Toto je HTML verze žádosti o svobodnému přístupu k informacím 'Rozsudek 4 T 25/95'.

0  tom,  že  by  celá  záležitost  mohla  mít  néco  společného  s  V.em  se 
dozvěděl až tehdy, když ten ho informoval, že je hlavním podezřelým 
v případě vraždy. 0 tom, že má spojLtost s K. se dozvěděl až v době, 
kdy  mu  bylo  ukázáno  usnesení  o  stíhání  K  9.  nebo  10.11.1993. 
Připustil však, že měl zlé tušení, že by to mohlo mít spojitost s K 
zhruba  od  doby,  kdy  mu  V.  vrátil  již  zmíněných  100.000,-  Kč.  Trval 
na tom, že souvislosti s případem vraždy Š J a celostátního pátrání 
po K. se dozvěděl z televize. Na otázku jednoho z obhájců potvrdil, 
že  obžalovaný  V.  komentoval  vraždu,  že  si  to  s  nimi  mohl  vyřídit 
kdokoli  další,  koho  vydírali  (č.l.  2665).  Další  pokusy  o  výslech 
tohoto  obžalovaného  v  přípravném  řízení  byly  neúspěšné.  K  věci  se 
vyjádřil souhrnně ve svém písemném vyjádření založeném na č.l. 6858-
61. V něm doznal, že o vraždě poškozených se dozvěděl v novinách již 
dne 31.5.1993 a odpoledně toho dne telefonicky hovořil s obžalovaným 
V.em.  Ten  mu  potom  ukazoval  identikit  údajného  pachatele,  který 
nebyl podobný obžalovanému K.. Obžalovaný V. mu přesto říkal, že by 
bylo  lepší,  kdyby  ho  někam  schoval  a  zařídil,  aby  ten  člověk 
každopádně  někam  zmizel.  Připouští,  že  od  to  doby  tušil,  že  to  byl 
obžalovaný K., i když se vduchu přesvědčoval, že on to není. Tak to 
alespoň  uváděl,  před  vyšetřovatelem,  má  však  za  to,  že  jeho 
vyjádření  neodpovídá  tomu,  jak  je  myslel,  pouze  připouštěl,  že  v 
duchu  přemýšlel  o  tom,  jestli  by  to  mohl  být  K.,  ale  nevěřil  tomu. 
Přestože vyšetřovatelé trvali na tom, že vrahem byl K., on věděl, že 
to  K.  být  nemůže,  protože  z  jednání  V.a  a  z  toho,  co  říkal  bylo 
jasné, že oni dva v kontaktu nebyli a on sám Kajínkovi neříkal, aby 
v  té věci něco dělal a  on  nic dělat  nemohl,  protože  nevěděl o  jaké 
konkrétní vyděrače  se jedná  a kde  je  má  hledat. 0  něco  dál ve svém 
vyjádření  poukazoval  na  to,  že  obžalovanému  V.ovi  řekl,  že  s  tím 
mužem není v kontaktu, že po něm pátrá policie, a to 
1  prostřednictvím  televize,  připustil,  že  obžalovanénu  V.ovi  řekl, 
že to "celé posral”, protože měl pocit, že V. ho do té věci zatáhl, 
i když nevěděl přesně jak. 
Obhájce obžalovaného H. v závěrečné řeči v té souvislosti poukazoval 
na to, že obžaloba se opírá toliko o část 
109 
výpovědi jeho klienta z výslechu ze dne 11.11.1993 a zpochybnil jeho 
použitelnost. Poukázal na to. že je třeba, zvážit, co konkrétně, kdy 
a nakolik hodnověrným způsobem se obžalovaný H. o činu dozvěděl, zda 

takovou vědomost vůbec mčl, nebo ji mohl mit v daném časovém období. 
Poukazoval  na  to,  že  obžalovaný  Hůs  je  do  dnešního  dne  přesvědčen, 
že obžalovaný K. trestný čin vraždy nespáchal, a to právě z důvodů, 
které  uváděl  ve  svém  písemném  vyjádření.  Přitom  zdrojem  informací 
obžalovaného  H.  byla  osoba  obžalovaného  V.a,  vystrašeného  k  smrti, 
jehož stav neumožňoval učinit jednoznačné závěry o správnosti těchto 
informací  tak,  aby  jeho  tvrzení  obžalovaný  Hůs  mohl  beze  zbytku 
věřit.  Dalším  pramenem  byly  údaje  se  sdělovacích  prostředků,  které 
lze  rovněž  přesvědčivě  znevěrohodnit.  Je  tedy  třeba  zhodnotit 
informace,  které  měl  obžalovaný  H.  k  dispozici  a  podle  názoru 
obhajoby nebyla jeho vina prokázána. 
Podle  názoru  zdejšího  soudu  je  vina  obžalovaného  H.  v  tomto 
bodu  prokázána,  byd  ne  z  důvodů,  které  uvádí  obžaloba  právě  se 
zřetelem  k  tomu,  že  výpověď  z  11.11.1993  ve  shodě  s  obhajobou 
považuje  zdejší  soud  za  nepoužitelnou.  Obžalovaný  H.  dle  vlastního 
vyjádření  věděl  o  tom,  že  obžalovaný  V.  je  vydírán,  že  zvažuje 
kontakt na "čečenskou mafii", nabídl obžalovanému V.ovi pomoc s tím, 
že  má  vhodného  člověka  a  obžalovaného  K  seznámil,  jak  vyplývá  z 
důkazů  rozebraných  u  předcházejících  bodů  výroku,  s  problémy 
obžalovaného V.a. Přestože staví svou obhajobu na tom, že pochyboval 
o jeho vině a že jí do současnosti nevěří, přinejmenším od okamžiku, 
kdy ho obžalovaný V. vyzval 
a to obžalovaný H. opakuje 
s  odstupem  let  i  ve  svém  písemném  vyjádření  -  aby  "toho  člověka 
někam  schoval  a  zařídil,  aby  ten  člověk  každopádně  zmizel"  (č.l. 
6860  p.v.),  musel  být  přinejmenším  srozuměn  s  tím,  že  existuje 
možnost, že obžalovaný K. je pachatelem zmíněného trestného činu. Ve 
svém  písemném  vyjádření  tento  obžalovaný  do  značné  míry  modifikuje 
své  předcházející  výpovědi,  když  ostatně  reaguje  i  na  výpovědi, 
které, jak již bylo řečeno. jsou pro toto řízení irelevantní. Přesto 
však  nemění  tvrzení,  že  obžalovaný  V.  mu  řekl,  aby  obžalovaného  K 
schoval.  Právě  tento  pokyn  považuje  zdejší  soud  za  zlom. 
Přinejmenším od tohoto okamžiku se 
110 
obžalovaný H.dopouštěl jednání, které mu bylo kladeno za vinu. Proto 
zdejší soud upřesnil popis skutku oproti obžalobě tak, jak je uveden 
pod bodem IV. výroku tohoto rozsudku. Ostatně z výpovědi svědka V., 
která již bvLa také podrobně zhodnocena vyplývá, že tento svědek se 
kontaktoval  s  obžalovaným  K  v  době,  kdy  obžalovaný  H.  byl  vzat  do 

vazby,  obžalovaný  K.  se  mu  svěřil  s  tím,  že  obžalovaný  H.  působil 
jako  prostředník  a  zneklidňoval  se,  že  ve  vazbě  někdo  mluvil.  I  to 
je podpůrný důkaz pro uznání viny tohoto obžalovaného. 
Shora uvedeným j ednáním naplnil obžalovaný  H. všechny zákonné 
znaky  skutkové  podstaty  trestného  činu  neoznámeni  trestného  činu 
podle  §  16S  odst.l  tr.zák.  ve  znéni  zákona  č.  557/1991  Sb.  ,  neboť 
hodnověrným způsobem se dozvěděl, ze jiný spáchal trestný čin vraždy 
podle  §  219  tr.zák.  a  takový  trestný  čin  neoznámil  bez  odkladu 
prokurátoru  nebo  bezpečnostnímu  orgánu.  Při  právním  posouzení 
jednání  tohoto  obžalovaného  vycházel  soud  z  trestního  zákona 
účinného  v  době  spáchání,  když  novela  trestního  zákona  a  jeho 
současně  změní  není  ve  smyslu  §  16  odst.l  tr.zák.  pro  obžalovaného 
příznivější.  Při  řešeni  otázky,  zda  je  naplněn  znak  "hodnověrným 
způsobem  se  doví",  je  třeba  vycházet  právě  z  konkrétních  okolností 
případu,  t.j.  z  důvěryhodnosti  zdroje,  ze  kterého  měla  tato 
informace  pocházet,  z  okol  ností  a  podmínek,  za  kterých  měl  zdroj 
tuto  informaci  pachateli  poskytnout,  z  formy  a  obsahu  této 
informace.  Hodnověrná  vědomost  pachatele  tohoto  trestného  činu 
přitom  musí  zahrnovat  všechny  okolnosti  činu  jiného,  které  jsou 
rozhodné  proto,  aby  tento  čin  byl  trestným  činem,  jehož  se  týká 
oznamovací  povinnost.  Jak  již  bylo  řečeno,  obžalovaný  věděl  o  tom
že V. byl vydírán, zprostředkoval mu pomoc obžalovaného K a přestože 
měl  určité  pochybnosti  o  jeho  vině,  právě  od  okamžiku,  kdy  byl 
vyzván, aby ho někam vyzval, musel být srozuměn s tímže obžalovaný 
K.  mohl  být  pachatelem  trestného  činu,  na  který  platí  oznamovací 
povinnost.  Tento  trestný  čin  je  možno  spáchat  i  z  úmyslu 
eventuelního  dle  §  4  písm.b)  tr.zák..  Obžalovaný  H.  věděl,  že  byl 
spáchán  trestný  čin  vraždy,  věděl,  že  jeho  pachatelem  mohl  být 
obžalovaný K., když s V.em se 
111 
domlouvali  na  jeho  ukrytí  a  hovořili  spolu  o  tom,  že  je  po  něm 
vyhlášeno celostátní pátránipřesto nevyžil neibližši možnosti tyto 
skutečnosti oznámit. Přitom povinnost oznámit trestný čin uvedený v 
$  168  odst.l  tr.zák.  nastupuje  nejen  tehdy,  když  se  oznamovatel 
dozví o trestném činu a zná jeho pachatele, nýbrž i za situace, kdy 
oznamovatel  se  dozví  o  spáchaném  trestné  činu  a  možnosti,  že  někdo 
byl  jeho  pachatelem.  Soud  zvažoval  i  to,  zda  v  konkrétním  případě 
nebyly  u  obžalovaného  H.  splněny  podmínky  jeho  beztrestnosti  ve 

