0 tom, že by celá záležitost mohla mít néco společného s V.em se
dozvěděl až tehdy, když ten ho informoval, že je hlavním podezřelým
v případě vraždy. 0 tom, že má spojLtost s K. se dozvěděl až v době,
kdy mu bylo ukázáno usnesení o stíhání K 9. nebo 10.11.1993.
Připustil však, že měl zlé tušení, že by to mohlo mít spojitost s K
zhruba od doby, kdy mu V. vrátil již zmíněných 100.000,- Kč. Trval
na tom, že souvislosti s případem vraždy Š J a celostátního pátrání
po K. se dozvěděl z televize. Na otázku jednoho z obhájců potvrdil,
že obžalovaný V. komentoval vraždu, že si to s nimi mohl vyřídit
kdokoli další, koho vydírali (č.l.
2665). Další pokusy o výslech
tohoto obžalovaného v přípravném řízení byly neúspěšné. K věci se
vyjádřil souhrnně ve svém písemném vyjádření založeném na č.l. 6858-
61. V něm doznal, že o vraždě poškozených se dozvěděl v novinách již
dne 31.5.1993 a odpoledně toho dne telefonicky hovořil s obžalovaným
V.em. Ten mu potom ukazoval identikit údajného pachatele, který
nebyl podobný obžalovanému K.. Obžalovaný V. mu přesto říkal, že by
bylo lepší, kdyby ho někam schoval a zařídil, aby ten člověk
každopádně někam zmizel. Připouští, že od to doby tušil, že to byl
obžalovaný K., i když se vduchu přesvědčoval, že on to není. Tak to
alespoň uváděl, před vyšetřovatelem, má však za to, že jeho
vyjádření neodpovídá tomu, jak je myslel, pouze připouštěl, že v
duchu přemýšlel o tom, jestli by to mohl být K., ale nevěřil tomu.
Přestože vyšetřovatelé trvali na tom, že vrahem byl K., on věděl, že
to K. být nemůže, protože z jednání V.a a z toho, co říkal bylo
jasné, že oni dva v kontaktu nebyli a on sám Kajínkovi neříkal, aby
v té věci něco dělal a on nic dělat nemohl, protože nevěděl o jaké
konkrétní vyděrače se jedná a kde je má hledat. 0 něco dál ve svém
vyjádření poukazoval na to, že obžalovanému V.ovi řekl, že s tím
mužem není v kontaktu, že po něm pátrá policie, a to
1 prostřednictvím televize, připustil, že obžalovanénu V.ovi řekl,
že to "celé posral”, protože měl pocit, že V. ho do té věci zatáhl,
i když nevěděl přesně jak.
Obhájce obžalovaného H. v závěrečné řeči v té souvislosti poukazoval
na to, že obžaloba se opírá toliko o část
109
výpovědi jeho klienta z výslechu ze dne 11.11.1993 a zpochybnil jeho
použitelnost. Poukázal na to. že je třeba, zvážit, co konkrétně, kdy
a nakolik hodnověrným způsobem se obžalovaný H. o činu dozvěděl, zda
takovou vědomost vůbec mčl, nebo ji mohl mit v daném časovém období.
Poukazoval na to, že obžalovaný Hůs je do dnešního dne přesvědčen,
že obžalovaný K. trestný čin vraždy nespáchal, a to právě z důvodů,
které uváděl ve svém písemném vyjádření. Přitom zdrojem informací
obžalovaného H. byla osoba obžalovaného V.a, vystrašeného k smrti,
jehož stav neumožňoval učinit jednoznačné závěry o správnosti těchto
informací tak, aby jeho tvrzení obžalovaný Hůs mohl beze zbytku
věřit. Dalším pramenem byly údaje se sdělovacích prostředků, které
lze rovněž přesvědčivě znevěrohodnit. Je tedy třeba zhodnotit
informace, které měl obžalovaný H. k dispozici a podle názoru
obhajoby nebyla jeho vina prokázána.
Podle názoru zdejšího soudu je vina obžalovaného H. v tomto
bodu prokázána, byd ne z důvodů, které uvádí obžaloba právě se
zřetelem k tomu, že výpověď z 11.11.1993 ve shodě s obhajobou
považuje zdejší soud za nepoužitelnou. Obžalovaný H. dle vlastního
vyjádření věděl o tom, že obžalovaný V. je vydírán, že zvažuje
kontakt na "čečenskou mafii", nabídl obžalovanému V.ovi pomoc s tím,
že má vhodného člověka a obžalovaného K seznámil, jak vyplývá z
důkazů rozebraných u předcházejících bodů výroku, s problémy
obžalovaného V.a. Přestože staví svou obhajobu na tom, že pochyboval
o jeho vině a že jí do současnosti nevěří, přinejmenším od okamžiku,
kdy ho obžalovaný V. vyzval
a to obžalovaný H. opakuje
s odstupem let i ve svém písemném vyjádření - aby "toho člověka
někam schoval a zařídil, aby ten člověk každopádně zmizel" (č.l.
6860 p.v.), musel být přinejmenším srozuměn s tím, že existuje
možnost, že obžalovaný K. je pachatelem zmíněného trestného činu. Ve
svém písemném vyjádření tento obžalovaný do značné míry modifikuje
své předcházející výpovědi, když ostatně reaguje i na výpovědi,
které, jak již bylo řečeno. jsou pro toto řízení irelevantní. Přesto
však nemění tvrzení, že obžalovaný V. mu řekl, aby obžalovaného K
schoval. Právě tento pokyn považuje zdejší soud za zlom.
Přinejmenším od tohoto okamžiku se
110
obžalovaný H.dopouštěl jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Proto
zdejší soud upřesnil popis skutku oproti obžalobě tak, jak je uveden
pod bodem IV. výroku tohoto rozsudku. Ostatně z výpovědi svědka V.,
která již bvLa také podrobně zhodnocena vyplývá, že tento svědek se
kontaktoval s obžalovaným K v době, kdy obžalovaný H. byl vzat do
vazby, obžalovaný K. se mu svěřil s tím, že obžalovaný H. působil
jako prostředník a zneklidňoval se, že ve vazbě někdo mluvil. I to
je podpůrný důkaz pro uznání viny tohoto obžalovaného.
