
něm stojící užívány obžalovaným a pro jeho potřeby, o čemž svědčí
jednoznačně fakturace služeb na jméno obžalovaného (např. elektřina, voda).
Návazně bylo prokázáno vydání souhlasného stanoviska, jakož i obou
územních souhlasů (pod písm. a) až c) výroku napadeného rozsudku)
obžalovaným pro dotčený pozemek p.č.
. Ačkoliv se předmětné listiny
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
6
4To 375/2013-
podařilo zajistit pouze v kopiích, neboť u originálů včetně kompletní spisové
dokumentace vedené na stavebním úřadu v Bílině došlo ke ztrátě, je nesporné,
že stavební činnost v územních souhlasech byla realizována, jak vyplývá
z dokumentace k účtování vodného a z uzavření smlouvy na odběr elektrické
energie, a jak také bylo reálně zjištěno na místě při realizaci domovní prohlídky.
Krajský soud shledává správnou argumentaci soudu prvého stupně pod
bodem ad III. na str. 5 odůvodnění napadeného rozsudku. Již shora bylo
popsáno, že předmětná parcela se nachází v tzv. extravilánu obce Hrobčice.
K tomu přistupuje dále také skutečnost, že se současně jedná o II. ochranné
pásmo CHKO České středohoří. Přitom ze stanovisek Správy CHKO České
středohoří plyne, že vydala opakovaně nesouhlasné stanovisko k realizaci stavby
chaty na pozemku
, jakož i k realizaci kabelové smyčky na pozemku č.
. Investorem byl v obou případech obžalovaný. Pro ostatní stavby nebyl
tento souhlas vůbec žádán. Tato stanoviska (souhlasná a nepodmíněná) pak byla
nezbytným předpokladem k dalším navazujícím postupům. Z tohoto pohledu je
proto nepřiléhavá argumentace obžalovaného ohledně nesprávné aplikace § 12
odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších
předpisů, neboť ustanovení § 44 téhož zákona je třeba vnímat jako
lex specialis.
Soudu prvého stupně nelze ničeho vytknout, ani pokud jde o úvahy o
souladnosti postupu obžalovaného se správně-právními předpisy pod bodem IV
na str. 5-8 odůvodnění napadeného rozsudku. Ve stručnosti krajský soud na tuto
argumentaci odkazuje, neboť se s ní ztotožňuje. Pouze, ostatně jako soud prvého
stupně, dodává, že znění tam citovaných právních předpisů ověřil ke dni konání
veřejného zasedání, přičemž ty nedoznaly změn.
Namítá-li obžalovaný nemožnost aplikace ustanovení § 14 správního řádu
o tzv. podjatosti na případy správních úkonů, jež jsou předmětem výroku
napadeného rozsudku, pak i v tomto ohledu se krajský soud ztotožnil
s argumentací soudu prvého stupně, jak ji popsal na str. 7 odůvodnění
napadeného rozsudku. Lze k tomu snad jen doplnit, že možnost aplikace § 14
správního řádu na úkony podle § 154 správního řádu, resp. podle části čtvrté
správního řádu, vyplývá nejen z jednotného výkladu k těmto ustanovením, nýbrž
i z povahy věci samé.
Na správnosti skutkových zjištění a jejich právní kvalifikaci nemění
ničeho ani námitka obžalovaného o zasíťování pozemku v proluce mezi dvěma
chatovými oblastmi. S touto námitkou se náležitým způsobem vypořádal již
soud prvého stupně na str. 8, odstavec druhý odůvodnění napadeného rozsudku
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
7
4To 375/2013-
a krajský soud s takovým odůvodněním souhlasí. Pokud obžalovaný
argumentoval rozvojovou strategií obce Hrobčice, která měla za cíl právě
spojení těchto lokalit, pak je třeba doplnit, že tato strategie není územně
plánovací dokumentací podle stavebního řádu a jako taková je z pohledu jednání
obžalovaného irelevantní.
Soud prvního stupně nepochybil, uznal-li obžalovaného
vinným trestným
činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, písm. a)
trestního zákona č. 140/1961 Sb., jehož podstata tkví v tom, že v pozici
veřejného činitele (vedoucího stavebního úřadu) v úmyslu opatřit sobě
neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím
zákonu. Jiné alternativy, spočívající v překročení pravomoci či v nesplnění
povinnosti z ní vyplývající, naplněny nebyly. Obžalovaný byl ze své pozice
(funkce) oprávněn takové správní úkony učinit, neboť mu náležela příslušná
pravomoc, současně nebylo zjištěno, že by nesplnil své povinnosti, nýbrž že tuto
svou pravomoc vykonával způsobem, jenž odporoval zákonu, v konkrétní rovině
správnímu řádu, stavebnímu zákonu a zákonu o ochraně přírody a krajiny.
Tímto postupem obžalovaný sám sobě umožnil činit příslušné úkony ve
správním řízení o své záležitosti, a k tomu navíc nezákonným způsobem, na
základě kterého dosáhnul rozhodnutí a následně i faktického stavu – zasíťování
pozemku č.
, kterého by legálním způsobem nemohl dosáhnout. Tím
jednoznačně získal pro sebe i svou manželku neoprávněný prospěch.