smyslu  §  168  odst.l  tr.zák..  Podle  tohoto  ustanovení  není  trestný 
ten,  kdo  nemohl  oznámení  učinit,  aniž  by  sebe  nebo  osobu  blízkou 
uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo 
trestního  stihání.  Nebezpečí  smrti  nebo  ublížení  zdraví  by  přitom 
mohlo  vycházet  z  charakteru  spáchaného  trestného  činu,  který  nebyl 
ohlášen. Muselo by však být ve vztahu k obžalovanému Husovi či jeho 
osobám blízkým konkrétní a reálné, což nebylo. Stejně tak nehrozila 
jiná  závažná  újma  ani  trestní  stíhání,  neboť  obžalovaný  Hůs  není 
považován za účastníka jednání uvedeného pod bodem I. . 
Nebezpečí  trestního  stíhání  ve  smyslu  §  168  odst.2  tr.zák. 
totiž znamená nebezpečí trestního stíhání za čin, jehož se ten, kdo 
má oznamovací povinnost, nebo osoba jemu blízká skutečně dopustili. 
Společenská  nebezpečnost  jednání  obžalovaného  Hůse  je  zvyšována 
toliko charakterem trestného činu, který neoznámil. 
Dne  8.2.1994  byl  obžalovaný  J.  K.  v P.  zatčen  a  byl  dodán  do 
výkonu vazby v této trestní věci. V době výkonu vazby byl umístěn ve 
vazební  věznici  Č.  B..  Dne  27.3.1994  v  08.45  hodin  při  provádění 
vycházek  obviněných,  vyjmul  krycí  stropní  pletivo  vycházkového 
dvorce,  poté  vylezl  na  střechu  věznice  a  po  hromosvodu  slezl  do 
prostoru  vojenských  staveb  a  odtud  se  pokusil  o  útěk  směrem  k 
zimnímu  stadiónu  V Č.  B.,  kde  byl  v  prostoru  přilehlého  parkoviště 
zadržen hlidkou Policie ČR a Vězeňské služby ČR. 
Obžalovaný  K.  odmítl  v  hlavním  líčení  k  tomuto  jednání 
vypovídat, v přípravném řízení pouze stručně konstatoval, že "nemá k 
tomu, co říci, je to úplné jasný" (č.l. 2594). S ohledem 
112 
na skutečnost, že obžalovaný svoji vinu nepopíral, byLy za souhlasu 
stran  postupem  podle  §  211  odst.l  tr.ř.  v  hlavním  líčení  přečteny 
výpovědi  všech  svědků  v  této  trestní  věci  (č.l.  5931).  Jednalo  se 
výhradně  o  příslušníky  vězeňské  služby  ČR  vykonávající  službu  ve 
Věznici  Č.B. a příslušníky Policie ČR. Jejich výpovědi dokreslovaly 
provedené  listinné  důkazy,  především  protokol  o  dodání  do  vazby, 
usnesení  o  vzetí  do  vazby  (č.l.  47-3,  88-9),  hlášenky  změn  na  č.l. 
123-4 a 125. a dále důkazy vztahující se přímo k útěku (č.l. 271-80, 
287, 288-89). 

Shora  uvedeným  jednáním  pod  bodem  VIII.  (bod  VII.  obžaloby) 
naplnil  obžalovaný  J.  K.  všechny  zákonné  znaky  skutkové  podstaty 
trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst.l 
písm.b) tr.zák., neboť podstatné ztížil výkon rozhodnutí soudu tím, 
že  uprchl  z  vazby.  Obžalovaný  v  kritické  době  vykonával  rozhodnutí 
soudu o vazbě, jakožto zajišťovacím opatření, tento výkon podstatně 
ztížil  svým  útěkem.  Takové  narušení  režimu  vazby  je  nepochybně 
"podstatným ztížením”. Obžalovaný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 
4  písm.a)  tr.zák.,  neboť  jednal  cíleně.  Stupeň  společenské 
nebezpečnosti  je  vyjádřen  trestní  sazbou,  podle  názoru  zdejšího 
soudu  není  výrazně  zvyšován,  pokud  se  odhlédne  od  toho,  že 
nereagoval  na  výzvu  k  zastavení  a  musel  být  použit  jako  donucovací 
prostředek varovný výstřel a hmaty a chvaty sebeobrany. 
Při rozhodování o druhu a výši trestu u každého z obžalovaných 
se  zdejší  soud  řídil  všemi  hledisky  uvedenými  v  §  23  odst.l  a  1 
odst.l  tr.zák..  Přihlížel  k  stupni  nebezpečnosti  daného  trestného 
činu pro společnost, jakož 
i  k  možnosti  nápravy  a  poměrům  obžalovaných.  Obžalovaný  J.  K.  je 
svobodný,  bezdětný.  V  minulosti  byl  již  třikrát  odsouzen  k 
nepodmíněnému  trestu  odnětí  svobody,  a  to  i  pro  násilnou  trestnou 
činnost (č.l. 6838), trestné činnosti se dopouštěl v minulosti i ve 
zkušební  době  podmíněného  propuštění,  po  přerušení  výkonu  trestu 
odnětí  svobody,  který  v  současné  době  vykonává  se  do  výkonu  trestu 
nevrátil  a  na  útěku  se  měl  dopustit  projednávané  trestné  činnosti 
pod body I.,  VI. a  VII..  Z výkonu trestu  odnětí  svobody  i vazby  je 
vždy hodnocen kladně, avšak 
113 
s tím, že se opakované pokouší o útěk. Závěr hodnocení obžalovaného 
ze současného výkonu trestu je ten. že trest u něho neplní výchovný 
účel  (č.L.  6841-2).  Přitéžuje  mu.  že  spáchal  více  trestných  činů  a 
také  recidiva.  Polehčuje  částečné  doznání  k  méně  závažné  trestné 
činnosti.  Vzhledem  ke  všem  shora  uvedeným  skutečnostem  byl 
obžalovanému  ukládán  za  veškerou  projednávanou  trestnou  činnost 
úhrnný  trest  odnětí  svobody  dle  §  35  odst.l  tr.zák.  v  sazbé  §  219 
odst.2 tr.zák.. Je tedy ohrožen uložením trestu odnětí svobody od 12 
do  15  roků,  uložením  výjimečného  trestu  odnětí  svobody  od  15  do  25 
roků,  nebo  uložením  výjimečného  trestu  odnětí  svobody  na  doživotí. 
Již  při  hodnocení  konkrétního  stupně  společenské  nebezpečnosti 

jednání uvedeného pod bodem I. soud v tomto rozsudku konstatoval, že 
ten  je  mimořádně  vysoký  vzhledem  k  zvlášť  zavrženíhodné  pohnutce  a 
zvlášť  těžkému  a  těžko  napravítelnému  následku.  Za  situace,  kdy 
původní  znalci  hodnotili  možnost  nápravy  obžalovaného  jako  obzvlášť 
ztíženou,  byly  by  splněny  podmínky  §  29  odst.2  tr.zák.  pro  uložení 
trestu  odnětí  svobody  na  15  až  do  25  let.  Tento  soud  však  vychází 
především  z  kategorických  závěrů  revizního  znaleckého  posudku  z 
oboru  psychiatrie  a  psychologie.  Z  posudku  vypracovaného  znaleckým 
ústavem  vyplývá  (jak  již  bylo  podrobné  rozebráno  při  hodnocení 
důkazů a námitek obžalovaného), že obžalovaný je vysoce nebezpečný z 
hlediska  páchání  recidivy  závažné  násilné  trestné  činnosti  a  jeho 
resocializace  je  vyloučena,  což  znamená,  že  ve  smyslu  §  29  odst.3 
písm.b),c)  tr.zák.  účinná  ochrana  společnosti  vyžaduje  uložení 
trestu odnětí svobody na doživotí, a to za sitauce, kdy není naděje, 
že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody na 15 až 
do  25  let.  V  té  souvislosti  se  znovu  poukazuje  na  to,  že  znalci 
konstatovali,  že  ani  dlouhodobý  výkon  trestu  nezmění  strukturu 
osobnosti  obžalovaného,  jeho  povahové  založení  a  neodstraní  jeho 
výrazné  anetické  a  dissociální  rysy.  Ze  shora  uvedeného  tedy 
vyplývá,  že  u  obžalovaného  K  bylv  splněny  všechny  tři  kumulativní 
podmínky  pro  uložení  výjimečného  trestu  odnétí  svobody  na  doživotí 
stanovené v ustanovení § 29 odst.3 tr.zák., takže soudu nezbylo, než 
mu  tento  trest  uložit.  Podle  §  39a  odst.2  písm.d)  tr.zák.  byl 
obžalovaný K. k výkonu tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou 
ostrahou, a to právé z toho důvodu, že mu byl 
114