Shora uvedeným j ednáním naplnil obžalovaný H. všechny zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu neoznámeni trestného činu
podle § 16S odst.l tr.zák. ve znéni zákona č. 557/1991 Sb. , neboť
hodnověrným způsobem se dozvěděl, ze jiný spáchal trestný čin vraždy
podle § 219 tr.zák. a takový trestný čin neoznámil bez odkladu
prokurátoru nebo bezpečnostnímu orgánu. Při právním posouzení
jednání tohoto obžalovaného vycházel soud z trestního zákona
účinného v době spáchání, když novela trestního zákona a jeho
současně změní není ve smyslu § 16 odst.l tr.zák. pro obžalovaného
příznivější. Při řešeni otázky, zda je naplněn znak "hodnověrným
způsobem se doví", je třeba vycházet právě z konkrétních okolností
případu, t.j. z důvěryhodnosti zdroje, ze kterého měla tato
informace pocházet, z okol ností a podmínek, za kterých měl zdroj
tuto informaci pachateli poskytnout, z formy a obsahu této
informace. Hodnověrná vědomost pachatele tohoto trestného činu
přitom musí zahrnovat všechny okolnosti činu jiného, které jsou
rozhodné proto, aby tento čin byl trestným činem, jehož se týká
oznamovací povinnost. Jak již bylo řečeno, obžalovaný věděl o tom,
že V. byl vydírán, zprostředkoval mu pomoc obžalovaného K a přestože
měl určité pochybnosti o jeho vině, právě od okamžiku, kdy byl
vyzván, aby ho někam vyzval, musel být srozuměn s tím,
že obžalovaný
K. mohl být pachatelem trestného činu, na který platí oznamovací
povinnost. Tento trestný čin je možno spáchat i z úmyslu
eventuelního dle § 4 písm.b) tr.zák.. Obžalovaný H. věděl, že byl
spáchán trestný čin vraždy, věděl, že jeho pachatelem mohl být
obžalovaný K., když s V.em se
111
domlouvali na jeho ukrytí a hovořili spolu o tom, že je po něm
vyhlášeno celostátní pátráni,
přesto nevyžil neibližši možnosti tyto
skutečnosti oznámit. Přitom povinnost oznámit trestný čin uvedený v
$ 168 odst.l tr.zák. nastupuje nejen tehdy, když se oznamovatel
dozví o trestném činu a zná jeho pachatele, nýbrž i za situace, kdy
oznamovatel se dozví o spáchaném trestné činu a možnosti, že někdo
byl jeho pachatelem. Soud zvažoval i to, zda v konkrétním případě
nebyly u obžalovaného H. splněny podmínky jeho beztrestnosti ve
smyslu § 168 odst.l tr.zák.. Podle tohoto ustanovení není trestný
ten, kdo nemohl oznámení učinit, aniž by sebe nebo osobu blízkou
uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo
trestního stihání. Nebezpečí smrti nebo ublížení zdraví by přitom
mohlo vycházet z charakteru spáchaného trestného činu, který nebyl
ohlášen. Muselo by však být ve vztahu k obžalovanému Husovi či jeho
osobám blízkým konkrétní a reálné, což nebylo. Stejně tak nehrozila
jiná závažná újma ani trestní stíhání, neboť obžalovaný Hůs není
považován za účastníka jednání uvedeného pod bodem I. .
Nebezpečí trestního stíhání ve smyslu § 168 odst.2 tr.zák.
totiž znamená nebezpečí trestního stíhání za čin, jehož se ten, kdo
má oznamovací povinnost, nebo osoba jemu blízká skutečně dopustili.
Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného Hůse je zvyšována
toliko charakterem trestného činu, který neoznámil.
Dne 8.2.1994 byl obžalovaný J. K. v P. zatčen a byl dodán do
výkonu vazby v této trestní věci. V době výkonu vazby byl umístěn ve
vazební věznici Č. B.. Dne 27.3.1994 v 08.45 hodin při provádění
vycházek obviněných, vyjmul krycí stropní pletivo vycházkového
dvorce, poté vylezl na střechu věznice a po hromosvodu slezl do
prostoru vojenských staveb a odtud se pokusil o útěk směrem k
zimnímu stadiónu V Č. B., kde byl v prostoru přilehlého parkoviště
zadržen hlidkou Policie ČR a Vězeňské služby ČR.
Obžalovaný K. odmítl v hlavním líčení k tomuto jednání
vypovídat, v přípravném řízení pouze stručně konstatoval, že "nemá k
tomu, co říci, je to úplné jasný" (č.l. 2594). S ohledem
112
na skutečnost, že obžalovaný svoji vinu nepopíral, byLy za souhlasu
stran postupem podle § 211 odst.l tr.ř. v hlavním líčení přečteny
výpovědi všech svědků v této trestní věci (č.l. 5931). Jednalo se
výhradně o příslušníky vězeňské služby ČR vykonávající službu ve
Věznici Č.B. a příslušníky Policie ČR. Jejich výpovědi dokreslovaly
provedené listinné důkazy, především protokol o dodání do vazby,
usnesení o vzetí do vazby (č.l. 47-3, 88-9), hlášenky změn na č.l.
123-4 a 125. a dále důkazy vztahující se přímo k útěku (č.l. 271-80,
287, 288-89).
Shora uvedeným jednáním pod bodem VIII. (bod VII. obžaloby)
naplnil obžalovaný J. K. všechny zákonné znaky skutkové podstaty
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.l
písm.b) tr.zák., neboť podstatné ztížil výkon rozhodnutí soudu tím,
že uprchl z vazby. Obžalovaný v kritické době vykonával rozhodnutí
soudu o vazbě, jakožto zajišťovacím opatření, tento výkon podstatně
ztížil svým útěkem. Takové narušení režimu vazby je nepochybně
"podstatným ztížením”. Obžalovaný jednal v úmyslu přímém ve smyslu §
4 písm.a) tr.zák., neboť jednal cíleně. Stupeň společenské
nebezpečnosti je vyjádřen trestní sazbou, podle názoru zdejšího
soudu není výrazně zvyšován, pokud se odhlédne od toho, že
nereagoval na výzvu k zastavení a musel být použit jako donucovací
prostředek varovný výstřel a hmaty a chvaty sebeobrany.
Při rozhodování o druhu a výši trestu u každého z obžalovaných
se zdejší soud řídil všemi hledisky uvedenými v § 23 odst.l a 1
odst.l tr.zák.. Přihlížel k stupni nebezpečnosti daného trestného
činu pro společnost, jakož
i k možnosti nápravy a poměrům obžalovaných. Obžalovaný J. K. je
svobodný, bezdětný. V minulosti byl již třikrát odsouzen k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to i pro násilnou trestnou
činnost (č.l. 6838), trestné činnosti se dopouštěl v minulosti i ve
zkušební době podmíněného propuštění, po přerušení výkonu trestu
odnětí svobody, který v současné době vykonává se do výkonu trestu
nevrátil a na útěku se měl dopustit projednávané trestné činnosti
pod body I., VI. a VII.. Z výkonu trestu odnětí svobody i vazby je
vždy hodnocen kladně, avšak
113
s tím, že se opakované pokouší o útěk. Závěr hodnocení obžalovaného
ze současného výkonu trestu je ten. že trest u něho neplní výchovný
účel (č.L. 6841-2). Přitéžuje mu. že spáchal více trestných činů a
také recidiva. Polehčuje částečné doznání k méně závažné trestné
činnosti. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem byl
obžalovanému ukládán za veškerou projednávanou trestnou činnost
úhrnný trest odnětí svobody dle § 35 odst.l tr.zák. v sazbé § 219
odst.2 tr.zák.. Je tedy ohrožen uložením trestu odnětí svobody od 12
do 15 roků, uložením výjimečného trestu odnětí svobody od 15 do 25
roků, nebo uložením výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí.