Napadenému rozsudku a jeho odůvodnění nelze ničeho vytknout ani
v otázce vyjádření subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslu přímého
podle § 4 písm. a) tr. zákona. Zde krajský soud opět odkazuje na odůvodnění
napadeného rozsudku na str. 9, odstavec druhý. Byl to právě obžalovaný, jako
vlastník dotčeného pozemku, kdo žádal o předmětné stavební akce. Současně to
byl obžalovaný, jako vedoucí stavebního úřadu, kdo tyto žádosti posvětil
nezákonným jednáním. Tyto okolnosti jsou dostatečným způsobem popsány
nejen ve výrokové části napadeného rozsudku, nýbrž více nežli vyčerpávajícím
způsobem pak v jeho odůvodnění. Obžalovaný věděl, že jedná ve vlastní věci a
v rozporu s příslušnými ustanoveními správního řádu, stavebního zákona či
zákona o ochraně přírody a krajiny, přesto vydal souhlasné vyjádření a oba
územní souhlasy, čímž chtěl porušit objekt tohoto tr. činu, tj. zájem na řádném
výkonu funkce tzv. veřejného činitele.
Pokud soud prvého stupně právně kvalifikoval jednání obžalovaného
podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, pak rovněž nepochybil. Právní úprava
účinná v době rozhodování soudu prvého stupně nebyla pro obžalovaného
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
8
4To 375/2013-
příznivější. Ustanovení § 329 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do
30.11.2011, bylo z pohledu trestů totožné jako soudem prvého stupně užité
ustanovení tr. zákona. Z tohoto důvodu byla na místě aplikace ustanovení tr.
zákona, účinného v době spáchání předmětných skutků, byť argumentace soudu
prvého stupně stran užití původní právní kvalifikace podle ustanovení tr. zákona
je chybnou, spočívá-li v posouzení přísnosti § 329 odst. 1 tr. zákona, účinného
ode dne 01.12.2011. Z pohledu časové působnosti tr. zákonů přitom platí, že
změní-li se přísnost tr. zákona (zákoníku) několikrát v době od spáchání činu do
rozhodnutí o něm, je soud povinen vycházet právě z toho znění, které je pro
pachatele nejpříznivější; k případným následným změnám v jeho neprospěch
nelze tudíž přihlédnout. Tato nesprávnost však neměla pražádný vliv na
zákonnost výroků napadeného rozsudku.
Ve
výroku o trestu krajský soud co do druhu a výměry pochybení
neshledal. V tomto ohledu odkazuje na odůvodnění pod bodem VI na str. 9-10
napadeného rozsudku. Soud prvého stupně zde uvedl veškeré zákonem
požadované skutečnosti, z nichž při úvaze o druhu a výměře trestu vycházel.
Dílčí pochybení v tomto ohledu bylo shledáno ve zřejmé administrativní
nesprávnosti, pokud soud prvého stupně trest odnětí svobody ukládal rovněž
s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu, je-li aplikace tohoto ustanovení spojena
toliko s trestním příkazem, jenž byl ve věci původně vydán.
Další pochybení, související s časovou působností tr. zákonů, bylo ve
výroku o trestu shledáno v užití ustanovení o trestu zákazu činnosti. Zde soud
prvého stupně, namísto ustanovení tr. zákona, užil ustanovení trestního
zákoníku. Výrok o vině a o trestu však musí odpovídat ustanovení téhož
trestního zákona (v obecném slova smyslu).
V neposlední řadě shledal krajský soud pochybení v nesprávné formulaci
trestu zákazu činnosti.
Z těchto důvodů přistoupil krajský soud ke zrušení napadeného rozsudku
pouze ve výroku o trestu.
Znovu, při nezměněném výroku o vině, rozhodl o uložení trestu odnětí
svobody ve výměře 1 roku, tentokráte však pouze podle ustanovení § 158 odst. 1
tr. zákona. Zkušební dobu ponechal ve stejné výši, tj. ve výměře 3 let.
Trest zákazu činnosti uložil podle ustanovení § 49 odst. 1 tr. zákona a
zpřesnil jeho formulaci tak, aby postihl výkon jakékoliv funkce ve státní správě
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
Pokračování
9
4To 375/2013-
a samosprávě spojené s rozhodovací činností. Tím nahradil poněkud
krkolomnou formulaci soudu prvého stupě.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku
n e n í další řádný opravný prostředek
přípustný.
P o u č e n í o d o v o l á n í :
Proti tomuto rozhodnutí, a to do
d v o u (2) měsíců od jeho doručení,
l z e podat dovolání k Nejvyššímu soudu v Brně, prostřednictvím Okresního soudu v
Teplicích. Dovolání
m ů ž e podat nejvyšší státní zástupce, a to i v
neprospěch odsouzeného, ale též odsouzený, ten však
pouze prostřednictvím
obhájce, dovolání, které by nebylo učiněno prostřednictvím obhájce
n e l z e za dovolání považovat, byť by tak i bylo označeno. V dovolání
m u s í být
uvedeno, které rozhodnutí, který výrok, v jakém rozsahu a z jakých důvodů,
včetně jejich zákonného označení, dovolatel napadá, a čeho se domáhá, včetně
konečného návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu.
Neúspěšné podání dovolání je zpoplatněno částkou 10.000,- Kč.
V Ústí nad Labem dne 28. ledna 2015
JUDr. Naďa H á j k o v á , v. r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení:
Vypracoval soudce:
Eva Vytlačilová
Mgr. Martin R o u b a l í k , v. r.
(K.ř.č. 1 - rozsudek)