uložen výjimečný trest odnětí svobody. Ve smyslu § 29 odst.l tr.zák. 
zvažoval soud i možnost rozhodnutí, že doba výkonu trestu ve věznici 
se  zvýšenou  ostrahou  se  pro  účely  podmíněného  propuštění  do  doby 
výkonu trestu nezapočítává. Takové zpřísněni je však fakultativní a 
tento  senát  nedošel  k  závěru,  že  je  namístě.  Podle  názoru  zdejšího 
soudu  z  hlediska  dosažení  účelu  trestu  ve  smyslu  izolace  pachatele 
dostačuje samotné uložení trestu odnětí svobody na doživotí. 
Zároveň byl tomuto obžalovanému uložen i trest propadnutí věcí 
- zbraní a střeliva specifikovaných v bodě IX. výroku o vině, jimiž 
byl  spáchán  trestný  čin  nedovoleného  ozbroj  ování  (§  55  odst.l 
písm.a) tr.zák.). 
Obžalovaný  V.  dosud  nebyl  soudně  trestán,  z  výkonu  vazby  je 
hodnocen kladně, stejně jako ze svého bydliště. Je rozvedený, žije s 
družkou,  je  otcem  dvou  zletilých  synů,  jedná  se  o  soukromého 
podnikatele. Tomuto obžalovanému polehčuje především dosavadní řádný 
způsob života (§ 33g) tr.zák.), pokud jde 
o jednání  pod  bodem  II.,  nepominul  soud  ani  tu  skutečnost,  že 
jednání  se  dopustil  pod  vlivem  tíživých  poměrů,  kdy  byl  vydírán  a 
policie opakovaně selhala. Soud zohlednil i to, že meze jeho návodu 
byly  obžalovaným  K  překročeny  (§  31  odst.l  písm.b)  tr.zák.).  Za 
přitěžující  okolnost  považuje  soud  skutečnost,  že  spáchal  dva 
úmyslné  trestné  činy.  Konkrétní  stupeň  společenské  nebezpečnosti 
jednání  tohoto  obžalovaného  pod  bodem  II.  je  zvyšován  tím,  že 
objednal trestnou činnost za úplatu. Vzhledem ke všem shora uvedeným 
skutečnostem byl tomuto obžalovanému ukládán trest úhrnný ve smyslu 
§  35  odst.l  tr.zák.  za  veškerou  projednávanou  trestnou  činnost  v 
sazbě do tří roků odnětí svobody. Přestože tento obžalovaný strávil 
ve  vazbě  více  než  tři  roky,  při  rozhodování  o  trestu  soud 
nepřihlížel  k  tomu,  že  by  mél  tuto  dobu  omezení  jeho  svobody 
zohlednit v uloženém trestu. Tento senát si neumí představit, že by 
obžalovaný, který dosud nebyl odsouzen, je velice dobře hodnocen, k 
jeho  chování  nejsou  připomínky  a  který  se  jednání  pod  bodem  II. 
dopustil  za  situace,  že  byl  sám  vydírán  a  zpočátku  se  nedovolal 
pomoci  policie,  byl  odsouzen  k  trestu  odnétí  svobody  na  samé  horní 
hranici zákonné 
115 
 

trestní sazby jen proto, aby byl pokryt výkon předchozí vazby. Vazba 
je zajišťovacím institutem, není sankcí, a proto soud k ní přihlížeL 
pouze z toho úhlu pohledu, že na obžalovaného již bylo 
i  jejím  výkonem  výchovné  působeno.  Vzhledem  ke  všem  shora  uvedeným 
skutečnostem  považuje  zdejší  soud  za  přiměřený  trest  v  trvání 
šestnácti  mésíců.  Senát  zvažoval,  zda  nejsou  dány  podmínky  pro 
podmínéný  odklad  výkonu  trestu  ve  smyslu  §  58  odst.l  písm.a) 
tr.zák., došel však k závěru, že podmíněný odklad výkonu trestu není 
namístě.  Přitom  bral  v  úvahu  především  povahu  projednávané  trestné 
činnosti tohoto obžalovaného a návaznost jeho jednání pod bodem II. 
na  následné  jednání  spoluobžalovaného  K,  byť  ten  překročil  rámec 
dohody.  Podle  §  39a  odst.2  písm.b)  tr.zák.  byl  obžalovaný  V.  pro 
výkon  trestu  zařazen  do  věznice  s  dozorem,  tedy  do  nejmírnéjšího 
typu  věznice  pro  pachatele  úmyslných  trestných  činů,  protože  dosud 
nebyl  ve  výkonu  trestu  odnětí  svobody.  Zároveň  podle  §  55  odst.l 
písm.a) tr.zák. rozhodl soud o uložení trestu propadnutí věcí, jimiž 
byl  spáchán  trestný  čin  nedovoleného  ozbroj  ování  tak,  jak  jsou 
specifikovány ve výroku o trestu. 
Obžalovaný  H.  je  soukromý  podnikatel,  je  rozvedený,  bezdětný 
(č.l.  5933).  V  současné  době  je  ve  vazbě  Městského  soudu  v  Brně, 
sp.zn.  xx.  V  minulosti  již  byl  soudné  trestán  i  ve  výkonu  trestu 
odnětí  svobody  (č.l.  6835),  projednávané  trestné  činnosti  se 
dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Z výkonu vazby je 
hodnocen  kladně.  Tomuto  obžalovanému  polehčuje  částečné  doznání, 
především ke vztahu k jednání pod bodem V. výroku, přitěžuje mu, že 
spáchal  dva  úmyslné  trestné  činy,  již  byl  v  minulosti  odsouzen  a  - 
jak již bylo zmíněno - trestné činnosti se dopustil ve zkušební době 
podmíněného propuštění. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem 
byl  tomuto  obžalovanému  uložen  za  veškerou  projednávanou  trestnou 
činnost  za  použití  §  35  odst.l  tr.zák.  úhrnný  nepodmíněný  trest 
odnětí  svobody  v  trvání  22  měsíců.  Vyšší  trest  soud  neukládal  s 
ohledem  na  časový  odstup  i  s  přihlédnutím  k  tomu.  že  pomoc  při 
obstarávání dokladů obžalovanému K. nebyla ze strany obžalovaného H. 
motivována zištné, ale přátelskou pomocí. Tento trest byl s ohledem 
na předchozí způsob života uložen jako 
116 
nepodmíněný,  podle  §  39a  odst.2  písm.c)  tr.zák.  byL  obžalovaný  H. 
 

pro  jeho  výkon  zařazen  do  věznice  s  ostrahou,  neboť  by  L  uznán 
vinným  spácháním  úmyslných  trestných  činů  a  v  minulosti  byL  již  ve 
výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. 
Ze  všech  poškozených  se  se  svým  nárokem  na  náhradu  škody 
připojila  včas  a  řádně  toliko  Všeobecná  zdravotní  pojišťovna  ČR, 
Okresní  pojišťovna  Plzeň,  se  žádostí  o  úhradu  léčebných  nákladů 
vynaložených  na  ošetřování  bratrů  P..  Zdravotní  pojišťovna  byla 
vyrozuměna, jakožto poškozená organizace, 
o  konání  hlavního  líčení  (č.l.  5723),  vyrozumění  bylo  převzato 
29.3.1996  (č.l.  5730  p.v.).  Zdejší  soud  po  přečtení  obžaloby 
postupem  dle  §  44  odst.2  tr.ř.  rozhodl  o  připuštění  v  š  e  ch 
poškozených k hlavnímu líčení, bez jejich vyjmenovávání (č.l. 5898). 
Z této dikce vyplývá, že připuštěna byla i VZP. Její zástupce nebyl 
u prvního hlavního líčení přítomen, předseda senátu měl tedy podle § 
206 odst.2 tr.ř. přečíst připojení  7. přípravného řízení, konkrétné 
z č.l. 126. K tomu pochybením nedošlo (předseda senátu v přípravě k 
hlavnímu líčení vycházel z druhého číslování, takže tento nárok měl 
označen s tím, že je na č.l. 1566, a před výslechem obžalovaných jej 
nenalezl).  Obžalovanému  K.  bylo  tímto  způsobem  znemožněno  vyjádřit 
se k uplatňovanému nároku na náhradu škody. Za situace, kdy odmítal 
k  věci  vypovídat  a  popírá  svoji  vinu,  která  je  předpokladem 
rozhodnutí  o  náhradě  škody,  má  soud  za  to,  že  nedošlo  ke  zkrácení 
jeho  práv.  Navíc  bylo  před  soudem  přečteno  navazující  vyúčtování, 
specifikace  jednotlivých  nákladů  na  č.l.  6657-63,  obžalovaný  K.  k 
němu neměl připomínek. Proto zdejší soud, který uznal obžalovaného K 
vinným jednáním pod bodem I. uložil tomuto obžalovanému podle § 228 
odst.l  tr.ř.  zaplatit  poškozené  organizaci  škodu  ve  výši  52.066,- 
Kč, když nárok na náhradu škody považuje za oprávněný v plné výši. 