Již při hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti
jednání uvedeného pod bodem I. soud v tomto rozsudku konstatoval, že
ten je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodné pohnutce a
zvlášť těžkému a těžko napravítelnému následku. Za situace, kdy
původní znalci hodnotili možnost nápravy obžalovaného jako obzvlášť
ztíženou, byly by splněny podmínky § 29 odst.2 tr.zák. pro uložení
trestu odnětí svobody na 15 až do 25 let. Tento soud však vychází
především z kategorických závěrů revizního znaleckého posudku z
oboru psychiatrie a psychologie. Z posudku vypracovaného znaleckým
ústavem vyplývá (jak již bylo podrobné rozebráno při hodnocení
důkazů a námitek obžalovaného), že obžalovaný je vysoce nebezpečný z
hlediska páchání recidivy závažné násilné trestné činnosti a jeho
resocializace je vyloučena, což znamená, že ve smyslu § 29 odst.3
písm.b),c) tr.zák. účinná ochrana společnosti vyžaduje uložení
trestu odnětí svobody na doživotí, a to za sitauce, kdy není naděje,
že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody na 15 až
do 25 let. V té souvislosti se znovu poukazuje na to, že znalci
konstatovali, že ani dlouhodobý výkon trestu nezmění strukturu
osobnosti obžalovaného, jeho povahové založení a neodstraní jeho
výrazné anetické a dissociální rysy. Ze shora uvedeného tedy
vyplývá, že u obžalovaného K bylv splněny všechny tři kumulativní
podmínky pro uložení výjimečného trestu odnétí svobody na doživotí
stanovené v ustanovení § 29 odst.3 tr.zák., takže soudu nezbylo, než
mu tento trest uložit. Podle § 39a odst.2 písm.d) tr.zák. byl
obžalovaný K. k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou, a to právé z toho důvodu, že mu byl
114
uložen výjimečný trest odnětí svobody. Ve smyslu § 29 odst.l tr.zák.
zvažoval soud i možnost rozhodnutí, že doba výkonu trestu ve věznici
se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby
výkonu trestu nezapočítává. Takové zpřísněni je však fakultativní a
tento senát nedošel k závěru, že je namístě. Podle názoru zdejšího
soudu z hlediska dosažení účelu trestu ve smyslu izolace pachatele
dostačuje samotné uložení trestu odnětí svobody na doživotí.
Zároveň byl tomuto obžalovanému uložen i trest propadnutí věcí
- zbraní a střeliva specifikovaných v bodě IX. výroku o vině, jimiž
byl spáchán trestný čin nedovoleného ozbroj ování (§ 55 odst.l
písm.a) tr.zák.).
Obžalovaný V. dosud nebyl soudně trestán, z výkonu vazby je
hodnocen kladně, stejně jako ze svého bydliště. Je rozvedený, žije s
družkou, je otcem dvou zletilých synů, jedná se o soukromého
podnikatele. Tomuto obžalovanému polehčuje především dosavadní řádný
způsob života (§ 33g) tr.zák.), pokud jde
o jednání pod bodem II., nepominul soud ani tu skutečnost, že
jednání se dopustil pod vlivem tíživých poměrů, kdy byl vydírán a
policie opakovaně selhala. Soud zohlednil i to, že meze jeho návodu
byly obžalovaným K překročeny (§ 31 odst.l písm.b) tr.zák.). Za
přitěžující okolnost považuje soud skutečnost, že spáchal dva
úmyslné trestné činy. Konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti
jednání tohoto obžalovaného pod bodem II. je zvyšován tím, že
objednal trestnou činnost za úplatu. Vzhledem ke všem shora uvedeným
skutečnostem byl tomuto obžalovanému ukládán trest úhrnný ve smyslu
§ 35 odst.l tr.zák. za veškerou projednávanou trestnou činnost v
sazbě do tří roků odnětí svobody. Přestože tento obžalovaný strávil
ve vazbě více než tři roky, při rozhodování o trestu soud
nepřihlížel k tomu, že by mél tuto dobu omezení jeho svobody
zohlednit v uloženém trestu. Tento senát si neumí představit, že by
obžalovaný, který dosud nebyl odsouzen, je velice dobře hodnocen, k
jeho chování nejsou připomínky a který se jednání pod bodem II.
dopustil za situace, že byl sám vydírán a zpočátku se nedovolal
pomoci policie, byl odsouzen k trestu odnétí svobody na samé horní
hranici zákonné
115
trestní sazby jen proto, aby byl pokryt výkon předchozí vazby. Vazba
je zajišťovacím institutem, není sankcí, a proto soud k ní přihlížeL
pouze z toho úhlu pohledu, že na obžalovaného již bylo
i jejím výkonem výchovné působeno. Vzhledem ke všem shora uvedeným
skutečnostem považuje zdejší soud za přiměřený trest v trvání
šestnácti mésíců. Senát zvažoval, zda nejsou dány podmínky pro
podmínéný odklad výkonu trestu ve smyslu § 58 odst.l písm.a)
tr.zák., došel však k závěru, že podmíněný odklad výkonu trestu není
namístě. Přitom bral v úvahu především povahu projednávané trestné
činnosti tohoto obžalovaného a návaznost jeho jednání pod bodem II.
na následné jednání spoluobžalovaného K, byť ten překročil rámec
dohody. Podle § 39a odst.2 písm.b) tr.zák. byl obžalovaný V. pro
výkon trestu zařazen do věznice s dozorem, tedy do nejmírnéjšího
typu věznice pro pachatele úmyslných trestných činů, protože dosud
nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Zároveň podle § 55 odst.l
písm.a) tr.zák. rozhodl soud o uložení trestu propadnutí věcí, jimiž
byl spáchán trestný čin nedovoleného ozbroj ování tak, jak jsou
specifikovány ve výroku o trestu.
Obžalovaný H. je soukromý podnikatel, je rozvedený, bezdětný
(č.l. 5933). V současné době je ve vazbě Městského soudu v Brně,
sp.zn. xx. V minulosti již byl soudné trestán i ve výkonu trestu
odnětí svobody (č.l. 6835), projednávané trestné činnosti se
dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Z výkonu vazby je
hodnocen kladně. Tomuto obžalovanému polehčuje částečné doznání,
především ke vztahu k jednání pod bodem V. výroku, přitěžuje mu, že
spáchal dva úmyslné trestné činy, již byl v minulosti odsouzen a -
jak již bylo zmíněno - trestné činnosti se dopustil ve zkušební době
podmíněného propuštění. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem
byl tomuto obžalovanému uložen za veškerou projednávanou trestnou
činnost za použití § 35 odst.l tr.zák. úhrnný nepodmíněný trest
odnětí svobody v trvání 22 měsíců. Vyšší trest soud neukládal s
ohledem na časový odstup i s přihlédnutím k tomu. že pomoc při
obstarávání dokladů obžalovanému K. nebyla ze strany obžalovaného H.
motivována zištné, ale přátelskou pomocí. Tento trest byl s ohledem
na předchozí způsob života uložen jako
116
nepodmíněný, podle § 39a odst.2 písm.c) tr.zák. byL obžalovaný H.
pro jeho výkon zařazen do věznice s ostrahou, neboť by L uznán
vinným spácháním úmyslných trestných činů a v minulosti byL již ve
výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.
Ze všech poškozených se se svým nárokem na náhradu škody
připojila včas a řádně toliko Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR,
Okresní pojišťovna Plzeň, se žádostí o úhradu léčebných nákladů
vynaložených na ošetřování bratrů P.. Zdravotní pojišťovna byla
vyrozuměna, jakožto poškozená organizace,
o konání hlavního líčení (č.l. 5723), vyrozumění bylo převzato
29.3.1996 (č.l. 5730 p.v.). Zdejší soud po přečtení obžaloby
postupem dle § 44 odst.2 tr.ř. rozhodl o připuštění v š e ch
poškozených k hlavnímu líčení, bez jejich vyjmenovávání (č.l. 5898).
Z této dikce vyplývá, že připuštěna byla i VZP. Její zástupce nebyl
u prvního hlavního líčení přítomen, předseda senátu měl tedy podle §
206 odst.2 tr.ř. přečíst připojení
7. přípravného řízení, konkrétné
z č.l. 126. K tomu pochybením nedošlo (předseda senátu v přípravě k
hlavnímu líčení vycházel z druhého číslování, takže tento nárok měl
označen s tím, že je na č.l. 1566, a před výslechem obžalovaných jej
nenalezl). Obžalovanému K. bylo tímto způsobem znemožněno vyjádřit
se k uplatňovanému nároku na náhradu škody. Za situace, kdy odmítal
k věci vypovídat a popírá svoji vinu, která je předpokladem
rozhodnutí o náhradě škody, má soud za to, že nedošlo ke zkrácení
jeho práv. Navíc bylo před soudem přečteno navazující vyúčtování,
specifikace jednotlivých nákladů na č.l. 6657-63, obžalovaný K. k
němu neměl připomínek. Proto zdejší soud, který uznal obžalovaného K
vinným jednáním pod bodem I. uložil tomuto obžalovanému podle § 228
odst.l tr.ř. zaplatit poškozené organizaci škodu ve výši 52.066,-
Kč, když nárok na náhradu škody považuje za oprávněný v plné výši.
V
tomto společném řízení se Krajský soud v P. zabýval
obžalobou i ve vztahu k obžalovaným J. K.ovi aj.M.. Těm je pod bodem
X. obžaloby dáváno za vinu spácháni trestného činu zneužívání
pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst.l písm.a) tr.zák.,
kterého se měli dopustit v době od
117
30.5.1993 do 12.11.1993 ovlivňováním svědků v trestní věci vraždy Š
J a J P a pokusu vraždy V P, spáchaných dne 30.5.1993 v P a tím
mařením odhalení pachatele tohoto trestného činu. ačkoli měli jako
příslušníci PoLicie ČR podle § 2 odst.l písni, d) zák. č. 283/1991
Sb., o policii, za povinnost odhalovat trestné činy a zjišťovat
pachatele.
Po zhodnocení výpovědí obžalovaných v přípravném řízení a
zhodnocení výpovědí spoluobviněného H. a svědků K., K. a
magnetofonové nahrávky pořízené v září 1993 v hotelu K. a
magnetofonové nahrávky telefonického hovoru mezi obžalovaným V.em a
poškozeným Š.J., s níž bylo manipulováno, došel krajský státní
zástupce v odůvodnění obžaloby k závěru, že je prokázáno, že
obžalovaný K. udržoval pravidelné styky s A. V.em, který v té době
vystupoval jako svědek v trestním stíhání vedeném pro trestný čin
vraždy, účastnil se s ním různých jednání a nedal žádným způsobem
najevo nesouhlas s označováním své osoby, jako ochranky A.V.a, byl
přítomen situaci, kdy obžalovaný V. předával obžalovanému H. částku
100.000,- Kč, aniž by o tomto poznatku učinil jakékoli oznámení
orgánům vyšetřujícím trestný čin vraždy a s pravděpodobnostní
hraničící s jistotou pak provedl spolu s A. V.em úpravu záznamu
telefonického hovoru vedeného mezi A. V.em a Š.J., což bylo v hrubém
rozporu s jeho povinnostmi policisty. Z výpovědi obviněného H. v
přípravném řízení podle názoru státního zástupce vyplývá, že
obviněný J.M.poskytoval pomoc A. V.ovi, za kterého vypracoval různé
stížnosti adresované různým orgánům České republiky s úmyslem ztížit
práci vyšetřovatelů, kteří konali vyšetřování ve věci trestného činu
vraždy. Z výpovědí svědkyň K. a K. i svědka K. podle jeho názoru
vyplývá, že oba obžalovaní v době, kdy A. V. vystupoval jako svědek
v trestní věci, mu poskytovali
i jiné služby, především se zapojili různými formami do jeho
podnikatelských aktivit. Z výpovědi svědkyně K., zejména z protokolu
o rekognici, která s ní byla provedena, je podle názoru žalující
strany prezentovaného v odůvodnění obžaloby zřejmé, že oba
obžalovaní v listopadu 1993 - tedy již v době, kdy
118
bylo vedeno pátrání po J. K., jako osobě podezřeLé ze spáchání
trestného činu vraždy podle § 219 odst.l..2 písm.a) tr.zák. - se s
ním setkali v hoteLu K v M.L. a nepodnikli žádné kroky k jeho
zadrženi a předáni příslušným orgánům (str. 151 odůvodnění
obžaloby). Z obdobných důkazů vycházela intervenující státní
zástupkyně i ve své závěrečné řeči (č.l. 6868-71). V této
souvislosti je třeba podrobněji zmínit předpoklad státní zástupkyně,
že právě obžalovaný K. manipuloval s nahrávkou telefonického hovoru
mezi obžalovaným A. V.em a poškozeným Š.J., což bere za prokázané z
magnetofonové kazety vydané obžalovaným V.em dne 31.5.1993, která
byla porovnaná s nahrávkou hovoru pořízenou v hotelu K., kterou dne
15.11.1993 vydal obžalovaný J. K. se zaměřením na ztotožnění
mluvčích, kteří pronesli věty "A je to" a "dostaneš drbačku pro
vydírání, víš?". Poukazuje na závěry znaleckého posudku, z něhož je
zřejmé, že v nahrávkách hovorů na obou předložených kazetách se
shoduje obžalovaný A. V. z telefonického hovoru s poškozeným J. s
jedním z mluvčích rozhovoru v hotelu K., avšak větu "A je to" v
závěru telefonického rozhovoru pronesl další mluvčí. Vzhledem k
tomu, že s nahrávkou hovorů mezi obžalovaným V.em a poškozeným J.
pořízenou dne 30.5.1993 od doby jejího vydání manipulovaly pouze dvě
osoby, důvodné předpokládá, že uvedenou větu řekla jedna z těchto
osob. Podle přesvědčení státního zástupce "netřeba být renomovaným
expertem, aby se dal učinit závěr, že touto osobou je obžalovaný J.
K.". Proto je činěn závěr, že v rozporu s povinnostmi policistů
uloženými jim zákonem o Policii ČR se oba obžalovaní kontaktovali s
osobami vystupujícími v trestním stíhání vedeném pro trestný čin
vraždy podle § 219 odst.1,2 tr.zák., těmto osobám poskytovali v
různých formách pomoc a namísto, aby v souladu s povinnostmi
uloženými jim zákonem o policii oznamovali svoje poznatky ve vztahu
k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy, nepodnikli v tomto směru
žádné kroky, což se negativné odrazilo při objasňování skutečností
vedoucích ke stíhání konkrétních pachatelů. Z výpovědi obžalovaného
H. se považuje za vyvrácenou obhajoba obžalovaného K.a v tom směru,
že je prokázáno, že ten udržoval pravidelné styky s A. V.em, který v
té
119
dobé ještě vystupoval jako svědek, účastnil se různých jednání a
byl přítomen také situaci, kdy obžalovaný V. předával H. částku
100.000.- Kč. aniž by o tomto poznatku učinil jakékoli oznámeni orgánům
11
vyšetřujícím trestný čin vraždy, "s pravděpodobností hraničící s
jistotou" pak provedl spolu s A. V.em úpravu telefonického hovoru
vedeného mezi obžalovaným V.em a poškozeným J.ou. Z výpovědi
obžalovaného H. se považuje za prokázané, že i obžalovaný M.
poskytoval pomoc V.ovi, za kterého vypracoval různé stížnosti
adresované různým orgánům ČR s úmyslem ztížit práci vyšetřovatelů,
kteří konali vyšetřování ve věci trestného činu vraždy. Z výpovědi
svědkyň K. a K. a svědka K. podle názoru státní zástupkyně vyplývá,
že oba obžalovaní v době, kdy obžalovaný V. ještě vystupoval jako
svědek mu poskytovali různé služby. Z výpovědi svědkyně K. a
protokolu
o rekognici považuje státní zástupkyně za zřejmé, že oba tito
obžalovaní v listopadu 1993 se setkali s obžalovaným K. v hotelu
K v ML a nepodnikli žádné kroky k jeho zdržení.