tomto  společném  řízení  se  Krajský  soud  v P.  zabýval 
obžalobou i ve vztahu k obžalovaným J. K.ovi aj.M.. Těm je pod bodem 
X.  obžaloby  dáváno  za  vinu  spácháni  trestného  činu  zneužívání 
pravomoci  veřejného  činitele  podle  §  158  odst.l  písm.a)  tr.zák., 
kterého se měli dopustit v době od 
117 
30.5.1993  do 12.11.1993 ovlivňováním svědků v trestní věci vraždy Š 
J  a  J  P  a  pokusu  vraždy  V  P,  spáchaných  dne  30.5.1993  v  P  a  tím 
mařením  odhalení  pachatele  tohoto  trestného  činu.  ačkoli  měli  jako 
 

příslušníci  PoLicie  ČR  podle  §  2  odst.l  písni,  d)  zák.  č.  283/1991 
Sb.,  o  policii,  za  povinnost  odhalovat  trestné  činy  a  zjišťovat 
pachatele. 
Po  zhodnocení  výpovědí  obžalovaných  v  přípravném  řízení  a 
zhodnocení  výpovědí  spoluobviněného  H.  a  svědků  K.,  K.  a 
magnetofonové  nahrávky  pořízené  v  září  1993  v  hotelu  K.  a 
magnetofonové  nahrávky  telefonického hovoru mezi  obžalovaným  V.em a 
poškozeným  Š.J.,  s  níž  bylo  manipulováno,  došel  krajský  státní 
zástupce  v  odůvodnění  obžaloby  k  závěru,  že  je  prokázáno,  že 
obžalovaný  K.  udržoval  pravidelné  styky  s A.  V.em,  který  v  té  době 
vystupoval  jako  svědek  v  trestním  stíhání  vedeném  pro  trestný  čin 
vraždy,  účastnil  se  s  ním  různých  jednání  a  nedal  žádným  způsobem 
najevo  nesouhlas  s  označováním  své  osoby,  jako  ochranky  A.V.a,  byl 
přítomen situaci, kdy obžalovaný  V. předával obžalovanému  H. částku 
100.000,-  Kč,  aniž  by  o  tomto  poznatku  učinil  jakékoli  oznámení 
orgánům  vyšetřujícím  trestný  čin  vraždy  a  s  pravděpodobnostní 
hraničící  s  jistotou  pak  provedl  spolu  s A.  V.em  úpravu  záznamu 
telefonického hovoru vedeného mezi A. V.em a Š.J., což bylo v hrubém 
rozporu  s  jeho  povinnostmi  policisty.  Z  výpovědi  obviněného  H.  v 
přípravném  řízení  podle  názoru  státního  zástupce  vyplývá,  že 
obviněný J.M.poskytoval pomoc A. V.ovi, za kterého vypracoval různé 
stížnosti adresované různým orgánům České republiky s úmyslem ztížit 
práci vyšetřovatelů, kteří konali vyšetřování ve věci trestného činu 
vraždy.  Z  výpovědí  svědkyň  K.  a  K.  i  svědka  K.  podle  jeho  názoru 
vyplývá, že oba obžalovaní v době, kdy A. V. vystupoval jako svědek 
v trestní věci, mu poskytovali 
i  jiné  služby,  především  se  zapojili  různými  formami  do  jeho 
podnikatelských aktivit. Z výpovědi svědkyně K., zejména z protokolu 
o  rekognici,  která  s  ní  byla  provedena,  je  podle  názoru  žalující 
strany  prezentovaného  v  odůvodnění  obžaloby  zřejmé,  že  oba 
obžalovaní v listopadu 1993 - tedy již v době, kdy 
118
 

bylo  vedeno  pátrání  po  J.  K.,  jako  osobě  podezřeLé  ze  spáchání 
trestného  činu  vraždy  podle  §  219  odst.l..2  písm.a)  tr.zák.  -  se  s 
ním  setkali  v  hoteLu  K v M.L.  a  nepodnikli  žádné  kroky  k  jeho 
zadrženi  a  předáni  příslušným  orgánům  (str.  151  odůvodnění 
obžaloby).  Z  obdobných  důkazů  vycházela  intervenující  státní 
zástupkyně  i  ve  své  závěrečné  řeči  (č.l.  6868-71).  V  této 
souvislosti je třeba podrobněji zmínit předpoklad státní zástupkyně, 
že  právě  obžalovaný  K.  manipuloval  s  nahrávkou  telefonického  hovoru 
mezi obžalovaným A. V.em a poškozeným Š.J., což bere za prokázané z 
magnetofonové  kazety  vydané  obžalovaným  V.em  dne  31.5.1993,  která 
byla porovnaná s nahrávkou hovoru pořízenou v hotelu  K., kterou dne 
15.11.1993  vydal  obžalovaný  J.  K.  se  zaměřením  na  ztotožnění 
mluvčích,  kteří  pronesli  věty  "A  je  to"  a  "dostaneš  drbačku  pro 
vydírání, víš?". Poukazuje na závěry znaleckého posudku, z něhož je 
zřejmé,  že  v  nahrávkách  hovorů  na  obou  předložených  kazetách  se 
shoduje  obžalovaný  A.  V.  z  telefonického  hovoru  s  poškozeným  J.  s 
jedním  z  mluvčích  rozhovoru  v  hotelu  K.,  avšak  větu  "A  je  to"  v 
závěru  telefonického  rozhovoru  pronesl  další  mluvčí.  Vzhledem  k 
tomu,  že  s  nahrávkou  hovorů  mezi  obžalovaným  V.em  a  poškozeným  J. 
pořízenou dne 30.5.1993 od doby jejího vydání manipulovaly pouze dvě 
osoby,  důvodné  předpokládá,  že  uvedenou  větu  řekla  jedna  z  těchto 
osob.  Podle  přesvědčení  státního  zástupce  "netřeba  být  renomovaným 
expertem, aby se dal učinit závěr, že touto osobou je obžalovaný  J. 
K.".  Proto  je  činěn  závěr,  že  v  rozporu  s  povinnostmi  policistů 
uloženými jim zákonem o Policii ČR se  oba obžalovaní kontaktovali s 
osobami  vystupujícími  v  trestním  stíhání  vedeném  pro  trestný  čin 
vraždy  podle  §  219  odst.1,2  tr.zák.,  těmto  osobám  poskytovali  v 
různých  formách  pomoc  a  namísto,  aby  v  souladu  s  povinnostmi 
uloženými jim zákonem o policii oznamovali svoje poznatky ve vztahu 
k trestnímu stíhání pro trestný čin vraždy, nepodnikli v tomto směru 
žádné  kroky,  což  se  negativné  odrazilo  při  objasňování  skutečností 
vedoucích  ke  stíhání  konkrétních  pachatelů.  Z  výpovědi  obžalovaného 
H. se považuje za vyvrácenou obhajoba obžalovaného K.a v tom směru, 
že je prokázáno, že ten udržoval pravidelné styky s A. V.em, který v 
té 
119
dobé  ještě  vystupoval  jako  svědek,  účastnil  se  různých  jednání  a 
byl  přítomen  také  situaci,  kdy  obžalovaný  V.  předával  H.  částku 
100.000.-  Kč.  aniž  by  o  tomto  poznatku  učinil  jakékoli  oznámeni  orgánům 
 