Naproti tomu oba obžalovaní kategoricky popírali jednání
kladné jim za vinu, přičemž jednak odmítali porušení ustanovení § 2
odst.l písm.d) zákona o policii s tím, že upravuje povinnosti
policie ČR jako celku, nikoli jednotlivých policistů, jednak se
velice podrobně a opakované vyjadřovali ke skutkovým zjištěním.
Svoji pozornost přitom zaměřovali i na výtky k vyšetřování
projednávané trestné činnosti a obžalovaný K. i na okolnosti, za
nichž došlo k odložení naplánované akce proti vyděračům J.ovi a
spol. a prozrazení chystaného zákroku. Obžalovaný K. poukazoval na
to, že s obžalovaným V.em se znal v kritické době zhruba 14 dní a
až později se s ním blíže seznámil jako s každým, kdo je člověku
nějak sympatický a s kým tráví nejvíce času. V té dobé měl
dovolenou, proto ji věnoval pro pana V.a. Již v té době byl
rozhodnutý, že odejde od policie, protože nemá cenu tam být,
nejednal za úplatu (č.l. 5898-901). Poté, co mu postupem podle §
207 dost.2 tr.ř. byly přečteny výpovědi z přípravného řízení,
poukazoval na to, že obžalovaný H. mu byl představen jako obchodní
partner pana V.a, se
120
kterým se setkali asi 2x či 3x a o případu, který je tu
projednáván, se vůbec nebavili. Kategoricky trval na tom, že nebyl
nikdv v pracovním poměru u obžalovaného V.a, ani od něho žádné
peníze nedostával, dělal pro něho zadarmo, vLastné tím způsobem
odpočíval. Hotel byl zavřený a bez zaměstnanců, on zajišťoval
opravu komína a kotle. Pokud je někde v účetních dokladech uvedeno,
že obdržel nějaké peníze, byly to peníze na materiál, nebo vezl
výplatu paní K.. Odmítal, že by někdv vystupoval jako ochranka pana
V.a s tím. že vždy vystupoval pouze jako jeho známý. Připustil, že
je možné, že někdy hovořil
0 tom, že když člověk není spokojený, může si podat stížnost, ale
poukazoval na to, že to přece není nic trestného. Vyjadřoval se
1 k tomu, že dělal ručitele obžalovanému V.ovi na směnku přes
4.000.000,- Kč. Popíral jakoukoli manipulaci s kazetou, na které
byl odposlech rozhovoru V.a s J.ou a argumentoval tím, že od
31.5.1993 dosud s ní mohl manipulovat kdokoli od policie. Neviděl
jakýkoli důvod pro takovou manipulaci ze své strany. Považuje za
spekulaci, že zatímco soudní znalec píše, že poznámka "A je to" je
vyslovena
neidentifikovatelnou
osobou,
státní
zástupkyně
je
přesvědčena, že touto osobou je on (č.l. 5903). K dotazu obhájců
vyslovil názor, že jeho setkání s obžalovaným H. v P. bylo až 14
dnů po vraždě, dříve s ním do styku nepřišel (č.l. 5906). Trval na
tom, že setkání s H. byla vždy náhodná, připustil, že jednou se
setkali u benzínové pumpy, ještě spolu s V.em, on sám však H.
neposkytoval žádné informace, ani žádnou poradu z oblasti trestné
procesní (č.l. 5907). Popíral, že by byl přítomen předání peněz
Hůsovi od obžalovaného V.a. Dále se tento obžalovaný vyjadřoval k
věci při svých četných připomínkách k prováděným důkazům (č.l.
5921, 5929, 5934). K předloženým vizitkám na č.l. 3969, kde byl
označen jako ředitel firmy obžalovaného V.a, uváděl, že se jednalo
pouze o legraci, že lze vytisknout jakoukoli vizitku, pokud není
zneužita (č.l. 5951). Dále poukazoval na manipulace s jeho žádostí
o propuštění do civilu s tím, aby jeho žádost byla vyžádána od
policejních funkcionářů, kteří budou předvolání jako svědci (č.l.
6129). Vyjadřoval se i k tomu. že měl koncesní listinu, ale i když
byla jedním z rozhodujících důvodů jeho propuštění od policie, v té
dobé fakticky nepodnikal. Nesouhlasil
121
I)
s výpovědí Ing. P. (č.l. 4138-44, 4145-8), že se představoval jako
ředitel hoteLu K. (č.l. 6142). Po výsLechu svědka Ch. před soudem
připomněl. že v kritické době znal obžalovaného V.a asi 10 dní a
vykali si. z vyšetřovacího týmu byl vyřazen po hádce s Dr. K. (č.l.
6199). Po výpovědi svého dřívějšího nadřízeného D. poukazoval na
okolnosti, za nichž mu byl doručen propouštěcí rozkaz (č.l. 6207,
6208). Po předložení obsahu přílohové obálky č.9, tedy vécí
zajištěných při domovní prohlídce obžalovaného Húse, poukazoval na
smlouvu o pronájmu, z níž vyplývá, že v době, kdy on měl údajně
vykonávat funkci ředitele, vykonával tuto funkci Hiis (č.l. 6218).
I po výslechu svědka V. trval na tom, že nikdy nevystupoval jako
ochranka, pokud měl pistoli, nebylo to proto, že by někomu dělal
ochranku, ale nosil ji pro vlastní ochranu (č.l. 6226). Obsáhle
reagoval na výslech znalců - zpracovatelů znaleckého posudku z
oboru fonoskopie (č.l. 6298-9). Poukazoval na manipulaci se svědkem
K., který oproti objektivní skutečnosti ve výslechu před
vyšetřovatelem, od něhož se posléze distancoval, uváděl, že se od
obžalovaného V.a již dopředu dozvěděl, že na Šumavu pojede ve
společnosti obžalovaného K.a (č.l. 6396). Po předložení k
nahlédnutí a přečtení obsahu přílohové obálky č.ll měl obdobné
připomínky jako k přílohové obálce č.9 (č.l. 6400). Zpochybňoval
výpověď svědkyně K., že se představoval jako ředitel hotelu, měl
výhrady i k její vizuální paměti (č.l. 6444-6445). V té souvislosti
poukázal na to, že o tom, že měl zajišťovat obžalovanému V.ovi
alibi a dělat mu ředitele hotelu se psalo v denním tisku.
Vylučoval, že by se chlubil funkcí ředitele. Po seznámení s
výpovědí svědkyně K. trval na své obhajobě (č.l. 6454), v té
souvislosti předložil fotokopii článku redaktora P.B. o tom, že měl
poskytnout obžalovanému V.ovi alibi a za odměnu dostat místo
ředitele hotelu. Odmítal i tvrzení svědka O., že s ním jednal o K.u
a že mu předával nějaké klíče a přestavoval se mu jako ředitel
(č.l. 6457). Na svoji obhajobu uváděl, že neměl vůbec v úmyslu
odejít od policie, měl od 1.12.1993 přejít do P. na zvláštní útvar
pro boj s organizovaným zločinem (č.l. 6458). K okolnostem svého
propuštění se vyjadřoval znovu po výslechu svědka S. (č.l. 6724-6).
V té souvislosti znovu pro potřeby
122
soudu předložil fotokopie založené na č.L. 6728-34. Tyto materiály
předložil opakované (č.l. 6796-801).
Opakované tento obžalovaný požádal o dopLnéni dokazování (č.l.
6322-3, 6520-1, 6814
). Své námitky ke způsobu vyšetřováni své údajné
trestné činnosti a hodnocení jednotlivých důkazů podrobně shrnul i
v písemném vyhotovení své závěrečné řeči na č.l. 6907-9).
Rovněž obžalovaný M. namítal právní kvalifikaci použitou v
obžalobě a skutečnost, že za vinu se mu dává porušení ustanovení,
které zahrnuje úkoly policie jako právnické osoby (č.l. 5908).
Poukázal na to, že s obžalovaným V.em byl seznámen prostřednictvím
obžalovaného K.a až v období léto-podzim 1993, znali se pouze pár
týdnů. Poté, co ho obžalovaný V. seznámil se svou verzí případu,
obžalovaný M. nevěřil v jeho vinu a vysvětlil mu, že pokud se
skutečně stalo to, co mu převyprávěl, není to pouze jeho osobní
věcí, nechal ho nahlédnout do trestního zákona a trestního řádu a
informoval ho, že má právo podávat stížnosti. Jednu mu dokonce
napsal, když mu jí V. nadiktoval. Trval na tom, že nikoho
neovlivňoval, což nezpochybňoval ani vyšetřovatel. Naopak obsáhle
citoval ze svých vlastních stížností na postup orgánů činných v
trestním řízení. Připustil setkání s obžalovaným Húsem, avšak s
tím, že spolu hovořili pouze formálně a s výjimkou toho, že V.
Húsovi řekl, že podal stížnost a za jeho výslech nemůže, se tito
dva v jeho přítomnosti bavili o soukromých záležitostech (č.l.
5911). Připustil, že ještě v období před
5.9.1993
byl s V.em a jeho rodinou na soukromé rekreaci v hotelu
K., a to i za přítomnosti svědka K. Bavili se
o tom, co se přihodilo ze strany údajných vyděračů J a P. Vyslovil
názor, že jde o rozhovor, který má soud k dispozici, nebot
magnetofonová kazeta byla předána vyšetřovateli. Trestní stíhání
vedené proti své osobě označil za nelegální, poukázal na to, že
nezná žádné svědky vraždy Š J, neví, kdo byl vrahem, proto nemohl
žádné svědky ovlivnit (č.l. 5917-18). Po přečtení předchozích
výpovědí z přípravného řízení na č.l. 2783-94, 2796-9, souhlasil s
obsahem protokolace
123
a poukazoval na to, že v žádném případé nikdy něméL žádné výhody
ani neobdržel, žádnou finanční částku od obžalovaného V.a jako od
fyzické osoby, nebo od dalších osob uvedených v obžalobě.
!ll
Vyjadřoval se ke svým obchodním kontaktům se společnostmi
obžalovaného V.a a k j iž zmíněné sménce na 4.800.000,- Kč . Trval
na tom, že nebyl velkým přítelem ani obžalovaného V.a, ani
poškozeného J, byť toho znal. Obžalovaný V. si k němu přátelský
vztah vybudoval až v roce 1996, když ho byl navštívit ve vazbě.
Nevzpomínal si, kdy se dozvěděl. že K. je podezřelý ze spáchání
vraždy J, podle jeho názoru to bylo zřejmě ze sdělovacích
prostředků, nebo od kolegů v práci. Obžalovaného K viděl poprvé až
před soudem a není si vědom, že by byl v hotelu K. někdy za
přítomnosti obžalovaného H. Rovněž i vzájmemný vztah obžalovaného
K.a a K. označil spíše za pracovní. Trval na tom, že několikrát se
obžalovaného V.a ptal, jestli má s tou záležitostí něco společného,
přičemž využíval i svých znalostí psychologie, on mu však nikdy
neodpověděl pozitivně a nepřipustil, že by si vraždu objednal (č.l.
5921). Zpochybnil výpovědi obžalovaného H., který při svém prvém
výslechu okolnosti vztahující se ke kontaktu s nějakými policisty
neuváděl a z nepochopitelných příčin hned druhý den poté, co byl
kontaktován Policií ČR byl k smrti vyděšen a vyjadřoval obavu o
sebe a svoji rodinu. Z toho dovozoval, že
i tomuto obžalovanému bylo obdobným způsobem jako jemu vyhrožováno
ze strany orgánů činných v trestním řízení. Popíral, že by
obžalovaného H. jakkoli ovlivňoval a poukazoval na to, že ho viděl
pouze krátce a proto ho ani nepoznal, když si sedal na lavici
obžalovaných. Pokud by ho jakkoli ovlivňoval, tak jediné, aby mu
radil, aby nevypovídal ve vazbě. Popíral, že by s obžalovaným Hůsem
hovořil o stížnostech, vzápětí však připustil, že by s ním mohl
hovořit o stížnostech, které považoval za jednoznačně oprávněné a
odmítl jeho tvrzení, že by obžalovanému V.ovi dělal ochranku (č.l.
5935). Po předložení dokladů založených při prohlídce prostor v P.,
namítal nezákonnost tohoto vyšetřovacího úkonu (č.l. 5947) a
odkazoval na obsah svých stížností. Přitom konstatoval, že žádná z
těchto stížností, které byly přečteny v hlavním líčení, nebyla
řádně prošetřena a nebyly z ní vyvozeny žádné
124
legální důsledky (č.l. 5950). Pokud jde o vizitku obžalovaného K.a,
jakožto ředitele, potvrdil jeho obhajobu, že šlo víceméné o žert
(č.l. 5951). Namítal, že jsou prováděny důkazy týkající se jeho
podnikatelských aktivit a aktivit obžalovaného V.a a poukazoval
svým právem na ochranu soukromí a osobnosti (č.l. 6008). V
souvislosti s okolnostmi provedené prohlídky přilehlých prostor
vyjádřil názor, že osobní zášť vyšetřovatelů ovlivnila trestní
stíhání vzhledem k jeho osobě (č.l. 6126). Po přečtení listinných
důkazů vztahujících se k hodnocení jeho osoby (č.l. 6129) odmítal
pokles iniciativy a poukazoval na diferencovaný přístup policie k
řešení jeho i obžalovaného K.a. V souvislosti s tím, co mu je
dáváno za vinu, poukazoval na to, že se ptá každého svědka, jestli
ho neovlivňoval, proto dával návrh na doplnění dokazování výslechy
státní zástupkyně Mgr. B., vyšetřovatelů H. a L. (č.l. 6139),
posléze však na těchto návrzích netrval. Vyjadřoval se k tomu, že
jako mandantář pracoval od 30.8.1993 a z materiálů, které měl k
dispozici mu nebylo nic známo o tom, že by obžalovaný K. pracoval v
jakékoli funkci nebo byl zaměstnancem obžalovaného V.a (č.l. 6142).
Po výslechu svědka D. poukazoval na okolnosti, za nichž byl
"zatčen" (č.l. 6205). Připustil, že chodil ozbrojen i v civilu až
do doby, kdy mu byla odebrána zbraň, popíral, že by dělal ochranku
obžalovanému V.ovi (č.l. 6226-7). I po výslechu svědka Koláře před
soudem trval na tom, že obžalovanému V.ovi ochranku nedělal.