 
11 
vyšetřujícím  trestný  čin  vraždy,  "s  pravděpodobností  hraničící  s 
jistotou"  pak  provedl  spolu  s A.  V.em  úpravu  telefonického  hovoru 
vedeného  mezi  obžalovaným  V.em  a  poškozeným  J.ou.  Z  výpovědi 
obžalovaného  H.  se  považuje  za  prokázané,  že  i  obžalovaný  M. 
poskytoval  pomoc  V.ovi,  za  kterého  vypracoval  různé  stížnosti 
adresované  různým  orgánům  ČR  s  úmyslem  ztížit  práci  vyšetřovatelů, 
kteří  konali  vyšetřování  ve  věci  trestného  činu  vraždy.  Z  výpovědi 
svědkyň K. a K. a svědka K. podle názoru státní zástupkyně vyplývá, 
že  oba  obžalovaní  v  době,  kdy  obžalovaný  V.  ještě  vystupoval  jako 
svědek  mu  poskytovali  různé  služby.  Z  výpovědi  svědkyně  K.  a 
protokolu 
o  rekognici  považuje  státní  zástupkyně  za  zřejmé,  že  oba  tito 
obžalovaní  v  listopadu  1993  se  setkali  s  obžalovaným  K.  v  hotelu 
K v ML a nepodnikli žádné kroky k jeho zdržení. 
Naproti  tomu  oba  obžalovaní  kategoricky  popírali  jednání 
kladné jim za vinu, přičemž jednak odmítali porušení ustanovení § 2 
odst.l  písm.d)  zákona  o  policii  s  tím,  že  upravuje  povinnosti 
policie  ČR  jako  celku,  nikoli  jednotlivých  policistů,  jednak  se 
velice  podrobně  a  opakované  vyjadřovali  ke  skutkovým  zjištěním. 
Svoji  pozornost  přitom  zaměřovali  i  na  výtky  k  vyšetřování 
projednávané  trestné  činnosti  a  obžalovaný  K.  i  na  okolnosti,  za 
nichž  došlo  k  odložení  naplánované  akce  proti  vyděračům  J.ovi  a 
spol.  a  prozrazení  chystaného  zákroku.  Obžalovaný  K.  poukazoval  na 
to,  že  s  obžalovaným  V.em  se  znal  v  kritické  době  zhruba  14  dní  a 
až  později  se  s  ním  blíže  seznámil  jako  s  každým,  kdo  je  člověku 
nějak  sympatický  a  s  kým  tráví  nejvíce  času.  V  té  dobé  měl 
dovolenou,  proto  ji  věnoval  pro  pana  V.a.  Již  v  té  době  byl 
rozhodnutý,  že  odejde  od  policie,  protože  nemá  cenu  tam  být, 
nejednal  za  úplatu  (č.l.  5898-901).  Poté,  co  mu  postupem  podle  § 
207  dost.2  tr.ř.  byly  přečteny  výpovědi  z  přípravného  řízení, 
poukazoval  na  to,  že  obžalovaný  H.  mu  byl  představen  jako  obchodní 
partner pana V.a, se 
120 
kterým  se  setkali  asi  2x  či  3x  a  o  případu,  který  je  tu 
projednáván,  se  vůbec  nebavili.  Kategoricky  trval  na  tom,  že  nebyl 
nikdv  v  pracovním  poměru  u  obžalovaného  V.a,  ani  od  něho  žádné 
peníze  nedostával,  dělal  pro  něho  zadarmo,  vLastné  tím  způsobem 
odpočíval.  Hotel  byl  zavřený  a  bez  zaměstnanců,  on  zajišťoval 
 

opravu komína a kotle. Pokud je někde v účetních dokladech uvedeno, 
že  obdržel  nějaké  peníze,  byly  to  peníze  na  materiál,  nebo  vezl 
výplatu paní K.. Odmítal, že by někdv vystupoval jako ochranka pana 
V.a s tím. že vždy vystupoval pouze jako jeho známý. Připustil, že 
je možné, že někdy hovořil 
0  tom,  že  když  člověk  není  spokojený,  může  si  podat  stížnost,  ale 
poukazoval na to, že to přece není nic trestného. Vyjadřoval se 
1  k  tomu,  že  dělal  ručitele  obžalovanému  V.ovi  na  směnku  přes 
4.000.000,-  Kč.  Popíral  jakoukoli  manipulaci  s  kazetou,  na  které 
byl  odposlech  rozhovoru  V.a  s  J.ou  a  argumentoval  tím,  že  od 
31.5.1993  dosud  s  ní  mohl  manipulovat  kdokoli  od  policie.  Neviděl 
jakýkoli  důvod  pro  takovou  manipulaci  ze  své  strany.  Považuje  za 
spekulaci, že zatímco soudní znalec píše, že poznámka "A je to" je 
vyslovena 
neidentifikovatelnou 
osobou, 
státní 
zástupkyně 
je 
přesvědčena,  že  touto  osobou  je  on  (č.l.  5903).  K  dotazu  obhájců 
vyslovil  názor,  že  jeho  setkání  s  obžalovaným  H.  v P.  bylo  až  14 
dnů po vraždě, dříve s ním do styku nepřišel (č.l. 5906). Trval na 
tom,  že  setkání  s H.  byla  vždy  náhodná,  připustil,  že  jednou  se 
setkali  u  benzínové  pumpy,  ještě  spolu  s  V.em,  on  sám  však  H. 
neposkytoval  žádné  informace,  ani  žádnou  poradu  z  oblasti  trestné 
procesní  (č.l.  5907).  Popíral,  že  by  byl  přítomen  předání  peněz 
Hůsovi  od  obžalovaného  V.a.  Dále  se  tento  obžalovaný  vyjadřoval  k 
věci  při  svých  četných  připomínkách  k  prováděným  důkazům  (č.l. 
5921,  5929,  5934).  K  předloženým  vizitkám  na  č.l.  3969,  kde  byl 
označen  jako  ředitel  firmy  obžalovaného  V.a,  uváděl,  že  se  jednalo 
pouze  o  legraci,  že  lze  vytisknout  jakoukoli  vizitku,  pokud  není 
zneužita  (č.l.  5951).  Dále  poukazoval  na  manipulace  s  jeho  žádostí 
o  propuštění  do  civilu  s  tím,  aby  jeho  žádost  byla  vyžádána  od 
policejních  funkcionářů,  kteří  budou  předvolání  jako  svědci  (č.l. 
6129). Vyjadřoval se i k tomu. že měl koncesní listinu, ale i když 
byla jedním z rozhodujících důvodů jeho propuštění od policie, v té 
dobé fakticky nepodnikal. Nesouhlasil 
121
 

 
I) 
s  výpovědí Ing.  P.  (č.l.  4138-44,  4145-8),  že  se  představoval  jako 
ředitel  hoteLu  K.  (č.l.  6142).  Po  výsLechu  svědka  Ch.  před  soudem 
připomněl.  že  v  kritické  době  znal  obžalovaného  V.a  asi  10  dní  a 
vykali si. z vyšetřovacího týmu byl vyřazen po hádce s Dr. K. (č.l. 
6199).  Po  výpovědi  svého  dřívějšího  nadřízeného  D.  poukazoval  na 
okolnosti,  za  nichž  mu  byl  doručen  propouštěcí  rozkaz  (č.l.  6207, 
6208).  Po  předložení  obsahu  přílohové  obálky  č.9,  tedy  vécí 
zajištěných  při  domovní  prohlídce  obžalovaného  Húse,  poukazoval  na 
smlouvu  o  pronájmu,  z  níž  vyplývá,  že  v  době,  kdy  on  měl  údajně 
vykonávat  funkci  ředitele,  vykonával  tuto  funkci  Hiis  (č.l.  6218). 
I  po  výslechu  svědka  V.  trval  na  tom,  že  nikdy  nevystupoval  jako 
ochranka,  pokud  měl  pistoli,  nebylo  to  proto,  že  by  někomu  dělal 
ochranku,  ale  nosil  ji  pro  vlastní  ochranu  (č.l.  6226).  Obsáhle 
reagoval  na  výslech  znalců  -  zpracovatelů  znaleckého  posudku  z 
oboru fonoskopie (č.l. 6298-9). Poukazoval na manipulaci se svědkem 
K.,  který  oproti  objektivní  skutečnosti  ve  výslechu  před 
vyšetřovatelem,  od  něhož  se  posléze  distancoval,  uváděl,  že  se  od 
obžalovaného  V.a  již  dopředu  dozvěděl,  že  na  Šumavu  pojede  ve 
společnosti  obžalovaného  K.a  (č.l.  6396).  Po  předložení  k 
nahlédnutí  a  přečtení  obsahu  přílohové  obálky  č.ll  měl  obdobné 
připomínky  jako  k  přílohové  obálce  č.9  (č.l.  6400).  Zpochybňoval 
výpověď  svědkyně  K.,  že  se  představoval  jako  ředitel  hotelu,  měl 
výhrady i k její vizuální paměti (č.l. 6444-6445). V té souvislosti 
poukázal  na  to,  že  o  tom,  že  měl  zajišťovat  obžalovanému  V.ovi 
alibi  a  dělat  mu  ředitele  hotelu  se  psalo  v  denním  tisku. 
Vylučoval,  že  by  se  chlubil  funkcí  ředitele.  Po  seznámení  s 
výpovědí  svědkyně  K.  trval  na  své  obhajobě  (č.l.  6454),  v  té 
souvislosti předložil fotokopii článku redaktora P.B. o tom, že měl 
poskytnout  obžalovanému  V.ovi  alibi  a  za  odměnu  dostat  místo 
ředitele hotelu. Odmítal i tvrzení svědka O., že s ním jednal o K.u 
a  že  mu  předával  nějaké  klíče  a  přestavoval  se  mu  jako  ředitel 
(č.l.  6457).  Na  svoji  obhajobu  uváděl,  že  neměl  vůbec  v  úmyslu 
odejít od policie, měl od 1.12.1993 přejít do P. na zvláštní útvar 
pro  boj  s  organizovaným  zločinem  (č.l.  6458).  K  okolnostem  svého 
propuštění se vyjadřoval znovu po výslechu svědka S. (č.l. 6724-6). 
V té souvislosti znovu pro potřeby 
122 
soudu  předložil  fotokopie  založené  na  č.L.  6728-34.  Tyto  materiály 