Zpochybnil výpovědi svědkyně K. s tím. že si ho plete s jiným
kolegou spoluobžalovaného K.a, protože on sám nikdy na hotelu K. v
montérkách nebyl a žádnou takovou činnost tam nevyvíjel (č.l. 6442-
3). Po výslechu svědkyně Kučerové připustil, že na hotelu K. byla
pořádána soukromá oslava, které se zúčastnil i on sám, obžalovaný
V. a obžalovaný K., nemělo to však žádnou souvislost s
projednávaným případem (č.l. 6455) .
Jednou ze základních zásad trestního řízení je zásada
obžalovací (§ 2 odst.8 tr.ř., § 180 tr.ř.). Při zachování
totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr.ř. se vychází z popisu skutku
uvedeného v záznamu o sdělení obvinění (dříve v usnesení
125
/
o zahájení trestního stihání), který byl zopakován či modifikován v
žalobním petitu. Soud může rozhodovat toLiko o skutku, pro který
byla osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání, obviněna a posléze
obžalována. V daném případě již v usnesení o zahájení trestního
stíhání a vznesení obvinění ze dne 12.11.1993 a následně v obžalobě
je popis skutku omezen pouze na "ovlivňováním výpovědí mařili
odhalení pachatele trestného činu". Pokud tedy byla prováděna řada
důkazů
k
prokázání
toho,
zda
obžalovaní
dělali
ochránce
obžalovanému V.ovi, zda pro něho pracovali, či zda nedovoleně
soukromě podnikali, jedná se o skutečnosti, které jsou s ohledem na
zmíněný popis skutku bez významu. Podstatu skutku tvoří jednání a
následek, který jím byl způsoben. Pokud by tedy bylo prokázáno, že
obžalovaní oba, nebo některý z nich, prováděli výše zmíněnou
činnost, je třeba konstatovat, že takové skutečnosti samy o sobě
mohou mít význam z hlediska toho, zda obžalovaní jako policisté
porušili svoje služební povinnosti, nikoli však pro závěr, zda
ovlivňovali svědky. Proto budou zhodnoceny pouze důkazy, které mají
význam pro objasnění skutečností, zda ze strany obžalovaných M.e a
K.a došlo či nedošlo k nějakému ovlivňování svědků.
Výpověď svědkyně K. o tom, že oba obžalovaní měli být na
hotelu K. v přítomnosti obžalovaného K je zpochybněna z důvodů,
které jsou uvedeny při podrobném rozboru její výpovědi ve vztahu k
závažnější trestné činnosti (č.l. 3962-6, 6450-5, 4507-9). Stejné
tak nelze bez dalšího vycházet z výpovědi svědkyně Kounovské, a to
nejen z důvodů rozebraných při hodnocení důkazní situace ve vztahu
k jednání pod bodem I. a II.. Tato svědkyně totiž připustila, že
zaměnila obžalovaného M. s jiným mužem, který měl podle jejího
tvrzení doprovázet obžalovaného K.a na hotelu K. v době, kdy tam
byl obžalovaný K. (č.l. 6446). Obžalovaného M. nepoznala ani na
předložené fotodokumentaci, a to přestože s ní měl obžalovaný M.
jednat jako zástupce majitele firmy (č.l. 6443). Přitom sama o sobě
uvádí, že má dobrou vizuální paměť. Svědek Kolář připouští pořízení
magnetofonové nahrávky na hotelu K., neříká však nic o ovlivňování
svědků, nic takové nezmiňuje ani obžalovaný V. ve svých četných
výpovědích a konečné ani
126
obžalovaný H. se nezmiňuje o com, že by byl jakýmkoLi způsobem
ovLivňován obžalovaným M.. Uvádí, že tento obžalovaný psal
stížnosti proto, aby ztížil práci vvšetřovateLúm. Pokud jde o
obžalovaného K.a, tento spoluobžalovaný ho usvédčuje pouze z toho,
že ten mu vysvětloval možnost odepřít výpovéd’, a to s použitím
příkladu o rybě, která se chytla na háček proto, že otevřela tlamu
(č.l. 2659). Tato výpověď byla činěna za přítomnosti obhájců a již
po sdělení obvinění obžalovaným K.ovi a M., lze z ní tedy vycházet
a obžalovaný H., přestože v hlavním líčení své předchozí výpovědi
modifikoval,
tuto
výpověď
nikdy
nezpochybnil.
Sama
státní
zástupkyně ve své závěrečné řeči na č.l. 6868 vysvětluje tento
rozhovor mezi obžalovaným H. a obžalovaným K.em tak, že podle
obžalovaného H. mu obžalovaný K. dával poučení o zákonných
ustanoveních, podle kterých by měl postupovat v případech, kdy by
policie podle nich nepoučila. Je pravda, že podle obžalovaného H.
mu obžalovaný K. vysvětlil, že podané stížnosti mohou mít za
následek i vyhození vyšetřovatelů, potvrdil, že obžalovaný K. po
něm chtěl, aby mu řekl, o čem vypovídal. Soud vychází z jeho
výpovědi i v tom směru, že usvědčuje obžalovaného M., že psal
stížnosti proto, aby ztížil práci vyšetřovatelům. Obžalovaný H.,
který odmítl před soudem vypovídat, svoje tvrzení vůči obžalovaným
K.ovi a M. nezpochybnil, a to ani ve svém písemném vyjádření
založeném na č.l. 6858-61a. Za situace, kdy žádný jiný svědek v
této trestní véci neuvádí, že by byl některým z obžalovaných
ovlivňován, je soud toho názoru, že pro uznání viny obžalovaných M.
a K.a samotné vyjádření obžalovaného H. nestačí. Stejně tak nelze
závěr o vině obžalovaného K.a opírat o míru pravděpodobnosti, jak
je tomu v tvrzení státní zástupkyně o tom, že to byl on, kdo
pořizoval nahrávku telefonického rozhovoru obžalovaného V.a s
poškozeným J.ou. Znalecký posudek z oboru fonoskopie a závěry jeho
zpracovatelů v hlavním líčení (č.l. 1781-6, 1791-805, 6294-301).
takový závěr sice nevylučují, ale ani neprokazují. Přitom je právě
úkolem orgánů činných v trestním řízení a především v poslední fázi
nezávislého soudu, aby učinil závěr o vině bez důvodných
pochyoností. Důkazní břemeno má stát. Ze zmíněného znaleckého
127
posudku nelze vyloučit, že větu "A je to" pronesl mluvčí označovaný
v záznamu rozhovoru pod písmenem "A", tedy obžalovaný V.. To také
koresponduje s vyjádřením obžalovaného V.a na č.l. 6298 a také to
souhlasí s vyjádřením obžalovaného K.a na témže čísle listu. Nelze
tedy operovat jakoukoli mírou pravděpodobnosti ve vztahu k
obžalovanému K.ovi. Navíc ani pokud by bylo prokázáno, že v dobé
pořizováni záznamu rozhovoru mezi V.em a J.ou byl přítomen, nemélo
by to význam pro závěr o jeho vině. Neboť za vinu je mu dáváno to,
že po spáchání vraždy ovlivňoval svědky. Telefonický hovor byl však
zaznamenán logicky ještě za života poškozeného J.
Soud není vázán právním posouzením skutku v obžalobě, také z
toho důvodu odkazoval obžalovaného K.a a M. v úvodu jejich výslechů
před soudem do skutkových mezí a nepřipouštěl právní polemiku. Lze
však souhlasit s tím, že ustanovení § 2 odst.1 písm.d) zák. č.
283/1991 Sb. stanoví úkoly policie jako celku, zatímco povinnosti
policisty řeší zmíněný zákon v § 6 a 7 z hlediska provádění
služebních zákroků a služebních úkonů. Základní povinnosti
policisty byly a jsou upraveny v zákoně č. 186/1992 Sb., o
služebním poměru příslušníků Policie ČR, a to konkrétně v
ustanovení § 28 tohoto zákona ve znění platném do 31.12.1993. Tam
uvedené základní povinnosti policisty podle názoru tohoto senátu
obžalovaný M. kontakty s obžalovanými V.em a H. neporušil tím, že
by ovlivňoval svědky. I kdyby jím podávané stížnosti (č.l. 2454-61)
byly psány s cílem mařit vyšetřování, nejednalo se o ovlivňování
svědků. Úmysl mařit vyšetřování jako takové, nebyl tomuto
obžalovanému prokázán, spíše se mohlo jednat o zaujatost proti
konkrétním osobám. Navíc u obžalovaného M. a obžalovaného K.a je
zřejmé, že oba mají vysoké, snad až přehnané sebevědomí o svých
znalostech práva. To platí především
o obžalovaném M.. Pokud tedy docházelo k formulování stížností, ev.
vysvětlování postupu při výslechu a poučování svědků o možnosti a
právu odmítnout výpověď, jednak se nejednalo vůbec o výkon jeho
pravomoci, jednak není jednoznačně prokázáno, že by tímto způsobem
kohokoli ovlivňoval. Sepisování stížností jako takových je plně
legitimní, jednak jde o realizaci petičního
128
práva ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv a svobod, jednak o
zákonný postup upravený trestním řádem. Proto soud došel k závěru,
že je namístě zprostit obžalovaného M.e obžaloby podle § 226
písm.a) tr.ř. s tím, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro
který je stíhán.
Pokud jde o obžalovaného K.a, je zdejší soud toho názoru, že
poučování obžalovaného Huse o právu odmítnout výpověď je samo o
sobě legitimní. V souvislosti s okolnostmi, za kterých k tomuto
"poučování" docházelo a následné použitému bonmotu, však považuje
soud
jednání
obžalovaného
K.a
za
přinejmenším
neetické,
neprofesionální a návodné k tomu, aby tento obžalovaný jako svědek
svého práva skutečně využil. Neexistuje však jediný důkaz, že by
věděl o vině obžalovaných K a V.a a že by ovlivňoval obžalovaného
Hůse v úmyslu mařit vyšetřování. Navíc takovéto jednání nebylo -
jak nesprávné uvádí obžaloba - výkonem pravomoci způsobem
odporujícím zákonu ve smyslu § 158 odst.1 písm.a) tr.zák., neboť
nešlo
0 aktivní jednání při výkonu pravomoci. S ohledem na skutečnost, že
není z žádného z provedených důkazů prokázáno, že obžalovaný K.
véděl něco bližšího o předchozím jednání obžalovaného Hůse, nelze
bez důvodných pochybností dojít k závěru, že vyzýval obžalovaného
Hůse k mlčení proto, aby zmařil vyšetřování vraždy. Takovou
pohnutku sice nelze zcela vyloučit, avšak v důkazní nouzi nelze
učinit kategorický závěr o úmyslu obžalovaného K.a. Platí to
především se zřetelem na jím
1 před soudem projevovanou snahu prokázat znalosti trestněprávních
a trestnéprocesních předpisů. Tyto pochybnosti nebyly odstraněny
ani doplněním dokazování na návrh obžalovaného K.a, tedy výslechem
svědka Soboty (č.l. 6721-7). Další návrhy na doplnění dokazování
byly jako nadbytečné zamítnuty, když úkolem soudu nebylo zjišťovat,
zda při rozhodování o propuštění obžalovaného K.a z řad policistů
byl či nebyl porušen zákon, neboť soud je vázán, jak již bylo
uvedeno, toliko rámcem obžaloby.
Z žádného provedeného důkazu nebylo bez pochybností prokázáno
ani to, že by obžalovaný K. byl zaměstnancem
129
/
obžalovaného V.a, byť existence jeho vizitky a svédecké výpovědi
dalších zaměstnanců hoteLu K. tomu do značné miry nasvědčují. Soudu
nepříslušeLo posuzovat ani to, zda byl oprávněný další důvod k
propuštění obžalovaného z řad Policie ČR, a to nedovolené soukromé
podnikání. Ze skutečnosti, že obžalovaný K. ručil obžalovanému
V.ovi na několikamilionovou směnku lze dovodit, že mezi nimi vznikl
velice úzký vztah. Otázkou však nadále zůstává, do jaké míry byl
obžalovaný K. informován o trestné činnosti obžalovaných H., V.a a
K. Proto soud došel k závěru, že bylo prokázáno, že se stal
žalovaný skutek a tento spáchal obžalovaný K. tím, že nabádal
Alexandra Hůse, aby při svém výslechu mlčel. Takové jednání však
nelze považovat za trestný čin ve smyslu § 158 dost.l písm.a)
tr.zák., nelze je kvalifikovat ani podle ustanovení § 158 odst.1
písm.c) tr.zák. jako nesplnění povinnosti vyplývající z pravomoci
obžalovaného na základě jemu uložených povinností. Pokud by
obžalovaný K. nabádal obžalovaného H., aby jako svědek před
vyšetřovatelem, nebo policejním orgánem konajícím přípravné řízení
podle trestního řádu. zamlčel nějakou okolnost, která má podstatný
význam pro rozhodnutí, dopustil by se návodu k trestnému činu křivé
výpovědi podle § 10 odst.l písm.b) k § 175 odst.l písm.b) tr.zák..
Takovýto návod však není prokázán, když z výpovědi obžalovaného
Hůse lze vycházet v tom směru, že byl nabádán, aby jako svědek
využil svého práva a vůbec nevypovídal. Pokud by obžalovaný K. z
rozhovoru s H. nebo V.em zjistil skutečnosti, z nichž by
hodnověrným způsobem došel k závěru, že byl spáchán trestný čin
vraždy konkrétní osobou, a bez odkladu by tuto skutečnost
neoznámil, dopustil by se trestného činu neoznámení trestného činu
dle § 168 odst.l tr.zák.. Ani taková skutečnost však nebyla
prokázána, navíc by se již jednalo o jiný skutek, o kterém by soud
nemohl rozhodovat. Podle názoru zdejšího soudu tedy jednání
obžalovaného K.a bylo neprofesionální a z hlediska důstojníka
policie neetické. když si musel být vědom, že jeho nástupci ve
vyšetřovacím týmu potřebují získat další poznatky k objasnění
trestného činu vraždy. Vzhledem k odstupu času však již
nepřicházelo v úvahu postoupení věci k projednání jakožto
případného kázeňského přestupku. Proto zdejší soud postupem podle
130
§ 226 písm.c) tr.ř. zprostil obžalovaného K obžaloby v plném
rozsahu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do osmi
dnů od doručení jeho písemného vyhotovení, k
Vrchnímu soudu ČR v Praze, prostřednictvím soudu
zdej šího.
V Plzni dne 23. června 1998
Předseda senátu:
JUDr. P.P., v.r.
Za správnost vyhotovení:
~\
;
'S
,
♦fl- •
' f
V