předložil opakované (č.l. 6796-801). 
Opakované tento obžalovaný požádal o dopLnéni dokazování (č.l. 
6322-3, 6520-1, 6814). Své námitky ke způsobu vyšetřováni své údajné 
trestné  činnosti  a  hodnocení  jednotlivých  důkazů  podrobně  shrnul  i 
v písemném vyhotovení své závěrečné řeči na č.l. 6907-9). 
Rovněž  obžalovaný  M.  namítal  právní  kvalifikaci  použitou  v 
obžalobě  a  skutečnost,  že  za  vinu  se  mu  dává  porušení  ustanovení, 
které  zahrnuje  úkoly  policie  jako  právnické  osoby  (č.l.  5908). 
Poukázal  na  to,  že  s  obžalovaným  V.em  byl  seznámen  prostřednictvím 
obžalovaného  K.a  až  v  období  léto-podzim  1993,  znali  se  pouze  pár 
týdnů.  Poté,  co  ho  obžalovaný  V.  seznámil  se  svou  verzí  případu, 
obžalovaný  M.  nevěřil  v  jeho  vinu  a  vysvětlil  mu,  že  pokud  se 
skutečně  stalo  to,  co  mu  převyprávěl,  není  to  pouze  jeho  osobní 
věcí,  nechal  ho  nahlédnout  do  trestního  zákona  a  trestního  řádu  a 
informoval  ho,  že  má  právo  podávat  stížnosti.  Jednu  mu  dokonce 
napsal,  když  mu  jí  V.  nadiktoval.  Trval  na  tom,  že  nikoho 
neovlivňoval,  což  nezpochybňoval  ani  vyšetřovatel.  Naopak  obsáhle 
citoval  ze  svých  vlastních  stížností  na  postup  orgánů  činných  v 
trestním  řízení.  Připustil  setkání  s  obžalovaným  Húsem,  avšak  s 
tím,  že  spolu  hovořili  pouze  formálně  a  s  výjimkou  toho,  že  V. 
Húsovi  řekl,  že  podal  stížnost  a  za  jeho  výslech  nemůže,  se  tito 
dva  v  jeho  přítomnosti  bavili  o  soukromých  záležitostech  (č.l. 
5911). Připustil, že ještě v období před 
5.9.1993 
byl  s  V.em  a  jeho  rodinou  na  soukromé  rekreaci  v  hotelu 
K., a to i za přítomnosti svědka K. Bavili se 
o  tom, co se přihodilo ze strany údajných vyděračů  J a P. Vyslovil 
názor,  že  jde  o  rozhovor,  který  má  soud  k  dispozici,  nebot 
magnetofonová  kazeta  byla  předána  vyšetřovateli.  Trestní  stíhání 
vedené  proti  své  osobě  označil  za  nelegální,  poukázal  na  to,  že 
nezná  žádné  svědky  vraždy  Š  J,  neví,  kdo  byl  vrahem,  proto  nemohl 
žádné  svědky  ovlivnit  (č.l.  5917-18).  Po  přečtení  předchozích 
výpovědí  z  přípravného  řízení  na  č.l.  2783-94,  2796-9,  souhlasil  s 
obsahem protokolace 
123 
a  poukazoval  na  to,  že  v  žádném  případé  nikdy  něméL  žádné  výhody 
ani  neobdržel,  žádnou  finanční  částku  od  obžalovaného  V.a  jako  od 
fyzické  osoby,  nebo  od  dalších  osob  uvedených  v  obžalobě. 
 

 
!ll 
Vyjadřoval  se  ke  svým  obchodním  kontaktům  se  společnostmi 
obžalovaného V.a a k j iž zmíněné sménce na 4.800.000,- Kč . Trval 
na  tom,  že  nebyl  velkým  přítelem  ani  obžalovaného  V.a,  ani 
poškozeného  J,  byť  toho  znal.  Obžalovaný  V.  si  k  němu  přátelský 
vztah  vybudoval  až  v  roce  1996,  když  ho  byl  navštívit  ve  vazbě. 
Nevzpomínal  si,  kdy  se  dozvěděl.  že  K.  je  podezřelý  ze  spáchání 
vraždy  J,  podle  jeho  názoru  to  bylo  zřejmě  ze  sdělovacích 
prostředků, nebo od kolegů v práci. Obžalovaného  K viděl poprvé až 
před  soudem  a  není  si  vědom,  že  by  byl  v  hotelu  K.  někdy  za 
přítomnosti  obžalovaného  H.  Rovněž  i  vzájmemný  vztah  obžalovaného 
K.a a K. označil spíše za pracovní. Trval na tom, že několikrát se 
obžalovaného V.a ptal, jestli má s tou záležitostí něco společného, 
přičemž  využíval  i  svých  znalostí  psychologie,  on  mu  však  nikdy 
neodpověděl pozitivně a nepřipustil, že by si vraždu objednal (č.l. 
5921).  Zpochybnil  výpovědi  obžalovaného  H.,  který  při  svém  prvém 
výslechu  okolnosti  vztahující  se  ke  kontaktu  s  nějakými  policisty 
neuváděl  a  z  nepochopitelných  příčin  hned  druhý  den  poté,  co  byl 
kontaktován  Policií  ČR  byl  k  smrti  vyděšen  a  vyjadřoval  obavu  o 
sebe a svoji rodinu. Z toho dovozoval, že 
i  tomuto  obžalovanému  bylo  obdobným  způsobem  jako  jemu  vyhrožováno 
ze  strany  orgánů  činných  v  trestním  řízení.  Popíral,  že  by 
obžalovaného  H. jakkoli ovlivňoval a poukazoval na to, že ho viděl 
pouze  krátce  a  proto  ho  ani  nepoznal,  když  si  sedal  na  lavici 
obžalovaných.  Pokud  by  ho  jakkoli  ovlivňoval,  tak  jediné,  aby  mu 
radil, aby nevypovídal ve vazbě. Popíral, že by s obžalovaným Hůsem 
hovořil  o  stížnostech,  vzápětí  však  připustil,  že  by  s  ním  mohl 
hovořit  o  stížnostech,  které  považoval  za  jednoznačně  oprávněné  a 
odmítl  jeho tvrzení, že  by  obžalovanému  V.ovi dělal  ochranku  (č.l. 
5935). Po předložení dokladů založených při prohlídce prostor v P., 
namítal  nezákonnost  tohoto  vyšetřovacího  úkonu  (č.l.  5947)  a 
odkazoval  na  obsah  svých  stížností.  Přitom  konstatoval,  že  žádná  z 
těchto  stížností,  které  byly  přečteny  v  hlavním  líčení,  nebyla 
řádně prošetřena a nebyly z ní vyvozeny žádné 
124
 

legální důsledky (č.l. 5950). Pokud jde o vizitku obžalovaného K.a, 
jakožto  ředitele,  potvrdil  jeho  obhajobu,  že  šlo  víceméné  o  žert 
(č.l.  5951).  Namítal,  že  jsou  prováděny  důkazy  týkající  se  jeho 
podnikatelských  aktivit  a  aktivit  obžalovaného  V.a  a  poukazoval 
svým  právem  na  ochranu  soukromí  a  osobnosti  (č.l.  6008).  V 
souvislosti  s  okolnostmi  provedené  prohlídky  přilehlých  prostor 
vyjádřil  názor,  že  osobní  zášť  vyšetřovatelů  ovlivnila  trestní 
stíhání  vzhledem  k  jeho  osobě  (č.l.  6126).  Po  přečtení  listinných 
důkazů  vztahujících  se  k  hodnocení  jeho  osoby  (č.l.  6129)  odmítal 
pokles  iniciativy  a  poukazoval  na  diferencovaný  přístup  policie  k 
řešení  jeho  i  obžalovaného  K.a.  V  souvislosti  s  tím,  co  mu  je 
dáváno za vinu, poukazoval na to, že se ptá každého svědka, jestli 
ho  neovlivňoval,  proto  dával  návrh  na  doplnění  dokazování  výslechy 
státní  zástupkyně  Mgr.  B.,  vyšetřovatelů  H.  a  L.  (č.l.  6139), 
posléze  však  na  těchto  návrzích  netrval.  Vyjadřoval  se  k  tomu,  že 
jako  mandantář  pracoval  od  30.8.1993  a  z  materiálů,  které  měl  k 
dispozici mu nebylo nic známo o tom, že by obžalovaný K. pracoval v 
jakékoli funkci nebo byl zaměstnancem obžalovaného V.a (č.l. 6142). 
Po  výslechu  svědka  D.  poukazoval  na  okolnosti,  za  nichž  byl 
"zatčen"  (č.l.  6205).  Připustil,  že  chodil  ozbrojen  i  v  civilu  až 
do doby, kdy mu byla odebrána zbraň, popíral, že by dělal ochranku 
obžalovanému  V.ovi  (č.l.  6226-7).  I  po  výslechu  svědka  Koláře  před 
soudem  trval  na  tom,  že  obžalovanému  V.ovi  ochranku  nedělal. 
Zpochybnil  výpovědi  svědkyně  K.  s  tím.  že  si  ho  plete  s  jiným 
kolegou spoluobžalovaného  K.a,  protože  on  sám nikdy  na  hotelu  K.  v 
montérkách nebyl a žádnou takovou činnost tam nevyvíjel (č.l. 6442-
3).  Po  výslechu  svědkyně  Kučerové  připustil,  že  na  hotelu  K.  byla 
pořádána  soukromá  oslava,  které  se  zúčastnil  i  on  sám,  obžalovaný 
V.  a  obžalovaný  K.,  nemělo  to  však  žádnou  souvislost  s 
projednávaným případem (č.l. 6455) . 
Jednou  ze  základních  zásad  trestního  řízení  je  zásada 
obžalovací  (§  2  odst.8  tr.ř.,  §  180  tr.ř.).  Při  zachování 
totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr.ř. se vychází z popisu skutku 
uvedeného v záznamu o sdělení obvinění (dříve v usnesení 
125 
 

 

 
o zahájení trestního stihání), který byl zopakován či modifikován v 
žalobním  petitu.  Soud  může  rozhodovat  toLiko  o  skutku,  pro  který 
byla osoba, proti níž je vedeno trestní stíhání, obviněna a posléze 
obžalována.  V  daném  případě  již  v  usnesení  o  zahájení  trestního 
stíhání a vznesení obvinění ze dne 12.11.1993 a následně v obžalobě 
je  popis  skutku  omezen  pouze  na  "ovlivňováním  výpovědí  mařili 
odhalení  pachatele  trestného  činu".  Pokud  tedy  byla  prováděna  řada 
důkazů 

prokázání 
toho, 
zda 
obžalovaní 
dělali 
ochránce 
obžalovanému  V.ovi,  zda  pro  něho  pracovali,  či  zda  nedovoleně 
soukromě podnikali, jedná se o skutečnosti, které jsou s ohledem na 
zmíněný  popis  skutku  bez  významu.  Podstatu  skutku  tvoří  jednání  a 
následek, který jím byl způsoben. Pokud by tedy bylo prokázáno, že 
obžalovaní  oba,  nebo  některý  z  nich,  prováděli  výše  zmíněnou 
činnost,  je  třeba  konstatovat,  že  takové  skutečnosti  samy  o  sobě 
mohou  mít  význam  z  hlediska  toho,  zda  obžalovaní  jako  policisté 
porušili  svoje  služební  povinnosti,  nikoli  však  pro  závěr,  zda 
ovlivňovali svědky. Proto budou zhodnoceny pouze důkazy, které mají 
význam  pro  objasnění skutečností, zda ze  strany  obžalovaných  M.e a 
K.a došlo či nedošlo k nějakému ovlivňování svědků. 
Výpověď  svědkyně  K.  o  tom,  že  oba  obžalovaní  měli  být  na 
hotelu  K.  v  přítomnosti  obžalovaného  K  je  zpochybněna  z  důvodů, 
které jsou uvedeny při podrobném rozboru její výpovědi ve vztahu k 
závažnější  trestné  činnosti  (č.l.  3962-6,  6450-5,  4507-9).  Stejné 
tak nelze bez dalšího vycházet z výpovědi svědkyně Kounovské, a to 
nejen z  důvodů  rozebraných  při hodnocení  důkazní  situace ve  vztahu 
k  jednání  pod  bodem  I.  a  II..  Tato  svědkyně  totiž  připustila,  že 
zaměnila  obžalovaného  M.  s  jiným  mužem,  který  měl  podle  jejího 
tvrzení  doprovázet  obžalovaného  K.a  na  hotelu  K.  v  době,  kdy  tam 
byl  obžalovaný  K.  (č.l.  6446).  Obžalovaného  M.  nepoznala  ani  na 
předložené  fotodokumentaci,  a  to  přestože  s  ní  měl  obžalovaný  M. 
jednat jako zástupce majitele firmy (č.l. 6443). Přitom sama o sobě 
uvádí, že má dobrou vizuální paměť. Svědek Kolář připouští pořízení 
magnetofonové  nahrávky na  hotelu  K.,  neříká  však  nic  o  ovlivňování 
svědků,  nic  takové  nezmiňuje  ani  obžalovaný  V.  ve  svých  četných 
výpovědích a konečné ani 
126 
obžalovaný  H.  se  nezmiňuje  o  com,  že  by  byl  jakýmkoLi  způsobem 
 

ovLivňován  obžalovaným  M..  Uvádí,  že  tento  obžalovaný  psal 
stížnosti  proto,  aby  ztížil  práci  vvšetřovateLúm.  Pokud  jde  o 
obžalovaného  K.a,  tento  spoluobžalovaný  ho  usvédčuje  pouze  z  toho, 
že  ten  mu  vysvětloval  možnost  odepřít  výpovéd’,  a  to  s  použitím 
příkladu  o  rybě, která  se  chytla  na  háček proto, že  otevřela tlamu 
(č.l.  2659).  Tato  výpověď  byla  činěna  za  přítomnosti  obhájců  a  již 
po sdělení  obvinění obžalovaným  K.ovi  a M.,  lze z ní tedy vycházet 
a  obžalovaný  H.,  přestože  v  hlavním  líčení  své  předchozí  výpovědi 
modifikoval, 
tuto 
výpověď 
nikdy 
nezpochybnil. 
Sama 
státní 
zástupkyně  ve  své  závěrečné  řeči  na  č.l.  6868  vysvětluje  tento 
rozhovor  mezi  obžalovaným  H.  a  obžalovaným  K.em  tak,  že  podle 
obžalovaného  H.  mu  obžalovaný  K.  dával  poučení  o  zákonných 
ustanoveních,  podle  kterých  by  měl  postupovat  v  případech,  kdy  by 
policie  podle  nich  nepoučila.  Je  pravda,  že  podle  obžalovaného  H. 
mu  obžalovaný  K.  vysvětlil,  že  podané  stížnosti  mohou  mít  za 
následek  i  vyhození  vyšetřovatelů,  potvrdil,  že  obžalovaný  K.  po 
něm  chtěl,  aby  mu  řekl,  o  čem  vypovídal.  Soud  vychází  z  jeho 
výpovědi  i  v  tom  směru,  že  usvědčuje  obžalovaného  M.,  že  psal 
stížnosti  proto,  aby  ztížil  práci  vyšetřovatelům.  Obžalovaný  H., 
který  odmítl  před  soudem  vypovídat,  svoje  tvrzení  vůči  obžalovaným 
K.ovi  a  M.  nezpochybnil,  a  to  ani  ve  svém  písemném  vyjádření 
založeném  na  č.l.  6858-61a.  Za  situace,  kdy  žádný  jiný  svědek  v 
této  trestní  véci  neuvádí,  že  by  byl  některým  z  obžalovaných 
ovlivňován, je soud toho názoru, že pro uznání viny obžalovaných M. 
a  K.a  samotné  vyjádření  obžalovaného  H.  nestačí.  Stejně  tak  nelze 
závěr  o  vině  obžalovaného  K.a  opírat  o  míru  pravděpodobnosti,  jak 
je  tomu  v  tvrzení  státní  zástupkyně  o  tom,  že  to  byl  on,  kdo 
pořizoval  nahrávku  telefonického  rozhovoru  obžalovaného  V.a  s 
poškozeným  J.ou.  Znalecký  posudek  z  oboru  fonoskopie  a  závěry  jeho 
zpracovatelů  v  hlavním  líčení  (č.l.  1781-6,  1791-805,  6294-301). 
takový  závěr  sice  nevylučují,  ale  ani  neprokazují.  Přitom  je  právě 
úkolem orgánů činných v trestním řízení a především v poslední fázi 
nezávislého  soudu,  aby  učinil  závěr  o  vině  bez  důvodných 
pochyoností. Důkazní břemeno má stát. Ze zmíněného znaleckého 
127 
posudku nelze vyloučit, že větu "A je to" pronesl mluvčí označovaný 
v  záznamu  rozhovoru  pod  písmenem  "A",  tedy  obžalovaný  V..  To  také 
koresponduje  s  vyjádřením  obžalovaného  V.a  na  č.l.  6298  a  také  to 
souhlasí  s  vyjádřením  obžalovaného  K.a  na  témže  čísle  listu.  Nelze 
 

 
tedy  operovat  jakoukoli  mírou  pravděpodobnosti  ve  vztahu  k 
obžalovanému  K.ovi.  Navíc  ani  pokud  by  bylo  prokázáno,  že  v  dobé 
pořizováni  záznamu  rozhovoru  mezi  V.em  a  J.ou  byl  přítomen,  nemélo 
by to význam pro závěr o jeho vině. Neboť za vinu je mu dáváno to, 
že po spáchání vraždy ovlivňoval svědky. Telefonický hovor byl však 
zaznamenán logicky ještě za života poškozeného J. 
Soud  není  vázán  právním  posouzením  skutku  v  obžalobě,  také  z 
toho důvodu odkazoval obžalovaného K.a a M. v úvodu jejich výslechů 
před  soudem  do  skutkových  mezí  a  nepřipouštěl  právní  polemiku.  Lze 
však  souhlasit  s  tím,  že  ustanovení  §  2  odst.1  písm.d)  zák.  č. 
283/1991  Sb.  stanoví  úkoly  policie  jako  celku,  zatímco  povinnosti 
policisty  řeší  zmíněný  zákon  v  §  6  a  7  z  hlediska  provádění 
služebních  zákroků  a  služebních  úkonů.  Základní  povinnosti 
policisty  byly  a  jsou  upraveny  v  zákoně  č.  186/1992  Sb.,  o 
služebním  poměru  příslušníků  Policie  ČR,  a  to  konkrétně  v 
ustanovení  §  28  tohoto  zákona  ve  znění  platném  do  31.12.1993.  Tam 
uvedené  základní  povinnosti  policisty  podle  názoru  tohoto  senátu 
obžalovaný  M.  kontakty  s  obžalovanými  V.em  a  H.  neporušil  tím,  že 
by ovlivňoval svědky. I kdyby jím podávané stížnosti (č.l. 2454-61) 
byly  psány  s  cílem  mařit  vyšetřování,  nejednalo  se  o  ovlivňování 
svědků.  Úmysl  mařit  vyšetřování  jako  takové,  nebyl  tomuto 
obžalovanému  prokázán,  spíše  se  mohlo  jednat  o  zaujatost  proti 
konkrétním  osobám.  Navíc  u  obžalovaného  M.  a  obžalovaného  K.a  je 
zřejmé,  že  oba  mají  vysoké,  snad  až  přehnané  sebevědomí  o  svých 
znalostech práva. To platí především 
o  obžalovaném M.. Pokud tedy docházelo k formulování stížností, ev. 
vysvětlování  postupu  při  výslechu  a  poučování  svědků  o  možnosti  a 
právu  odmítnout  výpověď,  jednak  se  nejednalo  vůbec  o  výkon  jeho 
pravomoci,  jednak  není  jednoznačně  prokázáno,  že  by  tímto  způsobem 
kohokoli  ovlivňoval.  Sepisování  stížností  jako  takových  je  plně 
legitimní, jednak jde o realizaci petičního 
128 
 
 

práva  ve  smyslu  čl.  18  Listiny  základních  práv  a  svobod,  jednak  o 
zákonný  postup  upravený  trestním  řádem.  Proto  soud  došel  k  závěru, 
že  je  namístě  zprostit  obžalovaného  M.e  obžaloby  podle  §  226 
písm.a)  tr.ř.  s  tím,  že  nebylo  prokázáno,  že  se  stal  skutek,  pro 
který je stíhán. 
Pokud  jde  o  obžalovaného  K.a,  je  zdejší  soud  toho  názoru,  že 
poučování  obžalovaného  Huse  o  právu  odmítnout  výpověď  je  samo  o 
sobě  legitimní.  V  souvislosti  s  okolnostmi,  za  kterých  k  tomuto 
"poučování"  docházelo  a  následné  použitému  bonmotu,  však  považuje 
soud 
jednání 
obžalovaného 
K.a 
za 
přinejmenším 
neetické, 
neprofesionální  a  návodné  k  tomu,  aby  tento  obžalovaný  jako  svědek 
svého  práva  skutečně  využil.  Neexistuje  však  jediný  důkaz,  že  by 
věděl  o  vině  obžalovaných  K  a  V.a  a  že  by  ovlivňoval  obžalovaného 
Hůse  v  úmyslu  mařit  vyšetřování.  Navíc  takovéto  jednání  nebylo  - 
jak  nesprávné  uvádí  obžaloba  -  výkonem  pravomoci  způsobem 
odporujícím  zákonu  ve  smyslu  §  158  odst.1  písm.a)  tr.zák.,  neboť 
nešlo 
0  aktivní jednání při výkonu pravomoci. S ohledem na skutečnost, že 
není  z  žádného  z  provedených  důkazů  prokázáno,  že  obžalovaný  K. 
véděl  něco  bližšího  o  předchozím  jednání  obžalovaného  Hůse,  nelze 
bez  důvodných  pochybností  dojít  k  závěru,  že  vyzýval  obžalovaného 
Hůse  k  mlčení  proto,  aby  zmařil  vyšetřování  vraždy.  Takovou 
pohnutku  sice  nelze  zcela  vyloučit,  avšak  v  důkazní  nouzi  nelze 
učinit  kategorický  závěr  o  úmyslu  obžalovaného  K.a.  Platí  to 
především se zřetelem na jím 
1  před  soudem  projevovanou  snahu  prokázat  znalosti  trestněprávních 
a  trestnéprocesních  předpisů.  Tyto  pochybnosti  nebyly  odstraněny 
ani  doplněním  dokazování  na  návrh  obžalovaného  K.a,  tedy  výslechem 
svědka  Soboty  (č.l.  6721-7).  Další  návrhy  na  doplnění  dokazování 
byly jako nadbytečné zamítnuty, když úkolem soudu nebylo zjišťovat, 
zda  při  rozhodování  o  propuštění  obžalovaného  K.a  z  řad  policistů 
byl  či  nebyl  porušen  zákon,  neboť  soud  je  vázán,  jak  již  bylo 
uvedeno, toliko rámcem obžaloby. 
Z  žádného  provedeného  důkazu  nebylo  bez  pochybností  prokázáno 
ani to, že by obžalovaný K. byl zaměstnancem 
129 
 

 

 
obžalovaného  V.a,  byť  existence  jeho  vizitky  a  svédecké  výpovědi 
dalších zaměstnanců hoteLu K. tomu do značné miry nasvědčují. Soudu 
nepříslušeLo  posuzovat  ani  to,  zda  byl  oprávněný  další  důvod  k 
propuštění  obžalovaného  z  řad  Policie  ČR,  a  to  nedovolené  soukromé 
podnikání.  Ze  skutečnosti,  že  obžalovaný  K.  ručil  obžalovanému 
V.ovi na několikamilionovou směnku lze dovodit, že mezi nimi vznikl 
velice  úzký  vztah.  Otázkou  však  nadále  zůstává,  do  jaké  míry  byl 
obžalovaný  K.  informován  o  trestné  činnosti  obžalovaných  H.,  V.a  a 
K.  Proto  soud  došel  k  závěru,  že  bylo  prokázáno,  že  se  stal 
žalovaný  skutek  a  tento  spáchal  obžalovaný  K.  tím,  že  nabádal 
Alexandra  Hůse,  aby  při  svém  výslechu  mlčel.  Takové  jednání  však 
nelze  považovat  za  trestný  čin  ve  smyslu  §  158  dost.l  písm.a) 
tr.zák.,  nelze  je  kvalifikovat  ani  podle  ustanovení  §  158  odst.1 
písm.c)  tr.zák.  jako  nesplnění  povinnosti  vyplývající  z  pravomoci 
obžalovaného  na  základě  jemu  uložených  povinností.  Pokud  by 
obžalovaný  K.  nabádal  obžalovaného  H.,  aby  jako  svědek  před 
vyšetřovatelem,  nebo  policejním  orgánem  konajícím  přípravné  řízení 
podle  trestního  řádu.  zamlčel  nějakou  okolnost,  která  má  podstatný 
význam pro rozhodnutí, dopustil by se návodu k trestnému činu křivé 
výpovědi podle § 10 odst.l písm.b) k § 175 odst.l písm.b) tr.zák.. 
Takovýto  návod  však  není  prokázán,  když  z  výpovědi  obžalovaného 
Hůse  lze  vycházet  v  tom  směru,  že  byl  nabádán,  aby  jako  svědek 
využil  svého  práva  a  vůbec  nevypovídal.  Pokud  by  obžalovaný  K.  z 
rozhovoru  s H.  nebo  V.em  zjistil  skutečnosti,  z  nichž  by 
hodnověrným  způsobem  došel  k  závěru,  že  byl  spáchán  trestný  čin 
vraždy  konkrétní  osobou,  a  bez  odkladu  by  tuto  skutečnost 
neoznámil,  dopustil  by  se  trestného  činu  neoznámení  trestného  činu 
dle  §  168  odst.l  tr.zák..  Ani  taková  skutečnost  však  nebyla 
prokázána, navíc by se již jednalo o jiný skutek, o kterém by soud 
nemohl  rozhodovat.  Podle  názoru  zdejšího  soudu  tedy  jednání 
obžalovaného  K.a  bylo  neprofesionální  a  z  hlediska  důstojníka 
policie  neetické.  když  si  musel  být  vědom,  že  jeho  nástupci  ve 
vyšetřovacím  týmu  potřebují  získat  další  poznatky  k  objasnění 
trestného  činu  vraždy.  Vzhledem  k  odstupu  času  však  již 
nepřicházelo  v  úvahu  postoupení  věci  k  projednání  jakožto 
případného kázeňského přestupku. Proto zdejší soud postupem podle 
130
§ 226 písm.c) tr.ř. zprostil obžalovaného K obžaloby v plném 
 

rozsahu. 
P o u č e n í :   Proti  tomuto  rozsudku  lze  podat  odvolání  do  osmi 
dnů  od  doručení  jeho  písemného  vyhotovení,  k 
Vrchnímu  soudu  ČR  v  Praze,  prostřednictvím  soudu 
zdej šího. 
V  Plzni dne 23. června 1998 
Předseda senátu: 
JUDr. P.P., v.r. 
Za správnost vyhotovení: 
~\ 

'S
,
 

 
♦fl- • 
' f